ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.923.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 923/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce statutárního města Havířova , se sídlem v Havířově – Městě, Svornosti 2, proti žalovanému Ing. Z. Z. , zastoupenému JUDr. Františkem Kubínem, advokátem se sídlem v Havířově – Městě, Dlouhá třída 461/3, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 114 C 135/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. listopadu 2008, č. j. 42 Co 654/2008-76, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.300,- Kč k rukám JUDr. Františka Kubína, advokáta se sídlem v Havířově – Městě, Dlouhá třída 461/3, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. července 2008, č. j. 114 C 135/2008-55, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit do šesti měsíců od právní moci rozsudku „byt č. 21, sestávající z kuchyně a tří pokojů s příslušenstvím, v domě č. p. 907 na ul. A. S. P. č. 7 v H. - M.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že žalobce je vlastníkem předmětného domu, že v předmětném bytě bydlela matka žalovaného E. Z. (nájemkyně předmětného bytu s nájemním poměrem na dobu neurčitou), že žalovaný už od roku 1997 za matkou do bytu pravidelně dojížděl a poskytoval jí potřebnou pomoc, že počátkem roku 2006 se z předmětného bytu odstěhoval bratr žalovaného, který rovněž matce pomáhal, že od března 2006 s ní pak v bytě bydlel žalovaný, který byl také hlášen pro účely plateb záloh na služby poskytované s užíváním bytu, a že žalovaný platil ze svých prostředků nájemné z bytu a zálohy na služby a zajišťoval také nákupy. Dále zjistil, že dne 18. dubna 2007 byla matka žalovaného po ukončení hospitalizace propuštěna z nemocnice, že opět byla hospitalizována od 20. dubna 2007 a že dne 22. dubna 2007 zemřela. Zjistil rovněž, že žalovaný byl vlastníkem „bytu č. 26 o velikosti 1+1 v K. – R., Borovského 832“ (dále jen „byt v K.“), že již v prosinci 2006 začal jednat o prodeji bytu v K., neboť v něm nebydlel, že ohledně bytu v K. uzavřeli žalovaný jako prodávající a S. H. jako kupující dne 18. dubna 2007 kupní smlouvu (dále jen „kupní smlouva“), že byt v K. žalovaný prodal za částku 420.000,- Kč, že v kupní smlouvě se zavázal, že podá návrh na zahájení řízení o povolení vkladu vlastnického práva k bytu v K. do katastru nemovitostí, že uvedený návrh podal až dne 31. května 2007 a že vklad vlastnického práva ve prospěch kupujícího byl povolen s účinky ke dni 31. května 2007. Na tomto skutkovém základě se soud prvního stupně nejprve předběžně zabýval otázkou přechodu nájmu předmětného bytu na žalovaného ve smyslu §706 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“). Zde především dovodil, že žalovaný žil se svou matkou ke dni její smrti ve společné domácnosti. Následně však rovněž dovodil, že nastaly-li účinky vkladu vlastnického práva ohledně bytu v K. až dne 31. května 2007, měl žalovaný ke dni smrti matky (k 22. dubnu 2007) vlastní byt, neboť k tomuto dni mu svědčilo vlastnické právo k bytu v K. Poté uzavřel, že na něj nájem bytu nepřešel (neboť nesplnil jeden ze dvou předpokladů, za jejichž současného naplnění dochází k přechodu nájmu bytu podle §706 odst. 1 obč. zák.), že naopak předmětný byt užívá bez právního důvodu, a proto žalobě s odkazem na ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. vyhověl; k vyklizení mu však stanovil delší (šestiměsíční) lhůtu.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. listopadu 2008, č. j. 42 Co 654/2008-76, změnil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správný pokládal také právní názor, že žalovaný žil se svou matkou v den její smrti ve společné domácnosti. Neztotožnil se však se závěrem, že v den smrti matky měl vlastní byt. Konstatoval, že mít vlastní byt znamená disponovat takovým titulem, který je objektivně způsobilý trvale uspokojit potřebu bydlení. Uzavřel-li žalovaný dne 18. dubna 2007 kupní smlouvu ohledně bytu v K., nebyly sice v tento den založeny věcněprávní účinky smlouvy (neboť ty nastávají až vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí, k němuž v daném případě došlo ke dni 31. května 2007); kupní smlouva však měla od svého uzavření a tudíž i v den smrti matky žalovaného obligační účinky, tj. smlouvou byli její účastníci vázáni a na jejím základě vzniklo kupujícímu právo požadovat na prodávajícím převod vlastnického práva. Z těchto důvodů a také proto, že již v den uzavření kupní smlouvy žalovaný (prodávající) byt předal kupujícímu, nemohl v bytě (trvale) uspokojovat svou bytovou potřebu a tudíž neměl v den smrti matky vlastní byt. S přihlédnutím k uvedenému vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.”). Uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání zpochybnil správnost právního názoru, že žalovaný se stal nájemcem předmětného bytu v důsledku přechodu nájmu podle §706 odst. 1 obč. zák. Namítl, že žalovaný měl v den smrti své matky vlastní byt, neboť vlastnické právo S. H. k bytu v K. bylo do katastru nemovitostí vloženo až dne 31. května 2007 a je nerozhodné, že kupní smlouva měla být uzavřena ještě za života matky žalovaného (dne 18. dubna 2007). Podle výpisu z katastru nemovitostí (z něhož dovolatel vycházel a jinou možnost ani neměl) byl tudíž žalovaný ke dni úmrtí matky vlastníkem bytu v K. Navíc dovolatel zpochybnil i datum uzavření kupní smlouvy a v této souvislosti uvedl, že pouhé datum na kupní smlouvě není dostatečným důkazem o tom, že smlouva byla v tento den uzavřena. Měl také za to, že z okolností daného případu se nabízí možnost spekulativního jednání ze strany žalovaného, který v zájmu naplnění předpokladu neexistence vlastního bytu ve smyslu §706 odst. 1 obč. zák. mohl na kupní smlouvu uzavřenou až po úmrtí matky uvést datum ještě před jejím úmrtím. To podle názoru dovolatele vyplývá mimo jiné i z toho, že návrh na vklad vlastnického práva (který mohl podat i kupující) byl podán až po relativně dlouhé době od uzavření smlouvy. Nesouhlasil ani s názorem, že žalovaný žil se svou matkou v den její smrti ve společné domácnosti. V této souvislosti uvedl, že pouhé nahlášení druhé osoby do bytu samo o sobě neznamená, že vznikla společná domácnost. Navíc žalovaný měl podle údajů uvedených v občanském průkazu neustále trvalý pobyt v bytě v K., z jehož následného prodeje získal nemalou finanční částku; i z tohoto důvodu tedy nebylo podle dovolatele prokázáno, že žil se svou matkou v den její smrti ve společné domácnosti. V uvedených souvislostech nelze podle dovolatele ani opomenout, že pronajímatelem byla v daném případě obec (město), která má specifické postavení při uspokojování potřeby bydlení občanů žijících na jejím území. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právními názory, které odvolací soud zaujal ve vztahu k otázce přechodu nájmu bytu (§706 odst. 1 obč. zák.), a navrhl, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 13. listopadu 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), jednajícím v dovolacím řízení prostřednictvím pověřeného zaměstnance s právnickým vzděláním (§241 odst. 2 písm. b/ ve spojení s §21b odst. 1 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Uvedené vady nebyly v dovolání namítány a jejich existence nevyplynula ani z obsahu spisu.
Již na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že v dovolacím řízení nelze přihlížet k dovolací námitce vztahující se ke spekulativnosti jednání žalovaného a ani k námitce zpochybňující datum uzavření kupní smlouvy. Jde totiž o skutkové „novoty“, které nelze uplatňovat až v dovolacím řízení (pro dovolací řízení platí zákaz tzv. „novot“ ve skutkovém stavu věci – srov. Občanský soudní řád, Komentář, 5. vydání, nakladatelství C.H. BECK, strana 1004, bod 6.).
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §706 odst. 1 obč. zák. jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávající se nájemci (společnými nájemci) jeho děti, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří prokáží, že s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt.
Z uvedeného vyplývá, že za splnění předpokladů normovaných ustanovením §706 odst. 1 obč. zák. právo nájmu bytu smrtí (výlučného) nájemce nezaniká, nýbrž – ze zákona – přechází na tam taxativně vyjmenované osoby, tj. i nájemcovy děti.
Z konstantní judikatury (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982, pod pořadovým číslem 34, dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 30. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 1826/96, ze 14. června 2000, sp. zn. 26 Cdo 71/99, z 15. listopadu 2000, sp. zn. 26 Cdo 719/99, z 16. ledna 2001, sp. zn. 26 Cdo 1867/2000 a ze 14. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 557/99) vyplývá, že i když u osob uvedených v §706 odst. 1 větě první občanského zákoníku ve znění do 30. března 2006 (nyní §706 odst. 1 obč. zák.) se z hlediska naplnění předpokladu společné domácnosti k přechodu práva nájmu bytu nevyžaduje podmínka spotřebního společenství, vyplývající jinak z ustanovení §115 obč. zák., je třeba, aby jejich soužití v bytě s nájemcem mělo charakter trvalosti. Soužití se považuje za trvalé, jestliže tu jsou objektivně zjistitelné okolnosti svědčící o souhlasné vůli nájemce bytu a osoby žijící s ním v jeho bytě žít v trvalém životním společenství. Nestačí tedy, aby taková osoba nájemce jen občas navštěvovala, poskytovala mu přechodnou nebo příležitostnou pomoc v domácnosti, nebo aby dokonce byla v nájemcově bytě pouze hlášena k trvalému pobytu (srov. R 34/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, od něhož soudní praxe do současné doby nezaznamenala odklon, a dále kupříkladu Občanský zákoník - Komentář, 2. vydání 1994, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 1994, strana 501 - 502). Judikatura je ustálena rovněž v názoru, že důkazní břemeno ohledně skutečností rozhodných pro přechod práva nájmu bytu ve smyslu ustanovení §706 odst. 1 obč. zák. tíží ve sporu toho z účastníků, který tyto skutečnosti tvrdí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 1447/97) a že spolužití jiné osoby s nájemcem bytu musí být uskutečňováno v tomtéž bytě (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 29. srpna 2000, sp. zn. 26 Cdo 622/99, z 20. března 2003, sp. zn. 26 Cdo 1297/2002, a z 18. února 2004, sp. zn. 26 Cdo 299/2003). Závěru, že byla naplněna podmínka existence společného soužití ve společné domácnosti mezi nájemcem a osobou uvedenou v §706 odst. 1 větě první obč. zák., není na překážku skutečnost, že nájemce zemřel v nemocnici či jiném léčebném zařízení po předcházející hospitalizaci; toto soužití však muselo vzniknout ještě před hospitalizací (srov. rozhodnutí ze dne 20. února 2002, sp. zn. 26 Cdo 463/2000, uveřejněné pod č. 44 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura).
Slovy „mít vlastní byt” zákon postihuje nejen právo bydlení, jehož titulem je vlastnictví bytu (nemovitosti), nýbrž všechny právní důvody, od nichž se odvíjí takové právo na bydlení, jež svým charakterem slouží k trvalému (nikoliv přechodnému) uspokojování bytové potřeby jeho nositele. Jestliže osoba uvedená v ustanovení §706 odst. 1 obč. zák. má k dispozici některý z těchto titulů bydlení, pak přechodem nájmu v její prospěch nelze spravedlivě pronajímatele omezovat ve volném nájmu bytu. Uvedený závěr Nejvyšší soud České republiky dovodil v rozsudku ze dne 27. dubna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1653/98, uveřejněném pod č. 20 v sešitě č. 3 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. K témuž výkladu zákonem použité terminologie „mít vlastní byt” (§706 odst. 1 obč. zák.) se Nejvyšší soud přiklonil i v rozsudku ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 883/96, uveřejněném pod č. 98 v sešitě č. 13 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, v němž dále uvedl, že způsobilost založit trvalé bydlení je dána objektivními znaky právního titulu zakládajícího právo na bydlení trvalé povahy, nikoli subjektivní vůlí toho, komu svědčí. Také ve svých dalších rozhodnutích se Nejvyšší soud (srov. např. rozsudek ze dne 17. prosince 1998, sp. zn. 3 Cdon 59/96, a ze dne 29. října 1998, sp. zn. 26 Cdo 1961/98, Soudní judikatura 4/1999 a 10/1999, pořadová čísla 34 a 100) stejným způsobem vyslovil k výkladu pojmu “mít vlastní byt” ve smyslu §706 odst. 1 obč. zák. V posléze citovaném rozhodnutí pak rovněž dovodil, že podmínka přechodu nájmu podle §706 odst. 1 obč. zák., spočívající v tom, že osoba zde uvedená nemá vlastní byt, musí být splněna ku dni smrti nájemce (nepostačí, že se tak stane později). Stejně tak v rozsudku ze dne 16. května 2000, sp. zn. 26 Cdo 349/99, Nejvyšší soud dovodil, že o „vlastní byt“ ve smyslu §706 odst. 1 obč. zák. jde tehdy, svědčí-li osobě zde uvedené takový právní titul bydlení, který je objektivně způsobilý trvale uspokojit její bytovou potřebu; je nerozhodné, zda tato osoba ze subjektivních důvodů takovýto právní důvod bydlení nerealizuje.
V poměrech projednávané věci pak nelze opomenout následující. Podle §133 odst. 2 obč. zák. převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí podle zvláštních předpisů, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Ve smyslu §2 odst. 3 věty první zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, právní účinky vkladu vznikají na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu.
V této souvislosti je zapotřebí zdůraznit, že při vzniku vlastnického práva k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí na základě smlouvy je třeba rozlišovat právní důvod nabytí vlastnického práva (titulus adquirendi) a právní způsob jeho nabytí (modus adquirendi). Smlouva o převodu nemovitostí (zde kupní smlouva ze dne 18. dubna 2007) představuje tzv. titulus adquirendi. I když z takové smlouvy vznikají jejím účastníkům práva a povinnosti, ke vzniku vlastnického práva podle ní ještě nedochází; ten nastává (modus adquirendi) až vkladem (intabulací) vlastnického práva do katastru nemovitostí (srov. §133 odst. 2 obč. zák.). Jinak řečeno, kupní smlouva, kterou se převádí nemovitost, jež je předmětem evidence v katastru nemovitostí, nemá účinek převodní, ale pouze účinek obligační. Zavazuje zcizitele (prodávajícího) k tomu, aby vlastnictví věci na nabyvatele (kupujícího) dalším úkonem, který je právně uznávaným způsobem převodu vlastnictví, převedl (srov. k tomu shodně např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 848/97, a ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 312/2003, uveřejněné pod č. 17 v sešitě č. 3 z roku 2000 a pod č. 57 v sešitě č. 6 z roku 2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z uvedeného vyplývá, že ke smluvnímu nabytí vlastnického práva k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí dochází na základě tzv. složené (komplexní) právní skutečnosti, a to smlouvy o převodu vlastnického práva a jeho vkladu do katastru nemovitostí (viz též Knappová, M., Švestka, J. a kol.: Občanské právo hmotné. Praha : ASPI, 2002, sv. I., s. 150 a násl.). Tato právní skutečnost je dovršena („nastane“) až uskutečněním všech jejích složek, tedy vkladem do katastru nemovitostí.
Při posuzování naplněnosti předpokladu žití žalovaného a jeho matky ve společné domácnosti v den její smrti vyšel odvolací soud shodně se soudem prvního stupně ze skutkových zjištění, že žalovaný už od roku 1997 za matkou do bytu pravidelně dojížděl a poskytoval jí potřebnou pomoc, že počátkem roku 2006 se z předmětného bytu odstěhoval bratr žalovaného, který rovněž matce pomáhal, že od března 2006 s ní pak v bytě bydlel žalovaný, který byl také hlášen pro účely plateb záloh na služby poskytované s užíváním bytu, a že žalovaný platil ze svých prostředků nájemné z bytu a zálohy na služby a zajišťoval také nákupy. Jestliže na základě uvedených skutkových zjištění oba soudy dovodily, že je naplněn předpoklad žití žalovaného a jeho matky ve společné domácnosti v den její smrti, neodchýlily se od výše uvedené judikatury; jejich rozhodnutí jsou naopak výrazem standardní soudní praxe. Ostatně o úmyslu žalovaného žít s matkou ve společné domácnosti v předmětném bytě nepřímo svědčí i to, že žalovaný již od prosince 2006 vedl jednání o prodeji bytu v K. proto, že tento byt k bydlení neužíval, neboť od března 2006 žil s matkou v předmětném bytě. Zbývá dodat, že pro naplněnost uvedeného předpokladu je právně nerozhodné, zda dítě žijící s rodičem (výlučným nájemcem bytu) v den jeho smrti v jeho nájemním bytě je na adrese uvedeného bytu přihlášeno k trvalému pobytu; jde totiž o pouhou evidenční záležitost, která nic nevypovídá o úmyslu nájemce a spolužijící osoby vytvořit trvalé životní společenství.
Ve vztahu k otázce naplněnosti předpokladu neexistence vlastního bytu u žalovaného zastává dovolací soud názor, že uzavřeli-li žalovaný jako prodávající a S. H. jako kupující ohledně bytu v K. dne 18. dubna 2007 kupní smlouvu, nastaly téhož dne obligační účinky kupní smlouvy; kupní smlouva tudíž zavázala zcizitele (prodávajícího) k tomu, aby vlastnictví věci na nabyvatele (kupujícího) dalším úkonem, který je právně uznávaným způsobem převodu vlastnictví (podáním návrhu na vklad, k němuž se v kupní smlouvě zavázal žalovaný jako prodávající, a následujícím vkladem vlastnického práva), převedl. Jestliže odvolací soud dovodil, že v důsledku uzavření kupní smlouvy na byt v K. (a také proto, že již v den uzavření kupní smlouvy žalovaný /prodávající/ byt předal kupujícímu), nemohl žalovaný v bytě v K. (trvale) uspokojovat svou bytovou potřebu a tudíž neměl v den smrti matky vlastní byt, jde o názor, který nijak nevybočuje z výše specifikované ustálené soudní praxe.
K poslední dovolací námitce dovolací soud uvádí, že z přechodu nájmu bytu podle §706 odst. 1 obč. zák. nejsou – na rozdíl od družstevních bytů (viz §706 odst. 3 obč. zák.) – vyňaty obecní byty; proto důsledky přechodu nájmu podle citovaného ustanovení nelze eliminovat poukazem na to, že pronajímatelem byla v daném případě obec (město), která má specifické postavení při uspokojování potřeby bydlení občanů žijících na jejím území.
Z řečeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal dovolatele, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.000,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 16. března 2010
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu