ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.1968.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 1968/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně E. W., zastoupené JUDr. Radomilem Ondruchem, advokátem se sídlem v Praze 2, Šafaříkova 22/371, proti žalovanému Pozemkovému fondu ČR, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 4 C 41/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2007, č. j. 27 Co 503/2007-116, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze jako soud odvolací shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 18.7.2007, č.j. 4 C 41/2006-76, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se tehdejší žalobce ing. V. domáhal uložení povinnosti žalovanému uzavřít s ním smlouvu o převodu konkrétních pozemků v katastrálním území J.
Odvolací soud nejdříve připustil usnesením ze dne 15.10.2007, č.j. 27 Co 503/2007-107, aby namísto dosavadního žalobce ing. M. V. nastoupila do řízení E. W. Reagoval tak na procesní návrh účastníků a jimi tvrzenou okolnost, že dne 23.10.2007 se tito dohodli na odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávek, která byla původně uzavřena mezi E. W. a ing. M. V.
Ve věci samé poté převzal odvolací soud skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením. Vyšel z toho, že původní žalobce Ing. V. získal pohledávku na převod pozemků z vlastnictví státu podle §11 odst. 2 zákona o půdě, od E. W., a to smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 2.11.2005. Jmenovaná mu postoupila své nároky proti Pozemkovému fondu, jenž předmětný nárok na převod náhradního pozemku k 31.12.2005 neuspokojil.
Z tohoto dílčího zjištění převzal odvolací soud za správné právní posouzení věci soudem prvního stupně o tom, že původnímu žalobci zanikl nárok na vydání náhradních pozemků nejpozději k 31.12.2005 vzhledem k ustanovení §13 odst. 7 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 253/2003 Sb.). Shodně se soudem prvního stupně pak dovodil, že původní žalobce není ani oprávněnou osobou ani jejím dědicem. Nemůže se proto na něj vztahovat nález Pléna Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2005, č.j. Pl. ÚS 6/05, o zrušení §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, ve znění zákona č. 253/2003 Sb. Ke dni 1.1.2006 mu tak zůstal zachován pouze nárok na finanční náhradu podle §16 odst. 1 zákona o půdě.
Odvolací soud dále zaujal závěr k opačnému výkladu, namítanému žalobkyní, ve vztahu k ustanovení čl. 5 bodu 5.1. smlouvy o odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 23.10.2007 ve znění „smluvní strany konstatují, že přezkoumávaný rozsudek a rozsudek Obvodního soudu Praha 4 ze dne 20.6.2007, č.j. 19 C 405/205-82 , na postupníka nepřešla všechna práva z postoupené pohledávky. Postupník nemá práva originálního vlastního pohledávky“. Podle odvolacího soudu nelze přisvědčit závěrům účastníků, podle nichž „ došlo k naplnění čl. 4 původní smlouvy, kdy postoupená pohledávka se stala zčásti úředně neplatnou, neboť postupník nemůže získat náhradní pozemky. Proto od smlouvy ze dne 21.11.2005 účastníci odstupují“.
Podle odvolacího soudu takový namítaný výklad nemá místa. Stav pohledávky a práva s ní spojená je třeba posuzovat ke stavu, jaký existoval ke dni postoupení (§524 odst. 2 o.z.), tedy ke dni uzavření postupní smlouvy ke dni 21. 11. 2005. V té době platila pro obě strany postupní smlouvy ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, o zániku práva na uspokojení pohledávky převodem náhradního pozemku, pokud nebude náhradní pozemek vydán do 31. 12. 2005. S tím vědomím a rizikem obě strany postupní smlouvu uzavřely. Ke dni 21. 11. 2005 je proto třeba zkoumat i okolnosti rozhodné pro posouzení, zda na postupníka přešla všechna práva z postoupené pohledávky. K tomu nepochybně došlo. Pozdější změna zákona o zániku práva na převod náhradního pozemku vyplývající ze shora citovaného nálezu Pléna Ústavního soudu není pro věc rozhodná.
Odvolací soud dodal, že okolnost, že k odstoupení od smlouvy došlo pro neúspěch původního žalobce v soudních sporech, ve kterých uplatňoval nárok na převod náhradních pozemků spolu s důsledky změny §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě ve vztahu k oprávněným osobám a jejich dědicům svědčí pro závěr, že smlouva ze dne 23. 10. 2007, o odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávky, byla uzavřena s cílem odvrátit zánik nároku na převod náhradního pozemku. Toto jednání odvolací soud kvalifikoval jako obcházení zákona č. 253/200 3 Sb., o tzv. „restituční tečce“. Uvedenou smlouvu proto hodnotil jako absolutně neplatnou podle ustanovení §39 o.z.
Z toho odvolací soud dovodil, že žalobkyně E. W. nemůže být v řízení o převod náhradního pozemku úspěšná, neboť své restituční nároky postoupila Ing. V. a ten je dosud drží. Není proto aktivně legitimována k podání žaloby. Z toho důvodu zamítavý rozsudek soudu prvního stupně odvolací soud potvrdil.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Uplatnila dovolací důvod, podle něhož rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s hmotným právem a navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení tomuto soudu k dalšímu řízení.
Z obsahu obsáhlého a podrobného dovolání lze vyvodit, že dovolatelka opakuje argumentaci, kterou uplatnila již před soudy obou stupňů, zejména pak v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Poukazovala na historický vývoj z hlediska přijetí zákona č. 229/1991 Sb., ve znění záona č. 253/2003, připomínala nedostatky v činnosti Pozemkového fondu, které hodnotí jako diskriminační ve vztahu k jedné ze skupin oprávněných osob a citovala předchozí rozhodnutí dovolacího soudu, jakož i nálezy Ústavního soudu, vztahující se k této problematice.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) postupoval v dovolacím řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (srov. čl. II, bod 12 přechodných ustanovení zák. č. 7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení. Pak ovšem dovolací soud nemohl přezkoumávat námitky skutkové povahy uplatněné v dovolání, nýbrž svou pozornost soustředil pouze na otázku, zda způsob výkladu zákonných ustanovení zvolený odvolacím soudem, odpovídá ustálené judikatuře.
Rozhodnutí odvolacího soudu (jak bylo shora rekapitulováno) spočívá na závěrech, podle nichž:
- původní žalobce ing. Miroslav Vydra byl nositelem pohledávky a práv z ní plynoucích, a to podle smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 2. 11. 2005 .
- tento na něj postoupený nárok nebyl do 31. 12. 2005 činnosti žalovaného uspokojen
- ing. Vydra nebyl ani původní oprávněnou osobou ani jejím dědicem
- zpětný převod realizovaný odstoupením (dne 23. 10. 2007) od smlouvy o postoupení pohledávky je úkonem neplatným podle §39 o.z. pro obcházení zákona
- proto nynější žalobkyně není aktivně legitimována k podání předmětné žaloby .
Už z tohoto přehledného vylíčení právně relevantních skutečností plyne správnost závěrů odvolacího soudu. Tyto jsou logické, vnitřně skloubené, vycházejí důsledně ze znění dotčených zákonných předpisů a respektují jejich smysl. Ani dovolací soud nemá důvodů zpochybnit jejich správnost s důsledky závěrů o tvrzeném rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud nicméně z důvodů přesvědčivosti dodává:
Závěr odvolacího soudu vycházející z ustanovení §524 odst. 2 o.z. je správný, vychází z gramatického znění tohoto ustanovení a neposkytuje jiný podklad než pro výklad, který odvolací soud zaujal. Rozhodujícím je totiž skutečně stav pohledávky a práva z postoupeného pohledávky ku dni postoupení, tedy ku dni 21.11.2005. Skutečnost, že do dne 31.12.2005, byť i pro nečinnost žalovaného, nebyl takto postoupený nárok uspokojen, vyplývá jako nesporný i z obsahu spisu a je rovněž nezpochybnitelný. V této souvislosti považuje dovolací soud za vhodné připomenout i závěry své dosavadní rozhodovací praxe, na něž, mimochodem, odkazuje i dovolatelka (jmenovitě např. rozsudky 28 Cdo 167/2007, 28 Cdo 209/2007 a 28 Cdo 64/2007.) Z nich se opakovaně připomíná pasáž odůvodnění, podle níž „… pokud došlo k postoupení práva oprávněné osoby, jak je upraveno v §33a odst. 1 zákona o půdě, získal tím postupník podle druhé věty tohoto ustanovení postavení oprávněné osoby podle zákona o půdě. Změnu do tohoto práva vnesl zákon č. 253/2003 Sb., který v článku VI. stanovil, že lhůta pro převod náhradních pozemků končí dnem 31.12.2005. Je nutno vyjít z toho, že pozdější zákon mění zákon dřívější. ... Tím ovšem ve skutečnosti právo na poskytnutí náhradního pozemku nový zákon odejmul těm oprávněným osobám, jejichž řádně uplatněný nárok na náhradní pozemky stát neuspokojil. Objektivně stanovená lhůta k splnění závazku poskytnout náhradní pozemek, tj. 31.12.2005, nezávisela na jednání oprávněné osoby, ale na činnosti P. f., jehož jednání oprávněná osoba nemohla v podstatě ovlivnit. Není proto ani rozhodující, zda nárok na poskytnutí náhradního pozemku byl uplatněn jen u Pozemkového fondu, nebo i u soudu. Šlo nárok řádně uplatněný a neuspokojený ke dni, s nímž pozdější zákon vázal zánik neuspokojeného práva. - Dovolací soud jako soud obecný nemůže zákon vykládat jinak, než podle jeho znění, smyslu a důvodů, jež sledoval. Je pak na jiných orgánech, aby v případě jeho neúnosnosti dosáhly jeho změny nebo zrušení. K tomu právě došlo u zmíněného zákona nálezem pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 13.12.2005, sp.zn. Pl. ÚS 6/2005, uveřejněným pod č. 531/2005 Sb., jímž byl mj. změněn článek VI. zákona č. 253/2003 Sb. Tato změna se však týkala podle výslovného znění výroku tohoto nálezu pouze původních oprávněných osob(tedy těch, které splňovaly požadavky uvedené v §4 a §6 odst. 1 zákona o půdě). V odůvodnění svého nálezu pak Ústavní soud vyložil, z jakého důvodu vyjmul ze zrušovacího výroku ostatní osoby, včetně těch, které nárok na náhradní pozemek získaly postoupením od původních oprávněných osob.“
V důsledku toho, co bylo citováno, nutno považovat za správný rovněž závěr odvolacího soudu o tom, že smlouvou ze dne 2. 11. 2005 postoupený nárok dnešní žalobkyně na ing. V., zanikl dnem 31. 12. 2005. Smlouva o odstoupení od této smlouvy tak nemohla uvedený důsledek odklidit. Proto nynější žalobkyně nemohla vstoupit do práv původního žalobce, která již jednou zanikla (posuzováno ve vztahu k předmětu tohoto řízení). Pak ovšem obstojí závěr odvolacího soudu o nedostatku aktivní legitimace nynější žalobkyně, aniž by dovolací soud musel přezkoumávat správnost závěru o neplatnosti smlouvy o odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávky.
Zcela na závěr k dovolacím námitkám dovolatelky týkajícím se nutnosti aplikace závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 436/2007, ze dne 30. 11. 2007, se dodává: Dovolací soud si je zajisté vědom významu a použitelnosti uvedeného rozhodnutí a v jiných souvislostech tyto zásady už opakovaně do své rozhodovací praxe převzal. Učinil tak s argumentací, podle níž „ i při rozhodování o restitučních nárocích musí tedy být, a to při veškerém respektu k ústavním hodnotovým kautelám, právním principům i obecným právním zásadám, nezřídka vyzdvižena individuální spravedlnost. To nepochybně patří k rozhodovacímu procesu soudu, používaném při řešení právních otázek restitučních věcech, mají-li být zachovány principy inherentní (materiálnímu) právnímu řádu. Nejvyšší soud nesídlí některé interpretační závěry Ústavního soudu, vyjádřené v souvislosti s postoupenými nároky an náhradní pozemky podle §11 odst. 2 zákona o půdě (a statusem postupníků) v závěrečných pasážích jeho nálezu Pl. ÚS 6/05. Nedomnívá se, že by bylo možné v podstatě paušálně odepřít postupníkům právo na soudní ochranu stran těchto nároků, které přitom zůstaly nároky restitučními (viz §33a odst. 1 zákona o půdě, podle jehož poslední věty má nabyvatel – postupník postavení oprávněné osoby podle tohoto zákona). Závěry Ústavního soudu by tak znamenaly odepřít postupníku lidskoprávní ochranu podle evropské Úmluvy. Ústavní soud učinil s poukazem na neaplikovatelnost Dodatku č. 1 Úmluvy v těchto věcech. Podle dovolacího soudu zde lze akcentovat výjimky, které opravňují k uspokojení nároku postupníka na náhradní pozemek, a to z hlediska aplikace práva i v obecné rovině – s oporou v ustanovení §126 o.z. o ochraně vlastnického práva i v č.l. 11 Listiny základních práv a svobod o pokojném užívání majetku (pokrývající též oprávněné vlastnické nároky.). Jestliže z tvrzení postupníků a následně provedených důkazů vyplývají ve věcech jejich nároků takové okolnosti, jako např. již předchozí soustavné hospodaření postupníka se zemědělskou půdou, pak jde nepochybně o skutečně závažné zjištění soudu o těchto a podobně významných skutečnostech tak umožňují soudu, aby bylo rozhodnuto ve prospěch nároku postupníka na náhradní pozemek podle §11 odst. 2 zákona o půdě, resp. vyhovět žalobě, kterou se postupník domáhá nahrazení projevu vůle Pozemkového fondu uzavřít s ním smlouvu o převodu náhradního pozemku.“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1944/2009). Uvedené závěry však zřejmě nelze aplikovat na projednávanou věc pro absenci výjimečnosti a jedinečnosti skutkových okolností, které byly v řízení tvrzeny a uplatňovány. Ani s přihlédnutím k závěrům z citovaného rozhodnutí se tak nenabízí závěr o nesprávnosti posouzení věci odvolacím soudem v této věci.
K námitce dovolatelky zmíněné v závěru dovolání o nesprávnosti vydání rozsudku odvolacího soudu dne 20.12.2007, kdy údajně nebylo v právní moci usnesení téhož soudu ze dne 25.10.2007, č.j. 27 Co 503/2007-107, se připomíná ustanovení §212a odst. 5, věta druhá o.s.ř. za použití §243c odst. 1 o.s.ř., když zmíněná okolnost nemohla mít vliv na rozhodnutí ve věci samé.
Z toho, co bylo dosud uvedeno, plyne, že v posuzované věci nelze považovat rozhodnutí odvolacího soudu za rozhodnutí, které by některou z nastolených právních otázek řešil v rozporu s hmotným právem. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 ost. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný neměla v dovolacím řízení úspěch a žalobci v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2010
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu