ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.2016.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 2016/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce E. T., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Flídrovou, advokátkou se sídlem v Litomyšli, Rektora Stříteského 187, za účasti 1. Stavocentral, a. s., se sídlem v Praze 2, Jaromírova 64, 2. Pozemkového fondu České republiky, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, a 3. J. K., zastoupenému JUDr. Pavlem Moníkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 672, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 C 106/2004, o dovolání 3. účastníka proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 10. 2009, č. j. 30 Co 4/2009-229, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové rozhodl rozsudkem ze dne 19.2.2009, č. j. 9 C 106/2004-189, že žalobce není vlastníkem nemovitostí blíže specifikovaných ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně a tím nahradil rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR, Pozemkového úřadu Hradec Králové ze dne 11.6.2004, č.j. RP1-37836/15473/3245/R-1598/04-Bu. Soud prvního stupně vyslovil závěr, že předmětné pozemky jsou zastavěny a jsou nezbytně nutné pro provoz truhlárny, s níž tvoří jeden funkční celek. Dovozoval tedy v projednávané věci existenci překážky bránící jejich vydání ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“).
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27.10.2009, č. j. 30 Co 4/2009-229, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobce je vlastníkem nemovitostí blíže specifikovaných ve výroku I. rozsudku odvolacího soudu. Vyšel ze zjištění, že na parcele č. 1063/11 se nacházejí dva sklady (ocelokolny), které jsou stavbami jednoduchými. Dále zjistil, že ohledně předmětných staveb se nedochovala žádná stavební dokumentace. Zaujal názor, že podle konstantní judikatury obecných soudů, včetně judikatury Ústavního soudu, uplatněné restituční nároky oprávněných osob je nutno považovat za nároky primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních posunů, přičemž tento aplikační princip úzce souvisí s ustanovením §5 odst. 3 zákona o půdě. Podle odvolacího soudu podstatou věci v daném případě byla otázka, zda výklad ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě znamená ve svém důsledku popření nároku na vydání původních pozemků či nikoliv. Odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 2 Cdon 1414/97 a Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 754/01. Vyslovil závěr, že pozemek parcela č. 1063/11 je zpevněnou asfaltovou plochou a též plochou zastavěnou ocelokolnami, přičemž ve své severní části je porostlý trávou. Dovodil, že předmětný pozemek není zastavěn ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) věty první zákona o půdě, a nelze tedy zkoumat otázku vydání či nevydání předmětného pozemku. Konstatoval, že pozemek parcelu č. 1063/11 nelze posoudit jako zastavěný ,,zpevněnými plochami.“ Uzavřel, že předmětné pozemky nejsou součástí funkčního areálu truhlárny, provozované třetím zúčastněným, nýbrž areálu právně vzniklého až dodatečně podle kupní smlouvy ze dne 1.9.1993, na základě které prodal Stavocentral, a.s. J. K. mimo jiné dvě skladové haly bez vlastních základů umístěné na parcele č. 1344 o výměře 117 m2 a parcele č. 1345 o výměře 117 m2, a to včetně těchto pozemků. Podle odvolacího soudu kupní smlouva ze dne 1.9.1993 byla uzavřena v rozporu s blokačním ustanovením §5 odst. 3 zákona o půdě, a proto je absolutně neplatná.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal třetí účastník včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Tvrdil existenci dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. a §241a odst. 3 o. s. ř. Podle dovolatele odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Nesouhlasil s názorem odvolacího soudu, že se jedná o areál vzniklý až na základě kupní smlouvy z roku 1993. Odkazoval na rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 78/98 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 28 Cdo 1042/2002, v němž byla řešena obdobná problematika. Vytýkal odvolacímu soudu, že neřešil skutečnost, že v předmětných pozemcích jsou vedeny elektrické sítě pro celý areál třetího účastníka, tzn. centrální vodoměrná šachta s vodoměrem a hlavním uzávěrem vody a kanalizační vedení. Rovněž nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že třetí účastník má možnost své nemovitosti nadále užívat, neboť jeho nemovitosti sousedí s veřejnou pozemní komunikací. Poukazoval na skutečnost, že z prostorové návaznosti pozemků vyplývá, že se jedná o ucelený soubor nemovitostí (areál), vydání těchto pozemků proto brání ustanovení §11 odst. 1 písm.c) zákona o půdě. Podle dovolatele nelze napravovat striktně majetkovou křivdu jednoho restituenta pácháním křivdy u dalšího restituenta. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jelikož směřuje proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a shledal, že dovolání není opodstatněné.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dány důvody uplatněné v dovolání.
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. míří na existenci jiných vad, než v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř. uvedených, vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu. Tvrzení dovolatele nesoucí se k údajnému naplnění takové vady však nelze přisvědčit.
Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud posoudil věc po stránce právní a které nemá oporu v provedeném dokazování. O takový případ se jedná, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, jestliže skutečnosti, které má odvolací soud za prokázané, byly též významné pro rozhodnutí věci při aplikaci práva.
Posledně zmíněná podmínka existence tohoto dovolacího soudu souvisí úzce s dalším dovolacím důvodem uplatněným v této věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesprávným právním posouzením podle tohoto ustanovení je totiž omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
O žádný z těchto případů v této věci nejde.
Provedené důkazy hodnotí soud podle ustanovení §132 o. s. ř., tedy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Soudu nelze upírat možnost, aby zhodnotil provedené důkazy na základě volné úvahy ve smyslu ustanovení §132 o. s. ř., pokud hodnocení takových důkazů odpovídá zásadám logického uvažování a jejich vnitřní skloubenosti a návaznosti. S tím souvisí povinnost soudu vyplývající z ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř., aby v odůvodnění rozsudku mj. uvedl podstatný obsah přednesů, stručně a jasně vyložil, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, a konečně aby posoudil zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil. Uvedené zásady platí jak pro soud prvního stupně, tak pro soud odvolací (§211 o. s. ř.). Pouhé subjektivní přesvědčení účastníka o nesprávnosti skutkových zjištění soudu k založení existence dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. nepostačuje. V této věci vyplývá z porovnání obsahu spisu a odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, že odvolací soud se výše uvedenými zásadami řídil, srozumitelně a přesvědčivě vyložil, na základě jakých důkazů dospěl ke skutkovému závěru právně významnému v této věci. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. tak není v této věci dán.
V daném případě odvolací soud považoval za podstatné posouzení otázky zastavěnosti pozemků z hlediska ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě.
Podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě pozemky nebo jejich části nelze vydat v případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou nebo dočasnou, nebo jednoduchou, nebo drobnou anebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. červnem 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Zahájením stavby se rozumí datum skutečného zahájení stavby, zapsané do stavebního deníku a oznámené stavebnímu úřadu, pokud byla stavba zahájena do dvou let od vydání stavebního povolení.
K právnímu posouzení věci lze z dosavadní judikatury za relevantní považovat zejména část nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 78/98 (Sbírka nálezů a usnesení, svazek 18, č. 89), v němž Ústavní soud mj. dovodil (k restituci tělovýchovného zařízení), že označení určitého zařízení jako areálu předpokládá vzájemnou provázanost funkcí mezi jednotlivými objekty či pozemky. Jestliže toto zařízení splňuje požadavky areálu, pak je nutno vycházet z hlediska priority vlastnického vztahu k celku a takový areál nelze dělit (tedy vydat jeho část). Nejvyšší soud k obdobným věcem vyslovil názor, že mohou existovat „pozemky tvořící s objekty výstavby jeden funkční celek“. Pod takovým pozemkem nutno rozumět jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a dále též přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení (usnesení sp. zn. 28 Cdo 1042/2002, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1668, svazek 23). Shodný názor o nedělitelnosti areálů tvořících se stavbou jeden funkční celek přitom zastává i právní teorie (srov. Průchová, I.: Restituce majetku podle zákona o půdě, C. H. Beck, Praha 1997, str. 186) a Nejvyšší soud se k němu přihlásil i v rozsudku z 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, nebo v usnesení z 26. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 67/2009 (všechna rozhodnutí uveřejněna na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Na základě shora uvedeného dovolací soud nemá důvodu se odchýlit od závěru odvolacího soudu, že se v projednávané věci nejedná o pozemek zastavěný zpevněnými plochami a nejsou zde dány překážky vydání pozemků ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě.
Dovolateli se tedy prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů (a jejich obsahového vymezení) správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo. A jelikož Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady řízení, k nimiž v případě přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), pak – aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) – dovolání zamítl (§243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 za použití §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatel neměl v dovolacím řízení úspěch, vyjádření žalobce k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2010
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu