ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.2498.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 2498/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce Bytového družstva Slezská 11 , IČ: 61463019, se sídlem v Praze 2, Slezská 11, zastoupeného JUDr. Ivo Palkoskou, advokátem se sídlem v Kladně, Kleinerova 24, proti žalovaným 1. Ing. J. L., zastoupenému JUDr. Pavlem Čížkovským, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 18, a 2. K+B Expert, s. r. o., IČ: 40613666, se sídlem v Klíčanech, U Expertu 91, zastoupené JUDr. Josefem Corradini, advokátem se sídlem v Ostravě – Staré Bělé, Válova 24, o 2.085.749,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 269/2000, o dovolání všech účastníků proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2008, č. j. 29 Co 66,67/2008-521, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2008, č. j. 29 Co 66,67/2008-521, se zrušuje ve výroku I., vyjma zamítavé části tohoto výroku týkající se částky 5.441,- Kč s příslušenstvím, a v tomto rozsahu se věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 19. 2. 2007, č. j. 9 C 269/2000-404, uložil 2. žalované zaplatit žalobci částku 2.091.190,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu v části, v jaké se žalobce domáhal zaplacení částky 2.091.190,- Kč s příslušenstvím po 1. žalovaném (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III.-V.). Doplňujícím rozsudkem téhož soudu ze dne 19. 12. 2007, č. j. 9 C 269/2000-449, pak bylo rozhodnuto o příslušenství žalované částky v části, v jaké o něm nebylo rozhodnuto v prve uvedeném rozsudku (výroky VI. a VII.), a o nákladech řízení o vydání doplňujícího rozsudku (výrok VIII.). Tato rozhodnutí učinil obvodní soud poté, co byl jeho předchozí vyhovující rozsudek ve věci ze dne 23. 2. 2005, č. j. 9 C 269/2000-241, zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2005, č. j. 29 Co 312/2005-280, pro nepřezkoumatelnost. Žalobou uplatňované právo zdůvodňoval žalobce tvrzením, že žalovaní užívali od 27. 7. 1998 do 31. 8. 2002 nebytové prostory v domě č. p. 2033, v P. 2, S. 11, bez platné nájemní smlouvy, a bezdůvodně se tak obohatili na úkor žalobce a dalších spoluvlastníků tohoto domu (ti své pohledávky posléze postoupili žalobci, který nadále v řízení vystupoval jako jediný žalobce). V řízení bylo zjištěno, že nájemní smlouva ze dne 1. 3. 1991 uzavřená mezi právním předchůdcem žalobce a 1. žalovaným (a dalším nájemcem, Z. A., vůči němuž však byla žaloba vzata zpět) byla absolutně neplatná, neboť k ní nebyl dán souhlas obecního úřadu. Na základě smlouvy o spolupráci ze dne 26. 4. 1993 byly předmětné prostory přenechány domnělými nájemníky 2. žalované. Ta za užívání žalobci nic nehradila, platila pouze 1. žalovanému úplatu sjednanou ve smlouvě o spolupráci, a bezdůvodně se tak obohatila na úkor žalobce. Výši obohacení 2. žalované stanovil soud volnou úvahou na základě srovnání s nájmem sjednaným ve smlouvách týkajících se obdobných prostor a obvyklou cenou nájemného stanovenou znaleckým posudkem, přičemž takto určená částka přesahovala žalobou požadovanou částku, a soud tedy žalobci přiznal nárok vůči 2. žalované v žalované výši, tj. 2.091.190,- Kč s příslušenstvím.
K odvolání žalobce i 2. žalované přezkoumal uvedený rozsudek Městský soud v Praze a rozsudkem ze dne 20. 11. 2008, č. j. 29 Co 66,67/2008-521, jej změnil ve výrocích I. a II. tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci částku 2.085.749,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, jen do částky 5.441,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok I.), zatímco ve výrocích I. a II., pokud jimi bylo rozhodnuto o příslušenství pohledávky, a ve výrocích III. až VIII. jej zrušil a vrátil věc v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.). Odvolací soud uvedl, že ač soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav, učinil na jeho základě nesprávné právní posouzení. Neplatná smlouva o nájmu nebytových prostor ze dne 1. 3. 1991, původně uzavřená na dobu určitou do 31. 12. 2000, byla změněna dodatkem ze dne 19. 2. 1993 tak, že se uzavírá na dobu do 31. 12. 1993, ze smlouvy o obchodní spolupráci ze dne 26. 4. 1993, výpovědi 1. žalovaného a výpovědi svědka V. se přitom podává, že v rozhodné době užívali nebytové prostory oba žalovaní bez právního důvodu. Je třeba rovněž přihlédnout k tomu, že nebytové prostory předal žalobci 1. žalovaný. S ohledem na tyto skutečnosti nelze považovat za důvodné námitky 2. žalované, že nebyla v právním vztahu k žalobci, jenž uzavřel neplatnou smlouvu s 1. žalovaným, a že je požadavek žalobce v rozporu s dobrými mravy, pochybil-li on sám neobstaráním potřebného souhlasu správního orgánu. Rovněž tak nelze přiznat důvodnost vznesené námitce promlčení, jelikož žaloba byla podána dne 27. 7. 2000 a žalobce se domáhá vydání bezdůvodného obohacení za dobu od 27. 7. 1998. Odvolací soud tedy uzavřel, že v řízení jsou pasivně legitimováni oba žalovaní, výši obohacení stanovil podle znaleckého posudku na 2.615,- Kč za m2 a rok a po přihlédnutí k částce nájemného hrazeného 1. žalovaným žalobci určil výslednou výši bezdůvodného obohacení na 2,085.749,- Kč, zatímco v žalované částce takto stanovené obohacení přesahující (tj. v částce 5.441,- Kč s příslušenstvím) žalobu zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu, v části výroku I., v jaké nebylo vyhověno návrhu žalobce na uložení povinnosti každému ze žalovaných zaplatit mu částku 2.085.749,- Kč tak, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v odpovídajícím rozsahu povinnost druhého, podal dovolání žalobce. Přípustnost dovolání je podle něj dána v souladu s ustanovením §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. měnící povahou rozhodnutí, důvodnost pak podle ustanovení §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. vadou řízení, jež mohla mít za následek nesprávné posouzení věci, nesprávným právním posouzením a nedostatečnými skutkovými zjištěními. Soud pochybil tím, že se nevypořádal s celým návrhem žalobce domáhajícím se, aby oběma žalovaným byla uložena povinnost zaplatit žalovanou částku v plném rozsahu s tím, že ve výši plnění jednoho zaniká povinnost druhého. Způsob nabývání obohacení žalovanými přitom nasvědčuje tomu, že každý ze žalovaných se obohatil v celé žalované částce. Závěr, že se žalovaní obohatili rovným dílem, spočívá na nesprávném právním posouzení věci a nemá ani oporu v obsahu spisu. S ohledem na uvedené žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil v napadeném rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
První žalovaný ve svém vyjádření odmítl uvedená tvrzení žalobce, zdůraznil, že žalobce se nedomáhal zaplacení žalované částky společně a nerozdílně, a není proto důvodu spatřovat pochybení odvolacího soudu ve způsobu, jakým byla stanovena žalovaným povinnost úhrady dané částky, a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II. bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož v projednávané věci dospěl odvolací soud k odlišnému právnímu posouzení věci než soud prvního stupně a na rozdíl od soudu prvního stupně uznal jako povinné vydat bezdůvodné obohacení oba účastníky, zakládá v souladu s ustanovením §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. měnící charakter rozhodnutí přípustnost dovolání.
Dovolání rovněž nelze upřít důvodnost. Žalobci je třeba přisvědčit v tom, že odvolací soud pochybil, nevypořádal-li se s jeho tvrzením (návrhem), že povinnost žalovaných zaplatit žalovanou částku je solidárním závazkem obou žalovaných, a aniž by se touto otázkou ve svém odůvodnění jakkoliv zabýval, konstatoval v rozhodnutí pouze existenci jejich dílčího závazku. Nevyložil-li odvolací soud ve svém rozhodnutí, jak je s tímto návrhem žalobce podle něj třeba naložit a z jakého důvodu mu nelze vyhovět, nemůže dovolací soud přezkoumat správnost jeho rozhodnutí v tomto ohledu. Nedostatek řádného a přesvědčivého odůvodnění pak přestavuje vadu řízení, jež může mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci, tzn. vadu ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2369/99, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1055, svazek 15/2002), a dovolání tak lze v tomto ohledu považovat za důvodně podané.
Dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu, pokud mu jím byla uložena povinnost k placení, rovněž 1. žalovaný, taktéž dovozující přípustnost dovolání z měnícího charakteru rozhodnutí (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), k posouzení důvodnosti odkázal opět na všechny důvody uvedené v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. V jejich bližší specifikaci zdůraznil, že odvolací soud rozhodl o jiném, než žalobou uplatněném nároku, stanovil-li ve vztahu k němu rozsah bezdůvodného obohacení podle hodnoty užívání nebytových prostor a nikoliv podle výše plnění přijatého ze smlouvy o spolupráci, tak jak je uvedeno v žalobě. Odvolací soud pochybil dle 1. žalovaného i tím, že se nezabýval možnou aplikací ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., ač byly v řízení tvrzeny a prokazovány rozhodné skutečnosti pro jeho použití. Rozpornost s dobrými mravy přitom plyne již z toho, že při uzavírání nájemní smlouvy bylo nájemcům sděleno, že pronajímatel o souhlas požádal, přičemž oni nebyli v postavení vlastníka, aby tak mohli učinit. Nájemci posléze vlastním přičiněním zhodnotili stavebními úpravami předmětné prostory. Po zjištění, že původně sjednané nájemné neodpovídá kvalitě takto opravených prostor, využili vlastníci nemovitosti důkazní nouze 1. žalovaného, jenž neměl k dispozici doklad o vydání souhlasu podle §9 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, a projednávanou žalobou se snažili domoci plnění ve výši přesahující smluvené nájemné. První žalovaný dále připomněl, že ačkoliv dle výzvy učiněné v řízení o vyklizení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 nebytové prostory jako nájemce z neplatné smlouvy odevzdal, nelze tento krok považovat za uznání toho, že prostory sám užíval. V řízení byla naopak učiněna protikladná zjištění. Plnění, které nabyl od 2. žalované, bylo plněním na základě smlouvy o obchodní spolupráci a nikoliv na základě podnájemní smlouvy. Vyjádřil rovněž přesvědčení, že způsob vypořádání mezi účastníky je třeba, byla-li úplata určena neplatnou smlouvou, stanovit podle této smlouvy zohledňující podmínky nájmu (žalovaným zcela dodržovanými) a stav nebytových prostor. Postup odvolacího soudu stanovící výši obohacení v částce smluvené plnění značně přesahující zvýhodnil naopak pronajímatele, ač jde o osobu, která neplatnost zapříčinila, což 1. žalovaný považuje za nespravedlivé a odporující dobrým mravům. Soud měl dále zohlednit zhodnocení nebytových prostor 1. žalovaným, přičemž znaleckým posudkem byla prokázána zůstatková hodnota investic ve výši přesahující 2.400.000,- Kč. Převzal-li žalobce nemovitosti podstatně zhodnocené a má-li nyní dovolatel vydat žalobci obohacení vzniklé užíváním takto zhodnocených prostor, je tento postup v rozporu s principy vypořádání bezdůvodného obohacení. Odvolací soud pak zcela pominul, že se 1. žalovaný řádně bránil kompenzační námitkou, pokud tvrdil a prokazoval, že se žalobce na jeho úkor obohatil tím, že investicemi dovolatele byla nemovitost podstatně zhodnocena. Odvolací soud se touto námitkou, stejně jako námitkou započtení částky 400.000,- Kč vyplacené žalobci v souvislosti s prodloužením nájemní smlouvy, vůbec nezabýval. Splatnost ke kompenzaci uplatněných nároků přitom nemohla nastat dříve, než byly prostory odevzdány žalobci. Dále vytkl odvolacímu soudu, že zcela přešel to, že ve sporném období bylo z jeho strany hrazeno žalobci nájemné a úhrada za služby. Odvolací soud převzal skutková zjištění týkající se rozsahu bezdůvodného obohacení vzniklého podle názoru soudu prvního stupně 2. žalované a bez jakéhokoliv propočtu je použil i pro stanovení výše obohacení vzniklého 1. žalovanému. Z těchto důvodů 1. žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Ve vztahu k 1. žalovanému bylo odvolacím soudem rozhodnutí soudu prvního stupně změněno, a přípustnost dovolání je tak dána ustanovením §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Nejvyšší soud tudíž přistoupil k přezkumu vznesených dovolacích námitek. Důvodnost nelze přiznat tvrzení, že odvolací soud pochybil, jelikož rozhodl o jiném než žalobou vymezeném nároku. Soud je vázán pouze skutkovým vymezením nároku, dospěl-li přitom na základě provedeného dokazování ve shodě s tvrzeními žalobce k závěru, že užíváním předmětné nemovitosti v daném období docházelo na straně žalovaných ke vzniku bezdůvodného obohacení na úkor žalobce, nelze považovat za nesprávné, posoudil-li výši takto vzniklého bezdůvodného obohacení podle jiných kritérií, než jaké použil žalobce ve svém návrhu, neboť tím nijak nezasáhl do skutkového vymezení nároku. Kritéria pro určení výše vzniklého bezdůvodného obohacení jsou otázkou právního posouzení, které činí soud nezávisle na žalobním návrhu, je povinen pouze respektovat výši žalobou požadované částky. V této souvislosti je rovněž třeba uvést, že stanovení výše bezdůvodného obohacení na základě srovnání s cenou obvyklého nájemného a nikoliv podle výše plnění, jež 1. žalovaný obdržel za přenechání prostor k užívání 2. žalované, je zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu zdůrazňující, že rozhodující pro učení výše bezdůvodného obohacení vzniklého neoprávněným užíváním nemovitosti je částka, kterou by za jiných okolností byl nucen neoprávněný uživatel za takto získané plnění zaplatit v daném místě a čase, zpravidla ve formě nájemného (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2701, sešit 30/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 412/2005). Není tedy rozhodující výše plnění, kterou za přenechání těchto místností další osobě 1. žalovaný obdržel, ale částka, kterou by za ně za jiných okolností na základě řádné nájemní smlouvy byl povinen hradit žalobci. Tvrdí-li dále 1. žalovaný, že předmětné prostory sám neužíval, lze uvést, že v souladu s ustanovením §451 obč. zák. vzniká bezdůvodné obohacením nabytím majetkového prospěchu na úkor druhého bez odpovídajícího právního titulu, tj. není rozhodující, kým přesně byly prostory užívány, je-li zároveň splněn předpoklad, že 1. žalovaný tímto užíváním prokazatelně nabyl prospěch na úkor žalobce (k významu faktického užívání nemovitostí pro vznik bezdůvodného obohacení srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4653/2008). Tento závěr přitom 1. žalovaný nerozporoval, a není tak důvodu označit závěr odvolacího soudu, že na jeho straně vzniklo bezdůvodné obohacení, za nesprávný. Rozhodl-li ovšem odvolací soud v návaznosti na tato zjištění tak, že uložil povinnost vydat obohacení oběma žalovaným ve stejné výši, aniž by tento svůj závěr blíže odůvodnil a podložil odkazem na konkrétní skutková zjištění týkající se způsobu užívání těchto prostor, lze mu již vytknout určité pochybení. Tento nedostatek je patrný i z toho, že se odvolací soud ve svém rozhodnutí nijak nevypořádal s tím, jakým způsobem a v čí prospěch měly být zohledněny platby nájemného hrazeného 1. žalovaným. Nedostatek řádného odůvodnění uvedeného závěru brání dovolacímu soudu v náležitém přezkumu tohoto rozhodnutí, činí je nepřezkoumatelným, v čemž lze spatřovat vadu, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1994, sp. zn. 7 Cdo 41/93, publikovaný ve Výběru judikatury/civilní, ročník 1994). Ze stejného důvodu je třeba považovat za důvodné i námitky týkající se rozporu s dobrými mravy a kompenzace. Zatímco námitce rozporu s dobrými mravy odvolací soud ve svém rozhodnutí bez bližšího odůvodnění odmítl přiznat relevanci, kompenzační námitku ve svém rozhodnutí nezmínil vůbec. V obou případech porušil svou povinnost plynoucí z požadavku na zajištění spravedlivé ochrany práva a oprávněných zájmů účastníků vypořádat se se všemi právně relevantními námitkami vznesenými účastníky v průběhu řízení a přesvědčivě se k nim vyjádřit v odůvodnění rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3716, CD 3/2007, nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 1561/08). Jde přitom o námitky, od jejichž správného posouzení se odvíjí i správnost výsledného řešení sporu. Absence jejich náležitého posouzení v rozhodnutí odvolacího soudu pak opět činí tento rozsudek nepřezkoumatelným a tedy zatíženým vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 59/2007). Z uvedených příčin tedy Nejvyšší soud shledal dovolání 1. žalovaného důvodným, napadené rozhodnutí podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, a odst. 3, věty první, o. s. ř. v rozsahu, v jakém zakládalo povinnost plnit 1. žalovanému, zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Druhá žalovaná podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání s odkazem na měnící charakter rozhodnutí (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) a na dovolací důvody vyjmenované v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. Odvolací soud podle ní zatížil řízení vadou nerespektováním skutkových tvrzení a vymezení žalobního návrhu v žalobě. Jeho dalším pochybením je, že se dostatečně nevypořádal s námitkou 2. žalované, že není ve sporu pasivně věcně legitimována. Odvolací soud zcela přehlédl, že návrh na zahájení řízení o vyklizení předmětných prostor byl směřován proti 1. žalovanému a druhému nájemci, Z. A., a nikoliv proti 2. žalované, kterou žalobce nepovažoval za smluvního partnera. V žalobě ani v rozsudku vyhlášeném v řízení o vyklizení předmětných prostor není přitom zmínka o tom, že by k původní smlouvě ze dne 1. 3. 1991, v níž byla doba trvání nájmu sjednána do 31. 12. 2000, byl uzavřen dodatek, jenž by dobu trvání nájemního vztahu omezil pouze na dobu do 31. 12. 1993, a bylo by tak možno dovozovat vznik bezdůvodného obohacení užíváním předmětných prostor bez právního důvodu a nikoliv na základě neplatného právního úkonu. Rovněž poukázala na to, že odvolací soud nereflektoval její námitku, že vydání bezdůvodného obohacení je v rozporu s dobrými mravy. Tento rozpor je možné spatřovat ve vznesení námitky promlčení jako obrany proti kompenzační námitce 1. žalovaného na úhradu jeho vnosu do nemovitosti žalobce ve výši v řádu 2,5 mil. Kč. V tomto případě je uplatnění námitky promlčení zneužitím práva na úkor účastníka, který uplynutí promlčecí doby nezavinil, a v dané situaci by byl zánik nároku nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem uplatňovaného práva a důvody, pro něž je včas neuplatnil první žalovaný, který navíc neplatnost smlouvy nezavinil a svou činností zvýšil hodnotu nemovitosti a její ekonomickou výnosnost, čímž se odvolací soud vůbec nezabýval. Nesprávný je i závěr odvolacího soudu, že neplatnost smlouvy uzavřené mezi 1. žalovaným a žalobcem měla vliv na platnost smlouvy o spolupráci uzavřenou mezi oběma žalovanými, neboť nešlo o podnájemní smlouvu, a na 2. žalovanou tedy nedopadly důsledky neplatnosti nájemní smlouvy. Při stanovení výše bezdůvodného obohacení pak pochybil znalec, vycházel-li ze zrekonstruovaného a nikoliv původního stavu místností. Užívala-li 2. žalovaná předmětné prostory v dobré víře na základě smlouvy o spolupráci a řádně hradila dohodnuté plnění 1. žalovanému, není zde důvodu, proč by se ona měla obohatit na úkor žalobce. Rovněž připomněla, že zajištění souhlasu bylo povinností žalobce a nikoliv 1. žalovaného, a je tedy neúnosné, aby se ten, kdo nežádoucí stav zavinil, domáhal prospěchu po někom, kdo tento stav nezavinil a byl v dobré víře. I v této okolnosti lze spatřovat rozpor jednání žalobce s dobrými mravy. Uvedené právní úvahy vedly 2. žalovanou k návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání 2. žalované zpochybnil jeho přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., odmítl jednotlivé dovolací námitky a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl, popř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Ačkoliv 2. žalovaná k dovození přípustnosti svého dovolání odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., nelze ve vztahu k ní považovat rozhodnutí odvolacího soudu za měnící ve smyslu uvedeného ustanovení, jelikož soudy obou stupňů shodně konstatovaly, že z její strany došlo k bezdůvodnému obohacení na úkor žalobce v částce, jíž je žalovaná povinna plnit podle rozsudku odvolacího soudu. Jelikož se nejedná ani o případ, kdy by soud prvního stupně rozhodoval na základě vázanosti právním názorem vysloveným v předcházejícím zrušujícím rozhodnutí soudu odvolacího (§237 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), je možné zvažovat přípustnost dovolání pouze v intencích §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V projednávané věci lze zásadní právní význam přiznat především 2. žalovanou předestřené otázce pasivní věcné legitimace osoby, jež užívá nebytové prostory na základě smlouvy o spolupráci uzavřené s osobou, o níž se domnívá se zřetelem ke všem okolnostem, že je oprávněným nájemcem těchto prostor, jejímž posouzením se odvolací soud odchýlil od závěrů obsažených v dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu. Z řízení vyplynulo, že žalobce i oba žalovaní vycházeli po dlouhou dobu z toho, že mezi žalobcem a 1. žalovaným byla platně uzavřena nájemní smlouva, u níž až po několika letech existence užívacích vztahů počala být žalobcem tvrzena její neplatnost, kterýžto závěr byl potvrzen i rozhodnutím soudu prvního stupně a posléze byl korigován závěrem odvolacího soudu konstatujícím, že nájemní vztah zanikl v důsledku uzavření dodatku k původní nájemní smlouvě (tímto závěrem se dovolací soud, vázaný dle §242 odst. 3 o. s. ř. uplatněnými dovolacími důvody a jejich vymezením, nemůže zabývat, i když je nutné podotknout, že si lze jen těžko představit změnu neplatné smlouvy k ní platně uzavřeným dodatkem). Z učiněných zjištění je zřejmé, že ve vztahu k žalobci vystupoval jako domnělý nájemce pouze 1. žalovaný, který zamýšlel převést svá užívací práva na 2. žalovanou, což však nemohl učinit bez platného titulu jej k tomuto kroku opravňujícímu. Byl-li přesto ve smlouvě o spolupráci sjednán závazek tohoto obsahu, nelze jej považovat za souladný se zákonem a smlouva o spolupráci je v tomto rozsahu absolutně neplatná. Druhá žalovaná tedy užívala nebytové prostory právě na základě této neplatné smlouvy a na její straně proto docházelo ke vzniku bezdůvodného obohacení plněním z neplatného právního úkonu. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu řešící otázky spojené s vydáním bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z neplatné smlouvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 351/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 263/2010, nebo též nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 383/05) opakovaně zdůraznila, že v souladu s §457 obč. zák. stíhá vzájemná restituční povinnost pouze strany této smlouvy. Ačkoliv se Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vyjadřoval především k otázce bezdůvodného obohacení týkajícího se neplatných nájemních či podnájemních smluv, jsou jeho závěry uplatnitelné i v daném případě, neboť ač byla šíře vztahů vymezených smlouvou o spolupráci rozsáhlejší než ve zmíněných případech, obsahovala zároveň i závazek stejného rázu – úplatného přenechání užívacího práva k nemovitosti - a není tedy důvodu ji v tomto ohledu posuzovat odlišně. Z uvedeného plyne, že k obohacení 2. žalované mohlo dojít pouze na úkor 1. žalovaného, jelikož 2. žalovaná své užívací právo odvozovala právě od smlouvy uzavřené s ním, a nikoliv na úkor žalobce, o němž předpokládala, že je v řádném nájemním vztahu s 1. žalovaným, a nelze ji tak ve věci považovat za pasivně věcně legitimovanou. K dalším dovolacím námitkám 2. žalované lze uvést, že se týkají především vztahu žalobce a 1. žalovaného, nemohou ovlivnit posouzení vztahu mezi 2. žalovanou a žalobcem, a nelze je tak ve vztahu k 2. žalované považovat za důvodně uplatněné. Dovolací soud se přitom námitkou rozporu s dobrými mravy i kompenzační námitkou, jíž se 1. žalovaný domáhal zohlednění jím provedeného zhodnocení nemovitosti, zabýval již výše, stejně jako kritérii pro stanovení výše bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním nemovitosti, a na uvedené závěry lze tudíž odkázat.
Protože právní posouzení věci provedené odvolacím soudem nepovažoval Nejvyšší soud za správné, shledal dovolání 2. žalované důvodným a podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, a odst. 3, věty první, o. s. ř. zrušil i část výroku I. rozsudku odvolacího soudu, která se na tomto nesprávném právním posouzení zakládá a jíž byla 2. žalované uložena povinnost plnit, a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odvolací soud je pak ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. září 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu