ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.2558.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 2558/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce Pozemkového fondu České republiky , IČ: 45797072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupeného JUDr. Petrem Zderčíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Bělehradská 77, proti žalovanému Ing. E. H. , zastoupeného JUDr. Pavlem Polákem, advokátem se sídlem v Chomutově, Kamenný Vrch 5436, za účastni V. T., jako vedlejšího účastníka na straně žalobce, zastoupeného JUDr. Evou Kabelkovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Kamenická 1, o určení neplatnosti smlouvy o převodu nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 7 C 301/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 1. 2007, č.j. 14 Co 459/2006-180, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci k rukám advokáta JUDr. Petra Zderčíka na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení vedlejšímu účastníku V. T. k rukám advokátky JUDr. Evy Kabelkové částku 12.360,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Plzni jako soud odvolací změnil rozsudek Okresního soudu v Klatovech (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 26. 4. 2006, č.j. 7 C 301/2005-144, tak, že určil, že smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovaným dne 23. 6. 2005 (pod číselným označením „30PR05/03“), jejímž předmětem byl bezúplatný převod pozemků parc. č. 40/5, 111/1, 111/7, 130/1, 136/2, 140/1, 142/1, 142/11, 296/1, 407/2, 263/51 (díl 2), 263/52 (díl 2) v katastrálním území Železná Ruda na žalovaného, je neplatná. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že na žádaném určení má žalobce naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu (o. s. ř.), jelikož na základě účastníky uzavřené smlouvy dosud nebyl proved vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. Jako nesprávný však odmítl právní názor, že ustanovení §7 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně jiných zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 95/1999 Sb.“) upravuje postup Pozemkového fondu toliko v případech prodeje zemědělských pozemků, nikoliv v případě jejich bezúplatného převodu oprávněným osobám, jimž vzniklo právo na poskytnutí jiného (náhradního) pozemku podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“). Vzal za prokázané, že právo na bezúplatný převod pozemků získal žalobce jeho postoupením od oprávněné osoby na základě postupní smlouvy ze dne 15. 6. 2003. Smlouva o převodu pozemků z vlastnictví státu, jíž uzavřel jako nabyvatel s žalobcem dne 23. 6. 2005, byla uzavřela v tzv. zvláštním režimu, postupem upraveným usnesením prezidia Pozemkového fondu České republiky ze dne 7. 6. 2005 (jež bylo 1. 7. 2005 zrušeno), aniž by záměru převést pozemky předcházelo oznámení Pozemkového fondu České republiky o zahájení prodeje pozemků, které bylo třeba i v tomto případě zveřejnit způsobem uvedeným v ustanovení §7 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb. Nedodržení zákonem stanoveného postupu při uzavírání smlouvy činí podle závěru odvolacího soudu smlouvu absolutně neplatnou podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Subsidiárně odvolací soud dodal, že takto uzavřený (dvoustranný) právní úkon odporuje též dobrým mravům a je projeven diskriminace ostatních oprávněných osob, oproti nimž byl žalobce při uspokojení svého práva (získaného jeho postoupením) podstatně zvýhodněn.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež označil za přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a uplatnil v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Zpochybňoval názor odvolacího soudu, že postup při bezúplatném převodu pozemků oprávněným osobám podle §11 odst. 2 zákona o půdě byl současně regulován též zákonem č. 95/1999 Sb. Podmínku předchozí publikace záměru pozemky převést zákon o půdě v době uzavření smlouvy (23. 6. 2005) nestanovil. Institut veřejné nabídky pozemků určených k převodu přinesl až zákon č. 131/2006 Sb., jímž byl zákon o půdě (s účinností od 14. 4. 2006) novelizován. I vzhledem k množství v té době neuspokojených nároků oprávněných osob nebylo vyloučeno, aby byl postup upraven usnesením prezidia žalobce, při jehož dodržení došlo k převodu i v posuzovaném případě. Nároky osob, jež je získaly postoupením podle ust. §33a zákona o půdě, byly s nároky původních oprávněných osob rovnocenné, jak lze usoudit i z ust. §1 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb. K jejich rozlišení zákonem č. 131/2006 Sb. došlo až mnohem později, v době, kdy byl již nárok žalovaného uzavřením smlouvy uspokojen a nemohl tudíž zaniknout ani v důsledku ustanovení zákona o tzv. restituční tečce (tedy podle zákona č. 253/2003 Sb.), která byla nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS 6/05 zrušena toliko ve vztahů k původním oprávněným osobám a jejich dědicům. Současně žalovaný argumentoval i tím, že bez splnění publikační povinnosti žalobce uzavřel dalších cca 4.600 smluv, kterým převedl do vlastnictví jiných osob více než 2.200 ha pozemků. Odmítl i argumentaci vedlejšího účastníka, nájemce předmětných pozemků, který podle jeho názoru nemá přednostní právo na odkoupení pozemků ani podle zákona č. 95/1999 Sb. Z toho žalovaný dovozoval, že smlouvu uzavřel v souladu s právními předpisy a nezasáhl přitom ani do práv vedlejšího účastníka. Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce i vedlejší účastník se ve svých vyjádřeních se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu ztotožnil. Dovolání označili za nedůvodné a navrhli, aby je Nejvyšší soud zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocného rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věty prvé o. s. ř.) a shledal, že dovolání není opodstatněné.
Vady řízení, k nimiž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný žalovaným v dovolání, tedy zda rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právní posouzení věci či nikoliv (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), a to z pohledu otázek označených v dovolání.
Po právní stránce je rozsudek odvolacího soudu založen na závěru, že při uzavírání smluv o převodu náhradních pozemků oprávněným osobám podle §11 odst. 2 zák. o půdě (v období od 1. 1. 2003 do 14. 4. 2006) byl Pozemkový fond České republiky povinen postupovat i podle zákona č. 95/1999 Sb. S tímto názorem žalovaný nesouhlasí.
K otázce právního režimu smluv o převodu náhradních pozemků oprávněným osobám za pozemky nevydané podle §11 odst. 2 zák. o půdě, které byly uzavřeny v době od 1. 1. 2003 do 14. 4. 2006 oprávněnými osobami (případě osobami, která získaly restituční nárok jeho postoupením; §33a odst. 1 zák. o půdě) a Pozemkovým fondem České republiky, se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyslovil. Již v rozsudku ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3042/2006 (uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 6, ročník 2008, pod pořadovým č. C 5293), dospěl k závěru, že pro posouzení platnosti právního úkonu, který má být titulem přechodu vlastnického práva k pozemku, není rozhodující obsah vnitřního předpisu Pozemkového fondu České republiky (jako jednoho z účastníků občanskoprávního vztahu), ale toliko právní úprava provedená obecně závazným předpisem. Za nesprávný označil názor, že od 1. 1. 2003 (po zrušení zákona č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech), nebyl postup Pozemkového fondu České republiky při poskytování náhradních pozemků právně regulován. Již v té době totiž platil zákon č. 95/1999 Sb., který poskytování náhradních pozemků oprávněným osobám začlenil do systému převodů, v zákoně uvedených, jak výslovně plyne i z ust. §1 odst. 2 písm. a) tohoto zákona. Nedodržení postupu při převodu náhradních pozemků stanovených tímto zákonem má za následek absolutní neplatnost smlouvy podle §39 obč. zák.
V zájmu stručnosti dovolací soud odkazuje na právní argumentaci obsaženou v odůvodnění shora označeného rozsudku (jež je veřejnosti k dispozici i na webových stránkách Nejvyššího soudu) a dodává, že k závěrům v něm formulovaných se přihlásil i ve svých dalších rozhodnutích (za mnohé srovnej kupříkladu usnesení ze dne 5. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1224/2004; ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 547/2008, ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1084/2007, ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1598/2008). Neshledává přitom žádné relevantní důvody, pro které by se od něj měl odchýlit právě v nyní posuzované věci. Pro úplnost sluší se uvést, že nyní opětovně řešenou otázkou se v minulosti zabýval i Ústavní soud, který výklad právních předpisů podaný dovolacím soudem označil za ústavně konformní (k tomu srovnej jeho nález ze dne 11. 4. 2008, sp. zn. IV. ÚS 606/08). Pro právní posouzení věci je nepodstatná (právně nezávažná) i námitka žalovaného o množství žalobcem uzavřených smluv o převodu náhradních pozemků oprávněným osobám v roce 2005, event. o rozsahu dosud neuspokojených nároků. Právě s ohledem na množství neuspokojených nároků oprávněných osob (i osob, které nároky získaly jeho postoupením a sledovaly tím cíle komerční či spekulační) bylo třeba bezpodmínečně trvat na dodržení zákonem stanoveného postupu při převodu náhradních pozemků, který byl jedním z prostředků k zajištění rovného postavení oprávněných osob při uspokojování nároků a vylučoval libovůli či dokonce svévoli Pozemkového fondu České republiky.
Z pohledu uplatněných dovolacích důvodů (a jejich obsahového vymezení) je tedy rozsudek odvolacího soud správný. Jelikož Nejvyšší soud nezjistil ani vady řízení, k nimž přihlíží z povinnost úřední (§242 odst. 3 o.s.ř.), dovolání zamítl (§243b odst. 1 části věty před středníkem).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalovaný v dovolacím řízení nebyl úspěšný a plný úspěch ve věci v něm měli žalobce i vedlejší účastník, jež byli i v dovolacím řízení zastoupeni advokáty, kteří jejich jménem podali vyjádření k dovolání. K jejich nákladům proto patří vždy odměna advokáta stanovená paušální sazbou 20.000,- Kč (§5 písm. b/ vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), krácená o 50% na částku 10.000,- Kč, jelikož v dovolacím řízení jejich zástupci učinili vždy po jednom úkonu právní služby (§18 odst. 1 téže vyhlášky); spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokátů 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a částkou 2.060,- Kč odpovídající 20% dani z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§137 odst. 3 o. s. ř.), činí náklady žalobce i vedlejšího účastníka shodně 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. března 2010
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu