ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.280.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 280/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně K. Š. , zastoupené JUDr. Vladimírem Turkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Krkonošská 16, proti žalovaným 1. K. T., a 2. RUBIKON stavby s. r. o., IČ 25686313, se sídlem v Praze 8, Voctářova 109/12, zastoupené JUDr. Martinem Korbařem, advokátem se sídlem v Praze 2, Kateřinská 522/21, o zaplacení částky 410.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C 246/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. března 2008, č. j. 35 Co 248/2007-257, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Částečným rozsudkem ze dne 21. 9. 2006, č. j. 13 C 246/2001-202, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 8 o povinnosti druhého žalovaného zaplatit žalobkyni částku 50.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 410.000,- Kč s příslušenstvím druhým žalovaným (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi těmito účastníky (výrok III.). Soud přitom vycházel z toho, že vůči prvému žalovanému je řízení přerušeno podle ustanovení §14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, a rozhodl proto o nároku žalobkyně pouze ve vztahu ke druhému žalovanému částečným rozsudkem. Obvodní soud vzal za prokázané, že žalobkyně uzavřela se žalovanými smlouvu o smlouvě budoucí týkající se budoucího převodu bytové jednotky. Na základě této smlouvy zaplatila žalobkyně druhému žalovanému částku 50.000,- Kč, tvrzení žalobkyně, že zaplatila témuž i částku 400.000,- Kč, nebylo prokázáno, z výpovědi bývalé zaměstnankyně druhého žalovaného naopak vyplynulo, že částka 400.000,- Kč byla vedena v účetnictví prvního žalovaného. Zbývající částka 10.000,- Kč pak byla posouzena jako řádně provedená platba spojená s pronájmem nebytových prostor. Z řízení dále vyplynulo, že došlo k platnému odstoupení od smlouvy, a žalobkyni tak v souladu s ustanovením §457 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), vzniklo právo na vrácení částky 50.000,- Kč. V tomto rozsahu tedy obvodní soud žalobě vyhověl, ve zbytku žalované částky pak žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně proti zamítavému výroku a proti výroku o náhradě nákladů řízení rozsudku soudu prvního stupně přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze a rozsudkem ze dne 18. 3. 2008, č. j. 35 Co 248/2007-257, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku (výrok I.), změnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně, že v částce 10.000,- Kč šlo o řádně provedenou platbu spojenou s pronájmem nebytových prostor žalobkyni. Odvolací soud se dále zabýval tvrzením žalobkyně, že částka 400.000,- Kč představovala odstupné za uvolnění bytu v H. ulici, kterou jí poskytl vlastník domu – společnost GERA Building s. r. o. a která měla být zaslána na účet druhého žalovaného. K návrhu žalobkyně byla jako svědkyně předvolána jednatelka společnosti GERA Building s. r. o., ta se však k soudu nedostavila a odvolacím soudem nařízené předvedení svědkyně nebylo Policií ČR realizováno. Vzhledem k tomu, že jiné důkazy, jež by zpochybnily závěry soudu prvního stupně, nebyly žalobkyní navrženy, považoval soud její tvrzení o zaplacení částky 400.000,- Kč druhému žalovanému za neprokázané a potvrdil zamítnutí žaloby ohledně částky 410.000,- s příslušenstvím. Odvolací soud pak stanovil odlišně procento úspěšnosti žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně a v tomto rozsahu změnil nákladový výrok soudu prvního stupně.
Proti potvrzujícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu a proti výrokům o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.) podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v zásadním právním významu napadeného rozhodnutí v souladu s ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Důvodnost dovolání vyvozuje z nesprávného posouzení zjištěných okolností a zhodnocení důkazů, poukazuje zvláště na úzké vazby mezi oběma žalovanými (první žalovaný, jako fyzická osoba a jediný vlastník domu, ve kterém měla být vystavěna smluvená bytová jednotka, byl zároveň jediným společníkem druhého žalovaného) a na provedené důkazy, zejména na výslech svědkyně M. (bývalé zaměstnankyně druhého žalovaného), z něhož podle ní vyplývá, že převzal-li částku odstupného první žalovaný, předal je současně do dispozice druhého žalovaného jako správce domu, a byla-li v jeho účetnictví prokázána částka 50.000,- Kč zaplacená dovolatelkou, muselo se na témže místě nacházet i zbývajících 410.000,- Kč. Odvolací soud pak podle dovolatelky pochybil, pokud po neúspěšném pokusu získat pomocí uložené pořádkové pokuty svědectví jednatelky společnosti GERA-Building s. r. o., která měla podpořit výpověď svědkyně M., řízení překvapivě ukončil a nepostupoval při získání svědecké výpovědi s potřebnou razancí. Nákladový výrok pak dovolatelka považuje za odporující dobrým mravům, neboť tímto výrokem jí soud uložil uhradit druhému žalovanému náklady řízení, ač se dovolatelka nachází ve stavu hmotné nouze, v níž se ocitla vinou prvního žalovaného a zároveň jediného společníka druhého žalovaného tím, že pro ni nebyl vybudován byt, na nějž již z části poskytla svoje prostředky. S ohledem na tyto skutečnosti dovolatelka navrhla, aby byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2008. č. j. 35 Co 248/2007-257, stejně jako rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 21. 9. 2006, č. j. 13 C 246/2001-202, zrušen, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu projednání, případně, aby byl změněn alespoň výrok odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení a druhému žalovanému nebyla přiznána jejich náhrada.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II. bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání však v tomto případě přípustné není. Námitky dovolatelky směřují zčásti proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu a naplňují tak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., tedy že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. K tomuto důvodu však dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. Zpochybnění správnosti skutkových závěrů odvolacího soudu tedy nemůže vést k závěru o přípustnosti dovolání v projednávané věci.
Brojí-li dále dovolatelka proti postupu odvolacího soudu, který neprovedl navržený důkaz k prokázání skutečnosti významné pro rozhodnutí ve věci, jde v tomto případě o postup soudu, který je možno v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu považovat za jinou vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. 22 Cdo 510/2003, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2265, svazek 27/2004). V tomto ohledu je třeba připomenout, že v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu je možno usuzovat, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 132, svazek 7/2004), neboť konkrétní vada řízení (dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) nemá potřebný judikatorní přesah pro dovození zásadního právního významu rozhodnutí (k tomu. srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 618/2004, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07). Ani tato dovolací námitka tedy nemůže vést k závěru o zásadním právním významu rozhodnutí a tedy ani o přípustnosti dovolání.
Nad tento rámec je možno uvést, že dovolatelka se mýlí, uvádí-li, že odvolací soud se snažil zajistit přítomnost svědkyně pouze pořádkovou pokutou, odvolací soud totiž přistoupil rovněž k předvedení této svědkyně a až poté, co i tento prostředek k zajištění její účasti selhal, učinil rozhodnutí bez její výpovědi. Dovolatelce nelze přisvědčit ani v tom, že by předvolaná svědkyně mohla „podpořit“ výpověď svědkyně M. ve prospěch dovolatelky, neboť s ohledem na to, že svědkyně M. ve své výpovědi uvedla, že předmětnou částku zaznamenala v účetnictví prvního žalovaného, z čehož vycházely soudy obou stupňů, by ani dovolatelkou očekávané svědectví předvolané „jednatelky“ v její prospěch, tedy že tyto prostředky byly poslány na účet druhého žalovaného, nebylo potvrzením okolností dříve v řízení zjištěných. S přihlédnutím k tomu, že ani případné svědectví, komu byla částka poslána, by neprokazovalo, že tato částka byla skutečně doručena do majetkové sféry druhého žalovaného, lze souhlasit s odvolacím soudem, pokud uzavřel, že výpověď předvolané svědkyně nebyla pro rozhodnutí ve věci zásadní.
Zamítnutí žaloby do částky 10.000,- Kč s příslušenstvím pak bylo odůvodněno tím, že se jednalo o řádně provedenou platbu spojenou s pronájmem nebytových prostor, tento nárok je tedy zapotřebí posuzovat samostatně, přičemž dovolacímu přezkumu v tomto rozsahu brání ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Bylo-li dovolání ve vztahu k meritu věci shledáno nepřípustným, pak podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není přípustné ani dovolání proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikované v časopise Soudní rozhledy, svazek 1/2002).
Z výše uvedených důvodů bylo dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že druhý žalovaný žádné účelné náklady nevynaložil.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. srpna 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu