ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.3226.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 3226/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce prof. J. S., zastoupeného JUDr. Klárou Veselou-Samkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Španělská 6, proti žalovaným 1. J. K., a 2. M. K. , zastoupeným JUDr. Jiřím Bílkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 102a, o zaplacení částky 203.688,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 330/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2008, č. j. 11 Co 122/2008-62, takto:
Rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2008, č. j. 11 Co 122/2008-62, a Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 9. 2007, č. j. 18 C 330/2006-45, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 17. 9. 2007, č. j. 18 C 330/2006-45, zamítl Obvodní soud pro Prahu 4 žalobu, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky 203.688,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Žalobce se domáhal žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout žalovaným tím, že v době od 1. 3. 2003 do 1. 3. 2006 užívali bez platné smlouvy nebytový prostor k bytovým účelům a za toto užívání žalobci (vlastníku domu, v němž se tyto prostory nachází) hradili regulované nájemné. V předchozím soudním řízení, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, Obvodní soud pro Prahu 4 v zamítavém rozsudku ze dne 27. 6. 2000, č. j. 43 C 195/98-53, uvedl, že nejde o byt ale o nebytový prostor (v dalším řízení byla pak stanovena žalovaným povinnost tyto nebytové prostory vyklidit), tato skutečnost pak zakládala neplatnost nájemní smlouvy k těmto prostorám. V projednávané žalobě se žalobce domáhal uhrazení rozdílu mezi zaplaceným regulovaným nájemným, určeným podle původní neplatné smlouvy, a částkou odpovídající nájmu za užívané nebytové prostory. Soud I. stupně dospěl k závěru, že žalovaní se na úkor žalobce neobohatili, neboť právě on po nich průběžně požadoval nájemné odpovídající regulovanému nájemnému za byt a je zcela v souladu se smluvní volností stran, pokud pronajímatel za nebytové prostory požaduje nižší než obvyklé nájemné. Žalovaní tak podle něj žádný majetkový prospěch nenabyli. Dále se soud I. stupně zabýval tím, zda je požadavek žaloby v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Žalovaní svým jednáním nezpůsobili uzavření smlouvy o nájmu bytu na nebytový prostor, tuto okolnost lze přičítat k tíži původnímu pronajímateli, do jehož práv a povinností vstoupil žalobce. Žalovaní stejně jako žalobce až do r. 2000 nevěděli, že obývají nebytový prostor. Tato skutečnost byla definitivně potvrzena až právní mocí rozhodnutí odvolacího soudu v řízení o vyklizení (tj. 3. 4. 2006). Vyčkával-li žalobce pravomocného rozhodnutí o vyklizení, v němž bylo definitivně potvrzeno, že jde o nebytové prostory, a pak podal žalobu na zpětné uhrazení bezdůvodného obohacení za užívání těchto prostor, je jeho požadavek v rozporu s dobrými mravy. Za těchto okolností neshledal Obvodní soud pro Prahu 4 nárok žalobce oprávněný.
K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí soudu I. stupně Městský soud v Praze a rozsudkem ze dne 21. 5. 2008, č. j. 11 Co 122/2008-62, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Odvolací soud konstatoval, že právní zhodnocení soudem I. stupně je správné a odkázal na něj. Odvolací soud zvlášť zdůraznil, že žalovaným užíváním předmětných prostor trvale za účelem bydlení žádný prospěch nevznikl. Možná ztráta vlastníka věci tím, že prostory nepronajímal za vyšší cenu odpovídající nájmu za nebytové prostory, pro posouzení vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaných není rozhodující. Odvolací soud rovněž považoval za nepodložené tvrzení žalobce, že žalované vyzýval k hrazení vyššího nájemného za nebytové prostory již v roce 2000. Toto podle odvolacího soudu nebylo prokázáno a lze proto považovat za správnou i úvahu soudu I. stupně o možné dohodě o nájemném za nebytové prostory v nižší než obvyklé výši.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Důvodnost dovolání spatřuje v nesprávném právním posouzení ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel uvádí, že v rozhodované věci nelze použít ustanovení §3 obč. zák., neboť žalovaní věděli o právní povaze obývaných prostor a o skutečnosti, že tyto prostory obývají bez právního důvodu (což bylo žalovaným ozřejmeno odůvodněním rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. 27 C 241/2000), a využívali této situace ke svému prospěchu. Žalovaní si museli být dále vědomi i toho, že žalobce s tímto stavem nesouhlasí a že by měli platit více. Navíc tento stav cíleně prodlužovali, aby mohli situace využívat co nejdéle.
Dovolatel dále odmítá názor odvolacího soudu, že by ze strany žalovaných k obohacení nedošlo. Vědomost žalovaných o užívaní prostor bez platného titulu a zároveň všeobecné povědomí o výši nájmů za nebytové prostory podle dovolatele vede k závěru, že se žalovaní museli vědomě obohatit o rozdíl mezi skutečnou hodnotou plnění (nájmem za nebytové prostory) a hrazeným regulovaným nájemným. Z okolností případu je podle dovolatele navíc zřejmé, že od počátku nesouhlasil s hrazením nájemného pouze ve výši odpovídající regulovanému nájemnému, jež je značně nižší než částka, kterou by mohl požadovat na základě řádně uzavřené nájemní smlouvy na nebytové prostory. Není přitom rozhodné, k jakému účelu žalovaní prostory využívali, protože pro posouzení je rozhodující objektivně vzniklý stav obohacení.
Z uvedených důvodů navrhuje dovolatel, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2008, č. j. 11 Co 122/2008-62, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 9. 2007, č. j. 18 C 330/2006-45, a vrátil věc k novému projednání soudu I. stupně.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud dospěl v daném případě k závěru, že dovolání přípustné je, neboť právní posouzení otázky vzniku bezdůvodného obohacení soudy nižších stupňů lze považovat za rozporné s hmotným právem, přičemž ztotožnil-li se odvolací soud se závěrem soudu I. stupně v tom, že případné právo žalobce na vydání bezdůvodného obohacení by odporovalo dobrým mravům v souladu s ustanovením §3 obč. zák., odchýlil se tím od podmínek, které jsou na použití tohoto ustanovení kladeny ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu úvaha, zda výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy, se vždy odvíjí od okolností konkrétního případu; její zobecnění, tj. vytvoření obecného pravidla aplikovatelného na jiné obdobné případy, je zpravidla vyloučeno, neboť použití §3 odst. 1 obč. zák. je v každém konkrétním případě podloženo zcela konkrétními zjištěními, z nichž plyne, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy (srov. např. rozsudek NS ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 33 Odo 337/2006). Tato skutečnost obvykle vylučuje, aby posouzení rozporu s dobrými mravy mohlo představovat otázku zásadního právního významu, neboť zásadní právní význam rozhodnutí je dán tehdy, je-li v něm řešená právní otázka významná nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod C 23, svazek 1/2001). Přesto se v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ustálily aplikační limity pro použití §3 obč. zák. bránící svévolnému uplatnění tohoto ustanovení. Tyto limity vyjadřují především nutnost náležitě podloženého, jasného a přesvědčivého závěru o rozporu výkonu práva s dobrými mravy (srov. např. rozhodnutí NS ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 53/2003, rozhodnutí NS ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4157/2008), jejich překročení pak představuje rozpor s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a zakládá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se Nejvyšší soud z úřední povinnosti nejprve tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel však žádné vady řízení nenamítal a ze spisu se nepodávají, dovolací soud se tedy zabýval věcným řešením předmětného sporu a důvodností nastolených otázek.
Ke zpochybňovanému právnímu hodnocení věci soudy nižších stupňů, vylučujícímu vznik bezdůvodného obohacení na straně žalovaných, je třeba připomenout vícekrát opakované závěry Nejvyššího soudu, že odpovědnost za bezdůvodné obohacení je objektivního charakteru (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 33 Odo 49/2006), jež nastává, jsou-li splněny zákonné předpoklady zakotvené v §451 obč. zák. Ty jsou naplněny vždy, když je zde osoba, jíž se dostává obohacení bez zákonem aprobovaného titulu na úkor jiného subjektu. Obohacení přitom může spočívat buď v tom, že se majetek obohaceného rozšíří nebo se nezmenší (k tomu srov. obdobně zprávu NS ČSSR ze dne 22. 11. 1985, sp. zn. Pls 2/85-Cpj 48/85, publikovanou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 25/1986). Jeho vznik je rovněž třeba posuzovat podle objektivních kritérií. Užívali-li žalovaní nebytové prostory na základě neplatné smlouvy, spočívá jejich obohacení v hodnotě, kterou by mělo řádné užívací právo k takovýmto (či obdobným) nebytovým prostorám a kterou žalovaní nevynaložili. Není přitom rozhodující, jakým způsobem žalovaní tyto prostry fakticky využívali, faktické využívání představuje pouze realizaci užívacího práva, majetkovou hodnou má však již samo přenechávané užívací právo (srov. rozsudek NS ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 291/2002, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 2702, svazek 30/2004). Toto užívací právo pak představuje plnění, které není možno vydat zpět, v souladu s §457 obč. zák. tedy musí být žalovanými jako obohacenými osobami vydán peněžitý ekvivalent tohoto plnění osobě, na jejíž úkor bylo získáno, tzn. dovolateli. Za tento ekvivalent je považována peněžitá částka odpovídající částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase za užívání obdobného předmětu nájmu, kterou by byl obohacený povinen platit podle platné nájemní smlouvy (srov. rozsudek NS ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 53/2000, svazek 8, dále rozhodnutí NS ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 33 Odo 366/2003, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 2268, svazek 27/2004).
Na posouzení vzniku bezdůvodného obohacení nemá vliv, zda žalovaní poskytovali dovolateli určité plnění podle neplatné nájemní smlouvy. Tato okolnost ovlivňuje pouze rozsah bezdůvodného obohacení na straně žalovaných. Stejně tak i okamžik, kdy se dovolatel začal domáhat po žalovaných uhrazení částky odpovídající jejich obohacení dané rozdílem mezi hrazeným nájemným a odpovídajícím nájemným za nebytové prostory, neovlivňuje vznik bezdůvodného obohacení jako takového, ale pouze případné uplatnění námitky promlčení.
Dospěly-li dále soudy obou stupňů na základě jednání stran k závěru o existenci konkludentního smluvního ujednání o nižším než obvyklém nájemném k předmětným prostorám, vylučujícího vznik bezdůvodného obohacení, nelze jim přisvědčit ani v tomto. Takové ujednání by představovalo novou nájemní smlouvu a Nejvyšší soud již dříve pro případy nájemních smluv vztahujících se k bytovým prostorám vyloučil možnost dovozovat jejich konkludentní uzavření z okolností, že po nájemci bylo požadováno nájemné a nájemce tuto částku hradil. V těchto okolnostech nelze spatřovat náležitou vůli stran ke vzniku řádného a trvalého nájemního vztahu (k tomu srov. např. rozsudek NS ze dne 21. 8. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1654/98, či rozsudek NS ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2545/2004). Tyto závěry jsou v souladu i s nároky kladenými na řádné uzavření nájemní smlouvy k nebytovým prostorám (rozhodnutí NS ze dne 21. 4. 1998, sp. zn. 1 Odon 98/97, publikované v časopise Obchodní právo, str. 40, svazek 7-8/1998) a uplatnitelné i v případě vzniku smlouvy k nebytovým prostorám. Nedostatek vůle, jež by směřovala k uzavření takovéto smlouvy, je ze strany dovolatele navíc zvláště patrný z toho, že dovolatel dlouhodobě usiloval o vyklizení těchto prostor žalovanými v předchozích soudních řízeních. Jakákoliv konstrukce nového smluvního vztahu mezi stranami je tedy nepřípadná a nemá oporu v hmotném právu či jednání stran. Ani tato skutečnost tedy nemůže bránit závěru o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaných a oprávněnosti nároku dovolatele.
K otázce posouzení rozporu s dobrými mravy Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že při výkladu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. a stanovení, kdy se výkon práva dostává do rozporu s dobrými mravy, je třeba vyjít z toho, že jde o právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a je přenecháno úvaze soudu, aby ji podle svého pečlivého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil na základě všech rozhodných skutečností a přihlédl k veškerým konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období i k jejich tehdejší situaci (srov. rozhodnutí NS ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 53/2003, nebo rozhodnutí NS ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000). Soud I. stupně, na jehož odůvodnění odkázal rovněž soud odvolací, se těmito aplikačními pravidly neřídil. Po přihlédnutí k tomu, že žalovaní neplatnost smlouvy nezavinili a žalobce s nimi až do roku 2005 zacházel jako s nájemci, vyšel soud I. stupně při stanovení rozporu s dobrými mravy především ze skutečnosti, že dovolatel vyčkal s podáním žaloby na vydání bezdůvodného obohacení až do pravomocného rozhodnutí v řízení o vyklizení žalovanými obývaných nebytových prostor, jímž bylo podle soudu I. stupně stanoveno na jisto, že jde o nebytový prostor. Tato skutečnost však byla stranám známa již od předchozího řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu ukončeného v roce 2000. Žalovaní si tak byli vědomi toho, že obývají nebytové prostory bez odpovídající smluvní úpravy, a současně i toho, že dovolatel jejich přítomnost ve svém domě nepovažuje za žádoucí. Vyčkával-li dovolatel rozhodnutí v řízení o vyklizení, jde pouze o jeho rozhodnutí, kdy se začne domáhat soudní ochrany svých práv. Dovolatel tímto postupem zároveň poskytl žalovaným ochranu proti svému právu na vydání bezdůvodného obohacení námitkou promlčení pro případ, že by toto své právo uplatnil zpětně za delší období. Odmítly-li soudy ochranu výkonu práva dovolatele s ohledem na rozpor s dobrými mravy podle §3 obč. zák., nerespektovaly mimořádnost tohoto ustanovení, jež se uplatní pouze v případech rozporu se základními společenskými a mravními normami, tak aby nebyla zbytečně oslabována právní jistota účastníků ohledně jejich právními normami daných subjektivních práv (srov. např. rozsudek NS ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5, roč. 2001, a rozhodnutí NS ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1298/2008). Nerespektovaly-li soudy tyto závěry a nezohlednily-li veškeré aspekty vztahů mezi účastníky, dopustily se tak nesprávného právního posouzení ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (srov. rozsudek NS ze dne 28. 6. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1970/99).
Protože právní posouzení věci provedené odvolacím soudem nepovažoval Nejvyšší soud za správné, shledal dovolání důvodným, napadený rozsudek podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, zrušil i rozsudek soudu prvního stupně, neboť důvody ke zrušení platí i pro něj, a podle §243b odst. 3, věty první i druhé, o. s. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud i soud prvního stupně jsou pak ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. března 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu