ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.3332.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 3332/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně Eremiáš stavební s. r. o. , IČ: 26057107, se sídlem v Ústrašicích 68, zastoupené Mgr. Martinem Smetanou, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 104/14, proti žalovanému A. K., nar. 12. 2. 1967, zastoupenému JUDr. Petrem Zadražilem, advokátem se sídlem v Táboře, 9. května 515, o zaplacení 448.352,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 7 C 51/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 19. února 2010, č. j. 15 Co 10/2010-257, takto:
Rozsudek odvolacího soudu se vyjma potvrzujícího výroku I. tohoto rozsudku zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací krajskému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Poté, co byl původní rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 13. 8. 2008, č. j. 7 C 51/2006-129, jímž bylo žalobě vyhověno do částky 463.639,- Kč s přísl. a do částky 3.204,- Kč s přísl. byla žaloba zamítnuta, zrušen ve vyhovujícím výroku usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 2. 12. 2008, č. j. 15 Co 631/2008-155, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, uložil Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 16. 10. 2009, č. j. 7 C 51/2006-206, žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 15.287,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), do částky 448.352,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). Žalobou uplatněné právo odůvodnila žalobkyně tím, že pro žalovaného provedla stavební práce na základě smlouvy o dílo, žalovaný jí však zaplatil pouze část odměny, jež jí za tyto práce náležela. Soud vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o dílo podle §631 a násl. obč. zák., žalobkyně však provedla stavební práce nad rámec smluvního ujednání, aniž by byla původní smlouva v tomto smyslu změněna či byla uzavřena smlouva další. Požaduje-li žalobkyně platbu i za plnění, jež žalovanému poskytla provedením prací nezahrnutých do smlouvy, je třeba tento její nárok posoudit podle ustanovení o bezdůvodném obohacení. K námitce žalovaného se soud zabýval promlčením práva z bezdůvodného obohacení vzniklého jednotlivými pracemi provedenými nad rámec smluvního ujednání, počátek objektivní i subjektivní promlčecí doby stanovil k okamžiku dokončení jednotlivých prací, jelikož žalobkyně musela vědět o nedostatcích vzájemného ujednání a tedy i o tom, že plní na základě neurčitého a tedy neplatného právního úkonu, již v tomto okamžiku. Byla-li žaloba podána dne 22. 12. 2005, právo na vydání obohacení vzniklého provedením stavebních prací před více něž dvěma lety před tímto datem (tzn. zastřešením bazénu v hodnotě 165.275,- Kč a stavbou propojovací chodby v hodnotě 197.629,- Kč) je třeba považovat za promlčené. Výše bezdůvodného obohacení, na jehož vydání se právo do data podání žaloby nepromlčelo, byla na základě znaleckého posudku stanovena v částce 138.397,- Kč, v součtu s částkou odpovídající právu žalobkyně na plnění ze smlouvy (92.575,- Kč) příslušelo žalobkyni právo na zaplacení částky 230.972,- Kč, zaplatil-li již žalovaný žalobkyni v souhrnu 215.685,- Kč, lze žalobkyni nyní přiznat pouze právo na částku 15.287,- Kč, ve zbytku se žalované právo promlčelo, a žalobu je tudíž třeba v tomto rozsahu zamítnout.
K odvolaní obou účastníků přezkoumal posledně uvedené rozhodnutí Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, a rozsudkem ze dne 19. 2. 2010, č. j. 15 Co 10/2010-257, je potvrdil ve výroku I., ve výroku II. je změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 448.352,- Kč s přísl., a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.). Odvolací soud se odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně v tom, že konstatoval odlišný (užší) rozsah prací, jež měla žalobkyně podle písemně uzavřené smlouvy provést. Uvedl dále, že má pochybnosti i o dalším, odvoláním ovšem nenapadeném, závěru soudu prvního stupně, že v případě v písemné smlouvě výslovně neuvedených stavebních prací nedošlo ke vzniku platného ujednání, neboť jednání účastníků při provádění stavebních úprav nasvědčuje tomu, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o dílo v ústní formě. Za těchto okolností by žalobkyni příslušelo v souladu s ustanovením §634 obč. zák. právo na přiměřenou cenu za provedené práce, jež by se dle ustanovení §101 obč. zák. promlčovalo v tříleté promlčecí době. Tento závěr však odvolací soud uvedl pouze na okraj, neboť žaloba je podle něj po právu i tehdy, bude-li žalovaný nárok posouzen podle ustanovení o bezdůvodném obohacení. S ohledem na data provedení jednotlivých prací, jejichž realizací vzniklo na straně žalovaného bezdůvodné obohacení, nemohla ke dni podání žaloby uplynout tříletá objektivní promlčecí doba, počátek subjektivní promlčecí doby pak nelze spojovat s dokončením jednotlivých prací, ale s přihlédnutím k existenci ústního ujednání a dlouhodobé spolupráci mezi účastníky až s okamžikem, kdy žalovaný začal zpochybňovat uzavření, resp. platnost, smluv o dílo a odmítl za provedené práce zaplatit, k čemuž došlo až v průběhu tohoto soudního řízení. Právo žalobkyně tedy odvolací soud označil za nepromlčené a žalobě v plném rozsahu vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu, podle obsahu dovolání pouze proti jeho části, jíž bylo změněno prvostupňové rozhodnutí, podal žalovaný dovolání, jelikož napadený rozsudek se podle něj zakládá na nesprávném právním posouzením věci a nesprávných skutkových zjištěních. Dovolatel odmítl názor odvolacího soudu, že subjektivní promlčecí doba počala běžet až od okamžiku, kdy žalovaný začal zpochybňovat uzavření, resp. platnost, smluv o dílo. Zdůraznil dále, že mezi účastníky neexistovaly žádné dlouhodobé smluvní vztahy a již nekonkrétní a neurčité znění smlouvy nasvědčovalo tomu, že smlouva je neplatná v celém rozsahu. Počátek promlčecí doby je třeba stanovit k okamžiku, kdy bylo možno právo vykonat poprvé, v daném případě tedy den následující po dokončení díla. Za nedostatek rozhodnutí odvolacího soudu je podle dovolatele nutno považovat i způsob, jímž soud dospěl k výši přisouzené částky, především skutečnost, že odvolací soud převzal mechanicky výši žalované částky, v níž byla žaloba soudem prvního stupně zamítnuta, nezabýval se výší obohacení stanovenou znaleckými posudky a nevzal v úvahu, že žalovaný nad rámec ceny smluveného díla (92.575,- Kč) zaplatil žalobkyni navíc částku 122.425,- Kč. Výrok rozsudku odvolacího soudu přiznávající žalobkyni částku 448.352,- Kč pak vůbec neodpovídá částkám uvedeným v odůvodnění. S ohledem na uvedené navrhl dovolatel, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve svém vyjádření k dovolání žalovaného ztotožnila se závěry odvolacího soudu, zpochybnila argumenty žalovaného a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl a přiznal jí náhradu nákladů řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II. bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Jelikož dovolatel napadl svými argumenty rozsudek odvolacího soudu v části, v níž jím bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, je přípustnost dovolání dána ustanovením §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. K tomu lze podotknout, že i v případě, že by dovolatel zamýšlel zpochybnit rozhodnutí odvolacího soudu v části, v jaké jím bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, byla by s ohledem na výši jistiny (15.287,- Kč), o níž bylo takto rozhodnuto, přípustnost vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Dovolací soud se dále zabýval důvodností předestřených dovolacích námitek. Za opodstatněné lze považovat především tvrzení dovolatele, že odvolací soud pochybil, stanovil-li počátek běhu subjektivní promlčecí doby až k okamžiku, kdy žalovaný začal v rámci tohoto řízení zpochybňovat platnost, popřípadě uzavření, smluv o dílo. Počátek běhu subjektivní promlčecí doby u práva na vydání bezdůvodného obohacení se odvíjí od okamžiku, v němž byl oprávněný obeznámen se skutkovými okolnostmi, z nichž vyplývá vznik odpovědnosti za bezdůvodné obohacení na straně obohaceného, a není přitom rozhodující, zda ten, na jehož úkor k obohacení došlo, dokázal tyto okolnosti správně vyhodnotit po právní stránce. Je-li plněno z neplatné smlouvy, je pro běh subjektivní promlčecí doby rozhodujícím momentem okamžik, kdy oprávněný zjistil takové skutečnosti, z nichž lze dovodit, že smlouva je neplatná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1574/2009), nehledě na to, zda oplýval takovými právními znalostmi, aby tyto okolnosti správně vyhodnotil a zjistil, že smlouva, podle níž plnil, je neplatná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3977/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1840/2008). Bylo-li zjištěno, že mezi účastníky došlo mimo plnění poskytnutého na základě řádné smlouvy o dílo i k plnění na základě smlouvy neplatné, není pro stanovení počátku subjektivní promlčecí doby u práva na vydání takto nabytého prospěchu rozhodný okamžik, v němž platnost či samotné uzavření smlouvy začal zpochybňovat v rámci soudního řízení dovolatel jako obohacený, ale již moment, v němž žalobkyně poskytla dovolateli plnění, jímž se dovolatel obohatil, věděla-li současně již v tomto okamžiku, že plnění poskytuje na základě značně nejasného a pochybného ujednání (což vyplynulo ze zjištění soudu prvního stupně), třebaže v té době nevyhodnotila nedostatečnost vzájemného ujednání jako důvod jeho neplatnosti. Právní posouzení odvolacího soudu je tedy v tomto ohledu nesprávné a dovolání bylo podáno důvodně.
Dovolateli lze rovněž přisvědčit, vytýká-li odvolacímu soudu nedostatky v úvaze, jež jej vedla k tomu, že přiznal žalobkyni celou částku, v níž byla žaloba soudem prvního stupně zamítnuta, a nijak se nevypořádal s výší obohacení zjištěnou soudem prvního stupně ze znaleckého posudku. Ačkoliv hodnota stavebních prací, jimiž mělo dojít podle závěrů soudu prvního stupně k promlčenému bezdůvodnému obohacení dovolatele, činí podle zjištění tohoto soudu celkem částku 362.904,- Kč (197.629,- Kč za propojovací chodbu a 165.275,- Kč za zastřešení bazénu), odvolací soud na základě svého jiného právního názoru týkajícího se počátku běhu subjektivní promlčecí doby přiznal žalobkyni v plné výši částku, v níž byla žaloba soudem prvního stupně zamítnuta (tj. 448.352,- Kč), aniž by tento svůj závěr jakkoliv vysvětlil a předestřel úvahy, které je vedly k přiznání celé žalované částky. Odvolací soud tak nedostál své povinnosti uložené §157 odst. 2 o. s. ř. přesvědčivě vyložit, které skutečnosti má za prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce. Rozsudek odvolacího soudu je v důsledku tohoto nedostatku v odůvodnění nepřezkoumatelný (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2369/99, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1055, svazek 15/2002), a tedy stižený vadou řízení, jíž nelze upřít vliv na správnost rozhodnutí odvolacího soudu (tzn. vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Dovolání by tak bylo možno přiznat důvodnost i vzhledem k tomuto pochybení. Vytýkal-li dovolatel odvolacímu soudu, že nepřihlédl k tomu, že žalobkyni již uhradil část provedených stavebních úprav, je třeba podotknout, že platby provedené dovolatelem ve prospěch žalobkyně zohlednil ve svém rozhodnutí již soud prvního stupně (dovolatel přitom neuvádí, že by mělo jít o další platby, soudem prvního stupně nezohledněné), neboť o tyto částky snížil platební povinnost žalovaného tím, že od celkové výše bezdůvodného obohacení, jež podle jeho závěru nebylo promlčené, provedené platby odečetl. Měl-li tedy dovolatel na mysli platby uvedené v rozhodnutí soudu prvního stupně, nelze jeho tvrzení přiznat opodstatněnost, jelikož s těmi se již soudy v průběhu řízení vypořádaly, měl-li pak na mysli jiné platby (což z dovolání není nijak zřejmé), nebylo by k tomuto tvrzení možno přihlédnout, neboť by šlo o v řízení nově uplatněné skutečnosti, jejichž zohlednění v dovolacím řízení výslovně zapovídá ustanovení §241a odst. 4 o. s. ř. Tuto dovolací námitku je tedy třeba považovat za lichou.
Je-li dovolání shledáno přípustným, přihlíží dle §242 o. s. ř. Nejvyšší soud též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Uvedl-li odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, že by bylo možno dovodit existenci platného smluvního vztahu mezi účastníky (vzniklého vedle smluvního vztahu založeného písemně uzavřenou smlouvou o dílo), a připustil-li, že účastníci mezi sebou patrně uzavřeli platnou smlouvu o dílo v ústní formě, současně se však dále zabýval promlčením žalovaného práva jako práva na vydání bezdůvodného obohacení, znemožňuje protichůdnost těchto úvah zhodnotit správnost závěru, zda je žalobkyní požadovanému plnění možno vyhovět. Nedostatečnost odůvodnění v tomto směru činí opět rozhodnutí nepřezkoumatelným (viz výše), a tedy opětovně stiženým vadou řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. , jež může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tuto vadu je zapotřebí v následujícím řízení odstranit a jednoznačně stanovit, podle jaké hmotněprávní kvalifikace odvolací soud posuzuje žalované právo.
Protože právní posouzení věci provedené odvolacím soudem považoval Nejvyšší soud za nesprávné a jeho postup za vadný, shledal dovolání důvodným, a podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, i odst. 3, věty první, o. s. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud je pak ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. října 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu