ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.3763.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 3763/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce R. A. W. , zastoupeného JUDr. Václavem Duškem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 6, Nový lesík 998, proti žalovaným 1) Pozemkovému fondu České republiky , IČ: 45797072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 11a, a 2) Lesům České republiky, s. p. , IČ: 42196451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, o určení vlastnictví oprávněné osoby, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 12 C 287/2007, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 25. května 2010, č. j. 35 Co 762/2008-157, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobci k rukám advokáta JUDr. Václava Duška, CSc., na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení žádný z těchto účastníků.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále též „odvolací soud“) ve věci samé změnil rozsudek Okresního soudu v České Lípě (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 19. srpna 2008, č. j. 12 C 287/2007-66, tak, že určil žalobce za vlastníka označených pozemků v katastrálním území Z., čímž v uvedeném rozsahu nahradil rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu v České Lípě ze dne 8. 6. 2007, č.j. PÚ-2/2001-4926/07-202.1.
Odvolací soud – projednávaje věc, o níž bylo dříve (negativně) rozhodnuto pozemkovým úřadem (§244 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“) – vyšel ze zjištění, že žalobce je právním nástupcem (dědicem) původní žalobkyně Mgr. M. J. která u pozemkového úřadu uplatnila nárok na vydání předmětných pozemků ve lhůtě určené ustanovením §11a odst. 3 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění zákona č. 212/2000 Sb., tvrdíc, že jde o pozemky původně ve vlastnictví její matky R. J., které její matka za okupace převedla na Dr. W. P. kupní smlouvou ze dne 7. 6. 1939. Jemu byly pozemky (patřící do majetkové podstaty velkostatku B.) po okupaci konfiskovány jako osobě německé národnosti (dle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb.), aniž by pro změnu politických poměrů byly vráceny původní vlastnici. Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně - vzal za prokázané, že R. J. kupní smlouvu uzavřela pod tlakem okupace ve smyslu §1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. Zjistil přitom, že R. J. během okupace působila i v zahraničním čsl. odboji a nejpozději od roku 1940 jej podporovala i finančně. Protektorátními okupačními orgány byla vnímána jako nepřátelská osoba a rozhodnutím tajné státní policie (gestapo) z 11. 5. 1943 byl konfiskován i její zbylý majetek na území Protektorátu.
Takto zjištěné skutečnosti vedly odvolací soud k závěru, že procesní předchůdkyně žalobce, dcera původní vlastnice pozemků R. J. (jež si ke dni své smrti uchovala čsl. státní občanství), splňovala podmínky oprávněné osoby podle ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění zákona č. 212/2000 Sb., jelikož její matka majetek pozbyla v rozhodném období vymezeném tímto předpisem (od 29. září 1938 do 8. května 1945) a vznikl ji majetkový nárok na jeho vrácení podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., neboť ke ztrátě tohoto majetku došlo pod tlakem okupace ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 cit. dekretu, jímž byl majetkový převod učiněný za uvedených okolností prohlášen za neplatný. Po skončení okupace pozemky přešly na Čsl. stát a ke dni účinnosti označeného restitučního předpisu byly v držení žalovaného 2), který je tudíž povinnou osobou k vydání tohoto nemovitého majetku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 2) dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., co do důvodů měl za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a (současně) vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř.). Konkrétně namítal, že ač k prodeji předmětných pozemků došlo v období okupace (7. 6. 1939), nebylo prokázáno, že majetkový převod uskutečnila předchůdkyně žalobce pod tlakem okupace nebo národní, rasové či politické perzekuce. Důkazy vedou dovolatele k závěru, že sjednaná kupní cena převyšovala cenu pozemků, prodávající byla vyplacena, byť by později došlo k jejímu odcizení. Zbylý nemovitý majetek byl R. J. konfiskován až v roce 1943 za změněných poměrů, kdy se již zdržovala ve Švýcarsku a podporovala zahraniční odboj. Nesprávná skutková zjištění podle názoru dovolatele ovlivnila i správnost právního závěru odvolacího soudu o neplatnosti majetkoprávního ujednání podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., který se dle jeho názoru v posuzované věci neuplatní. Dovolatel navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce označil napadený rozsudek za správný. Se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu se ztotožnil a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), za níž jedná osoba s právnickým vzděláním (§241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§243a věty prvé o. s. ř.) a shledal, že dovolání není opodstatněné.
Vady řízení, k nimž u přípustného dovolání dovolací soud přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a nepodávají se ani z obsahu spisu. Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda jsou dány důvody uplatněné v dovolání, v hranicích otázek vymezených dovoláním.
Obsahem dovolání je polemika dovolatele se skutkovými zjištěními odvolacího soudu vážícími se k závěru, že k majetkovému převodu, který uskutečnila tehdejší vlastnice pozemků, došlo nikoliv pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické persekuce (tedy z důvodů podřaditelných ustanovení §1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 5/1995 Sb., jež takový převod prohlašuje za neplatný).
Nejvyšší soud předesílá, že vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení jsou zpochybnitelná toliko prostřednictvím dovolacího důvodu podle 241a odst. 3 o. s. ř. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu cit. ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až 135 o. s. ř. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 46/2002).
Těmito vadami rozsudek odvolacího soudu, vydaný v nyní posuzované věci, netrpí. Odvolací soud se soustředil na nalézání rozhodujících skutečností z hlediska aplikované právní normy. Při objasňování skutečností vážících se k majetkoprávnímu převodu uskutečněnému předchůdkyní žalobce vzal v úvahu pouze skutečnosti vyplývající z provedených důkazů, z nichž žádný nepominul a při jejichž hodnocení postupoval způsobem předepsaným ustanovením §132 o. s. ř. Využil přitom i poznatky získané z dobových listin, včetně usnesení Okresního civilního soudu v Praze z 20. 10. 1949 , jež konfrontoval s údaji uvedenými ve výměru Zemského národního výboru ze dne 24. 9. 1946 , maje k dispozici též osvědčení Svazu čsl. spolků ve Švýcarsku z 15. 11. 1945 , dokládající odbojovou činnost R. J., k níž se připojila již záhy po okupaci republiky a pro kterou byla tehdejšímu okupačními orgány vnímána jako osoba Říši nepřátelská. Posuzovaný majetkoprávní převod prokazatelně učinila v době okupace (dne 7. 6. 1939), nemovitosti převedla na osobu německé národnosti (sama si přitom ke dni své smrti podržela čsl. státní občanství) a ač mělo jít o úplatný převod vlastnického práva za sjednanou kupní cenu, nebylo prokázáno její vyplacení prodávající. S přihlédnutím k těmto prokázaným skutečnostem nepokládá Nejvyšší soud skutkový závěr odvolacího soudu, podle něhož byl majetkoprávní převod učiněn nikoliv svobodně nýbrž pod tlakem okupace, za nijak nepřiměřený.
Takový majetkový převod byl dekretem prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. prohlášen za neplatný (§1 odst. 1 cit. dekretu) a osobám, které majetek tímto způsobem pozbyly, se zakládal nárok na jeho vrácení. Smyslem a účelem zákona č. 212/2000 Sb., jímž byl zákon č. 243/1992 Sb. novelizován, pak bylo i zmírnění těchto majetkových křivd, k nimž došlo ztrátou majetku v důsledku převodů a přechodů vlastnického práva, které byly prohlášeny za neplatné dekretem prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo zákonem č. 128/1946 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4621/2007). Tedy ani námitky dovolatele směřující (v uvedeném rozsahu) i vůči právnímu posouzení věci odvolacím soudem neobstojí.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů (jejich obsahového vymezení) správnost rozsudku odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud nezjistil ani jiné vady, k nimž u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy dovolatel nebyl v dovolacím řízení ani zčásti úspěšný a kdy k nákladům žalobce patří odměna advokáta stanovená paušální sazbou 5.000,- Kč (§11 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), krácená o 50 % na částku 2.500,- Kč (§18 odst. 1 téže vyhlášky), spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), celkem 2.800,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. října 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu