ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.5222.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 5222/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobkyně ČSAO Praha Hostivař, a. s., IČ 45274339, se sídlem v Praze 10, Opravářská 2/944, zastoupené JUDr. Milenou Poljakovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Mánesova 5/1078, za účasti 1. A. Š., zastoupeného JUDr. Jiřím Schönbachem, advokátem se sídlem v Praze 2, Belgická 23, 2. A. Š., zastoupené JUDr. Zdeňkem Karfíkem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Vladislavova 46/3, a 3. Pozemkového fondu České republiky, IČ 45797072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnictví podle zákona o půdě, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C 478/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2009, č. j. 24 Co 380/2008-51, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. 4. 2009, č. j. 24 Co 380/2008-51, potvrdil ve výrocích I., II., a IV. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 9. 2008, č. j. 11 C 478/2007-30, kterým byla ve výroku I. zamítnuta žaloba na určení, že oprávněné osoby nejsou spoluvlastníky nemovitostí blíže specifikovaných ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, a že vlastníkem těchto nemovitostí je žalobkyně, a aby tak nahradil rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 12. 10. 2007, č. j. PÚ 2328/07. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že na vydávaném pozemku parcele č. 1683/21 se nachází travnatý porost a na pozemku parcele č. 1676/2 již nestojí sklad technických plynů. Dále vzal za prokázané, že pozemky č. 1676/12 a 1683/10 byly pronajaty a slouží k parkování vozidel převzatých k opravě a jako zkušební dráha pro vozidla po opravě. Též zjistil, že pozemek parcela č. 1683/22 v k. ú. H., který nebyl oprávněným osobám vydán (zůstal žalobkyni), poskytuje dostatečnou manipulovací plochu pro nákladní vozidla a kamiony. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že na danou věc se vztahuje zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), že na žalobkyni je třeba nahlížet jako na povinnou osobu, a že jsou dány podmínky pro vydání pozemků podle §6 odst. 1 zákona o půdě. Podle odvolacího soudu za rozhodující je třeba považovat posouzení otázky, zda vydání předmětných pozemků nebrání jejich zastavěnost ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. V této souvislosti odkazoval na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu ČR, zejména na rozhodnutí ze dne 5. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2025/2007 a ze dne 9. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 821/2007 a též na judikaturu Ústavního soudu ČR, a to na rozhodnutí ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/2003 a sp. zn. I. ÚS 754/2001. Dovolací soud ve shora uvedených rozhodnutích zaujal názor, že zastavěnost ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě je třeba vykládat spíše zužujícím než extenzivním způsobem. Odvolací soud zaujal názor, že parkoviště, resp. pozemek s asfaltovým nebo betonovým povrchem, není překážkou pro vydání pozemku. Dospěl k závěru, že předmětné pozemky nelze z hlediska ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě považovat za zastavěné, resp. za pozemky bezprostředně související se stavbou a nezbytně nutné k provozu stavby. Odvolací soud uzavřel, že v dané věci nebyla shledána překážka, která by bránila vydání předmětných pozemků. Ohledně požadavku žalobkyně o ponechání cesty přes dotčené pozemky pro nepojízdné autobusy, odvolací soud upozornil, že ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě vymezuje jako překážku vydání pozemku oprávněným osobám takovou jeho část, která je nezbytně nutná k provozu stavby, přičemž potřeba cesty přes zmíněné pozemky není nezbytně nutná. Dodal, že jde o požadavek žalobkyně související s jejím podnikáním, který lze řešit případnou dohodou mezi účastníky řízení s tím, že podle §9 odst. 5 zákona o půdě může pozemkový úřad v případech, kdy je to nutné, zřídit nebo zrušit na převáděné nemovitosti věcné břemeno, případně uložit jiná opatření k ochraně životního prostředí nebo důležitých zájmů jiných vlastníků.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že rozsudek odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tvrdila existenci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodování ve věci, a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání poukazovala na rozpor s hmotným právem, neboť předmětné pozemky byly vydány podle §6 odst. 1 zákona o půdě osobám, které nebyly oprávněnými osobami, jelikož v době uplatnění jejich nároku nebyly občany České a Slovenské federativní republiky a nebyla tedy splněna podmínka státního občanství pro vydání pozemků podle §4 odst. 1 zákona o půdě. V této souvislosti poukazovala na Úmluvu o naturalizaci č. 169/1929 Sb. s tím, že A. Š. a A. Š. ztratili svou dřívější příslušnost a stali se příslušníky Spojených států. Odkazovala na rozhodnutí ÚS ze dne 13. 12. 1994, sp. zn. IV. ÚS 192/94, ze dne 5. 12. 2001, sp. zn. I. ÚS 535/2000 a na rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 11. 5. 1993, sp. zn. 29 Ca 76/93. Dále namítala, že dotčené pozemky byly vydány v rozporu s ustanovením §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, neboť se jednalo o pozemky zastavěné a tedy o překážku pro jejich vydání. Nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že možnost dalšího zemědělského využití pozemků vydávaných podle zákona o půdě není prvořadá. Podle dovolatelky naopak možnost dalšího zemědělského nebo lesního využití pozemků je předpokladem pro vydání pozemků a je nutné ji zkoumat společně s dalšími podmínkami pro vydání pozemků. Poukazovala na skutečnost, že dotčené pozemky představují komunikace a odstavné plochy, které jsou užívány v souvislosti s dopravou a parkováním motorových vozidel při jejich servisu a opravách. Tvrdila, že pozemky nejsou zahrnuty do zemědělského půdního fondu, nejsou zemědělsky obhospodařovány, ani nejsou v evidenci katastru nemovitostí označeny takto druhem kultury. Podle dovolatelky vydání pozemků tedy nesplňuje účel, který sleduje zákon o půdě, a kterým je alespoň možné využívání vydaných pozemků k zemědělskému nebo lesnímu účelu. Konstatovala, že o zastavěnost pozemku ve smyslu zákona o půdě se jedná též v případech, kdy pozemek není možné dále využívat k zemědělským či lesním účelům, neboť se nachází v uzavřeném výrobně skladovacím areálu, jeho povrch je upravený způsobem, který zajišťuje provoz tohoto areálu. Podle dovolatelky konkrétní okolnosti případu, zejména charakter pozemků, současný způsob jejich užívání, jejich faktická zastavěnost, jejich začlenění do uzavřeného výrobně skladovacího areálu tedy splňují důvod překážky pro vydání nemovitostí ve smyslu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 176/2003. Dále namítala, že vydáním pozemku by rovněž byla narušena proporcionalita mezi restitučním nárokem na vydání původních pozemků a vlastnickým právem žalobkyně. Vytýkala odvolacímu soudu, že nesprávně vyložil ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě a nesprávně posoudil, že se nejedná o zastavěný pozemek a překážku vydání pozemků. Podle dovolatelky na daný případ nelze aplikovat shora uvedená rozhodnutí dovolacího soudu a Ústavního soudu ČR, neboť v nich obsažené závěry vycházejí z jiné právní a skutkové situace. Dále tvrdila, že v dané věci nebyl proveden důkaz znaleckým posudkem, který by stanovil nezbytnou šířku příjezdové cesty přes dotčené pozemky pro autobusy a nákladní vozidla, kterým by se prokázalo, že pozemky jsou nezbytně nutné k obsluze a provozu skladovacího a výrobního areálu žalobkyně. Navrhla proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
První a druhý účastník navrhli zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o. s. ř., §241 odst. 1 o. s. ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Jak je patrno z obsahu odůvodnění odvolacího soudu v projednávané věci jde
o posouzení zastavěnosti pozemku jako důvodu pro jeho nevydání oprávněným osobám podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Je nutno přisvědčit odvolacímu soudu, pokud vyslovil závěr, že v daném případě nebyla shledána překážka, která by bránila vydání předmětných pozemků prvnímu a druhému účastníkovi.
Dovolací soud považuje za vhodné podotknout, že obdobnou problematikou se zabýval dovolací soud již ve svém rozhodnutí ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2873/2007. Ve shora citovaném rozhodnutí zaujal názor, že dovolací soud, stejně jako Ústavní soud, vycházejí ve své konstantní judikatuře při výkladu druhé části zákona
o půdě z jeho specifičnosti ve vztahu k dalším právním normám. Jestliže zákon hovoří
o podmínkách nevydání části pozemku, pro niž mj. stanoví bezprostřední souvislost se stavbou a její nezbytnou nutnost pro provoz stavby, a tento pojem není výslovně naplněn jinou normou, je třeba jej vykládat podle konkrétní situace, a to – protože jde
o citlivé restituční vztahy – nikoli extenzivním způsobem. Zejména nelze aplikovat normy veřejného práva, které stanoví podmínky pro novou výstavbu, nebo vyčleňování pozemků pro účely územního plánování.
Také v nálezu Ústavního soudu ČR z 23. 10. 2003, I ÚS 754/01, uveřejněném pod č. 123 ve svazku 31 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR byly zaujaty tyto právní závěry k výkladu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona čl. 229/1991 Sb.: „Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Jde-li o ucelený rekreační areál, lze jej vydat, ať je jakkoli rozsáhlý a zahrnuje veškeré plochy jej tvořící, včetně volného prostranství s okrasnou zelení, porostem borovic a dětským hřištěm. V restitučních věcech nelze zpevněnou asfaltovou plochu – parkoviště – považovat za stavbu bránící vydání pozemku podle zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů“.
Na základě výše uvedeného závěry odvolacího soudu plynou jednak z prostého gramatického výkladu zákonných ustanovení, jednak odpovídají ustálené výkladové soudní praxi. Dovolací soud neshledal, že by právní posouzení věci odvolacím soudem trpělo jakýmkoli jiným pochybením, jež by přivodilo věcnou nesprávnost rozsudku tohoto soudu. Nedošlo tedy k řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem. Stejně tak nelze dovodit, že by právní otázky určující pro napadené rozhodnutí protiřečily konstantní judikatuře dovolacího soudu nebo odvolacích soudů, nebo že by šlo o otázky dosud neřešené.
Dovolatelce nelze přisvědčit, pokud v projednávané věci spojovala zásadní právní význam napadeného rozhodnutí s námitkou nesplnění podmínky podle §4 odst. 1 zákona o půdě, neboť ve vztahu k této otázce nelze shledat dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustným, jelikož na jejím posouzení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívalo.
Pro úplnost je vhodné dodat, že přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka spočívající v neprovedení důkazů navržených žalobkyní, neboť se nejedná o námitku proti právnímu posouzení věci, nýbrž o otázku zjišťování skutkového stavu. Nejde-li o otázku aplikace práva, nemůže jít ani o právní otázku zásadního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod R 8/1994, svazek 1-2/1994, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2695/2006). Okolnost, že soud nevyhoví návrhu účastníka na provedení důkazu, nepředstavuje sama o sobě vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, Soubor civilních rozhodnutí NS, C 8, svazek 1/2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1326/2006). Přípustnost dovolání tedy nelze dovodit ani z tvrzené existence otázky zásadního právního významu spočívající ve vadě řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení §218
písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů řízení, vynaložených prvním a druhým účastníkem řízení na vyjádření k dovolání, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 o. s. ř. ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení. Dovolací soud tu přihlédl k povaze projednávané právní věci.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2010
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu