ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.5403.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 5403/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v konkursní věci dlužníka Družstva J e d n o t a Česká Lípa , se sídlem v České Lípě, Chelčického 1620, PSČ 470 11 identifikační číslo 00032034, o návrhu věřitelů a/ Marienbad Waters a. s. , se sídlem v Mariánských Lázních, Anglická 271, PSČ 353 01, identifikační číslo 63507161, b/ Komerční banky, a. s. , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33/969. PSČ 114 07, identifikační číslo 45317054, c/ České republiky - Finančního úřadu v České Lípě , se sídlem v České Lípě, Pátova 2892, d/ DROGERIE IK, a. s. v likvidaci , se sídlem v Ústí nad Labem, Žižkova 31, identifikační číslo 49902733, a e/ Českých vinařských závodů a. s., se sídlem v Praze 4, Nuslích, Bělehradská 7/13, PSČ 140 16, identifikační číslo 60193182, na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 27 K 24/97, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. srpna 2005, č. j.1 Ko 127/2005-1874, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 19. srpna 1997, č. j. 27 K 24/97-287, prohlásil Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též jen „konkursní soud“) konkurs na majetek dlužníka.
V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Praze potvrdil usnesení konkursního soudu. Učinil tak poté, co Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. února 2004, č. j. 29 Odo 762/2001-1715, zrušil jeho první usnesení (ze dne 11. listopadu 1998, č. j. 4 Ko 378/97-466) o zastavení řízení o odvolání dlužníka.
Odvolací soud přitakal konkursnímu soudu v závěru, že dlužník je ve smyslu ustanovení §1 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), v úpadku ve formě platební neschopnosti, maje ji za osvědčenu již pohledávkami navrhujících věřitelů b/ a c/. Odvolacími námitkami směřujícími proti existenci pohledávek navrhujících věřitelů a/, d/ a e/ se proto již nezabýval.
Dlužník (zastoupen advokátem) podal proti v záhlaví označenému usnesení odvolacího soudu dovolání (č. l. 2198), jehož přípustnost opírá o ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a důvodnost o ustanovení §241a o. s. ř. Dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatel konkrétně namítá, že:
1/ Soud pochybil v hodnocení úkonu, jímž peněžitou částku ve výši nominálního objemu pohledávky navrhujícího věřitele a/ složil (podle §185a o. s. ř.) do soudní úschovy a že tento věřitel neosvědčil své právní nástupnictví po Stáčírně minerálních vod v Mariánských Lázních.
2/ Soud pochybil při posouzení procesních úkonů věřitelů, kteří se domáhali prohlášení druhého konkursu na jeho majetek. Tato podání nemají charakter řádných návrhů na prohlášení konkursu.
Navrhující věřitel a/ žádný návrh na prohlášení konkursu nepodal.
Navrhující věřitel b/ podal 28. července 1997 „návrh na připojení se dalšího věřitele dle §4 odst. 4 ZKV“.
Navrhující věřitel c/ podal 28. července 1997 návrh, který podáním ze 7. srpna 1997 upřesnit tak, že jde pouze o „přistoupení k řízení“).
Navrhující věřitel d/ svým podáním odpověděl na usnesení konkursního soudu jako na „přistoupení k řízení“.
Navrhující věřitel e/ podal návrh na základě promlčené pohledávky,
Podání navrhujících věřitelů a/ až d/ neobsahovala zvláštní náležitosti předepsané pro návrh na prohlášení konkursu zákonem o konkursu a vyrovnání, takže neměla být vzata v potaz při druhém prohlášení konkursu.
Jediným podáním, které tyto náležitosti splňovalo, bylo podání navrhujícího věřitele e/ jehož pohledávka byla v době konání přezkumného jednání již promlčena, což dlužník při druhém prohlášení konkursu též namítl (uplatnil).
3/ Odvolací soud nesprávně posoudil stav podaných návrhů ke dni prohlášení konkursu, přičemž usnesení ze dne 19. června 1997 (jímž odvolací soud zrušil první usnesení konkursního soudu o prohlášení konkursu na majetek dlužníka) bylo vyvěšeno na úřední desce soudu (a jeho účinky tak ve smyslu §44a odst. 2 ZKV nastaly) až 31. července 1997.
4/ Konkursní soud doručil dlužníku návrhy na prohlášení konkursu podané navrhujícími věřiteli b/, c/ a d/ 15. srpna 1997 (u navrhujících věřitelů b/ a c/) a 19. srpna 1997 (u navrhujícího věřitele d/), čímž dlužníku vzhledem k době prohlášení druhého konkursu (19. srpna 1997), k ustanovení §5a odst. 1 ZKV a závěrům obsaženým v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2002, sp. zn. 29 Cdo 976/2000 (jde o usnesení uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2002 pod číslem 185) upřel možnost navrhnout do patnácti dnů od doručení návrhu na prohlášení konkursu povolení ochranné lhůty.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud - ve shodě s bodem 15., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. - odvolání rovněž projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001, což výslovně uvedl na straně 3 v odstavci druhém napadeného usnesení.
V dovolání je odkazováno na ustanovení 241a o. s. ř., které se v občanském soudním řádu nachází až od 1. ledna 2001, a to zjevně proto, že dovolatel nesprávně vychází z toho, že dovolání je (může být) přípustné podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 (o čemž v rovině přípustnosti dovolání svědčí i odkaz na ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., který je u občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 zjevně nepřiléhavý). Nejvyšší soud se proto dále zabýval především přípustností dovolání podle jeho obsahu podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237, §238a a §239 o. s. ř. Podle §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že usnesení odvolacího soudu nebylo usnesením měnícím a napadené rozhodnutí nelze podřadit ani případům vyjmenovaným v §238a odst. 1 o. s. ř. pod písmeny b/ až f/. Podmínky stanovené v §239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil (odstavec 1) a dlužník návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nepodal (odstavec 2). K §239 odst. 2 o. s. ř. srov. např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2001, sp. zn. 20 Cdo 690/2001, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu.
Zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení §237 o. s. ř.
Ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné také tehdy, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem je přitom takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu tohoto ustanovení jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Existenci vady ve smyslu §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. vystihuje dovolání argumentačně námitkou vážící se k (ne)možnosti dlužníka podat ve lhůtě počítané od doručení návrhů na prohlášení konkursu podaných navrhujícími věřiteli b/ až d/ návrh na povolení ochranné lhůty. Přitom není pochyb o tom, že kdyby bylo řízení tvrzenou vadou vskutku postiženo, pak by závěr, že dovolání je nejen přípustné, nýbrž také důvodné, byl namístě vzhledem k závěrům obsaženým v dovolatelem zmíněném usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 976/2000.
Podle ustanovení §4 odst. 4 ZKV návrh dalšího navrhovatele na prohlášení konkursu na majetek stejného dlužníka podaný dříve, než soud pravomocně rozhodl o prohlášení konkursu, se považuje za přistoupení k řízení, a to ode dne podání návrhu; další navrhovatel musí však přijmout stav řízení, v němž je při jeho přistoupení.
Dle ustanovení §5a odst. 1 ZKV dlužník může navrhnout povolení ochranné lhůty do 15 dnů od doručení návrhu na prohlášení konkursu soudem, jestliže tento návrh podal věřitel nebo jiná osoba než dlužník; prominutí zmeškání této lhůty není přípustné.
Tato ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání jsou citována ve znění účinném do 31. prosince 1997 (tj naposledy ve znění zákona č. 94/1996 Sb.), jež je vzhledem k době podání původního návrhu na prohlášení konkursu a dalších návrhů na prohlášení konkursu pro věc rozhodné.
Ze spisu se podává, že:
1/ Konkursní řízení v této věci bylo zahájeno 13. března 1997, kdy konkursnímu soudu došel návrh na prohlášení konkursu podaný navrhujícím věřitelem a/ (č. l. 1-2). Tento návrh byl dlužníku doručen (s výzvou k vyjádření) 19. března 1997 (srov. doručenku u č. l. 25, podání datované 24. března 1997 /č. l. 28/, jímž dlužník reaguje na doručení návrhu žádostí o prodloužení lhůty k vyjádření a vyjádření dlužníka k tomuto návrhu z 3. dubna 1997 / č. l. 32-34/). Na základě tohoto návrhu (jako jediného) byl konkurs poprvé prohlášen usnesením konkursního soudu ze dne 21. dubna 1997, č. j. 27 K 24/97-43, které odvolací soud zrušil usnesením ze dne 19. června 1997, č. j. 4 Ko 212/97-151.
2/ Dne 28. července 1997 došlo konkursnímu soudu podání navrhujícího věřitele b/ datované 24. července 1997, označené jako „ NÁVRH PŘIPOJENÍ SE DALŠÍHO VĚŘITELE K PODANÉMU NÁVRHU“ a ústící v požadavek navrhujícího věřitele b/, aby byl prohlášen konkurs na majetek dlužníka (srov. č. l. 191-192). Toto podání dlužník převzal 15. srpna 1997 (srov. doručenku u č. l. 206).
3/ Dne 28. července 1997 došlo konkursnímu soudu podání navrhujícího věřitele c/ datované 25. července 1997, označené jako „Návrh věřitele na vyhlášení konkursu“, v němž se žádá prohlášení konkursu na majetek dlužníka (srov. č. l. 203-204). Toto podání dlužník převzal 15. srpna 1997 (srov. doručenku u č. l. 206). V podání došlém konkursnímu soudu 7. srpna 1997 (č. l. 221) navrhující věřitel uvedl, že podání z č. l. 203-204 je přistoupením k řízení dle §4 odst. 4 ZKV.
4/ Dne 11. srpna 1997 došlo konkursnímu soudu podání navrhujícího věřitele d/ datované 7. srpna 1997, v němž se (ve zjevné reakci na výzvu soudu o povaze uplatnění nároku v konkursu z č. l. 189) uvádí, že na podaný návrh je třeba pohlížet jako na přistoupení k řízení podle §4 odst. 4 ZKV (srov. č. l. 248). Toto podání bylo dlužníku doručeno 18. srpna 1997 (srov. doručenku u č. l. 255).
5/ Dne 14. srpna 1997 došlo konkursnímu soudu podání navrhujícího věřitele e/ datované 15. července 1997, v němž se (ve zjevné reakci na výzvu soudu o povaze uplatnění nároku v konkursu z č. l. 189) uvádí, že podání z 9. května 1997 je přistoupením k řízení Podání ústí v požadavek navrhujícího věřitele e/, aby byl prohlášen konkurs na majetek dlužníka (srov. č. l. 271-272).
Na tomto základě Nejvyšší soud uzavírá, že řízení vytýkanou zmatečnostní vadou netrpí.
Jak Nejvyšší soud vysvětlil (ve shodě s dikcí §4 odst. 4 ZKV) již v usnesení ze dne 12. října 2006, sp. zn. 21 Cdo 2758/2005, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročníku 2007, pod číslem 5, návrh na zahájení řízení, který se podle zákona považuje za přistoupení k řízení (zahájenému na jiný, dříve podaný návrh na zahájení řízení, nebo bez návrhu, jde-li o řízení, kde to připouští zákon), nemá účinky zahájení řízení. Znamená to mimo jiné, že dnem, kdy došel soudu návrh na zahájení řízení, který se podle zákona považuje za přistoupení k řízení, nedošlo k zahájení nového samostatného řízení, že pro takového dalšího navrhovatele platí stav řízení, do něhož tímto způsobem přistoupil, a že při posuzování právních vztahů mezi účastníky řízení nemůže soud vycházet z toho, že by se další navrhovatel (samostatně, svým návrhem) vůbec něčeho domáhal (srov. dále i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2007, sp. zn. 29 Odo 1081/2004, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Patnáctidenní lhůta, ve které jedině mohl dlužník podat návrh na povolení ochranné lhůty se odvíjí od 19. března 1997, kdy byl dlužníku doručen první návrh na prohlášení konkursu, podaný navrhujícím věřitelem a/ a marně uplynula již na počátku dubna 1997.
S doručením návrhů na prohlášení konkursu podaných případnými dalšími navrhovateli (zde má jít o navrhující věřitele b/ až d/) se již běh (nebo nový začátek) této lhůty nepojí právě proto, že zákon o konkursu a vyrovnání (v §4 odst. 4) považuje další návrhy za podání jiného druhu (za přistoupení k řízení).
Zbývá dodat, že Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 3785/2007, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročníku 2010, pod číslem 89, vysvětlil, že další návrh na prohlášení konkursu na majetek úpadkyně není bez dalšího ztotožnitelný s přihláškou pohledávky do konkursu ve smyslu §20 a násl. ZKV, což platí i obráceně.
Podle ustanovení §41 odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném do 30. září 1997 (pro tuto úvahu rozhodném), jež je v konkursním řízení přiměřeně uplatnitelné vzhledem k dikci §3 odst. 1 ZKV v tehdejším znění), každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen.
S přihlédnutím k pravidlu formulovanému v §41 odst. 2 o. s. ř. pak Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o tom, že výše označená podání navrhujících věřitelů b/, c/ a e/ splňovala náležitosti podání, jež se v intencích §4 odst. 4 ZKV bez dalšího považovala za přistoupení k řízení o původním návrhu navrhujícího věřitele a/. Poukaz dovolatele na dobu, kdy nastaly účinky zrušení prvního konkursu, nemá pro závěr o charakteru uvedených podání (ve vztahu k navrhujícím věřitelům b/ a c/, kteří své návrhy podle této argumentace podali ještě před vyvěšením zrušujícího usnesení) žádného vlivu. Ve výše citovaném usnesení sp. zn. 29 Cdo 3785/2007 totiž Nejvyšší soud také vysvětlil (a dikce §4 odst. 4 ZKV v rozhodném znění dokládá), že před 1. květnem 2000 připouštěl zákon o konkursu a vyrovnání (právě v §4 odst. 4) možnost založit účast věřitele v první fázi konkursního řízení podáním dalšího návrhu na prohlášení konkursu až do doby, než usnesení o prohlášení konkursu nabude právní moci
Jelikož namítanou zmatečností není řízení postiženo a zmatečnostní vady řízení se nepodávají ani ze spisu, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. srpna 2010
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu