ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.899.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 899/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce Bytového družstvo Jesenius, se sídlem v Praze 3, Jeseniova 1725/125, identifikační číslo 25 09 55 79, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Svobodou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Vinohradská 343/6, PSČ 120 00, proti žalované J. Š., zastoupené Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou, se sídlem v Praze - Kunraticích, U Zámeckého parku 221/5, PSČ 148 00, o zaplacení 144.271,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 39/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. října 2008, č. j. 7 Cmo 92/2008 – 81, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud výroky II. a III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2007, č. j. 41 Cm 39/2006 – 68, kterými tento soud uložil žalované zaplatit žalobci částku 103.321,- Kč spolu s úrokem z prodlení 2 % ročně z částky 50.000,- Kč od 1. srpna 2004 do 31. října 2004, z částky 100.000,- Kč od 1. listopadu 2004 do 31. prosince 2004 a z částky 103.321,- Kč od 1. ledna 2005 do zaplacení a nahradit mu náklady řízení (výrok I.) a zavázal ji k náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl.
Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde], tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán obsahem dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Námitku dovolatelky, že soudy obou stupňů nepřipustily důkaz, jehož provedení navrhla je možno posoudit pouze jako poukaz na vadu řízení dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., která nezahrnuje podmínku existence právní otázky zásadního významu, a proto přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže.
Otázku zásadního právního významu spatřuje dovolatelka v posouzení, zda lze jakýkoli úkon (včetně uznání dluhu) považovat za platný, předcházela-li jeho učinění pohrůžka podáním trestního oznámení v případě, že jednající osoba neučiní to, čeho si žádá osoba trestním stíháním hrozící. Tuto otázku však již vyřešil Ústavní soud v usnesení ze dne 23. dubna 2003, sp. zn. II. ÚS 391/2000, ve kterém uzavřel, že výhrůžku žalobce trestním stíháním stěžovatelky nepokládá za bezprávnou, neboť je nepochybně jeho právem, jsou-li zde skutečnosti, jež mohou nasvědčovat tomu, že došlo ke spáchání trestného činu (jímž navíc mohl být bezprostředně poškozen), tuto věc oznámit příslušným orgánům činným v trestním řízení (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2006, sp. zn. 30 Cdo 2915/2005).
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není. Proto dovolací soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. srpna 2010
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu