ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.1203.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 1203/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. října 2010 o dovolání, které podal obviněný M. R . , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 6. 2010, č. j. 10 To 231/2010-155, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 16 T 209/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 1. 4. 2010, č. j. 16 T 209/2009-142, byl obviněný M. R. uznán vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/), na tom skutkovém základě, že „ dne 31. října 2009 kolem 12:35 hod. v T., v ulici Ú., po příjezdu policejní hlídky Policie ČR ve složení pprap. L. H., nstržm. J. F., nstržm. P. B., která se dostavila na základě oznámení P. J., že v domě dochází k narušování občanského soužití, podezřelý M. R. na zazvonění policistů otevřel dveře bytu, ve kterém se zdržoval, policistům začal vulgárně nadávat, a když byl nstržm. J. F. požádán o předložení průkazu totožnosti, neučinil tak a snažil se dveře přibouchnout, avšak ty se nárazem do nohy na prahu stojícího nstržm. J. F. otevřely a podezřelý M. R. vyrazil proti němu a kopl. nstržm. J. F. do levého bérce a následně se snažil odstrčit pprap. L. H. směrem na zeď chodby“. Za tento trestný činy byl obviněný podle §155 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. odložen na zkušební dobu v trvání tří roků.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 17. 6. 2010, č. j. 10 To 231/2010-155, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 17. 6. 2010 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání , které zároveň směřovalo i proti rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný vyjádřil přesvědčení, že právní kvalifikace jeho jednání jako trestného činu útoku na veřejného činitele byla nesprávná a odvolací soud tuto vadu rozsudku soudu prvního stupně nenapravil, ač tak učinit měl. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tz 123/99, v němž Nejvyšší soud vyjádřil stanovisko, že násilím ve smyslu ustanovení §155 odst. 1 tr. zák. např. není každé uchopení za oděv napadeného, cloumání s ním apod. Násilí podle dovolatele musí vykazovat určitou intenzitu, tedy musí být prováděno důrazně nebo musí trvat po určitou dobu. Zároveň musí být vykonáno v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele. Oba tyto znaky skutkové podstaty trestného činu podle §155 odst. 1 tr. zák. musí být zjištěny a ve výroku odsuzujícího rozsudku popsány. Tak se podle dovolatele v daném případě nestalo, když se pouze bránil neoprávněnému zákroku policistů a jeho jednání v žádném případě úmyslem působit na výkon jejich pravomoci vedeno nebylo. Dovolatel poukázal též na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 3 Tdo 1129/2003, podle kterého v případě, že znak skutkové podstaty – úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele – byl konstatován toliko v právní větě výroku odsuzujícího rozsudku, avšak není uveden ve skutkové větě téhož výroku, je zjevné, že nejde pouze o administrativní vadu rozsudku, ale že tento znak nebyl soudem zjištěn. A konečně, podle názoru dovolatele byla soudem prvního stupně nesprávně posouzena také malá intenzita jeho údajného útoku (resp. toliko jeho obrany vůči neoprávněnému jednání ze strany policistů).
Vzhledem k výše uvedeným důvodům obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil podle §265k tr. ř. napadené rozhodnutí a podle §265l odst. 1 tr .ř. přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu projednal, nebude-li postupovat podle §265m odst. 1 věta první tr. ř.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který vyložil znaky skutkové podstaty trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 tr. zák. a dospěl k závěru, že obviněný tyto znaky svým jednáním naplnil. Právní kvalifikace použitá soudem prvního stupně tudíž byla v daném případě zcela namístě. Za násilí se podle státního zástupce sice (obecně) nepovažuje jakýkoliv fyzický kontakt mezi napadeným a poškozeným, na druhé straně však vykonané násilí nemusí nutně mít větší intenzitu. K námitkám dovolatele uvedl, že inkriminovaný útok na přivolané policisty spočíval mj. též v kopnutí nstržm. F. do levého bérce, což nepochybně bylo násilím ve smyslu §155 odst. 1 tr. zák. Pokud se týká námitky absence znaku „užít násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele“, státní zástupce konstatoval obsah tzv. skutkové věty výroku rozsudku, podle níž policisté přijeli na místo činu na základě oznámení o narušování občanského soužití obviněným a že ten se k fyzickému násilí uchýlil poté, co byl požádán o prokázání své totožnosti. Činnost policistů na místě tak bylo možno hodnotit jako šetření přestupku a policisté byli ve smyslu §63 odst. 2 písm. a) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR, oprávněni požádat obviněného (dovolatele) o prokázání jeho totožnosti. Ten pak užil násilí právě proto, aby vůči němu takové oprávnění nevykonávali. O násilí užité v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele se tedy podle státního zástupce jednalo. Tvrzení dovolatele, podle kterého se pouze bránil neoprávněnému zákroku policistů, přitom nemá žádnou oporu ve skutkových zjištěních vylíčených v obou soudních rozhodnutích. Podle nich policisté toliko vyzvali obviněného k prokázání totožnosti a k žádnému použití tzv. donucovacích prostředků z jejich strany před vlastním útokem dovolatele nedošlo.
Státní zástupce své vyjádření uzavřel tím, že skutek v podobě vymezené v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně vykazuje všechny znaky trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák. a dovolací námitky obviněného M. R. jsou tedy nedůvodné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání pak vyjádřil souhlas i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný M. R. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Z výše uvedeného je zřejmé, že uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá námitka obviněného, podle níž se pouze bránil neoprávněnému zákroku (útoku) policistů. Tato skutková verze totiž zcela popírá soudy zjištěný skutkový stav věci a fakticky směřuje proti způsobu, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy (§2 odst. 6 tr. ř.), tzn. že uvedená námitka směřuje k revizi soudy učiněných skutkových zjištění. Jedná se proto o námitku nikoli hmotně právní povahy, nýbrž o námitku procesní.
V této souvislosti Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je podle názoru Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí buď zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzovaném případě však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaného trestného činu nebylo dovolateli prokázáno, resp. že jednal toliko v obraně proti neodůvodněnému a nepřiměřenému zákroku policistů. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy (a to i k tvrzení obhajoby o bezdůvodném napadení obviněného policisty) vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň náležitě vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.) jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané (viz str. 2, 3, 4 rozsudku). Odvolací soud v rámci provedeného přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) při svém rozhodování na skutkový stav věci zjištěný soudem prvního stupně navázal a důvody, pro které shledal rozsudek soudu prvního stupně ve skutkových závěrech správným, v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. rovněž v potřebném rozsahu vyložil a odůvodnil (viz zejména str. 2, 3 napadeného usnesení). Oba soudy zároveň dostatečně vysvětlily důvody, pro které odmítly návrhy obhajoby na provedení dalších důkazů (viz str. 4 rozsudku soudu prvního stupně a str. 2 usnesení odvolacího soudu).
K problematice rozsahu dokazování Nejvyšší soud považuje za nezbytné jako obiter dictum zdůraznit, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Tento požadavek rozsudek soudu prvního stupně i napadené usnesení odvolacího soudu, jak bylo uvedeno výše, splňují.
Pod obviněným zvolený důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze však podřadit námitky chybějících znaků skutkové podstaty trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák., a to absenci použití relevantního (dostatečně intenzivního) násilí při současném úmyslu (§4 tr. zák.) působit jím na výkon pravomoci veřejného činitele. Při posuzování opodstatněnosti podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
Nejprve je nutno v obecné rovině uvést, že trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí ten, kdo užije násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele.
Násilím ve smyslu §155 tr. zák. je použití fyzické síly vůči tělu napadeného, přičemž se zároveň nevyžaduje, aby šlo o násilí velké intenzity nebo aby jím bylo způsobeno ublížení na zdraví. Dovolateli je možno přisvědčit v tom, že k naplnění pojmu „užije násilí“ nestačí samo o sobě jen uchopení napadeného za oděv, cloumání s ním apod. Proto musí soud v každém konkrétním případě posoudit veškeré okolnosti případu a dovodit, zda jde skutečně o užití násilí (tzn. nikoli jen bezvýznamné fyzické síly) směřujícího proti tělu napadeného (k tomu srov. v judikatuře např. R 22/1966 SbRt.).
V předmětné trestní věci, jak na to správně poukázal již vyjadřující se státní zástupce, jednání obviněného se podle zjištění soudů neomezilo na pouhé uchopení za oděv některého z policistů, popř. zacloumání s ním. Dovolatel především se značnou intenzitou zaútočil na policistu J. F., kterého kopl do levého bérce takovou silou, že přitom došlo ke zhmoždění této části těla s hematomem (viz ambulantní karta založená na č. l. 44 spisu). Takovéto jednání je i podle názoru Nejvyššího soudu již nepochybně násilím ve smyslu ustanovení §155 odst. 1 tr. zák. a námitce obviněného tak nelze přiznat opodstatnění.
Z hlediska naplnění znaků trestného činu podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák. je dále podstatné, že se použité násilí musí vztahovat k výkonu pravomoci veřejného činitele, přičemž pachatel musí jednat s úmyslem ovlivnit výkon pravomoci veřejného činitele, tak aby napadený orgán buď svou pravomoc vůbec nevykonal, nebo ji vykonal jinak, než ji zamýšlel vykonat předtím, než došlo k použití násilí. Výkonem pravomoci je třeba rozumět zejména rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob. Je v něm vždy obsažen prvek moci a prvek rozhodování. Policisté jako příslušníci ozbrojených sil jsou ve smyslu §89 odst. 9 tr. zák. veřejnými činiteli.
Jestliže trestná činnost musí být spáchána v souvislosti s pravomocí a odpovědností veřejného činitele, ochrany veřejného činitele požívá policista pouze za předpokladu, že v konkrétním případě při plnění svých úkolů vykonává svou pravomoc v souladu se zákonem a zároveň ji nepřekročil.
Přímo ze skutkové věty výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že hlídka Policie ČR se na místo dostavila na základě oznámení svědka P. J., že v domě dochází k narušování občanského soužití. Činnost policistů na místě tedy lze hodnotit jako šetření případného přestupku. Pokud se policisté na místo činu následně dostavili, jednali (vykonávali pravomoc) v souladu se zákonem č. 273/2008 Sb. o Policii ČR, v tehdy účinném znění, neboť jejich povinností bylo chránit bezpečnost osob a majetku a veřejný pořádek (viz §2 cit. zák.). Přitom byli ve smyslu §63 odst. 2 písm. a) cit. zák. oprávněni požádat obviněného, který byl podezřelý ze spáchání přestupku, o prokázání jeho totožnosti. Obviněný na výzvu policistů o předložení průkazu totožnosti reagoval tím, že chtěl před policisty zabouchnout dveře a tím zjištění své identity zamezit. Když se mu to nepodařilo, prudce vyrazil proti ve dveřích stojícímu nstržm. F. tak, že ho kopl výše popsaným způsobem, a následně napadl také pprap. H., jehož se snažil silou přitlačit na zeď chodby domu. Násilí obviněného tedy zcela zjevně směřovalo k tomu, aby policisté předně nevykonali svoje oprávnění ho legitimovat, popř. vůči němu na místě neprováděli ani další možné úkony. Šlo tudíž o násilí užité zjevně v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele. To znamená, že ani v této další části nelze argumentaci dovolatele přisvědčit.
Vzhledem k tomu, že dovolání obviněného M. R. bylo dílem opřeno o námitku, která pod použitý dovolací důvod podle §265b tr. ř. písm. g) tr. ř. podřaditelná není, a jeho relevantně uplatněné námitky nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. října 2010
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler