ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.1423.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 1423/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 10. března 2010 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným Ing. B. D., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 8 To 60/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 1/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2009, sp. zn. 46 T 1/2009, byl obviněný Ing. B. D. uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/), na tom skutkovém základě, že „dne 9. 10. 2008 v době kolem 23.10 hod. v P., v ul. V. v prostorách restaurace M., po předchozí roztržce s poškozeným V. K., a poté, co jej poškozený nejméně jednou udeřil do obličeje, vytáhl od pasu svou legálně drženou pistol zn. SIG SAUER, vz. P230, ráže 9 mm Browning, namířil na poškozeného a v úmyslu jej usmrtit na něho třikrát vystřelil z bezprostřední vzdálenosti, přitom jej třikrát zasáhl a způsobil mu střelná poranění se vstřely v oblasti levé prsní bradavky, vlevo na zádech a na levém boku, se střelným poraněním levé a pravé plíce, pravé srdeční komory a síně, srdečnice, horní duté žíly,obou ledvin, pravého jaterního laloku a brániční klenby, v důsledku střelných poranění došlo ke krvácení do obou hrudních dutin, ke krvácení do dutiny břišní malého rozsahu a k nedokrevnosti orgánů, následkem čehož poškozený na místě zemřel, přičemž každý z průstřelů byl sám o sobě smrtelným poraněním a smrt byla neodvratitelná i v případě okamžitého odborného lékařského zákroku při každém z jednotlivých střelných poranění“. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl uložen rovněž trest propadnutí věci, a to pistole zn. SIG SAUER vz. P230, ráže 9 mm Browning Court, se zásobníkem. Výroky podle §228 odst. 1 tr. ř., §229 odst. 2 tr. ř. a §229 odst. 1 tr. ř. soud rozhodl o nárocích poškozených na náhradu škody.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání jednak obviněný Ing. B. D. a jeho družka J. J., a dále v neprospěch obviněného státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze a poškození s výjimkou Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR. O všech podaných odvoláních rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 8 To 60/2009, jímž všechna podaná odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 30. 6. 2009 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný Ing. B. D. následně dovoláním, které zároveň směřovalo i proti rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
V podání vypracovaném obhájcem JUDr. Janem Červenkou dovolatel namítl, že orgány činné v trestním řízení v dané věci nepostupovaly v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř., podle kterého je jejich povinností již v přípravném řízení objasňovat stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. V řízení před soudem pak dovolatel byl podle svého přesvědčení znovu zkrácen na svých právech vyplývajících z výše citovaného ustanovení trestního řádu. V uvedeném směru poukázal především na to, že jeho rozsáhlé důkazní návrhy byly bez jakéhokoliv náležitého zdůvodnění orgány přípravného řízení a posléze i soudem zamítnuty. Přitom se jednalo o důkazy, jejichž provedení by podle něj mělo podstatný vliv na právní posouzení jeho jednání. Jejich neprovedením pak orgány činné v trestním řízení porušily jeho právo na obhajobu, což v konečném důsledku vedlo k tomu, že v odvolacím řízení bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku, aniž byly pro takové rozhodnutí splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (§265b odst. 1 písm. l tr. ř.).
Vadu spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shledává dovolatel v závěru soudu prvního stupně, podle nějž střelba pistolí ráže 9 mm byla v jeho případě zcela nepřiměřeným prostředkem a reakcí na jednání poškozeného V. K. ml., které podle soudu spočívalo jen v úderu rukou malé intenzity do obličeje dovolatele. Právě na tom měl soud založit nesprávné hodnocení týkající se údajné zjevné nepřiměřenosti dovolatelovy obrany ve vztahu ke způsobu útoku (§13 tr. zák.). V této souvislosti dovolatel poukázal na aktuální judikaturu vztahující se k aspektům nutné obrany (včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci 3 Tdo 840/2006-I, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/1995, a rozhodnutí ve věci 7 Tdo 461/2004, publikovaného tamtéž pod č. 6/2004), podle níž obránce není povinen ustupovat před neoprávněným přímo hrozícím nebo trvajícím útokem na zájem chráněný trestním zákonem. Přitom ani skutečnost, že obránce použije zbraň proti neozbrojenému útočníkovi, nutně neznamená, že jde o zcela zjevně nepřiměřenou obranu, neboť nutná obrana může být i nepřiměřená, tedy výrazně silnější než útok, má-li být úspěšná. Jinými slovy, obránce může k odvrácení útoku použít i výrazně důraznější prostředek, než kterým je veden útok, a může způsobit i podstatně závažnější následek, než jaký hrozil z útoku (tzn. že v závislosti na konkrétních okolnostech může útočníka i usmrtit).
Dovolatel dále uvedl, že při posuzování toho, zda svým jednáním vybočil z mezí nutné obrany, bylo třeba zvlášť bedlivě vyhodnotit intenzitu útoku poškozeného na straně jedné, a na straně druhé jeho psychický stav jako obránce, když vnímal, že proti němu údery pěstí do obličeje útočí osoba mladší a mohutnější, navíc za situace, kdy se nacházel ve společnosti své přítelkyně, která byla v pokročilém stupni těhotenství. To znamená, že s ohledem na způsob provedeného útoku se mohl důvodně cítit ohrožen na zdraví, popřípadě i na životě, a že potenciálně nebyl ohrožen jen on sám, ale i jeho těhotná přítelkyně.
Pokud jde o skutkové okolnosti případu, dovolatel namítl, že těsně před inkriminovaným incidentem seděl se svojí přítelkyní u stolu, poškozeného nijak nevyhledával, nekomunikoval s ním krom náhodného kontaktu cca dvě hodiny předtím. Útok poškozeného neočekával a sám jej ničím nevyprovokoval. Proto na něj nebyl nijak připraven. To znamená, že ani neměl možnost předem promýšlet možné varianty svého jednání. Povinností soudů proto bylo důsledně se vypořádat se závěry znalce z oboru kriminalistiky, zvláštní specializace sebeobrana, JUDr. Z. N., podle nichž byl v okamžiku střelby ve svém pohybu zablokován, neměl dostatečnou manévrovací možnost, aby z prostoru, ve kterém se právě nacházel, mohl uniknout, případně využít - kromě použití zbraně - nějaké další sebeobranné prvky. Na jiné alternativy sebeobrany navíc neměl ani dostatek času. Zmíněné skutečnosti byly podle dovolatele podstatné jak ve vztahu k závěrům posudku znalkyně - psycholožky PhDr. T., týkajícím se volby možností obrany a reakce na útok jiných osob, tak i ve vztahu k závěrům znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství - MUDr. A. a MUDr. H. ohledně vzájemného postavení jeho a útočícího poškozeného, s nimiž konečně nejsou v rozporu ani závěry znalce z oboru balistiky. V době střelby měl být totiž v záklonu a poškozený se nad ním nakláněl. Tyto skutečnosti, nepochybně velmi významné pro správné posouzení věci, však soudy ve svých rozhodnutích náležitě nevyhodnotily.
V závěrečné části tohoto podání dovolatel poukázal na dobré fyzické dispozice poškozeného ve spojení s tím, že poškozený měl údajně aktivně provozovat thajský box a byl v tomto sportu systematicky trénován, a rovněž na to, že poškozený vůči němu útok zřejmě předem plánoval s cílem ho vyprovokovat. Odvolacímu soudu pak vytkl, že k výše uvedeným tvrzením odmítl provést navrhované důkazy, resp. obhajobou předložené důkazy (konkrétně „Písemnou záruku“ podepsanou svědkem Š.) a jeho odvolání bez dalšího zamítl.
Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze, sp. zn. 46 T 1/2009, ze dne 10. 4. 2009 zrušil a přikázal Městskému soudu v Praze věc znovu projednat a rozhodnout.
Ve druhém podání vypracovaném obhájcem Mgr. Vojtěchem Veverkou, které bylo označeno jako „doplnění důvodů dovolání“, dovolatel předně namítl „určitou povrchnost“ hodnocení důkazů soudy, která měla vést k nesprávnému právnímu posouzení jeho jednání (skutku). Znovu poukázal na to, že z útoku poškozeného měl důvodný dojem, že může být ohroženo jeho zdraví, popř. život, jakož i zdraví a život jeho těhotné přítelkyně, a tento jinak dostatečně razantní útok v obranné situaci pouze odvracel. Zdůraznil také to, že sám předtím nijak poškozeného neatakoval, a to ani fyzicky, ani verbálně. V době střelby byl v silném záklonu a poškozený se nacházel nad ním. Jak bylo prokázáno, poškozený ho bezprostředně před tím krvavě zranil v obličeji, přičemž ke střelbě došlo v úzké časové souvislosti právě s útokem poškozeného. V žádném případě se tedy nejednalo o střelbu ze msty do ležícího či padajícího poškozeného, jak incident prezentovali někteří svědci, ale o dovolatelovu reakci na úder, kterým ho poškozený zasáhl do obličeje.
Za předpokladu, že by přesto svým jednáním vybočil z mezí nutné obrany, bylo podle dovolatele nutno zabývat se blíže posouzením toho, jaký trestný čin vlastně spáchal. Odvolací soud se podle něj vůbec nevypořádal s otázkou subjektivní stránky jeho jednání, když pouze konstatoval, že úmyslné usmrcení jiného kvalifikuje trestní zákon jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. Vražedný úmysl pak dovodil pouze ze skutečnosti, že střelba směřovala z bezprostřední blízkosti do hrudníku poškozeného. Z těchto obecných úvah však v daném případě podle dovolatele nebylo možno vzhledem ke konkrétním okolnostem případu vycházet. Skutečnost, že na poškozeného vystřelil z bezprostřední blízkosti, byla dána objektivně zjištěnou situací, kdy se nad ním poškozený nakláněl, takže logicky neměl možnost vést střelbu z větší vzdálenosti a někam jinam než do jeho hrudi. Střelba navíc následovala bezprostředně po útoku poškozeného a podle dovolatele je za těchto okolností stěží možno přijmout závěr, že v tak krátké chvíli a při okamžité instinktivní reakci jednal v přímém úmyslu poškozeného usmrtit, anebo že byl alespoň schopen analyzovat situaci natolik, aby bylo možno uvažovat o jednání v úmyslu nepřímém. Dovolatel proto zastává názor, že mohl být shledán trestně odpovědným nejvýše za čin spáchaný z nedbalosti, pokud by ovšem bylo možno bez pochybností dovodit, že správně nevyhodnotil útok poškozeného a tudíž prostředek, který zvolil ke své obraně, použil v daném případě zcela zjevně nepřiměřeně. Jeho jednání tedy mělo být posuzováno především podle zásad o skutkovém omylu, jenž by ve vztahu k usmrcení poškozeného jednoznačně vylučoval jeho úmyslné zavinění. Soudy proto měly přijmout závěr buď o jeho úplné beztrestnosti vzhledem k nutné obraně podle §13 tr. zák., popř. při zjištěném vybočení z jejích mezí - vzhledem k omylu o závažnosti útoku - toliko o jeho vině trestným činem ublížení na zdraví (s následkem smrti) podle §224 tr. zák.
Pokud jde o návrh na rozhodnutí dovolacího soudu, dovolatel plně odkázal na jeho znění z předcházejícího prvního podání.
K dovolání obviněného (jako celku) se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve vyložil obsah dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. a následně i hmotně právního důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zdůraznil, že prostřednictvím posledně uvedeného dovolacího důvodu se nelze úspěšně domáhat změny (opravy) ve skutkových zjištěních učiněných soudy prvního a druhého stupně ani přezkoumávání výsledků jimi provedeného dokazování. Část v dovolání uplatněných námitek proto použitým dovolacím důvodům neodpovídá. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak podle názoru státního zástupce lze podřadit pouze námitku, že předmětný čin měl být posouzen jako nutná obrana podle §13 tr. zák., přesněji tu část dovolání, kde dovolatel vyslovil názor, že inkriminované jednání mělo být vzhledem ke zjištěným skutkovým okolnostem případu hodnoceno podle zásad o skutkové omylu a měl být uznán vinným pouze nedbalostním trestným činem.
K dovolatelovým relevantním námitkám pak státní zástupce podal podrobný rozbor právních aspektů nutné obrany podle §13 tr. zák. (včetně případů tzv. excesů z mezí nutné obrany) a na tomto základě - se zřetelem k soudy zjištěným okolnostem posuzovaného případu - dospěl k závěru, že jednání dovolatele vůči poškozenému V. K. ml. nebylo nutnou obranou a nemohlo na ně být nazíráno ani jako na jednání v omylu o skutkových okolnostech činu. Právní kvalifikace skutku jako trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 r. zák. byla podle státního zástupce v daném případě zcela namístě.
Své vyjádření proto uzavřel návrhem, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného Ing. B. D. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně připomněl, že toto rozhodnutí lze za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinit v neveřejném zasedání. Výslovný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.) pak vyjádřil pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je třeba rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř.
Obviněný Ing. B. D. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájců (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v dané věci nepřichází v úvahu, neboť Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně projednal podaná odvolání ve veřejném zasedání a rozhodl po provedeném přezkumu, a druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadami zakládajícími existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dovolatel rovněž uplatnil.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá ta část argumentace dovolatele, která vychází z prosazování vlastních skutkových závěrů, tj. závěrů zčásti odlišných od těch, než k jakým dospěly soudy obou stupňů po vyhodnocení provedených důkazů. Dovolatel totiž tvrdí, že inkriminovanou střelbou, nemaje jiného východiska, odvracel intenzivní fyzický útok ze strany poškozeného, v jehož rámci měl být do obličeje zasažen opakovaně, a že poškozený V. K. ml. útok na něj dopředu plánoval. Závažnost útoku se přitom dovolateli měla objektivně jevit jako velmi vysoká a bezprostředně ohrožující nejen zdraví (popř. i život) jeho osoby, ale též vedle něj se nacházející těhotné přítelkyně. Uplatněné námitky se tak v prvé řadě zaměřují na tvrzení, že soudy obou stupňů se důsledně nevypořádaly s obsahem důkazů provedených v dovolatelově trestní věci, a v tomto smyslu pak představují polemiku s tím, k jakým skutkovým zjištěním a z nich plynoucím právním závěrům měly soudy správně dospět. Zároveň jim vytkl, že provedené dokazování bylo neúplně a že v průběhu trestního řízení byla porušena jeho obhajovací práva, protože opakovaně nebylo vyhověno obhajobou předkládaným důkazním návrhům, resp. tyto návrhy byly zamítnuty.
Dovolatel tedy svůj mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal revize (přehodnocení) skutkových závěrů, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení jeho jednání vycházely. Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud si je vědom aktuální judikatury Ústavního soudu (viz např. nálezy ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94), ve které se opakovaně poukazuje na to, že důvody dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. (zejména podle §265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.) jsou v dovolacím řízení v některých případech vykládány příliš restriktivně a že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence důležitých skutkových zjištění). To znamená, že jde o případy, kdy právní závěry soudů zjevně nemají žádnou logickou vazbu na obsah provedených důkazů. Jinými slovy, že skutková zjištění soudů jsou zřejmým opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že celý incident proběhl za okolností a způsobem, jak tvrdí dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku. Povaze útoku poškozeného na obviněného (dovolatele) věnoval soud prvního stupně náležitou pozornost a zejména na str. 30 a 32 odůvodnění svého rozsudku podrobně rozvedl, z jakých důvodů (tj. na základě jakých důkazů) obhajobu obviněného spočívající v tvrzení, že poškozený ho jako trénovaný jedinec brutálně napadl tvrdými a opakovanými „KO údery“, považoval za spolehlivě vyvrácenou. Stejně tak na str. 34 až 39 rozsudku podrobně zdůvodnil, proč s ohledem na skutečnosti vyplývající z již provedeného dokazování odmítl jako nadbytečné provedení některých dalších důkazů navrhovaných obhajobou. Odvolací soud pak v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) na jím zjištěný skutkový stav věci navázal a svůj závěr o správnosti učiněných skutkových zjištění na str. 4 až 6 napadeného usnesení patřičně odůvodnil. Zároveň se dostatečně vypořádal rovněž s návrhy obhajoby na doplnění dokazování a v rozhodnutí vysvětlil, proč provedení navrhovaných důkazů stejně jako soud prvního stupně považoval za nadbytečné.
K námitkám dovolatele stran nevyhovění jeho důkazním návrhům Nejvyšší soud jako obiter dictum poukazuje na to, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. Jinými slovy, s přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů posuzuje, které návrhy stran na doplnění dokazování se jeví důvodné (potřebné) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Ani z principu rovnosti účastníků řízení přitom nijak nevyplývá, že by byl soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení, případně že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Tento požadavek dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně splňují.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl dovolatelem uplatněn právně relevantně toliko v té části dovolání, kde namítl, že jeho jednání mělo být posuzováno buď jako jednání v nutné obraně podle §13 tr. zák., anebo v případě závěru o vybočení (excesu) z mezí nutné obrany v důsledku toho, že nevyhodnotil správně situaci (závažnost útoku), bylo třeba postupovat podle zásad o skutkovém omylu. Proto neměl být uznán vinným úmyslným trestným činem (zde vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák.), nýbrž nejvýše trestným činem spáchaným z nedbalosti.
Při posuzování opodstatněnosti těchto námitek dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
V obecné rovině lze dovolateli přisvědčit, že v závislosti na konkrétních okolnostech případu není vyloučeno posoudit jako stav nutné obrany (§13 tr. zák.) jednání osoby, která reaguje na fyzický útok neozbrojeného pachatele opakovaným použitím střelné zbraně, i když přitom dojde k usmrcení útočníka. Dovolatel se nemýlí ani v tom, že na rozdíl od krajní nouze (§14 tr. zák.) není předpokladem nutné obrany tzv. subsidiarita. To znamená, že tomu, kdo se dovolává nutné obrany, nelze její přiznání odmítnout s poukazem na skutečnost, že se přímo hrozícímu nebo trvajícímu útoku jiné osoby nevyhnul například útěkem z místa konfliktu či jiným způsobem (k těmto otázkám srov. zejména rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14/1999, nebo rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí nejvyššího soudu, sv. 13/2002, pod T 320).
Se zřetelem k povaze projednávaného případu je nutno dále připomenout, že pojem „způsob útoku“ podle §13 tr. zák. o nutné obraně vyjadřuje nejen způsob, jakým byl veden útok, ale i další okolnosti, za kterých byl útok spáchán. Jde především o osobu útočníka, jeho vlastnosti a úmysly, které se při útoku nebo již před jeho zahájením projevily, útočníkem použité prostředky, místo útoku, jakož i další okolnosti, za nichž byl útok spáchán, a současně byly zjevné i obránci .
O skutkový omyl pak půjde tehdy, jestliže pachatel mylně předpokládá skutečnost, která by jeho odpovědnost vylučovala (např. že je napaden, a proto je oprávněn se bránit). Z hlediska právního posouzení není pachatel činěn odpovědným za úmyslný trestný čin, jestliže by v daném případě meze nutné obrany nepřekročil, posuzováno podle skutečností, které si představoval (domnělá nutná obrana). Pokud je v jeho omylu možno spatřovat nedbalost, může být odpovědný za trestný čin kulpózní (nedbalostní) .
Vzhledem k soudy zjištěným skutkovým okolnostem popsaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a blíže rozvedeným v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů Nejvyšší soud nesdílí dovolatelův názor, že by soudy shora uvedené zásady nerespektovaly či přímo porušily.
Skutkový stav věci, který měly soudy při hmotně právním posouzení jednání dovolatele Ing. B. D. k dispozici, lze stručně shrnout tak, že dovolatel se dne 9. 10. 2008 kolem 23.10 hod. v prostorách restaurace M. v P. dostal do slovní rozepře jak s poškozeným V. K. ml., tak s jeho otcem V. K. st. Tato v zásadě malicherná verbální roztržka pak s určitým časovým odstupem vyvrcholila tím, že poškozený V. K. ml. přistoupil ke stolu, kde se nacházel dovolatel a další osoby, včetně V. K. st., a dovolatele nejméně jednou udeřil do obličeje s tím, aby neurážel jeho otce. Na to dovolatel reagoval vytažením své legálně držené pistole SIG SAUER, vzor P 230, ráže 9mm Browning Court, namířil ji na hrudník poškozeného a postupně na něho třikrát z bezprostřední blízkosti vystřelil. Všechny vypálené střely poškozeného zasáhly a způsobily mu poranění srdeční komory, plic, ledvin, jater a brániční klenby, podrobně specifikovaná v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, přičemž každé jednotlivé střelné poranění bylo svojí povahou smrtelné. Zároveň bylo zjištěno, že v okamžiku, kdy poškozený byl zasažen prvním výstřelem směřujícím do oblasti srdce a již bezvládně padal na zem, obviněný ve střelbě pokračoval a následující výstřely zasáhly již rotující tělo poškozeného do boku a do zad. Bez významu pak není ani to, že po třetím výstřelu došlo k závadě na zbrani (vzpříčení náboje), což podle posudku znalce z oboru kriminalistiky (odvětví balistika) pplk. Ing. P. T. znemožnilo další (okamžité) pokračování ve střelbě.
Způsob útoku poškozeného na dovolatele se podle zjištění soudů vyznačoval (podle následku) spíše menší mírou použitého násilí, když zároveň žádný další (např. verbální) projev ze strany poškozeného nenasvědčoval tomu, že má v úmyslu v napadání dovolatele pokračovat a jeho intenzitu stupňovat. Údajná obrana dovolatele opakovanou střelbou z pistole do těla poškozeného a do míst, kde se nacházejí orgány důležité pro život, se proto za uvedených okolností jeví jako naprosto nepřiměřená a přehnaná rekce, která svědčí spíše o mstě (resp. okamžité odvetě). Na str. 19 svého rozsudku pak soud prvního stupně zmiňuje závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, podle kterých lze dovolatelovo počínání hodnotit jako afektivní zkratkové agresivní jednání, kdy podle znalců převládal afekt zlosti nad afektem strachu.
Současně nelze pominout ani zjištění, že si útoku úderem pěsti ze strany poškozeného téměř nikdo z přítomných nevšiml, zatímco opakovaný, poměrně intenzivní až brutální útok, jak jej charakterizuje dovolatel, by nepochybně vzbudil pozornost a vzrušení mezi přítomnými hosty i personálem restaurace. Žádné skutkové zjištění nenasvědčuje ani tomu, že by se ozbrojený dovolatel mohl v dané chvíli a v přítomnosti řady lidí (tj. potenciálních svědků) právem obávat eskalace násilí ze strany poškozeného, a proto důvodně jednat v přesvědčení, že on nebo jeho přítelkyně jsou poškozeným bezprostředně ohroženi na zdraví či dokonce na životě. Na základě výsledků provedeného dokazování a po rozboru skutkového děje se soudy obou stupňů shodují v názoru, že obviněnému Ing. B. D. ani jeho přítelkyni ve skutečnosti nehrozila z útoku poškozeného žádná vážnější újma, což i jemu samému muselo být za stávající situace zcela zřejmé.
Dovolatelovo tvrzení, že jednal v nutné obraně podle §13 tr. zák., pak nelze z výše uvedených důvodů přijmout, stejně jako právní názor, že jeho jednání mělo být případně posouzeno podle zásad o skutkovém omylu jako tzv. putativní (domnělá) obrana. Právní kvalifikace skutku jako trestného činu ublížení na zdraví (s následkem smrti) podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. proto nepřicházela v úvahu.
Z hlediska naplnění znaků subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. je podstatné, aby pachatel jiného úmyslně usmrtil. K závěru o tom však nestačí pouhé zjištění, že pachatel úmyslně vykonal něco, co způsobilo jiné osobě smrt. Je totiž zásadně třeba, aby úmysl pachatele, ať přímý (§4 písm. a/ tr. zák.) či nepřímý (§4 písm. b/ tr. zák.) směřoval ke způsobení smrti. Pro obě formy úmyslného zavinění je společné to, že vůle ve formě chtění nebo srozumění vyjadřuje aktivní vztah pachatele ke způsobenému následku (zde smrti jiného). Podle právní nauky představová složka úmyslu zahrnuje představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, volní složka vůli je vyvolat vlastním jednáním. Vůlí je v tomto smyslu třeba rozumět i srozumění pachatele s následkem, neboť srozumění je vlastně formou chtění . Tedy i případný eventuální úmysl vždy musí obsahovat prvek vůle.
Vzhledem k povaze projednávaného případu, kdy nebylo zjištěno, že by se dovolatel na čin (vraždu) jakkoliv připravoval (okamžitá střelba jako reakce na napadení poškozeným), bylo dále nutno zaměřit se i na vztah jeho případné lhostejnosti ke způsobení smrtelného následku. Pokud jde o otázku, zda lhostejný vztah k následku lze považovat již alespoň za srozumění s následkem, P. Šámal v Komentáři k trestnímu zákonu upozorňuje na to, že v právní literatuře převládají názory, že skutečný vztah lhostejnosti (tzv. pravá lhostejnost) k následku nestačí k naplnění volní složky, a to ani u nepřímého úmyslu. Srozumění pachatele s následkem by bylo možno dovodit jen v případech, kde lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane či nenastane, vyjadřuje jeho kladné stanovisko k oběma těmto možnostem (tzv. nepravá lhostejnost). Uvedené kladné stanovisko musí vyjadřovat aktivní volní vztah k relevantnímu trestně právnímu následku.
Podle zjištění soudů si dovolatel v inkriminovaném okamžiku počínal tak, že v převládajícím afektu zlosti vyvolaném chováním poškozeného, který ho před tím udeřil do obličeje, na něj celkem třikrát z bezprostřední blízkosti vystřelil ze své pistole, přičemž ho zasáhl nejprve do oblasti srdce a následně - již padajícího - do dalších míst, kde se nacházejí životně důležité orgány (ledviny, plíce). S ohledem na povahu použitého prostředku (samonabíjecí pistole ráže 9 mm), vzdálenost vůči tělu poškozeného, směr opakovaných výstřelů, jakož i s ohledem na znalosti o střelných zbraních a jejich účinku, si dovolatel nepochybně musel - vzhledem k uvedeným rozhodným skutečnostem - být vědom toho, že smrt jiné osoby bude téměř s jistotou nutným následkem jeho činu. Za těchto okolností již nelze dovodit pouhou lhostejností dovolatele k tomu, zda smrtelný následek z jeho jednání nastane či nikoliv, a v tomto rámci uvažovat o nepřímém úmyslu (srozumění) jiného usmrtit. Technika provedení činu totiž v daném případě jednoznačně svědčí o dostatku jeho vůle (chtění) poškozeného V. K. ml. zbavit života, tedy o přímém vražedném úmyslu (§4 písm. a/ tr. zák.).
Ze všech důvodů podrobně rozvedených v předcházejících odstavcích pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolatel byl právem uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák.
Dovolání obviněného Ing. B. D. bylo dílem podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a v jeho podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně uplatněné části pak nebylo shledáno jakkoliv opodstatněným. Opodstatnění současně nelze přiznat ani dalšímu uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., protože nebylo zjištěno, že by napadené rozhodnutí či jemu předcházející řízení bylo zatíženo vadou předpokládanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. března 2010
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler