ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.155.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 155/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 3. března 2010 dovolání obviněného J. D., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 10. 2009, sp. zn. 50 To 512/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 3 T 94/2008, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 10. 2009, sp. zn. 50 To 512/2009, a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. 3 T 94/2008.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Karlových Varech přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. 3 T 94/2008, byl obviněný J.D. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák.
Toho se podle skutkových zjištění okresního soudu dopustil tím, že:
„dne 18. 1. 2008 kolem 11.00 hod. v K. V., Č., v prodejně Dachdecker, s. r. o., v úmyslu nezaplatit za vylákané zboží předložil ve skladu prodejny padělaný dodací list na odběr stavebního materiálu, a to 42 ks plechu TiZN o rozměrech 0,60x1000x2000 VM ZINC, 125 kg plechu o rozměrech 0,7x670 mm, 15 ks pozinkovaného plechu o rozměrech 0,55x1000x2000 a 2ks HPI folie JUTA o rozměrech 75m2, když zboží uvedené na dodacím listu bylo v celkové hodnotě 105.062,- Kč, jelikož HPI folie JUTA nebyla skladem, naložil zbývající zboží v hodnotě 97.600,- Kč a poté využil nepřítomnosti skladníka, který vyřizoval nesrovnalosti ohledně chybějícího zboží a s naloženým zbožím odjel, aniž by toto uhradil, čímž spol. Dachddecker, s. r. o., se sídlem Dolní Rychnov, Dobrovského 1936, způsobil škodu 97.600,- Kč.“
Za tento trestný čin byl obviněný podle §250 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, přičemž podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. byl trest podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněnému současně uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 26. 10. 2009, sp. zn. 50 To 512/2009, podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl jako nedůvodné.
II.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný J. D. prostřednictvím svého obhájce dovolání opřené o ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný v úvodu dovolání rekapituluje své odvolací námitky. Odvolacímu soudu vytýká, že přestože shledal, že provedený vyšetřovací pokus vyzněl ve prospěch obviněného, když svědek V. nebyl schopen jednoznačně vysvětlit, jak měl obviněný plechy do vozidla naložit, uznal jej vinným. Obviněný má za to, že výpovědi svědků V. a H. byly vyvráceny fyzikálními vlastnostmi ocelových plechů. Rovněž se domnívá, že škrábance v jeho autě nemohou prokázat jeho vinu, když je dobře možné, že vznikly jiným způsobem a s daným skutkem nemají nic společného.
Odvolatel dále konstatuje, že pokud se odvolací soud nevypořádal s výše uvedenými argumenty svědčícími podle jeho názoru jednoznačně v jeho prospěch, popřel tím existenci obecně platných fyzikálních zákonů. Okresní i krajský soud tím podle něj porušily jeho právo na spravedlivé řízení dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V petitu svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání písemně vyjádřila podle §265h odst. 2 tr. ř. Podle ní námitky obviněného nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jimi prioritně polemizuje se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů, předkládá dovolacímu soudu svou vlastní verzi skutkového děje a poukazuje na porušení procesních zásad.
Nejvyšší státní zástupkyně v další části svého vyjádření poznamenává, že právo na spravedlivý proces, kterého se obviněný dovolává, není možno vykládat tak, že mu zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá jeho představám, nýbrž jím má být zaručeno právo na spravedlivé soudní řízení (viz II. ÚS 681/04).
S ohledem na to, že obviněný J. D. v dovolání neuvedl žádnou námitku spadající pod některý z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř., navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda námitky, které uplatnil obviněný J. D. ve svém dovolání, lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování.
Pokud by Nejvyšší soud vycházel výhradně z tohoto výkladu mezí dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byl by nucen konstatovat, že obviněný v dovolání uvádí pouze skutkové námitky, které nenaplňují deklarovaný dovolací důvod, ale ani žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř. Nicméně Nejvyšší soud přihlédl v tomto směru i k judikatuře Ústavního soudu, který shora popsaný výklad označil za příliš restriktivní, zejména za situace, kdy přezkoumávaná rozhodnutí vykazují extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními obecných soudů na straně jedné a jejich právními závěry na straně druhé, resp. v případech, kdy skutková zjištění učiněná soudy z provedených důkazů nevyplývají. V takovýchto výjimečných případech je Nejvyšší soud povolán i k revizi skutkových zjištění napadeného rozhodnutí (k tomu viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 578/04, II. ÚS 598/06 a další). Podle Nejvyššího soudu se právě o takový případ jedná v nyní posuzované věci.
Svůj závěr o existenci extrémního nesouladu odvodil Nejvyšší soud ze stěžejní části argumentace okresního soudu, na níž okresní soud založil svůj závěr o vině obviněného D. – viz str. 4., odst. 4 jeho rozsudku : „…Ačkoli při vyšetřovacím pokusu se nepodařilo svědkovi V. tímto způsobem plechy do vozidla naložit, bylo současně zjištěno, že tomuto naložení brání překážka mezi levou stranou vozidla a sedačkou, která je však přidělána šrouby. Svědek současně uvedl, že v těchto místech nakládal plechy obžalovaný, který na to měl nějaký „fígl“. Poté, co obžalovaný provedl nějakou úpravu, podařilo se tam ty plechy zasunout. Z videozáznamu je rovněž patrné, že v předmětném místě se nacházejí škrábance, což podporuje závěr, že tam byly plechy. Místo, které musel pro zasunutí plechů udělat, není nikterak velké, když se jedná o tenké plechy.“ V této argumentaci přetrvává významný rozpor, který v současné důkazní situaci vzbuzuje zásadní pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudů.
Nejvyšší soud má za to, že závěr o vině obviněného nelze založit jen na tvrzení svědků V. a H. o nakládání plechů, pokud současně nebyla vyvrácena obhajoba obviněného, že plechy se do vozu, kterým do skladu přijel, nemohly vejít. Tento rozpor nelze obejít zcela obecným a tudíž neověřitelným odkazem na výpověď svědka V. o tom, že „obviněný musel ve voze udělat nějaký fígl“, a existencí škrábanců v interiéru vozidla.
Pokud jde o škrábance, nebylo zjištěno nic, co by jejich existenci specificky spojovalo s nakládáním plechů (např. mikrostopy povrzující otěr pozinkovaných plechů). Existence škrábanců v interiéru vozidla v obecné rovině nasvědčuje, že toto mohlo sloužit i k transportu stavebního materiálu, nijak však specificky neprokazuje transport údajně odcizených plechů.
Co se týče možného „fíglu“ úpravy interiéru vozidla obviněným, Nejvyšší soud konstatuje, že z výsledku vyšetřovacího pokusu, který byl za účelem rozptýlení přetrvávajících pochybností správně proveden, vyplynuly prozatím dvě reálné možnosti:
1) posunutí sedaček – to by ovšem bylo možné, jak lze alespoň usuzovat na podkladě zmíněného vyšetřovacího pokusu, jen prostřednictvím jejich odšroubování, které by patrně bylo poměrně časově náročné. Naproti tomu svědek V. o žádné zásadnější úpravě v interiéru vozu nehovořil, v jeho podání se realizace „fíglu“ jeví v podstatě jako okamžitá.
2) zmáčknutí kapsy – podle vyšetřovacího pokusu se tímto měl vytvořit prostor cca 1 cm mezi sedadly a dveřmi. Tím se ale nevysvětluje, jak mohl obviněný do tohoto prostoru vtěsnat plechy, které byly v celkové „tloušťce“ 3,345 cm [(42ks x 0,6 mm) + (15 ks x 0,55 mm)], tedy více než třikrát rozměrnější než mezera, která měla vzniknout. Přitom nelze ignorovat ani to, že uvedený výpočet celkové „tlouštky“ vychází ze spíše teoretického přístupu, že jednotlivé plechy k sobě ideálně přiléhaly a tudíž mezi nimi nebyla žádná mezera. Při praktickém přístupu lze naopak předpokládat, že prostor mezi dveřmi vozu a jeho sedadly potřebný k umístění plechů byl ještě větší.
V tomto stádiu řízení s přihlédnutím k doposud provedenému dokazování se nejeví ani jedna z naznačených verzí umístění plechů do interiéru vozidla jako reálná. Pokud tedy nebyla jednoznačně vyvrácena obhajoba obviněného, že odcizené plechy se nemohly do jeho vozu naskládat, jde o zcela zásadní překážku, která brání, aby závěr o jeho vině byl odvozován od ostatních provedených důkazů, byť ty by odcizení plechů obviněným mohly nasvědčovat
Nicméně i pokud jde o tyto další důkazy, Nejvyšší soud v rámci přezkumu napadených rozhodnutí zjistil, že především výpovědi svědků V.a H. trpí dílčími rozpory, kterými se však soudy blíže nezabývaly, čímž rovněž oslabily přesvědčivost své argumentace.
Tak v případě svědka V. zůstal například bez povšimnutí fakt, že zatímco obviněný od počátku řízení opakovaně namítal, že plechy by se do jeho vozu nemohly vejít, svědek V. k výslovnému dotazu obhájce ještě v hlavním líčení uváděl, že veškeré zboží se do auta vešlo, aniž by se jakkoli zmínil o problémech s umístěním plechů a nutnosti použít jakýsi „fígl“ (viz č. l. 80). V další části své výpovědi specifikoval způsob ukládání plechů do interiéru vozu (č. l. 81), aniž by opět zmínil jakékoli potíže. O těch se poprvé zmínil až v rámci posléze prováděného vyšetřovacího pokusu, když nebyl schopen předvést, jak se měl plech do vozu vejít. To ale není jediný rozpor ve výpovědi tohoto svědka. Stranou pozornosti soudů zůstalo například jeho tvrzení, že mu obviněný po příjezdu do skladu dal tři dodací listy, což je postup užívaný firmou Dachdecker v případě, kdy odebírané zboží mělo být hrazeno fakturou (viz popis způsobu prodeje svědkem F. č. l. 84). V případě odběru zboží za hotové přicházel zákazník do skladu toliko s jedním dokladem – tzv. prodejkou. O obviněném přitom bylo známo, že má u firmy Dachdecker dluhy, takže měl již delší dobu povolen pouze odběr zboží uhrazeného v pokladně v hotovosti (viz výpověď obviněného č. l. 79 a dále výpověď svědka F. č. l. 84). Přestože svědek V. měl být podle vlastní výpovědi varován svědkem J., že obviněný se již ve firmě Evromat pokusil o obdobný podvod s dodacími listy (viz č. l. 81), měl přehlédnout, že odebírá zboží na fakturu a navíc mu předkládá dodací listy, kterým chyběly základní náležitosti. Svědek J. ovšem tvrzení, že V. informoval o obdobném incidentu obviněného v jeho firmě, opakovaně popřel (viz č. l. 183), a to i v rámci konfrontace (č. l. 184), kde připustil, že mohl něco ve vzteku říci před policistou prap. K., ale neuvedl, že o tom řekl V. Svědek K. sice hovoří o další „konfrontaci“, kterou měl sám provádět, ale vzhledem k tomu, že o ní nebyl vyhotoven žádný protokol, nelze zjistit, zda její účastníci byli předem řádně poučeni dle trestního řádu, a tedy k ní není možno jako důkazu nijak přihlížet. Pochopitelně, že pak nelze přihlížet ani k tomu, jak její údajný průběh posléze v hlavním líčení reprodukoval svědek K. (k tomu srov. č. 26/1989 Sb. rozh. tr.).
Určité pochybnosti, které však soudy nijak nehodnotily, vzbuzuje i výpověď svědka H., který měl být 18. 1. 2008 rovněž přítomen ve skladě firmy Dachdecker. Soudy nechaly bez povšimnutí fakt, že zboží, které měl svědek ve skladě vyzvedávat, bylo placeno, jak patrno z dokladu na č. l. 120 spisu, o den dříve, tj. 17. 1. 2008, a je na něm rukou dopsáno „vyveze 18. 1.“,aniž by bylo zjišťováno, kdo a proč tento údaj na doklad doplnil. Stejně tak se soudy nezabývaly otázkou, proč nebylo zboží odebráno hned 17. 1. 2008, kdy bylo placeno.
Soudy také při budování závěru o vině obviněného nezaujaly žádné stanovisko k další části jeho obhajoby, podle níž již dne 18. 1. 2008 vpustil do skladu své firmy prap. K., předal mu výdejku z firmy Dachdecker a ukázal mu jím zakoupené zboží. Lze jen těžko klást k tíži obviněného, že tento svědek prověřující trestní oznámení o odcizení plechů, provedl prohlídku laxně s tím, že „na faktuře byly nějaké roury nebo okapy“, „nějaké zboží nám ukázal, ale neprocházeli jsme položku po položce“ a hlavně nevyhotovil o tomto šetření žádný zápis.
Nejvyšší soud konstatuje, že soudy sice vyloučily možnost, že by svědek V. celou záležitost zinscenoval k zakrytí případného manka, nevážily ale možnost, že by mohl mít i sám zcela zištnou motivaci k odcizení zboží, v níž mohl svou roli sehrát i svědek H., který je jeho známým.
Podle Nejvyššího soudu se závěr o vině obviněného D. žalovaným skutkem jeví ve světle dosud provedených důkazů a jejich hodnocení soudy přinejmenším jako předčasný. Dokazování soudů není prosto významných rozporů, z nichž nejzásadnější spočívá v tom, že nebyla vyvrácena stěžení část obhajoby obviněného, že odcizené zboží se nemohlo do jeho vozu vejít. Vedle tohoto nedostatku lze soudům vytknout, že stranou jejich pozornosti zůstala i celá řada dalších skutečností, zmíněná Nejvyšším soudem shora, které mohly při zjišťování skutkového stavu bez důvodných pochybností sehrát důležitou roli.
IV.
Ze shora rozvedených důvodů proto Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného J. D. podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 10. 2009, sp. zn. 50 To 512/2009, i rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. 3 T 94/2008.
Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Okresnímu soudu v Karlových Varech pak Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Na okresním soudě především bude, aby v rámci možností doplnil stávající dokazování. Za stěžejní považuje Nejvyšší soud zopakování vyšetřovacího pokusu k ověření možnosti naložení údajně odcizených plechů do vozidla, kterým obviněný D. inkriminovaného dne přijel pro zboží. Pokus by měl být zaměřen na to, zda neexistují jiné metody, které by umožňovaly obviněnému všechny plechy do vozu naložit (např. jejich naskládání nikoli mezi kapsu a sedadla, nýbrž nad kapsu atp.), jakož i k opakovanému důkladnějšímu prověření dvou dosud zjištěných možností – posunu sedadel, resp. naskládání plechů jejich ohnutím kolem sedadel, včetně prověření jejich časové náročnosti.
Současně bude vhodné doplnit dokazování dalším výslechem obviněného a některých svědků ke shora naznačeným otázkám (předložení dokladů o nákupu v hotovosti či na fakturu, možnost přehlédnutí nedostatků předložených dokladů skladníkem, prověření data odběru zboží svědkem H. atd.). V každém případě však musí zaujmout stanovisko ke shora naznačeným otázkám tak, aby jeho konečné závěry byly logické a jednoznačné. Nové hodnocení důkazů nesmí připouštět jinou reálnou verzi, která by mohla existovat současně s verzí založené na pozitivním závěru o vině obviněného. Závěr o vině, pokud by k němu soudy opětovně dospěly, musí být jednoznačný, opřený o přesvědčivé a nerozporné argumenty, a hlavně spolehlivě vyvracející obhajobu obviněného, což se dosud nestalo.
Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. března 2010
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr