ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.220.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 220/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. března 2010 o dovolání obviněného O. V., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 13 To 342/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 4 T 79/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného O. V. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 19. 6. 2009, sp. zn. 4 T 79/2009 byl obviněný O. V. uznán vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák.
Za to mu byl podle §155 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému stanovena povinnost uhradit poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky náhradu škody ve výši 5.627,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podal odvolání jednak obviněný, jednak státní zástupce, a to v neprospěch obviněného. Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 13 To 342/2009, podle 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného O. V. uznal vinného trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák.
Toho se podle skutkových zjištění krajského soudu dopustil tím, že:
„dne 18. 12. 2008 kolem 6:00 hodin v P. P. v ulici Ch. se obžalovaný poté, kdy k němu přistoupil příslušník PČR Krajského ředitelství policie Východočeského kraje, územního odboru SKPV, OOK Pardubice, J. K. v civilním oděvu v úmyslu vyzvat jej k prokázání totožnosti, neboť byl informován o tom, že se jedná o osobu, na kterou byl dne 5. 12. 2008 vydán Okresním soudem v Pardubicích pod sp. zn. 3 Nt 1204/2007 příkaz k dodání do výkonu trestu odnětí svobody, oslovil jej a prokázal příslušnost k Policii ČR slovy "Policie České republiky", snažil nastoupit do osobního motorového vozidla Ford Focus, u kterého stál, kdy jej J.K. z obavy, že chce z místa odjet, chytil za bundu a vyzval jej, aby zanechal protiprávního jednání, jinak proti němu bude použito donucovacích prostředků, načež obžalovaný fyzicky zaútočil na J. K. tak, že jej pravou rukou, v níž svíral svazek klíčů, opakovaně nejméně v pěti případech udeřil údery vedenými ze shora do hlavy a zasáhl jej v oblastech levé tváře a nad levým očním obloukem a uchem, kdy J. K. po dobu útoku obžalovaného opakovaně slovně upozorňoval, že je policista, a vyzýval jej k upuštění od protiprávního jednání vůči jeho osobě, na což obžalovaný nereagoval; tímto jednáním způsobil J. K. drobné poranění spočívající v kontuzi v oblasti hlavy a otoku kloubu palce vlevo.“
Za to byl podle §155 odst. 1 tr. zák. odvolacím soudem odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému stanovena povinnost uhradit poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky náhradu škody ve výši 5.627,- Kč.
Odvolání státního zástupce bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
II.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný O. V. prostřednictvím svého obhájce dovolání opřené o ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož má za to, že rozsudek soudu druhého stupně je nesprávný, neboť došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku.
Obviněný odvolacímu soudu vytýká, že presumoval správnost výpovědí svědka K., že se mu představil jako příslušník policie. Zároveň však odvolací soud podle něj nijak nevyhodnotil to, že se výpovědi svědka K. a svědka P. v tomto ohledu odlišovaly. Podle dovolatele právě tento rozpor měl vyvolat pochybnosti o jeho vině. Obviněný vyzdvihuje, že on po celou dobu řízení vypovídal konzistentně, nicméně soudy i přesto (patrně vzhledem k jeho trestní minulosti) rozhodly v jeho neprospěch. Tím podle jeho názoru porušily zásadu presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo.
Dovolatel nesouhlasí s tvrzením policisty K., že již na základě věty „Vendég, zatýkám tě!“ měl obviněný poznat, že se jedná o policistu, neboť tuto větu používají jen policisté. K tomuto dovolatel uvádí, že dokud se osoba neprokáže služebním průkazem, nemá povinnost věřit, že se jedná o policistu. Zároveň podotýká, že nevěděl, že má nevykonaný trest obecně prospěšných prací, neboť se dlouhodobě zdržoval v zahraničí a nemohl přebírat poštu. Dovolatel upozorňuje na fakt, že si před tímto incidentem stěžoval v rámci exekučního řízení u Okresního soudu v Pardubicích, že mu vyhrožovaly neznámé osoby smrtí, takže se mohl důvodně obávat o svůj život.
Namítá dále, že nebyla naplněna ani materiální stránka trestného činu s ohledem na okolnosti, za kterých byl čin spáchán. Podle jeho přesvědčení nebylo prokázáno, že by si byl vědom, že jedná protiprávně. Bránil se pouze útoku osoby, která jej napadla, a neměl tušení, že se jedná o policistu, tedy neměl v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele užitím násilí, které jak podotýká, nebylo nikterak nepřiměřené. Má za to, že i za situace, kdy by věděl, že se jedná o policistu, by jeho zákrok bylo možno považovat za obranu proti bezdůvodnému napadení, neboť by odvracel hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný zákonem, v jeho případě zájem na zachování své tělesné integrity. Pokud by soud neshledal předpoklady nutné obrany, pak je obviněný přesvědčen, že jeho jednání je třeba vykládat jako jednání v omylu, jelikož se domníval, že mu hrozí nebezpečí ohrožení života a proto se bránil. Naopak postup policistů při svém zatýkání považuje za nepřiměřený až brutální, čemuž podle něj nasvědčují jeho zranění.
Dovolatel dále projevuje nesouhlas se zamítnutím jeho návrhu na provedení dalších důkazů. Domnívá se, že mohly objasnit skutkový stav věci. Usuzuje rovněž, že jeho zatčení bylo zinscenované policistou H., který je manželem jeho neteře.
V petitu svého dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a sám rozhodl o jeho zproštění obžaloby v celém rozsahu. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal jednání obviněného trestným, navrhl, aby Nejvyšší soud upustil od potrestání, případně aby mu uložil podmíněný trest odnětí svobody. Dovolatel rovněž požádal Nejvyšší soud, aby odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání písemně vyjádřila podle §265h odst. 2 tr. ř. Je toho názoru, že ve skutečnosti dovolatelem uplatněné námitky vycházejí z odlišných skutkových okolností, než jaké zjistil soud.
Uvádí, že tvrzení obviněného o tom, že se mu policista nepředstavil, bylo vyvráceno skutkovými zjištěními, která učinil nalézací i odvolací soud. Nejvyšší státní zástupkyně přitom neshledává extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a jejich právními závěry, jež by odůvodňovaly přezkum napadeného rozhodnutí Nejvyšším soudem.
Má za to, že údajně nesprávná skutková zjištění nemohou naplnit obviněným deklarovaný dovolací důvod, ani žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř. S ohledem na to navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání O. V. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda námitky uplatněné obviněným O. V. v jeho dovolání lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování.
Na úvod dovolací soud konstatuje, že obviněný podává dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Pardubicích - pobočky v Pardubicích ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 4 To 342/2009, přičemž správná sp. zn. by měla být 13 To 342/2009. Z obsahu dovolání je ovšem zřejmé, proti kterému rozhodnutí dovolatel brojí a že se zjevně jedná o formální chybu ve spisové značce.
K samotnému obsahu dovolání Nejvyšší soud uvádí, že obviněný svými námitkami brojí proti skutkovým zjištěním, ke kterým dospěly oba soudy, dále nesouhlasí s hodnocením důkazů a namítá neprovedení důkazů, které navrhoval. Těmito tvrzeními ovšem míjí deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale i ostatní dovolací důvody taxativně vypočtené v ust. §265b tr. ř. (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05). Jím podané dovolání neobsahuje poukaz na žádnou chybu právního posouzení zjištěného skutku. Za právní námitku nelze považovat ani jeho tvrzení o absenci úmyslu svým jednáním působit na výkon pravomoci veřejného činitele, jak to vyžaduje skutková podstata trestného činu podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák., jelikož k závěru o formě zavinění dospěly soudy na základě provedeného dokazování ze skutkového stavu věci. Námitky obviněného vycházely z tvrzení, že nevěděl, že je zatýkán policisty, zatímco soudy považovaly tuto obhajobu za spolehlivě vyvrácenou.
Nejvyšší soud se v posuzovaném případě zabýval otázkou, zda ve věci nevyvstal extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů na straně jedné a jejich právním posouzením na straně druhé (k tomu viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 578/04). V posuzovaném případě dovolací soud extrémní rozpor neshledal, jelikož právní závěry soudů ze skutkových zjištění zcela zřetelně vyplývají. Nejvyšší soud neshledal významnější rozpor mezi výpověďmi svědků K. a P. Oba svědci potvrdili, že obviněný byl informován o tom, že je zatýkán policistou, na což ho oba svědci upozorňovali i během používání donucovacích prostředků (viz str. 4 rozsudku nalézacího soudu, str. 4 rozsudku soudu odvolacího). Nejvyšší soud sdílí závěr nižších soudů, že provedeným dokazováním byla vyvrácena obhajoba obviněného, podle níž nevěděl, že se jedná o příslušníky Policie ČR. Krajský soud v této souvislosti správně vyzdvihl, že obviněný sám dal v průběhu zákona verbálně najevo srozumění s tím, že je proti němu zasahováno policisty. Vycházeje z těchto skutkových zjištění, nelze jeho jednání posoudit jako jednání v nutné obraně, ani jako jednání v omylu. Stejně tak tvrzení obviněného o brutálním a nepřiměřeném zákroku policistů nekoresponduje zjištěnému skutkovému stavu, ke kterému soudy postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. dospěly. Lékařská zpráva o ošetření obviněného těsně po zákroku žádné zmínky o zraněních, která by odpovídala jeho verzi skutkového děje, neobsahuje.
Nejvyšší soud přitom shledal, že nedošlo ani k opominutí žádného z důkazů, který by byl relevantní pro posouzení věci (k tomu viz III. ÚS 2110/07). Okresní soud na str. 4 rozsudku podobně odůvodnil, proč neprovedl obhajobou navržené důkazy. Soud tyto důkazy považoval za nadbytečné, příp. za nevedoucí k objasnění viny, resp. neviny obviněného (srov. III. ÚS 359/05).
Pokud v petitu dovolání obviněný navrhuje uložení podmíněného trestu, pak k tomuto Nejvyšší soud dodává, že výši (druh) uloženého trestu odnětí svobody lze napadat dovoláním jen omezeně prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. To ovšem pouze tehdy, pokud by obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo trest mimo sazbu stanovenou trestním zákonem za čin, jimž byl uznán vinným. O takový případ se v přezkoumávané věci zjevně nejednalo, když trest odnětí svobody byl obviněnému ukládán v rámci trestní sazby §155 odst. 1 tr. zák. (a to v jeho dolní polovině). Výhrady vůči nepřiměřenosti uloženého trestu způsobené údajně nesprávnou aplikací ust. §23 odst. 1 a §31 odst. 1 tr. zák. v dovolacím řízení namítat nelze (srovnej č. 22/2003 Sb. rozh. trest.).
IV.
Nejvyšší soud proto ze shora uvedeného důvodu posoudil dovolání obviněného O. V. jako podané z jiného důvodu, než je uveden §265b tr. ř., a odmítl je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
O návrhu dovolatele na odložení výkonu napadeného rozhodnutí nemohl Nejvyšší soud rozhodovat dle §265h odst. 3 tr. ř., neboť podmínkou takového rozhodnutí je návrh podaný předsedou senátu soudu prvého stupně, ten však podán nebyl. Vzhledem k charakteru rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání obviněného neshledal předseda dovolacího senátu podmínky pro odklad výkonu napadeného rozhodnutí ani dle ust. §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. března 2010
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr