ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.395.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 395/2010 -31
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. října 2010 o dovoláních, která podali obvinění M. P.-S., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 9 To 444/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 275/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítají .
Odůvodnění:
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) usnesením ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 3 Tdo 677/2008, výrokem ad II. z podnětu dovolání obviněného P. S. podle §265k odst. 1 tr. ř. a podle §265k odst. 2 tr. ř., s přiměřeným použitím ustanovení §261 tr. ř., ohledně obviněných M. P.-S., N. Q. H., T. K. T. a P. A., z r u š i l usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2006, sp. zn. 3 To 87/2006, ve výroku, jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněných P. S., M. P.-S., N. Q. H., T. K. T. a P. A.. Výrokem ad III. podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část citovaného usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a výrokem ad IV. podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Ve svém rozhodnutí (viz str. 11 – 12 usnesení) Nejvyšší soud podrobně poukázal na zjištěné vady a odvolacímu soudu uložil, v jakém rozsahu a podle jakých hledisek se bude muset věcí znovu zabývat. Soudům obou stupňů především vytknul, že posoudily jednání obviněného P. S. jako trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 1, odst. 3 tr. zák., ačkoliv skutková zjištění, z nichž vycházely a která byla popsána ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, takový závěr nedovolovala, přičemž jednání obviněného nemohlo být kvalifikováno ani jako některá z forem účastenství k tomuto trestnému činu. Soudy si v tomto směru zejména neujasnily právní povahu pojištění, na jehož základě bylo neoprávněně plněno inkriminované pojistné, a v této souvislosti ani rozdíl mezi tzv. obecným podvodem podle §250 tr. zák. a pojistným podvodem podle §250a tr. zák. Vytýkaná pochybení pak měla dopad i na další spoluobviněné a v důsledku toho nemohlo napadené rozhodnutí obstát ani ve vztahu k těmto osobám (beneficium cohaesionis).
Po zrušujícím usnesení Nejvyššího soudu pokračovaly oba soudy v řízení, přičemž Městský soud v Brně naposledy rozhodl ve věci obviněných P. A., P. S., M. P.-S. , N. Q. H. a T. K. T., rozsudkem ze dne 22. 6. 2009, sp. zn. 5 T 275/2008. V rámci tohoto rozsudku byl obviněný P. S. uznán vinným pomocí podle §10 odst. 1 tr. zák. k trestnému činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. , na tom skutkovém základě, že dne 6. 8. 1998 uplatnil P. A. u České pojišťovny, a. s., neoprávněný nárok na pojistné plnění plynoucí ze zákonného pojištění za škody způsobené provozem motorového vozidla, týkající se fiktivní dopravní nehody, která se měla stát dne 4. 8. 1998 ve 13.10 hod. mezi Ú. a S. mezi účastníky obviněným P. S., řidičem vozidla zn. Renault 105 a obviněným P. A. jako řidičem vozidla zn. Nissan Almera, kdy k této neexistující pojistné události, dopravní nehodě, byl policejním inspektorem 2. oddělení Dopravního inspektorátu MŘ PČR B., obviněným nstržm. M. P. vypracován záznam „Záznam o malé dopravní nehodě“, č. j. MRBM 5422/Dn-Př-98, kdy při uplatnění plnění z této fiktivní pojistné události předložil obviněný P. A. České pojišťovně, a. s., nepravdivý „Dotazník pro poškozeného“, č. j. PÚ č. 98-102569-632-36, a obviněný P. S. předložil České pojišťovně, a. s., nepravdivé „Oznámení nehody k zákonnému pojištění odpovědnosti za škody způsobené provozem motorového vozidla“, č. j. PÚ č. 98-102569-632-36, a na základě těchto nepravdivých údajů vylákal obviněný P. A. neoprávněně finanční částku ve výši 269.409,- Kč ke škodě České pojišťovny, a. s.“ Podle §250 odst. 2 tr. zák. byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a podle §59 odst. 2 tr. zák. mu bylo uloženo omezení spočívající v tom, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil způsobenou škodu. Obviněná M. P.-S. byla týmž rozsudkem uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 odst. 2 tr. zák., jehož se dopustila jednáním podrobně popsaným ve skutkové větě rozsudku společně s R. M., proti němuž bylo trestní stíhání podmíněně zastaveno. Podle §250 odst. 2 tr. zák. byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon jí byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §59 odst. 2 tr. zák. jí bylo rovněž uloženo omezení spočívající v tom, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradila způsobenou škodu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost nahradit škodu způsobenou poškozené České pojišťovně, a. s., a to P. S. společně a nerozdílně s P. A. ve výši 269.490,- Kč a M. P.-S. ve výši 349.600,- Kč.
O odvoláních, která proti předmětnému rozsudku podali oba obvinění a dále obviněný P. A., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 4 To 444/2009, jímž podaná odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak ohledně nich nabyl právní moci dne 22. 10. 2009 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Obvinění P. S. a M. P.-S. proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podali dovolání , která zároveň směřují i proti dovolatelů se týkající části rozsudku soudu prvního stupně. Obviněná M. P.-S. uplatnila důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. a obviněný P. S. důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněná M. P.-S. v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítla, že v předmětné trestní věci došlo k porušení jejího práva na projednání věci v přiměřené lhůtě garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Posuzované jednání totiž měla spáchat 25. 9. 1998, trestní stíhání bylo zahájeno po uplynutí 2 let poté, obžaloba byla podána po dalších 4 letech a k doručení napadeného usnesení odvolacího soudu obviněné mělo dojít až po 11 letech po spáchání činu. Evropský soud pro lidská práva přitom ve své soudní praxi dovodil jako nejdelší přiměřenou dobu pro vedení řízení 6 let. Podstatné překročení této doby v dané věci přitom nastalo z důvodů nezávislých na vůli obviněné (dovolatelky). Uvedené skutečnosti ji vedou k závěru, že po 11 letech trvání trestního řízení je namístě konstatovat zánik nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu §65 tr. zák. a její trestní stíhání tudíž mělo být zastaveno podle §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. Dovolatelka zároveň doplňuje, že byla odsouzena po ryze formálním projednání věci.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům obviněná v závěru dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 9 To 444/2009, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2009, sp. zn. 5 T 275/2008, zrušil a sám ve věci rozhodl o zastavení jejího trestního stíhání.
Obviněný P. S. v rámci své dovolací argumentace namítl, že svým jednáním nenaplnil subjektivní stránku trestného činu, pro který byl odsouzen, neboť v řízení nebylo prokázáno jeho úmyslné zavinění. Také on má zato, že podle §65 tr. zák. zanikla v jeho případě trestnost činu, neboť vedl od doby inkriminovaného jednání řádný život a částečně podle svých možností uhradil pohledávku společnosti Česká pojišťovna, a. s. Vzhledem k tomu, že nebyly dány důvody k tomu, aby byl uznán vinným, nebyl dán ani důvod k jeho potrestání. Zároveň mu neměla být ani uložena povinnost k náhradě škody, neboť podle názoru dovolatele poškozené společnosti Česká pojišťovna, a. s., ve skutečnosti žádná škoda nevznikla. Poškozená sice vyplatila bez právního důvodu spoluobviněnému P. A. pojistné plnění, čímž se však nezmenšil její majetek, neboť v jeho rámci má nyní pohledávku ve výši plnění za spoluobviněnými z titulu bezdůvodného obohacení. Část tohoto obohacení navíc již byla vrácena. Pokud soud prvního stupně uložil dovolateli povinnost spočívající v povinnosti uhradit ve zkušební době podle svých sil způsobenou škodu (§59 odst. 2 tr. zák.), nepostupoval podle dovolatele v souladu s podmínkou přiměřenosti, když ani nezkoumal jeho finanční možnosti.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Brně a přikázal mu věc k dalšímu projednání.
K dovoláním obviněných se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
Pokud jde o dovolatelku M. P.-S. , státní zástupce k jí uváděné délce řízení konstatoval, že její trestní stíhání bylo zahájeno sdělením obvinění ze dne 3. 7. 2000 a do vydání konečného usnesení Krajského soudu v Brně napadeného dovoláním uplynulo 9 let a nikoli 11 let, jak tvrdí dovolatelka. Nicméně ani tuto dobu nelze považovat za dobu zcela přiměřenou pro vedení trestního řízení v dané věci. Podle státního zástupce je dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. naplněn pouze v případech, pokud bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoli bylo podle zákona nepřípustné, tzn. bylo vedeno za situace, s níž zákon nebo jiná právní norma (mezinárodní smlouva) spojuje následek spočívající v nepřípustnosti trestního stíhání. Tedy ani za předpokladu, že by bylo v předmětné věci autoritativně konstatováno porušení práva dovolatelky na projednání věci v přiměřené lhůtě podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není možné přehlédnout, že tato úmluva ani žádný zákon s takovým porušením následek ve formě nepřípustnosti trestního stíhání nespojuje, když takový závěr neučinila ani již judikaturou ustálená soudní praxe.
Dovolatelka přitom podle státního zástupce v konečném důsledku nepřípustnost trestního stíhání v důsledku délky řízení, jež by mohla naplnit jí uplatněný důvod dovolání, výslovně netvrdí, pokud současně dovozuje, že stran spáchaného trestného činu došlo v důsledku v dovolání popsaných skutečností k zániku jeho nebezpečnosti pro společnost podle §65 tr. zák. Přitom názor, že trestní stíhání by mělo být zastaveno podle §172 odst. 2 písm. c) tr. ř., nelze podle státního zástupce rovněž akceptovat. Navíc je nutno zohlednit, že zánik nebezpečnosti trestného činu pro společnost nezpůsobuje nepřípustnost trestního stíhání vedeného ve vztahu k takovému činu, tudíž by existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. ani nemohla nastat. Rovněž skutečnost, že nebyl realizován fakultativní postup podle §172 odst. 2 písm. c) tr. ř., byť by pro něj jinak byly dány podmínky, na přípustnost vedeného trestního stíhání nemá žádný vliv.
K dovolání obviněného P. S. státní zástupce uvedl, že pokud dovolatel zpochybnil naplnění potřebné subjektivní stránky (zavinění) účasti na trestném činu, kterou byl uznán vinným, naznačené tvrzení neopřel o žádnou bližší argumentaci. Státní zástupce se proto omezil na konstatování, že dovolatel zcela vědomě vyhotovil a společnosti Česká pojišťovna, a. s., předal nepravdivé oznámení o neexistující autonehodě, které zcela zjevně nemohlo mít jiný cíl, než být prostředkem k neoprávněnému vylákání pojistného plnění. Za takových okolností musel dovolatel jednat v přímém úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák., tedy jinými slovy v potřebné formě zavinění. Jeho námitce o nedostatku subjektivní stránky činu tak není možné přisvědčit.
Stejný závěr pak podle státního zástupce je namístě i stran tvrzení odvolatele o zániku nebezpečnosti jeho trestného činu pro společnost ve smyslu §65 tr. zák. Byť obviněný po spáchání skutku vedl podle svého vyjádření již řádný život, nelze přehlédnout, že se dopustil v přímém úmyslu účasti na trestném činu, jímž byla způsobena škoda ve výši téměř 270.000,- Kč. Dovolatel přitom v průběhu řízení v určitém rozsahu sice skutkově v podstatě doznal, že se předmětného jednání dopustil, zároveň však naplnění některých znaků skutkové podstaty trestného činu popřel, což je zřejmé i z uplatněné dovolací argumentace. Vzniklá škoda (kterou obviněný v podstatě rovněž neakceptuje) potom za celou dobu od spáchání činu (tj. za dobu cca 12 let) nebyla v plném rozsahu uhrazena. Za takových okolností má státní zástupce zato, že podmínky pro aplikaci výše citovaného institutu ve smyslu §65 tr. zák. nejsou dány, neboť není možné shledat na straně osoby obviněného takové skutečnosti, jež by byly zárukou, že již přestal být zcela nebezpečným pro společnost.
Vzhledem ke správnosti výroku o vině pak podle státního zástupce není rovněž důvod pro zpochybnění zákonnosti výroku o trestu, jak uváděl obviněný, a to včetně uložení přiměřené povinnosti podle §59 odst. 2 tr. zák.
Státní zástupce označil za mylný i výklad dovolatele týkající se správnosti výroku o povinnosti k náhradě škody pro jeho rozpor s občanskoprávními předpisy. Zdůraznil, že škodou je míněna újma, která vznikla v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná (zejména penězi), přičemž skutečnou škodou je újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného a reprezentující majetkové hodnoty, které je třeba vynaložit, aby došlo k uvedení věcí do předešlého stavu. Společnost Česká pojišťovna, a. s., přitom v důsledku trestné činnosti spáchané obviněným P. A. a dovolatelem P. S. vyplatila v posuzovaném případě spoluobviněnému P. A., aniž by mu na ni vznikl řádný nárok, částku 269.409,- Kč, o kterou se tak ve smyslu výše popsaných úvah zmenšil její majetkový stav. Skutečnost, že Česká pojišťovna, a. s., by mohla po spoluobviněném P. A. vrácení této částky požadovat s odkazem na civilně právní předpisy, neznamená, že poškozené v podstatě žádná škoda nevznikla. Akceptace takového názoru by podle státního zástupce mohla vést v zásadě k nemožnosti dovodit existenci škody u celé řady trestných činů, neboť např. poškozený trestným činem podvodu obvykle má právo na vydání podvodně vylákaného obohacení, poškozený trestným činem krádeže má obvykle právo na vydání odcizené věci apod.
Protože státní zástupce považuje z výše rozvedených důvodů dovolání obviněných za zjevně neopodstatněná, navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky obě dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a toto rozhodnutí aby za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak výslovně vyjádřil i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obvinění M. P.-S. a P. S. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě podle §265e odst. 1 tr. ř., prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadají rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřují proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opírají, lze podřadit u obviněné M. P.-S. pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. a u obviněného P. S. pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případě, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, tedy za situace, kdy ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v ustanovení §11 odst. 1, odst. 4 tr. ř. nebo v §11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Pouze v ustanoveních §11 odst. 1 a §11a trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání, nezakládají důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (k tomu srov. R 38/2005 SbRt.). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spočívá tedy v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo, nerozhodl o zastavení trestního stíhání, ač tak učinit měl.
Námitkou dovolatelky M. P.-S., že s ohledem na porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) mělo být její trestní stíhání zastaveno, se Nejvyšší soud zabýval již ve svém předcházejícím zrušujícím rozhodnutí ve věci a celou problematiku jak v obecné, tak i v individuální rovině projednávaného případu podrobně rozebral (k tomu v podrobnostech viz str. 6 – 8 usnesení ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 3 Tdo 677/2008). Nejvyšší soud vycházel z obsahu ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., podle něhož je trestní stíhání nepřípustné tehdy, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Zároveň bylo poukázáno na to, že odkaz na takovou smlouvu znamená, že v textu vyhlášené mezinárodní smlouvy musí být nepřípustnost trestního stíhání zakotvena výslovně a nelze ji dovozovat jako možný prostředek nápravy vzniklého pochybení. V případě čl. 6 odst. 1 Úmluvy tomu tak není, neboť ten žádný výslovný důvod pro zastavení trestního stíhání neobsahuje.
K tomu je pro úplnost nutno poznamenat, že ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. kompenzace za jeho porušení může být dosažena i prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu. Ústavní soud ve své judikatuře zdůraznil, že je povinností obecných soudů využít všech takových prostředků, které jim trestní právo poskytuje k tomu, aby vedle práva na osobní svobodu bylo rovněž kompenzováno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Úvahy obecných soudů o trestu, případně přímo o trestním stíhání v souvislosti s dobou, která uplynula od spáchání trestných činů, s ohledem na délku trestního řízení, musí být podle Ústavního soudu strukturovány do tří rovin. Jednak je to rovina úvah opírajících se o trestně právní předpisy, dále test proporcionality plynoucí z imperativu právního státu a v něm chápané osobní svobody (rovina ústavní), a nakonec promítnutí délky řízení do ukládaného trestu (rovina Úmluvy o mezinárodněprávní odpovědnosti).
Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku je zřejmé, že soud prvního stupně se výše uvedenými hledisky řídil v podstatě správně. Délku trestního řízení totiž zohlednil při ukládání trestů. Obviněným (tedy i dovolatelce) uložil tresty odnětí svobody bez přímého výkonu a na samé spodní hranici zákonné trestní sazby ustanovení §250 odst. 2 tr. zák., přičemž jejich výkon odložil na nejkratší možnou zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Pokud obviněná dovozuje, že stran spáchaného trestného činu došlo v důsledku délky řízení k zániku jeho nebezpečnosti pro společnost podle §65 tr. zák. (srov. §172 odst. 1 písm. f/ tr. ř.), resp. že trestní stíhání mělo být zastaveno případně též z důvodu uvedeného v §172 odst. 2 písm. c) tr. ř., je nutno předeslat, že takovou námitkou především vůbec nenaplnila jí deklarovaný důvod dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zánik nebezpečnosti trestného činu pro společnost totiž nezpůsobuje nepřípustnost trestního stíhání vedeného ve vztahu k takovému činu, tudíž by existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. ani nemohla nastat. Rovněž skutečnost, že nebyl realizován fakultativní postup podle §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. (a to i za předpokladu, že by pro něj jinak byly dány zákonné podmínky), nemá na přípustnost či nepřípustnost vedeného trestního stíhání žádný vliv. Na to konečně výstižně poukázal i vyjadřující se státní zástupce.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který uplatnil obviněný P. S., je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z tohoto hlediska, zda skutek či jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí při posuzování věci vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je především vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zkoumat, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav věci. V souvislosti s výkladem uvedeného dovolacího důvodu je současně třeba vzít v úvahu, že dovolání není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad vymezených v ustanovení §265a tr. ř. Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku není tedy třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání, zejména hlavního líčení, soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., popřípadě do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). V této souvislosti je třeba zmínit, že právem a povinností nalézacího soudu je hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup přezkoumává odvolací soud podle §254 tr. ř. a zásah Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího do takového hodnocení přichází v úvahu, jen jestliže by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, I. ÚS 4/04). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by taxativně velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. 73/03).
S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá nijak blíže konkretizovaná námitka dovolatele, podle níž mu nebyl prokázán úmysl (tzv. subjektivní stránka trestného činu). Dovolatel v zásadě nadále trvá na přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci a prosazení vlastní skutkové verze celého případu, podle které toliko vypsal na žádost obviněného P. A. „Oznámení o škodě způsobené provozem motorového vozidla“, které mu předal, za což obdržel 1.000,- Kč, aniž by věděl, k čemu tuto listinu nyní již pravomocně odsouzený P. A. použije a ani to, že P. A. obdržel plnění od pojišťovny; tedy, že se nemohl jednání (účastenství na trestném činu), jímž byl uznán vinným, dopustit. S těmito otázkami se však soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích náležitě vypořádaly (viz zejména str. 15 až 17 rozsudku soudu prvního stupně a dále str. 5, 6 napadeného usnesení odvolacího soudu). Je tedy zřejmé, že dovolání bylo v této části uplatněno na procesním (§2 odst. 6 tr. ř.) a nikoli na dovolatelem deklarovaném hmotně právním základě.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ani námitku vůči „nesprávnému právnímu posouzení skutku ve výroku o trestu“. Podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (v judikatuře srov. zejména R 22/2003 SbRt.) lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Takovou vadou však výrok o trestu v případě obviněného netrpí a dovolatel ji konečně ani nenamítá.
Pokud jde o výtky z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantní , a to námitku porušení hmotně právních zásad při rozhodování o povinnosti dovolatele k náhradě škody a námitku zániku nebezpečnosti trestného činu pro společnost podle §65 tr. zák., dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
Především je třeba připomenout, že již v předcházejícím usnesení ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 3 Tdo 677/2008, se Nejvyšší soud podrobně věnoval mj. otázce namítané nesprávnosti výroku, jímž byl obviněný zavázán zaplatit společně a nerozdílně s odsouzeným P. A. České pojišťovně, a. s., způsobenou škodu (viz str. 12 – 13). Závěry, k nimž Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí dospěl, platí i ve vztahu k nyní podanému dovolání. V posuzovaném případě je podstatné to, že škoda vznikla na základě trestné součinnosti mezi hlavním pachatelem - obviněným P. A. – a dovolatelem jako účastníkem (pomocníkem) na trestném činu, přičemž podle zjištění soudů bylo cílem spáchané trestné činnosti vylákat na podkladě nepravdivého oznámení o dopravní nehodě vyplacení pojistného plnění. K tomu také skutečně došlo, a to v částce 269.490,- Kč. O tuto částku byl majetek poškozeného zmenšen. Soudu pak nic nebránilo v tom, aby v odsuzujícím rozsudku výrokem podle 228 odst. 1 tr. ř. rozhodl, že obvinění P. A. a P. S. jsou povinni společně a nerozdílně způsobenou škodu zaplatit.
Dovolatel argumentuje tím, že za stavu, kdy pojistné plnění bylo vyplaceno, ačkoliv k tomu nebyl právní důvod, žádná škoda de facto nevznikla, protože obviněný P. A. měl toliko povinnost vrátit bezdůvodné obohacení (§451 ObčZ) a pojišťovna měla v tomto smyslu vůči němu pohledávku. Dovolatele - pokud jde o vrácení bezdůvodného obohacení - by se pak věc nijak blíže netýkala. Tento právní názor však zcela pomíjí skutečnost, že předmětná věc je specifická tím, že se neodehrála v rovině práva občanského, nýbrž práva trestního, protože způsobená škoda (újma majetkové povahy) byla v daném případě jedním ze znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., spáchaného za součinnosti hlavního pachatele (obviněného P. A.) a účastníka (§10 odst. 1 písm. c/ tr. zák.) - obviněného P. S. (dovolatele). Trestního práva bylo proto použito jako prostředku ultima ratio .
Nejvyšší soud dále nesdílí ani dovolatelův názor, že nebezpečnost jeho činu pro společnost ve smyslu §65 tr. zák. zanikla. Ustanovení §65 tr. zák. má vůči ostatním důvodům zániku trestní odpovědnosti podpůrnou povahu a v praxi se může uplatnit v případech, kdy sice ještě nebyly splněny všechny zákonné podmínky k zániku trestnosti činu z důvodu účinné lítosti (§66 tr. zák.) nebo z důvodu promlčení trestního stíhání (§67 tr. zák.), ale pachatel úsilím o odčinění následků svého činu a svým chováním prokázal účinnou snahu po trvalé nápravě, anebo došlo ke změně situace (např. podstatně mírnější posuzování případu tehdy trestného).
Dovolatel se dopustil v přímém úmyslu pomoci k trestnému činu podvodu. Takové jednání je i nadále považováno za trestné a společensky nebezpečné, nehledě na to, že škoda, která byla činem způsobena, dosáhla téměř 270.000,- Kč. Dovolatel dosud zpochybňuje subjektivní stránku spáchaného činu, jakož i existenci škody, která byla trestným činem způsobena. Tato škoda navíc nebyla ani po dvanácti letech od spáchání skutku plně uhrazena. Za popsaných okolností proto nelze dovolateli přisvědčit, že by v jeho případě byly splněny podmínky pro aplikaci ustanovení §65 tr. zák. s odkazem na to, že došlo k zániku nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Vzhledem k důvodům podrobně rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněných M. P.-S. a P. S. byla dílem podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a v jejich relevantně uplatněných částech pak nebyla shledána jakkoliv opodstatněnými.
Proto Nejvyšší soud dovolání obou obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná. O odmítnutí dovolání bylo za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (265n tr. ř.).
V Brně dne 13. října 2010
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler