ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.843.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 843/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. srpna 2010 o dovoláních, která podali obvinění L. M. , a V. M. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 4. 2010, č. j. 12 To 102/2010-503, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 264/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítají .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 19. 1. 2010, č. j. 6 T 264/2009-408, v trestní věci obviněných R. Š., L. M. a V. M. byli obvinění L. a V. M. uznáni vinnými trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/), na skutkovém základě, že ad 1) oba společně s obviněným R. Š. „od počátku roku 2009 do března roku 2009 na různých místech Královéhradeckého kraje nejprve obžalovaný R. Š. osobně a telefonicky, za účasti spoluobžalovaných V. M. a L. M. požadoval po P. L., částku 80.000,- Kč, přičemž při vymáhání této částky mu slovně vyhrožoval fyzickou likvidací a zastřelením, v důsledku těchto pohrůžek P. L. obžalovanému R. Š. vydal postupně částku ve výši 20.000,- Kč, byl nucen zastavit své motorové vozidlo zn. Renault Megan, do autobazaru v T. v H. K., za což obžalovaný R. Š. vyinkasoval částku ve výši 12.000,- Kč, a vozidlo si musel poškozený sám vyplatit za částku ve výši 15.000,- Kč, jejich jednání vyvrcholilo v restauraci K. v obchodním centru F. v H. K. v přesněji nezjištěné době v březnu roku 2009, kdy po P. L. požadoval obžalovaný R. Š. finanční částku ve výši 10.000.- Kč s tím, že pokud ji nesežene, tak ho zabijí a zahrabou, na téže schůzce v restauraci K. v nákupním centru F. v H. K. pod pohrůžkou fyzické likvidace požadoval obžalovaný R. Š. po P. Ch., zaplacení částky ve výši 10.000,- Kč, přičemž obžalovaný L. M. slovní pohrůžky spoluobžalovaného R. Š. doplňoval, čímž u něho vzbudili důvodnou obavu o jeho život a zdraví, a P. Ch. obžalovanému R. Š. peníze ze strachu předal, načež mu umožnili ze schůzky odejít, ale za několik dní poté po něm obžalovaný R. Š. požadoval vyplacení další částky, a když tak neučinil, obviněný R. Š. mu telefonicky vyhrožoval, P. L. po odchodu P. Ch. vyvezli na přesně nezjištěné místo v okolí J., kde ho obžalovaný R. Š. vyzval, aby se vysvlékl do trenýrek, a pod hrozbou střelné zbraně, kterou mu obžalovaný R. Š. mířil na hlavu ze vzdálenosti 10 - 20 cm, ho přinutil vyplnit směnku na částku ve výši 500.000,- Kč a smlouvu o uznání dluhu ve stejné výši na jméno obžalovaného R. Š. a vydal jim stříbrný náramek v hodnotě 300,- Kč, stříbrný řetízek v hodnotě 200,- Kč a hodinky zn. Festina v hodnotě 500,- Kč, a když toto učinil, přivezli ho zpět do centra F. v H. K., kde ho přinutili podepsat smlouvu o pronájmu motorového vozidla zn. Renault Megan, toto vozidlo užíval V. M.. který s ním později havaroval a předal neznámým osobám“, a ad 2) V. M. sám s obviněným R. Š. „společně v přesně nezjištěné době v měsíci březnu 2009 na domluvené schůzce na parkovišti U K. před hlavním nádražím v H. K. psychickým nátlakem, vystupováním a výhrůžným postojem požadovali po J. B., vyplacení finanční částky ve výši 10.000,- Kč jako pokuty za to, že vyzradil určité informace týkající se P. L., tímto svým jednáním v něm vzbudili důvodnou obavu a strach o jeho zdraví, a proto jim peníze vyplatil“. Za popsanou trestnou činnost a dále za trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Trutnově ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. 4 T 121/2009, byl obviněný L. M. podle §235 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Soud zároveň zrušil výrok o trestu z výše citovaného trestního příkazu Okresního soudu v Trutnově, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný V. M. byl podle §235 odst. 2 tr. zák. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
O odvoláních obviněných L. a V. M. proti tomuto rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 7. 4. 2010, č. j. 12 To 102/2010-503, jímž podaná odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak ohledně nich nabyl právní moci dne 7. 4. 2010 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podali následně oba obvinění dovolání , kterými zároveň napadli ohledně svých osob ve výrocích o vině a trestu též rozsudek soudu prvního stupně. Obviněný V. M. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný L. M. pak dovolací důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Obviněný L. M. v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že stíhaného skutku, tak jak je popsán a kvalifikován v rozsudku soudu prvního stupně, se nedopustil, resp. jeho spáchání mu podle jeho přesvědčení nebylo provedenými důkazy prokázáno. Ve shodě se svou dosavadní obhajobou z průběhu celého trestního řízení tedy popřel vinu na jednání, které mu bylo soudem přičítáno. Připustil, že inkriminovaných dvou schůzek v restauraci K. v H. K. se sice zúčastnil, ale působil na nich výhradně jako ochranka spoluobviněného R. Š. na základě požadavku jmenovaného jako jeho zaměstnavatele. Žádné vyděračské praktiky však při inkriminovaných schůzkách nezaznamenal, zaslechl pouze jednání R. Š., které se týkalo zaplacení dluhu, jehož existenci nikdo nepopíral a jehož úhradě se nikdo z údajně poškozených nebránil. Šlo pouze o to, aby bylo dohodnuto, kdy bude splacen. Pouze v takto naznačeném směru mohl dovolatel eventuelně vstoupit do hovoru. Po nikom však sám nikdy žádné peníze nepožadoval a nikdy nikomu osobně ani telefonicky nevyhrožoval. U zastavení automobilu poškozeným L. ani u sjednání pronájmu tohoto vozidla nebyl a nijak se v této záležitosti neangažoval. Nemohl se proto ani zúčastnit odvozu jmenovaného do J. Této jeho obhajobě však soudy bezdůvodně neuvěřily.
V této souvislosti dovolatel namítl, že soud prvního stupně jeho údajnou vinu dovodil zejména z výpovědí spoluobviněného R. Š. a poškozených P. L. a P. Ch. Poškození však jeho jednání shodně označili za okrajové, oba uvedli, že jim nijak nevyhrožoval, neužil vůči nim žádného násilí a nijak významněji do probíhajících jednání nezasahoval. Pouze aktivně přitakával obviněnému R. Š., sem tam něco řekl, ale žádné pohrůžky to nebyly. Poškozenému L. se jevil pouze jako ochranka Š., jednání proti němu se nijak neúčastnil, možná převzal nějaké předměty, které vzal poškozenému Š., a poškozeného odvezl do H. K. Ostatní svědkové pak k věci převážně uvedli jen zprostředkované informace, jichž se jim dostalo od poškozených. Pokud jde o výpověď spoluobviněného R. Š., ta byla podle dovolatele vedena snahou zavděčit se policii, svést část své viny na něj a vyhnout se tak vazebnímu stíhání. Tato výpověď však byla přeceněna a motivace R. Š. ke křivému obvinění ostatních nebyla v řízení zohledněna. Naopak nebyly náležitě vzaty v úvahu výpovědi poškozených, kteří uvedli, že veškerá jednání s nimi vedl právě R. Š. a ten jim také vyhrožoval, zatímco role ostatních obviněných, zejména pak samotného dovolatele, byla mizivá. Za dané důkazní situace tak nebylo spolehlivě zjištěno, že se dovolatel skutečně dopustil trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 odst. 2 písm. b), c) tr. zák. Soudy tedy měly aplikovat v jeho prospěch zásadu in dubio pro reo a podané obžaloby ho zprostit, což však neučinily. V popisu skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně zároveň není rozlišen ani podíl jednotlivých spoluobviněných na předmětném trestném činu.
S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. mu přikázal v potřebném rozsahu věc znovu projednat a rozhodnout.
Rovněž obviněný V. M. v odůvodnění svého dovolání namítl, že soudy obou stupňů náležitě nezjistily skutkový stav věci a že ani po provedeném dokazování nebyly odstraněny důvodné pochybnosti o okolnostech posuzovaného skutku, resp. že závěr o tom, že jiného pod pohrůžkou násilí nutil, aby něco konal, nemá v provedených důkazech dostatečnou oporu. Mělo být tedy postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo a jeho jednání posouzeno jako jednání nepřekračující zákon. Soudy však hodnotily jednotlivé důkazy, zejména výpovědi spoluobviněného R. Š. a poškozeného P. L., jednostranně a tendenčně a rozhodovaly na základě neúplně objasněného skutkového stavu věci. V této souvislosti dovolatel vyzdvihl tvrzení poškozeného P. L., podle něhož měl schůzkám pouze přihlížet, resp. zůstávat mimo vozidlo. Spoluobviněný Š. pak podle názoru dovolatele spolupracoval s Policií České republiky jako informátor a lze se tak důvodně domnívat, že jeho tvrzení byla účelově pozměněna tak, aby část své viny svalil na ostatní spoluobviněné. Přítomnost svou i svého bratra na jednotlivých schůzkách dovolatel vysvětluje pracovněprávním vztahem, kdy pro obviněného Š. pracovali jako ochranka na diskotéce a součástí jejich práce bylo plnit i další úkoly dané jim zaměstnavatelem, v daném případě ho chránit před možným útokem, neboť mu v minulosti bylo vyhrožováno. Obsah listin, které na výzvu obviněného Š. předložil poškozenému L. při jedné ze schůzek v obchodním centru F., mu znám nebyl. Sám poškozený P. L. pak vypověděl, že dovolatelova přítomnost v něm obavu o zdraví nebo život nevzbuzovala. Z formulace skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně pak podle dovolatele nijak blíže nevyplývá, jakým konkrétním jednáním se jednotliví obvinění měli na spáchání činu podílet.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dovolatel závěrem navrhl, „aby Nejvyšší soud rozhodl ve smyslu §265l tr. ř. tak, že se napadené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, č. j. 12 To 102/2010-503, ze dne 7. 4. 2010 v plném rozsahu zrušuje a věc se mu vrací k novému projednání a rozhodnutí“.
Opisy dovolání obviněných byly předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslány k vyjádření nejvyšší státní zástupkyni, jíž byly doručeny dne 17. 6. 2010 a dne 1. 7. 2010 K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k dovoláním ani žádný jiný přípis, jímž by deklarovala zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyšší státní zástupkyně není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obvinění L. M. a V. M. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jich bezprostředně dotýkají. Dovolání byla podána v obou případech v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadají rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřují proti rozhodnutí, jímž byly zamítnuty řádné opravné prostředky (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byli obvinění uznáni vinnými a byly jim uloženy tresty.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázali oba obvinění, a dále pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., na který zvlášť poukázal obviněný L. M.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nebyla dovolatelem L. M. použita a ani by nepřicházela v úvahu, neboť Krajský soud v Hradci Králové jako soud druhého stupně projednal podaná odvolání ve veřejném zasedání dne 7. 4. 2010. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo hmotně právními vadami předpokládanými v uplatněném dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky dovolatelů, jimiž napadají způsob, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy, případně námitky vůči neúplnosti provedeného dokazování v jejich trestní věci. Oba shodně soudům především vytkli, že závěr o jejich vině založily prakticky pouze na údajně účelově zkreslené výpovědi spoluobviněného R. Š. a naopak nevzaly v úvahu výpovědi poškozených, že jejich přítomnost na místech činu nevzbuzovala žádné obavy o jejich život či zdraví. Podle dovolatelů tak soudy vycházely z nesprávně zjištěného skutkového stavu věci. Především s existencí shora uvedených vad pak ve smyslu uplatněného hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojovali nesprávné právní posouzení jejich jednání jako trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák., ačkoliv podle jejich přesvědčení výsledky dokazování závěr o jejich vině tímto trestným činem nedovolovaly.
Z uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatelé podaným mimořádným opravným prostředkem zčásti domáhali především přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti částečně uplatnili na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky však dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Námitkám proti skutkovým zjištěním soudů - podle názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu - je s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - možno za určitých okolností přiznat relevanci i v dovolacím řízení. Jedná se ovšem pouze o takové případy, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí buď zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V nyní posuzované věci se soud prvního stupně ve svém rozsudku provedenými důkazy náležitě zabýval a zároveň v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. podrobně vyložil a odůvodnil, jaké skutečnosti vzal ve vztahu k dovolateli popírané trestné činnosti a okolnostem jejího spáchání, včetně formy zavinění, za prokázané a z jakých důvodů (viz zejména str. 9 - 12 rozsudku). Odvolací soud pak v rámci provedeného přezkumu při svém rozhodování na skutkový stav věci zjištěný soudem prvního stupně, byť ne zcela pregnantně vyjádřený v tzv. skutkové větě výroku rozsudku, avšak podrobně rozvedený v jeho odůvodnění, navázal. Důvody, pro které shledal rozsudek soudu prvního stupně ve skutkových i právních závěrech správným, přitom rovněž v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. náležitě vysvětlil (viz zejména str. 4 – 5 napadeného usnesení). Nelze tak učinit závěr, že soudy zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, nebo že by v tomto směru byla jejich rozhodnutí toliko projevem nepřípustné libovůle.
K námitkám dovolatelů stran nedostatečnosti provedeného dokazování Nejvyšší soud považuje za nezbytné zdůraznit, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Tento požadavek obě dovoláním napadená rozhodnutí splňují, když se jak soud prvního stupně (viz str. 12 odůvodnění rozsudku), tak soud odvolací (viz usnesení na str. 3) dostatečně vyjádřily k tomu, proč neshledaly provádění dalších důkazů nezbytným, resp. proč navrhované doplnění dokazování považovaly za nadbytečné.
Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považoval Nejvyšší soud podaná dovolání za právně relevantní pouze v té části, kde dovolatelé namítli, že skutková věta výroku rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje žádný konkrétní popis jejich jednání, jímž měli naplnit skutkovou podstatu trestného činu vydírání, přestože bylo zjištěno, že vůči poškozeným sami žádné výhrůžky nepronášeli a schůzek spoluobviněného R. Š. s poškozenými se účastnili pouze jako přítomné osoby, tzn. pasivně.
Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání pak nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák. se dopustí pachatel, který jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a čin spáchá nejméně se dvěma osobami a spáchá-li jej se zbraní . Naplnění znaku „nejméně se dvěma osobami“ je třeba dovodit, jestliže se na činu pachatele podílejí ještě alespoň dvě další osoby. Může jít buď o spolupachatelství (§9 odst. 2 tr. zák.) nebo o některou z forem účastenství na trestném činu (§10 odst. 1 tr. zák.).
Spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. spočívá v tom, že čin byl spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, přičemž každá z nich odpovídá, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Nezbytným znakem spolupachatelství je přitom existence společného úmyslu, který u spolupachatelů zahrnuje jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle (tj. následku předpokládaného v trestním zákoně). O společné jednání ve smyslu ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. půjde tehdy, pokud každý ze spolupachatelů buď uskuteční svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý z nich svým jednáním uskutečnil jen některý z těchto znaků, je-li skutková podstata naplněna souhrnem takových jednání. Dále jde o případy, kdy jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu a tyto jednotlivé činnosti - články řetězu, směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu. Uvedené činnosti (dílčí akty) nemusí být nutně rovnocenné (stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli), musí však být vedeny společným úmyslem (srov. například R 36/1973 SbRt.).
V nyní posuzované trestní věci založily soudy závěr o tom, že se oba dovolatelé spolu s obviněným R. Š. dopustili trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák., na skutku popsaném ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a především skutkových zjištěních podrobně rozvedených v jeho odůvodnění, jež odvolací soud shledal zcela správnými. Zjištěný skutkový stav věci lze stručně shrnout tak, že obviněný R. Š. společně s oběma dovolateli, případně pouze s V. M. postupně vydírali poškozené P. L., P. Ch. a J. B. tím způsobem, že obviněný R. Š. v přítomnosti dovolatelů, případně za jejich přitakávání či doplňování výhrůžek při vymáhání jednotlivých peněžních částek popsaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, slovně vyhrožoval fyzickou likvidací a zastřelením, případně na ně vyvíjel psychický nátlak. V případě poškozeného P. L. nakonec za účasti dovolatelů přistoupil i k bezprostřednímu vyhrožování smrtí za použití střelné zbraně pro případ, že nevyplní směnku na částku 500.000,- Kč. Je tedy zřejmé, že oba dovolatelé věděli, že se podílejí na jednání obviněného Š., kterým se snaží dosáhnout pod pohrůžkou násilí určitého jednání poškozených, zejména vydání požadovaných finančních částek. Zároveň si také museli být dobře vědomi, že jejich účast jako dalších osob přítomných na takových aktivitách svého zaměstnavatele bude poškozenými chápána jako demonstrace fyzické převahy a bude podporovat jím vyřčené pohrůžky a zesilovat obavu poškozených z jejich případného uskutečnění. Museli tedy být přinejmenším srozuměni s tím, že spolu s hlavním pachatelem R. Š. spolupůsobí na vůli a následné rozhodování poškozených. Jejich jednání zároveň nelze hodnotit izolovaně, nýbrž v celkovém logickém kontextu jednotlivých - soudy zjištěných - skutkových okolností.
S ohledem na skutečnosti blíže rozvedené v předcházejících odstavcích Nejvyšší soud neshledal, že by napadený rozsudek odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně byly zatíženy vytýkanými hmotně právními vadami.
Lze tedy uzavřít, že dovolání obviněných L. M. a V. M. byla dílem podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a v jejich relevantně uplatněné části jim pak nebylo z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. u L. M. též podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., možno přiznat žádné opodstatnění. Proto Nejvyšší soud jejich dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná . Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. srpna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler