ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.849.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 849/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. srpna 2010 o dovolání podaném A. H. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 8 To 27/2010 ze dne 16. 2. 2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 44/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 1 T 44/2009 ze dne 1. 12. 2009 byl dovolatel uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedený trestný čin byl dovolatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výši 50.000,- Kč a pro případ, že by tento nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl mu stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Dále bylo rozhodnuto o vzneseném nároku na náhradu škody. Týmž rozsudkem byla Mgr. J. H. zproštěna podle §226 písm. b) trestního řádu (dále jen tr. ř.) obžaloby pro tam popsaný skutek.
O odvolání A. H. proti výše uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně rozsudkem sp.zn. 8 To 27/2010 ze dne 16. 2. 2010 tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém výroku o uloženém trestu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že dovolateli uložil trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výši 50.000,- Kč a pro případ, že by nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl mu stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Dále bylo rozhodnuto o vzneseném nároku na náhradu škody.
Proti tomuto (citovanému) rozsudku Krajského soudu v Brně podal A. H. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce, i za splnění všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. s tím, že je zde dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jak rozhodnutí soudu odvolacího, tak rozhodnutí soudu prvého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a jak z obsahu dovolání dále vyplynulo, uplatnil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že nesprávné právní posouzení skutku spatřuje zejména v té skutečnosti, že soud prvního stupně jej shledal vinným, ačkoli v žalobním návrhu popsaný skutek není trestným činem, když absentují všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, kterým byl nakonec shledán vinným. Poukázal na to, že od počátku svého trestního stíhání není zřejmé, kdo měl být jednáním popsaným ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně uveden v omyl. Namítl též, že ani jeho trestní stíhání nebylo řádně zahájeno, když v usnesení o zahájení trestního stíhání nejsou uvedeny všechny znaky jemu přisuzovaného trestného činu. Ve skutkové větě citovaného rozhodnutí soudu prvního stupně tak chybí naplnění znaku objektivní stránky trestného činu podvodu, a to zejména ve vztahu k předmětu podvodu (tedy osoby, která měla být jeho jednáním uvedena v omyl) a to s tím, že dle jeho přesvědčení nemohla být touto osobou ani MUDr. A. B., ani (v rozsudku) specifikované orgány správy sociálního zabezpečení, neboť k tomu, aby mohly být tyto osoby uvedeny v omyl, by bylo zapotřebí, aby dovolatel předstíral svou nemoc nebo jiné zdravotní poškození. Dovolatel tedy tuto část svého dovolání uzavřel s tím, že ze skutkové věty tedy neplyne, jakým způsobem měl být poškozený uveden v omyl, zda je poškozený vůbec osobou, která byla uvedena v omyl a ze skutkové věty neplyne ani forma zavinění (to vše s poukazem na rozsáhlou judikaturu Nejvyššího soudu České republiky a Ústavního soudu České republiky – dále jen Nejvyšší resp. Ústavní soud). V další části takto podaného dovolání se zabýval stránkou protiprávnosti svého jednání, kdy znovu zdůraznil, že jeho zdravotní problémy byly skutečné (pracovní neschopnost proto oprávněná) a nebyl zde ani žádný rozpor s mimotrestními právními normami účinnými ke dni spáchání skutku. Poukázal na výslech znalce a jím vypracovaný znalecký posudek, z něhož vyplynulo, že u něj dne 24. 4. 2007 došlo k výraznému zhoršení zdravotního stavu. Tvrzení soudu (nalézacího i odvolacího) o tom, že trpěl bolestmi zad dlouhodobě označil jako dokazováním nepodložená. Připustil, že uváděl (v souladu se znaleckým posudkem) dlouhodobější problémy se zády i před 24. 4. 2007 (den počátku pracovní neschopnosti), avšak dle jeho názoru toto neznamená, že mohl předpokládat v době uzavírání pracovních smluv (20. 4. 2007), že dojde k akutnímu zhoršení jeho zdravotního stavu, čímž je dle něj prokázáno, že v době uzavírání pracovních smluv u něj zcela jistě chyběl úmysl spáchat trestný čin podvodu, přičemž tento delikt je trestným činem úmyslným. Přes deklarované povědomí o obsahu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g ) tr. ř., přesto však poukázal na skutečnost, že soud prvního stupně hodnotil důkazy zcela jednostranně v neprospěch dovolatele a činil skutková zjištění, která nemají podporu v provedeném dokazování, kdy dle jeho názoru je pouhou spekulací soudu, že jeho zdravotní stav mohl zakládat pracovní neschopnost již před datem 24. 4. 2007 nebo že předmětné pracovní smlouvy uzavíral již s vědomím, že povinnosti z nich vyplývající nebude schopen plnit. Dále poukázal (s odkazem na nálezy Ústavního soudu k tzv. opomenutým důkazům), že soud nalézací zamítl návrhy na výslechy svědků I. J., Ing. B. a Ing. K. nezákonně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. dovolatel uplatnil s poukazem na skutečnost, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu tím, že soud prvního stupně odmítal předvolat jím navržené svědky s tvrzením, že „koho si přivede, toho soud vyslechne“, když obhajoba nemá ale žádnou zákonnou možnost svědky před soud předvolat. V této souvislosti poukázal i na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 721/2006, ve kterém se tento vyjádřil v tom smyslu, že deklarovaný dovolací důvod nelze vykládat restriktivně, ale že je prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu poskytována ochrana a garance jednomu z nejdůležitějších procesních práv, totiž právu na obhajobu. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že ignorace práva obhajoby navrhovat svědky je velmi významným zásahem do práv obhajoby, který zakládá jím uplatněný dovolací důvod. Za ryze spekulativní označil dále závěr soudu, že toto jeho jednání mělo být řešením jeho špatné finanční situace a objasnil, jak došlo ke stanovení mzdy ve výši 35.000,- Kč za 10 hod. týdně. S ohledem na výše uvedené proto dovolatel závěrem svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud „napadené rozhodnutí v souladu s ust. §265k odst. 1 tr. ř. zrušil, včetně vadného řízení jemu předcházejícího, a ve věci sám rozhodl tak, že odsouzeného v souladu s ust. §265m ve spojení s ust. §226 odst. 1 písm. a) tr. ř. zprostí obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že by se stal skutek, pro který je odsouzený stíhán, popř. v souladu s ustanovením §265m ve spojení s §226 odst. 1 písm. b) tr. ř. zprostí obžaloby, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, eventuálně rozhodl tak, že věc v souladu s ustanovením §265 l tr. ř. přikáže soudu odvolacímu, případně soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.“
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). V tomto svém vyjádření uvedl, že z obsahu dovolání plyne, že jsou namítány jednak absence některých zákonných znaků trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, dále neúplnost dokazování zejména nalézacím soudem a zejména nesprávnost provedených důkazů nalézacím i odvolacím soudem. Státní zástupce má za to, že z popisu skutku tak, jak je uveden ve výroku rozsudku nalézacího soudu, všechny zákonné znaky skutkové podstaty projednávaného trestného činu vyplývají. To platí i pokud jde o subjekt poškozeného (Českou republiku, resp. její organizační složky - příslušné správy sociálního zabezpečení), i pokud jde o znak uvedení v omyl, přičemž z popisu skutku je dle státního zástupce zřejmé, dovolateli je vytýkáno to, že ve vztahu k příslušným správám sociálního zabezpečení vyvolal situaci, kdy tyto jeho nároky na nemocenské dávky posuzovaly na základě prvotně jím zkreslených informací o skutečném charakteru předmětných pracovních poměrů, kdy jim nebylo známo, že pracovní smlouvy uzavřel dovolatel s vědomím, že ve skutečnosti práva a povinnosti z nich vyplývající plnit nebude. Ze skutkových okolností vyjádřených skutkovou větou rozsudku nalézacího soudu lze dovodit i subjektivní stránku projednávaného trestného činu včetně úmyslného zavinění obviněného ve vztahu ke způsobené škodě. Navíc je dle státního zástupce nutno zdůraznit, že pokud jde o celkovou dobu předmětné pracovní neschopnosti a s nimi související výši trestným činem způsobené škody, pokud jde o kvalifikovanou skutkovou podstatu projednávaného trestného činu, tak k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne, pokud jde o těžší následek i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti (§6 písm. a/ trestního zákona). Pokud jde o závěr soudů, že dovolatel, pokud vyhotovil předmětné pracovní smlouvy, jednal s vědomím, že ve skutečnosti práva a povinnosti z nich vyplývající plnit nebude, a že tyto byly vyhotoveny právě v souvislosti s následným čerpáním nemocenských dávek, tento závěr má dle státního zástupce dostatečnou oporu v provedeném dokazování a to zejména v tom, co bylo zjištěno (prokázáno) ve vztahu ke společnostem, které v těchto smlouvách figurovaly jako zaměstnavatelé dovolatele. Státní zástupce dále vyjádřil přesvědčení, že dokazování zaměřené k reálným možnostem všech čtyř společností (které měly být zaměstnavateli dovolatele), konkrétně k jejich ekonomickým možnostem v souvislosti s jejich schopnostmi hradit dovolateli sjednané mzdy po 35.000,- Kč měsíčně, bylo provedeno v dostatečném rozsahu. Vyjádřil proto také souhlas s postupem soudu prvního stupně, který zamítl návrhy obhajoby na doplnění dokazování (výslech dalších svědků). Státní zástupce uzavřel s tím, že byť dovolatel formálně odkazuje na dovolací důvody podle §265b odst. písm. g) a l ) tr. ř., zpochybňuje především skutkové závěry učiněné nalézacím a potvrzené odvolacím soudem, na základě vlastního hodnocení provedených důkazů činí skutkové závěry odlišné, z jeho hlediska výhodnější. Vzhledem k výše uvedenému proto Nejvyššímu soudu navrhl, aby dovolání obviněného bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. (dovolatelem též uplatněném v jeho dovolání) se státní zástupce ve svém podání nevyjádřil. Závěrem svého podání státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud navrhované rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání (§265r odst. 1 písm. a/ tr. ř.), s jehož konáním souhlasil i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa) nebo již v řízení, které předcházelo rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů (druhá alternativa). Dovolatel jej uplatnil v jeho druhé alternativě s tím, že již rozhodnutí soudu prvního stupně spočívalo na nesprávném právním, respektive hmotně právním posouzení jeho jednání a byl tak tedy již v této části řízení dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže o trestný čin nejde nebo jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě popsán.
Trestného činu podvodu se podle §250 odst. 1 tr. zák. dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Trestného činu podvodu podle odst. 2 téhož ustanovení se dopustí ten, kdo způsobí činem uvedeným v odstavci 1 škodu nikoli malou. Dovolatelem uplatněné námitky ohledně absence objektivní stránky trestného činu (absence osoby uvedené v omyl ve skutkové větě rozhodnutí soudu prvního stupně) a subjektivní stránky trestného činu (absence úmyslu jako předpokládané formy zavinění) lze s jistou dávkou tolerance považovat za námitky uplatněné právně relevantně pod deklarovaným dovolacím důvodem. Jak však nutno uvést, že ze skutkové věty, která v daných pasážích zní: „…přičemž tak A. H. ve všech případech činil se zištným cílem neoprávněného finančního prospěchu a s vědomím toho, že ve skutečnosti práva a povinnosti z těchto pracovních smluv plnit nebude, když navíc vzhledem ke znalosti finanční situace předmětných společností musel vědět, že tito zaměstnavatelé nebudou mít takové množství finančních prostředků, aby byli schopni mu vyplácet každý částku 35.000,- Kč měsíčně za pouhých 10 hodin týdně práce, kdy smyslem tohoto postupu bylo neoprávněně vylákání dávek nemocenského pojištění A. H. na Městské správě sociálního zabezpečení v B. a Okresní správě sociálního zabezpečení v H.…“ je podle dovolacího soudu více než zřejmé, že osobou uvedenou v omyl jsou příslušné orgány správy sociálního zabezpečení (tedy organizační složky České republiky), vůči kterým dovolatel navodil uzavřením pracovních smluv stav, na základě něhož mu po nástupu do pracovní neschopnosti poskytovaly dávky nemocenského pojištění, avšak tento stav byl dovolatelem zcela účelově vyvolán se zištným cílem vylákání takovýchto dávek nemocenského pojištění. I když ve skutkové větě není nikde výslovně uvedeno slovo „úmyslně“, z formulace uvedené skutkové věty zcela jasně vyplývá, že se takovéhoto jednání jinak než úmyslně dopustit nemohl. A to proto, že z tam popsaného jednání vyplývá, že dne 20. 4. 2007 uzavřel čtyři pracovní smlouvy obsahující ujednání o mzdě 35.000,- Kč za 10 hod. práce týdně, ačkoli věděl, že mu obchodní společnosti tam uvedené nebudou vzhledem ke své ekonomické situaci schopny dohodnutou mzdu vyplácet (ve třech byl zároveň jednatelem a tedy zaměstnavatelem), kdy takto jednal právě s úmyslem neoprávněného vylákání dávek nemocenského pojištění. Jak vyplývá ze znaleckého posudku (a jak uvedl ostatně i sám dovolatel) měl trvalé zdravotní problémy se zády a mohl tedy důvodně očekávat, že mu bude přiznána pracovní neschopnost, a proto jednal právě popsaným způsobem, a tedy tak, aby neoprávněně zvýšil rozsah těchto dávek nemocenského pojištění a to právě navozením stavu, který neodpovídal skutečnosti. Zde je nutno opakovaně zdůraznit (jak již učinil soud odvolací), že dovolateli není kladeno za vinu nastoupení na pracovní neschopnost, neboť je objektivně a přesvědčivě doloženo, že důvody pro nastoupení na tuto pracovní neschopnost byly skutečně dány. Podstata spáchání jemu přisuzovaného trestného činu spočívá ve skutečnosti, že uvedl v omyl příslušné orgány správy sociálního zabezpečení navozením stavu, který neodpovídal skutečnosti (uzavření čtyř popsaných pracovních smluv 20. 4. 2004 s dnem nástupu do práce 23. 4. 2007) za účelem vlastního obohacení (vyplácení dávek nemocenského pojištění, které by mu však nebyly vyplaceny, kdyby tento stav neodpovídající realitě, nenavodil). Nezbývá tedy než uzavřít, že skutková věta splňuje všechny náležitosti v souladu s trestním řádem a obstojí i ve světle dovolatelem namítané judikatury. Tyto námitky, ač uplatněné právně relevantně pod deklarovaným dovolacím důvodem, jsou tedy zjevně neopodstatněné.
V další části dovolatel namítl, že aby mohlo dojít k neoprávněnému vylákání dávek nemocenského pojištění, byl by nutný rozpor s mimotrestními normami účinnými ke dni 24. 4. 2007, když s poukazem na zákon č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců a znovu zopakoval, že jeho zdravotní problémy byly skutečné a pracovní neschopnost tak byla zcela namístě. Dovolací soud má za to, že v čem spočívala protiprávnost dovolatelova jednání již podrobným způsobem vysvětlil výše, stejně tak jako již to před ním učinil soudu odvolací.
Právně relevantně uplatněnou je i námitka dovolatele ohledně tzv. opomenutého důkazu, kdy dovolatel uvedl, že soudem prvního stupně byly dle jeho názoru v rozporu se zákonem zamítnuty návrhy na výslech svědků J., Ing. B. a Ing. K. Tato námitka je však současně zjevně neopodstatněnou, neboť soud prvního stupně ve svém rozhodnutí odpovídajícím způsobem vysvětlil, proč nedoplnil vedené dokazování o důkazy navržené dovolatelem s tím, že také vysvětlil, proč by tyto již nijak významně nemohly přispět k objasnění věci. Postup zejména soudu prvního stupně tak lze mít v uvedeném směru za takový, který je v souladu i s dovolatelem citovaným nálezem Ústavního soudu.
Dovolatel deklaroval povědomí o obsahu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přesto poukázal na skutečnost, že právní závěry soudů o jeho vině jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, s tím, že v daném případě je tedy myslitelný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění učiněných soudy obecnými. Toto svoje tvrzení opřel o některé pasáže z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Vzhledem k námitce extrémního nesouladu přezkoumal dovolací soud dovolatelem namítané skutečnosti, i když námitky proti hodnocení svědeckých výpovědí a proti skutkovým zjištěním učiněným obecnými soudy nejsou v rámci dovolacího řízení v zásadě přípustné. Je třeba uvést, že soudy (zejména) v odůvodnění svých (přijatých) rozhodnutí pečlivě a srozumitelně objasnily, z jakých důkazů při svém rozhodování vycházely a jak které (jednotlivé) ve věci provedené důkazy hodnotily. Zdůvodnily pak, proč vycházely z předpokladu, že dovolatel si byl jist, že po vyhledání lékařské pomoci mu bude vystavena pracovní neschopnost, když skutečnost, že ho záda bolela vyplynula jak ze znaleckého posudku, tak z jeho vlastní výpovědi, objasnily, proč dospěly k závěru, že dovolatel musel vědět, že nebude schopen povinnosti vyplývající mu z uzavřených pracovních smluv plnit (když i jak vyplývalo z jeho výpovědi a z listinných důkazů, předmětné společnosti neprováděly k datu uzavření pracovních smluv žádnou činnost, přičemž z dovolatelem namítaných výpovědí svědků N. a H. vyplynulo pouze to, že s nimi dovolatel jednal až v létě 2007, což je pro právní posouzení předmětného jednání a jeho úmyslu v dubnu 2007 právně irelevantní). Tuto skutečnost soud nalézací opřel i o tvrzení svědka Ing. M., který mimo jiné i uvedl, že takto uzavřená pracovní smlouva se společností Asset Development, s. r. o., byla neplatná. Námitky vznesené dovolatelem tak ve svém celku nejsou způsobilé být dostatečným podkladem pro rozhodný úsudek spočívající v tom, že soudy obou stupňů zjevně pochybily (extrémně vybočily) při organizaci provádění dokazování a následném hodnocení jednotlivých důkazů. Učiněná skutková zjištění pak mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení a k závěru, že jsou s nimi naopak v extrémním nesouladu takto dospět nelze. Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v tomto směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Pokud by obsahem dovolání byly pouze tyto námitky, nezbylo by dovolacímu soudu než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Vzhledem ke skutečnosti, že tedy námitky, které byly uplatněny s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. sice dovolací soud shledal právně relevantními, současně však jako zjevně neopodstatněné, nemohlo dojít ani k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., který dovolatel uplatnil v jeho druhé alternativě.
Další dovolatelem uplatněný dovolací důvod §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Předmětný dovolací důvod tak míří zejména na případy, kdy došlo k porušení ustanovení o nutné obhajobě (ustanovení §36 a §36a tr. ř.). Je sice pravdou, že z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 721/2006 vyplývá, že se nemusí vždy jednat jen o případy absence obhájce u nutné obhajoby, avšak v rámci citovaného rozhodnutí se jednalo o nutnou obhajobu, kdy však dovolatele zastupoval obhájce, kterého měl soud podle §37a odst. 2 tr. ř. vyloučit, přičemž tak neučinil, jednalo se tedy de facto opět o případ nutné obhajoby, kterou vykonával obhájce, který tak podle zákona činil neměl (čímž byl naplněn dovolací důvod). Neurčité námitky, které však vznesl dovolatel, se týkaly pouze údajné neochoty soudu předvolat jím navržené svědky (nepotřebnost jejich výslechu z hlediska vedeného dokazování soudy vysvětlily) a uvedené tak nelze mít za porušení práva na obhajobu a to ani ve smyslu trestního řádu ani výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu a nakonec ani z hlediska v této souvislosti zvoleného dovolacího důvodu.
Co se týká dovolatelem předložené údajně platné pracovní smlouvy mezi ním a společností Asset Invest Consulting, s. r. o., dovolací soud uvádí (jako obiter dictum), že předkládání nových důkazů není předmětem dovolacího řízení, když dovolací soud je vázán skutkovým stavem tak, jak jej zjistily soud prvního stupně (potažmo soud odvolací). Nicméně je třeba uvést, že ani platná pracovní smlouva by neměla vliv na právní kvalifikaci jednání dovolatele jako trestného činu, kterým byl shledán vinným.
S poukazem na uvedené pak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. srpna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka