ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.904.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 904/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. srpna 2010 o dovolání obviněného B. H. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 31 To 487/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 1 T 121/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného B. H. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 1. 9. 2009, sp. zn. 1 T 121/2008 , byl obviněný B. H. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §223 tr. zák.
Toho se podle skutkových zjištění okresního soudu dopustil tím, že:
„dne 15. 8. 2007 v 18.25 hodin řídil po silnici č. 13 u J. v P., L. k., svěřený nákladní Ford Transit, přičemž v km 169,429 s nedostatečnou pozorností sledoval situaci v silničním provozu před vozidlem a jel v nedostatečné vzdálenosti od osobního automobilu Toyota Camry, řízeného Doc. RNDr. V. P., CSc., jedoucího před ním a když toto vozidlo začalo vlivem situace, která se v silničním provozu vytvořila, snižovat rychlost jízdy, tak nestačil učinit totéž a zezadu do něj narazil a způsobil spolujezdkyni z tohoto vozidla M. P. podvrtnutí a blokádu krční páteře s pracovní neschopností do 1. 10. 2007.“
Za tento trestný čin byl obviněnému podle §223 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Výkon tohoto trestu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, usnesením ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 31 To 487/2009, podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl jako nedůvodné.
II.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný B. H. prostřednictvím svého obhájce dovoláním opřeným o ust. §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. , neboť má za to, že rozhodnutí spočívá jednak na nesprávném právním posouzení skutku a v jiném nesprávném hmotně právním posouzení , a jednak v rozhodnutí chybí některý výrok či je rozhodnutí neúplné.
Dovolatel je přesvědčen, že soudy nesprávně hodnotily důkazy a v důsledku toho dospěly k názoru, že viníkem dopravní nehody byl výlučně on. Soudy se podle něj nevypořádaly s velkým rozporem ve výpovědích jednotlivých svědků. Ve vztahu ke znaleckému posudku z oboru silniční dopravy obviněný namítl, že nekoresponduje s výpověďmi svědků, přičemž znalec podle jeho názoru nedokázal reagovat na nové skutečnosti, které se dozvěděl v průběhu řízení. Obviněný podotkl, že znalec sám uváděl, že k danému posudku měl málo podkladů k přesnějším závěrům. Dále dovolatel upozornil na to, že revizní znalecký posudek, který přiložil k dovolání, vylučuje tak vysokou rychlost, kterou měl jet podle závěrů posudku zpracovaného znalcem přibraným v přípravném řízení. Obviněný má za to, že tak vysoká rychlost by musela být zjevná ostatním projíždějícím řidičům a svědkům, když tito však nic takového nekonstatovali.
Domnívá se, že dopravní nehoda vyplynula z velmi nebezpečné situace způsobené předjíždějícím kamionem v zatáčce, na kterou obviněný, který jel podle předpisů, již nemohl dostatečně zareagovat. Jelikož poškozenému nesvítila brzdová světla, nemohl obviněný postřehnout, zda jeho vozidlo stojí či jakou rychlostí jede. Podle dovolatele soud naprosto opomenul svědeckou výpověď P. Z., který jako profesionální řidič celou situaci popsal podle obviněného zcela věrohodně.
Obviněný dále brojí proti tomu, že soudy nerozhodly o námitkách, které vznesl proti protokolaci hlavního líčení u okresního soudu přípisem dne 8. 2. 2010. Dovolatel je přesvědčen, že v předmětné protokolaci se objevují závažné chyby, které mohou mít vliv na posouzení jeho viny.
Třetí okruh námitek zaměřil proti skutečnosti, že odvolací soud neprovedl důkaz „revizním“ znaleckým posudkem, který nechal obviněný vypracovat. Obviněný má také za to, že se mu při zahájení trestního stíhání nedostalo odpovídajícího poučení o možnosti obhajoby, takže se k věci nevyjádřil zcela úplně.
V petitu dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a aby věc byla tomuto soudu vrácena k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. do data neveřejného zasedání písemně nevyjádřila.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné , bylo podáno oprávněnou osobou , v zákonné lhůtě a na předepsaném místě .
Poté se zaměřil na to, zda námitky, které uplatnil obviněný B. H. ve svém dovolání, lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování.
Nejvyšší soud především konstatuje, že všechny tři okruhy námitek nenaplňují první z deklarovaných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. neobsahují žádnou námitku proti právnímu posouzení zjištěného skutku. První skupina námitek se týká nesprávného hodnocení důkazů soudy, neboť jimi obviněný de facto zpochybňuje postup soudů při hodnocení důkazů podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. Uvedený dovolací důvod je však určen k nápravě hmotně právních vad rozhodnutí , přičemž žádnou takovou vadu obviněný v dovolání nevytkl (srovnej usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05).
Další dva okruhy námitek obsahují námitky ryze procesního charakteru a tudíž rovněž formálně nespadající pod obviněný deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [ale ani podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.], ani žádný jiný z dovolacích důvodů taxativně vymezených v ust. §265b tr. ř. Rozhodovací praxi Nejvyššího soudu však v tomto ohledu usměrnila některá rozhodnutí Ústavního soudu (např. rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 55/04, a sp. zn. III. ÚS 376/03, III. ÚS 61/94, III. ÚS 2110/07), která připustila, že eventuální opominutí důkazů relevantních pro rozhodnutí ve věci by mělo zprostředkovaně negativní dopad i na právní posouzení skutku, takže je nutno se takovou námitkou zabývat i v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ve vztahu k „reviznímu“ znaleckému posudku z oboru dopravy, jehož vypracování navrhoval obviněný odvolacímu soudu, zaujal tento soud dostatečně transparentní stanovisko. Jak je zřejmé ze str. 4 jeho usnesení, neshledal důvody k doplnění stávajícího dokazování dalším znaleckým posudkem z téhož oboru, když posudek, kterým byl proveden důkaz v hlavním líčení, nevykazoval žádné vady. Je přitom třeba zdůraznit, že v době konání veřejného zasedání o odvolání nebyl obviněným navrhovaný posudek k dispozici, takže nešlo o situaci, kdy by odvolací soud odmítl bezdůvodně provést důkaz navržený obviněným takovým posudkem. Obviněný tento posudek z oboru dopravy vypracovaný společností MBL Crash expert, s. r. o., přiložil k dovolání a Nejvyšší soud jím v neveřejném zasedání o dovolání provedl důkaz podle §213 odst. 1 tr. ř., tedy jako listinným důkazem. Smyslem tohoto postupu bylo ověřit, zda by posudek předložený až dodatečně obviněným mohl zpochybnit závěr nižších soudů o jeho vině, který vycházel mimo jiné i ze znaleckého posudku vypracovaného v přípravném řízení znalcem Ing. H. Nejvyšší soud přitom dospěl k závěru, že obviněným navrhovaný znalecký posudek není s to přinést změnu jím napadaných závěrů, na nichž byl založen odsuzující rozsudek. Zatímco původní znalecký posudek (doplněný o výslech znalce Ing. H. v hlavním líčení) se věnoval všem pro posouzení věci rozhodným skutečnostem, znalecký posudek vypracovaný dodatečně společností MBL Cash expert, s. r. o., se některým skutečnostem, které se ukázaly být stěžejní pro posouzení viny obviněného, vyhýbá. Například nebere v úvahu vzdálenost vozu řízeného obviněným od osobního automobilu jedoucího před ním, která se ukázala podle závěrů prvního znaleckého posudku jako nedostatečná. Dále druhý znalecký posudek neřeší otázku výhledových možností obviněného před havárií. Z prvého posudku přitom plyne, že obviněný před nárazem do vozu poškozených neměl omezený výhled, neboť ke střetu vozidel došlo až za mírně levotočivou zatáčkou, 145 metrů od místa, kde končí plná čára a začíná čára přerušovaná. Posudek spol. MBL Crash expert, s. r. o., v rozporu s opatřenými důkazy spekuluje o rychlosti vozu poškozeného s tím, že ten v době střetu jel rychlostí nejvýše 10 km/h nebo dokonce stál. To je především v příkrém rozporu s výpovědí poškozeného RNDr. P., který vypověděl, že při vyhýbání se předjíždějícím se kamiónům nebrzdil, pouze pustil nohu z plynu. Věrohodnost tohoto tvrzení svědka RNDr. P. lze těžko zpochybňovat. Z obsahu jeho výpovědí je zřejmé, že za viníka nehody považoval od počátku nikoli obviněného, nýbrž řidiče kamiónu, dokonce v rámci závěrečného návrhu žádal, aby obviněný nebyl trestán (viz č. l. 130 spisu). Správnost jeho výpovědi ostatně podporuje i výpověď samotného obviněného, podle níž neregistroval, že by se rozsvítila brzdová světla vozu poškozeného. Pádným důkazem je také to, že na silnici ani v travnatém pásu u silnice nebyly zjištěny žádné stopy po brzdění osobního automobilu poškozeného, pouze stopy od prudkého brzdění vozu řízeného obviněným. Nejvyšší soud proto sdílí závěry nižších soudů, podle nichž první znalecký posudek znalce Ing. H. nevykazoval žádné vady, komplexně se zabýval všemi skutečnostmi podstatnými pro posouzení dopravní nehody, takže nebyl důvod k postupu dle §109 tr. ř. a přibírání jiného znalce k posouzení stejných otázek.
Nad rámec své zákonné přezkumné povinnosti Nejvyšší soud uvádí, že v posuzovaném případě neshledal ani extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů na straně jedné a jejich právním posouzením na straně druhé, který ve výjimečných případech připouští i revizi skutkových zjištění dovolacím soudem. Nejvyšší soud však shledal, že v posuzované věci právní závěry soudů zcela zřetelně vyplývají z jejich skutkových zjištění (k tomu viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 578/04), přičemž ta mají dostatečnou oporu v provedeném dokazování. Závěry o vině obviněného pak byly nižšími soudy věcně a přesvědčivě odůvodněny (viz str. 4 rozsudku okresního soudu, resp. str. 3 - 4 usnesení krajského soudu).
Co se týče námitek chyb v protokolaci, Nejvyšší soud zkoumal, nakolik mohly mít namítané chyby vliv na rozhodnutí ve věci. Dospěl přitom k závěru, že obviněným vytýkané nepřesnosti v protokolaci (dílem soudem prvého stupně opraveny) se netýkaly skutečností, na nichž by soudy založily závěr o vině obviněného nebo je využily jinak ke své argumentaci.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., který spočívá v tom, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný , nebyl dovolatelem nijak rozveden, což Nejvyššímu soudu bránilo, aby k jeho naplnění zaujal věcné stanovisko.
IV.
Nejvyšší soud proto posoudil dovolání obviněného B. H. jako podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny §265b tr. ř., a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. srpna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr