ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.3269.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 3269/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka Ph.D.,, ve věci žalobce MUDr. K. V. , zastoupeného JUDr.Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 461.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 87/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2009, č. j. 23 Co 577/2008 – 53, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 009, č. j. 23 Co 577/2008 – 53, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze výše uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 461.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 15 C 142/98. Žalovaná poskytla žalobci částku 39.000,- Kč, kterou považovala v tomto případě za přiměřenou nemateriální újmě žalobce. Předmětem řízení bylo zaplacení částky 129.528,- Kč s příslušenstvím jako smluvní pokuty za porušení exkluzivity dle smlouvy o zprostředkování. Řízení probíhalo od 14. 4. 1998 do 10. 5. 2006, čtyřikrát rozhodoval soud prvního stupně, pětkrát soud odvolací a jedenkrát Ústavní soud o nákladech řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., a co do posouzení kritérií §31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. zcela odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. Za rozhodující celkovou délku řízení pokládá odvolací soud dobu od 14. 4. 1998 do pravomocného rozhodnutí soudu odvolacího dne 26. 5. 2004, neboť další řízení před Ústavním soudem týkající se pouze nákladů řízení, nemohlo mít z hlediska vzniku nemajetkové újmy na žalobce žádný vliv. Dle odvolacího soudu nebyly průtahy v řízení způsobeny dlouhodobou nečinností soudu, když byly ve věci samé vydána čtyři rozhodnutí soudu prvního stupně a čtyři rozhodnutí soudu odvolacího. Uzavřel, že význam řízení pro žalobce nebyl velký, a ztotožnil se s výší přiměřeného zadostiučinění.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje podle §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a má za to, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatel v nesprávném výkladu zákona č. 82/1998 Sb., jelikož soudy žalobci nepřiznaly jím požadovanou částku přiměřeného zadostiučinění. Dovolatel opětovně zdůrazňuje, že se v dané věci nejednalo o otázku skutkovou, ale pouze právní – výklad pojmu realizace prodeje nemovitosti. Žalobce nechápe, jak odvolací soud dospěl k závěru o tom, že by průtahy nebyly způsobeny dlouhodobou nečinností soudů, jestliže se nejednalo o skutkově složitou věc a žalobce žádným způsobem k celkové délce řízení nepřispěl. Dovolatel zpochybňuje přirovnání jeho případu k případům řešeným Evropským soudem pro lidská práva ve věci Eko-energie proti České republice , L.C.I. proti České republice a Dušek proti České republice , které zmínil ve svém rozhodnutí soud prvního stupně, a naopak poukazuje na rozhodnutí Frydlender proti Francii a Hartman proti České republice. Dovolatel spatřuje zásadní pochybění soudů obou stupňů v tom, že nedostatečně přihlédly k okolnostem daného případu a nedostály kritériím vyplývajícím z judikatury ESLP. Žalobce, na rozdíl od soudů obou stupňů, není toho názoru, že význam sporu pro něj nebyl velký. Každé jednání pro něj, jako pro osobu práva neznalou, představovalo výraznou psychickou zátěž. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek soudu odvolacího i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30.6.2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím, §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen, §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro přípustnost dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání je přípustné pro řešení otázky výše přiměřeného zadostiučinění za nemateriální újmu způsobenou nesprávným úředním postupem podle §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), jelikož tato otázka byla odvolacím soudem posouzena v rozporu s ustálenou judikaturou soudu dovolacího.
Nejvyšší soud se již ve svých předchozích rozhodnutích vyjádřil k tomu, jakým způsobem je institut odškodnění nemateriální újmy při porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě začleněn do českého právního řádu a jaký je vztah úpravy obsažené v §13 odst. 1 věta druhá a třetí a §31a OdpŠk k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“) a judikatuře Evropského soudu pro lidská práva.
Nejvyšší soud k tomu uvedl, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za nemateriální újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu §13 odst. 1 věta třetí OdpŠk je nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy, do níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009 Rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto rozsudku citovaná jsou též dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz . ).
Při aplikaci §31a odst. 1 OdpŠk je navíc nutno mít na paměti, že je jím realizováno právo na nápravu porušení práva či svobody přiznané Úmluvou ve smyslu jejího čl. 13, a proto musí soudy poskytnout nápravu v takovém rozsahu, v jakém by byla poskytnuta Evropským soudem pro lidská práva, za přihlédnutí ke kritériím, která Evropský soud pro lidská práva považuje za významná, resp. v rozsahu, který by Evropský soud pro lidská práva hodnotil za dostačující (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009).
Vzhledem k velmi odlišnému stupni složitosti a náročnosti jednotlivých sporů, které jsou projednávány soudy v občanském soudním řízení, není až na výjimky dosti dobře možné obecně (např. předpisem) stanovit lhůtu, v níž by soud měl věc rozhodnout. Za porušení zásady rychlosti řízení, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem, lze proto považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.2.2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000). V posuzované věci přitom nelze přehlédnout, jak správně uvedl dovolatel, že se jednalo čistě o právní posouzení věci, nikoliv o skutkově složitou věc, která by vyžadovala rozsáhlé dokazování.
Pokud jde o posouzení celkové délky řízení, lze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že v dané věci je rozhodující délka řízení do pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu ve věci, tj. do 26.5.2004. K délce řízení před Ústavním soudem se v tomto případě přihlížet nebude, a to z toho důvodu, že řízení před Ústavním soudem nemohlo mít vliv na výsledek řízení před obecnými soudy. Ústavní stížnost žalobce směřovala pouze proti výrokům soudu o nákladech řízení a nikoliv proti rozhodnutí ve věci samé.
Právní posouzení věci odvolacím soudem však není správné co do výše přiznaného zadostiučinění. Jedním z požadavků, které jsou na kompenzační prostředek nápravy kladeny je ten, aby výše zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu byla spravedlivá. Za spravedlivou je přitom třeba považovat takovou náhradu, která umožní poškozenému napravit důsledky nesprávného úředního postupu a procesní subjekt se tak přestane považovat za poškozeného.
Ve shodě s judikaturou ESLP dospěl Nejvyšší soud k závěru, že při stanovení výše zadostiučinění podle §31a odst. 3 OdpŠk je třeba vyjít z určité částky za jeden rok trvání řízení, ve kterém došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, jež znásobena celkovou dobou trvání řízení umožní stanovit základní výši odškodnění. Z rozhodovací praxe Evropského soudu je patrno, že ESLP vychází z částky 1.000 až 1.500 EUR za jeden rok trvání řízení, přitom Evropský soud považuje za přiměřené, pokud je vnitrostátním orgánem přiznáno poškozenému přibližně 45 % částky, kterou by přiznal sám, a to z toho důvodu, že využití vnitrostátního prostředku nápravy představuje pro stěžovatele dostupnější a snadnější způsob, jak dosáhnout náhrady újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, než jakým je podání stížnosti k Evropskému soudu (uvedené lze vyčíst z rozsudku velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006 ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01 Rozhodnutí je dostupné v českém jazyce na stránkách Ministerstva spravedlnosti http://portal.justice.cz/Justice2/MS/ms.aspx?o=23&j=33&h=1&q=Apicella .
nebo srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009).
Nejvyšší soud přitom pro poměry České republiky považuje za přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení. Je tomu tak proto, že první dva roky řízení se považují za dobu přiměřenou délce jakéhokoliv řízení, a proto se tato počáteční doba zohledňuje poloviční sazbou. Takto stanovenou základní výši odškodnění je následně třeba upravit s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009).
V posuzované věci vyšel odvolací soud z celkové délky řízení šesti let, za které přiznal žalobci částku 39.000,- Kč, kterážto odpovídá dle výše uvedeného postupu částce 7.800,- Kč za jeden rok nepřiměřeně dlouhého řízení. Přisouzená částka tak představuje přibližně 30 % toho, co by v obdobných případech mohl přiznat Evropský soud, a polovinu toho, co považuje za přiměřené poměrům České republiky Nejvyšší soud. Vzhledem k tomu, že v dané věci nepřichází v úvahu paušální snížení zadostiučinění z důvodů spočívajících v jednání poškozeného či z důvodu složitosti řízení, nelze považovat přiznanou částku za přiměřenou délce řízení.
Odvolací soud zjevně nesprávně posoudil i postup orgánů veřejné moci, když uzavřel, že „průtahy v uvedeném řízení nebyly způsobeny dlouhodobou nečinností soudu, naopak byla ve věci samé vydána čtyři rozhodnutí soudu I. stupně a čtyři rozhodnutí odvolacího soudu“. Skutečnost, že se v řízení vyskytují pouze malá období nečinnosti, a že soudy „neustále něco dělají“, nemůže ospravedlnit celkově nepřiměřenou délku řízení. Uvedené platí zejména pro daný případ, kdy potřeba provedení důkazu znaleckým posudkem byla zjevně nadbytečná a neustálé vracení věci soudu prvního stupně vycházelo z neujasněného právního názoru soudu odvolacího.
Pokud jde o zhodnocení významu předmětu řízení pro poškozeného, nelze na základě vylučovací metody uzavřít, že význam předmětu řízení pro žalobce není velký. Z judikatury ESLP vyplývá, že některá řízení mají pro jeho účastníky zvýšený význam a vyžadují ze strany vnitrostátních orgánů zvláštní nebo dokonce mimořádnou péči, jako jsou řízení ve věcech trestních, opatrovnických, pracovněprávních, osobního stavu, sociálního zabezpečení či ve věcech týkajících se zdraví nebo života. Uvedené však neznamená, že všechna ostatní řízení by měla pro účastníky význam malý. Při úvaze o tom, jaký je význam řízení pro poškozeného hraje roli to, o jaká práva či povinnosti se řízení vede a do jaké míry jsou tato práva a povinnosti důležitou součástí života jednotlivce.
Za správný nelze považovat ani odkaz odvolacího soudu na usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. III. ÚS 712/06, neboť v dané věci se Ústavní soud zabýval tvrzeným nárokem na náhradu škody, která měla být způsobena nesprávným úředním postupem, nikoliv nárokem na náhradu imateriální újmy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 958/2009).
Jelikož odvolací soud nesprávně posoudil zákonná kritéria §31a odst. 3 OdpŠk pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem, postupoval dovolací soud podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a podle §243b odst. 3 věty první o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud je pak ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2010
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu