ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.4294.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 4294/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka v právní věci žalobce Ing. M. Č., zastoupeného JUDr. Milošem Červinkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Haštalská 27, proti žalovanému Ing. P. T., MBA, zastoupenému JUDr. Lubomírem Svátkem, advokátem se sídlem v Praze 10, Švehlova 1900, o určení neúčinnosti smlouvy o převodu obchodního podílu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 23 C 137/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2008, č.j. 53 Co 531/2007-47, takto:
I. Dovolaní žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.):
Při posuzování tohoto dovolání vycházel Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“) z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád [zákon č. 99/1963 Sb. (dále již „o.s.ř.“)], podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolání žalovaného (dále již „dovolatele“) proti v záhlaví citovanému rozsudku Městského soudu v Praze (dále již „odvolací soud“), kterým byl podle §219 o.s.ř. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 [(dále již „soud prvního stupně“) jímž bylo určeno, že smlouva o převodu obchodního podílu ze dne 4.6.2004, kterou převedl Ing. J. T. svůj obchodní podíl ve výši 20% na společnost Trumpeš, spol. s.r.o. ve prospěch Ing. P. T., je vůči žalobci neúčinná, a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení], a dále rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou soudů (analogicky srovnej např. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23.5.2001, sp.zn. 21 Cdo 1912/2000, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 35, ročník 2002, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.9.2006, sp.zn. 30 Cdo 653/2006, uveřejněném v časopise Právní rozhledy, číslo sešitu 2, ročník 2007, str. 74) a nemá tedy po právní stránce zásadní význam.
Pokud dovolatel namítá, že „úmyslem jeho otce Ing. J. T. při uzavírání předmětné smlouvy bylo vyhovět přání a naléhání žalovaného, a že tedy Ing. J. T. nikdy neměl úmysl zkrátit uzavřením předmětné smlouvy svého věřitele (žalobce), což soudy obou stupňů nevzaly v potaz“ , pak napadá skutkové závěry učiněné soudy I. a případně II. stupně. Pomíjí ovšem, že Nejvyšší soud vychází ze skutkového stavu zjištěného v řízení před soudem nalézacím a odvolacím, a že z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze podat dovolání jen pokud je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., což se ovšem netýká této věci. Proto je tedy třeba vycházet ze závěru odvolacího soudu, že se dovolateli nepodařilo prokázat, že v době odporovaného právního úkonu o úmyslu svého otce zkrátit žalobce nevěděl a ani vědět nemohl.
Nejvyšší soud neshledal přípustnost dovolání ani prostřednictvím dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Tento dovolací důvod, jenž se týká právně relevantních (jiných) vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze sice podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (výjimečně) uplatnit i v případě dovolání podaného podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., ovšem takové otázky dovolací soud přezkoumává jen tehdy, pokud budou vycházet ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2009, sp.zn. 23 Cdo 4562/2009, in www.nsoud.cz ). Takovou otázku ovšem odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku neřešil a ostatně dovolatel ji ve svém dovolání ani nevymezil.
Nepřípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. současně vylučuje, aby Nejvyšší soud mohl přihlížet k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. května 2010
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu