ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.446.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 446/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobkyně M. J. , zastoupené Mgr. Janem Hoškem, advokátem se sídlem ve Strakonicích, Sokolovská 980, proti žalovaným 1) Mgr. V. Š., a 2) L. Š. , zastoupeným JUDr. Pavlínou Tomanovou Sabovou, advokátkou se sídlem v Prachaticích, Kostelní náměstí 16, o zaplacení částky 177.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 8 C 18/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. října 2008, č.j. 6 Co 1632/2008-89, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243c odst. 2 o.s.ř.)
Okresní soud v Prachaticích rozsudkem ze dne 6. května 2008, č.j. 8 C 18/2006-60, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 47.500,- Kč s 2,5 % úrokem z prodlení z částky 10.000,- Kč od 16.4.2004 do zaplacení, z částky 10.000,- Kč od 16.5.2004 do zaplacení a z částky 7.500,- Kč od 16.6.2004 do zaplacení (výrok I.), přičemž co do částky 130.000,- Kč s 3,5 % úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání žalobkyně proti výrokům II. a III. výše uvedeného rozhodnutí rozsudkem ze dne 23. října 2008, č.j. 6 Co 1632/2008-89, rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) v napadených výrocích potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně dne 14. ledna 1998 uzavřela s prvním žalovaným smlouvu o nájmu nebytových prostor a v roce 2003 a 2004 zaplatila žalovaným celkem částku 177.500,- Kč. Vzhledem k tomu, že první žalovaný v době uzavření nájemní smlouvy nebyl vlastníkem nemovitosti, jednalo se o absolutně neplatnou smlouvu. Tato skutečnost byla konstatována i rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 31. července 2007, č.j. 2 C 136/2005-213, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. prosince 2007, č.j. 5 Co 2534/2007-260. Již dne 17. června 2002 se spoluvlastníky nemovitosti, v níž se nacházely pronajaté nebytové prostory, stali JUDr. M. A. a manželé J. a I. D., kteří žalobkyni dne 12. července 2002 informovali o absolutní neplatnosti smlouvy ze dne 14. ledna 1998. Odvolací soud se ztotožnil s právním hodnocením soudu prvního stupně, že žalovaným na úkor žalobkyně vzniklo bezdůvodné obohacení s tím, že akceptoval námitku promlčení za dobu od 15. ledna 2003 do 15. ledna 2004 podle §107 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), když žalobkyně uplatnila svůj nárok až žalobou podanou dne 16. ledna 2006.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť podle jejího názoru jde o věc zásadního právního významu. Jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Domnívá se, že soud prvního stupně i soud odvolací, v rozporu s ustálenou judikaturou, nesprávně posoudily počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí lhůty, která ve skutečnosti počala běžet až od doručení žaloby žalobkyni ve věci vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp.zn. 2 C 136/2005. Do té doby žalobkyně byla přesvědčena, že žalovaní jsou řádnými vlastníky předmětných nemovitostí. Poukazuje rovněž na to, že žalovaní ji opakovaně ujišťovali o svém vlastnickém právu k pronajímaným nemovitostem, tím ji uvedli v omyl, takže uplatnění námitky promlčení bylo v rozporu s dobrými mravy. Soudy obou stupňů ji proto neměly akceptovat. Navrhuje, aby byl napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, dovolacím soudem zrušen, a aby byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k podanému dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II. bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. V souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dovolací soud dovozuje, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam, neboť otázku výkladu ustanovení §107 odst. 1 o.z. odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, podle níž je z hlediska vymezení počátku běhu dvouleté promlčecí lhůty rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo jej získal (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2581/98, rozsudek ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002, jakož i v rozsudek ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. 33 Cdo 3003/99, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ročník 2001, svazek 5, pod C 442). V případě bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné smlouvy (§457 obč. zák.) je takovou rozhodující vědomostí znalost oprávněného těch skutkových okolností, z nichž lze dovodit, že smlouva, z níž bylo plněno, je neplatná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005). Není přitom významné, zda oprávněný má takové právní znalosti, aby byl subjektivně schopen posoudit uvedené skutkové okolnosti a zjistit, že smlouva, podle níž plnil, je neplatná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. března 2008, sp. zn. 28 Cdo 3977/2007). V souzené věci byla okolnost, že žalovaní v době podepsání smlouvy, tj. dne 14.1.1998, nebyli vlastníky nemovitosti, známa žalobkyni již ve chvíli doručení výpovědi vydražiteli nemovitosti. Jestliže jsou pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty rozhodující skutkové okolnosti, kryje se počátek jejího běhu v dané věci s plněním poskytnutým žalobkyní od 15.1.2003 do 15.1.2004. Pokud jde o dovolatelkou namítaný rozpor s dobrými mravy poukazuje dovolací soud na ustálenou judikaturu (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, nebo usnesení ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. 28 Cdo 2860/2009), podle níž otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi. Podané dovolání proto bylo odmítnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, a §151 o.s.ř., když žalobkyně s ohledem na jeho výsledek nemá na náhradu těchto nákladů nárok, přičemž však žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 16. září 2010
JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu