ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.4739.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 4739/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobkyně D. B. , zastoupené JUDr. Ivem Palkoskou, advokátem se sídlem Kladno, Kleinerova 24, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 150.000,-Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 39/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2009, č.j. 30 Co 126/2009-54, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne ze dne 5. 5. 2009, č.j. 30 Co 126/2009-54, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soudu pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 24. 10. 2008, č.j. 17 C 39/2007-36, zamítl pod bodem I. výroku nárok žalobkyně na zaplacení částky 150.000,- Kč s příslušenstvím jako náhrady nemateriální újmy, kterou měla žalobkyně utrpět tím, že v řízení ve věci péče o nezletilé vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 19 P 18/2003 bylo porušeno její právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Pod bodem II. výroku obvodní soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Soud I. stupně vyšel ze skutkových zjištění, že dne 12. 6. 1996 bylo žalobkyní zahájeno řízení sepsáním návrhu na úpravu poměrů k nezletilým dětem u Obvodního soudu pro Prahu 8. Ve věci došlo opakovaně k přenesení příslušnosti, případně k pokusům o její přenesení. Dne 28. 7. 1998 tehdejší manžel žalobkyně podal návrh na rozvod. Zpočátku byl ve společném řízení projednáván jak návrh na rozvod manželství, tak návrh na úpravu poměrů obou nezletilých dětí po dobu po rozvodu. Po novele zákona o rodině byla věc úpravy poměrů nezletilých dětí pro dobu po rozvodu vyloučena k samostatnému projednání a následně spojena s řízením o návrhu žalobkyně na úpravu poměrů k nezletilým dětem. Dne 15. 12. 1999 rozhodl Okresní soud v Mostě o výchově a výživě dětí pro dobu po rozvodu a otázku výchovy a výživy dětí pro dobu do rozvodu manželství rodičů vyloučil k samostatnému projednání. Výrok o výživě byl z podnětu odvolatelů zrušen a věc byla vrácena zpět soudu k doplnění dokazování ohledně výživného. Za účelem ocenění části majetku otce musel být ustanoven znalec. Teprve až po právní moci rozhodnutí o poměrech nezletilých dětí (resp. již jen dcery, neboť syn v průběhu řízení nabyl zletilosti) pro dobu po rozvodu manželství jejich rodičů mohlo být rozhodnuto o rozvodu manželství žalobkyně. Dluh otce na výživném přesahující částku 260.000,- Kč nebyl uložen k zaplacení k rukám žalobkyně, která dětem výživu poskytovala, ale z důvodu nabytí zletilosti obou dětí přímo k rukám dětí. Opatrovnické řízení bylo pravomocně skončeno dne 6. 6. 2004. Žalobkyně nejprve podala stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva (datovanou 24. 11. 2004) a po novelizaci vnitrostátní úpravy požádala žalovanou o poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Žalovaná shledala, že délka opatrovnického řízení byla nepřiměřená a přiznala dopisem ze dne 22. 2. 2007 žalobkyni z tohoto titulu odškodnění ve výši 115.500,- Kč.
Obvodní soud po provedení dokazovaní dospěl k závěru, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu v posuzovaném opatrovnickém řízení, a to zejména s ohledem na průtahy v postupu soudů v tomto řízení. Soud neposuzoval požadavek na přiměřené zadostiučinění ohledně řízení o rozvod, neboť dospěl k závěru, že tento nárok je podle zákona č. 82/1998 Sb. promlčen. Celkovou délku řízení v trvání osmi let soud označil za nepřiměřenou. Pro stanovení přiměřené výše zadostiučinění soud přihlédl ke konkrétním kritériím uvedeným v §31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb. a dospěl k závěru, že mimosoudně poskytnuté zadostiučinění žalovanou je adekvátní, jelikož v přepočtu bylo žalobkyni vyplaceno přibližně 14.500,- Kč za rok řízení, což dle obvodního soudu není částka nepřiměřená k tomu, co by přiznal ESLP.
Proti rozsudku soudu I. stupně podala žalobkyně odvolání. Městský soud v Praze se napadeným rozsudkem plně ztotožnil s rozhodnutím soudu I. stupně. Tento rozsudek potvrdil (výrok I.), rozhodl také o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud považoval právní závěry soudu I. stupně za správné. Městský soud zdůraznil, že v dotčeném řízení byly předmětem nároky dětí na výživné, které jim, byť po dlouhém řízení, byly přiznány a nakonec otcem vyplaceny. Nejednalo se tedy o nárok matky na výživné. Odvolací soud potvrdil názor soudu I. stupně, že matka mohla svou akutní potřebu úhrady výživného řešit podáním návrhu na nařízení předběžného opatření. Soud nepovažoval za správné srovnávat věc s případem Paterová proti České republice za účelem zjištění výše odpovídajícího zadostiučinění, neboť má za to, že každý případ je jedinečný. Městský soud zhodnotil řízení jako složité, když bylo potřeba zkoumat majetkové poměry otce, které byly nepřehledné. Dále zdůraznil, že ve věci opakovaně rozhodovaly soudy obou stupňů. Význam řízení pro žalobkyni shledal odvolací soud zvýšený i tím, že až po pravomocném skončení řízení o úpravě poměrů dětí pro dobu po rozvodu manželství jejich rodičů mohlo dojít k rozvodu manželství žalobkyně. Naopak podstatný význam podle odvolacího soudu nemá ta skutečnost, že výživné pro obě dětí bylo splatné k rukám dětí. Z těchto důvodů i odvolací soud považoval vyplacené zadostiučinění žalovanou za přiměřené.
Výrok I. rozsudku odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opírá o ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Uplatňuje dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť podle ní napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobkyně nesouhlasí se závěry soudů, že skutečnost, že nesla náklady na výživu obou dětí v převážné míře ze svých prostředků, nemá vliv na posuzování výše zadostiučinění. Nepřihlédnutí k této skutečnosti při posuzování výše přiměřeného zadostiučinění je pak podle žalobkyně důsledkem špatné interpretace pojmu přiměřené zadostiučinění a jednotlivých kritérií, ke kterým se má při posuzování jeho výše přihlížet. Na úkor svých potřeb musela žalobkyně nést náklady na potřeby dětí prakticky sama, i za otce nezletilých dětí, přičemž tím došlo k dlouhodobému a nevratnému snížení životní úrovně žalobkyně, což podle ní nepochybně představuje významnou skutečnost, která má původ v nesprávném úředním postupu.
Rovněž má žalobkyně za to, že pokud existuje rozhodnutí ESLP řešící obdobný případ, pak by se mělo vzít jako základ pro rozhodování na vnitrostátní úrovni, neboť jen tak lze rovnocenně nahradit ochranu ze strany ESLP. Shrnula, že je potřeba respektovat rozhodovací praxi ESLP včetně jeho úvah o výši spravedlivého zadostiučinění. Podle žalobkyně úvaha odvolacího soudu, že nelze porovnávat dva konkrétní případy, odporuje rozhodovací praxi jiných senátů odvolacího soudu, stejně jako i praxi žalované.
Dále žalobkyně namítala, že při stanovení výše odškodnění různé senáty odvolacího soudu postupují rozdílně, což považuje za nutné sjednotit. Ve svém případě žalobkyně postrádá bližší objasnění postupu soudy, v rozhodnutích nenachází, dle jakých kritérií byla výše zadostiučinění stanovena. Žalobkyně má za to, že z rozsudku odvolacího soudu nelze dovodit, jaké okolnosti a důvody pokládá odvolací soud za rozhodující, jakou jim přikládá váhu. Odůvodnění odvolacího soudu se žalobkyni jeví jako neuspokojivé a nedostatečné.
Dovolatelka dodává, že neexistuje žádný relevantní důvod, aby výše zadostiučinění byla v jejím případě oproti věci Paterová proti České republice snížena na méně než polovinu. Žalobkyně namítá, že z judikatury ESLP sice vyplývá možnost poskytnou na vnitrostátní úrovni nižší zadostiučinění, než by přiznal sám ESLP, to ovšem jen za předpokladu, že toto snížení není nepřiměřené. Zároveň je potřeba v obdobných věcech rozhodovat stejně, přičemž shora zmíněný judikát se týká přímo České republiky. Žalobkyně uvedla, že v jejím případě nelze uplatnit argument, že zadostiučinění poskytnuté na vnitrostátní úrovni může být nižší z důvodu možnosti rychleji se domoci odškodnění, neboť ona se odškodnění domáhá již od roku 2004. Z těchto důvodů navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12 zák. č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o.s.ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o.s.ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s.ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Pro přípustnost dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť otázka v dovolání uplatněná, na jejímž řešení založil odvolací soud své rozhodnutí a spočívající v posouzení významu řízení pro poškozenou v situaci, kdy po dobu řízení o výchově a výživě nesla sama náklady výživy svých dětí a jeho vlivu na stanovení výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, nebyla v judikatuře dovolacího soudu dosud řešena.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 o.s.ř.). Přitom vychází z toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§41 odst. 2 o.s.ř.) - v daném případě dovolatel vymezil dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. nesprávné právní posouzení věci.
Dovolací soud ze spisového materiálu neshledal, že by bylo řízení stiženou některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud zároveň dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Již ve svých předchozích rozhodnutích se Nejvyšší soud vyjádřil k tomu, jakým způsobem je institut odškodnění nemateriální újmy při porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě začleněn do českého právního řádu a jaký je vztah úpravy obsažené v §13 odst. 1 věta druhá a třetí a §31a zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk) k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“) a judikatuře Evropského soudu pro lidská práva.
Dovolací soud k tomu uvedl, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za nemateriální újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu §13 odst. 1 věta třetí OdpŠk je nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy, do níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009, dostupný veřejnosti na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
Při aplikaci §31a odst. 1 OdpŠk je navíc nutno mít na paměti, že je jím realizováno právo na nápravu porušení práva či svobody přiznané Úmluvou ve smyslu jejího čl. 13, a proto musí soudy poskytnout nápravu v takovém rozsahu, v jakém by byla poskytnuta Evropským soudem pro lidská práva, za přihlédnutí ke kritériím, která Evropský soud pro lidská práva považuje za významná, resp. v rozsahu, který by Evropský soud pro lidská práva hodnotil za dostačující (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009, dostupný veřejnosti na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
Uvedené platí bezvýhradně také na posuzování kritéria významu řízení pro poškozenou.
Pokud se týká posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného ve vztahu ke zjištění, zda došlo k porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a případně i ve vztahu ke stanovení výše odškodnění za porušení tohoto práva (§31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk), Nejvyšší soud již dříve dovodil, že význam předmětu řízení je dán mimo jiné typově v tom smyslu, že určité druhy řízení mají pro účastníky větší význam, než řízení jiná. Do této kategorie spadají i řízení ve věcech opatrovnických (srov. rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice ze dne 9. 1. 2007, č. 26634/03, §72 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, dostupný veřejnosti na stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
V předmětné věci dovodil odvolací soud zvýšený význam předmětu řízení pro žalobkyni v tom, že do pravomocného řízení o úpravě poměrů jejích dětí nemohlo dojít k rozvodu jejího manželství. Oproti tomu odvolací soud dovodil, že z hlediska významu předmětu řízení pro žalobkyni není podstatné, bylo-li následně stanovené výživné přiznáno k rukám v mezidobí zletilých dětí, nikoli k rukám žalobkyně, která po dobu trvání opatrovnického řízení výlučně sama náklady spojené s výživou dětí nesla.
S posledně uvedenou úvahou odvolacího soudu se Nejvyšší soud ztotožňuje. Zařazení opatrovnických řízení mezi ta, jejichž předmět má pro účastníky zvýšený význam, je odůvodněno zejména sociální citlivostí daných řízení, která se výrazně dotýkají poměrů účastníků, a to dětí i rodičů, včetně jejich práva na respektování rodinného života, které je chráněno článkem 8 Úmluvy. Z tohoto hlediska je třeba při stanovení výše odškodnění za nepřiměřenou délku řízení k významu předmětu řízení pro účastníka přihlédnout (§31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk) a odškodnění přiměřeně zvýšit s ohledem na intenzitu dopadu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě do osobní sféry poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, veřejnosti dostupný na webových stránkách Nevyššího soudu www.nsoud.cz).
V tomto světle ostatně odvolací soud význam předmětu řízení pro žalobkyni implicitně posoudil. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu by se sice mohlo zdát, že význam předmětu řízení pro žalobkyni vztáhl spíše k řízení o rozvod manželství než k řízení opatrovnickému, když hovoří o zvýšeném významu opatrovnického řízení pro žalobkyni v tom, že před jeho ukončením nemohla dosáhnout rozvodu svého manželství. V této souvislosti je však třeba vyjít z toho, že v situaci, kdy řízení o rozvod manželství a řízení o úpravu poměrů nezletilých dětí manželů pro dobu po rozvodu manželství probíhají současně a řízení o rozvod manželství je z důvodu nutnosti vyčkání nabytí právní moci rozsudku upravujícího poměry nezletilých dětí pro dobu po rozvodu manželství (§25 zák. č. 94/1963 Sb., o rodině) přerušeno, souvisejí spolu obě tato řízení natolik úzce, že je namístě je považovat v daném rozsahu (souběžného průběhu) z hlediska doby rozhodné pro stanovení přiměřeného zadostiučinění ve smyslu §31a odst. 3 písm. a) OdpŠk za řízení jediné.
Pokud odvolací soud v rámci zvažování významu předmětu řízení pro žalobkyni nepřihlédl k tomu, že po dobu trvání opatrovnického řízení musela žalobkyně sama vynakládat finanční prostředky na výživu svých dětí, v důsledku čehož se snížila její životní úroveň a že dané snížení nebylo nijak kompenzováno v situaci, kdy po dosažení zletilosti dětí bylo dlužné výživné přiznáno k jejich rukám, nikoli k rukám žalobkyně, je jeho právní posouzení této otázky správné.
Účelem zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu poskytovaného podle §31a OdpŠk je odškodnit skutečnost, že poškozený byl po nepřiměřeně dlouhou dobu v nejistotě ohledně výsledku řízení (srov. rozsudek ESLP ze dne 21. 2. 1997 ve věci Guillemin proti Francii , č. stížnosti 19632/92, §63). Samotný výsledek řízení je pak pro posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a tedy i pro případné stanovení odškodnění, nevýznamný (srov. rozsudek senátu první sekce ESLP ze dne 10. 11. 2004, ve věci Apicella proti Itálii , stížnost č. 64890/01, odst. 26).
Z uvedeného plyne, že ve vztahu ke stanovení přiměřeného zadostiučinění žalobkyně za porušení jejího práva na projednání věci v přiměřené lhůtě není právně významné, zda jí v důsledku rozhodnutí v posuzované věci byla kompenzována ztráta životní úrovně způsobená tím, že musela nést sama náklady na výživu svých dětí. Odškodnění žalobkyně musí být totiž zásadně stejné bez ohledu na to, zda byla nakonec v opatrovnickém řízení úspěšná nebo zda v něm byla neúspěšná.
Oproti tomu je třeba žalobkyni přisvědčit v tom, že v jejím případě nelze uvažovat o nižší míře odškodnění ve srovnání se situací, kdy by jí bylo odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, chráněného čl. 6 odst. 1 Úmluvy, přiznáváno přímo Evropským soudem pro lidská práva.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1145/2009, veřejnosti dostupném na internetových stránkách www.nsoud.cz, dovodil, že judikatura Evropského soudu pro lidská práva je jednoznačně konstantní v tom, že upřednostňuje vyřešení nepříznivých důsledků nepřiměřené délky soudního či správního řízení podle vnitrostátního práva národními soudy (orgány), přičemž vzhledem k tomu, že využití vnitrostátního prostředku nápravy je pro poškozeného bližší, dostupnější, rychlejší a řízení o něm probíhá v jazyce poškozeného, lze snadněji dosáhnout náhrady uvedené újmy. Proto ESLP považuje za účinný prostředek k odškodnění nepřiměřené délky řízení (čl. 13 Úmluvy) i náhradu přiznanou vnitrostátním právem členského státu v rozsahu nižším, než k jaké by ve smyslu čl. 41 Úmluvy dospěl on sám, nikoliv však nepřiměřeně.
Z uvedeného je zřejmé, že nižší úroveň odškodnění za porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy ve vztahu k právu na projednání věci v přiměřené lhůtě, oproti částkám, které u stížností v obdobných věcech proti České republice přiznává Evropský soud pro lidská práva, je na místě pouze tehdy, je-li poskytnutá náhrada skutečně účinným prostředkem nápravy porušení daného práva. Tím pak může být pouze tehdy, pokud je kompenzační právní prostředek sám o sobě účinným, vhodným a přístupným právním prostředkem nápravy umožňujícím sankcionovat nepřiměřenou délku soudního řízení (srov. rozsudek Velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Apicella proti Itálii, ze dne 29. 3. 2006, č. 64890/01, §84).
V posuzované věci je zřejmé, že v důsledku absence odpovídající právní úpravy, která byla zakotvena do českého právního řádu až zák. č. 160/2006 Sb., jímž byl s účinností od 26. 4. 2006 novelizován zák. č. 82/1998 Sb., byla náhrada za porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, k níž došlo v řízení ukončeném ke dni 6. 6. 2004, přiznána až v únoru 2007. Tato skutečnost pak diskvalifikuje poskytnuté odškodnění z úvahy o tom, že by snad šlo na národní úrovni o prostředek nápravy pro žalobkyni dostupnější.
Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, dostupném veřejnosti na webových stránkách www.nsoud.cz, dovodil rozmezí pro stanovení základní míry odškodnění mezi 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení (tj. 1.250,- Kč až 1.667,- Kč za jeden měsíc s tím, že v prvních dvou letech trvání řízení jde o částky poloviční). Přiznání částky v rozmezí 15.000,- Kč až 20.000,- Kč, ve kterém představuje částka 15.000,- Kč částku základní, lze pak zvažovat i podle takových kritérií, jakým je délka samotného kompenzačního řízení (za situace, kdy samotné kompenzační řízení je nepřiměřeně dlouhé, lze přiměřeně zvýšit danou částku, pokud se toho poškozený dovolává). Tato úvaha se pak uplatní i v případě stanovení přiměřeného zadostiučinění za porušení práva žalobkyně v situaci, kdy neměla k dispozici účinný prostředek nápravy porušení tohoto práva.
Z uvedeného důvodu se základní míra odškodnění žalobkyně bude blížit částce 140.000,- Kč. Danou částku je pak nutno přizpůsobit okolnostem konkrétního případu s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, tj. složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, dostupném veřejnosti na www.nsoud.cz).
V tomto ohledu pak nelze souhlasit s odvolacím soudem v tom, že by rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve srovnatelných věcech neměla být vodítkem pro stanovení odškodnění na národní úrovni v režimu §31a odst. 3 OdpŠk v situaci, kdy žalobkyně neměla k dispozici účinný prostředek nápravy porušení jejího práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Právě naopak. Je však na odvolacím soudu, aby zvážil, do jaké míry lze pro stanovení výše odškodnění žalobkyně vyjít z jí namítaného rozsudku ESLP ze dne 14. 9. 2004 ve věci Paterová proti České republice, č. stížnosti 76250/01, když skutkový stav této věci a věci posuzované Evropským soudem pro lidská práva není totožný.
Jelikož odvolací soud při stanovení odpovídajícího odškodnění žalobkyně za porušení jejího práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v řízení vedeném u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 19 P 18/2003 nepřihlédl ke skutečnosti, že žalobkyně neměla k dispozici účinný prostředek nápravy porušení jejího práva, který by opravňoval přiznání nižšího odškodnění, než přiznává Evropský soud pro lidská práva v obdobných věcech proti České republice, je jeho právní posouzení nároku žalobkyně neúplné a tudíž nesprávné. Z toho důvodu postupoval Nejvyšší soud podle 243b odst. 2, části věty za středníkem, o.s.ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. Podle §243b odst. 3 věta prvá o.s.ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu v závislém výroku o náhradě nákladů řízení.
Soud odvolací pak ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o.s.ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2010
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu