ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.577.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 577/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka v právní věci žalobců a) I. K. , zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem společnosti Sládek & Partners, advokátní kancelář, v.o.s., se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábř. 51/39, a b) R. K. , zastoupené JUDr. Evženem Bokotejem, advokátem se sídlem v Praze 1, Hybernská 9, proti žalovaným 1) J. S. , 2) Ing. L. S. , zastoupeným JUDr. Jaroslavem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 4, Národní 25, a 3) L. B. , zastoupenému JUDr. Janem Červenkou, advokátem se sídlem v Praze 9, Kovářská 17/1169, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 5 C 239/2001, o dovolání žalobce a) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2008, č.j. 35 Co 63/2008-161, takto:
I. Dovolání žalobce a) se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále již „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 25. července 2007, č.j. 5 C 239/2001-126, zastavil řízení, ve kterém se žalobci domáhali proti žalovaným určení, že „mají ve společném jmění manželů nemovitosti zapsané u Katastrálního úřadu P. na listu vlastnictví č. 667 pro obec P. a katastrální území Ú. nad L. jako objekt bydlení čp. 1242 postavený na parcele parc. č. 2828/2, parcela parc. č. 2828/2 – zastavěná plocha, garáž postavená na parcele parc. č. 2828/3, parcela parc. č. 2828/3 – zastavěná plocha, garáž postavená na parcele parc. č. 2828/4, parcela parc. č. 2828/4 – zastavěná plocha, včetně všech součástí a příslušenství, jak je popsáno ve znaleckého (znaleckém) posudku soudního znalce Ing. J. Č. ze dne 22.7. 1996, zapsaného pod pořadovým číslem 821“ [viz petit žaloby na č.l. 4 (dále též „předmětné nemovitosti“)]. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že projednání této věci brání překážka věci rozhodnuté, „neboť tatáž věc mezi tým(i)ž účastníky, s týmž předmětem sporu, s týmž výrokem pravomocného rozsudku byla projednána již ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9, pod sp. zn. 7 C 96/2000, kde byla shledána kupní smlouva, uzavřená mezi žalobci a žalovaným L. B., ze dne 13.7. 1996, platnou, přičemž byla posuzována i ve vztahu k zástavní smlouvě ze dne 3.4. 1996. Platnost předmětné kupní smlouvy byla rovněž posuzována i před Obvodním soudem pro Prahu 10, ve věci č.j. 13 C 68/97, kde byla mimo jiné předmětná smlouva posuzována i z hlediska vypořádání kupní ceny ze strany třetího žalovaného L. B. (B.) , přičemž smlouva byla pravomocně shledána platnou. Dále závěrem nutno konstatovat, že platnost předmětné kupní smlouvy ze dne 13.7. 1996, z hlediska určitosti, týkající se převodu nemovitostí se všemi součást(m)i a příslušenstvím, byla pravomocně rozhodnuta ve věci vedené před Obvodním soudem pro Prahu 9, č.j. 15 C 174/97. Překážka věci rozhodnuté tedy zcela nepochybně brání k projednání souzené věci...neboť platnost kupní smlouvy shora citované byla ve třech řízeních, ve stejném rozsahu jako ve věci č.j. 5 C 239/2001 (určitost kupní smlouvy, vztah kupní smlouvy a smlouvy zástavní), již pravomocně rozhodnuta.“
Na základě podaného odvolání Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným usnesením potvrdil ve výroku o zastavení řízení usnesení soudu prvního stupně a ve výroku o náhradě nákladů jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K potvrzujícímu výroku usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení odvolací soud uvedl, že jestliže soud prvního stupně nepřipustil změnu žaloby (v části žalobní narace týkající se tvrzené absolutní neplatnosti kupní smlouvy a posléze odstoupení od této smlouvy), tak je předmětem řízení určení vlastnického práva k nemovitostem z důvodu, že kupní smlouva ze dne 13. července 1996 je neplatná podle §37 obč. zák. pro neurčitost a nesrozumitelnost v části týkající se součástí a příslušenství prodávaných nemovitostí. Tato otázka však již byla pravomocně vyřešena v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 174/97, což znamená překážku věci rozhodnuté ve smyslu §159a odst. 5 o.s.ř. a tedy neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, který má za následek zastavení řízení (§104 odst. 1 věta prvá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání žalobce a) (dále již „dovolatel“). Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o.s.ř. a uplatňuje v něm dovolací důvody ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a písm. b) (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) o.s.ř. Namítá, že (prvoinstanční i odvolací) řízení „je v rozporu se zákonem, neboť v řízení nebylo rozhodnuto o všech žalobcem uvedených žalobních důvodech.“ Nesouhlasí s postupem odvolacího soudu, který se vůbec nezabýval otázkou, zda postup soudu prvního stupně týkající se připuštění změny žaloby byl správný či nikoliv, přestože žalobci ve svém dovolání uváděli, že se uvedený soud dostatečně nevypořádal s odstoupením žalobců od předmětné kupní smlouvy. Dovolatel „tedy spatřuje vadu řízení v tom, že odvolací soud se vůbec podrobněji v odůvodnění svého rozhodnutí nezabýval otázkou připuštění změny žalobního návrhu, a vůbec se tak nevypořádal s námitkami žalobců uváděných ve svém odvolání.“ Nesprávné právní posouzení věci dovolatel spatřuje „v závěru odvolacího soudu, že pokračování v řízení brání překážka věci rozhodnuté, ačkoliv tomu tak v případě vypořádání kupní ceny žalovaného 3) z předmětné kupní smlouvy není, neboť tato otázka v předchozích řízeních dosud řešena nebyla a nemůže tak založit překážku věci rozhodnuté.“ Z obsahu dovolání je dále zřejmé, že se dovolatel domáhá zrušení dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu prvního stupně a vrácení věci posledně uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k podanému dovolání písemně nevyjádřili.
Úvodem Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“) předesílá, že při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části první Čl. II, bodu 12, věty před středníkem, zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změně občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Dovolání je sice přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o.s.ř., není však důvodné.
Z obsahu spisu vyplývá, že žalobní požadavek na soudní věcněprávní deklaraci tvrzeného vlastnictví žalobců (v právním režimu společného jmění manželů) k předmětným nemovitostem byl postaven (ve stručnosti shrnuto z obsahu podané žaloby) na tvrzení, že kupní smlouva ze dne 13. července 1996 je absolutně neplatná z důvodu neurčitého a nesrozumitelného vyjádření předmětu koupě. V průběhu řízení sice žalobci učinili návrh na změnu žaloby v části jimi dosud tvrzeného skutkového děje, a to v tom směru, že předmětná kupní smlouva je ve smyslu §39 obč. zák. absolutně neplatná, neboť jejím účelem „nebyla koupě předmětných nemovitostí žalovaným L. B., nýbrž ...skutečným účelem...bylo, aby předmětné nemovitosti přešly do vlastnictví žalovaného L. B. na úhradu její (jeho) pohledávky ze smlouvy o půjčce, která byla zajištěna zástavním právem k těmto nemovitostem, jestliže pohledávka nebude žalovanému řádně a včas uspokojena.“ (viz podání žalobců na č.l. 52 a násl.), avšak tomuto návrhu, stejně jako podání ze dne 7. prosince 2006 (viz č.l. 80 a násl.), v němž žalobci zase tvrdili, že od předmětné smlouvy odstoupili, a které soud prvního stupně vyhodnotil rovněž jako návrh na změnu žaloby v části žalobní narace, usnesením ze dne 27. dubna 2007, č.j. 5 C 239/2001-111, nevyhověl, resp. předmětnou změnu žaloby v části vylíčení rozhodujících skutečností cit. rozhodnutím nepřipustil.
Ve sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou. Nárok uplatněný žalobou je charakterizován vylíčením skutkových okolností, jimiž žalobce svůj nárok zdůvodňuje, a skutkovým základem vylíčeným v žalobě ve spojitosti se žalobním petitem je pak vymezen základ nároku uplatněného žalobou, který je předmětem řízení. Rozhodujícími skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, a které, budou-li prokázány, umožňují žalobě vyhovět. Právní důvod požadovaného plnění vyplývá ze souhrnu vylíčených skutkových okolností a žalobce není povinen uvádět ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu, jímž svůj nárok odůvodňuje.
Podle §95 odst. 1 věty první o.s.ř. žalobce (navrhovatel) může za řízení se souhlasem měnit návrh na zahájení řízení. Podle druhého odstavce téhož zákonného ustanovení soud nepřipustí změnu návrhu, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. V takovém případě pokračuje soud v řízení o původním návrhu po právní moci usnesení.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 21/2003, vyslovil právní názor, že o změnu žaloby (§95 o. s. ř.) se jedná tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě, nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, anebo požaduje-li žalobce sice stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě. O změnu žaloby nejde, jestliže žalobce na základě téhož skutku změní svůj náhled na jeho právní kvalifikaci (srovnej žalovanou zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 29 Odo 664/2002). Posouzení skutku (skutkového děje) po právní stránce je vždy úkolem soudu; žalobce nemusí svůj nárok právně kvalifikovat a pokud tak učiní, není soud jeho právním názorem vázán. Pouhá změna v právní kvalifikaci skutku proto není změnou žaloby.
V posuzované věci žalobci svůj požadavek na určení jejich vlastnictví k předmětným nemovitostem odvozovali ze skutkového tvrzení o absolutní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 13. července 1996 z důvodu, že nemovitosti, tvořící příslušenství (nemovité) věci hlavní, nejsou v uvedené smlouvě určitě a srozumitelně identifikovány. Toto své tvrzení pak žalobci v žalobě blíže rozvedli včetně právní argumentace obsahující odkazy na k tomu se (podle jejich názoru) vztahující judikaturu a publikované názory v odborné literatuře. Žalobci tak zcela nezaměnitelně identifikovali žalobní skutek, na jehož základě se domáhali vydání zmíněného deklaratorního rozhodnutí, neboť měli za to, že stav zápisů v katastru nemovitostí neodpovídá jimi tvrzenému právnímu stavu (realitě). Pokud v průběhu řízení žalobci učinili procesní návrh směřující ke změně žaloby v části vylíčení právně rozhodného skutkového děje (viz shora), přičemž tomuto jejich návrhu, resp. návrhům soud prvního stupně nevyhověl (předmětné návrhy na změnu žaloby shora citovaným usnesením nepřipustil), nastala zde procesní situace předvídaná v ustanovení §95 odst. 1 větě druhé o.s.ř, tj. že soud prvního stupně pokračoval v řízení o původním návrhu po právní moci usnesení, jímž změna žaloby nebyla připuštěna.
Proto pokud odvolací soud za popsaného procesního stavu podanému odvolání nevyhověl, resp. napadené usnesení soudu prvního stupně ve smyslu §219 o.s.ř. potvrdil z důvodu, že soud správně pro překážku věci rozhodnuté předmětné řízení zastavil, jak již shora bylo zreferováno, nelze než konstatovat, že takto učiněný právně kvalifikační závěr odpovídá v řízení zjištěným skutečnostem a procesnímu stavu, za kterého odvolací soud rozhodoval o opravném prostředku. Nelze proto učinit závěr, že by dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu spočívalo na nesprávném právním posouzení věci a byl tak naplněn dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolateli se ovšem nepodařilo naplnit ani dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. z důvodu, že by řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ve skutečnosti, že se odvolací soud nezabýval tvrzením dovolatele, jak bylo obsaženo v učiněných podáních, jimiž ovšem nedošlo ke změně žaloby, nelze spatřovat naplnění posledně uvedeného dovolacího důvodu. Správně totiž odvolací soud z hlediska odvolacího přezkumu napadeného usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo předmětné řízení zastaveno, poměřoval žalobu z hlediska (prostřednictvím vylíčených rozhodujících skutečností) identifikovaného žalobního skutku s obsahem meritorního rozhodnutí vydaného týmž soudem prvního stupně ve věci sp. zn. 15 C 174/97, a v tomto směru nelze jinak, než konstatovat, že odvolací soud dospěl ke správnému závěru, pokud se ztotožnil se soudem prvního stupně stran nezbytnosti aplikace ustanovení §159a odst. 5 o.s.ř., jež stanoví, že jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednána znovu. Došlo-li tedy k naplnění podmínek pro zastavení řízení z důvodu překážky věci rozhodnuté (res iudicata), nebyl zde pochopitelně ani žádný procesní prostor k verifikaci kupní smlouvy z hlediska dovolatelem dalších namítaných skutečností, které byly obsaženy v jeho dvou podáních, o nichž soud rozhodl ve smyslu §95 odst. 2 o.s.ř.
Protože usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné a protože nebylo zjištěno, že by bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Dovolatel nebyl v dovolacím řízení procesně úspěšný a žalovaným žádné (účelně vynaložené) náklady, na jejichž náhradu by měli právo, nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2010
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu