ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.1008.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 1008/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Koláře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně O-I Manufacturing Czech Republic, a.s. , se sídlem v Dubí, Ruská 84, PSČ 417 03, IČ 14864584 , zastoupené Mgr. Jaroslavem Míkovcem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 24, proti žalované SKLOFORM, a.s. , se sídlem v Nové Vsi nad Lužnicí č. 1, PSČ 378 09, IČ 17049440, zastoupené JUDr. Zdeňkem Stašem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, L.B. Schneidera 414/2, o 2 200 201 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 971/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. září 2008, č. j. 1 Cmo 23/2008-294, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. září 2008, č. j. 1 Cmo 23/2008-294, se ve výrocích II. a III. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala žalobou po žalované zaplacení doplatku kupní ceny za dodaný obráběcí stroj.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 30. října 2007, č. j. 13 Cm 971/2005-268, uložil žalované zaplatit žalobkyni 2 200 201 Kč se smluvním úrokem z prodlení v sazbě 0,85 % denně z každé splátky ve výši 66 673 Kč vždy od pátého dne příslušného měsíce (počínaje listopadem 2001 a konče červencem 2004) do zaplacení a náklady řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 19. června 1994 byla mezi účastníky řízení uzavřena smlouva, v níž se žalobkyně zavázala dodat žalované obráběcí stroj za kupní cenu 8 000 752 Kč (včetně daně z přidané hodnoty), která byla splatná v pravidelných měsíčních splátkách (vždy k pátému dni následujícího měsíce) ve výši 66 673 Kč, přičemž poslední splátka činila 66 665 Kč. Součástí kupní smlouvy podle §409 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) je i ujednání o smluvním úroku z prodlení ve výši 0,85 % denně z dlužné částky. Stejně jako celou smlouvu, i toto ujednání posoudil soud prvního stupně jako platné. V řízení bylo prokázáno, že žalované bylo sjednané plnění řádně předáno, přičemž celková dodávka byla fakturována dokladem číslo 252605 ze dne 14. prosince 1994. Žalovaná však zaplatila žalobkyni pouze splátky za období od uzavření smlouvy do září 2001; neuhrazených tedy zůstalo posledních 33 splátek. Podle posouzení soudu se tak žalovaná dostala do prodlení s jejich placením za období od října 2001 do června 2004 včetně. Soud prvního stupně neshledal důvodnou námitku žalované, že nepředložením faktury na každou jednotlivou splátku nenastala splatnost této splátky, neboť splatnost jednotlivých splátek byla ve smlouvě sjednána. Za situace, kdy žalovaná neuspěla ani se zápočtem tvrzených pohledávek vůči žalobkyni proti zbytku nezaplacené kupní ceny za dodaný obráběcí stroj, soud prvního stupně žalobě vyhověl.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé v rozsahu částky 2 200 201 Kč a ve výroku o nákladech řízení (výrok I.). Dále ho změnil ohledně přiznaného příslušenství tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni 2% úrok z prodlení p. a. z částky 2 200 201 Kč od 10. září 2005 do zaplacení (výrok II. bod 1.) a zamítl žalobu v rozsahu, kde požadované příslušenství převyšuje přiznané úroky z prodlení (výrok II. bod 2.). Rovněž rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry ohledně jistiny. Akcentoval, že její splatnost nepochybně nastala, a to jak s přihlédnutím k §565 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), tak i k marnému uplynutí lhůty sjednané pro placení poslední splátky. Odvolací soud dále uvedl, že „placení splátek kupní ceny by jinak bylo možné považovat i za uznání závazku. Jde nepochybně o částečné plnění závazku, splněna jsou v tomto smyslu i ostatní kriteria, upravená v §407 odst. 3 obch. zák.“ Ve shodě se soudem prvního stupně neshledal důvodnou obranu žalované spočívající v započtení tvrzených pohledávek proti žalobkyni, neboť předmětem kompenzace byly částky, na jejichž zaplacení žalované nárok nevznikl.
Odvolací soud však nesdílel právní názor soudu prvního stupně o platnosti ujednání o smluvních úrocích z prodlení, které je obsaženo v článku 3.4 smlouvy. Poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1583/2000 a vycházeje z ustanovení §39 obč. zák. a z výše zákonného úroku z prodlení, která činila v době počátku prodlení žalované 8,5 % ročně, dospěl k závěru, že ujednání o úrocích z prodlení ve výši 0,85 % denně z dlužné částky je v rozporu s dobrými mravy a tudíž neplatné. Jde totiž o více než 36-ti násobek zákonné úrokové míry, což „je sankce, která není obecně akceptovatelná: i s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu“.
Vzhledem k tomu, že žalobkyně nevystavovala měsíční faktury, jak bylo sjednáno, nýbrž vyhotovila pouze jedinou fakturu, odvolací soud zkoumal, kdy žalobkyně učinila vůči žalované odpovídající výzvu k plnění. Vycházeje z ustanovení §340 odst. 2 obch. zák. uvedl, že žalovaná byla žalobkyní vyzvána k plnění až doručením žaloby (společně s platebním rozkazem, který vydal soud prvního stupně 7. září 2005). Pakliže lhůta „bez zbytečného odkladu“ zakotvená v §340 odst. 2 obch. zák. bývá nejčastěji interpretována jako třídenní, odvolací soud přiznal žalobkyni úroky z prodlení až od 10. září 2005 a v sazbě odpovídající předpisům práva občanského a rozhodnému období, resp. určenému počátku prodlení žalované.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu druhého výroku napadla žalobkyně dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka tvrdí, že odvolací soud v rozporu s hmotným právem posoudil ujednání účastníků o smluvním úroku z prodlení a počátek doby prodlení žalované. S jeho závěrem o neplatnosti sjednaného úroku z prodlení ve výši 0,85 % denně pro rozpor s dobrými mravy nesouhlasí. Podle přesvědčení dovolatelky jde o platné ujednání. Poukazujíc na konkrétní soudní judikaturu Nejvyššího soudu namítá, že případnou nepřiměřenost výše sjednaných úroků nelze posuzovat jen podle výše úrokové sazby samé, ale je třeba vzít v úvahu i konkrétní okolnosti případu, za něž v předmětné věci označuje zejména značný a zřetelný význam smlouvy, dokonalou předvídatelnost sankce a možnost dlužníka vzniku a nárůstu sankce snadno zabránit.
I kdyby však bylo ujednání účastníků o smluvním úroku z prodlení neplatné, mělo by jít podle přesvědčení dovolatelky pouze o částečnou neplatnost podle §41 obč. zák., a to v části přesahující přiměřenou či mravnou výši úroku z prodlení. V takovém případě tedy neměl odvolací soud zamítnout celé smluvní úroky, ale měl přiznat žalobkyni jejich přiměřenou výši a zbývající část smluvních úroků z prodlení zamítnout.
Podle dovolatelky by však nemohl obstát závěr odvolacího soudu o přiznaném příslušenství ani v situaci, že by bylo ujednání o smluvním úroku z prodlení v celém rozsahu neplatné. V takovém případě jí měl odvolací soud přiznat úrok z prodlení v zákonné výši, což neučinil, shledal-li nárok důvodným jen ve výši 2% úroku z prodlení p. a.
Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu i pochybení při stanovení počátku prodlení žalované. Přiznal-li jí úroky z prodlení až ode dne doručení žaloby žalované, postupoval nesprávně, neboť kupní smlouva zcela jednoznačně stanovila splatnost jednotlivých splátek kupní ceny, a to do pěti dnů po ukončení předcházejícího měsíce. Na takto dohodnuté splatnosti se nic nezměnilo ani tím, že žalobkyně nepředkládala měsíční faktury, jak bylo sjednáno. Ujednání o měsíční fakturaci se stalo podle dovolatelky „obsolentním“ v situaci, kdy byla po dohodě stran vystavena faktura předem v plné výši kupní ceny. V této souvislosti akcentuje, že žalovaná splátky kupní ceny od června 1994 do září 2001, aniž jí byly předkládány měsíční faktury, hradila, což je třeba kvalifikovat jako uznání závazku podle §407 odst. 3 obch. zák. V každém případě však podle dovolatelky nastala splatnost kupní ceny nejpozději výzvou k plnění dlužných částek z kupní smlouvy. Jde o výzvu ze dne 18. září 2002, která je založena v soudním spisu a kterou odvolací soud při stanovení počátku prodlení žalované zcela pominul.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle názoru žalované by mělo být dovolání s odkazem na §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. pro nepřípustnost odmítnuto, neboť směřuje pouze proti té části rozsudku, v níž bylo rozhodnuto o příslušenství pohledávky. Nestane-li se tak, navrhuje dovolání zamítnout, neboť žalobkyni nárok na jiné než zákonné úroky z prodlení, které jí již byly v řízení přiznány, nevznikl.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu postupoval dovolací soud v řízení o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. června 2009 (srov. čl. II, bod 12. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání je v této věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (odvolací soud po obsahové stránce posoudil práva a povinnosti účastníků v jejich právním vztahu odlišně od soudu prvního stupně, neboť místo smluvního úroku z prodlení přiznal žalobkyni zákonný úrok z prodlení, navíc z jiného základu a za jinou dobu prodlení žalované). Omezení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., jehož aplikace se dožaduje žalovaná, se neuplatní, neboť příslušenství pohledávky (úrok z prodlení) je samostatným předmětem dovolání a podle rozhodnutí soudu se mají úroky z prodlení platit až „do zaplacení jistiny“ (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2006, sp. zn. 21 Cdo 792/2005, uveřejněný pod číslem 56/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též Bureš J., Drápal L., Krčmář Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha: C. H. BECK 2006, strana 1242).
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Tyto vady dovolatelka netvrdila a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Posoudit, zda je napadený rozsudek se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu správný, znamená podrobit dovolacímu přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že sjednaná sazba úroku z prodlení ve výši 0,85 % denně je v rozporu s dobrými mravy, dále otázku splatnosti kupní ceny (a na to navazující závěr o počátku prodlení žalované se zaplacením kupní ceny) a námitky dovolatelky proti sazbě, v jejíž výši jí odvolací soud zákonný úrok přiznal.
Podle ustanovení §39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Odvolací soud dospěl k závěru, že smluvní ujednání o úroku z prodlení v sazbě 0,85 % denně se příčí dobrým mravům, a proto je podle §39 obč. zák. neplatné.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně vyjádřil, že skutečnost, zda se ujednání stran o smluvním úroku z prodlení příčí dobrým mravům, nelze posuzovat jen podle výše sjednané úrokové sazby, ale je ji třeba vyhodnotit ve vztahu ke konkrétním okolnostem případu (srov. například právní závěry v usnesení ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2003, pod číslem 53, dále též rozsudek ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 32 Odo 468/2003, nebo rozsudek ze dne 26. září 2007, sp. zn. 32 Odo 174/2005, 32 Cdo 150/2007, rovněž rozsudek ze dne 27. února 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, rozsudek ze dne 27. března 2008, sp. zn. 32 Odo 1651/2005, nebo rozsudek ze dne 31. března 2009, sp. zn. 23 Cdo 1458/2007).
Odvolací soud však takto v dotčené věci – jak se podává z odůvodnění napadeného rozhodnutí – nepostupoval. Závěr o tom, že smluvní ujednání o úroku z prodlení v sazbě 0,85 % denně se příčí dobrým mravům, a proto je podle §39 obč. zák. neplatné, totiž založil pouze na „obecné neakceptovatelnosti“ sjednané denní sazby úroků z prodlení, kterou dovodil z jejího porovnání s úrokovou mírou zákonného úroku z prodlení v době počátku prodlení žalované, aniž však přihlížel ke konkrétním okolnostem a podmínkám daného případu (byť v odůvodnění uvedl, že jde o sankci, „která není obecně akceptovatelná: i s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu“).
Dospěl-li proto za této situace odvolací soud k závěru o neplatnosti právního úkonu pro rozpor s dobrými mravy, je toto jeho právní posouzení neúplné a tudíž nesprávné a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl v této otázce uplatněn důvodně.
Nelze však souhlasit s názorem dovolatelky, že pokud odvolací soud shledal důvod neplatnosti právního úkonu, měl dovodit pouze částečnou neplatnost podle §41 obč. zák. v části přesahující přiměřenou (mravnou) výši sazby úroku z prodlení a žalobkyni přiznat přiměřenou výši smluvních úroků a pouze jejich zbývající část zamítnout.
Takový postup nemá oporu v zákoně, a to ani v ustanovení §41 obč. zák., jehož aplikace se dovolává dovolatelka a podle něhož vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.
Poměřuje-li soud ujednání o smluvním úroku z prodlení ustanovením §39 obč. zák., lze ho posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné (to znamená bez možnosti shledat ho neplatným jen co do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů), přičemž při neplatnosti dohody o výši úroku z prodlení poté nastupuje nárok na zákonný úrok z prodlení. Ke stejnému závěru ostatně dospěl Nejvyšší soud například již v rozsudku ze dne 25. června 2008, sp. zn. 32 Cdo 3010/2007 (dále též mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. srpna 2005, sp. zn. 33 Odo 875/2005), od něhož nemá důvodu se odchýlit ani v posuzované věci. Lze proto uzavřít, že se odvolací soud tvrzeného pochybení, které by spočívalo v opomenutí aplikace §41 obč. zák., nedopustil.
V další části dovolacího přezkumu se dovolací soud zabýval otázkou splatnosti kupní ceny, od níž se odvíjí počátek prodlení žalované s jejím zaplacením.
Podle §340 obch. zák. dlužník je povinen závazek splnit v době stanovené ve smlouvě (odstavec 1). Není-li doba plnění ve smlouvě určena, je věřitel oprávněn požadovat plnění závazku ihned po uzavření smlouvy a dlužník je povinen závazek splnit bez zbytečného odkladu po té, kdy byl věřitelem o plnění požádán (odstavec 2).
Nezbytným předpokladem pro použití ustanovení §340 odst. 2 obch. zák. upravujícího splatnost vyvolanou výzvou věřitele dlužníku k plnění, je skutečnost, že doba plnění není ve smlouvě určena. O takový případ však v posuzované věci nešlo.
Podle zjištění odvolacího soudu si totiž strany ve smlouvě sjednaly, že kupní cena bude zaplacena v pravidelných měsíčních splátkách po 66 673 Kč vždy k pátému dni následujícího měsíce proti faktuře prodávajícího, přičemž poslední splátka činila 66 665 Kč. Byla-li tedy splatnost jednotlivých splátek kupní ceny určena účastníky ve smlouvě, měl odvolací soud příslušné ujednání smlouvy o splatnosti kupní ceny vyložit a na daný případ aplikovat. Poměřoval-li však za této situace zjištěný skutkový stav ustanovením §340 odst. 2 obch. zák. a za použití této právní normy dovodil počátek prodlení žalované se zaplacením kupní ceny, právně pochybil a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci byl i v této otázce uplatněn právem.
V této souvislosti však neobstojí námitka dovolatelky, že plněním jednotlivých splátek uznala žalovaná zbývající část dluhu podle §407 odst. 3 obch. zák. Toto ustanovení, podle něhož plní-li dlužník částečně svůj závazek, má toto plnění účinky uznání zbytku dluhu, jestliže lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku, spojuje totiž za stanovených předpokladů účinky uznání zbytku dluhu pouze s plněním částečným, nikoli dílčím (tedy plněním ve splátkách, jak tomu bylo v posuzované věci). Plnění částečné a plnění dílčí jsou dva zcela odlišné pojmy. Na rozdíl mezi nimi již Nejvyšší soud poukázal a vysvětlil ho v rozsudku ze dne 29. října 2002, sp. zn. 29 Odo 847/2001, uveřejněném pod číslem 36/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. O plnění částečné jde tehdy, jestliže dlužník poskytne věřiteli na plnění svého závazku pouze část předmětu plnění (například v případě peněžitého plnění nezaplatí celou fakturovanou částku, nýbrž pouze její část), aniž by z dohody stran, z právního předpisu nebo z rozhodnutí soudu (či jiného státního orgánu) rozdělení na takové části vyplývalo. Takovou povahu nemá dílčí plnění, o něž se jedná v případě, kdy závazek je podle dohody stran, ze zákona nebo z rozhodnutí soudu (či jiného státního orgánu) rozdělen na několik relativně samostatných, zřetelně oddělených plnění, která samostatně (většinou postupně) dospívají (například plnění dluhu sjednané ve splátkách). Toto vymezení zcela koresponduje i s právní teorií, která uvedené pojmy důsledně rozlišuje (srov. Pelikánová, I. Komentář k obchodnímu zákoníku. 3. díl. LINDE PRAHA 1998, strana 333 – 334).
Důvodnou však dovolací soud shledal námitku dovolatelky proti přiznanému zákonnému úroku z prodlení. Odvolací soud totiž pochybil, nerespektoval-li změnu vládního nařízení č. 142/1994 Sb., která byla s účinností od 28. dubna 2005 provedena vládním nařízením č. 163/2005 Sb., a rovněž právní závěry formulované ve stanovisku občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2006, sp. zn. Cpjn 202/2005, k rozhodování soudů ve věcech úroků z prodlení, uveřejněném pod číslem 39/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pokud po celou dobu prodlení od 10. září 2005 až „do zaplacení“ přiznal úrok z prodlení v nijak nezdůvodněné sazbě 2 % p. a.
Lze tedy uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl v posuzované věci naplněn.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci samé (a v souvisejícím výroku o nákladech odvolacího řízení) zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. března 2010
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu