ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.466.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 466/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Spilka a Říha s. r. o. se sídlem Soběslav, Petra Bezruče 489/II , zastoupené JUDr. Ivo Danielowitzem, advokátem se sídlem Tábor, Smetanova 664, proti žalované M. K. , zastoupené Mgr. Ing. Kateřinou Pošvicovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Nádražní 762/32, o zaplacení 719.068,50,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 7 C 89/2004-128, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 30. srpna 2007, č. j. 26 Co 466/2007-161, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 17. září 2007, č. j. 26 Co 466/2007-175, takto:
I. Dovolání proti části výroku I. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 30. srpna 2007, č. j. 26 Co 466/2007-161, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 17. září 2007, č. j. 26 Co 466/2007-175, jíž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 28. března 2007, č. j. 7 C 89/2004-128, ve znění opravného usnesení ze dne 24. dubna 2007, č. j. 7 C 89/2004-147, v části výroku, kterou byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně s P. K. 664.428,50 Kč s úroky z prodlení ve výši 2 % ročně od 17. 10. 2003 do zaplacení a se smluvní pokutou ve výši 0,05 % denně od 17. 10. 2003 do zaplacení, se zamítá.
II. Dovolání proti výroku III. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 30. srpna 2007, č. j. 26 Co 466/2007-161, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 17. září 2007, č. j. 26 Co 466/2007-175, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 28. března 2007, č. j. 7 C 89/2004-128, ve znění opravného usnesení ze dne 24. dubna 2007, č. j. 7 C 89/2004-147, tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně s P. K. částku 54.640,- Kč s úroky z prodlení ve výši 2 % ročně do 17. 10. 2003 do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na nákladech dovolacího řízení částku 33.804,- Kč k rukám JUDr. Ivo Danielowitze, advokáta se sídlem Tábor, Smetanova 664.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované a P. K. domáhala žalobou v konečném znění zaplacení částky 992.778,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty s odůvodněním, že na základě smlouvy o dílo pro ně provedla hrubou stavbu domu, za niž jí zaplatili jen část vyúčtované ceny a neuhradili jí cenu, kterou za ně zaplatila Tesařství Rolínek spol. s r. o. za práce na krovu.
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 10. prosince 2004, č. j. 7 C 89/2004-25, zamítl návrh, aby žalovaní zaplatili společně a nerozdílně žalobkyni částku 992.778,- Kč s úroky z prodlení ve výši 2 % ročně od 17. 10. 2003 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 0,05 % denně z částky 992.778,- Kč od 17. 10. 2003 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a o poplatkové povinnosti. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře usnesením ze dne 11. února 2005, č. j. 15 Co 66/2005-40, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně poté rozhodl mezitímním rozsudkem ze dne 9. června 2005, č. j. 7 C 89/2004-51, tak, že „základ žalobního nároku žalobce je z větší části opodstatněný.“ Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně usnesením ze dne 30. srpna 2005, č. j. 15 Co 526/2005-63, opět zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně následně rozsudkem ze dne 28. března 2007, č. j. 7 C 89/2004-128, ve znění opravného usnesení ze dne 24. dubna 2007, č. j. 7 C 89/2004-147, uložil žalované a P. K. povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku společně a nerozdílně částku 803.597,70 Kč s úroky z prodlení ve výši 2 % od 17. 10. 2003 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 0,05 % denně z částky 803.597,70 Kč od 17. 10. 2003 do zaplacení (výrok I.), zamítl návrh, aby žalovaná a P. K. byli povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 189.180,30 Kč s úroky z prodlení ve výši 2 % od 17. 10. 2003 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 0,05 % denně z částky 189.180,30 Kč od 17. 10. 2003 do zaplacení (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III. a IV.).
K odvolání všech účastníků odvolací soud rozsudkem ze dne 30. srpna 2007, č. j. 26 Co 466/2007-161, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 17. září 2007, č. j. 26 Co 466/2007-175, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., jímž byla žalované a P. K. uložena povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 664.428,50 Kč s úroky z prodlení ve výši 2 % ročně od 17. 10. 2003 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 0,05 % denně od 17. 10. 2003 do zaplacení a v části výroku II., jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,05 % denně z částky 54.640,- Kč od 17. 10. 2003 do zaplacení (výrok I.), změnil jej v části výroku I., jímž byla žalované a P. K. uložena povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 139.169,20 Kč s úroky z prodlení ve výši 2 % ročně od 17. 10. 2003 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 0,05 % denně od 17. 10. 2003 do zaplacení tak, že žalobu v této části zamítl (výrok II.), změnil jej dále ve výroku II. tak, že žalované a P. K. uložil povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 54.640,- Kč s úroky z prodlení ve výši 2 % ročně od 17. 10. 2003 do zaplacení (výrok III.), konstatoval, že rozsudek soudu prvního stupně zůstává nedotčen v části výroku II., jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 134.540,30 Kč s úroky z prodlení ve výši 2 % ročně od 17. 10. 2003 do zaplacení a smluvní pokuty ve výši 0,05 % denně od 17. 10. 2003 do zaplacení (výrok IV.), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok V.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně (zhotovitelka) uzavřela se žalovanou a jejím manželem P. K. (objednateli) dne 5. 4. 2002 smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo zhotovení hrubé stavby rodinného domu v K., v rozsahu předložené projektové dokumentace vyhotovené Ing. Č., technického popisu prací a výkazu výměr (dále jen "smlouva“). Podle tzv. slepého rozpočtu vypracovaného na základě projektu H. K. učinila žalobkyně cenovou nabídku ze dne 4. 2. 2002 (tzv. krycí list rozpočtu), která byla dohodou smluvních stran snížena na částku 2,400.000,- Kč včetně DPH uvedenou ve smlouvě. Součástí sjednaného díla byl i krov a náklady na jeho provedení byly zahrnuty do rozpočtu. Již při uzavření smlouvy bylo účastníkům známo, že projekt je v tomto ohledu nedostatečný. Ujednali si, že v případě rozšíření či zúžení předmětu díla bude cena účtována podle skutečných nákladů a vyrovnána v konečné faktuře (článek VII. smlouvy). V článku VII. smlouvy se rovněž dohodli, že objednatel je povinen při prodlení s platbou dílčí nebo celkové faktury zaplatit zhotoviteli smluvní pokutu ve výši 0,05 % za každý den prodlení. Soud prvního stupně neuvěřil tvrzení P. K., že žádné vícepráce oproti původnímu projektu neobjednávali a neschvalovali a že tyto práce provedla žalobkyně svévolně na základě vlastního rozhodnutí. V zápisech ze stavebního deníku ze dne 10. 5. 2002, 31. 5. 2002 a 10. 6. 2002, které podepsal, totiž P. K. odsouhlasil nad rámec sjednané smlouvy stavbu opěrné zdi a provedení dalších zemních prací (základy garáže, dno bazénu, vyzdění komínu a vodovodní šachty). Smluvní strany dne 1. 8. 2002 jednaly o podstatných změnách krovu (měl být proveden firmou Tesařství Rolínek spol. s r. o.), výkopu kanalizace a šachty, opěrné zdi, skružujícího věnce a ocelové konstrukce a též o tom, že bazén bude zhotoven podle nového projektu vypracovaného Ing. Č. Průběh jednání byl téhož dne zachycen v zápisu ve stavebním deníku a P. K. podepsán. Krov byl proveden oproti původnímu projektu jiným způsobem na základě podstatně upravené projektové dokumentace firmou Tesařství Rolínek spol. s r. o., která jednala s oběma účastnickými stranami. Žalovaná a její manžel změnu krovu včetně zvýšení jeho ceny na částku 803.000,- Kč schválili. Mimo to si samostatně objednali u této firmy další práce, které nebyly součástí smlouvy o dílo, za jejichž provedení firma fakturovala žalobkyni částku 54.640,- Kč, a ta ji zaplatila. Žalobkyně provedla na díle další práce v hodnotě 134.540,30 Kč včetně DPH (úpravu podloží, sběrný žlab vody, dodávku stavebního materiálu, lešení a stavební výtahy, přesun hmot, zdravotně technickou instalaci), jež však nebyly součástí projektové dokumentace a nebyly ani odsouhlaseny objednateli. Ze znaleckého posudku Ing. K. soud prvního stupně zjistil, že hodnota víceprací činila 2,416.017,- Kč bez DPH, hodnota prací, které nebyly provedeny, činila 1,477.879,20 Kč. Žalovaní dílo od žalobkyně převzali (v tomto ohledu poukázal na závěry obsažené v usnesení odvolacího soudu ze dne 11. 2. 2005), k jeho provedení výhrady neměli, dílo bylo bez vad. Zaplatili za ně žalobkyni 2,400.000,- Kč; z fakturované částky 992.778,- Kč za provedené vícepráce (splatné 16. 10. 2003) nezaplatili nic.
Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně a žalovaná s P. K. uzavřeli smlouvu o dílo v souladu s §631 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“), přičemž cena za dílo byla dohodnuta podle rozpočtu ve smyslu §635 odst. 1 větou první obč. zák. ve výši 2,400.000,- Kč a bylo možné ji zvýšit či snížit v závislosti na faktickém průběhu stavby. Smluvní strany si ve smlouvě o dílo dohodly též smluvní pokutu v souladu s §544 obč. zák. Protože dílo bylo dokončeno a předáno, vznikl žalobkyni nárok na zaplacení jeho ceny, i když v jiné než žalované výši. Soud prvního stupně od dohodnuté ceny 2,400.000,- Kč odečetl 1,477.879,20 Kč (tj. hodnotu prací, které nebyly provedeny) a naopak k ní přičetl 2,416.017,- Kč (tj. hodnotu provedených víceprací). Od výsledné částky pak ještě odečetl 134.540,30 Kč (správně 134.890,30 Kč), tj. hodnotu prací sice provedených, ale neschválených a do rozpočtu nezahrnutých. Protože objednatelé zaplatili žalobkyni jen 2,400.000,- Kč, dluží jí 803.597,70 Kč; od 17. 10. 2003 (tj. následující den po splatnosti vystavené faktury) byly žalobkyni přiznány úroky z prodlení podle §517 odst. 2 obč. zák. a smluvní pokuta ve výši 0,05 % denně z dlužné částky 803.597,70 Kč podle §544 obč. zák.
Odvolací soud se se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně převážně ztotožnil. Především zdůraznil, že ujednání účastníků ve smlouvě o ceně díla je cenou dohodnutou podle rozpočtu (§635 odst. 1 věta první obč. zák.) s tím, že ujednání účastníků v článku VII. smlouvy zakotvuje předem možnost zvýšení či snížení ceny za zhotovení předmětu díla podle skutečné situace, která v průběhu stavby nastane. V návaznosti na názor, že §635 odst. 1 obč. zák. nestanoví dobu, kdy má být souhlas se změnou ceny díla udělen, a ani žádné požadavky na listinu, která obsahuje schválení prací měnících cenu díla, dovodil, že objednatelé podpisem smlouvy o dílo udělili předem v jejím článku VII. písemný souhlas ke změnám v pracích na díle, k nimž během stavby dojde (§635 odst. 1 obč. zák.). Zároveň vyslovil, že i kdyby tomu tak nebylo, potřebný písemný souhlas s pracemi nad rámec uzavřené smlouvy o dílo P. K. udělil tím, že podepsal zápisy ve stavebním deníku zachycující jednotlivá jednání o tom, jaké změny budou na stavbě provedeny, jaké mají objednatelé požadavky a jaké změny byly dohodnuty. Protože objednatelé byli manžely, nebylo třeba ke schválení těchto dílčích stavebních prací souhlasu obou, neboť tyto úkony nepřesahovaly rámec obvyklé správy majetku náležícího do společného jmění manželů, kterou podle §145 odst. 2 věty první obč. zák. může vykonávat každý z nich. I kdyby právní úkon jednoho z nich vybočil z mezí uvedeného ustanovení, nejednalo by se o absolutní neplatnost právního úkonu (§39 obč. zák.), nýbrž o neplatnost relativní (§40a obč. zák.), jíž je nutno se dovolat, což však žalovaná neučinila. Odvolací soud nepřihlédl k novému tvrzení žalované a P. K., že jejich bezpodílové spoluvlastnictví manželů bylo před uzavřením smlouvy o dílo zrušeno, a neprovedl důkaz rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 4. 2. 1994, sp. zn. 3 C 393/1993, neboť je uplatnili až v odvolacím řízení v rozporu s §205a odst. 1 o. s. ř. Ohledně skutkových zjištění soudu prvního stupně (týkajících se skutečně realizovaných prací) poukázal na okolnost, že hodnota víceprací vyčíslená znalcem zahrnuje i tři položky, na jejichž úhradu nemá žalobkyně právo, neboť byly provedeny mimo rozpočet bez souhlasu objednatelů a hodnota víceprací tak ve skutečnosti dosahuje částky 2,040.293,10 Kč; hodnota prací, které nebyly provedeny, podle znaleckého posudku činí 1,407.503,70 Kč (namísto žalobkyní uváděných 1.477.879,20 Kč). Zdůraznil, že zatímco cena dohodnutá ve smlouvě o dílo zahrnovala i DPH, hodnoty víceprací a prací neprovedených byly ve znaleckém posudku uváděny bez DPH. Základem pro výpočet změněné ceny za dílo je proto částka 2,285.714,- Kč (cena dohodnutá ve smlouvě bez DPH), k níž je třeba přičíst hodnotu provedených víceprací (2,040.293,10 Kč), a naopak od ní odečíst hodnotu prací neprovedených (1,407.503,70 Kč); po připočtění 5 % sazby DPH činí konečná cena za dílo 3,064.428,50 Kč. Objednatelé dosud žalobkyni zaplatili 2,400.000,- Kč, zbývá jim proto doplatit 664.428,50 Kč. Protože byli v prodlení s platbou faktury (a tedy i přisouzenou částkou) od 17. 10. 2003, jsou povinni uhradit žalobkyni jak dlužnou částku s odpovídajícími úroky z prodlení, tak i se smluvní pokutou ve výši 0,05 % denně z dlužné částky. Částku 54.640,- Kč, kterou žalobkyně za žalovanou a P. K. zaplatila Tesařství Rolínek spol. s r. o. za drobné tesařské práce, jež si u této firmy objednali, posoudil oproti soudu prvního stupně jako nárok na vydání bezdůvodné obohacení ve smyslu §454 obč. zák. Jelikož žalobkyně za žalovanou a P. K. plnila, co po právu měli plnit sami, vzniklo jim na její úkor bezdůvodné obohacení, které jsou jí povinni vydat spolu s úroky z prodlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž za napadené označuje jeho výroky I., III. a V., přípustnost dovolání opírá o §237 odst. 1 písm. a/, b/ popřípadě c/ o. s. ř. a ohlašuje uplatnění dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ a odst. 3 o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že se v rozporu s §205a odst. 1 o. s. ř. nezabýval její námitkou, že bezpodílové spoluvlastnictví s P. K. bylo zrušeno před uzavřením smlouvy o dílo. Tuto skutečnost sice před soudem prvního stupně neuplatnila, avšak za situace, kdy ji tento soud poučil pouze podle §119a odst. 1 o. s. ř., a nikoli též podle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř., nebyl důkaz rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 4. 2. 1994, sp. zn. 3 C 393/1993, jímž bylo jejich bezpodílové spoluvlastnictví zrušeno, označený až v odvolacím řízení nepřípustnou novotou a vztahovala se na něho výjimka ve smyslu §205a odst. 1 písm. d/ o. s. ř. Soudy pochybily i tím, že podání žalobkyně ze dne 26. 5. 2006 nepovažovaly za změnu žaloby podle §95 o. s. ř., jestliže v něm žalobkyně oproti žalobě požadovala zaplatit částky za práce a výkony nevyplývající ze smlouvy o dílo nebo z původní či pozměněné dokumentace z titulu bezdůvodného obohacení. Dále namítla nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí; odvolací soud se nezabýval argumentací uvedenou v jejím odvolání a tím zasáhl do jejích práv na spravedlivý proces zaručených Listinou základních práv a svobod a Evropskou Úmluvou o lidských právech (v tomto směru odkázala na nález sp zn. III. ÚS 176/96). Žalovaná nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že dílo jim bylo po jeho dokončení předáno, k němuž dospěl již v usnesení ze dne 11. 2. 2005, č. j. 15 Co 66/2005-40, a zavázal jím soud prvního stupně. Připomíná, že P. K. v rámci účastnické výpovědi dne 20. 9. 2004 uvedl, že nikdy nebyl vyzván k převzetí stavby, že ji dodělávaly jiné firmy a že dům je již zkolaudován, a poukazuje na svůj přípis ze dne 12. 6. 2006. I nadále tvrdí, že lze těžko zjistit, kdy bylo dílo dokončeno. Vzhledem k rozsahu prací, které nebyly provedeny (zemní práce, základy, svislé konstrukce, stropy a stropní konstrukce, podlahy a podlahové konstrukce, izolace, konstrukce tesařské a klempířské, krytina), jejichž hodnota představuje více jak polovinu dohodnuté ceny, pokládá za absurdní závěr odvolacího soudu, že dílo bylo řádně v dohodnutém termínu dokončeno a předáno. Není srozuměna ani se závěrem, že cena za dílo byla dohodnuta podle rozpočtu. I nadále tvrdí, že cena za dílo sjednaná ve výši 2,400.000,- Kč byla cenou konečnou; to uvedla i sama žalobkyně dne 10. 6. 2004 před soudem. Odvolacímu soudu vytýká nesprávný výklad smlouvy, neboť zcela pominul, že článek X. obsahuje ujednání, podle něhož veškeré změny při realizaci stavby (materiálu, technologii) musí být zhotovitelem včas oznámeny, odsouhlaseny objednatelem a projektantem, a že si v článku XI. ujednali, že smlouvu o dílo je možné měnit pouze písemnými dodatky podepsanými statutárními zástupci obou smluvních stran. Jestliže krov nebyl smlouvou o dílo řešen a byl zcela nově objednán (jak vyplynulo z výpovědi stavbyvedoucího žalobkyně F. P. a z vyjádření žalobkyně), měl být uzavřen písemný dodatek ke smlouvě. Výhradu má i k výkladu článku VII. smlouvy odvolacím soudem, podle něhož si v něm strany zakotvily možnost zvýšení nebo snížení ceny za zhotovení předmětu díla podle skutečné situace, která v průběhu stavby nastane, a že v něm udělily předem souhlas ke změnám v pracích na díle, k nimž dojde. Tento názor je jednak v rozporu s ujednáními v článcích X. a XI. smlouvy, jednak by takový úkon byl absolutně neplatný, jelikož by šlo o vzdání se práv do budoucna. Na rozdíl od odvolacího soudu považuje ujednání o smluvní pokutě za neplatné pro neurčitost (§37 obč. zák.), neboť z článku VII. smlouvy není zřejmé, z jaké částky má být procentuelně výše smluvní pokuty stanovena (§544 odst. 2 obč. zák.). Z uvedených důvodů navrhuje rozsudky soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ztotožnila s právními i skutkovými závěry odvolacího soudu.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou při splnění podmínky jejího advokátního zastoupení (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Každé podání, tedy i dovolání, je třeba vykládat podle jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.). I když žalovaná v dovolání výslovně uvádí, že jím napadá rozsudek odvolacího soudu ve výrocích I., III. a V., z obsahu jejích dovolacích námitek vyplývá, že ve skutečnosti brojí výlučně proti té části výroku I. rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým bylo vyhověno žalobě v rozsahu částky 664.428,50 Kč s příslušenstvím a se smluvní pokutou 0,05 % denně od 17. 10. 2003 do zaplacení. Ostatně proti té části výroku I. rozsudku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,05 % denně z částky 54.640,- Kč od 17. 10. 2003 do zaplacení, by ani nebyla k podání dovolání subjektivně legitimována, neboť k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 28/1998, nebo jeho rozsudek ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 154).
Protože dovolání žalované neobsahuje žádné konkrétní výhrady proti nákladovému výroku V. rozsudku odvolacího soudu (žalovaná nenamítá, že odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů při nesprávné aplikaci příslušných procesních ustanovení, pouze poukazuje na akcesorickou povahu výroku o nákladech řízení), je zjevné, že ve skutečnosti proti němu nesměřuje. I kdyby však zpochybnila správnost rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, nebylo by dovolání proti tomuto výroku objektivně přípustné (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003).
Jelikož dovolání žalované proti části výroku I. rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku vyhovujícím žalobě do částky 664.428,50 Kč s příslušenstvím a se smluvní pokutou 0,05 % denně od 17. 10. 2003 do zaplacení, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., a proti výroku III., jímž odvolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žalované uložil platební povinnost 54.460,- Kč s příslušenstvím, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., zaměřil se Nejvyšší soud na posouzení, zda je v tomto rozsahu též důvodné. Přitom byl ve smyslu §242 odst. 3 věty první o. s. ř. vázán uplatněnými dovolacími důvody, jak je žalovaná v dovolání obsahově vylíčila.
Podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Zatímco existenci zmatečností žalovaná netvrdí (a ani z obsahu spisu nevyplývá), námitkami, že odvolací soud v rozporu s §205a odst. 1 písm. d/ o. s. ř. nepřihlédl k jejímu tvrzení, že před uzavřením smlouvy o dílo bylo její bezpodílové spoluvlastnictví s P. K. zrušeno, a neprovedl důkaz rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 4. 2. 1994, sp. zn. 3 C 393/1993, že odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu je nepřezkoumatelné a že podání ze dne 26. 5. 2006 měly soudy posoudit jako změnu žaloby podle §95 o. s. ř., uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Prostřednictvím §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle §205a odst. 1 o. s. ř. skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem mimo jiné jen tehdy, jestliže jimi má být splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti nebo důkazní povinnost, a to za předpokladu, že pro nesplnění některé z uvedených povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a že odvolatel nebyl řádně poučen podle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. (písm. d/).
Uvedené ustanovení jednak obsahuje obecný zákaz uvádění nových skutečností a důkazů v odvolání, jednak stanoví výjimky z tohoto zákazu. Nastane-li některá z výjimek ze zákazu skutkových a důkazních novot uvedená v §205a odst. 1 o. s. ř., jsou způsobilým odvolacím důvodem také nové skutečnosti a nové důkazy v rozsahu, v jakém z těchto výjimek vyplývají. Systém neúplné apelace, na němž je budováno odvolací řízení ve věcech sporných, předpokládá, že před soudem prvního stupně mají být provedeny všechny účastníky navržené důkazy potřebné k prokázání právně významných skutkových tvrzení. K tomu zákon ukládá účastníku povinnost tvrdit před soudem prvního stupně všechny pro věc v té době existující právně významné skutečnosti (§101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) a označit všechny v té době dostupné důkazy způsobilé k jejich prokázání (§101 odst. 1 písm. b/ a §120 odst. 1 o. s. ř.). Účastníci přitom nesou procesní odpovědnost, jestliže uvedené povinnosti nesplní. Poučení podle §118a odst. l až 3 o. s. ř. pak slouží právě k tomu, aby účastníci tyto své povinnosti (břemeno tvrzení a břemeno důkazní) splnili. V případě, že soud prvního stupně odvolatele nepoučil podle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř., ač toho bylo podle stavu řízení třeba, že odvolatel neměl ve věci úspěch v důsledku neunesení břemene tvrzení nebo důkazního břemene a že se tak stalo pro nesplnění poučovací povinnosti soudem podle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř., jsou nové skutečnosti a důkazy, jimiž odvolatel splní svou povinnost tvrzení a důkazní, odvolacím důvodem podle §205a odst. 1 písm. d/ o. s. ř. Jestliže však žaloba byla zamítnuta nikoli proto, že účastníci neunesli břemeno tvrzení nebo důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde důvodu pro postup soudu podle §118a o. s. ř. Jinak řečeno postup podle §118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. přistupovat (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 71/2009, a jeho usnesení ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003).
V posuzovaném případě soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci z provedených důkazů; žalovaná neměla ve věci úspěch nikoli pro neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene, ale v důsledku právního posouzení zjištěného skutkového stavu věci soudem prvního stupně. Pak ovšem soud prvního stupně nebyl povinen poskytovat účastníkům, tedy ani žalované poučení podle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. Odvolací soud tudíž nepochybil, jestliže ve smyslu §205a odst. 1 o. s. ř. nepřihlédl ke skutečnosti, že bezpodílové spoluvlastnictví žalovaných bylo před uzavřením smlouvy o dílo zrušeno, ani k důkazu rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 4. 2. 1994, sp. zn. 3 C 393/1993, neboť žalovaní je přes poučení soudem prvního stupně podle §119a odst. 1 o. s. ř. uplatnili až v odvolacím řízení.
Podle §157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce, přičemž není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé.
Z citovaného ustanovení vyplývá mimo jiné povinnost soudu (tj. i odvolacího soudu - §211 o. s. ř.) v odůvodnění rozsudku uvést stručný a jasný výklad o tom, které skutečnosti, významné pro rozhodnutí věci, má za prokázané a které nikoliv. U každé jednotlivé prokázané i neprokázané skutečnosti musí (stručně a jasně) uvést, jak k tomuto závěru došel, tedy z jakých důkazů podle jeho názoru závěr vyplývá, jak tyto důkazy ve smyslu §132 až 135 o. s. ř. hodnotil, a to zejména tehdy, šlo-li o důkazy protichůdné. Povinnost soudu rozsudek tímto způsobem odůvodnit (§157 odst. 2 o. s. ř.) je přitom jedním z principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a z článku 1 Ústavy České republiky, který představuje součást práva na spravedlivý proces. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Rozhodnutí, které nerespektuje zásady uvedené v §157 odst. 2 o. s. ř., je nepřezkoumatelné (pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů).
V posuzovaném případě nelze dospět k závěru, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, jelikož odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil v souladu s výše uvedenými zásadami a nelze mu v tomto směru vytknout žádné pochybení. Je zřejmé, které konkrétní skutečnosti (významné z hlediska rozhodnutí věci) vzal za prokázané a které nikoliv. Zcela jasně vyložil, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při hodnocení každého důkazu jednotlivě a všech důkazů v jejich vzájemné souvislosti (§132 o. s. ř.), a vypořádal se se všemi odvolacími námitkami žalované včetně objasnění toho, které práce zahrnuté do rozpočtu nebyly provedeny, které provedené práce do rozpočtu nezahrnuté byly žalovanými odsouhlaseny, popř. neodsouhlaseny, včetně jejich vyčíslení.
Podle §95 odst. 1 věty první o. s. ř. žalobce (navrhovatel) může za řízení se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení. Nejvyšší soud ČR již v rozsudku ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 21/2003, vyslovil právní názor, že o změnu žaloby (§95 o. s. ř.) se jedná tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě, nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, anebo požaduje-li žalobce sice stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě. O změnu žaloby nejde, jestliže žalobce na základě téhož skutku změní svůj náhled na jeho právní kvalifikaci (srovnej žalovanou zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 29 Odo 664/2002). Posouzení skutku (skutkového děje) po právní stránce je vždy úkolem soudu; žalobce nemusí svůj nárok právně kvalifikovat a pokud tak učiní, není soud jeho právním názorem vázán. Pouhá změna v právní kvalifikaci skutku proto není změnou žaloby.
V posuzované věci se žalobkyně žalobou došlou soudu dne 29. 3. 2004 domáhala po žalovaných zaplacení částky 992.778,- Kč s příslušenstvím představující nedoplatek ceny díla. Součástí vylíčeného skutkového základu věci bylo i tvrzení, že orientační cena za dílo nezahrnovala náklady na zhotovení krovu, že tyto práce byly objednány dle požadavku žalovaných u firmy Tesařství Rolínek spol. s r. o. a že žalobkyně za dodávku krovu této firmě uhradila částku 844.140,- Kč. Podáním zde dne 16. 9. 2004 žalobkyně požádala, aby soud prvního stupně připustil změnu žaloby tak, že kromě v žalobě vyčísleného nedoplatku ceny díla jí bude přiznána i smluvní pokuta. Soud prvního stupně usnesením ze dne 2. 12. 2004 navrhovanou změnu žaloby připustil. Dne 2. 5. 2006 byl sepsán protokol o místním ohledání viditelných stavebních prací a úprav na domě a u domu žalovaných. Z obsahu protokolu vyplývá, že byla pořízena fotodokumetace a že se přítomní účastníci vyjadřovali k jednotlivým stavebním prvkům; obsah protokolu nezachycuje žádný přednes žalobkyně, který by bylo možno kvalifikovat jako změnu návrhu. V následujícím podání ze dne 26. 5. 2006 žalobkyně pouze k výzvě soudu sdělila, že k výsledkům místního ohledání nemá námitek a že navrhuje přibrat znalce z oboru stavebnictví, ceny a odhady nemovitostí, který nechť se vyjádří k tomu, zda stavební práce uvedené v krycím listu rozpočtu - vícepráce ze dne 30. 9. 2004 (jednotlivě vyjmenované) byly součástí jejího závazku z uzavřené smlouvy o dílo, k (případnému) určení výše bezdůvodného obohacení žalovaných u prací a výkonů, jež nevyplývaly ze smlouvy o dílo nebo z původní nebo pozměněné projektové dokumentace či za zápisů ve stavebním deníku. Z uvedeného je tedy zřejmé, že žalobkyně se ani v tomto podání (čl. 82 spisu) nedomáhala něčeho jiného než v původní žalobě, nepožadovala více, než co požadovala původně, a ani se nedomáhala téhož na základě jiného skutkového stavu; pouze se vyjadřovala k možné odlišné právní kvalifikaci.
Žalované se nepodařilo námitkami uplatněnými v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. zpochybnit správnost napadeného rozsudku.
Žalovaná namítla nesprávnost skutkového závěru odvolacího soudu, že dílo bylo dokončeno a objednatelům předáno. Dále brojí proti výkladu obsahu smlouvy odvolacím soudem, konkrétně proti závěrům, že účastníci smlouvy si dohodli cenu díla podle rozpočtu s možností jejího snížení či zvýšení podle skutečných nákladů a že objednatelé dali předem souhlas ke změně prací na díle, jež si stavba vyžádá. Všechny tyto námitky vystihují dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.
Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá podle obsahu spisu v provedeném dokazování v podstatné části oporu. Podstatnou částí se přitom rozumí takové skutečnosti, jež má odvolací soud za prokázané, a které byly významné pro rozhodnutí věci při aplikaci hmotného práva. Provedeným dokazováním je jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
V daném případě odvolací soud založil právní závěr, že žalobkyně má právo na zaplacení ceny za dílo, na skutkovém zjištění, že dílo bylo dokončeno a předáno (§634 odst. 2 a §650 odst. 2 obč. zák.). Tento skutkový závěr převzal od soudu prvního stupně, který jej učinil s odkazem na usnesení odvolacího soudu ze dne 11. 2. 2005, č. j. 15 Co 66/2005-40. Skutková zjištění, že dílo bylo zhotoveno podle projektové dokumentace změněné po schválení objednateli nebo na jejich žádost a že žalobkyně dílo objednatelům předala, byla čerpána z výpovědi jednatele žalobkyně L. S. a vyplývají rovněž z výpovědí svědků F. P. (stavbyvedoucího při zhotovení předmětu díla) a V. R. (jednatele firmy Tesařství Rolínek spol. s r. o.). Pro závěr, že dílo bylo dokončeno a předáno, svědčí i prokázané chování objednatelů, kteří žalobkyni zaplatili cenu díla ve výši, kterou považovali za sjednanou, a učinili tak i způsobem dohodnutým ve smlouvě - 90 % ceny na základě provedených výkonů a 10 % ceny splatné po dokončení a předání díla. I poté jejich chování odpovídalo tomu, že sjednané dílo bylo dokončeno, neboť dokončili i samotnou stavbu a proběhlo kolaudační řízení. Tento závěr odvolacího soudu podporuje jak výpověď P. K. před soudem prvního stupně ze dne 20. 9. 2004, tak i skutečnost, že ve stavebním deníku, který byl přehledně veden a k němuž měli objednatelé přístup, neobsahuje žádné zápisy svědčící o tom, že dílo nebylo provedeno řádně, a že ke způsobu provedení díla měli objednatelé výhrady. Argumentace žalované, že dílo nemohlo být dokončeno už i vzhledem k rozsahu prací, které nebyly provedeny, jejichž hodnota činí 1,393.568,70 Kč (správně 1,407.503,70 Kč), se nemůže prosadit, protože z provedených důkazů (výpovědí svědků P. a R., zápisů ve stavebním deníku a ze znaleckého posudku Ing. P. K.) vyplývá, že žalobkyně zároveň provedla vícepráce v hodnotě 2,040.293,10 Kč, které byly zhotoveny po dohodě s objednateli a mnohdy místo prací podle původní projektové dokumentace. Tak tomu bylo v případě zemních prací, základů, konstrukcí, stropů a stropních konstrukcí, podlah a podlahových konstrukcí, izolací proti vodě a tesařských konstrukcí.
V souzené věci bylo třeba, aby soud za použití výkladových pravidel podle §35 odst. 2 obč. zák. interpretoval obsah smlouvy.
Podle §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Jak správně uvedl odvolací soud, citované ustanovení předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro ten případ formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Obsah právního úkonu lze posoudit i podle vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §35 odst. 2 obč. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci v dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání.
V posuzovaném případě smlouva obsahuje v článku VII. ujednání smluvních stran, podle něhož „Cena za zhotovení předmětu smlouvy je stanovena na základě projektové dokumentace a předaného výkazu výměr“…. „Celkem s DPH Kč 2,400.000,-“.… „Případné rozšíření či zmenšení bude účtováno podle skutečných nákladů a vyrovnáno v konečné faktuře“. V článku X. je obsažena pasáž s textem, v němž se uvádí, že „Veškeré změny při realizaci stavby (materiálu, technologii) musí být zhotovitelem včas oznámeny, odsouhlaseny objednatelem a projektantem.“ Součástí tohoto článku je i „Upozornění“, podle něhož výkaz výměr ani popis skladby střechy neřeší všechny potřebné práce spojené s konstrukcí krovu, její tepelnou izolací, klempířské práce, oplechování oken, atiky a parapetu. Článek XI. pak obsahuje ujednání, že „Tuto smlouvu je možno měnit pouze písemnými dodatky podepsanými statutárními zástupci obou smluvních stran.“
Ujednání účastníků ve smlouvě o ceně za provedené dílo, pokud jde o význam jednotlivých použitých pojmů, jejich vzájemnou vázanost a řazení ve struktuře celé smlouvy, je jednoznačné. Cena za dílo byla sjednána podle rozpočtu ve smyslu §635 odst. 1 obč. zák. Nasvědčuje tomu odkaz na projektovou dokumentaci a výkaz výměr (jinými slovy na rozpočet). Zároveň si však účastníci dohodli, že konečná cena za dílo bude záviset na objemu skutečně vynaložených nákladů, ať již bude v porovnání s projektovou dokumentací a výkazem výměr, na něž se ve smlouvě odkazuje, širší či užší. Slovnímu spojení „Případné rozšíření či zmenšení…“ nelze rozumět jinak, než že se váže ke zhotovení předmětu smlouvy (tj. hrubé stavby), neboť bezprostředně navazuje právě na tu část textu smlouvy, která se týká ceny za zhotovení předmětu smlouvy. Příčinou této dohody byla skutečnost, že si účastníci byli vědomi toho, že projektová dokumentace a výkaz výměr neřeší všechny práce, které bude zhotovení hrubé stavby vyžadovat (viz upozornění v článku X.). Tvrdí-li žalovaná, že ve smlouvě si účastníci dohodli cenu za dílo ve výši 2,400.000,- Kč jako cenu konečnou, byl by takový projev vůle v rozporu s jazykovým vyjádřením uvedeného úkonu, a proto k němu nelze při výkladu smluvního ujednání přihlížet. Dohody o výši konečné ceny za dílo se bezprostředně týká ujednání účastníků v článku X. smlouvy, jímž veškeré změny v realizaci stavby podmínili oznámením zhotovitele a odsouhlasením objednatele a projektanta. S názorem žalované, že změny při realizaci stavby měly být dohodnuty písemnými dodatky ke smlouvě, se nelze ztotožnit, neboť ujednání v článku XI. se zjevně na tyto změny, které si účastníci upravili samostatně v článku X. bez odkazu na článek XI., nevztahuje. Výkladem článků VII. a X. smlouvy lze tudíž dojít ke skutkovému závěru, že si účastníci dohodli cenu za dílo ve výši 2,400.000,- Kč, bude-li provedeno podle připojené projektové dokumentace a výkazu výměr; v případě změn při realizaci stavby (ať již ve smyslu jejího rozšíření nebo zúžení) si dohodli, že výše ceny bude odpovídat skutečně vynaloženým nákladům, ovšem pouze u těch změn, které budou objednateli odsouhlaseny v souladu s článkem X.
Lze sice přisvědčit žalované, že není správný skutkový závěr odvolacího soudu, že podpisem smlouvy udělili předem písemný souhlas ke změnám při realizaci díla (k němuž dospěl chybným výkladem smlouvy), avšak má-li skutkové zjištění odvolacího soudu, že P. K. udělil potřebný písemný souhlas s jednotlivými změnami při realizaci stavby, oporu v provedených důkazech, je chybný (dílčí) skutkový závěr odvolacího soudu bez významu z hlediska právního posouzení věci. Jestliže P. K. písemně schválil v rámci obvyklé správy majetku náležejícího do společného jmění manželů podle §145 odst. 2 obč. zák. práce a náklady, které nebyly do rozpočtu zahrnuty, žalobkyně je podle změněné projektové dokumentace provedla a objednatelům dílo předala, vzniklo jí právo na zvýšenou cenu (§634 odst. 2, §635 odst. 1 věta druhá, §650 odst. 1 obč. zák.).
Vzhledem k řečenému dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. není naplněn.
Žalovaná prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnila správnost právního závěru odvolacího soudu, že ujednání o smluvní pokutě je platné. Tvrdí, že jde o neplatný právní úkon pro neurčitost stanovení způsobu určení smluvní pokuty (§37 odst. 1, §544 odst. 2 obč. zák.).
Právní posouzení je nesprávné, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Právní úkon je nesrozumitelný, jestliže nelze zjistit, jaký obsah jím měl být vlastně vyjádřen. Právní úkon je neurčitý tehdy, je-li vyjádření projevu vůle sice po jazykové stránce srozumitelné, avšak nejednoznačný a tím i neurčitý je jeho věcný obsah (má věcné nedostatky). Jen právní úkony, u nichž neurčitost obsahu nelze odstranit výkladem podle stanovených interpretačních pravidel (§35 odst. 2 obč. zák.), jsou pro neurčitost neplatné (srovnej rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 1997, sp. zn. 5 Cmo 494/96, publikované v časopise Soudní rozhledy, ročník 1998, číslo 8, strana 205, rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, publikované v časopise Soudní rozhledy, ročník 1998, číslo 7, strana 372).
V daném případě jde o posouzení určitosti a srozumitelnosti ujednání účastníků o smluvní pokutě.
Smluvní pokuta, jako jeden ze zajišťovacích prostředků, je upravena v §544 a §545 obč. zák. Představuje peněžitou částku, kterou je dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svou smluvní povinnost, i když porušením povinnosti věřiteli nevznikne škoda (§544 odst. 1 obč. zák.). Ujednání o smluvní pokutě je dvoustranným právním úkonem, který musí splňovat kritéria §544 obč. zák. (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 1999, sp. zn. 3 Cdo 1486/96, a ze dne 19. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 457/2004). Nezbytnou náležitostí je uvedení výše pokuty nebo alespoň způsobu, jakým bude stanovena (§544 odst. 2 obč. zák.). Zatímco v prvním případě je výše smluvní pokuty předem dohodnuta a v průběhu doby se nemění, v druhém případě je účastníkům umožněno, aby výši pokuty vázali na okolnosti, které považují za významné, jejichž hodnoty však nejsou v době uzavření smlouvy známy. Z pohledu určitosti ujednání o smluvní pokutě tedy ustanovení §544 odst. 2 obč. zák. vyžaduje, aby v okamžiku uzavření smlouvy bylo nepochybné, jakým způsobem, to znamená z hodnoty kterých veličin a jakým výpočtem, bude výše smluvní pokuty v případě porušení smluvní povinnosti stanovena (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2001, sp. zn. 33 Odo 204/2001, uveřejněný v Souboru pod č. C 675, Švestka J., Spáčil, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník II Komentář. 2. vyd. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1608).
V posuzované věci se smluvní strany dohodly, že „...bude-li objednatel v prodlení platby dílčích, nebo celkové faktury, je povinen uhradit zhotoviteli smluvní pokutu ve výši 0,05 % za každý den prodlení.“ Výkladem tohoto ujednání (§35 odst. 2 obč. zák.) lze dospět k jedinému možnému závěru, že právo na smluvní pokutu zhotoviteli vznikne, jestliže se objednatel dostane do prodlení s platbou dílčí nebo celkové faktury, a to ve výši 0,05 % denně, a to z částky, na kterou zněla vystavená faktura (popř. její části), s jejímž zaplacením je objednatel v prodlení. Nelze proto přisvědčit námitce žalované, že ujednání o smluvní pokutě postrádá kriterium určitosti. Protože objednatelé se s placením částky účtované v konečné faktuře dostali dne 17. 10. 2003 do prodlení (§517 odst. 1 věta první obč. zák.), nelze závěru odvolacího soudu, že žalobkyně má právo na smluvní pokutu ve výši 0,05 % denně za každý den prodlení z přiznané jí částky 664.428,50 Kč, nic vytknout. Ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. tedy nebyl uplatněn opodstatněně.
Z výše uvedených důvodů dovolací soud dovolání žalované v plném rozsahu zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., za stavu, kdy žalobkyni vznikly náklady v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 27.870,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 5., odst. 2, §10 odst. 3, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 5.634,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění (§137 odst. 3 o. s. ř.). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 23. března 2010
JUDr. Blanka M o u d r á, v. r.
předsedkyně senátu