ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.689.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 689/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně R.U.R GROUP EXPORT – IMPORT s. r. o. se sídlem v Praze 4, Křesomyslova 357/21, zastoupené JUDr. Karlem Matějkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Legerova 44, proti žalovanému P. V. , zastoupenému Mgr. Kryštofem Mannem, advokátem se sídlem v Praze 1, Maiselova 15, o zaplacení 120.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 49/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. října 2007, č. j. 69 Co 263/2007-47, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 14.150,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Karla Matějky, advokáta se sídlem v Praze 2, Legerova 44.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. března 2007, č. j. 27 C 49/2007-22, zamítl žalobu o zaplacení částky 120.000,- Kč s odůvodněním, že v tomto rozsahu výkon práva na zaplacení požadované smluvní pokuty, zajišťující včasnou návratnost půjčené částky ve výši 90.000,- Kč podle smluv o půjčkách ze dne 22. 8. 2005 a 26. 8. 2005, odporuje dobrým mravům. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně na základě smluv poskytla žalovanému dvě půjčky, každou ve výši 45.000,- Kč se splatností dne 22. 11. 2005. V obou smlouvách byla pro případ, že žalovaný půjčky ve lhůtě nevrátí, sjednána smluvní pokuta ve výši 10.000,- Kč za každý i jen započatý měsíc prodlení. Platebním rozkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. března 2006, sp. zn. 61 Ro 4337/2005, bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 90.000,- Kč s 5 % úrokem od 23. 11. 2005 do zaplacení společně se smluvní pokutou z obou půjček v souhrné výši 20.000,- Kč. Platební rozkaz nabyl právní moci dne 6. 5. 2006. Dovolávaje se rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 33 Cdo 3072/2000, důvody, na jejichž základě odepřel žalobkyni podle §3 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) soudní ochranu, spatřoval soud prvního stupně ve skutečnosti, že byla-li u každé jednotlivé půjčky ve výši 45.000,- Kč dohodnuta konvencionální pokuta ve výši 10.000,- Kč za každý měsíc prodlení s vrácením půjčené částky, je její požadavek na zaplacení nemravný.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. října 2007, č. j. 69 Co 263/2007-47, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 120.000,- Kč a zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Na základě týchž skutkových zjištění uzavřel, že celková výše smluvní pokuty byla zcela závislá na době prodlení žalovaného se splněním závazku včas vrátit poskytnuté půjčky. Na její nepřiměřenost nelze usuzovat jen z toho, že celková výše pokuty přesáhne i několikanásobně zajištěnou pohledávku pouze v důsledku dlouhodobého prodlení dlužníka; při včasném splnění by mu povinnost zaplatit tuto majetkovou sankci nevznikla. Z těchto důvodů odvolací soud dovodil, že dohodnutá smluvní pokuta neodporuje dobrým mravům a nejsou tu důvody jak pro aplikaci §39 obč. zák., tak i §3 odst. 1 obč. zák.
V dovolání žalovaný (dále též „dovolatel“) namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci v otázce platnosti ujednání o smluvní pokutě, neboť se jím obcházelo (ve prospěch žalobkyně) kogentní ustanovení §517 odst. 2 obč. zák. o maximální možné výši úroků z prodlení; toto smluvní ujednání zároveň odporuje dobrým mravům, neboť dohodnutá smluvní pokuta představuje 266 % ročně z dlužné částky. Odvolacímu soudu vytýká, že přiznal význam té skutečnosti, že v rozkazním řízení zůstal nečinný, nepodal včas odpor, a z toho dovodil, že nezpochybňuje platnost ujednání o smluvních pokutách. Má zato, že nepoučil-li jej soud podle §118a odst. 2 o. s. ř. o svém odlišném náhledu na právní posouzení věci tak, aby mohl doplnit svá tvrzení a k nim navrhnout důkazy, např. „v otázce nezkušenosti“, zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Žalobkyně navrhla dovolání jako nedůvodné zamítnout.
Podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Takovou vadu řízení spatřuje žalovaný v postupu odvolacího soudu, který mu neposkytl poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř. a nevyzval jej k doplnění rozhodných skutečností.
Podle §5 o. s. ř. soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech.
Podle §118a odst. 2 o. s. ř. má-li předseda senátu zato, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1.
K jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, patří i nedostatky v poučovací povinnosti soudu prvního stupně podle §118a o. s. ř. Citované ustanovení vymezuje poučovací povinnost soudu při jednání. Jeho smyslem je, aby účastníkovi nebyla zamítnuta žaloba proto, že neunesl břemeno tvrzení, aniž byl poučen, že takové břemeno má, a že účastníku nelze zamítnout žalobu, protože neunesl důkazní břemeno, aniž by byl poučen, že takové břemeno má. Tato poučovací povinnost je povinností svou povahou objektivní a nebylo-li účastníku potřebné poučení poskytnuto, ačkoliv se tak mělo stát, došlo k porušení tohoto zákonného ustanovení a řízení před soudem prvního stupně je z tohoto důvodu vždy postiženo vadou, bez ohledu na to, zda poznatky o tom vyšly najevo až v odvolacím (popř. dovolacím) řízení. Existence vady řízení spočívající v porušení §118a o. s. ř. je pak dána i tehdy, splní-li účastníci z pohledu právního názoru zaujatého soudem prvního stupně v jeho rozhodnutí ve věci samé svoji povinnost tvrzení i povinnost důkazní, a odvolací soud dospěje k jinému právnímu názoru, který vyžaduje, má-li být věc podle něj meritorně rozhodnuta, doplnění tvrzení účastníků o další rozhodné skutečnosti, jež nebyly z pohledu právního názoru soudu prvního stupně potřebné, když odvolací soud nemůže sám postupovat podle §118a o. s. ř. vzhledem k nepřípustnosti uplatnění nových skutečností nebo důkazů. Podle uvedených ustanovení nemohou být účastníci přímo poučováni o hmotném právu; to platí i o poučovací povinnosti podle §118a odst. 2 o. s. ř., při níž možnost jiného posouzení věci po právní stránce než podle účastníkova právního názoru je jen důvodem (pohnutkou či motivem), pro který je soud povinen účastníka poučit o povinnosti doplnit vylíčení rozhodných skutečností, který však soud účastníku nesděluje. Odvolací soud se vytýkané vady (nesplnění poučovací povinnosti podle §118a odst. 2 o. s. ř. nedopustil. Nebylo totiž důvodu takové poučení žalovanému poskytnout. Žalovaný úplně vylíčil rozhodující skutkové okolnosti, na nichž založil svou procesní obranu. Odvolací soud na základě stejných skutkových tvrzení, téhož závěru o skutkovém stavu věci a na základě právního posouzení věci podle týchž ustanovení §3 odst. 1, §39 a §544 obč. zák. rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 120.000,- Kč s příslušenstvím. Učinil tak veden úvahou o platnosti ujednání o smluvní pokutě a nedostatku důvodů pro odmítnutí soudní ochrany nároku žalobkyně podle §3 odst. 1 obč. zák. Rozhodnutí odvolacího soudu nebylo tedy založeno na závěru, že žalovaný neunesl důkazní břemeno ve vztahu k tvrzením, jež mohla pro něj přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, ani na právním posouzení věci založeném na aplikaci odlišných hmotněprávních ustanovení, ale na odlišném výkladu shora citovaných ustanovení občanského zákoníku. Nejvyšší soud uvedl již v usnesení z 27. června 2003, č. j. 21 Cdo 121/2003-107, že „postup podle ustanovení §118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat.“ Tyto závěry jsou zcela použitelné pro daný případ, kdy skutkový stav byl provedenými důkazy objasněn a jiný právní názor soudu na zjištěný skutkový stav poučovací povinnost soudu podle §118a odst. 2 o. s. ř. nezakládá. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dán.
Jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, popř. vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebyly namítány a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu.
Námitku, že odvolací soud při rozhodování nesprávně „přiznal význam“ tomu, že nepodal odpor proti vydanému platebnímu rozkazu, lze podřadit dovolacímu důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř.
Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Podstatnou částí se přitom rozumí takové skutečnosti, jež má odvolací soud za prokázané, a které byly významné pro rozhodnutí věci při aplikaci hmotného práva .
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí nikterak nevyplývá, že by odvolací soud zjištění, že žalovaný nepodal odpor proti platebnímu rozkazu ze dne 14. března 2006, sp. zn. 61 Ro 4337/2005, shledal významným pro závěr o platnosti ujednání o smluvní pokutě a pro odmítnutí aplikace §3 odst. 1 obč. zák. Pouze připomněl, že žalovaný v minulosti proti ujednání o smluvní pokutě nevznášel žádné výhrady. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. tak nebyl naplněn.
Podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje žalovaný v nesprávném závěru o platnosti ujednání o smluvní pokutě. Oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že ujednání obchází kogentní ustanovení o výši úroků z prodlení.
Smluvní pokuta je peněžitá částka, kterou je dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svou smluvní povinnost, i když porušením povinnosti věřiteli nevznikne škoda (§544 odst. 1 obč. zák.); lze jí zajistit jakoukoliv právní (smluvní nebo zákonnou) povinnost. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 26. ledna 1999, sp. zn. 29 Cdo 2495/98, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 6/2000, přijal a odůvodnil závěr, že ustanovení §544 a §545 obč. zák. nevylučují možnost sjednání smluvní pokuty za prodlení s placením peněžitého závazku.
Na rozdíl od smluvní pokuty, která je samostatným zajišťovacím institutem (§544 a násl. obč. zák.), je úrok z prodlení jako příslušenství pohledávky (§121 odst. 3 obč. zák.) důsledkem změny závazkového právního vztahu nastalého prodlením dlužníka (§517 odst. 1 a 2 obč. zák.). Z uvedených rozdílů právní úpravy smluvní pokuty a úroku z prodlení, dále z toho, že občanský zákoník neobsahuje žádnou právní úpravu o souběhu těchto majetkových sankcí a konečně i z toho, že jde o dva různé právní instituty, vyplývá, že sjednají-li si účastníci závazkového vztahu pro případ prodlení se splněním peněžitého závazku, např. zaplacení půjčky, smluvní pokutu, je dlužník povinen v případě prodlení se splněním uvedeného závazku zaplatit věřiteli sjednanou smluvní pokutu a vedle toho i úrok z prodlení podle §517 odst. 2 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. ledna 1999, sp. zn. 29 Cdo 2495/98, který byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, číslo sešitu 1, pod č. 6); ujednání, které výši smluvní pokuty činí závislou též na době, po kterou trvá porušení smluvní povinnosti (např. procentní částkou za každý měsíc prodlení), není neplatné.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. žalovaný dále prosazuje názor, že sjednaná smluvní pokuta je zjevně nepřiměřená pohledávce, kterou zajišťovala (266 % z půjčené částky), a je tudíž neplatná pro rozpor s dobrými mravy. K otázce přiměřenosti smluvní pokuty se Nejvyšší soud vyjádřil již v řadě svých rozhodnutí (např. v rozhodnutí ze dne 23. října 2006, sp. zn. 33 Odo 1385/2004, ze dne 26. ledna 1999, sp. zn. 29 Cdo 2495/98, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 6/2000, ze dne 26. července 2000, sp. zn. 30 Cdo 2247/99, ze dne 9. srpna 2001, sp. zn. 33 Odo 204/2001, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 675, ze dne 23. června 2004 sp. zn. 33 Odo 588/2003, uveřejněném zde pod č. C 2801, ze dne 27. července 2006, sp. zn. 33 Odo 810/2006, nebo ze dne 23. května 2006, sp. zn. 33 Odo 1427/2005).
Mezi účastníky byla sjednána smluvní pokuta ve výši 10.000,- Kč za každý, byť i započatý měsíc prodlení až do úplného vyrovnání dluhu včetně smluvní pokuty (viz smlouva ze dne 22. 8. 2005 a ze dne 26. 8. 2005). Taková výše smluvní pokuty nikterak nepřekračuje účel smluvní pokuty spočívající zejména v pohrůžce citelné majetkové sankce vůči dlužníkovi pro případ, že nesplní zajištěnou povinnost, a v dostatečném zabezpečení věřitele proti případným škodám, které by mu mohly nesplněním zajištěné povinnost vzniknout. V posuzované věci byla konečná výše smluvní pokuty plně závislá na době, po kterou žalovaný nesplnil povinnost, kterou sám smluvně převzal. Výsledná výše smluvní pokuty je tudíž důsledkem relativně dlouhé doby, která uplynula ode dne splatnosti zajištěné pohledávky do jejího zaplacení. Z pohledu přiměřenosti výše smluvní pokuty je na místě hodnotit jinak smluvní pokutu sjednanou ve formě pevně stanovené částky a smluvní pokutu sjednanou formou určité sazby za stanovenou časovou jednotku. Pevně stanovenou smluvní pokutu ve výši několikanásobku zajištěné částky by bylo zřejmě možno (při současném zohlednění všech okolností daného případu) považovat za nepřiměřenou právě s ohledem na poměr mezi hodnotou zajištěné pohledávky a výší smluvní pokuty, kterou by v takovém případě byl dlužník povinen zaplatit i třeba jen za několik dnů prodlení. Stejné měřítko však nelze dobře použít, dosáhne-li celková výše smluvní pokuty několikanásobku zajištěné pohledávky v důsledku dlouhodobého prodlení dlužníka; zde výše smluvní pokuty plně závisí na době, po kterou dlužník svou povinnost zajištěnou smluvní pokutou neplní – čím delší je doba prodlení, tím vyšší je smluvní pokuta. Jinak řečeno, na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou „měsíční sazbu“ smluvní pokuty. Opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty) a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit. Lze proto uzavřít, že smluvní pokuta ve výši 10.000,- Kč za každý, byť i započatý měsíc prodlení je s ohledem ke všem okolnostem daného případu přiměřená a ujednání o smluvní pokutě není proto neplatné podle §39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy.
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl naplněn.
Žalovanému se tak prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahovaného vymezení nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku a dovolací soud proto jeho dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. je neúspěšný žalovaný povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení.
Ty představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], stanovená podle §3 odst. 1 bod 4, §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 13.850,- Kč, a paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve výši 300,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 31. března 2010
JUDr. Václav D u d a
předseda senátu