ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.98.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 98/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Ing. A. K. , zastoupené Mgr. Pavlem Hynkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 6, proti žalovanému P. M., zastoupenému Mgr. Evou Pokornou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Petrohradská 390/46, o zaplacení částky 3.400,- Kč s příslušenstvím a o úroky z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 2/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2007, č. j. 62 Co 3/2007-155, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku 2.160,- Kč k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 124.204,- Kč s 27% úroky z prodlení od 16. 2. 1999 do zaplacení. Dále požadovala úrok z prodlení ve výši 27% z částky 20.000,- Kč od 19. 3. 1998 do zaplacení, 27% úrok z prodlení z částky 50.000,- Kč od 18. 5. 1998 do zaplacení, 27% úrok z prodlení z částky 26.300,- Kč od 7. 6. 1998 do zaplacení, 27% úrok
z prodlení z částky 40.000,- Kč od 10. 7. 1998 do zaplacení a dále zaplacení částky 3.400,- Kč s 27% úrokem z prodlení od 16. 2. 1999 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovaným uzavřeli celkem čtyři smlouvy o dílo, na základě kterých měl žalovaný na její nemovitosti instalovat okna a dveře a provést na nich finální nátěry ve vysoké kvalitě. Žalovaný však dílo řádně nedokončil, respektive dílo vykazovalo vady.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl rozsudkem ze dne 5. listopadu 2004, č. j. 7 C /2/2000-77, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 15. srpna 2005, č. j. 7 C /2/2000-99, tak,
že stanovil žalovanému povinnost uhradit žalobkyni částku 124.204,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 15% od 16. 2. 1999 do zaplacení, úrok z prodlení ve výši 26% z částky 20.000,- Kč
od 19. 3. 1998 do zaplacení, úrok z prodlení ve výši 26% z částky 50.000,- Kč od 18. 5. 1998 do zaplacení, úrok z prodlení ve výši 26% z částky 26.300,- Kč od 7. 6. 1998 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 26% z částky 40.000.- Kč od 10. 7. 1998 do zaplacení. Dále zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni 3.400,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 15% z této částky od 16. 2. 1999 do zaplacení. Žalobu v části, jíž žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení úroku z prodlení ve výši 1% z částky 20.000,- Kč od 19. 3. 1998 do zaplacení, 1% z částky 50.000,- Kč
od 18. 5. 1998 do zaplacení, 1% z částky 26.300,- Kč od 7. 6. 1998 do zaplacení, 1% z částky 26.300,- Kč od 7. 6. 1998 do zaplacení, 1% z částky 40.000.- Kč od 10. 7. 1998 do zaplacení a 12% úrok z prodlení z částky 3.400,- Kč od 16. 2. 1999, zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. února 2006, č. j. 62 Co 395/2005-110, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zaplacení částky 124.204,- Kč potvrdil; ve výrocích
o zaplacení částky 3.400,- Kč, o zaplacení příslušenství a ve výroku o nákladech řízení jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 6 poté rozsudkem ze dne 18. srpna 2006, č. j. 7 C 2/2000-129, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 3.400,- Kč s 15% úrokem z prodlení
od 10. 3. 1999 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 15% z částky 124.204,- Kč od 16. 2. 1999 do 5. 6. 2006. Zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení 15% úroku z prodlení
z částky 3.400,- Kč za dobu od 16. 2. 1999 do 9. 3. 1999, úroku ve výši 26% z částky 20.000,- Kč od 19. 3. 1998 do 16. 2. 1999, 26% z částky 50.000,- Kč od 18. 5. 1998 do 16. 2. 1999, ve výši 26% z částky 26.300,- Kč od 7. 6. 1998 do 16. 2. 1999, a ve výši 26% z částky 40.000.- Kč od 10. 7. 1998 do 16. 2. 1999. Současně rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. dubna 2007, č. j. 62 Co 3/2007-155, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 3.400,- Kč s 15% úrokem z prodlení z této částky ročně od 10. 3. 1999 do zaplacení (výrok I.), změnil jej ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 15% úrok z prodlení z částky 124.204,- Kč jen tak, že žalobu o přiznání tohoto úroku z prodlení za den 5. 6. 2006 zamítl, jinak jej v tomto výroku, jakož i v zamítavém výroku o zaplacení úroku ve výši 26% z částek 20.000,- Kč, 50.000,- Kč, 26.300,- Kč a 40.000,- Kč potvrdil.
Ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (výrok III.)
Proti výroku I. a té části výroku II. rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o jeho povinnosti zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 15% z částky 124.204,- Kč od 16. 2. 1999 do 4. 6. 2006, podal žalovaný dovolání. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že přiznání úroků z prodlení není v rozporu s dobrými mravy. Je přesvědčen, že přiznání příslušenství, které v celkové výši převyšuje žalovanou částku i výnosy z vkladů v předmětném období, je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Připomíná, že k nárůstu příslušenství došlo v důsledku mnohaleté nečinnosti soudu prvního stupně. Nesouhlasí ani s argumentací, že byl před zahájením soudního řízení opakovaně vyzýván ke smírnému vyřešení sporu, zejména
k řádnému dokončení díla, což odmítl učinit. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky obou soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně s dovoláním žalobce nesouhlasí a navrhuje, aby bylo jako nepřípustné odmítnuto nebo jako nedůvodné zamítnuto. Namítá, že žalovaný nespecifikoval, v čem spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Protože průtahy v řízení nezpůsobila, není důvod, aby jí nebylo příslušenství, na které má zákonný nárok, přiznáno.
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo sice podáno včas k tomu legitimovaným subjektem (žalovaným), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Každé podání účastníka řízení - tudíž i dovolání - je nutné posuzovat podle jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.). Vymezuje-li občanský soudní řád – při splnění zákonných podmínek – jako způsobilý předmět dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, má tím na mysli i jednotlivé jeho výroky.
Podle obsahového vymezení směřuje dovolání v prvé řadě proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části přiznávající žalobkyni částku 3.400,- Kč
s příslušenstvím. Dále pak směřuje proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části přiznávající žalobkyni úrok z prodlení ve výši 15% z částky 124.204,- Kč
od 16. 2. 1999 do 4. 6. 2006. Ostatně proti výroku, jímž odvolací soud změnil (ve prospěch žalovaného) rozsudek soudu prvního stupně a proti výroku, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho části, jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení úroku ve výši 26% z částek 20.000,- Kč, 50.000,- Kč, 26.300,- Kč a 40.000,- Kč, by dovolání žalovaného nebylo ani subjektivně přípustné, neboť k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28, popř. rozsudek ze dne 1. 2. 2001, sp. zn.
29 Cdo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 154).
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, a c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 2 o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné a) ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží, a b) ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení.
Dovolání směřující proti rozsudečnému výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek, kterým soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 3.400,- Kč
s příslušenstvím, není ve smyslu §237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. přípustné.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně přiznávající žalobkyni úrok z prodlení ve výši 15% z částky 124.204,- Kč od 16. 2. 1999 do 4. 6. 2006. Přípustnost dovolání proti tomuto výroku může být zvažována výhradně v intencích §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť odvolací soud - pokud jde
o zmíněné příslušenství - potvrdil v pořadí sice již druhý, avšak obsahem shodný (tj. žalobě vyhovující) rozsudek soudu prvního stupně.
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaný odvolacímu soudu v této souvislosti vytýká, že skutková zjištění nepoměřoval ustanovením §3 odst. 1 obč. zák. Oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že přiznání úroku z prodlení ve výši 15% z částky 124.204,- Kč za období od 16. 2. 1999 do 4. 6. 2006 je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy.
Závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu je zásadně právně významný, je dovolací soud povolán spojovat jen s posouzením těch právních otázek, na kterých napadené rozhodnutí spočívá, které mají obecný přesah a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl. Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. tedy je, že řešená právní otázka měla zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Otázka, zda žalobou uplatněný výkon práva na úrok z prodlení je v daném případě v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe, a není tudíž způsobilá založit zásadní právní význam napadeného rozsudku. Úvaha soudu, zda lze výkon práva odepřít pro jeho rozpor s dobrými mravy, se totiž odvíjí od posouzení zcela jedinečných skutkových okolností daného případu, jež lze jen obtížně zobecnit. Výklad pojmu „dobré mravy“ ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. navíc Nejvyšší soud podal opakovaně v celé řadě svých rozhodnutí (namátkou lze uvést např. rozhodnutí ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, nebo ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004, ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005). Navíc Nejvyšší soud již v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 2895/99, ze dne 29. 3. 2001, který je publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením R 5/2002, dovodil, že požadavek věřitele na zaplacení úroku z prodlení zásadně nelze považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, a to ani
za situace, kdy existence dluhu je mezi účastníky sporná a je o ní rozhodováno v soudním řízení. Odepřít ochranu by bylo možno pouze takovému požadavku, který by opomíjel zajišťovací, sankční a kompenzační charakter institutu prodlení, nevycházel by z jeho smyslu, případně by jej dokonce zneužíval k poškození dlužníka nebo by vzhledem k poměrům účastníků vedl k nepřiměřeným důsledkům v tom smyslu, že by dlužníka zatěžoval likvidačním způsobem, zatímco pro věřitele by neznamenal podstatný přínos. Rovněž k otázce přiměřenosti příslušenství se Nejvyšší soud vyjádřil již v řadě svých rozhodnutí (srov. např. sp. zn. 33 Odo 810/2006, ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 33 Odo 1427/2005 nebo sp. zn. 33 Odo 588/2003 ze dne 23. 6. 2004), v nichž je vedle názoru, že na nepřiměřenost příslušenství nelze usuzovat z jeho celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení. Smluvní strana se nemůže bránit splnění povinnosti zaplatit kapitalizovaný úrok z prodlení poukazem na dobré mravy, jestliže mohla zabránit růstu celkové výše tím, že by svou povinnost, kterou nesplnila řádně a včas, splnila alespoň v co nejkratší (přiměřené) době. Tyto závěry, od nichž dovolací soud nemá důvodu se odchylovat, odvolací soud při zohlednění okolností daného případu respektoval a jeho závěr, že přiznání požadovaného úroku z prodlení se nepříčí dobrým mravům, je správný.
Za dané procesní situace, kdy nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání, dovolacímu soudu nezbylo, než je podle §243b odst. 5 věty první o. s. ř. ve spojení s §218 písm. c/ o. s. ř. bez jednání odmítnout, aniž se jím mohl věcně zabývat.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovanému, jehož dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 2. ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 360,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 17. března 2010
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu