ECLI:CZ:NS:2010:4.TDO.118.2010.1
sp. zn. 4 Tdo 118/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. března 2010 dovolání, které podal obviněný Ing. P. M. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. 3 To 302/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 56/2009, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. P. M. odmítá .
Odůvodnění:
I.Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2009, sp. zn. 3 T 56/2009 , byl obviněný Ing. P. M. uznán vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák., jehož se měl dopustit tím, že „ dne 18. 8. 2007, kolem 01:40 hodin, v B. na ulici K., přijížděl v levém jízdním pruhu ve směru od ulice K. k ulici C., s osobním automobilem tovární značky BMW 523i, světle šedé barvy, k hlídce Policie ČR ve složení pprap. J. Č. a nstržm. I. B., provádějící na místě dopravně bezpečnostní akci nařízenou v souvislosti s Velkou cenou silničních motocyklů v Brně a stojící na dobře osvětleném místě pod lampou pouličního osvětlení u služebního vozidla v barevném provedení Policie ČR se zapnutým modrým výstražným majákem a ačkoli byl nstržm. B. oblečen do služebního stejnokroje a reflexní vesty s nápisem „POLICIE“ a vstoupil do levého pruhu vozovky, kterým na místo přijíždělo vozidlo obžalovaného a stavěcím terčem se zapnutým červeným světlem dal obžalovanému příkaz stůj, po vydání signálu k zastavení, obžalovaný na znamení hlídkujícího policisty nezastavil. pouze zpomalil, dal znamení pravými směrovými světly a začal přejíždět do pravého pruhu k zastavení, avšak když byl téměř celým vozidlem v pravém jízdním pruhu, znenadání prudce zrychlil a vyrazil vlevo do místa, kde stál policista B., který musel před vozidlem uskočit, jinak by byl s jistotou zasažen pravou stranou vozidla, jelikož obžalovaný projel svým vozidlem těsně kolem uskakujícího policisty ve vzdálenosti asi čtyřicet až šedesát cm a vysokou rychlostí pokračoval dál ve směru k ulici C. Uvedená hlídka začala ujíždějící vozidlo okamžitě pronásledovat služebním vozidlem a údaje o pronásledovaném vozidlu předala radiostanicí dalším hlídkám policie, obžalovaný pokračoval v ujíždění ulicemi M. H., D., Č., E. a S., kde byl po několika marných výzvách k zastavení zablokován a zastaven vozidlem jiné hlídky policie “. Za to byl obviněný Ing. P. M. odsouzen podle §155 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v délce dvaceti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Současně byl obviněnému uložen podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu tři a půl roku.
Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2009, sp. zn. 3 T 56/2009, podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. 3 To 302/2009 , tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného Ing. P. M. jako nedůvodné zamítl.
II. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání , přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozsudek soudu prvního stupně byl vyhlášen v jeho nepřítomnosti, a dále dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí soudu prvního stupně, stejně jako soudu odvolacího, spočívá na nesprávném posouzení skutku.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný namítl, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, neboť soud prvního stupně vynesl rozsudek dne 4. 5. 2009 bez přítomnosti obviněného, ačkoli ten dne 4. 5. 2009 byl v pracovní neschopnosti, což soudu doložil (a to jak písemně, tak telefonicky) a předložil též soudu potvrzení o pracovní neschopnosti. Uvedl, že tak neměl možnost se vyjádřit k obviněním vůči němu vzneseným, když při hlavním líčení dne 20. 4. 2009 uvedl, že se chce k těmto obviněním vyjádřit až po provedení výslechu svědků, což soud prvního stupně akceptoval. Obviněnému tak bylo rovněž upřeno právo uvádět okolnosti a důkazy sloužící k jeho obhajobě a bylo mu odňato právo závěrečné řeči a posledního slova.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu obviněný namítl, že skutkový stav, který soud zjistil, není trestným činem, neboť jeho jednání nevykazuje znaky objektivní a subjektivní stránky trestného činu tak, aby mohl být skutek posouzen jako trestný čin útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. Ačkoli obviněný připouští, že v rámci uvedeného dovolacího důvodu nelze vznášet námitky proti skutkovým zjištěním, současně však s odkazem na judikaturu Ústavního soudu označuje tento výklad dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu za příliš restriktivní a odporující smyslu institutu dovolání. Vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval provedením důkazů navrhovaných v odvolání a z tohoto důvodu nemohl věc objektivně a správně hmotněprávně posoudit. Má za to, že usnesení o zamítnutí odvolání proto bylo předčasné a odvolací soud měl přijmout jiné procesní rozhodnutí zohledňující námitky obviněného. Obviněný dále vytýká odvolacímu soudu, že se nevypořádal s rozpory ve výpovědích svědků – především zakročujících policistů nstržm. B. a pprap. Č., a ve vztahu k jejich výpovědím poukazuje na údajné rozpory. Soudu též vytýká, že nebyla náležitě hodnocena jeho výpověď, ze které dle jeho názoru vyplývá, že souzený skutek nespáchal a neměl k jeho spáchání ani žádný motiv. Obviněný vypočítává důkazy, jejichž provedení se neúspěšně domáhal před soudem prvního i druhého stupně, a vytýká soudu prvního stupně, že postupem, kterým tyto důkazy apriorně odmítl, byla porušena jeho základní procesní práva, což je navíc podpořeno tím, že se odvolací soud tímto vadným postupem soudu prvního stupně nijak nezabýval.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se dále obviněný domnívá, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí nepostupovaly orgány činné v trestním řízení tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Obviněný vychází při své argumentaci z přesvědčení, že neexistuje dostatečné množství důkazů, které by prokazovalo spáchání v obžalobě uvedeného skutku. Obsáhle ze svého hlediska rozebírá a hodnotí důkazní situaci, zejména ve vztahu ke svědeckým výpovědím svědků nstržm. B. a pprap. Č. a dále ke znaleckému posudku znalce Ing. F., který obviněný předložil ve stadiu projednání věci před odvolacím soudem. Obviněný z výše uvedených důvodů shledává, že postupem soudů obou stupňů byla porušena jeho základní procesní práva, neboť bylo postupováno v rozporu se zásadou rovnosti stran zakotvenou v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a zároveň bylo obviněnému upřeno právo na spravedlivý proces vyplývající z čl. 6 odst. 1 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Obviněný také uvedl, že nesouhlasí s uložením trestu zákazu činnosti, neboť má za to, že v odvolacím řízení dostatečně prokázal, že je dobrým a slušným řidičem.
Obviněný je též přesvědčen, že nedošlo k naplnění subjektivní stránky trestného činu, neboť nebyl prokázán a neexistuje úmysl obviněného ke spáchání skutku uvedeného v obžalobě. Soudy obou stupňů dle jeho názoru neobjasnily dostatečně motiv obviněného ke spáchání trestného činu útoku na veřejného činitele, když motiv vyhnout se silniční kontrole a ujet policistům jednoznačně a evidentně není motivem ke spáchání tohoto trestného činu. V návaznosti na výše uvedené obviněný shledává, že byla v jeho případě porušena zásada in dubio pro reo.
Z výše uvedených důvodů proto obviněný Ing. P. M. navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. 3 To 302/2009, a taktéž rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2009, sp. zn. 3 T 56/2009, zrušil a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je zjevně nedůvodný, neboť obviněný nezpochybňuje dodržení ustanovení §160 odst. 1 a §166 odst. 1 tr. ř. a u hlavního líčení dne 4. 5. 2009 byly splněny věcné i formální předpoklady pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného. Na tom by nezměnila nic ani skutečnost, že by svou neúčast obviněný řádně a včas omluvil, nicméně v daném případě svoji neúčast u hlavního líčení obviněný omluvil až dodatečně dne 5. 5. 2009. Státní zástupce uvedl, že dne 4. 5. 2009 šlo již o druhé hlavní líčení v předmětné trestní věci konané s tím, že první hlavní líčení se konalo dne 20. 4. 2009 v přítomnosti obviněného, který svých procesních práv široce využil, když vyslýchaným svědkům položil řádově několik desítek otázek a učinil řadu důkazních návrhů. Obviněný též vzal na vědomí termín konání odročeného hlavního líčení dne 4. 5. 2009, při němž však bylo prováděno dokazování pouze čtením listinných důkazů, které neměly podstatný význam pro rozhodnutí o vině. Státní zástupce dodal, že bylo věcí obviněného, že při hlavním líčení dne 20. 4. 2009 odmítl k věci vypovídat a že i před tím v přípravném řízení vypovídal pouze kuse.
Námitky obsahově podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shledal státní zástupce nedůvodnými. Uvedl, že pod deklarovaný důvod spadají toliko námitky, podle kterých skutek zjištěný soudem nevykazuje objektivní ani subjektivní znaky trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. Tyto námitky však byly obviněným uplatněny pouze formálně, když na jejich podporu neuvedl žádnou konkrétní argumentaci týkající se nesouladu skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě a zákonných znaků uvedeného trestného činu. Státní zástupce nepřisvědčil ani námitce neobjasnění motivu trestného činu, neboť tento není formálním znakem trestného činu útoku na veřejného činitele.
Ostatní námitky se dle státního zástupce týkají toliko polemiky s úplností provedeného dokazování a s hodnocením důkazů soudy, tedy směřující výlučně do oblasti skutkových zjištění a deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídající. Do stejné kategorie spadají i námitky, kterými obviněný vytýká porušení nikoli hmotněprávních, ale procesních zásad in dubio pro reo a rovnosti stran, stejně jako námitka týkající se uložení trestu zákazu činnosti, kteroužto lze uplatňovat jen v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Závěrem státní zástupce uvedl, že ze skutkových námitek nevyplývá ani existence tzv. extrémního rozporu vykonaných skutkových zjištění a právního posouzení věci.
Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného Ing. P. M. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné.
III.Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) v neveřejném zasedání nejprve zkoumal, zda v této věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obdobně Nejvyšší soud zjistil, že dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., bylo podané osobou oprávněnou k podání dovolání (§265d odst. 1 písm. b/, odst. 2 tr. ř.), ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným Ing. P. M. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obžalovaného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces. Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny má každý právo mimo jiné na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, což je nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každému, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, musí být poskytnuta možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne.
Námitky, které obviněný v dovolání uplatnil ve vztahu k uvedenému dovolacímu důvodu je třeba považovat za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou.
Podmínky, za nichž je možné konat hlavní líčení, jsou upraveny v ustanovení §202 tr. ř. Podle §202 odst. 2 tr. ř. lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného, jen když má soud za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, a přitom
a) obžaloba byla obžalovanému řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán, a
b) o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§160 tr. ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§166 odst. 1 tr. ř.).
Přitom je třeba mít na paměti, že hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného nelze podle odst. 4 shora citovaného zákonného ustanovení konat, je-li obžalovaný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. V případech nutné obhajoby (§36 tr. ř.) nelze konat hlavní líčení bez přítomnosti obhájce. Ovšem v souladu s §202 odst. 5 tr. ř. se ustanovení první věty odstavce 4 neužije, pokud obžalovaný požádá, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti.
Z předloženého trestního spisu vyplývá, že soud prvního stupně nařídil v předmětné trestní věci první hlavní líčení na 20. 4. 2009 v 8.30 hod. Z protokolu o hlavním líčení z tohoto dne (č. l. 65 – 90) vyplývá, že v rámci něho obviněný využil široce svých procesních práv, když učinil řadu důkazních návrhů (nákresy na tabuli, natočení svědků na kameru, modelace pohybu, výslech zakročujících policistů na detektoru lži, provedení znaleckého posudku, zajištění obrazového záznamu z místa činu – městský kamerový systém), založil do spisu náčrtky pořízené téhož dne u hlavního líčení svědky nstržm. B. a pprap. Č. a svědkům položil řadu otázek k objasnění skutkového stavu věci. Z protokolu o hlavním líčení se podává, že nalézací soud vyhlásil dne 20. 4. 2009 usnesení, že podle §219 odst. 1 tr. ř. se hlavní líčení odročuje na 4. 5. 2009 v 10.15 hod. Z protokolu o hlavním líčení na č. l. 89 se pak podává, že státní zástupce i obžalovaný termín jednání berou na vědomí s tím, že již nebudou o termínu písemně vyrozumíváni.
Z protokolu o hlavním líčení ze dne 4. 5. 2009 (č. l. 93 – 96) se podává, že podle §202 odst. 2 tr. ř. se hlavní líčení konalo v nepřítomnosti obviněného, který vzal termín konání hlavního líčení na vědomí, nicméně byl neomluven. Podle §213 odst. 1 tr. ř. bylo přistoupeno ke čtení listinných důkazů, a to protokolu o zadržení (č. l. 4-5), náčrtku a fotodokumentace (č. l. 11-15), úředního záznamu (č. l. 31, 32, 33), výpisu z EKŘ (č. l. 35-36), protokolu o umístění vozidla (č. l. 39), zprávy o pověsti (č. l. 36), RT (č. l. 37), a připojeného spisu sp. zn. 9 T 218/2004 Městského soudu v Brně, zejména pak rozsudku č. l. 122, a usnesení na č. l. 124 a 142 předmětného spisu. Dále byl podle §213 odst. 2 tr. ř. proveden věcný důkaz, a to přiložené CD s audiozáznamem. Na dotaz soudu o eventuálním doplnění dokazování státní zástupce uvedl, že žádné návrhy na doplnění dokazování nečiní. Z daného vyplývá, že nebyly učiněny již žádné další svědecké výpovědi a dokazování nebylo nijak doplněno. S ohledem na povahu a obsah listinných důkazů čtených při hlavním líčení dne 4. 5. 2009 lze s jistotou konstatovat, že obsah těchto listin neměl podstatný význam pro rozhodnutí o vině obviněného. Obviněný měl navíc možnost se s obsahem těchto listin seznámit, neboť byly zařazeny do spisu ještě před konáním prvního hlavního líčení dne 20. 4. 2009. Rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2009, sp. zn. 3 T 56/2009, byl obviněnému doručen dne 1. 6. 2009.
Z úředního záznamu na č. l. 104 spisu se podává, že obviněný Ing. P. M. dne 5. 5. 2009 telefonicky sdělil, že „se nemohl dostavit k včerejšímu hlavnímu líčení, jelikož je od včerejšího dne v pracovní neschopnosti“, s tím, že potvrzení o pracovní neschopnosti zašle dodatečně soudu. Dne 11. 5. 2009 byla soudu doručena žádost obviněného ze dne 6. 5. 2009 o „opakování soudního řízení“ konaného dne 4. 5. 2009. Z uvedeného vyplývá, že obviněný omluvil svou nepřítomnost u hlavního líčení stanoveného na 4. 5. 2009 opožděně, čímž nedal soudu možnost případně hlavní jednání stanovené na tento den odročit. Navíc je třeba přisvědčit státnímu zástupci, že „potvrzení o pracovní neschopnosti“, na které obviněný odkazoval, má význam především pro oblast práva pracovního, popř. pro výplatu nemocenských dávek, a z pracovní neschopnosti obviněného nelze bez dalšího dovozovat, že nebyl ze zdravotních důvodů schopen účasti u hlavního líčení.
Z protokolu o hlavním líčení ze dne 15. 7. 2009 (č. l. 149 -152) se podává, že, v rámci odvolacího řízení obviněný vypovídal, předložil též soudu znalecký posudek, který byl přečten podle §213 odst. 1 tr. ř. jako listinný důkaz, a měl možnost vyjádřit se ke všem skutečnostem, které mu byly kladeny za vinu. Odvolací soud se však i přes doplněné dokazování ztotožnil se závěry soudu nalézacího.
Nejvyšší soud pak v návaznosti na uvedené skutečnosti konstatuje, že formální podmínky pro provedení hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného podle §202 odst. 2 tr. ř. byly v dané trestní věci splněny, tedy, že obžaloba byla obviněnému řádně doručena, tento byl o konání hlavního líčení dne 4. 5. 2009 řádně vyrozuměn (jak vyplývá z protokolu o hlavním na č. l. 89 obviněný vzal termín na vědomí s tím, že již nebude o termínu písemně vyrozumíván), a že o skutku, který je předmětem obžaloby, byl už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a rovněž bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání a byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování. Podle názoru Nejvyššího soudu existovaly také materiální předpoklady pro aplikaci §202 odst. 2 tr. ř., neboť bylo možné věc spolehlivě rozhodnout a dosáhnout účelu trestního řízení i bez přítomnosti obviněného při hlavním líčení, neboť se jednalo o druhé hlavní líčení ve věci, v rámci něhož, jak uvedeno výše, byly toliko čteny listinné důkazy, které neměly podstatný význam pro rozhodnutí o vině obviněného, a nebyly učiněny již žádné další svědecké výpovědi a dokazování nebylo nijak doplňováno. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že pokud se obviněný chtěl osobně zúčastnit i druhého hlavního líčení ve věci, měl o své nepřítomnosti při hlavním jednání nařízenému na 4. 5. 2009 včas, resp. před jeho započetím, upozornit, a nikoli až druhý den po jeho konání. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že zákonné podmínky pro konání hlavních líčení v nepřítomnosti obviněného byly splněny a že postup nalézacího soudu, potažmo soudu odvolacího, nebyl v kolizi s ústavně zaručeným právem na spravedlivý (fair) proces.
Z obsahu předloženého spisového materiálu je zřejmé, že v posuzované trestní věci nalézací soud v usnesení učiněném dne 20. 4. 2009 nařídil druhé hlavní líčení na 4. 5. 2009, přičemž obviněný byl o jeho konání téhož dne informován. S ohledem na výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud shledal, že výhradu obviněného o porušení ustanovení o přítomnosti obžalovaného ve veřejném zasedání nelze považovat za důvodnou.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva.
Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud v řízení o dovolání nepřezkoumává skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.) prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky (týkající se výroku o vině) směřují právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (údajné rozpory ve výpovědi svědka nstržm. B. při přípravném řízení a u hlavního líčení, a také svědka pprap. Č., náležité hodnocení výpovědi obviněného) či jejich neprovedení (neprovedení rekonstrukce a znaleckých posudků, nepřipuštění či nezajištění dalších důkazních prostředků) a vadná skutková zjištění (především námitka, že obviněný na zakročujícího policistu vozidlem nemířil, resp. nenajížděl, a dále námitky týkající se vzdáleností a možných reakcí zakročujícího policisty a rychlosti vozidla), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní verzi skutkového stavu věci, kdy v dovolání obsáhle polemizuje se závěry soudů obou stupňů a popisuje incident ze svého vlastního pohledu (str. 15 – 18 předmětného dovolání). Z uvedených skutkových (procesních) výhrad pak vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval toliko z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007). Nejvyšší soud z tohoto důvodu tedy neshledal relevantními a pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelnými ani námitky, kterými obviněný soudům vytýká porušení procesních zásad in dubio pro reo a rovnosti stran. Za právně relevantní nelze považovat ani tvrzení obviněného o absenci úmyslu svým jednáním působit na výkon pravomoci veřejného činitele, jak to vyžaduje skutková podstata trestného činu podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák., jelikož k závěru o formě zavinění dospěly soudy na základě provedeného dokazování a jimi zjištěného skutkového stavu věci.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud uvádí, že po prostudování spisového materiálu nezjistil žádné obviněným tvrzené procesní pochybení odvolacího soudu, které by se negativně projevilo při provádění či hodnocení důkazů. Podle zjištění Nejvyššího soudu se odvolací soud důkladně zabýval návrhem obhajoby na doplnění dokazování znaleckým posudkem, jakož i dalšími důkazními návrhy. Tyto návrhy zhodnotil ve světle důkazů již provedených a důvodně dospěl k závěru, že jejich provedení je nadbytečné, neboť by nemohlo nijak pozměnit již učiněná skutková zjištění. Tento svůj závěr podrobně a přesvědčivě zdůvodnil. Nedošlo ze strany odvolacího soudu k tzv. opomenutí důkazů ve smyslu judikatury Ústavního soudu či Nejvyššího soudu (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2110/07).
Deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídá ani námitka týkající se uložení trestu zákazu činnosti. Otázka ukládání trestu je zahrnuta (teoreticky) pod jiné hmotněprávní posouzení skutku.
Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.
V daném případě však byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu tři a půl roku za trestný čin spáchaný při řízení motorového vozidla, tj. v souvislosti s činností, která byla obviněnému trestem zákazu činnosti zakázána (viz. §49 odst. 1 tr. zák.), a tudíž se jedná o trest, který je zákonem připuštěn a v rámci zákonné trestní sazby stanovené za trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným.
Námitku, podle které skutek zjištěný soudem nevykazuje objektivní ani subjektivní znaky trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. je třeba považovat za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou.
Obviněný tuto námitku uplatňuje v bodě XVI. dovolání (str. 10 -11 předmětného dovolání). Uvádí, že nedošlo k naplnění subjektivní stránky trestného činu, „neboť nebyl prokázán a ani neexistuje úmysl obviněného ke spáchání skutku uvedeného v obžalobě, přičemž se odvolací soud tímto nezbytným znakem trestného činu náležitě nezabýval a nebylo nikterak dokázáno, že by měl obviněný zájem, aby působil na výkon pravomoci veřejného činitele“.
Je na místě souhlasit s vyjádřením státního zástupce, že obviněný tuto námitku vznáší toliko formálně, neboť ji nikterak argumentačně nepodložil a neuvedl, v jakých konkrétních bodech spatřuje nesoulad skutkových zjištění vylíčených ve skutkové větě rozsudku a zákonných znaků skutkové podstaty uvedeného trestného činu. Taková námitka pro svou neurčitost vyvolává nepřezkoumatelnost, neboť není možné, aby Nejvyšší soud sám aktivně dovozoval, z jakých konkrétních důvodů obviněný předmětné rozhodnutí napadá. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaké vady rozhodnutí vytýká.
Nejvyšší soud nicméně k výše uvedenému uvádí, že skutkové okolnosti tak, jak jsou vylíčeny ve skutkové větě rozsudku, odpovídají všem zákonným znakům trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. Z hlediska subjektivní stránky uvedeného trestného činu Nejvyšší soud také neshledává jakékoliv nesrovnalosti a zcela se ztotožňuje s vyjádřením státního zástupce, že okolnosti vylíčené ve skutkové větě (osvětlení místa, oblečení policisty do uniformy a navíc reflexní vesty s nápisem „POLICIE“, způsob manévrování obviněného s vozidlem na vozovce a jeho následné ujetí z místa incidentu) vylučují možnost, že by obviněný jednal pouze nedbalostně nebo že by byl veden jiným úmyslem nežli zmařit provedení služebního zákroku. Stejně tak je třeba přisvědčit tomu, že motiv není formálním znakem trestného činu útoku na veřejného činitele, a tudíž je taková skutečnost pro posouzení, zda jednání pachatele naplňuje znaky daného trestného činu, irelevantní.
Nejvyšší soud se v posuzovaném případě rovněž zabýval otázkou, zda ve věci nevyvstal extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením na straně druhé (k tomu viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 578/04). V posuzovaném případě dovolací soud takový nesoulad neshledal, když právní závěry soudů ze skutkových zjištění zcela zřetelně vyplývají. Plně tak lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který zde podrobně rozebírá jednání obviněného, pro které byl uznán vinným. Z popsaných skutkových zjištění tedy nevyplývá nesoulad (natož pak extrémní, který by opravňoval dovolací soud k přezkoumávání skutkových námitek) ve vztahu k použité právní kvalifikaci.
IV. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody a závěry ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného Ing. P. M. odmítl . Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. března 2010
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a