ECLI:CZ:NS:2010:4.TDO.1222.2010.1
sp. zn. 4 Tdo 1222/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. října 2010 dovolání obviněného O. Š. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 9 To 31/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, pod sp. zn. 9 T 9/2009, a rozhodl takto:
Dovolání O. Š. se podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 9 T 9/2009, byl obviněný O. Š. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu ve smyslu §8 odst. 1 tr. zákona ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona s obviněným M. V., jehož se dopustil tím, že
obviněný O. Š. jako jediný jednatel a společník obchodní společnosti VADAMO, s.r.o., se sídlem L., U., s předmětem podnikání koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, zapsané v obchodním rejstříku, vedeném Městským soudem v Praze ode dne 3. 6. 2006, a obviněný M. V. jako jediný jednatel a společník této společnosti, jmenovaný na základě rozhodnutí valné hromady ze dne 15. 2. 2007, avšak dosud nezapsaný v obchodním rejstříku, oba jako zástupci předmětné obchodní společnosti společně, po vzájemné dohodě, s vědomím, že z jejich strany nebude možné plnění za sjednané závazky realizovat pro jejich nesolventnost jako fyzických osob, ale i obchodní firmy, která v té době byla již fakticky v platební neschopnosti, což svým dodavatelům záměrně zamlčeli s cílem získat tak pro sebe majetkový prospěch:
1. dne 8. 8. 2007 ve společnosti LIHO Blanice, s.r.o., se sídlem B., M., okr. T., na základě uzavřené rámcové kupní smlouvy č. 1/2007 ze dne 13. 7. 2007 a na základě osobního jednání s touto společností objednali dodávku 30 ks palet lihovin v celkové hodnotě 1.545.187,- Kč včetně přepravy z B. do B. – S., která byla dle objednávky konkrétně realizována nákladním vozidlem tov. zn. Skandia, přičemž za přepravní služby byla vystavena spol. LIHO Blanice, s.r.o., faktura č. 207410153 na částku 10.323,- Kč dne 24. 8. 2007 s dobou splatnosti do 14. 9. 2007, avšak k její úhradě ve stanovené době splatnosti ani později nedošlo, když oba obvinění neměli od počátku v úmyslu náklady za přepravu uhradit a poškozené společnosti LIHO Blanice, s.r.o., tak způsobili škodu v celkové výši 10.323,- Kč,
2. dne 6. 9. 2007 na základě předchozí písemné objednávky učiněné oběma obviněnými zajistila společnost AK Transport s.r.o. se sídlem R., ulice D., okr. B. – v., přepravu 33 ks palet lihovin z místa nakládky z LIHO Blanice, s.r.o., se sídem B., M. V., do B. – S., přičemž tato přeprava byla realizována nákladním vozidlem tov. zn. VOLVO F12, a za poskytnutí těchto přepravních služeb byla vystavena faktura č. 270100132 na částku 11.900,- Kč se splatností do 7. 9. 2007, kterou však obvinění v době splatnosti ani později neuhradili, čímž poškozené AK Transport s.r.o. R. způsobili škodu v celkové výši 11.900,- Kč,
3. dne 6. 9. 2007 na základě uzavření rámcové kupní smlouvy č. 1/2007 ze dne 13. 7. 2007 a dále na základě osobního jednání se společností LIHO Blanice, s.r.o. se sídlem B., M. V., okr. T., objednali zboží o objemu 90 ks palet lihovin v hodnotě 4.500.000,- Kč, kde jako zástavní institut předložili v sídle této společnosti jejímu jednateli R. M., směnku vlastní ze dne 5. 9. 2007, znějící na částku 5.000.000,- Kč, byla jim však poskytnuta pouze třetina požadovaného zboží o objemu 33 palet lihovin značky vodka Gwardyjska 40 %, Vodka od Blanických rytířů 38 % a rum tuzemský Grand od Blanických rytířů 37,5 % v celkové hodnotě 1.745.201,- Kč, na které byla téhož dne vystavena č. 207110255 se splatností do 20. 9. 2007, avšak k její úhradě v době splatnosti ani později nedošlo, a společnosti LIHO Blanice, s.r.o., tak způsobili škodu v celkové výši 1.745.201,- Kč, v následné době pak až do poloviny měsíce října 2007 vedli s J. R., jednatelem společnosti, postupně několik osobních i písemných jednání, při nichž se pokoušeli od této společnosti podvodně vylákat odběr dalšího zboží na základě původní objednávky, navýšené na 99 palet lihovin v hodnotě nejméně 4.500.000,- Kč, avšak nepřevyšující hodnotu 5.000.000,- Kč, když jako zajišťující institut pro dodavatele měla sloužit již dříve předložená nekrytá směnka vlastní ze dne 5. 9. 2007 na částku 5.000.000,- Kč a navíc zástava nemovitosti – rodinného domu v B., ulici Č., majitele J. S., strýce obviněného O. Š., přičemž za účelem doložení věrohodnosti svého počínání předložili jednateli poškozené společnosti fiktivní znalecký posudek, výpis z katastru nemovitosti s návrhem zástavní smlouvy a návrh na vklad zástavního práva k předmětné nemovitosti do katastru, a takto se snažili u jmenovaného jednatele společnosti LIHO Blanice, s.r.o., vyvolat přesvědčení, že zaplacení objednaného zboží je řádně zajištěno těmito instituty, přičemž si byli vědomi toho, že majitel předmětné nemovitosti žádnému z nich nikdy souhlas k zástavě své nemovitosti neudělil, znalecký posudek na objekt v předmětné době uvedeným znalcem zpracován nebyl, a poté, co uvedené skutečnosti vyšly najevo, i v rámci vlastního šetření společnosti LIHO Blanice, s.r.o., tato společnost od dodávky zbývající části objednaného zboží upustila.
Obviněný O. Š. byl podle §250 odst. 3 tr. zákona odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti pěti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zákona mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské činnosti v oboru koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, jakož i v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v hospodářské organizaci, a to na dobu pěti a půl roku.
Podle §228 odst. 1 tr. řádu mu byla uložena povinnost společně a nerozdílně s obviněným M. V. nahradit způsobenou škodu, a to:
- LIHO Blanice, s.r.o., se sídlem B., M. V. ve výši 1.755.524,- Kč,
- AK Transport, s.r.o., se sídlem R., D. ve výši 11.900,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,25 % od 13. 5. 2009, ve výši 8,50 % od 1. 7. 2009 do 15. 12. 2009, od 16. 12. 2009 do zaplacení pak ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace České národní banky, vyhlášené ve Věstníku ČNB a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí.
Obviněný O. Š. podal proti tomuto rozsudku v zákonné osmidenní lhůtě odvolání.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 9 T 31/2010, z podnětu podaného odvolání podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek ohledně tohoto obviněného zrušil ve výroku o trestu zákazu činnosti a výroku o náhradě škody poškozenému AK Transport, s.r.o. a podle §259 odst. 3 tr. řádu sám nově rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině, výroku o trestu odnětí svobody a výroku o náhradě škody týkající se poškozeného LIHO Blanice, s.r.o., uložil obviněnému podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zákona nově trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské činnosti v oboru koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu pěti roků a šesti měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. řádu uložil oběma obviněným povinnost společně a nerozdílně nahradit způsobenou škodu poškozenému AK Transport, s.r.o., se sídlem R., D., ve výši 11.900,- Kč s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou k prvnímu dni každého kalendářního pololetí, v němž bude prodlení trvat, zvýšené o 7% bodů z uvedené částky do zaplacení, a to počínaje u O. Š. dnem 28. 10. 2009 a M. V. dnem 15. 5. 2009. Podle §229 odst. 2 tr. řádu byl poškozený AK Transport, s.r.o., se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věch občanskoprávních.
Obviněný O. Š. podal prostřednictvím svého obhájce ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e tr. řádu proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 9 To 31/2010, dovolání směřující do všech výroků tohoto rozsudku, a to s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, s tím, že soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily jeho jednání jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona. Podle jeho názoru měl odvolací soud zrušit rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a zprostit jej obžaloby.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný k bodům 1 a 2 výroku o vině jak je specifikována v rozsudku soudu prvního stupně uvedl, že za daného skutkového stavu nebylo možno dovodit jeho podvodný úmysl a tudíž tato jednání nemohla být právně kvalifikována jako dílčí útoky trestného činu podvodu. Poukázal na to, že obvinění zaplatili za dva odběry zboží částku ve výši cca 2 miliony Kč a bylo zřejmé, že měli finanční prostředky i na zaplacení provedených přeprav, takže nebylo možno dovodit, že by on a spolupachatel měli již od počátku v úmyslu objednané přepravy nezaplatit.
K bodu 3 výroku o vině dle rozsudku soudu prvního stupně dovolatel uvedl ani v tomto případě nebylo možno za zjištěného skutkového stavu dovodit jeho úmysl nezaplatit odebrané zboží již od samého počátku a nelze tak ani toto jednání právně kvalifikovat jako dílčí útok trestného činu podvodu. Podle názoru dovolatele nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že zboží zaplaceno být mělo, ale nestalo se tak z toho důvodu, že jim další zákazník oproti svému příslibu a jejich očekávání neposkytl finanční prostředky na zaplacení. Za nesprávný pokládá i ten závěr odvolacího soudu o podvodném úmyslu pakliže argumentuje zjištěním, že směnky vystavené obviněnými nebyly kryty dostatečným majetkem. Poukázal na to, že směnky byly v tomto případě vystaveny obviněnými jako fyzickými osobami, kdežto zboží odebírala společnost VADAMO, takže je zřejmé, že směnky měly plnit především motivační funkci pro obviněné, aby zaplatila samotná společnost VADAMO. Dovolatel je toho názoru, že není dána příčinná souvislosti mezi zamlčením skutečnosti o nesolventnosti obviněných při vystavení směnky a rozhodnutím společnosti LIHO Blanice dodat obviněným zboží.
Pokud jde o závěr soudu ohledně předstírané snahy obviněných o zajištění zaplacení zboží zástavním právem k domu svědka S., dovolatel namítl, že předložením zástavní smlouvy, návrhu na vklad a výtahu znaleckého posudku nemohlo dojít u společnosti LIHO Blanice k vyvolání byť náznaku přesvědčení o tom, že by zaplacení ceny za odběr zboží bylo zajištění zástavním právem, neboť jednatel společnosti LIHO Blanice jednoznačně uvedl, že ví, jakým způsobem zástavní právo vzniká a že tímto způsobem zaplacení ceny zajištěno nebylo a nemohlo být. Dále dovolatel namítl, že předložení části zfalšovaného posudku nelze kvalifikovat jako uvedení v omyl, neboť předložení posudku nemohlo být způsobilé vyvolat v poškozeném rozhodnutí dodat obviněnému další zboží a jednání obviněného tedy nemohlo být kvalifikováno jako pokus o podvodné vylákání dalšího zboží.
V petitu svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc vrátil soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K obsahu podaného dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru jsou dovolací námitky obviněného pouhým opakováním dosavadní neměnné obhajoby, s nimiž se řádně vypořádal již odvolací soud a podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu by tyto námitky mohly mít význam pouze tehdy, jestliže by bylo možno dospět k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů, pokud by obviněný takový extrémní nesoulad odůvodněně výslovně namítl. Dle názoru státního zástupce takový extrémní nesoulad však v dané věci nenastal, přičemž obviněný ho ani v podaném dovolání nenamítl a nevytkl ani žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání dle §265b odst. 1 tr. řádu. Proto státní zástupce navrhl, aby podané dovolání Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu. Pro případ, že by Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. řádu, vyjádřil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opřel, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění je základní podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení dovolacím soudem podle ustanovení §265i odst. 3 tr. řádu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohlo dle zásad bezprostřednosti a ústnosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by taxativně velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod sice namítal rozpor mezi soudem zjištěným skutkovým stavem věci a užitou právní kvalifikací činů, avšak s primárním vlastním hodnocením důkazů a vytvořením vlastní konstrukce skutkového stavu, včetně zpochybnění skutkových zjištění vedoucích k závěru o podvodném úmyslu. Znamená to, že dovolatel nezaložil svůj mimořádný opravný prostředek na hmotně právních důvodech předpokládaných v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přestože je v dovolání formálně proklamoval, nýbrž výlučně na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. řádu) se domáhal přehodnocení (revize) soudem učiněných skutkových závěrů a prosazení vlastní skutkové verze celého případu. Tuto procesní námitku pod shora uplatněný dovolací důvod podřadit nelze.
V posuzovaném případě nejde ani o extrémní nesoulad právních závěrů s učiněnými skutkovými zjištěními, neboť soud prvního stupně ve věci dovolatele založil svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na pečlivém rozboru provedených důkazů a v rozhodnutí svůj postup v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. řádu řádně vyložil a odůvodnil. V podrobné pasáži rozebírající jednotlivé body obhajoby, které jsou svým obsahem totožné s odvolacími námitkami jakož i námitkami uplatněnými v podaném dovolání, se podrobně zabýval tvrzením obviněného o jeho solventnosti ve světle vlastního vyjádření obviněného, v němž připustil, že „za vystavenou směnku při poslední objednávce zboží v objemu 90 (99) palet ve výši nejméně 4,5 milionů Kč nebyli schopni ručit svým majetkem ani majetkem společnosti“. Nalézací soud rovněž podrobně a logicky správně rozebral také okolnosti předložení podvrženého znaleckého posudku k nemovitosti strýce obviněného Š., pana J. S., obdobně i předložení listin, určených k předstíranému ručení pohledávky vkladem zástavního práva. Za vyvrácenou má obhajobu obviněného i o předání faktur za prodej lihovin správci konkurzní podstaty, což tento v postavení svědka vyloučil, o tuto změněnou obhajobu konfrontuje s původními tvrzeními obviněného, že žádné faktury vystaveny vůbec nebyly. Právní závěry nalézacího soudu tak mají plně oporu v provedených důkazech, přičemž hodnocení důkazů plně konvenuje požadavkům uvedeným v ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu. Soud druhého stupně pak v rámci odvolacího přezkumu věci dospěl k témuž závěru, přičemž sám se rovněž zákonným způsobem vypořádal s odvolacími námitkami obviněného, opakovaně uplatněnými i v rámci dovolání jak již uvedeno výše. I závěry tohoto soudu jsou v souladu se zákonnými požadavky kladenými na činnost soudu druhého stupně. V žádném případě pak Nejvyšší soud nemůže konstatovat existenci nesouladu mezi skutkovými zjištěními a přijatými právními závěry soudů obou stupňů, z čehož vyplývá, že nelze v tomto případě s úspěchem namítat ani existenci tzv.extrémního nesouladu.
Nejvyšší soud považuje za důležité připomenout, že z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, případně mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, není nijak upraveno právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině obecného práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04, apod.)
Dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. řádu na jedné straně povinen jednak odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. řádu, přičemž na druhé straně musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona.V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody §265b odst. 1 tr. řádu, byť je na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (srov. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, IV. ÚS 73/03, III. ÚS 688/05).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že podané dovolání nebylo podáno z důvodů uvedených v zákoně, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněného O. Š. odmítá, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kriterií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 25. října 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á