Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25.10.2010, sp. zn. 4 Tdo 961/2010 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2010:4.TDO.961.2010.1

sp. zn. 4 Tdo 961/2010 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 25. října 2010 v neveřejném zasedání o dovolání obviněných 1) M. Č. , 2) V. K. a 3) R. S. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2010 sp. zn. 7 To 127/2010, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 32 T 34/2009, takto: Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. S. odmítá . Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. Č. a V. K. o d m í t a j í . Odůvodnění: Obvinění M. Č. , V. K. a R. S. byli rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13. 11. 2009 sp. zn. 32 T 34/2009 uznáni vinnými trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. (č. 140/1961 Sb.) v jednočinném souběhu s trestným činem přijímání úplatku podle §160 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (č. 140/1961 Sb.), jichž se dopustili následujícím způsobem. Obviněný M. Č. nejméně od 22. 3. 2007 do 7. 6. 2007 v rozporu s čl. 67 odst. 1 a s čl. 102 odst. 2 závazného pokynu policejního prezidenta č. 85/2006, resp. jeho doplňku č. 106/2006 předával prostřednictvím mobilních telefonů obv. Z. D. na jím užívané mobilní telefony informace o dopravních nehodách na území hl. města Prahy, o nichž se dozvěděl jako policista při výkonu služby ve snaze, aby obviněný D. měl informace, které by mu, případně společnosti Auto Opat s. r. o. poskytly výhodu proti ostatním subjektům zajišťujícím provádění odtahů havarovaných vozidel, jejich oprav a poskytování souvisejících služeb, kdy takto předal údaje o celkem 61 nehodách, konkrétně: - dne 22. 3. 2007 v době od 6. 47 hod. do 12. 38 hod. údaje o 12 dopravních nehodách - dne 24. 3. 2007 v 10. 28 hod. údaje o 1 dopravní nehodě - dne 27. 3. 2007 v době od 7. 45 hod. do 9. 44 hod. údaje o 6 dopravních nehodách - dne 6. 4. 2007 v době od 7. 23 hod. do 16. 02 hod. údaje o 6 dopravních nehodách - dne 16. 4. 2007 v 15. 56 údaje o 1 dopravní nehodě - dne 18. 4. 2007 v době od 16. 17 hod. do 16. 28 hod. údaje o 2 dopravních nehodách - dne 26. 4. 2007 v době od 7. 50 hod. do 15. 02 hod. údaje o 20 dopravních nehodách - dne 8. 5. 2007 v 8. 52 hod. údaje o 1 dopravní nehodě - dne 11. 5. 2007 v době od 7. 06 hod. do 12. 45 hod. údaje o 2 dopravních nehodách - dne 16. 5. 2007 v době od 7. 34 hod. do 18. 08 hod. údaje o 2 dopravních nehodách - dne 23. 5. 2007 v době od 15. 23 hod. do 16. 23 hod. údaje o 3 dopravních nehodách - dne 28. 5. 2007 v 18. 47 hod. údaje o 1 dopravní nehodě - dne 2. 6. 2007 v době od 9. 06 hod. do 11. 32 hod. údaje o 3 dopravních nehodách - dne 7. 6. 2007 v 18. 01 hod. údaje o 1 dopravní nehodě, za což přijímal od Z. D. peněžní odměny v přesně nezjištěné výši, zpravidla 2 000,- Kč měsíčně Obviněný V. K. nejméně od měsíce dubna 2007 do 27. 6. 2007 v rozporu s čl. 67 odst. 1 a čl. 102 odst. 2 závazného pokynu policejného prezidenta č. 85/2006, resp. jeho doplňku č. 106/2006 předával prostřednictvím mobilního telefonu Z. D. na jím užívaný mobilní telefon informace o dopravních nehodách na území hl. města Prahy, o nichž se dozvěděl jako policista při výkonu služby ve snaze, aby obviněný D. měl informace, které by mu, případně společnosti Auto Opat s. r. o. poskytly výhodu proti ostatním subjektům zajišťujícím provádění odtahů havarovaných vozidel, jejich oprav a poskytování souvisejících služeb, kdy takto předal údaje o celkem 250 nehodách, konkrétně: - dne 24. 3. 2007 v době od 7. 46 hod. do 15. 28 hod. údaje o 13 dopravních nehodách - dne 29. 3. 2007 v době od 15. 16 hod. do 18. 15 hod. údaje o 9 dopravních nehodách - dne 3. 4. 2007 v době od 15. 18 hod. do 19. 16 hod. údaje o 10 dopravních nehodách - dne 6. 4. 2007 v době od 7. 32 hod. do 14. 34 hod. údaje o 26 dopravních nehodách - dne 11. 4. 2007 v době od 7. 30 hod. do 14. 02 hod. údaje o 6 dopravních nehodách - dne 16. 4. 2007 v době od 6. 56 hod. do 15. 00 hod. údaje o 14 dopravních nehodách - dne 18. 4. 2007 v době od 15. 18 hod. do 19. 42 hod. údaje o 9 dopravních nehodách - dne 23. 4. 2007 v době od 15. 15 hod. do 20. 12 hod. údaje o 5 dopravních nehodách - dne 28. 4. 2007 v době od 7. 10 hod. do 13. 51 hod. údaje o 12 dopravních nehodách - dne 3. 5. 2007 v době od 16. 19 hod. do 19. 12 hod. údaje o 14 dopravních nehodách - dne 16. 5. 2007 v době od 7. 19 hod. do 16. 16 hod. údaje o 26 dopravních nehodách - dne 18. 5. 2007 v době od 8. 10 hod. do 18. 46 hod. údaje o 19 dopravních nehodách - dne 21. 5. 2007 v době od 8. 10 hod. do 14. 35 hod. údaje o 17 dopravních nehodách - dne 15. 6. 2007 v době od 6. 44 hod. do 14. 32 hod. údaje o 11 dopravních nehodách - dne 17. 6. 2007 v době od 15. 28 hod. do 19. 04 hod. údaje o 12 dopravních nehodách - dne 22. 6. 2007 v době od 14. 59 hod. do 15. 22 hod. údaje o 3 dopravních nehodách - dne 25. 6. 2007 v době od 8. 28 hod. do 14. 52 hod. údaje o 26 dopravních nehodách - dne 27. 6. 2007 v době od 16. 29 hod. do 18. 16 hod. údaje o 18 dopravních nehodách, za což nejméně v jednom případě přijal od Z. D. prostřednictvím M. Č. odměnu ve výši nejméně 2 500,- Kč Obviněný R. S. nejméně od 30. 10. 2006 do 15. 5. 2007 v rozporu s čl. 67 odst. 1 a čl. 102 odst. 2 závazného pokynu policejního prezidenta č. 85/2006, resp. jeho doplňku č. 106/2006 předal nebo zprostředkoval prostřednictvím mobilních telefonů Z. D. na jím užívané mobilní telefony informace o dopravních nehodách na území hl. města Prahy, o nichž se dozvěděl jako policista při výkonu služby ve snaze, aby obviněný D. měl informace, které by mu, případě společnosti Auto Opat s. r. o. poskytly výhodu proti ostatním subjektům zajišťujícím provádění odtahů havarovaných vozidel, jejich oprav a poskytování souvisejících služeb, kdy takto předal údaje o celkem 16 nehodách, konkrétně: - dne 30. 10. 2006 v 9. 12 hod. údaje o 1 dopravní nehodě - dne 20. 11. 2006 v 17. 10 hod. údaje o 1 dopravní nehodě - dne 5. 12. 2006 v 6. 50 hod. údaje o 1 dopravní nehodě - dne 17. 12. 2006 v 8. 39 hod. údaje o 2 dopravních nehodách - dne 22. 12. 2006 v 14. 40 hod. údaje o 1 dopravní nehodě - dne 7. 4. 2007 v době od 7. 09 hod. do 11. 50 hod. údaje o 9 dopravních nehodách - dne 15. 5. 2007 v 14. 49 hod. údaje o 1 dopravní nehodě, za což od Z. D. přijímal protiplnění spočívající v občasném placení útrat v restauracích v přesně nezjištěné výši a v jednom případě blíže nezjištěné vesty. Za uvedené trestné činy byli jednotliví obvinění odsouzeni takto: obviněný M. Č. k úhrnnému peněžitému trestu ve výměře 80 000,- Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, k náhradnímu trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, obviněný V. K. k úhrnnému peněžitému trestu ve výměře 90 000,- Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, k náhradnímu trestu odnětí svobody v trvání 9 měsíců, obviněný R. S. k úhrnnému peněžitému trestu ve výměře 20 000,- Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, k náhradnímu trestu odnětí svobody v trvání 2 měsíců. Uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13. 11. 2009 sp. zn. 32 T 34/2009 byli pro obdobná jednání rovněž odsouzeni obvinění R. F. a L. L. , která byla právně kvalifikována podle stejných ustanovení trestního zákona, jako u předchozích obviněných, a byly jim uloženy rovněž peněžité tresty spolu s náhradními tresty odnětí svobody. Dále tímto rozsudkem byl odsouzen i obviněný Z. D. , a to pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele ve formě organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a), §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. (č. 140/1961 Sb.) v jednočinném souběhu s trestným činem podplácení podle §161 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (č. 140/1961 Sb.), kterému byly uloženy stejné druhy trestů, jako u ostatních obviněných. Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění Č., K. a S. odvolání, o nichž rozhodoval Městský soud v Praze, který je usnesením ze dne 8. 4. 2010 sp. zn. 7 To 127/2010 podle §256 tr. ř., jako nedůvodná zamítl. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2010 sp. zn. 7 To 127/2010 podali obvinění M. Č., V. K. a R. S. prostřednictvím obhájců dovolání. Všichni v nich uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný M. Č. ve svém dovolání namítl, že soudy hodnotily důkazy pocitově, protože některé závěry soudu prvního stupně neměly v provedených důkazech žádného opodstatnění jako např. na str. 17 rozsudku, kde soud dovozuje, že posuzovaná činnost byla vykonávána za úplatu z logiky věci, aniž by bylo blíže specifikováno, co se logikou věci myslí. Nalézací soud rovněž v odůvodnění uvádí, že je vysoce pravděpodobné, že zaměstnanci firmy Opat byli honorováni za každou zajištěnou zakázku, přestože pro toto tvrzení není v provedených důkazech žádného opodstatnění. Naopak jednatel firmy Opat uvedl, že firma takové platby nikdy neprováděla. Proto již soud prvního stupně porušil zásadu „in dubio pro reo“. Stejně je pak třeba posuzovat postup soudu, který hodnotil rozpor mezi výpovědí obviněného Č. z přípravného řízení a výpovědí v hlavním líčení tak, že obviněný byl v přípravném řízení pod větším tlakem, neměl důvod uvádět okolnosti ve svůj neprospěch a měl méně času svou obhajobu podrobně připravit se svými obhájci, a proto je třeba výpověď z přípravného řízení považovat za věrohodnější. Soud se pak vůbec nevypořádal s faktem, že obviněný byl zadržen po celodenním výkonu služby v 18.30 hod., byl držen v cele předběžného zadržení až do 4, 15 hod., kdy byl předveden k výslechu, přičemž v té době byl již více než 24 hod. vzhůru a byl naprosto psychicky vyčerpán. Obviněný si nemohl zvolit obhájce a ani mu nebyl ustanoven, přičemž u jeho výslechu nebyla přítomna třetí osoba. Přesto byla tato výpověď obviněného z přípravného řízení později použita jako důkaz. Dovolatel dále zdůraznil, že se nemůže ztotožnit s názorem soudů obou stupňů, že byl při páchání posuzovaného jednání v postavení veřejného činitele. Podle §89 odst. 9 tr. zák. je sice policista veřejným činitelem, ale neplatí to obecně. Za veřejného činitele se považuje jen osoba, která se podílí na plnění úkolů společnosti a státu a používá přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena. Jde totiž o pravomoc rozhodovat o právech a povinnostech osob. V pojmu pravomoci je tedy vždy obsažen prvek moci a rozhodování, a to nikoliv obecně, ale ad hoc při konkrétním rozhodování. Osoba, jenž nemá rozhodovací pravomoc, není veřejným činitelem. Při činnosti, která byla obviněnému kladena za vinu, neměl obviněný žádnou rozhodovací pravomoc. Obviněný tak nerozhodoval a nebyl ani v postavení, že by vůbec rozhodovat mohl, která z asistenčních služeb vozidlo po dopravní nehodě odtáhne. Když obviněný o ničem nerozhodoval a ani neměl pravomoc o odtazích vozidel rozhodovat, nemohl být ani v postavení veřejného činitele. Podávání informací o dopravních nehodách je navíc v zájmu široké veřejnosti z hlediska zajištění bezpečnosti a plynulosti silničního provozu s tím, že velmi záleží na rychlosti jejich zveřejnění. Tyto informace si poskytují řidiči pomocí vysílaček, rozšiřují je dispečinky, rozhlasové a televizní stanice i další sdělovací prostředky včetně zpravodajství z policejních vrtulníků, a proto jsou tyto informace obecným vlastnictvím. Jestliže jsou tedy informace o dopravních nehodách ve veřejném zájmu, nejsou a také nemohou být předmětem tzv. služebního tajemství, jak to má na mysli ustanovení §45 odst. 1 písm. b) zák. č. 361/2003 Sb., o služebním poměru. Obviněný tedy svým jednáním neporušil žádný obecně závazný právní předpis, který by mu zakazoval poskytovat informace o dopravních nehodách. Pokud se jedná o tzv. závazný pokyn policejního prezidenta, jde pouze o normativní interní instrukci metodické povahy, jejíž porušení by mohlo vést nanejvýš ke kárném postihu. Nicméně ani tento pokyn soud prvního stupně nehodnotil správně. V tomto pokynu se totiž upravují pouze tzv. „nutné odtahy“, tj. že se řeší situace, kdy řidič vozidla z jakéhokoliv důvodu nemůže sám s vozidlem disponovat a zároveň vozidlo tvoří překážku v silničním provozu. Na případy ostatních dopravních nehod, o které podle obžaloby jde, se tento pokyn nevztahuje. V této souvislosti je pak nutno řešit otázku, zda tento pokyn zvýhodňující 2 firmy zabývající se odtahy vozidel, z nichž jedna má přímou návaznost na ministerstvo vnitra a druhá prostřednictvím městské policie na magistrát Hl. města Prahy, sám neporušuje hospodářskou soutěž. Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud tímto dovoláním napadené rozhodnutí zrušil. Obviněný V. K. ve svém dovolání vyslovil nesouhlas s tím, že zjištěný skutek byl právně kvalifikován jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák., neboť podle jeho názoru nebyly naplněny všechny jeho zákonné znaky. V konkrétní rovině argumentoval tím, že uvedená skutková podstata trestného činu vyžaduje, aby se ho dopustil speciální subjekt – veřejný činitel. Podle §89 odst. 9 tr. zák. je veřejný činitel volený funkcionář nebo jiný odpovědný pracovník orgánu státní správy a samosprávy, soudu nebo jiného státního orgánu nebo příslušník ozbrojených sil nebo bezpečnostního sboru, soudní exekutor při výkonu exekuční činnosti, sepisování exekutorských zápisů a při činnostech vykonávaných z pověření soudu podle zvláštního právního předpisu, pokud se podílí na plnění úkolů společnosti a státu a používá přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena. Za plnění úkolů společnosti a státu je především třeba považovat výkon důležitých veřejných funkcí a rozhodovací činnost s tímto výkonem spojenou. Domnívá se proto, že v daném případě nevystupoval jako veřejný činitel, jelikož právě k naplnění pojmu veřejný činitel chyběla podmínka výkonu rozhodovací činnosti. Pokud byly zasílány SMS zprávy s údaji o tom, kde se stala dopravní nehoda, nešlo o rozhodovací činnost. Touto informací obviněný nemohl ovlivnit, zda dojde k odtažení vozidla společností Auto Opat či kteroukoli jinou. Tvrzení soudů, že obvinění svým jednáním významně napomáhají konkurenčnímu boji komerčních subjektů zvýhodněním té či oné odtahové služby, není v možnostech žádného z policistů a je tedy značně přehnané. Navíc při současných početních stavech dopravních policistů je třeba tuto činnost hodnotit kladně, jako snahu co nejdříve odstranit překážku plynulosti provozu na pražských komunikacích, přičemž povinnost zajistit odtah nepojízdného vozidla ukládá i závazný pokyn policejního prezidenta č. 85/2006, jenž je pouhým interním normativním aktem a nikoli pramenem práva. Pokud obviněný porušil tento interní akt, měl být potrestán pouze v mezích zákona upravujícího služební poměr příslušníků Policie ČR, jak o tom hovoří rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 42/94. Dále dovolatel podotýká, že informace o dopravních nehodách jsou volně dostupné a nepodléhají žádnému stupni utajení. Lze je získat z dispečinku taxislužeb, sanitních vozidel, od společností ÚAMK, ABA, z rozhlasu a od samotných účastníků dopravní nehody. Pokud jde o trestný čin přijímání úplatku podle §160 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., nebylo prokázáno, že obviněný nějakou odměnu přijal ať již ve formě věci, služby, výhody, finanční částky či slibu. Obviněný nikdy ze svého jednání žádný prospěch neměl, ničeho nežádal ani neočekával. Tvrzení o poskytovaných výhodách při případných opravách auta nemůže obstát, neboť obviněný nikdy žádné motorové vozidlo nevlastnil a přijetí peněz nebylo v řízení prokázáno. Pokud jde o údajných 2 500,- Kč, soud při tomto tvrzení vychází pouze z procesně nepoužitelné výpovědi obviněného Č. z přípravného řízení, jejíž pravdivost obviněný Č. popírá a jenž byla učiněna pod nátlakem. Jednání obviněného je pak možno hodnotit pouze jako porušení obecných etických zásad, popř. jako porušení služební kázně, ale nikoliv jako trestný čin. Proto v závěru svého podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze, jakož i předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8. Obviněný R. S. ve svém dovolání uvedl, že se soudy nevypořádaly s ustanoveními §5 a §6 tr. ř. (pravděpodobně měl na mysli ust. §2 odst. 5, 6 tr. ř.), především z důvodu velmi nedostatečného a nepřiléhavého zhodnocení důkazních prostředků, které měl soud prvního stupně během řízení k dispozici. Na str. 15 rozsudku soud zaujímá stanovisko k rozporným skutečnostem, kde odmítá uznat relevanci argumentace obviněného a bere za prokázanou skutečnost, že obviněný S. přijímal protihodnoty za poskytování informací získaných v souvislosti s výkonem služby. Odvolací soud se pak odvolává na výpovědi D. a Č., ze kterých ovšem nevyplývá nic o přijímání protihodnot. Dále odvolací soud vyvozuje, že neobdržení protihodnoty za poskytnuté informace by bylo v rozporu se základními principy logiky a vyslovuje se k přátelství obviněných S. a D. Důkazní břemeno odvolací soud zcela svévolně přenesl na obhajobu, když konstatoval, že z provedených důkazů nevyplynulo nic, co by mohlo vést k závěru, že existoval důvod, aby nebylo obviněnému S. poskytováno plnění. Takto soud vytvořil nátlak na obhajobu směrem k aktivnímu získávání důkazů. Dále soud podsouvá dojem, že z provedených důkazů nevyplynulo nic, co by svědčilo o nevině obviněného, že je jeho vina zřejmá a odvolací soud ji má za prokázanou. Takový postup je podle dovolatele v rozporu se základními zásadami demokratického trestního řízení. Stejně tak podle jeho názoru pokulhává argumentace soudu, pokud nepřiléhavě srovnává situace jednotlivých obviněných a vztahuje výroky obviněného K. ohledně přijímaných protihodnot i k osobě obviněného S., aniž by disponoval reálnými a věcnými indiciemi poukazujícími na možnost oba vztahy takto propojit. Problematické jsou pak závěry soudů o neexistenci důkazů svědčících o přijímání protihodnot za poskytnuté informace s poukazem na nelogičnost tohoto stavu. Tento stav je však vysvětlován přátelstvím mezi S. a Č., přičemž obvinění D. a Č. se ve svých svědectvích vůbec nevyjadřovali o jakémkoli protiplnění směrem k obviněnému S. Vágnost a neúplnost zjištění orgánů činných v trestním řízení je zřejmá i z formulace výrokové části rozsudku prvoinstančního soudu, kdy tento uvádí jako poskytované protiplnění „přesně nezjištěnou výši placení v restauracích a zaplacení blíže nezjištěné vesty“. Tato vesta je podle soudu jediným důkazem svědčícím o skutečnosti, že obviněný S. přijímal oproti informacím vyplývajícím z běžného služebního provozu nějaké protiplnění. Ve skutečnosti však byla vesta řádně zaplacena, koupila si ji kamarádka obviněného se slevou v běžném kamenném obchodě. O možnosti slevy se obviněný dozvěděl v rámci dlouhodobých přátelských vztahů. Tyto okolnosti jsou v odůvodnění napadeného rozsudku účelově zamlčeny, ač byly soudu z ústních projevů obhajoby známy. Tvrzení uváděná nalézacím soudem jsou ve zjevném rozporu se zjištěnou skutečností. Výslech majitelky vesty, popř. prodavačky vesty, byl soudem hodnocen jako nedůležitá a marginální věc, která by mohla pouze zdržet řízení. Oproti tomu ale stojí názor obhajoby, který vidí v oné vestě jediný zjištěný věcný důkaz o možnosti přijetí protiplnění, a tedy důkaz o splnění materiální stránky trestného činu spočívající v získání prospěchu. Obhajoba chtěla prokázat, že šlo o běžný nákup, čímž by narušila konstrukci obžaloby. Stejně tak se nelze spokojit s tvrzením soudů ohledně protiplnění ve formě hrazení úhrad v restauracích. Takové určení materiální stránky trestného činu je mlhavé a nekonkrétní a je v rozporu se zásadou náležitého zjištění. Dále nalézací soud ignoroval skutečnost, že obviněný se k jednání přiznal a jeho výpověď byla po celou dobu trestního řízení konzistentní a neměnná, a proto ji nelze považovat za účelovou, jak tvrdí soud. Napadená rozhodnutí jsou podle dovolatele v rozporu se zásadou spravedlnosti soudního řízení i se zásadou in dubio pro reo. Odvolací soud se námitkami uvedenými v odvolání obviněného řádně nezabýval a odvolání obviněného zamítl. Navíc nelze ani odhlédnout od nové úpravy trestního práva, kdy došlo k výraznému posílení principu subsidiarity trestního práva a trestní stíhání by se mělo vést pouze tam, kde nelze docílit nápravy jinak. Obviněný byl v souvislosti s projednávaným jednáním postižen kázeňsky podle služebního zákona a služební poměr mu byl ukončen. Takový postih je znatelně tvrdší nežli peněžitý trest 20 000,- Kč, který byl obviněnému uložen soudem prvního stupně. Z dostupných důkazních prostředků nelze podle dovolatele dospět k závěru o splnění veškerých podmínek vyžadovaných normami trestního práva tak, aby bylo možno konstatovat vinu, a to ani při abnormálně extenzivním výkladu takových ustanovení v neprospěch obviněného. Materiální stránka přijatého plnění je sice formálním avšak nezbytným požadavkem, jehož role by neměla být podrobována restriktivnímu výkladu. S ohledem na výše uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva a k dovolání jmenovaných obviněných se vyjádřila prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupce ve svém vyjádření uvedl, že uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají toliko námitky obviněných V. K. a M. Č., že v inkriminovaných případech nevystupovali v postavení veřejných činitelů. Informace o dopravních nehodách nebyly nijak utajované, takže poskytnutím informací o nich neporušili „služební tajemství“ a ani žádný obecně závazný právní předpis. Pokud jde o soudem zmiňovaný závazný pokyn policejního prezidenta č. 85/2006 či jeho doplněk č. 106/2006, jedná se o interní normativní instrukci metodické povahy, jejíž porušení by mohlo podle obviněných vést nejvýše ke kárnému či spíše kázeňskému postihu. V této části označil státní zástupce obě citovaná dovolání za zjevně neopodstatněná, protože zcela shodné námitky uplatnili již oba jmenovaní ve svých odvoláních a soud druhého stupně se s nimi přiměřeným způsobem vypořádal. Oba dovolatelé byli podle státního zástupce jako dopravní policisté v postavení veřejných činitelů. Pokud se dovolatelé v souvislosti se svou služební činností dozvěděli informace způsobilé vyvolat v něčí prospěch neoprávněnou výhodu, nebyli oprávněni takové informace tomuto subjektu poskytnout, a tím méně za to dostávat protiplnění v jakékoliv formě. Je přitom irelevantní, že tyto informace nepodléhaly nějakému stupni utajení, když neoprávněná výhoda spočívala v rychlosti poskytnutí informace, která se k adresátu dostala dříve než k ostatním konkurenčním subjektům. Stejně tak bez významu je podle státního zástupce i otázka, jaký charakter má závazný pokyn policejního prezidenta č. 85/2006 či jeho doplněk č. 106/2006, neboť jejich porušení je současně i porušením §45 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Z důvodů uvedených shora státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněných V. K. a M. Č. byla podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuta, jako zjevně neopodstatněná. Pokud jde o dovolání obviněného R. S., státní zástupce navrhl, aby bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako podané z jiného důvodu než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Státní zástupce dále souhlasil s tím, aby navrhovaná rozhodnutí byla učiněna podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, souhlasil státní zástupce ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. rovněž s projednáním věci v neveřejném zasedání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnou osobou, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům. Dovolání všech tří obviněných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2010 sp. zn. 7 To 127/2010 jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obvinění podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí dále posoudit, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolateli uplatněných dovolacích důvodů. Všemi dovolateli byl uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279 /03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu ( srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03 ). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl dovolatel odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. ( tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem ). V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí však dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité ( určitá ) ustanovení trestního zákona a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti určité právní kvalifikaci. Proto se nelze spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. ( Srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1706/08 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 247/2009. Pokud jde o dovolání obviněného R. S. , Nejvyšší soud po jeho prostudování shledal, že obviněný sice podal dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale fakticky napadá výhradně soudy učiněná skutková zjištění s tím, že soudy nedostatečně zjistily skutkový stav, když chybně hodnotily provedené důkazy a přenesly důkazní břemeno na obhajobu. Jeho výhrady se soustředily jen proti správnosti zjištění, že za poskytování informací přijímal protiplnění. Konkrétně obviněný napadá postup soudů v tom, že své závěry o vině opřely o úvahu o nelogičnosti stavu, kdy sice neexistují důkazy svědčící o přijímání protihodnot, nicméně soudy tuto skutečnost předpokládají jaksi z logiky věci. Jediným reálným důkazem je v tomto směru uvedená vesta, nicméně i o ní soudy podle obviněného zamlčely, že tato vesta byla koupena se slevou v kamenném obchodě kamarádkou obviněného. Stejně nepodložený pak podle obviněného zůstal závěr soudu o tom, že D. za obviněného hradil útraty v restauracích. Proto soud podle obviněného nedodržel zásadu in dubio pro reo. Lze tudíž uzavřít, že obviněný v dovolání uplatnil svoji verzi průběhu skutkového děje. Obviněný tak ve skutečnosti v dovolání neuplatnil jedinou námitku vztahující se k hmotně právnímu posouzení skutku, resp. ke skutkovému stavu zjištěnému nalézacím soudem a z charakteru jeho námitek je evidentní, že jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny zjištění skutkového stavu, a teprve na základě toho poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku. Dovolatel tedy vůči rozhodnutí odvolacího soudu fakticky namítá pouze nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž údajně došlo v důsledku neobjektivního vyhodnocení provedených důkazů. Takové námitky jsou ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud proto ani není oprávněn se jimi zabývat. Na základě obsahu spisu je pro úplnost třeba zdůraznit, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily, a právním posouzením věci není dán žádný rozpor. Soudy přitom své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Z obsahu spisu je zřejmé, že se nalézací soud ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádal se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal důvodu k podstatnějším výtkám na jeho adresu. V podrobnostech proto Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění předmětných rozhodnutí soudů. Lze tedy uzavřít, že se v tomto případě nejedná o situaci, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005 sp. zn. III. ÚS 578/04 ). Zde Nejvyšší soud podotýká, že námitka dovolatele o posílení principu subsidiarity trestního práva podle nového trestního zákoníku, není relevantní dovolací námitkou naplňující dovolací důvod ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož jednání obviněného bylo posuzováno podle trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009, který v sobě zahrnuje pojem nebezpečnosti činu pro společnost. V projednávaném případě stupeň nebezpečnosti spáchaného činu pro společnost rozhodně nelze označit za nepatrný, takže je vyloučeno uvažovat o tom, že by se o trestný čin nejednalo. (Viz §3 odst. 1, 2 tr. zák.). D ovolací námitky tak, jak byly koncipovány a uplatněny obviněným S., nejsou z výše uvedených důvodů podřaditelné pod zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a stojí mimo jeho rámec. Dovolatel totiž na jedné straně deklaroval zákonný dovolací důvod podle citovaného ustanovení, avšak konkrétně uplatnil pouze námitky, které tento dovolací důvod svým obsahem nenaplňují. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz §265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného R. S. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Naproti tomu u obviněných M. Č. a V. K. Nejvyšší soud shledal, že tito ve svých dovoláních uplatnili relevantním způsobem v zásadě stejné námitky obsahově naplňující dovolací důvod ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které spočívaly v tom, že když tito obvinění předávali informace obviněnému D., nevykonávali tím žádnou policejní pravomoc, a tudíž nemohli být ani v postavení veřejných činitelů. Z tohoto důvodu tak jejich jednání nemohlo naplnit skutkovou podstatu trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. ( č. 140/1961 Sb.). Pro úplnost je nutno dodat, že ta část dovolacích námitek obviněného Č., zpochybňující hodnocení důkazů a jejich procesní použitelnost, a tudíž i správnost učiněných skutkových zjištění, důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný dovolací důvod obsahově nenaplňuje, a proto k nim nemohl Nejvyšší soud přihlížet. Stejným způsobem bylo ze strany Nejvyššího soudu přistoupeno k námitkám obviněného K. zpochybňujícím skutková zjištění o tom, že přijal za poskytované informace odměnu či výhodu, a tudíž se nedopustil trestného činu přijímání úplatku podle §160 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Obviněný K. totiž v tomto směru namítal, že za poskytované zprávy nikdy nic nepřijal a v tomto směru zpochybnil procesní použitelnost výpovědi spoluobviněného Č. Obviněný v dovolání dále tvrdil, že neměl ani auto, takže závěr soudu o jeho výhodných opravách nemůže obstát. Tyto argumenty tedy zjevně napadají správnost skutkových zjištění a dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují. Přezkum skutkových zjištění je totiž dominantní úlohou odvolacího soudu a nikoli soudu dovolacího. Podle §158 odst. 1 tr. zák. (č. 140/1961 Sb.) se trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele dopustí veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch a) vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu, b) překročí svou pravomoc, nebo c) nesplní povinnost vyplývající z jeho pravomoci. Podle 89 odst. 9 tr. zák. (č. 140/1961 Sb.) je veřejným činitelem volený funkcionář nebo jiný odpovědný pracovník orgánu státní správy a samosprávy, soudu nebo jiného státního orgánu nebo příslušník ozbrojených sil nebo bezpečnostního sboru, soudní exekutor při výkonu exekuční činnosti, sepisování exekutorských zápisů a při činnostech vykonávaných z pověření soudu podle zvláštního právního předpisu, pokud se podílí na plnění úkolů společnosti a státu a používá přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena. Při výkonu oprávnění a pravomocí podle zvláštních právních předpisů je veřejným činitelem také fyzická osoba, která byla ustanovena lesní stráží, vodní stráží, stráží přírody, mysliveckou stráží nebo rybářskou stráží. K trestní odpovědnosti a ochraně veřejného činitele se podle jednotlivých ustanovení tohoto zákona vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s jeho pravomocí a odpovědností. Funkcionář nebo jiný odpovědný pracovník státního orgánu, samosprávy, ozbrojených sil nebo ozbrojeného sboru cizího státu, se za těchto podmínek považuje za veřejného činitele, pokud tak stanoví vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Vzhledem k charakteru problému uváděného v dovoláních obviněných Č. a K. Nejvyšší soud pokládá za potřebné nejprve teoreticky vyložit pojem pravomoci orgánu veřejné moci a v návaznosti na to poukázat na ustanovení příslušných právních předpisů zakládajících pravomoc Policie České republiky. Pravomoc spočívá v oprávnění orgánu vykonávat veřejnou moc, přičemž veřejnou mocí se rozumí taková moc, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech jiných osob, ať již přímo nebo zprostředkovaně. Subjekt, o jehož právech a povinnostech je rozhodováno, není v rovnoprávném postavení s rozhodujícím orgánem a obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí na vůli takového subjektu. ( Srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 75/93 ). I když za výkon pravomoci nelze považovat jen rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob, je v pojmu pravomoci vždy obsažen prvek moci a prvek rozhodování. Proto je třeba pod výkonem pravomoci rozumět zejména rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob. Výkonem pravomoci je pak řešení konkrétního individuálního případu i vydávání obecně závazných právních aktů. Vždy musí tedy jít o plnění úkolů, jež mají širší společenský dosah . Pravomoc orgánů státní správy, územní samosprávy, soudů a ostatních státních orgánů vymezují příslušné zákony a právní normy na základě zákona vydané. Pokud pak jde o výkon pravomoci veřejným činitelem, ten spočívá v oprávnění veřejného činitele vykonávat veřejnou moc, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech jiných osob. Pravomoc veřejného činitele je vymezena příslušnými zákony, právními normami na základě zákona vydanými a může být vykonávána jen na základě zákona a v jeho mezích, tedy tzv. secundum et intra legem. ( Srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. Komentář, 1. vydání, Praha, C. H. Beck 2010 str. 2842 -3, 2855 ) Ohledně státního orgánu, kterým je Policie České republiky, jeho pravomoc byla v inkriminované době až do 31. 12. 2008 vymezena především v zákoně č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ale taky v dalších zákonech, jako např. v zákoně č. 119/2002 Sb., o zbraních, v zákoně č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích ( zákon o silničním provozu ), v zákoně č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním ( trestní řád ), atd. Podle §45 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, kdo způsobil překážku provozu na pozemních komunikacích, musí ji neprodleně odstranit; neučiní-li tak, odstraní ji na jeho náklad vlastník pozemní komunikace. Podle odst. 2 téhož ustanovení, není-li možno překážku provozu na pozemních komunikacích neprodleně odstranit, musí ji její původce označit a ohlásit policii. Podle §45 odst. 4 téhož zákona, je-li překážkou provozu na pozemní komunikaci vozidlo, rozhoduje o jeho odstranění policista nebo strážník obecní policie; vozidlo se odstraní na náklad jeho provozovatele. Podle odst. 5 téhož ustanovení podrobnosti o označení překážky provozu na pozemních komunikacích upraví prováděcí právní předpis. Podle §124 odst. 8 cit. zákona o provozu na pozemních komunikacích, policie vykonává dohled nad bezpečností a plynulostí provozu na pozemních komunikacích tím, že a) kontroluje dodržování povinností účastníků a pravidel provozu na pozemních komunikacích a podílí se na jeho řízení, b) objasňuje dopravní nehody, c) vede evidenci dopravních nehod, d) projednává v blokovém řízení přestupky proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle zvláštního právního předpisu, e) provádí prevenci v oblasti bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích. Podle odst. 9 téhož ustanovení zákona, při dohledu na bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích jsou příslušníci Policie ve služebním stejnokroji oprávněni zejména a) dávat pokyny k řízení provozu na pozemních komunikacích, b) zastavovat vozidla, c) zabránit v jízdě řidiči podle §118a, d) zadržet řidičský průkaz podle §118b, e) zakázat řidiči jízdu na nezbytně nutnou dobu nebo mu přikázat směr jízdy, vyžaduje-li to bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích, popřípadě jiný veřejný zájem, f) vyzvat řidiče a učitele autoškoly k vyšetření podle zvláštního právního předpisu ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem, g) vyzvat řidiče a učitele autoškoly k vyšetření podle zvláštního právního předpisu ke zjištění, zda není ovlivněn jinou návykovou látkou, h) vyzvat řidiče motorového vozidla k předložení dokladů k řízení a provozu vozidla, i) vyzvat řidiče motorového vozidla ke kontrole maximální přípustné hmotnosti na nápravu, maximální přípustné hmotnosti vozidla nebo jízdní soupravy nebo technického stavu vozidla nebo jízdní soupravy , j) rozhodnout o odstranění vozidla, je-li překážkou provozu na pozemní komunikaci, nebo vozidla, které neoprávněně stojí na vyhrazeném parkovišti, k) použít technických prostředků k zabránění odjezdu vozidla podle zvláštního právního předpisu, l) vybírat kauce podle §125a. Postavení policistů ve vztahu k Policii České republiky pak upravuje zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, jenž v ustanovení §1 odst. 3 stanoví, že příslušník je ve služebním poměru k České republice a práva a povinnosti České republiky vůči příslušníkovi plní příslušný bezpečnostní sbor. Odst. 4 téhož ustanovení stanoví, že výkonem služby se pro účely tohoto zákona rozumí a) úkony a činnosti realizující oprávnění a povinnosti stanovené právními předpisy upravujícími působnost bezpečnostních sborů, b) soustřeďování, vyhodnocování a evidování informací a údajů potřebných pro výkon služby, včetně činnosti v operačních a informačních střediscích, c) řízení výkonu služby, d) činnost ve vzdělávacích, technických a účelových zařízeních, která pro výkon služby zabezpečují přípravu příslušníků a výzkumné, technické a další podmínky, a to v rozsahu stanoveném ředitelem bezpečnostního sboru, a e) plnění úkolů Bezpečnostní informační služby a Úřadu pro zahraniční styky a informace. Podle §5 odst. 1 uvedeného zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů služební předpis stanoví zejména rozsah oprávnění příslušníků, kteří řídí výkon služby dalších příslušníků, dávat podřízeným příslušníkům rozkazy k výkonu služby. Podle odst. 2 téhož ustanovení k vydání služebního předpisu je oprávněn služební funkcionář. Služební funkcionář je povinen zajistit vedení přehledu platných služebních předpisů a tento přehled průběžně aktualizovat. Podle §5 odst. 3 téhož zákona, služební předpis je pro příslušníky závazný. Takovým služebním předpisem je pak i závazný pokyn policejního prezidenta č. 85/2006, kterým se upravuje postup příslušníků Policie České republiky při dohledu na bezpečnost a plynulost silničního provozu a šetření dopravních nehod, ve znění závazného pokynu policejního prezidenta č. 106/2006. Podle čl. 67 odst. 1 uvedeného pokynu policejního prezidenta v jeho konsolidovaném znění hlídka podle svých schopností a možností poskytuje občanům informace o nejbližších autoopravnách, čerpacích stanicích, stanicích první pomoci, apod., poskytuje pomoc při odstraňování drobnějších závad na vozidle, na požádání přivolá odbornou pomoc nebo odtahovou službu. Jestliže tvoří vozidlo překážku silničního provozu, hlídka učiní opatření, aby bylo urychleně odstraněno nebo alespoň označeno. Přivolání odtahové služby nebo odborné pomoci poskytované prostřednictvím asistenčních nebo jím podobných služeb provádí hlídka vždy cestou operačního střediska. Podle čl. 102 odst. 2 tohoto pokynu v jeho konsolidovaném znění jestliže účastník dopravní nehody nemůže sám zajistit odtah poškozeného vozidla nebo požádá-li o zprostředkování odtahu , nebo odbornou pomoc poskytovanou prostřednictvím asistenčních, nebo jím podobných služeb, výjezdová služba vždy zajistí odtah či odbornou pomoc prostřednictvím operačního střediska policie nebo prostřednictvím Správy a údržby silnic. Operační středisko policie při tomto využívá asistenčních služeb jednotlivých pojišťoven. V případě, že tak nemůže učinit, využije jiné odtahové služby. To, o jakou asistenční službu se jedná, sděluje operačnímu středisku policie výjezdová služba na pokladě zjištění povinně smluvního pojištění poškozeného vozidla. Na základě shora uvedeného lze podle Nejvyššího soudu prohlásit, že pravomoc rozhodnout o odstranění vozidla z komunikace tvořícího překážku v provozu na pozemní komunikaci mají podle §45 odst. 4 ve spojení s ustanovením §124 odst. 9 písm. j) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, příslušníci policie, a to v rámci oprávnění policie podle §124 odst. 8 citovaného zákona, na základě něhož se policie podílí na řízení provozu na pozemních komunikacích, objasňování dopravních nehod a vedení jejich evidence. Citovaný závazný pokyn policejního prezidenta č. 85/2006 ve znění pokynu č. 106/2006 ve shora uvedených ustanoveních pak tato oprávnění, resp. pravomoc policie danou zákonem blíže rozpracovává a konkretizuje na podrobná pravidla, resp. konkrétní úkoly a povinnosti týkající se výkonu služby podřízených příslušníků policie. Lze tak uzavřít, že uvedený pokyn policejního prezidenta v rámci pravomoci policie dané zákonem o provozu na pozemních komunikacích podrobněji vymezuje rozsah oprávnění a povinností, resp. pravomoc jednotlivých příslušníků policie podle postavení zastávaných v její struktuře. V souvislosti s řízením provozu na pozemních komunikacích a odstraňováním překážek v provozu stanoví citovaný pokyn policejního prezidenta konkrétní úkoly a povinnosti příslušníků policie v postavení výjezdové služby a operačního střediska i ohledně zajišťování odtahu vozidel. To konkrétně znamená, že o odstranění vozidla rozhodne výjezdová služba, resp. hlídka policie vyslaná na místo dopravní nehody, pokud si odtah vozidla nezajistí sám účastník dopravní nehody, případně jestliže účastník dopravní nehody o zprostředkování odtahu výjezdovou službu požádá. V takovém případě zajišťuje odtah výjezdová služba vždy prostřednictvím operačního střediska policie, jenž při zajišťování odtahu využívá asistenčních služeb jednotlivých pojišťoven podle povinně smluvního pojištění poškozeného vozidla. Z uvedeného pokynu policejního prezidenta řídícího výkon služby policistů v rámci pravomoci policie řídit provoz na pozemních komunikacích je tudíž podle Nejvyššího soudu zřejmé, že povinnosti policisty spojené se situací, kdy si po rozhodnutí příslušníka policie o odstranění vozidla nezajistí účastník dopravní nehody odtahovou službu sám, resp. kdy o zprostředkování odtahu požádá, spadají do popisu úkolů a povinností příslušníků výjezdové hlídky a příslušníků působících na operačním středisku. Nejvyšší soud zastává názor, že citovaný závazný pokyn policejního prezidenta č. 85/2006 ve znění závazného pokynu policejního prezidenta č. 106/2006 v čl. 67 odst. 1 a v čl. 102 odst. 2 promítá pravomoc policie řídit provoz na pozemních komunikacích do konkrétních úkolů a povinností policistů při výkonu služby, a to i u příslušníků výjezdové služby a operačního střediska. Proto je pak respektování těchto ustanovení pokynu policejního prezidenta, resp. povinností z nich vyplývajících, výkonem pravomoci těchto příslušníků policie jako veřejných činitelů a souvisí s jejich odpovědností. ( Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2007 sp. zn. 6 Tdo 121/2007 ). Z hlediska naplnění zákonných znaků trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. (č. 140/1961 Sb.) v souvislosti s projednávaným případem je třeba, aby se příslušník policie nacházel při podávaní informací společnosti zajišťující odtah ve službě a to v postavení výjezdové služby nebo příslušníka operačního střediska a informace o dopravní nehodě poskytl odtahové službě neoficiálním způsobem, např. prostřednictvím soukromého mobilního telefonu, a to navzdory tomu, že bylo ze situace na místě dopravní nehody zjevné, že si účastník dopravní nehody zajistí odtah sám, resp. o zprostředkování odtahu nepožádal, přičemž příslušník policie tím zároveň sledoval opatření neoprávněného prospěchu pro sebe nebo pro odtahovou službu, případně pro oba anebo i pro další subjekt. Při splnění těchto podmínek lze takové jednání službukonajícího policisty označit za zneužití pravomoci veřejného činitele a podřadit je pod ustanovení podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. Takové jednání je nesporně zároveň i porušením povinností příslušníka Policie České republiky podle zák. č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, jak se o tom zmiňují oba soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí, ale zde je třeba zdůraznit, že pokud by jednání policisty bylo bez dalšího výhradně v rozporu s tímto zákonem, neznamenalo by to automaticky, že ze strany policisty muselo dojít ke zneužití pravomoci veřejného činitele, a že se na takové jednání nutně musí vztahovat ustanovení trestního zákona ( t. č. trestního zákoníku). Takové jednání by pak pro příslušníka policie mohlo mít pouze kázeňské či personální důsledky. Z přezkoumávaného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 však Nejvyšší soud zjistil, že u obviněných policistů Č. a K. ze skutkových vět obsažených ve výroku vyplývá v zásadě to, že v časovém úseku od …do… předávali prostřednictvím mobilního telefonu údaje o dopravních nehodách na území hl. m. Prahy získané při výkonu policejní služby pracovníku výhradně jedné konkrétní odtahové služby, obviněnému D. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně pak vyplývá, že obviněný K. pracoval jako operační důstojník na operačním středisku a měl informace přímo z linek 158 a 112, přičemž obviněný D. mu poskytl mobilní telefon za účelem předávání zpráv o dopravních nehodách. Obviněný Č. pak působil jako dopravní policista v pozici výjezdové služby či hlídky řešící dopravní nehody a posílal obviněnému D. zprávy ze svého osobního mobilního telefonu. Postup policistů v uvedených služebních postaveních v souvislosti s pravomocí policie řešit dopravní nehody a řídit provoz na pozemních komunikacích upravuje pro policisty závazný pokyn policejního prezidenta č. 85/2006 ve znění pokynu č. 106/2006. Tento pokyn policejního prezidenta dovolatelé svým jednáním nerespektovali. Správně měli policisté, pokud zabezpečovali odtah, zajistit odtahovou službu vždy oficiální cestou prostřednictvím operačního střediska policie nebo prostřednictvím Správy a údržby silnic. Obvinění Č. a K. podle zjištěného skutkového stavu takto ale nepostupovali a o dopravních nehodách informovali prostřednictvím soukromých mobilních telefonů pracovníka spřízněné odtahové služby. Tímto jednáním obvinění M. Č. a V. K. jako policisté vykonávající pravomoc policie řešit dopravní nehody a řídit provoz na pozemních komunikacích porušili čl. 67 odst. 1 a čl. 102 odst. 2 shora uvedeného pokynu policejního prezidenta, jenž uvedené pravomoci policie specifikoval na konkrétní úkoly a povinnosti příslušníků policie podle postavení zastávaných v její organizační struktuře, a vykonávali tak svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu, resp. normě, na základě zákona vydané. Oba také podle zjištění uvedených v rozsudku soudu prvního stupně tímto způsobem opatřovali spřízněné odtahové službě, prostřednictvím jejího zaměstnance obviněného Z. D., neoprávněnou konkurenční výhodu, tedy neoprávněný prospěch, a opatření takového neoprávněného prospěchu spočívajícího v získání finančních prostředků pak sledovali i ve vztahu ke svým osobám. Takové jednání obviněných Č. a K. tudíž naplnilo zákonné znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. (č. 40/1961 Sb.). Na základě výše uvedených poznatků se Nejvyšší soud s právním posouzením zjištěných skutků ztotožnil, když dospěl k závěru, že jediná obsahově relevantní výhrada vznesená dovolateli nemá opodstatnění a ostatní výhrady nespadají pod oběma dovolateli uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto dovolání obviněných M. Č. a V. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněná odmítl. Rozhodnutí o odmítnutí dovolání všech tří dovolatelů Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( §265n tr. ř.). V Brně dne 25. října 2010 Předseda senátu: JUDr. František H r a b e c