ECLI:CZ:NS:2010:4.TZ.95.2009.1
sp. zn. 4 Tz 95/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. května 2010 stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného Ing. J. K. , proti výroku bod bodem II. pravomocného usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 1. 2007, sp. zn. 2 To 41/2006, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 8. 2005, sp. zn. 36 T 16/2000, byl Ing. J. K. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), kterého se měl dopustit tím, že jako jednatel a generální ředitel ve společnosti VELKOOBCHOD KILIAN, s.r.o., se sídlem v H. a posléze i jako jednatel společnosti BLANCO, spol. s r.o., se sídlem ve V., jejímž majoritním vlastníkem se stala dne 24. 7. 1997 společnost VELKOOBCHOD KILIAN, s.r.o., který v těchto společnostech rozhodoval o finančních tocích, ve druhé polovině roku 1997 v úmyslu získat ke škodě nejméně 208 dodavatelů z celého území České republiky velký finanční kapitál ve prospěch společnosti VELKOOBCHOD KILIAN, s.r.o., za účelem podstatného rozšíření obchodní sítě a zakoupení obchodního podílu ve společnostech zejména Pramen Praha – Červený dvůr, a. s., P., a Vít Potraviny, a. s., P., využívajíc toho, že VELKOOBCHOD KILIAN, s.r.o. má s dodavateli uzavřené dlouhodobé smlouvy o dodávce zboží, se rozhodl, že od července 1997 částečně a od října 1997 převážně nebude dočasně hradit faktury dodavatelům, přičemž tuto skutečnost dodavatelům zamlčel, nebo přislíbil zaplacení se zpožděním, ačkoli vzhledem k délce doby odběru a objemu dodávek věděl, že nevyjde-li jeho plán na zakoupení akcií výše uvedených společností a na získání úvěru ve výši 300 mil. Kč od banky, v budoucnu nebude schopen za odebrané zboží na faktury zaplatit, a plán realizoval příkazem, aby v rámci podniku, poté co dodané zboží na faktury bude ve velkoobchodě i maloobchodě prodáno, byly tržby za prodané zboží soustřeďovány v tzv. centrální pokladně v H. n. M., čímž se mu podařilo nashromáždit částku nejméně 235.000.000,- Kč v hotovosti, kterou měl v úmyslu použít k nákupu akcií jménem VELKOOBCHOD KILIAN, s.r.o. výše uvedených akciových společností a dalších hodnot pro rozšíření svého podnikání, jeho záměr se však nezdařil, protože nezískal úvěr od banky a protože Pramen Praha – Červený dvůr, a. s., získala začátkem prosince 1997 společnost Julius Meinl, a jelikož nebyl schopen shromážděnými finančními prostředky ani vlastními prostředky ani jinak splnit závazky společností VELKOOBCHOD KILIAN, s.r.o., a BLANCO, spol. s r.o., neboť dluhy značně převyšovaly disponibilní finanční hotovost a věřitelé se domáhali okamžitého splacení pohledávek a hrozili zastavením dodávek zboží, převedl obchodní podíl ve společnosti VELKOOBCHOD KILIAN, s.r.o. (a tím také zprostředkovaně ve společnosti BLANCO, spol. s r.o.) na E. Ř., držitele cizího cestovního pasu, aby se tak zbavil odpovědnosti za zaplacení dluhů a vyhnul se věřitelům, čímž způsobil dodavatelům celkovou škodu ve výši nejméně 460.931.734,- Kč jednotlivými útoky uvedenými v bodech 1 – 235 výrokové části rozsudku.
Za to byl obviněný Ing. J. K. odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 10 roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti v trvání 8 roků spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností. Podle §55 odst. 1 písm. c) tr. zák. byl obviněnému uložen také trest propadnutí věci (celkové částky 5.634.353,76 Kč s příslušenstvím na účtu v ČSOB, a. s., pobočka P.) a dále byl zavázán k povinnosti zaplatit náhradu škody, a to Hanácké Kyselce, s.r.o., H. M., ve výši 1.212.588,40 Kč, Českým vinařským závodům, a.s., B., P., ve výši 3.574.126,10 Kč, Pekárně Hanka, a.s., M., O., ve výši 177.070,64 Kč, a Pemzo, spol. s r.o., N. H., P., ve výši 828.612,40 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla Pekárna Hanka, a.s., odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Z podnětu odvolání obviněného Ing. J. K. Vrchní soud v Olomouci rozhodl usnesením ze dne 22. 1. 2007, sp. zn. 2 To 41/2006, tak, že napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 8. 2005, sp. zn. 36 T 16/2000, podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku podle §55 odst. 1 písm. c) tr. zák. o propadnutí věci, když v ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle §259 odst. 1 tr. ř. ve zrušeném rozsahu věc vrátil soudu I. stupně.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný dovolání s odkazem na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1030/2007, podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Ústavní soud následně usnesením ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 946/2008, odmítl ústavní stížnost obviněného směřující do usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1030/2007, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 1. 2007, sp. zn. 2 To 41/2006, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 8. 2005, sp. zn. 36 T 16/2000.
II.
Ministryně spravedlnosti podala podle §266 odst. 1, 2 tr. ř. ve prospěch obviněného Ing. J. K. stížnost pro porušení zákona proti pravomocnému usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 1. 2007, sp. zn. 2 To 41/2006, a to proti jeho výroku pod bodem II., podle něhož zůstal napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 8. 2005, sp. zn. 36 T 16/2000, nezměněn. Podání stížnosti odůvodnila tím, že napadeným usnesením byl porušen zákon v ustanovením §254 odst. 1 tr. ř. a v řízení předcházejícím v ustanoveních §2 odst. 5, 6, §89 odst. 2 a §110a tr. ř. ve vztahu k §250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., v neprospěch obviněného Ing. J. K.
Stěžovatelka zdůraznila, že klíčovým východiskem skutkové konstrukce bylo zjištění, že obviněný měl společnosti VELKOOBCHOD KILIAN, s.r.o., a BLANCO, spol. s r.o., převést na další osobu, a to E. Ř., v situaci, kdy obě společnosti nebyly schopné dostát svým závazkům vůči věřitelům, přičemž obviněný si měl být tohoto ekonomického stavu obou společností vědom. Do příčinné souvislosti s ekonomickým stavem společností bylo kladeno jednání obviněného, spočívající dle skutkové podstaty v tom, že rozhodl o dočasném pozastavení plateb za část dodaného zboží a částku tím získanou nechal shromažďovat v pokladně společnosti, svůj obchodní podíl převedl na jinou osobu, s následkem, který je obviněnému kladen za vinu v podobě neuhrazených závazků za dodané zboží. Nebylo přitom rozlišováno, zda splatnost toho kterého závazku vůči tomu kterému konkrétnímu dodavateli nastala ještě v době působení obviněného v obou jmenovaných společnostech, nebo až poté, kdy obviněný společníkem ani jednatelem těchto společností nebyl. Dle stěžovatelky tato skutková konstrukce nemůže obstát s ohledem na obhajobou předložené důkazy – znalecké posudky. Uvedla, že obhajoba předložila již soudu nalézacímu znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady podniků, zpracovaný soudním znalcem Ing. J. Š., CSc., ze dne 8. 8. 2003, č. 08/2003/30, včetně dodatku k posudku ze dne 10. 8. 2004, č. 07/2004/41. Z posudku se podává, že ke dni převodu obchodních podílů všemi stávajícími společníky, tj. ke dni 4. 12. 1997, kdy obě stávající společnosti převzal E. Ř., byla společnost VELKOOBCHOD KILIAN, s.r.o., schopná dostát svým závazkům, a to v plném rozsahu. Soudní znalec na daném tvrzení setrval i při výslechu u hlavního líčení dne 29. 3. 2005, kdy uvedl, že na tomto závěru nemění ničeho ani skutečnost, že předmětné společnosti nebyl bankou poskytnut úvěr ve výši 300.000.000,- Kč. Nalézací soud však dospěl k opačnému závěru, tedy, že obě společnosti nebyly schopny svým závazkům dostát.
Obhajoba dále předložila posudek Ústavu oceňování majetku při Ekonomické fakultě Vysoké školy báňské – Technické univerzity Ostrava, č. UOM VŠB-TUO-066/20/2006, v němž se znalecký ústav zcela ztotožnil se zjištěními učiněnými znalcem Ing. J. Š., CSc., v rámci jeho předchozího znaleckého zkoumání. Znalecký ústav došel k závěru, že celkové množství závazků vůči věřitelům byla k datu jejího převzetí novým společníkem a jednatelem reálně splatné toliko její část ve výši 282.069.000,- Kč, oproti tomu však na svých účtech disponovala k témuž datu částkou 298.296.000,- Kč, tj. částkou aktuálně splatné závazky převyšující. Znalecký posudek ústavu oceňování majetku však byl odvolacím soudem odmítnut jako nadbytečný s tím, že skutečnosti, jimiž se tento posudek zabývá, a zejména závěry, k nimž znalecký ústav dospěl, ani soud nalézací, ani soud odvolací nezpochybňují. Stěžovatelka zdůrazňuje, že toto tvrzení je v rozporu se zněním skutkové věty odsuzujícího rozsudku, když tato vychází z předpokladu, že předmětné společnosti nebyly schopny v době jejich převodu na E. Ř. dostát svým závazkům vůči dodavatelům, a že obviněný Ing. J. K. k jejich převodu na třetí osobu přistoupil právě z tohoto důvodu.
Stěžovatelka uvedla, že co se týče samotných znaleckých zjištění, resp. závěrů, k nimž znalec či znalecký ústav v posudku dospěl, orgány činné v trestním řízení věcně přezkoumávat nemohou. Jelikož orgány činné v trestním řízení nejsou otázky odborného charakteru schopny kvalifikovaně posoudit samy, je k dispozici institut znaleckého posudku. Dle stěžovatelky tak soudy obou stupňů pochybily, neboť měly závěry znaleckých posudků respektovat, pokud nejsou zpochybněny jinými provedenými důkazy.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministryně spravedlnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 1. 2007, sp. zn. 2 To 41/2006, a to výrokem pod bodem II., jímž byl napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 8. 2005, sp. zn. 36 T 16/2006, ponechán beze změny, byl porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1 tr. ř. a v řízení předcházejícím v ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 odst. 2 a §110a tr. ř. ve vztahu k ustanovení §250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění účinném od 1. 1. 2002, v neprospěch obviněného Ing. J. K. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci zrušil, v rozsahu jeho výroku uvedeného pod bodem II., jakož i předcházející rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, a dále aby zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle ustanovení §270 odst. 1 tr. ř. a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.
K podané stížnosti pro porušení zákona se obsáhle vyjádřil prostřednictvím svého právního zástupce obviněný. Uvedl, že s podanou stížností pro porušení zákona zcela souhlasí a plně se ztotožňuje s argumenty, o něž se tato stížnost opírá. K již uvedenému dodal, že celkový objem závazků společnosti VELKOOBCHOD KILIAN, s.r.o., sice činil 952.639.000,- Kč, na druhou stranu ovšem nelze přehlédnout, že k datu 4. l2. 1997 byla z této částky splatnou toliko část ve výši 282.069.000,00 Kč, kterážto však byla kryta bezprostředně disponibilními zdroji v adekvátní výši, konkrétně finančními prostředky v tzv. „centrální pokladně“ a na účtech společnosti, jež v souhrnu k témuž datu představovaly částku 298.296.000,00 Kč. Zdůraznil, že fyzická existence finanční hotovosti ve výši 239.l71.000,00 Kč v tzv. „centrální pokladně“ v H. nebyla žádnými důkazy zpochybněna. Z obou znaleckých posudků je též zřejmé, že schopnost společnosti VELKOOBCHOD KILIAN, s.r.o., dostát svým závazkům znalci posuzovali v kontextu toho, zda tato společnost byla schopna pokračovat ve své dosavadní podnikatelské činnosti i do budoucna, tedy i po datu 4. l2. 1997, které je oběma znaleckými posudky bráno jako „rozhodné datum“, či nikoliv, a došli k závěru, že ekonomická situace společnosti VELKOOBCHOD KILIAN, s.r.o., ke dni 4. 12. 1997 další pokračování dosavadního podnikání umožňovala. Má za to, že z tohoto důvodu nelze na věc nahlížet tak zjednodušeně, jak je činěno v rámci napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, tj. jako kdyby společnost VELKOOBCHOD KILIAN, s.r.o., byla schopna vlastními zdroji pokrýt tu část závazků, které byly splatnými ke dni 4. 12. 1997, a další závazky až do oné souhrnné výše, která k témuž datu činila již zmíněných 952.639.000,- Kč, by již pokrýt nebylo z čeho. Argumentuje, že právě schopnost pokračování dalšího podnikání je rozhodujícím faktorem, který by společnosti VELKOOBCHOD KILIAN, s.r.o., pokud by kontinuita jejího podnikání byla zachována, umožňoval generovat další finanční prostředky, jež by mohly sloužit k uspokojování dalších závazků, jejichž splatnost postupně „nabíhala“ po datu 4. 12. 1997.
Dále uvedl, že provedenými důkazy nebyla jednoznačně vyvrácena jeho obhajoba v tom směru, že společnost VELKOOBCHOD KILIAN, s.r.o., a zprostředkovaně též společnost BLANCO, spol. s r.o., převáděl na E. Ř. takříkajíc „v dobré víře“ v zachování kontinuity činnosti obou těchto společností. Nadto nelze přehlédnout skutečnost, že se v průběhu řízení před soudem opakovaně sám domáhal provedení některých důkazů, jimiž měly být některé podrobnosti o jeho vztazích s E. Ř. prokázány, avšak tyto důkazy provedeny nebyly. Za této situace je proto obviněný přesvědčen, že jeho obhajoba ve výše naznačeném směru vyvrácena nebyla a opačný přístup soudů obou stupňů je pak hrubým porušením zásady presumpce neviny. Skutkové zjištění, že v okamžiku, kdy dodavatelům (slovy skutkové věty) „slíbil zaplaceni se zpožděním“ věděl, či alespoň byl srozuměn s tím, že k tomuto „zaplacení se zpožděním“ nedojde, či nebude moci dojít zcela zřetelně a kategoricky koliduje s výše citovanými závěry obou znaleckých posudků, předložených obhajobou. Jeho úmyslem, resp. cílem jeho jednání nebylo nezaplatit dodavatelům za jimi dodané zboží vůbec, ale toliko dosáhnout odkladu splatnosti kupní ceny dodaného zboží za účelem získání jakési formy „dodavatelského úvěru“. Snažil se jednotlivé dodavatele o tomto svém záměru i o jeho obchodních důvodech informovat, a v návaznosti na to se s nimi postupně dohodnout na jakémsi „posečkání se splatností“. Jeho jednání by pak bylo možno považovat za podvodné toliko tehdy, pokud by již v okamžiku tohoto „příslibu zaplacení se zpožděním“ věděl, či byl alespoň srozuměn s tím, že k úhradě kupní ceny zboží ani v onom „pozdějším“ termínu nedojde, či nebude moci dojít. Nicméně žádný přímý důkaz o tom, že by již v okamžiku onoho „příslibu zaplacení se zpožděním“ (pochopitelně tam, kde lze takový příslib považovat za prokázaný, či jej alespoň z faktického chování jednotlivých dodavatelů dovodit) jednal s úmyslem či s vědomím, že ani v onom slíbeném „pozdějším“ termínu dodavatelé zaplaceno nedostanou, ze spisu nevyplývá. Je pravdou, že ne se všemi dodavateli jednal, a ne všichni dodavatelé s odkladem plateb za své zboží (ať již výslovně či mlčky) souhlasili, nicméně individuální rozlišení, kterých konkrétních dodavatelů se tato situace týká a kterých nikoliv, není objektivně možné, neboť ve vztahu k objasnění této otázky nebylo dokazování soudy vůbec vedeno.
Dále podrobně rozebral a podrobil kritice způsob, jímž bylo v průběhu trestního řízení prováděno objasňování klíčových skutkových otázek důležitých pro právní kvalifikaci skutku, zejména pak namítal, že dokazování nebylo již od fáze přípravného řízení na prokázání těchto klíčových skutkových otázek vůbec zaměřeno.
III.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.
Stížnost pro porušení zákona namítá, že skutková konstrukce, ke které dospěly soudy obou stupňů, nemůže obstát ve světle obhajobou předložených důkazů – znaleckých posudků, resp. že nalézací soud nepřihlédl k závěrům obhajobou předloženého znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady podniků, soudního znalce Ing. J. Š., CSc., č. 08/2003/30 ze dne 8. 8. 2003, včetně dodatku k tomuto posudku č. 07/2004/41 ze dne 10. 8. 2004, ze kterého vyplývá kategorický závěr, že ke dni 4. 12. 1997, ke kterému obě společnosti převzal nový společník a jednatel E. Ř., byly společnosti VELKOOBCHOD KILIAN, s.r.o. a BLANCO, spol. s r.o., schopny dostát svým závazkům v plném rozsahu, resp. že nalézací soud v příkrém rozporu s tímto znaleckým posudkem dospěl k opačnému skutkovému závěru, že obě společnosti nebyly schopny svým závazkům dostát, a dále, že odvolací soud odmítl pro nadbytečnost provést důkaz dalším znaleckým posudkem Ústavu oceňování majetku při Ekonomické fakultě Vysoké školy báňské – Technické univerzity Ostrava č. UOM VŠB-TUO-066/20/2006, ve kterém se znalecký ústav zcela ztotožnil se zjištěními Ing. J. Š., CSc. , s tím, že skutečnosti, jimiž se tento znalecký posudek zabývá, a zejména závěry, k nimž znalecký posudek dospěl, ani soud nalézací, ani soud odvolací nezpochybňují. Namítá, že toto tvrzení je v rozporu se zněním skutkové věty odsuzujícího rozsudku.
Obecně platí, že ani odvolací soud, který přezkoumává v odvolacím řízení ještě nepravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně, nemůže bez dalšího sám vytvářet odchylný skutkový stav jen v důsledku odlišného hodnocení důkazů, aniž by provedl dokazování podle zásad ústnosti a bezprostřednosti (§259 odst. 3 tr. ř.). Tím méně lze požadovat po Nejvyšším soudu, aby postupoval v rozporu s touto zásadou. Těžiště dokazování leží zásadně v řízení před soudem prvního stupně, který důkazy nejen provádí, ale především je hodnotí tak, aby na jejich podkladě mohl učinit spolehlivé skutkové závěry. Tyto názory se opírají i o existující judikaturu z níž vyplývá, že pokud soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn., že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě a v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění, odvolací soud nemůže podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. V takovém případě totiž nelze napadenému rozsudku vytknout žádnou vadu ve smyslu uvedeného ustanovení (srov. Rozhodnutí č. 53/1992 Sb. uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7 – 8/1992).
Je třeba konstatovat, že podaná stížnost pro porušení zákona ve své podstatě napadá hodnocení důkazů, jak je v dané věci provedl krajský soud, případně zpochybňuje dostačující rozsah provedeného dokazování v hlavním líčení. Nejvyšší soud je však toho názoru, že krajský soud ve věci provedl v rámci hlavních líčení a za účasti stran dokazování, při kterém byly v souladu se zákonem provedeny všechny důkazy potřebné k objasnění žalovaného skutku ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Provedené důkazy náležitě a v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil a na jejich základě učinil závěr o tom, že obviněný Ing. J. K. se jednáním popsaným ve výroku rozsudku dopustil trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Při vlastním dokazování nalézací soud respektoval zejména zásady ústnosti (§2 odst. 11 tr. ř.) a bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. ř.). Uplatnění těchto zásad bylo nezbytné pro správné hodnocení důkazů, a to především v situaci, kdy obviněný prohlašoval, že společnost VELKOOBCHOD KILIAN, s.r.o., a zprostředkovaně též společnost BLANCO, spol. s r.o., převáděl na E. Ř. takříkajíc „v dobré víře“ v zachování kontinuity činnosti obou těchto společností a nikdy neměl úmysl někoho podvést. Právě v této důkazní situaci správné rozhodnutí o vině záleželo na pečlivém vyhodnocení každého důkazu zvlášť i celého jejich souhrnu. To se týká zejména výpovědi obviněného, svědků i znalce, u nichž je nezbytné, aby si soud mohl na podkladě jejich osobního výslechu a bezprostředního dojmu z toho, co a jak vyslýchané osoby sdělily, resp. zda a jak reagovaly na položené otázky, vytvořit vnitřní přesvědčení o tom, jakým způsobem výpovědi těchto osob hodnotit a jaký skutkový závěr z nich učinit. Vnitřní přesvědčení v tom smyslu tedy není výsledkem libovůle soudu, ale opírá se o všestranné, hluboké a logické zhodnocení důkazů provedených před soudem a jejich vzájemných souvislostí. Způsob, jímž krajský soud důkazy hodnotil, jakož i skutkové závěry, které z důkazů vyvodil, odpovídají požadavkům na provádění a hodnocení důkazů. Své hodnotící úvahy a jejich výsledky pak soud vyjádřil v odůvodnění rozsudku, ve kterém vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Tudíž ani z tohoto hlediska nelze napadenému meritornímu rozhodnutí cokoli podstatného vytknout.
Pokud pak stížnost pro porušení zákona vznáší námitku vůči postupu krajského soudu, který v příkrém rozporu se závěry znaleckého posudku znalce Ing. J. Š., CSc. dospěl k opačnému skutkovému závěru, lze odkázat na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu jenž konstatoval, že byť společnost VELKOOBCHOD KILIAN, s.r.o., podle znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady podniků, byla fungující společností, jejíž vývoj závazků byl zcela odpovídající expanzi a veškeré závazky byly kryty majetkem společnosti, obviněný nemohl spoléhat na skutečnost, že mu bude Union bankou poskytnut úvěr ve výši 300 milionů Kč na provozní záležitosti, když projednání úvěru nebylo ukončeno a společnost VELKOOBCHOD KILIAN, s.r.o. nebyla schopna bance poskytnout dostatečné ručení a splnit tak podmínky pro poskytnutí úvěru. Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí navíc uvedl, že stejně jako nalézací soud i on nezpochybňuje závěry znaleckého posudku.
Zde je třeba uvést, že ze skutkových zjištění vyplývá, že se obviněný rozhodl od července částečně a od října 1997 převážně, nehradit faktury dodavatelům za zboží, přičemž tuto skutečnost dodavatelům buď zamlčel, nebo jim přislíbil zaplacení se zpožděním, ačkoli vzhledem k délce doby odběru a objemu dodávek věděl, že nevyjde-li jeho plán na zakoupení akcií daných společností a na získání úvěru 300 mil. Kč, nebude v budoucnu schopen za odebrané zboží zaplatit, což se také následně stalo.
K námitce, že nebylo rozlišováno, zda splatnost toho kterého závazku vůči tomu kterému konkrétnímu dodavateli nastala ještě v době působení obviněného v obou jmenovaných společnostech, nebo až poté, kdy obviněný společníkem ani jednatelem těchto společností nebyl lze uvést, že již z obecného pohledu se jako nelogické jeví jednání obviněného, že podle něj tak prosperující obchodní společnost náhle prodává E. Ř., ač měl velké plány s rozvojem její činnosti. Pokud byla situace společnosti skutečně tak bezproblémová, není zřejmé proč obviněný nepřistoupil k splácení pohledávek dodavatelů, a to alespoň v době, kdy již bylo zřejmé, že záměr s nákupem akcií jiných společností není schopen uskutečnit, ale naopak jeho jednání vůči nim bylo plné pouze slibů a ujišťování o úhradě pohledávek, pokud se mu již nepodařilo vyhnout se přímému kontaktu s dodavateli, jak to také podrobně popisuje v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Nelze přitom přisvědčit tvrzení, že výše bezprostředně disponibilních finančních prostředků společnosti VELKOOBCHOD KILIAN, s.r.o. v dané době přesahovala souhrn všech závazků. Bezprostředně disponibilní finanční prostředky jsou totiž v podstatě peníze v hotovosti, s kterými lze bezprostředně disponovat a tyto byly i podle znalce k 4. 12. 1997 pouze ve výši 239.171.000,- Kč (č. l. 39485 tr. spisu). Objem všech závazků společnosti k tomuto datu ale činil celkem 952.639.000,- Kč (č.l. 39488 tr. spisu) a uhrazeno z nich bylo pouze 24.679.000,- Kč. Ani finanční majetek společnosti, byť jej znalec sám u hlavního líčení definoval jako „vlastně čisté peníze“, ale v znaleckém posudku jej rozděluje na celkový a hotovostní, zdaleka nedosahuje výše všech závazků společnosti, když je vyčíslen k 4. 12. 1997 pouze na celkových 298.296.000,- Kč. Pokud tedy obviněný namítá, že neměl důvod předpokládat či dokonce vědět, že k jím slíbenému pozdějšímu zaplacení jednotlivým dodavatelům následně nedojde či nebude moci dojít, natož aby s tímto vědomím jednal již od počátku, je z uvedeného zřejmé, že opak je pravdou a takovýto důvod nepochybně měl, a to i s ohledem na znalecký posudek, na jehož závěry poukazuje.
Schopnost společnosti dostát svým závazkům obviněný vztahuje pouze na aktuálně splatné závazky, tj. jakoby se jej neuhrazené závazky, které se staly splatnými až po převzetí obou společností E. Ř., vůbec netýkaly. K této otázce soud I. stupně uvedl, že otázka splatnosti je nepodstatná, protože obviněný neměl v úmyslu za zboží řádně a včas zaplatit a čin tak byl dokonán již převzetím zboží. Na doplnění lze dodat, že trestný čin podvodu je dokonán obohacením pachatele nebo jiného, a to rozmnožením majetku. Obviněný tak dosáhl obohacení již převzetím zboží jako majetkové hodnoty, za které nechtěl řádně a včas zaplatit, přičemž byl srozuměn i s možností a později i věděl, že ani v budoucnu nebude schopen za odebrané zboží zaplatit. Zvláště pak za situace, když finanční prostředky získané prodejem tohoto zboží by si v podstatě odčerpal zamýšleným nákupem akcií jiných společností a z průběhu jednání o poskytnutí úvěru mu muselo být zřejmé, že jeho poskytnutí bankou je nereálné. To ostatně potvrzuje i skutečnost, že sám v podstatě svou nečinností jednání s bankou o poskytnutí úvěru ukončil. I v případě poskytnutí úvěru ve výši 300 mil. Kč by ale značnou část zadržených finančních prostředků musel použít na zakoupení akcií, protože na jejich zakoupení potřeboval 460 mil. Kč. Podstatné ale je, že když banka 27. 10. 1997 rozhodla o odložení poskytnutí úvěru a obviněný tak jednoznačně věděl, že úvěr nezíská, právě po tomto období v ještě větším rozsahu pokračoval v zadržování finančních prostředků za dodávané zboží a v případě nákupu akcií by tak všechny zadržené finanční prostředky použil na tento účel a nemohl by tak vůbec provést úhradu zboží dodavatelům. Výrazný nárůst finančního majetku společnosti VELKOOBCHOD KILIAN, s.r.o. v tomto období, je přitom patrný ze znaleckého posudku (č.l. 39485 tr. spisu).
Argumentace stížnosti pro porušení zákona se soustřeďuje na obsah znaleckých posudků, které se zabývají ekonomickou situací dotčených ekonomických subjektů v době převodu obchodních podílů na E. Ř. K tomu je především nutno uvést, že podstata souzeného skutku nespočívala v převedení obchodního podílu obviněného Ing. K. ve společnosti VELKOOBCHOD KILIAN, s.r.o. na E. Ř. Z hlediska skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona se jeví klíčovým nikoli tento převod, ale skutečnost, že obviněný ve velkém objemu po dobu několika měsíců odebíral zboží s úmyslem za ně řádně a včas nezaplatit, přičemž byl minimálně srozuměn s tím, že za ně nezaplatí ani v budoucnu, když peníze získané prodejem odebraného zboží nepoužíval na průběžné placení závazků, ale shromažďoval je pro účely zamýšleného nákupu akcií; jednotlivé útoky trestného činu podvodu při tom byly dokonány již momentem odběru zboží. Podle původní představy obviněného byly shromážděné finanční prostředky určeny nikoli na úhradu závazků společnosti, ale na nákup akcií dalších obchodních společností: Pokud obviněný ing. K. po selhání tohoto podnikatelského záměru neučinil nic alespoň k částečné úhradě závazků, ale přistoupil k výše uvedenému převodu firmy na osobu E. Ř., pak nešlo o nic jiného než o realizaci jeho úmyslu dodavatelům za zboží nezaplatit. O takovémto úmyslu svědčí nejenom okolnosti převodu obchodních podílů na E. Ř., ale také v ekonomické praxi naprosto neobvyklý postup obviněného, který prostředky z prodeje bez zaplacení odebraného zboží po dobu několika měsíců shromažďoval nikoli na bankovních účtech, ale v hotovosti, v tzv. centrální pokladně v H. n. M. Tento postup obviněného jednoznačně svědčí o tom, že obviněnému šlo o získání nekontrolovatelné dispozice s těmito finančními prostředky a neměl v úmyslu použít jich k úhradě závazků společnosti. Právě takto shromážděná finanční hotovost, která nebyla ničím jiným nežli výtěžkem z trestné činnosti, přitom tvořila podstatnou část znaleckými posudky konstatovaného disponibilního majetku společnosti ( k 4.12.1997 činila výše uvedených 239.171.000,- Kč). Tento běžné praxi se zcela vymykající způsob nakládání s finančními prostředky znalecké posudky nijak nehodnotí.
Ani námitka stěžovatelky směřující proti zamítnutí návrhu na provedení důkazu a to, znaleckého posudku Ústavu oceňování majetku při Ekonomické fakultě Vysoké školy báňské – Technické univerzity Ostrava nebyla shledána opodstatněnou.
Ústavní soud v řadě svých nálezů (sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. III. ÚS 173/02 - Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 10; svazek 8, nález č. 76; svazek 28, nález č. 127 - a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
Ohledně opomenutých důkazů Ústavní soud uvedl, že zásadám spravedlivého procesu vyplývajícím z Listiny (čl. 36 odst. 1) je nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal.
V odůvodnění usnesení Vrchní soud v Olomouci uvedl, že tento důkaz se jeví jako nadbytečný s tím, že skutečnosti jimiž se tento znalecký posudek zabývá a zejména závěry k nimž znalecký ústav v tomto posudku dospěl, ani soud I. stupně, ani odvolací soud nezpochybňují tzn, že argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno. V daném případě odvolací soud postupoval v souladu s čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
Zde je zapotřebí poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1030/2007, který podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného ing. J. K. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud se přitom zabýval námitkami, které následně opakuje ministryně spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona.
Také Ústavní soud usnesením ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 946/2008, odmítl ústavní stížnost obviněného ing. J. K. směřující do usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1030/2007, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 1. 2007, sp. zn. 2 To 41/2006, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 8. 2005, sp. zn. 36 T 16/2000.
V usnesení přitom mimo jiné uvedl, že pokud stěžovatel kritizuje vady v provádění a hodnocení důkazů, jakož i nesprávnost (neúplnost) skutkových zjištěních, již dovolací soud se relevantním způsobem k těmto vyjádřil, když dospěl k závěru, že "nelze přisvědčit tvrzení, že výše bezprostředně disponibilních finančních prostředků společnosti VELKOOBCHOD KILIAN, s.r.o. v dané době přesahovala souhrn všech závazků." Bezprostředně disponibilní finanční prostředky byly totiž i podle znalce k 4. 12. 1997 pouze ve výši 239.171.000,- Kč (č.l. 39485 tr. spisu), zatímco objem všech závazků společnosti k tomuto datu ale činil celkem 952.639.000,- Kč (č.l. 39488 tr. spisu) a uhrazeno z nich bylo pouze 24.679.000,- Kč, a ani finanční majetek společnosti nedosahoval výše všech závazků společnosti, když byl vyčíslen k 4. 12. 1997 pouze na celkových 298.296.000,- Kč.
Dovolací soud též přesvědčivě oponuje stěžovatelově námitce, že nebylo dostatečně zjišťováno, zda dotčení dodavatelé byli informováni o stěžovatelových záměrech, a podrobnému odůvodnění jeho závěrů nelze ničeho rozumně vytknout ("přislíbil-li /stěžovatel/ dodavatelům, že za zboží dostanou zaplaceno později po poskytnutí úvěru, aniž se mohl důvodně domnívat, že mu úvěr bude poskytnut, vyplývá z toho spolehlivý závěr, že dané dodavatele uvedl v omyl"). Lze uspokojivě sdílet názor, že se jako nelogické jeví jednání (stěžovatele), který "náhle" prodává společnost, ačkoliv prohlašuje, že je prosperující a má "velké plány s rozvojem její činnosti".
Skutkovému závěru (vyslovenému explicite v usnesení dovolacího soudu), že se způsobením škody (dodavatelům) inkriminovaným jednáním byl stěžovatel srozuměn, a je tak "pokryt zaviněním", nelze prima facie vytýkat ani deficit relevantního skutkového základu ani omyl v právním hodnocení.
Přesvědčivě působí úvaha dovolacího soudu, že "evidentní snaha (stěžovatele) převést veškerou odpovědnost za neuhrazení závazků a způsobení škody výhradně na E. Ř.", je zjevná z toho, že "věděl, že tento je občanem cizího státu, nevyvíjí v ČR žádnou podnikatelskou činnost, nebyla mu ani doložena nějaká podnikatelská činnost v zahraničí ani předložen žádný doklad, který by prokazoval, že E. Ř. disponuje finančními prostředky umožňujícími zaplatit aktuální dluhy (společnosti) VELKOOBCHOD KILIAN, s.r.o.". Odvolací soud k tomu poznamenal, že sám stěžovatel přiznal, že "fakticky o E. Ř. nic nevěděl". Pokud za této situace, při prokázané neschopnosti společnosti VELKOOBCHOD KILIAN, s.r.o. splnit závazky vůči dodavatelům, došlo k prodeji obchodního podílu "v podstatě zcela neznámé osobě", lze rozumně souhlasit, pokud obecné soudy vyhodnotily jednání stěžovatele jako výraz záměru zbavit se odpovědnosti za zaplacení dluhů a vyhnout se věřitelům. Stěžovatel pak nemohl důvodně předpokládat, že společnost pod vedením E. Ř. splní dříve vzniklé závazky, a naopak musel být srozuměn s tím, že k tomu nedojde, čímž jsou závěry obecných soudů, kritizované z hlediska absence zavinění a příčinné souvislosti, také rozumně obhajitelné.
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že neshledal v rozhodování krajského soudu a následně vrchního soudu pochybení, pokud tyto dospěly k závěru, že se obviněný ing. J. K. jednáním popsaným ve výroku rozsudku dopustil trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Také v postupu vrchního soudu, který zamítl návrh na provedení důkazu, a to znaleckého posudku Ústavu oceňování majetku při Ekonomické fakultě Vysoké školy báňské – Technické univerzity Ostrava nebylo zjištěno porušení zákona. Konečně i uložený trest obviněnému ing. J. K. odpovídá všem zákonem stanoveným zásadám pro ukládání trestu ( §23 odst. 1 a §31 odst. 1 tr. zák.).
Nejvyšší soud tedy na základě výše uvedených zjištění dospěl k závěru, že za této situace s přihlédnutím k ustanovení §266 odst. 1, 2 tr. ř. stížnost pro porušení zákona důvodná není. Proto podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. května 2010
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a