ECLI:CZ:NS:2010:5.TDO.207.2010.3
sp. zn. 5 Tdo 207/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. května 2010 o dovolání, které podal obviněný Ing. A. M. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 5 To 24/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 6//2005, takto:
Z podnětu dovolání obviněného Ing. A. M. se podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu částečně zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 5 To 24/2009, a to ve výroku, kterým bylo podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. řádu nově rozhodnuto o vině a trestu obviněného Ing. A. M.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušenou část rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejím zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se přikazuje Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný Ing. A. M. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2008 (v písemném vyhotovení rozsudku je na str. 30 uvedeno nesprávné datum 5. 9. 2008), sp. zn. 46 T 6/2005, uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen ve zkratce „tr. zák.“), kterého se dopustil skutkem popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tento trestný čin a za trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2007), jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 2 T 18/2003, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 31 To 360/2005, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2008, sp. zn. 5 Tdo 157/2008, byl obviněný Ing. A. M. odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen rovněž peněžitý trest ve výměře 1 000 000,- Kč, přičemž pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil mu soud prvního stupně podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle §49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu podnikatelských subjektů a v zákazu živnostenského podnikání „soukromých osob“ (správně mělo být „fyzických osob – podnikatelů“) na dobu 10 let. Současně Městský soud v Praze podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 2 T 18/2003, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 31 To 360/2005, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na tento výrok, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Naproti tomu soud prvního stupně podle §226 písm. a), resp. podle §226 písm. b) tr. řádu zprostil obviněného obžaloby státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. KZv 396/98, pro skutky uvedené pod body 2. až 4. této obžaloby.
Z podnětu odvolání obviněného Ing. A. M. a státní zástupkyně rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 5 To 24/2009, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ohledně všech žalovaných skutků. Podle §259 odst. 3 písm. a) a b) tr. řádu pak odvolací soud znovu rozhodl a uznal obviněného vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. a) a b) tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 1997), kterého se dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu. Za tento trestný čin byl obviněnému uložen podle §255 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 4 roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. odvolací soud uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu právnických osob, které mají povolení působit jako banka, v trvání 5 let. Dále byl obviněnému rovněž uložen podle §53 odst. 1 tr. zák. peněžitý trest ve výměře 1 000 000,- Kč, přičemž pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil mu odvolací soud podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle §259 odst. 3 tr. řádu Vrchní soud v Praze dále rozhodl tak, že podle §226 písm. e) tr. řádu zprostil obviněného obžaloby státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. KZv 396/98, pro skutky uvedené pod body 2. a 4. této obžaloby. Podle §259 odst. 1 tr. řádu ohledně skutku pod bodem 3. uvedeného v téže obžalobě odvolací soud vrátil věc Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 5 To 24/2009, napadl obviněný Ing. A. M. dne 9. 11. 2009 prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení §255 odst. 1 tr. zák., zejména pokud jde o posouzení zákonného znaku spočívajícího ve způsobení škody, protože nebyla naplněna subjektivní ani objektivní stránka trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen. Jak dále obviněný zdůraznil, na základě dosavadních skutkových zjištění nelze dospět k závěru, že svým jednáním převedl z majetku Kreditní a průmyslové banky, a. s., peněžní prostředky do dispozice dalších subjektů, které by měly skutečnou možnost nakládat s nimi. Z rozhodných skutkových zjištění podle obviněného rovněž nevyplývá jeho úmysl způsobit škodu na majetku jmenované banky. Obviněný je totiž přesvědčen, že jako vlastník téměř 100 % akcií této banky nemohl vyvést její majetek ve prospěch jiných společností, v nichž neměl takový podíl, neboť by tím jednal ve svůj neprospěch. Podle názoru obviněného nebyl naplněn ani další znak objektivní stránky zmíněného trestného činu, který spočívá v porušení zákonem uložené a smluvně převzaté povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Obviněný přitom zpochybnil existenci pokynu Státní banky československé ze dne 9. 3. 1992 a popřel, že by porušil i příslušná ustanovení tzv. manažerské smlouvy, kterou uzavřel s Kreditní a průmyslovou bankou, a. s. V souvislosti s tím pak obviněný poukázal na rozhodnutí uveřejněné pod č. 28/1992 Sb. rozh. tr., protože nebyl osobou se zvlášť uloženou povinností hájit zájmy poškozené banky. Obviněný vznesl další námitky i ohledně použití ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., neboť odvolací soud dostatečně nepřihlédl k délce trestního řízení.
Závěrem svého dovolání obviněný Ing. A. M. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek vrchního soudu a aby přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného Ing. A. M. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten odmítl dovolací námitky obviněného, jimiž zpochybnil existenci škody. Podle názoru státního zástupce totiž obviněný nerozlišuje mezi pojmy „škoda“ a „obohacení“, které představují dvě zcela rozdílné právní kategorie, přičemž ke spáchání trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák. postačuje způsobení škody na spravovaném nebo opatrovaném majetku a není nutné, aby zde došlo i k obohacení pachatele nebo jiné osoby. Státní zástupce považuje za nedůvodnou i námitku obviněného zpochybňující naplnění subjektivní stránky uvedeného trestného činu. Jak dále v této souvislosti státní zástupce uvedl, existence alespoň nepřímého úmyslu zde vyplývá ze skutkového zjištění, podle něhož si byl obviněný jako jediný společník a jednatel obchodní společnosti AMEX, spol. s r. o., vědom její finanční neschopnosti uhradit předmětné úvěry ve sjednaných lhůtách. Z hlediska právní kvalifikace posuzovaného skutku je podle státního zástupce bez významu, jaké motivy vedly obviněného ke zvýhodňování obchodních společností, v nichž současně působil, na úkor poškozené banky. Státní zástupce je přitom přesvědčen, že poskytnutí úvěru obchodní společnosti AMEX, spol. s r. o., má zásadní význam z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podle §255 tr. zák. Pokud jde o povinnosti, které měl obviněný porušit svým jednáním, státní zástupce považuje za částečně důvodné námitky obviněného vytýkající nesprávné použití ustanovení §13 písm. a) zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, a opatření Státní banky československé ze dne 16. 3. 1992 č. 10, neboť zjištění soudů nižších stupňů k těmto ustanovením jsou v podstatě nepřezkoumatelná.
Pokud jde o posouzení znaku kvalifikované skutkové podstaty podle §255 odst. 2 písm. a) tr. zák. týkajícího se osoby, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného, považuje státní zástupce napadené rozhodnutí odvolacího soudu rovněž za nepřezkoumatelné. Z ustanovení čl. II. písm. c) manažerské smlouvy totiž vyplývají pouze obecné povinnosti ředitele ve vztahu ke svěřeným finančním prostředkům a stanovení takové kvalifikované povinnosti nelze dovodit ani z dalších smluvních a zákonných ustanovení obsažených ve skutkové větě ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu. Zmíněné námitky obviněného jsou proto podle státního zástupce důvodné a napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze je nepřezkoumatelný i z hlediska porušení práva obviněného na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě, byť námitky obviněného v tomto směru neodpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ani jinému dovolacímu důvodu.
Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný Ing. A. M. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný Ing. A. M. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Protože dovolací námitky obviněného Ing. A. M. částečně odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud v rozsahu uvedeném v ustanoveních §265i odst. 3 a 4 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, jakož i řízení, které mu předcházelo. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného je zčásti důvodné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný Ing. A. M. ve svém dovolání, je naplněn tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Dovolacími námitkami, které odpovídají tomuto dovolacímu důvodu, jsou především výhrady obviněného Ing. A. M., jimiž zpochybnil naplnění znaku objektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák. spočívajícího v porušení zákonem uložené i smluvně převzaté povinnosti spravovat cizí majetek v postavení osoby, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného ve smyslu §255 odst. 2 písm. a) tr. zák.
Jak vyplývá z popisu rozhodných skutkových zjištění, obviněný Ing. A. M. se dopustil posuzovaného trestného činu tak, že od 11. 3. 1992 jako generální ředitel a od 22. 4. 1992 také jako člen představenstva Kreditní a průmyslové banky, a. s., (do 22. 4. 1992 EKO banky, a. s.), se sídlem v Praze 1 (do 30. 3. 1992 v Kroměříži) poté, co v době od března 1992 do července 1992 v rozporu s pokynem Státní banky československé ze dne 9. 3. 1992, který ukládal EKO bance, a. s., zastavit poskytování nových úvěrů, poskytl finanční prostředky v celkové výši 171 500 000,- Kčs na základě smlouvy o krátkodobém úvěru nebo i bez řádného uzavření smlouvy obchodním společnostem AQUA TREND, a. s., M a P – AGRO, spol. s r. o., IDA, spol. s r. o., MACOM, s. r. o., TRIDENT DEVELOPMENT, spol. s r. o., SLOVINVEST, spol. s r. o., všechny se sídlem v Praze 7, dále obchodním společnostem PROMEX, spol. s r. o., a Exica Trading, spol. s r. o., obě se sídlem v České Lípě, v nichž byl společníkem nebo jednatelem, aniž současně učinil kroky k zajištění návratnosti poskytnutých finančních prostředků; dne 29. 11. 1992 v Praze uzavřel s obchodní společností AMEX, spol. s r. o., se sídlem v Zákupech, v které byl jediným společníkem a jednatelem a u níž si byl vědom její finanční neschopnosti uhradit poskytnuté úvěry ve sjednaných lhůtách, tři smlouvy o krátkodobém úvěru, na základě kterých banka v průběhu prosince 1992 uvolnila částku ve výši celkem 191 720 000,- Kčs, kterou obviněný převedl prostřednictvím prokuristky Kreditní a průmyslové banky, a. s., V. S., v částce 187 183 879,- Kčs na úvěrové účty shora uvedených společností k úhradě jejich závazků vůči Kreditní a průmyslové bance, a. s., včetně úroků, dále v částce 1 500 000,- Kčs na běžný účet obchodní společnosti AMEX, spol. s r. o., a v částce 2 979 578,45 Kčs na zaplacení úroků z úvěrů poskytnutých smlouvami, přičemž tímto postupem obviněný způsobil Kreditní a průmyslové bance, a. s., škodu na spravovaném majetku ve výši nejméně 188 683 879,- Kčs, neboť obchodní společnost AMEX, spol. s r. o., nikdy fakticky nečerpala poskytnuté úvěrové prostředky pro svoji činnost a také úvěr nikdy nesplatila, a uvedeným postupem vědomě porušil své povinnosti vyplývající zejména z ustanovení čl. II. písm. c) a čl. V. odst. 1 písm. d) manažerské smlouvy, kterou uzavřel s bankou při svém jmenování generálním ředitelem, z opatření Státní banky československé ze dne 16. 3. 1992 č. 10, o úvěrové angažovanosti bank, a z ustanovení §13 písm. a), §18 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, v tehdy platném znění.
K trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. Nejvyšší soud v obecné rovině především připomíná, že se ho dopustil ten, kdo způsobil jinému značnou škodu tím, že porušil podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, přičemž takto jednal v postavení osoby se zvlášť uloženou povinností hájit zájmy poškozeného. Porušením povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek ve smyslu §255 odst. 1 tr. zák. se v právní teorii a soudní praxi rozumí jednání, které bylo v rozporu s obecným nebo konkrétním vymezením obsahu takové povinnosti (srov. Novotný, O., Vokoun, R. a kol. Trestní právo hmotné – II. Zvláštní část. 5. vydání. Praha: ASPI, a. s., 2007, s. 129; dále viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1224/2006, publikované pod č. T 964. v sešitě 33 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2007).
Obviněný Ing. A. M. však důvodně zpochybnil naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák., který podmiňoval použití vyšší trestní sazby ve smyslu §255 odst. 2 písm. a) tr. zák. a spočíval ve spáchání tohoto trestného činu „jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného“. Nejvyšší soud zde obecně zdůrazňuje, že uvedená specifická povinnost mohla rovněž vyplývat z právního předpisu nebo ze smlouvy. Odvozovala se především z pracovního, funkčního nebo služebního postavení nebo z jiného právního vztahu pachatele k poškozenému, z něhož vyplývala jednoznačná a hlavní povinnost pachatele pečovat o ochranu zájmů takového poškozeného [viz přiměřeně rozhodnutí pod č. 28/1992 Sb. rozh. tr. týkající se stejně formulované povinnosti u trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 3 písm. a) tr. zák.]. Za zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného tedy nelze považovat jakoukoli obecnou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, jejíž porušení je předpokladem k naplnění jen základní skutkové podstaty trestného činu podle §255 odst. 1 tr. zák., ale musí jít o konkrétní a individuálně určenou povinnost, která zatěžuje převážně jen osobu pachatele v určitém zvláštním postavení a která přesahuje rámec běžné povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Jak je přitom zřejmé z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu (viz usnesení ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1454/2003, publikované pod č. T 688. v sešitě 5 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2004), existence povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek ve smyslu §255 odst. 1 tr. zák. ještě neznamená, že pachatel má zároveň uloženu zvláštní povinnost hájit zájmy poškozeného ve smyslu §255 odst. 2 písm. a) tr. zák. Za zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného pak nelze bez dalšího považovat ani povinnosti vyplývající z postavení ředitele akciové společnosti. Proto uvedený charakter nemá např. povinnost obsažená v tzv. manažerské smlouvě, podle které se ředitel akciové společnosti zavázal, že „nebude postupovat při své činnosti tak, aby získal na úkor společnosti pro sebe nebo cizí podnikání přednost nebo jinou neoprávněnou výhodu a že nebude za stejným účelem přijímat jakýkoli prospěch“. Jak je ovšem v posuzované věci zřejmé z ustanovení čl. II. písm. c) a čl. V odst. 1 písm. d) manažerské smlouvy (viz č. l. 564, resp. č. l. 566 trestního spisu), která měl porušit obviněný Ing. A. M., byla mu uložena jednak povinnost pečovat o svěřené i vlastní prostředky banky tak, aby byly vždy co nejúčelněji uloženy a využity, jednak povinnost neprovádět vlastním jménem nebo na vlastní účet podnikatelskou činnost v oblasti, která je předmětem podnikatelské činnosti banky. Tyto smluvně převzaté povinnosti obviněného tedy nelze považovat za zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného ve smyslu §255 odst. 2 písm. a) tr. zák., jak nesprávně konstatoval odvolací soud v napadeném rozsudku.
Pokud jde o povinnosti, které byly obviněnému Ing. A. M. uloženy na základě zákona, opírají se o ustanovení §13 písm. a) a §18 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění účinném v době spáchání trestného činu (dále jen „zákon o bankách“) a o opatření Státní banky československé ze dne 16. 3. 1992 č. 10, o úvěrové angažovanosti bank. Jak je patrné z posledně citovaného opatření bývalé Státní banky československé (viz zejména jeho ustanovení §8 odst. 2), které bylo vydáno podle §15 zákona o bankách, v případě překročení některého z limitů vůči stejnému dlužníkovi musela banka přijmout taková opatření, která by zabránila dalšímu zvyšování a překračování tohoto limitu. Podle názoru Nejvyššího soudu však uvedenou povinnost rovněž nelze označit za zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného, jakou vyžaduje ustanovení §255 odst. 2 písm. a) tr. zák. Citované opatření bývalé Státní banky československé totiž neurčovalo konkrétní osoby, které by v jednotlivých bankách měly zvláštní povinnost naplňovat účel tohoto opatření, jímž bylo ve smyslu §1 co možná nejvíce omezit riziko ztráty, jestliže dlužník nebyl schopen dostát svým závazkům vůči bance. Proto takovou povinnost mohla porušit v podstatě každá osoba uvnitř banky, která byla nadána rozhodovacím oprávněním k poskytování úvěrů.
Rovněž z ustanovení §13 písm. a) zákona o bankách (ve znění účinném do 31. 12. 1992), jehož porušení odvolací soud vytkl obviněnému Ing. A. M., je zřejmé, že banky byly povinny zabezpečovat, aby částka úvěrů poskytnutých jednomu dlužníkovi, popřípadě ekonomicky spjaté skupině dlužníků, nepřekročila stanovené procento z kapitálu a rezerv. K vydání příslušných pravidel byla přitom ve smyslu §15 zákona o bankách oprávněna původně Státní banka československá, což učinila mimo jiné výše označeným opatřením ze dne 16. 3. 1992 č. 10, o úvěrové angažovanosti bank, později pak nabyla stejné oprávnění Česká národní banka. Jménem banky měl zabezpečovat tuto tzv. úvěrovou angažovanost zejména její statutární orgán nebo jeho člen, i když v širším měřítku se na plnění takové povinnosti podílely i další osoby (např. vedoucí zaměstnanci jednotlivých úvěrových oddělení). Podle názoru Nejvyššího soudu tudíž nemůže jít o nějakou zvláštní povinnost hájit zájmy poškozené banky. Navíc odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku nijak blíže nekonkretizoval, v čem spočívá zvlášť uložená povinnost obviněného hájit zájmy poškozené banky, a jen obecně uvedl (viz str. 9 rozsudku), že obviněný měl tuto povinnost.
Na druhé straně Nejvyšší soud nezpochybňuje, že posuzovaným skutkem obviněný Ing. A. M. porušil obecnou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek ve smyslu §255 odst. 1 tr. zák. Uvedený závěr se opírá především o porušení ustanovení §18 zákona o bankách (ve znění rozhodném v době spáchání skutku). Podle §18 odst. 1 zákona o bankách nesměla banka provádět s osobami, které k ní měly zvláštní vztah (viz §19 zákona o bankách), obchody, které vzhledem ke své povaze, účelu nebo riziku by nebyly provedeny s ostatními klienty. Za osoby, které mají k bance zvláštní vztah, se přitom podle §19 odst. 1 písm. e) zákona o bankách považovaly mimo jiné i právnické osoby, v kterých měli členové statutárního orgánu a ředitelé banky podíl na základním jmění přesahující 10 %. Jak dále vyplývá z ustanovení §18 odst. 2 zákona o bankách, banka poskytovala osobám uvedeným v §18 odst. 1 zákona o bankách úvěry, jen rozhodl-li o tom statutární orgán na základě rozboru příslušného bankovního obchodu a finanční situace žadatele. Jde tedy o zákonnou povinnost uloženou určitému subjektu (tj. statutárnímu orgánu banky, resp. jeho členům) za účelem opatrování nebo spravování cizího majetku, neboť bez jeho přímého rozhodnutí by nedošlo k poskytnutí úvěru, resp. k uvolnění peněžních prostředků banky pro určitého dlužníka. Ustanovení §18 odst. 2 zákona o bankách lze považovat za povinnost při opatrování nebo správě cizího majetku, kterou obviněný porušil, neboť bez jeho souhlasu by nemohlo dojít k uskutečnění předmětných rizikových úvěrových vztahů.
Povinnosti, které zatěžovaly obviněného Ing. A. M. při spravování majetku poškozené Kreditní a průmyslové banky, a. s., vyplývaly jednak z již výše uvedených zvláštních ustanovení [§8 odst. 2 opatření Státní banky československé ze dne 16. 3. 1992 č. 10, o úvěrové angažovanosti bank, §13 písm. a) a §18 odst. 2 zákona o bankách], jednak z obecných ustanovení předpisů obchodního práva. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že akcionáři obchodní společnosti, tj. v posuzované věci i obviněný, nejsou podílovými vlastníky majetku akciové společnosti a jejich vztah k této společnosti je vymezen souborem práv a povinností akcionáře vyplývajících zejména z ustanovení §178 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „obch. zák.“). Proto se obviněný jako člen představenstva a akcionář banky jako akciové společnosti mohl při nakládání s jejím majetkem (včetně dispozic s penězi na bankovních účtech) dopustit ke škodě tohoto majetku trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák., neboť jde o skutkovou podstatu, která chrání i vnitřní vztah mezi obchodní společností jako právnickou osobou a fyzickými osobami, jimž je svěřeno nakládání s majetkem obchodní společnosti, a tedy i opatrování či správa jejího majetku. Jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil, člen představenstva akciové společnosti je podle obchodního zákoníku osobou oprávněnou nakládat s majetkem této obchodní společnosti, takže mu je její majetek svěřen mimo jiné za účelem dosahování zisku, ale nemůže s ním hospodařit zcela libovolně jako s majetkem vlastním.
Přitom je třeba dále uvést, že akcionáře, a to i když je jediným akcionářem ve smyslu §190 obch. zák., nelze ztotožňovat s akciovou společností jako právnickou osobu coby poškozeným v trestním řízení, neboť jde o dva rozdílné subjekty (viz přiměřeně rozhodnutí pod č. 18/2006-II. Sb. rozh. tr.). Jestliže obviněný Ing. A. M., který byl členem představenstva a většinovým akcionářem poškozené Kreditní a průmyslové banky, a. s., způsobil trestným činem škodu této akciové společnosti, nelze s ohledem na oddělení majetku akciové společnosti od majetku jejích akcionářů, resp. i jediného akcionáře, vyplývající ze zákona (§6 odst. 1 a §154 a násl. obch. zák.) dovozovat, že by nemohl ve funkci člena představenstva při porušení povinnosti vykonávat svou působnost s náležitou péčí (resp. péčí řádného hospodáře) způsobit škodu této společnosti. Způsobil-li obviněný takovou škodu, pak lze učinit závěr o jeho trestní odpovědnosti za trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák. a stejně tak mu lze s poukazem na ustanovení §194 odst. 5 věta třetí obch. zák. uložit i povinnost nahradit způsobenou škodu. Proto Nejvyšší soud považuje za nesprávné tvrzení obviněného, podle něhož jako téměř stoprocentní vlastník akcií poškozené Kreditní a průmyslové banky, a. s., jí údajně nemohl způsobit žádnou škodu.
V návaznosti na uvedenou argumentaci je třeba rovněž poukázat na povinnost člena statutárního orgánu akciové společnosti, který byl povinen – v době spáchání posuzovaného činu – při správě majetku této obchodní společnosti postupovat s náležitou péčí ve smyslu §194 odst. 5 obch. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 1999). Povinnosti obviněného Ing. A. M. jako člena statutárního orgánu akciové společnosti tedy vyplývaly též z citované mimotrestní právní normy, protože při správě nebo opatrování majetku Kreditní a průmyslové banky, a. s., byl povinen jednat s náležitou péčí. V povinnosti jednat s náležitou péčí je přitom vyjádřen nepochybně i požadavek, aby statutární orgán nebo člen statutárního orgánu zamezil takovému jednání, z něhož by mohla vzejít škoda na majetku obchodní společnosti, který opatroval nebo spravoval. Pokud jde o pojem „náležitá péče“, který byl uveden v ustanovení §194 odst. 5 obch. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1999, je třeba ho chápat především jako povinnost statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu jednat v souladu se zájmy akciové společnosti. V této povinnosti je totiž vyjádřen požadavek, aby statutární orgán nebo člen statutárního orgánu zamezil takovým jednáním, z nichž by mohla vzejít škoda na jejím majetku. Jednání statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu akciové společnosti v souladu s požadavkem náležité péče ovšem podle názoru Nejvyššího soudu nevyžaduje, aby byl vybaven všemi odbornými znalostmi, které souvisejí s uvedenou funkcí ve statutárním orgánu, ale k jeho odpovědnosti postačí základní znalosti umožňující rozeznat hrozící škodu a zabránit jejímu způsobení na spravovaném majetku. Navíc součástí povinnosti statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu jednat s náležitou péčí je též jeho schopnost rozpoznat, že je nutná odborná pomoc speciálně kvalifikovaného subjektu, a případně i povinnost, aby zajistil takovou pomoc (obdobně viz nyní Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 12. vydání. Praha: C. H. Beck 2009, s. 669).
Jen pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že podle nyní účinného znění ustanovení §194 odst. 5 obch. zák. jsou členové představenstva akciové společnosti mimo jiné povinni vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře. Pojem „péče řádného hospodáře“ lze přitom chápat tak, že řádný hospodář činí právní úkony týkající se akciové společnosti odpovědně a svědomitě a stejným způsobem rovněž pečuje o její majetek, jako kdyby šlo o jeho vlastní majetek. Taková péče tedy nepochybně zahrnuje péči o majetek akciové společnosti nejen v tom smyslu, aby nevznikla škoda na majetku jeho úbytkem či znehodnocením, ale také aby byl majetek akciové společnosti zhodnocován a rozmnožován v maximální možné míře, jaká je momentálně dosažitelná (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1224/2006, publikované pod č. T 964. v sešitě 33 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném v Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2007).
Jak již Nejvyšší soud uvedl výše, obviněný Ing. A. M. byl jako člen statutárního orgánu (představenstva) Kreditní a průmyslové banky, a. s., oprávněn a povinen nakládat s jejím majetkem s náležitou péčí. Současně však byl v rámci tohoto jednání omezen dalšími právními předpisy [zejména ustanoveními §13 písm. a) a §18 odst. 2 zákona o bankách], které odvolací soud uvedl v popisu skutku ve výroku o vině ve svém rozsudku.
Na základě zmíněné argumentace lze v souvislosti s dovolacími námitkami obviněného Ing. A. M. uzavřít, že obviněný v postavení generálního ředitele a člena představenstva poškozené Kreditní a průmyslové banky, a. s., posuzovaným skutkem sice porušil obecnou povinnost opatrovat nebo spravovat její majetek ve smyslu §255 odst. 1 tr. zák., ale nebyl nositelem zvlášť uložené povinnosti hájit zájmy poškozeného ve smyslu §255 odst. 2 písm. a) tr. zák.
Pokud jde o námitku obviněného Ing. A. M., že nejednal v rozporu s pokynem bývalé Státní banky československé ze dne 9. 3. 1992 o povinnosti zastavit poskytování nových úvěrů, neboť takový pokyn v době spáchání činu vůbec neexistoval, nenaplňuje uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť tato námitka je zaměřena proti závěrům dokazování. Navíc, jak vyplývá z č. l. 638 přílohy č. 3 trestního spisu, vrchní ředitel odboru bankovního dohledu Státní banky československé vydal dne 9. 3. 1992 pokyn adresovaný obviněnému, v němž Státní banka československá zastavuje poskytování nových úvěrů až do celkového dořešení případu EKO banky, a. s. (později jednající pod firmou Kreditní a průmyslová banka, a. s.). Oprávnění Státní banky československé vydat takový pokyn přitom vyplývalo z ustanovení §26 odst. 1 písm. a) zákona o bankách, podle jehož tehdejšího znění platilo, že zjistila-li Státní banka československá nedostatky v činnosti bank nebo poboček zahraničních bank spočívající v porušení podmínek stanovených v povolení působit jako banka, jakož i v porušení uvedeného zákona, zvláštních zákonů, právních předpisů a opatření vydaných Státní bankou československou, uložila mimo jiné opatření směřující k nápravě zjištěných nedostatků, zejména přikázala omezit nebo ukončit některou činnost. Napadený rozsudek odvolacího soudu se zde tedy opírá o náležité skutkové zjištění i jeho odpovídající právní posouzení.
Dále se Nejvyšší soud zabýval těmi námitkami, v nichž obviněný Ing. A. M. nesouhlasí s výší způsobené škody. Podle jeho názoru obchodní společnosti označené ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu neměly faktickou možnost disponovat s peněžními částkami poskytnutými ve formě úvěru, takže obviněný údajně nemohl způsobit škodu na majetku Kreditní a průmyslové banky, a. s., neboť jeho majetkový podíl na této akciové společnosti dosahoval téměř 100 %. Jde ovšem o námitky, které nejsou důvodné.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že škodou se obecně v právní teorii a v soudní praxi rozumí újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a kterou tedy lze nahradit poskytnutím majetkového plnění, především v podobě peněz, nedojde-li k naturální restituci. Přitom se rozlišuje skutečná škoda a ušlý zisk (viz §442 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, §379 obch. zák.). Za skutečnou škodu se považuje újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného a reprezentující majetkové hodnoty, které bylo nutno vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu. Ušlým ziskem je pak nenastalé zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno důvodně očekávat – kdyby zde nebylo škodné události – s ohledem na pravidelný běh věcí (srov. stanovisko pod č. 55/1971, s. 151 až 153 Sb. rozh. obč. a zhodnocení praxe soudů pod č. III/1967, s. 51 Sb. rozh. tr.). Škoda se tedy i v trestním právu chápe obdobně jako v těch odvětvích práva, která upravují majetkové a závazkové vztahy včetně odpovědnosti za škodu, tj. v právu občanském nebo obchodním, protože trestní zákon ani trestní řád nijak specificky nedefinují pojem „škoda“ pro účely trestní odpovědnosti a trestního stíhání.
V trestní věci obviněného Ing. A. M. soudy obou stupňů postupovaly správně a zcela v intencích výše uvedeného výkladu, pokud dospěly k závěru o tom, jakou škodu a v jaké výši obviněný způsobil na majetku Kreditní a průmyslové banky, a. s. Jak je totiž z těchto rozhodných skutkových zjištění patrné, v důsledku jednání obviněného došlo k úbytku v majetkové sféře poškozené banky, ke kterému by jinak nedošlo, kdyby si obviněný nepočínal způsobem uvedeným v popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu. Jinými slovy vyjádřeno, jestliže obviněný bez dostatečného zajištění poskytl prostřednictvím obchodní společnosti AMEX, spol. s r. o., ve prospěch spřízněných obchodních společností úvěr ve výši celkem 191 720 000,- Kčs a peněžní prostředky získané tímto úvěrem nebyly nikdy splaceny, tj. vráceny do majetku banky, obviněný způsobil úbytek peněžní částky ve výši uvedené ve výroku o vině (tedy v částce nejméně 188 683 879,- Kčs) z majetku Kreditní a průmyslové banky, a. s. Škodou tedy v tomto případě bylo zmenšení majetku banky ve smyslu způsobení skutečné škody v podobě úbytku jejích majetkových hodnot.
Shora uvedený závěr proto nemohou zpochybnit ani námitky obviněného Ing. A. M., podle nichž dotčené obchodní společnosti neměly možnost nakládat s peněžními prostředky poskytnutými úvěrem. Jestliže totiž obviněný umožnil, aby s majetkem banky bylo naloženo popsaným způsobem, není již podstatné, zda určený příjemce měl možnost s ním dále nakládat či nikoli. Trestní odpovědnost za trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák. není podmíněna tím, aby se majetek poškozeného skutečně dostal do dispozice jiné, obohacené osoby. Podstatné je však zjištění, že peněžní prostředky byly v určité výši vyvedeny z majetku poškozené banky v rozporu s povinností obviněného opatrovat nebo spravovat její majetek.
Proto námitky obviněného Ing. A. M., jimiž zpochybnil naplnění zákonného znaku trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. spočívajícího ve způsobení značné škody na cizím majetku, považuje Nejvyšší soud za neopodstatněné.
Pokud jde o námitku obviněného Ing. A. M. vytýkající nesprávné posouzení subjektivní stránky uvedeného trestného činu, nemohl se s ní Nejvyšší soud rovněž ztotožnit, protože obviněný ji založil pouze na argumentu, že byl téměř výlučným vlastníkem akcií Kreditní a průmyslové banky, a. s., takže by bylo nelogické, aby jeho úmysl směřoval ke způsobení škody na jejím majetku, protože by poškozoval sám sebe. K tomu lze opětovně poukázat na závěry vyplývající z dosavadní judikatury reprezentované zejména již zmíněným rozhodnutím pod č. 18/2006-II. Sb. rozh. tr., podle nichž akcionáře, a to i když je stoprocentním akcionářem, nelze ztotožňovat s akciovou společností jako právnickou osobou coby poškozeným v trestním řízení, neboť jde o dva odlišné subjekty. Jestliže obviněný, který byl členem představenstva a téměř stoprocentním akcionářem, způsobil trestným činem škodu akciové společnosti (§154 a násl. obch. zák.), nevznikla tím škoda současně obviněnému, jakožto jejímu akcionáři, protože majetek akciové společnosti jako právnické osoby je pro něj majetkem cizím, ale vznikla škoda pouze akciové společnosti. Za způsobení takové škody lze dovozovat trestní odpovědnost obviněného a stejně tak mu lze uložit povinnost ji nahradit. To platí tím spíše v případě škody způsobené na majetku banky, která má obvykle řadu věřitelů v podobě vkladatelů, resp. majitelů bankovních účtů, takže poškozením majetku banky je ohrožena, popřípadě až znemožněna i návratnost jejich vkladů, a tudíž dochází ke škodě též na majetku jiných osob než akcionářů.
V další části svého dovolání obviněný Ing. A. M. s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu vytkl odvolacímu soudu pochybení při použití ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., neboť nepřihlédl k uplynulé délce trestního řízení.
K této námitce Nejvyšší soud zdůrazňuje, že sice není způsobilá naplnit uplatněný dovolací důvod podle citovaného ustanovení, ale přesto měl odvolací soud důsledněji přihlédnout k nepřiměřené délce řízení a k době, která uplynula od spáchání posuzovaného činu, a to právě v otázce stanovení výměry trestu odnětí svobody ukládaného obviněnému Ing. A. M. Jak je totiž patrné z trestního spisu, trestní stíhání obviněného bylo zahájeno dne 8. 6. 1994 a pravomocně skončilo dne 17. 6. 2009, přičemž se týkalo skutku spáchaného do konce roku 1992. Přesto odvolací soud uložil obviněnému trest odnětí svobody v trvání 4 let, tedy při horní hranici trestní sazby stanovené za trestný čin, pro nějž byl obviněný stíhán a odsouzen, a vymezené ustanovením §255 odst. 2 tr. zák., která činí 6 měsíců až 5 let. Jak ovšem vyplývá z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (viz zejména rozsudek ve věci Eckle proti Spolkové republice Německo ze dne 15. 7. 1982, §66; dále i rozsudek věci Beck proti Norsku ze dne 26. 6. 2001, zejména §27 až §29) i z navazující judikatury Ústavního soudu České republiky (viz např. jeho nálezy ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 41/03, a ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03), delší dobu, která uplynula od spáchání trestného činu, popřípadě i nepřiměřenou délku trestního řízení je třeba kompenzovat při ukládání trestu, a to jeho výslovným a měřitelným zmírněním. Tomu ostatně nyní odpovídá též ustanovení §39 odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č. 306/2009 Sb., podle něhož soud při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédne mimo jiné k době, která uplynula od spáchání trestného činu, a k délce trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu. Zmíněná kritéria je proto nezbytné použít i při opětovném rozhodování v trestní věci obviněného Ing. A. M., neboť zde zjevně uplynula poměrně dlouhá doba od spáchání posuzovaného skutku. Současně však i délka trestního řízení, která dosáhla 15 let, nepochybně zakládá zákonné důvody pro jiné stanovení výměry trestu odnětí svobody, než jak v této věci rozhodl odvolací soud.
Protože Vrchní soud v Praze učinil v napadeném rozsudku nesprávné právní posouzení skutku, jehož spácháním byl obviněný Ing. A. M. uznán vinným, a to ohledně naplnění zákonného znaku spočívajícího ve spáchání trestného činu osobou, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného ve smyslu §255 odst. 2 písm. a) tr. zák., byl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Po zjištění, že dovolání obviněného je v tomto směru částečně opodstatněné, Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zčásti zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 5 To 24/2009, a to ve výroku, kterým bylo podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. řádu nově rozhodnuto o vině a trestu obviněného. Podle §265k odst. 2 tr. řádu Nejvyšší soud zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušenou část napadeného rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejím zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu potom Nejvyšší soud přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací tak v uvedeném rozsahu opětovně projedná věc obviněného Ing. A. M. na podkladě jeho odvolání a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Přitom především náležitě vyjádří, že obviněný nenaplnil znak kvalifikované skutkové podstaty posuzovaného trestného činu spočívající v jeho spáchání „jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného“ ve smyslu §255 odst. 2 písm. a) tr. zák. Dále se odvolací soud bude opětovně zabývat subjektivní stránkou tohoto trestného činu a své závěry ohledně ní přesvědčivě formuluje nejen v popisu skutku, s jehož dosavadní nepřehledností by se měl rovněž vypořádat, nýbrž i v odůvodnění nového rozhodnutí. Poté odvolací soud učiní a podrobněji odůvodní závěr, zda se obviněný dopustil projednávaným skutkem trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 1997) nebo jiného trestného činu, popřípadě žádného trestného činu.
Podle §265s odst. 1 tr. řádu je soud nižšího stupně v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a podle §265s odst. 2 tr. řádu je povinen respektovat zákaz reformationis in peius.
Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněného Ing. A. M. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o tomto dovolání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 26. května 2010
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y