ECLI:CZ:NS:2010:5.TDO.850.2010.1
sp. zn. 5 Tdo 850/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 8. 2010 o dovolání obviněného M. S., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 5 To 17/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 54 T 21/2004, takto:
Podle §265i odst 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 10. 12. 2007, sp. zn. 54 T 21/2004, byl obviněný M. S. uznán vinným pokusem trestného činu poškozování věřitele podle §8 odst. 1 k §256 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák. Za tento trestný čin byl obviněnému podle §256 odst. 4 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání 2 roků, přičemž pro výkon tohoto trestu byl obviněný podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený JUDr. Jiří Demut., advokát se sídlem P., odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Vrchní soud v Praze, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání obviněného a státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, rozhodl rozsudkem ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 5 To 17/2008, tak, že k odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému M. S. uložil podle §256 odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon mu podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu 4 let, a podle §59 odst. 2 tr. zák. obviněnému dále uložil přiměřenou povinnost, aby v průběhu prvních šesti měsíců zkušební doby podle svých sil nahradil škodu ve výši 21.500,- Kč, způsobenou JUDr. Jiřímu Demutovi, advokátovi se sídlem P. Odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 5 To 17/2008, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 10. 12. 2007, sp. zn. 54 T 21/2004, podal obviněný M. S. prostřednictvím obhájce JUDr. Jana Riedla dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozhodl usnesením ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 5 Tdo 368/2009-II., tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 5 To 17/2008, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc obviněného M. S. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Především Nejvyšší soud v odůvodnění tohoto usnesení uvedl, že obviněný M. S. podle dosavadního skutkového zjištění předložil falešné potvrzení, na jehož podkladě tvrdil, že dluh zaplatil dne 11. února 2002 úhradou částky 8.500.000,- Kč k rukám JUDr. Jiřího Demuta, advokáta a právního zástupce poškozeného A. M., v bezprostředním úmyslu dosáhnout toho, aby odvrátil již nařízený výkon shora uvedených rozhodnutí prodejem nemovitostí v jeho vlastnictví a ve vlastnictví jeho manželky, který byl nařízen k uspokojení jeho věřitele A. M., jemuž byl povinen zaplatit částku 7.500.000,- Kč s příslušenstvím, čímž chtěl u A. M. vzbudit dojem, že svůj závazek vůči němu uhradil prostřednictvím JUDr. Jiřího Demuta, a úmyslně tak zároveň docílit zmaření uspokojení svého věřitele A. M., neboť se mělo zdát, že mu ho prostřednictvím JUDr. Jiřího Demuta již uhradil, k čemuž však nedošlo pouze pro včasné námitky JUDr. Jiřího Demuta. Zváží-li se tyto skutečnosti, je zcela zřejmé, že obviněný tím, že předložil uvedené falešné potvrzení o zaplacení dluhu k rukám JUDr. Jiřího Demuta nejen směřoval k zmaření uspokojení tohoto svého věřitele A. M., ale zároveň i předstíral závazek JUDr. Jiřího Demuta předat tuto částku A. M., jehož zastupoval, a současně předstíral i splnění dluhu vůči jeho dlužníkovi A. M. V zhledem k tomu byly nepochybně splněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., neboť pro včasné námitky JUDr. Jiřího Demuta k poškození jmenovaného věřitele obviněného nedošlo a nedošlo tak ani k dokonání činu, neboť ve výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí ve vlastnictví obviněného a jeho manželky pravomocně nařízeného usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne 12. 6. 1997, č. j. E 2160/96-15, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 30. 1. 1998, č. j. 29 Co 931/97-29, bylo pokračováno. Tyto závěry jsou v souladu i s rozhodnutím publikovaným pod č. 53/2003 Sb. rozh. tr., podle kterého jednání pachatele směřující ke zmaření uspokojení věřitele učiněné až v době existence závazkového vztahu, a nikoliv v době jeho vzniku, může vykazovat znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle §256 tr. zák., a nikoli trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., byť by šlo o jednání mající podvodný charakter. Na to pak navazovaly i správné úvahy státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného, s kterými se Nejvyšší soud ztotožnil, neboť pokud by – při nezpochybněném skutkovém základu – nemohlo být použito ustanovení §256 odst. 1 písm. b) tr. zák., muselo by se v souladu s právní teorií i praxí právní posouzení skutku posunout od speciálního ustanovení trestního zákona k ustanovení obecnějšímu, jímž by v daném případě bylo ustanovení §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. o trestném činu podvodu, přičemž však tato norma ve své sankční složce obsahuje přísnější trestní sazbu než ustanovení §256 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák. a je tedy právní kvalifikací přísnější. Rozhodnutí v tomto smyslu by proto kolidovalo se zákazem reformationis in peius . Takový postup však s ohledem na ustanovení §265p odst. 1 tr. ř. není možný, a nebyl by ani – s ohledem na výše uvedené skutečnosti – v souladu s požadavky na spravedlivou aplikaci norem trestního práva.
Dále v odůvodnění svého usnesení Nejvyšší soud k námitkám obviněného M. S. zdůraznil, že „pod skutkovou podstatu trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. b) tr. zák. lze podřadit jakýkoli případ předstírání neexistujícího práva nebo závazku … lze sem však podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu podřadit i další případy, kdy dlužník sice netvrdí, že má závazek vůči jinému subjektu, který ovlivňuje jeho schopnost splnit objektivně existující závazek vůči věřiteli, ale uvádí, že vůči věřiteli již takový závazek nemá (tj. že zanikl splněním), ačkoliv okolnost, že závazek byl splněn, pouze předstírá … Předstírání závazku u poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. b) tr. zák. je totiž vázáno pouze na okolnost, že tím pachatel i jen částečně zmaří uspokojení svého věřitele, a není tedy z hlediska dikce tohoto ustanovení vázáno pouze na závazek dlužníka, ale může jít i o neexistující závazek jiné osoby (arg. slova „neexistující právo“, které také nelze vztahovat k „právu dlužníka“), pokud se předstíráním takového závazku směřuje, byť i jen k částečnému, zmaření uspokojení věřitele dlužníka, resp. se takového zmaření i dosáhne. O takovou situaci jde právě v posuzovaném případě … kdy byly nepochybně splněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák.“. Nejvyšší soud dále zdůraznil, že: „ačkoli již soud prvního stupně subsumoval jednání dovolatele pod skutkovou podstatu trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., a v odůvodnění svého rozhodnutí své závěry řádně ve vztahu k této skutkové podstatě i odůvodnil, nikterak tyto rozhodné skutečnosti nevyjádřil v popisu skutku ve skutkové větě výroku o vině svého rozsudku ze dne 10. 12. 2007, sp. zn. 54 T 21/2004, kam převzal v zásadě popis skutku z obžaloby, která však kvalifikovala jednání obviněného jako pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1, §250 odst. 1, 4 tr. zák.“. K tomu Nejvyšší soud podotknul, že zejména následek v uvedeném popisu skutku je vyjádřen zjevně ve vztahu k předchozí právní kvalifikaci jednání obviněného M. S. a že v něm zcela absentují údaje, kterému věřiteli a v jaké výši měla být způsobena škoda, když za poškozeného je zde i přes shora uvedené konstatování nalézacího a posléze i odvolacího soudu označován stále JUDr. Jiří Demut, který ovšem není věřitelem dovolatele. Blíže v tomto směru lze odkázat na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 5 Tdo 368/2009-II. Ve věci výroku o náhradě škody Nejvyšší soud v tomto usnesení vytknul: „V tomto směru postupovaly oba soudy rozhodující ve věci nesprávně, neboť JUDr. Jiří Demut vůbec nebyl, jak správně uzavřel již soud prvního stupně v rozsudku ze dne 10. 12. 2007, sp. zn. 54 T 21/2004, poškozeným v tomto trestním řízení“. Jak konstatoval Nejvyšší soud, bezprostředním poškozeným je A. M., přesto však nalézací soud rozhodl podle §229 odst. 1 tr. ř., ačkoli měl správně zřejmě postupovat podle ustanovení §206 odst. 3 tr. ř. V závěru svého usnesení Nejvyšší soud uložil odvolacímu soudu, aby upravil v souladu se skutkovými zjištěními a právní kvalifikací popis skutku ve skutkové větě výroku o vině a aby bylo zcela jasně řečeno, zda vůbec a komu byla způsobena škoda.
V návaznosti na zrušující usnesení Nejvyššího soudu Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 5 To 17/2008 tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), e), f) tr. ř. z podnětu odvolání obviněného M. S. napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 10. 12. 2007, sp. zn. 54 T 21/2004, zrušil. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného M. S. uznal vinným trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že dne 11. dubna 2002 ve snaze zamezit uspokojení pohledávky svého věřitele A. M., ve výši 7.500.000,- Kč s příslušenstvím, v průběhu vykonávacího řízení pravomocně nařízeného usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne 12. 6. 1997, č. j. E 2160/96-15, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 30. 1. 1998, č. j. 29 Co 931/97-29, a směřujícímu k jejímu uspokojení prodejem nemovitostí ve společném jmění manželů S., předstíral zánik pohledávky splněním dluhu jinému, a to tak, že předložil Okresnímu soudu v České Lípě spolu s návrhem na zastavení výkonu zmíněného rozhodnutí falešné potvrzení o tom, že dne 11. 2. 2002 zaplatil k rukám JUDr. Jiřího Demuta, právního zástupce věřitele A. M., hotově 8.500.000,- Kč k úhradě dlužné částky i s příslušenstvím, ačkoli ve skutečnosti ke splnění dluhu nedošlo, ovšem pro včasné námitky JUDr. Jiřího Demuta věřitel A. M. nebyl popsaným jednáním poškozen. Za to byl obviněný M. S. odsouzen podle §256 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dva roky, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let. Podle §256 tr. ř. bylo zamítnuto odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství Ústí nad Labem, pobočka v Liberci.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný M. S. prostřednictvím obhájce JUDr. Jana Riedla dovolání k Nejvyššímu soudu ze dne 6. 1. 2010, které následně upřesnil doplněním dovolání ze dne 1. 2. 2010, z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že nebyla zachována jednota skutku, neboť popis skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání, následně v obžalobě a nakonec v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 10. 2009, je natolik odlišný, že už nejde toliko o upřesnění skutku, ale o skutek jiný. Dovolatelův údajný úmysl je v usnesení o zahájení trestního stíhání vyjádřen tak, že předložením potvrzení chtěl klamavým způsobem na úkor JUDr. Jiřího Demuta získat majetkový prospěch. Obžaloba vychází z úmyslu obviněného odvrátit výkon rozhodnutí a vzbudit dojem, že závazek vůči A. M. uhradil prostřednictvím JUDr. Jiřího Demuta a úmyslu, aby musel JUDr. Jiří Demut uhradit jeho dluh A. M. V rozhodnutí Vrchního soudu v Praze je pak úmysl obviněného definován jako snaha zamezit uspokojení pohledávky jeho věřitele A. M. ve výši 7.500.000,- Kč s příslušenstvím. Dovolatel odkázal na nálezy Ústavního soudu I. Ú 46/96 a IV. ÚS 582/99, ze kterých podle něj vyplývá, že je nezbytné, aby v usnesení o zahájení trestního stíhání byly alespoň tvrzeny takové skutečnosti, které odpovídají znakům trestného činu a obviněnému musí být umožněno obhajovat se proti konkrétnímu provinění, ze kterého je jasné, co se mu klade za vinu. V konkrétním případě sice policejní komisař a následně státní zástupce popsal jako znak skutkové podstaty trestného činu podvodu odvolatelův údajný úmysl, ale tento úmysl se měl vztahovat k jinému poškozenému, jiné skutkové podstatě a tím fakticky k jinému skutku. Toto může konkrétně obviněný doložit tím, že podle obsahu usnesení o zahájení trestního stíhání se snažil prokazovat, že si vůbec od A. M. finanční částku 7.500.000,- Kč nepůjčil. Soudy však pomíjely jeho obhajobu s tím, že ve věci je podstatný pravomocný nalézací rozsudek Okresního soudu v České Lípě. Chybný postup orgánů činných v trestním řízení pak umožnil, aby v průběhu řízení vystupovala další osoba – JUDr. Eva Šámalová, advokátka JUDr. Jiřího Demuta, údajně poškozeného. Dovolatel nesouhlasí se závěrem Vrchního soudu v Praze, že na výkon práva obhajoby tato skutečnost neměla žádný negativní dopad. Byť se Vrchní soud snažil nepřipuštěním JUDr. Demuta při veřejném zasedání dne 7. 10. 2009 tuto vadu zhojit, dovolatel se domnívá, že to není již možné, neboť prakticky celé důkazní řízení probíhalo za účasti zmocněnce údajně poškozeného. Závěrem dovolání obviněný M. S. požádal, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a zároveň, aby bylo Vrchnímu soudu v Praze uloženo ve věci znovu jednat a rozhodnout.
V doplnění a upřesnění dovolání, datovaném 1. 2. 2010, obviněný konstatuje, že při nahlédnutí do nalézacího spisu sp. zn. 9 C 359/96, tento spis vůbec neobsahuje doručenku o tom, že by obviněnému bylo doručeno rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, č. j. 29 Co 650/96-68 ze dne 19. 11. 1996. Dovolatel proto upravil své tvrzení v tom směru, že ani pohledávka ve výši 7.500.000,- Kč není soudním rozhodnutím pravomocně přiznaná, a proto výkon rozhodnutí, který je vůči jeho osobě dosud veden a který je zahrnut do popisu skutku, nebyl oprávněně nařízen.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného M. S. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., ve svém vyjádření datovaném 2. 2. 2010, rozebírá, že námitky dovolatele vůči tomu, že během trestního řízení figurovala v postavení poškozeného osoba JUDr. Demuta, jenž se nechal zastoupit zmocněnkyní, v čemž dovolatel spatřuje jakési zkrácení na svých právech, jsou jednak věcně nepodložené a jednak z hlediska uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. Zmocněnkyně JUDr. Demuta se řízení účastnila oprávněně po celou dobu, kdy se jednalo o skutek v té podobě, v níž byl definován při zahájení trestního stíhání. Na základě výsledků dokazování se ovšem nutně popis skutku zpřesňoval až do fáze, kdy JUDr. Demut pozbyl postavení poškozeného a zůstal pouze v pozici svědka. Od té doby již nemohl být podle trestního řádu zastoupen zmocněncem, což však neznamená, že předešlé působení zmocněnkyně odporovalo procesním předpisům, a již vůbec není zřejmé, jakým způsobem se mohlo vystupování zmocněnkyně škodlivě dotknout práv obviněného. Podstatné ovšem je, že tato výhrada směřuje vůči procesním náležitostem řízení, jež není možno podřadit pod žádný z důvodů dovolání vymezených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř.
Uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však nevyhovuje ani zbývající zásadní výhrada dovolatele, kterou zpochybňuje zachování totožnosti skutku. Z podstaty této výhrady plyne, že směřuje proti skutečnému stavu věci, nikoli proti aplikaci norem hmotného práva, což je podstatou deklarovaného důvodu dovolání. I kdyby tomu tak nebylo, nelze obviněnému ani v tomto ohledu přisvědčit. Jednota skutku je, jak je obecně známo, zachována totožností jednání a následku či alespoň totožností jednoho z těchto dvou elementárních prvků skutku ve smyslu trestně právním. Popis podstaty jednání obviněného se však po celou dobu nijak zásadně nezměnil, neboť stále spočíval v jeho podvodném předstírání úhrady závazku, který měl vůči věřiteli A. M., ve prospěch právního zástupce věřitele JUDr. Demuta. Poněkud diferoval popis následku, jenž byl zprvu popisován jako uvedení věřitele v omyl o tom, že závazek byl uhrazen do rukou jeho právního zástupce, aby posléze s podrobnějším objasněním skutkových okolností byl následek zpřesněn do podoby uvedené v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Praze, že totiž obviněný shora uvedeným způsobem předstíral neexistující závazek, čímž se pokusil zamezit exekuci svého majetku a tím zmařit uspokojení nároků věřitele. Tento postup ostatně vyplynul z předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky o dovolání v této trestní věci. Podstata skutku ve smyslu škodlivého jednání obviněného se tudíž nezměnila do té míry, že by šlo již o skutek jiný, zejména zůstává-li identická osoba věřitele, dlužníka, výše závazku i způsob, jímž se obviněný pokusil obmyslně svého závazku zbavit a zmařit nárok věřitele na jeho vyrovnání. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství závěrem navrhl podané dovolání podle §256i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout. Současně vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud České republiky učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu České republiky rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací, nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v předchozích rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, C. H. Beck, 1995, č. 34, str. 257; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Takový závěr však s ohledem na obsah a zejména náležité odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a jeho návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v Nejvyšším soudem přezkoumaném spisovém materiálu, nelze učinit. Stejný závěr učinil Nejvyšší soud již v shora citovaném usnesení ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 5 Tdo 368/2009-II., na které je tedy možno i v tomto směru odkázat.
Obviněný M. S. ve svém dovolání především namítl, že nebyla zachována jednota (pojem hmotně právní), přesněji však z hlediska povahy uplatněných námitek totožnost skutku (pojem procesně právní), když v usnesení o zahájení trestního stíhání, obžalobě a následně v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, byl pokaždé jinak vyjádřen jeho úmysl.
Podle ustálené judikatury momentem, který dělí pachatelovo jednání na různé skutky, je následek závažný z hlediska trestního práva, který pachatel způsobil nebo chtěl způsobit. Za jeden skutek lze považovat jen ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou pro tento následek kauzální, pokud jsou zahrnuty jeho zaviněním (k jednotě skutku srov. č. 8/1985, č. 5/1988 a č. 10/2001 Sb. rozh. tr.). Obžalovací zásada uvedená v ustanovení §220 odst. 1 tr. ř., podle něhož soud může rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu, neznamená, že mezi skutkem, který je uveden v žalobním návrhu, a skutkem, uvedeným ve výroku rozsudku, musí být úplná shoda. Některé skutečnosti mohou odpadnout a naopak jiné přistoupit, avšak nesmí se změnit podstata skutku. Podstata skutku je určována účastí obžalovaného na určité události popsané v žalobním návrhu, z níž vzešel následek porušující nebo ohrožující společenské zájmy chráněné trestním zákonem. Totožnost skutku bude zachována, bude-li zachována totožnost jednání nebo následku. K zachování totožnosti skutku postačí totožnost jednání nebo totožnost následku. Následkem se přitom rozumí porušení individuálního objektu trestného činu v jeho konkrétní podobě, tedy konkrétní následek (porušení určitého jedinečného vztahu – zájmu), nikoli určitý typ následku. Proto je třeba jak jednání, tak i následek v popisu skutku vyjádřit vždy v jeho konkrétní podobě. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná. Zásadně postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při soudním projednávání věci. Z rozboru ustanovení trestního řádu plyne, že tento trestněprocesní předpis počítá s tím, že skutkový děj popsaný v žalobním návrhu může doznat změny na podkladě výsledků hlavního líčení, aniž by tím totožnost skutku byla dotčena (srov. zejména č. 64/1973, č. 52/1979, č. R 1/1996-I., č. 10/2001 a č. 41/2002-I. Sb. rozh. tr.; viz také usnesení Ústavního soudu ze dne 17. července 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02, uveřejněno pod č. 21, ve sv. 27 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).
Z odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 5 To 17/2008, se podává, že již v rámci odvolacího řízení bylo obviněným namítáno, že vzhledem k zásadě dvojí instance, by podle dovolatele došlo k jejímu porušení, pokud by soud druhého stupně zásadním způsobem upravil popis skutku oproti napadenému rozsudku. V reakci odvolacího soudu na str. 11 jeho rozsudku je uvedeno, že „v souladu s pokynem, který ve svém rozhodnutí dal Nejvyšší soud, Vrchní soud v Praze popis skutku ve výroku o vině precizoval tak, aby z něj bylo nezpochybnitelným způsobem patrno, že úmyslně zaviněné jednání obviněného primárně směřovalo k poškození A. M. jako věřitele a obviněný svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., kterým byl nalézacím soudem správně uznán vinným, a nikoli trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., jak byl skutek právně posouzen v okamžiku zahájení trestního stíhání a posléze i v obžalobě“. Na téže straně odvolací soud pokračuje: „V posuzované věci byl skutek, pro který je obviněný stíhán, v usnesení o zahájení trestního stíhání a později i v podané obžalobě jasně a nezaměnitelně vymezen“. S tímto závěrem odvolacího soudu je třeba bezvýhradně souhlasit, neboť popis skutku zůstává ve své podstatě stále stejný. Změna, která navíc byla Nejvyšším soudem výslovně k provedení odvolacímu soudu v uvedeném usnesení uložena, se týkala toliko vyprecizování skutkové věty tak, aby odpovídala znakům skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle ustanovení §256 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák a jednoznačného určení poškozené osoby. Následně pak odvolací soud stylizoval skutkovou větu, jak bylo určeno, za současného zachování totožnosti skutku ve smyslu shora uvedené judikatury, která počítá s tím, že soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při soudním projednávání věci. Jednání obviněného M. S. je, jak v případě usnesení o zahájení trestního stíhání, tak v případě obžaloby a rozhodnutí odvolacího soudu, vždy ve své podstatě popsáno stejně, tedy že obviněný M. S. předložil padělané potvrzení o zaplacení finanční částky ve výši 8.500.000,- Kč s příslušenstvím, aby se tak zprostil svého finančního závazku vůči A. M. Stejně tak i následek je ve své podstatě pořád stejný, tedy ona částka ve výši 7.500.000,- Kč s příslušenstvím. Přestože v průběhu řízení na základě upřesnění skutkových zjištění došlo ke změně poškozeného, neboť místo JUDr. Jiřího Demuta byl za poškozeného v souladu se skutkovým zjištěním označen A. M., také následek je stále tentýž. V tomto směru je třeba připomenout, že totožnost skutku je zachována jak v případě, kdy některé ze skutečností pojatých původně do souhrnu skutečností charakterizujících jednání nebo následek odpadnou, tak i tehdy, když k takovému souhrnu skutečností přistoupí skutečnosti další, tvořící s původními jedno jednání, popř. následek.
Ve věci námitky obviněného M. S., že chybným postupem orgánů činných v trestním řízení mohla v průběhu řízení vystupovat JUDr. Eva Šámalová, což mělo vliv na výkon práva obhajoby, Nejvyšší soud souhlasí s odůvodněním odvolacího soudu, který totožnou námitku uplatněnou již v odvolacím řízení, neshledal důvodnou, přičemž k odůvodnění tohoto závěru na str. 11 svého rozsudku (sp. zn. 5 To 17/2008) uvedl: „JUDr. Jiří Demut se v souladu s ustanovením §50 odst. 1 tr. ř. nechal zastupovat zmocněncem. Dokazováním provedeným v hlavním líčení bylo zjištěno, že skutek se stal, spáchal ho obviněný, ovšem JUDr. Jiří Demut ačkoli se pochopitelně cítí úmyslným jednáním obviněného morálně i jinak poškozen, není přímým poškozeným ve smyslu §43 odst. 1 tr. ř. … Uvedená skutečnost vedla ke změně právní kvalifikace skutku, ovšem sama o sobě neměla vůbec žádný negativní dopad na výkon práva obhajoby … Obviněným namítaný fakt, že hlavní svědek měl zmocněnce, rozhodně nelze pokládat za porušení pravidel kontradiktorního procesu … Procesní postavení svědka nevylučuje, aby mohl být zároveň v dané věci poškozeným. Naopak v praxi je časté, že poškozený, který svá práva uplatňuje prostřednictvím zmocněnce – advokáta, je současně svědkem, jehož výpověď mívá mimořádný význam pro trestní řízení, a není výjimkou, že bývá základním důkazem o vině pachatele“. K tomu Nejvyšší soud dodává, že obviněný M. S. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který však dopadá na situace, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V žádném případě tedy nelze podřadit pod tento dovolací důvod procesní námitku, jak učinil obviněný. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů.
V doplnění a upřesnění dovolání obviněný konstatuje, že při nahlédnutí do nalézacího spisu Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 9 C 359/96 zjistil, že tento spis vůbec neobsahuje doručenku o tom, že by mu bylo doručeno rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 19. 11. 1996, č. j. 29 Co 650/96-68. Dovolatel tak dospěl k závěru, že ani pohledávka ve výši 7.500.000,- Kč není soudním rozhodnutím pravomocně přiznaná, a proto výkon rozhodnutí, který je vůči jeho osobě dosud veden a který je zahrnut do popisu skutku, nebyl oprávněně nařízen. Na základě této námitky Nejvyšší soud požádal Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci o provedení šetření, případně vyjádření předsedkyně senátu 9 C Okresního soudu v České Lípě vztahující se k právní moci uvedeného rozhodnutí a nařízení výkonu rozhodnutí. Vyjádření předsedkyně senátu 9 C ze dne 23. 3. 2010 bylo přijato podatelnou Nejvyššího soudu dne 25. 3. 2010. JUDr. Jana Šífová, soudkyně Okresního soudu v České Lípě, ve svém vyjádření uvedla, že ze vzhledu doručenky od JUDr. Demuta (připojené u č. l. 71) je patrné, že na ní byla nalepena a následně odtržena jiná doručenka. Je naprosto vyloučeno nedoručení rozsudku č. j. 29 Co 650/96-68 žalovanému, resp. JUDr. Danuši Koldovské, která ho v řízení zastupovala. O tom, že rozsudek byl JUDr. Koldovské řádně doručen, svědčí odůvodnění usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 6. 2. 1998, č. j. 29 Co 133/98-25, které je ve spise Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 9 C 1426/97. Ke ztrátě doručenky mělo dojít také v řízení o výkonu rozhodnutí, vedeném u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. E 2160/96. Podle úředního záznamu na č. l. 166 vyžádaného spisu E 2160/96 bylo dne 13. 2. 2001 zjištěno, že byla vytržena doručenka z č. l. 163 a z č. l. 16. S přihlédnutím k tomu není důvodu nevěřit shora uvedeným soudům, že k doručení rozsudku č. j. 29 Co 650/96-68 JUDr. Danuši Koldovské skutečně řádně došlo, zvláště když obviněný M. S. uplatnil tuto obhajobu až s odstupem mnoha let a na základě „ztráty doručenky“, s níž pracovala shora uvedená rozhodnutí. Nad rámec tohoto zjištění Nejvyšší soud podotýká, že i pokud by rozhodnutí pod sp. zn. 29 Co 650/96-68 právní moci nenabylo, nic se nemění na faktu, že obviněný se stejně jednání, pro které se trestní řízení vede, dopustil. Pro účely trestního řízení a z hlediska posuzování shora uvedeného skutku právní moc zmíněného rozhodnutí nemá žádný zásadní vliv, zvláště když obviněný byl stíhán pro pokus trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák., kdy dokonání ve smyslu následku jednání, oněch 7.500.000,- Kč, mu není přičítán. Jak bylo zjištěno ze spisu pod sp. zn. 9 C 359/96, rozsudkem 9 C 359/96-46 ze dne 13. 5. 1996, byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému A. M. 7.500.000,- Kč spolu se stanoveným úrokem. Tento rozsudek byl poté změněn rozsudkem 29 Co 650/96-68, a to pouze ohledně úrokové výše, odhlédneme-li od nákladů řízení. Otázky oprávněnosti nařízení výkonu shora uvedených rozhodnutí musí řešit a také řeší avšak v rozporu s tím, co uvádí obviněný ve svých námitkách, soudy v občanskoprávním řízení.
Nejvyšší soud následně obdržel další dvě podání od obviněného M. S., a to dne 1. 6. 2010 podání datované 30. 5. 2010 a dále dne 12. 7. 2010 podání datované 7. 7. 2010, kde poukazoval na další nedostatky ve spisech Okresního soudu v České Lípě a vyjadřoval svůj nesouhlas se závěry soudkyně JUDr. Jany Šífové. Nejvyšší soud si vyžádal nové vyjádření JUDr. Šífové, které vyhotovila dne 23. 6. 2010, které je opět v souladu se spisovými materiály, které si k tomu Nejvyšší soud také vyžádal. Proto ani tyto námitky nemohou zpochybnit závěry obou nižších soudů v trestním řízení, zvláště když se tyto další námitky obviněného dotýkají předmětu trestního řízení jen zcela vzdáleně. Z těchto důvodů Nejvyšší soud poté, co se všemi podáními obviněného M. S. zabýval s přihlédnutím k obsahu spisů Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 9 C 1426/97, 9 C 359/96 a E 2160/96, neshledal uvedené námitky obviněného oprávněné.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené skutečnosti po přezkoumání obsahu spisu dospěl k závěru, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 5 To 17/2008, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. na podkladě dovolání obviněného M. S. zrušit. Jak se podává z výše uvedeného, v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu nedošlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, ale ani k jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení, a proto není dán dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených se spisovým materiálem, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se odvolací soud vypořádal s právními názory a pokyny Nejvyššího soudu, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející, netrpí vytýkanými vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného M. S. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 8. 2010
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal Ph. D.