ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.1170.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 1170/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. března 2010 dovolání, které podal obviněný Mgr. J. Š., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 23 To 250/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 4 T 55/2008, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 23 To 250/2009 a rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 4 T 55/2008, zrušují . Současně se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Prachaticích přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 4 T 55/2008, byl obviněný Mgr. J. Š. uznán vinným, že
dne 23. 6. 2006 v dopoledních hodinách ve V., okres P., jako ředitel Základní školy V. zahájil lehkoatletickou olympiádu ve sportovním areálu TJ Tatran V., pořádanou v rámci školní výuky, aniž by předtím zkontroloval stav bezpečnosti jednotlivých sportovišť, zvláště potom doskočiště pro skok daleký, a to i z pozice ředitele této sportovní akce, a tím připustil stav v doskočišti uvedené sportovní disciplíny, kde v důsledku nedostatku písku byly nebezpečně odhaleny betonové hrany jeho vymezení, kdy podélné hrany betonových panelů vyčnívaly nejméně 18 cm nad úroveň písku a zadní hrana takto vyčnívala v rozmezí 13 – 18 cm a představovala tím reálnou možnost zranění, což též nastalo kolem 10.15 hodin uvedeného dne za situace, kdy žák T. K., při rozcvičování se ke skoku a při dopadu do doskočiště pokračoval pohybem těla ve směru skoku, kdy došlo k přepadnutí a dopadl nadbřiškem na zadní hranu doskočiště ve vzdálenosti 8,20 m od odrazového prkna, utrpěl přitom zejména svisle smyčkovitou příčnou oděrku v nadbřišku uprostřed s potrháním pravého laloku jater a v důsledku úrazového šoku dne 26. 6. 2006 na ARO Nemocnice v Č. B. zemřel, přičemž povinnost zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví žáků při vzdělávání, výchově a činnostech s nimi přímo souvisejících je stanovena zejména v Metodickém pokynu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR ze dne 22. 12. 2005, č. j. 37 014/2005-25, s účinností od 1. 1. 2006, a Pracovním řádem téhož ministerstva č. j. 14 269/2001-26, s účinností od 1. 7. 2001, ve kterém je mimo jiné řediteli školy uloženo pravidelně kontrolovat dodržování právních a ostatních předpisů a pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.
Takto zjištěný skutek soud prvního stupně kvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. a obviněného odsoudil podle §224 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v délce jednoho roku.
Proti konstatovanému rozsudku podal obviněný Mgr. J. Š. odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 23 To 250/2009, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Vůči citovanému usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu podal obviněný Mgr. J. Š. (dále též i „dovolatel“) prostřednictvím obhájce obsáhlé dovolání, které směřoval do výroků o vině i trestu a opřel je o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný v podrobnostech shrnul dosavadní průběh soudního řízení. Konstatoval, že skutková věta výroku pravomocného rozsudku okresního soudu, ve znění napadeného usnesení krajského soudu, je v rozporu s odůvodněním obou rozhodnutí. Z jejího znění vyplývá, že byl uznán vinným proto, že jako ředitel jednak základní školy a jednak lehkoatletické olympiády nezkontroloval stav bezpečnosti jednotlivých sportovišť, zvláště pro skok daleký. Tím měl připustit stav, kdy v důsledku nedostatku písku byly nebezpečně odhaleny betonové hrany doskočiště. Povinnost zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví žáků při vzdělávání, výchově a činnostech s nimi přímo souvisejících je podle skutkové věty jeho osobě stanovena zejména v Metodickém pokynu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR ze dne 22. 12. 2005, č. j. 37 014/2005-25, s účinností od 1. 1. 2006 a Pracovním řádem téhož ministerstva č. j. 14269/2009-26, s účinností od 1. 7. 2001. Na rozdíl od skutkové věty vyplývá z odůvodnění obou rozhodnutí, že jeho zavinění je shledáváno v nekonání. Ačkoli škola převzala část areálu TJ Tatran V. do své správy, tak nevydal ve funkci ředitele žádný pokyn ani nikoho nepověřil dohledem nad areálem a bezpečností cvičišť. Následkem toho mu nebylo známo, že v doskočišti pro skok daleký vyčnívají hrany betonových obrubníků, přičemž neučinil žádná bezpečností opatření a v příčinné souvislosti pak došlo ke smrtelnému zranění žáka T. K. Porušení povinností se měl dopustit již tím, že nechal postavit doskočiště ohraničené betonovými obrubníky.
Dále obviněný uvedl, že nenapadá následek či účinek, který vznikl ani skutečnost, že příčinou zranění byl pád těla poškozeného na odhalenou vnitřní hranu doskočiště. Namítl však, že odvolací soud si nevytvořit představu o skoku dalekém a o doskočišti, kde došlo k tragické události. Z této skutečnosti vyplývají nesprávné a technicky nepřijatelné závěry soudu. Z provedených důkazů totiž plyne, že doskočiště bylo ohraničeno betonovými obrubníky, které byly zasazeny do úrovně s okolním terénem. Nevyčnívaly nad povrchem, jak odvolací soud tvrdí na str. 4 a 5 usnesení. Proto je nepřijatelný závěr tohoto soudu, že vyčnívající obrubníky představovaly výrazné riziko pro cvičící a pohybující se žáky a učitele, přičemž tato skutečnost musela být známa i laikovi, a že obviněný si měl těchto obrubníků všimnout. I znalec z oboru forenzní biomechaniky vycházel ze skutečnosti, že byla odhalena vnitřní hrana betonového obrubníku, nikoli, že přečníval. Pokud krajský soud poukázal na to, že svědek Mgr. J. Č. vypověděl, že upozornil stavebníky, aby zakryli hranu drny, je podle obviněného výrok vytržen z kontextu, neboť se vztahoval ke skutečnosti, aby stavebníci zarovnali vnější hranu obrubníku s terénem, což se stalo. V odůvodnění rozhodnutí je jeho zavinění spatřováno též ve skutečnosti, že nechal postavit doskočiště ohraničené betonovými obrubníky, což je v rozporu s provedenými důkazy, včetně technické nepřijatelnosti. Obviněný odkázal na výpovědi svědků – učitelů školy, jež prokazují, že výstavba nového cvičiště pro skok daleký byla realizována, neboť původní cvičiště bylo přístupné veřejnosti a nehygienické. Při výstavbě bylo postupováno podle návrhu svědka Mgr. J. Č. Na rozdíl od předchozího bylo doskočiště vybudováno způsobem, že okraje betonových obrubníků byly uloženy do roviny s okolním terénem. Z hlediska bezpečnosti cvičenců došlo ke zlepšení stavu. Jmenovaný svědek uvedl, že doskočiště navrhl podle znalostí, jež získal odborným vzděláním. Jeho provedení, a to včetně betonových obrubníků, bylo v souladu s tehdejší běžnou praxí (viz např. vyjádření lehkoatletických oddílů předložené obhajobou) a dosud je běžnou součástí sportovišť. Z důkazů provedených okresním soudem vyplynulo, že neexistují závazná pravidla pro výstavbu doskočiště. Konstatování odvolacího soudu, že pokud nebylo v Pravidlech atletiky IAAF uvedeno, že okraje mají být ohraničeny betonovými obrubníky, měl sám zjistit, jaký materiál je vhodný, obviněný označil za rozporné s důkazním stavem. Nepatřičným shledal i poukaz soudu na doporučující materiál Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR na čl. 91 tr. spisu, neboť nebyl závazný. Doporučení bylo neproveditelné, když okraje doskočiště z jiného, nežli tvrdého materiálu, jsou nerealizovatelné. V Německu vyvinutý ohradník z tvrzené gumy, který se počal používat nejbohatšími lehkoatletickými oddíly, by však podle závěrů znalce zranění nezabránil; ke zranění by vedl jakýkoli pevný materiál, ať již ze dřeva či plastu. Podle obviněného tudíž není osazení doskočiště betonovými obrubníky v rozporu s žádným předpisem. Nevěděl, a ani nemohl vědět, že by mohlo vést ke zranění cvičenců.
V dovolání obviněný připomněl znalecký posudek z oboru forenzní biomechaniky, z něhož vyplynulo, že příčinou vzniku zranění T. K. byl náraz po dopadu na odkrytou vnitřní hranu doskočiště, s čímž souvisí množství písku v doskočišti. Jelikož neexistuje evropská směrnice ani nařízení vlády České republiky, které by upravovalo parametry zařízení pro skok do dálky, není závazně upraveno ani množství písku v doskočišti. Pouze doporučující Pravidla atletiky IAAF, schválené v roce 2001 výborem Českého atletického svazu „závodní provoz lehké atletiky“, upravují množství písku tak, že doskočiště musí být naplněno zkypřeným vlhkým pískem a jeho povrch zarovnán do úrovně odrazového břevna. Z citace je zřejmé, že množství písku se nevztahuje k okrajům doskočiště, tedy k bezpečnosti, nýbrž k odrazovému břevnu, tj. upravuje množství písku pro přesné měření délky skoku. Z Pravidel atletiky IAAF nepřímo vyplývá, že bezpečnost cvičence je zajišťována vzdáleností odrazového břevna od nejbližšího okraje doskočiště (1-3 m), dále vzdáleností odrazového břevna od vzdálenějšího okraje doskočiště (alespoň 10 m) a jeho šíří (2,65-3 m). Podle svědka Mgr. J. Č. bylo jeho osobou navrženo sportoviště pro skok daleký tak, aby bylo bezpečné. Nemohlo dojít ke zranění cvičence, který by se při dopadu převážil na stranu, dopadl mimo středovou linii, přepadl dopředu a podobně. Z tohoto hlediska byl skok, další skok či alternativně běh a pád poškozeného naprostým excesem. Podle znalce z oboru forenzní biomechaniky by pro odstranění nebezpečí zranění jater musela být hrana doskočiště překryta valem z písku o výšce minimálně 10 cm, přičemž již hrana okraje doskočiště o výši 5 cm by mohla vyvolat smrtelné zranění. Jedná se o vnitřní hranu, neboť jak znalec konstatoval, zda byla hrana zarovnána s vnějším okrajem terénu není podstatné. Obviněný zdůraznil, že tuto hranici je třeba z hlediska nebezpečnosti ve vztahu ke vzniku zranění hodnotit z pohledu jediných odborníků, kteří na místě byli, a to učitelů tělocviku. Upozornil, že při dokončení výstavby bylo doskočiště naplněno pískem po okraj hran, což uvedli i svědci P. H. a Mgr. J. Č. Později sice registrovali určitý úbytek písku, avšak tuto skutečnost nepovažovali za nebezpečnou. Naposledy jmenovaný svědek zdůraznil, že za celou praxi nepoznal, ani při soutěžích v lehké atletice na stadionech, doskočiště pro skok daleký, které by bylo zarovnáno pískem do hran vany. Rovněž se vyjádřil o přípravě daného doskočiště před závodem. Uvedl, že za celoživotní praxi nezažil při skoku dalekém žádný úraz. Doskočiště považoval za zcela bezpečné. Totéž potvrdil i svědek P. H., učitel tělocviku.
Podle obviněného shledal odvolací soud jeho zavinění mimo jiné v tom, že nezajistil kontrolu a nesledoval množství písku v doskočišti. V hlavním líčení bylo dokazováno, zda sám mohl zjistit úbytek písku v doskočišti a posoudit, zda jde o stav nebezpečný pro zdraví žáků, nebo zda byl o tomto úbytku jinou osobou informován s tím, že stav je nebezpečný. V den, kdy k události došlo, a ani nikdy později, nebylo množství písku objektivně zjištěno. Protokol o ohledání místa byl (včetně fotodokumentace) proveden dne 26. 6. 2006, ačkoliv k úrazu došlo dne 23. 6. 2006. V mezidobí, jak uvedl i svědek Mgr. J. Č., pršelo a písek se slehl. Proto vždy před cvičením svědek zryl písek, aby se nakypřil. V mezidobí, kdy se necvičilo, se písek musel slehnout. Z toho důvodu osoby, včetně obviněného, jež k doskočišti přišly v době, kdy se zde necvičilo, nemohly objektivně posuzovat množství písku. To mohly pouze osoby, které zde vedly cvičení a nikoli obviněný, který nebyl o stavu písku ani požadavku o jeho doplnění na poradě pedagogického sboru informován, což potvrdili svědci P. H. a Mgr. J.Č. Podle obviněného je ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně tvrzené nekonání jeho osoby, kterým měly být porušeny v ní zmíněné předpisy Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR, v rozporu s pokračováním skutkové věty, kde je uvedeno, že porušil v těchto předpisech uloženou povinnost pravidelně kontrolovat dodržování právních a ostatních předpisů a pokynů k zajištění bezpečnosti práce. Namítl, že na rozdíl od výroku rozsudku je v odůvodnění rozhodnutí na str. 19 – 20, a to s poukazem na právní názor krajského soudu, zavinění spatřováno v porušení ustanovení §415 obč. zák.
Odvolací soud, který akceptoval rozsudek, však shledal zavinění jeho osoby v tom, že nesplnil povinnosti ředitele školy, když po převzetí části tělovýchovného areálu nikoho neurčil, aby zde dbal o údržbu a sám kontrolu neprováděl. Tyto povinnosti měly vyplývat z ustanovení §29 odst. 2 zák. č. 561/2004 Sb., jakož i ze znění §132a zák. práce. Soud shledal u obviněného předně porušení povinnosti občana stanovené §415 obč. zák., tj. nedodržení generální prevence. Tomu odpovídá právní kvalifikace podle §224 odst. 1 tr. zák., kdy mu není kladeno za vinu porušení důležité povinnosti uložené řediteli školy konkrétním právním předpisem. Obviněný poznamenal, že povinnost generální prevence je stanovena jinou než trestněprávní normou – občanským zákoníkem, který řeší občanskoprávní vztahy, přičemž je aplikována do trestněprávní normy při posuzování jeho zavinění z nedbalosti ve smyslu znění §5 tr. zák. Současně ocitoval znění §415 obč. zák. a odkázal na jeho výklad v komentáři k občanskému zákoníku. Dodal, že toto ustanovení upravuje povinnost každého občana, tedy i dovolatele nikoli ve vztahu k jeho pracovněprávním povinnostem, které jsou upraveny zákoníkem práce a navazujícími předpisy, nýbrž ve vztahu k občanskoprávním vztahům upraveným občanským zákoníkem. V návaznosti na to namítl, že u jeho osoby nelze žádné zanedbání prevence nalézt. Neměl žádnou povinnost starat se o stav areálu ani o doskočiště pro skok daleký. Sám nedostatek písku v doskočišti nezjistil, jak uzavřel i odvolací soud. Proto odkaz krajského soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 8 Tdo 1140/2008, označil za nepřípadný. Pokud soud aplikoval prevenční povinnost stanovenou §415 obč. zák., tak by bylo nutné vycházet z její obecné platnosti, tj. vůči všem občanům, kteří přišli do styku s předmětným doskočištěm, kdy poznatky by museli získat především učitelé tělocviku a zasáhnout ještě před jakýmkoli jeho zákrokem. Jelikož je viněn z porušení povinností ředitele školy, nelze použít ustanovení občanského zákoníku, neboť jeho povinnosti musí být vymezeny specifickými právními normami, v tomto případě zákoníkem práce a normami bezpečnosti práce, jež upravují vztahy mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Zákoník práce nelze automaticky přenášet do oblasti školství, neboť upravuje práva a povinnosti pouze pro zaměstnavatele a zaměstnance, a jen přeneseně v některých ustanoveních jej lze použít pro žáky.
Obviněný odkázal na základní zásady bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, které vymezuje §132 odst. 1 až odst. 3 zák. práce. Upozornil, že povinnosti stanovené řediteli školy jsou obecné, nejsou specifikovány. Naopak je zdůrazněna a specifikována konkrétní odpovědnost vedoucích pracovníků všech stupňů. V daném případě učitelů a při cvičení učitelů tělocviku nebo při olympiádě učitelů majících dohled nad konkrétním cvičením, tj. skokem do dálky. Podle výkladu k tomuto ustanovení každý vedoucí zaměstnanec zaměstnavatele odpovídá za zajišťování bezpečnosti zaměstnanců a za stav pracovních podmínek v té činnosti, kterou bezprostředně řídí a vykonává. Znění §132a zák. práce upravuje prevenci rizik, z něhož odvolací soud dovodil konkrétní povinnost jeho osoby vyhledávat rizika a provádět kontrolu areálu, když po převzetí příslušné části nevydal žádnou směrnici ani nepověřil kontrolou bezpečnosti práce konkrétní osobu. Podle obviněného určuje toto ustanovení zaměstnavateli obecně úkoly v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, které má provádět vhodnou organizací práce a systémem opatření k prevenci rizik. Neurčuje však povinnosti jednotlivých pracovníků zaměstnavatele ani konkrétní opatření k prevenci rizik, jež by měly být upraveny pro jednotlivé oblasti dalšími normami. Z jeho znění nelze dovozovat povinnost ředitele školy provádět osobní kontrolu jednotlivých prostor, učeben či dokonce jednotlivých cvičebních nářadí. Bezpečnost práce by měla být upravena pro oblast škol či školství. Nebyl však vydán žádný obecně závazný předpis upravující podrobnosti o bezpečnosti a ochraně zdraví žáků, který by obecně platil pro všechny školy. Právní úprava je obsažena pouze v ustanovení §29 zák. č. 561/2004 Sb., které obsahuje toliko obecnou povinnost škol zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví žáků při vzdělávání a s ním přímo souvisejících činnostech. Zmíněný zákon ani ostatní předpisy neobsahují žádné ustanovení o prevenci rizik jako §132a zák. práce. Pokud na toto ustanovení odvolací soud odkázal, není zde stanovena konkrétní povinnost ředitele školy, kterou by porušil. Obviněný upozornil, že skutková věta výroku rozsudku prvostupňového soudu obsahuje tvrzení, že povinnost zajišťovat bezpečnost a ochranu žáků je stanovena v Metodickém pokynu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR ze dne 22. 12. 2005, č. j. 37014/2005-25, s účinností od 1. 1. 2006. Zdůraznil, že tento metodický pokyn není podle výkladových stanovisek obecně závazným předpisem; platí pouze pro právnické osoby vykonávající činnost škol zřizovaných zmíněným ministerstvem. Proto nebyl zavázán se jím řídit. Soudy obou stupňů ani neuvedly jaké konkrétní ustanovení, z něhož by vyplývala povinnost pro ředitele školy, porušil.
Okresní soud dovodil, že povinnost zajišťovat bezpečnost a ochranu žáků je dále stanovena Pracovním řádem téhož ministerstva, č. j. 14 269/2001-26, s účinností od 1. 7. 2001, ve kterém je mimo jiné řediteli školy uloženo pravidelně kontrolovat dodržování právních a ostatních předpisů a pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Nekonkretizoval však jaké ustanovení měl obviněný porušit nebo jakou povinnost nesplnit. Předpis se v čl. 13 zabývá bezpečnostní práce. Toto ustanovení, citované i ve skutkové větě rozsudku, stanoví řediteli povinnost kontrolovat dodržování právních a ostatních předpisů, přičemž podle dovolatele ji bezesporu splnil. Současně upozornil, že není zakotvena povinnost fyzické kontroly pracovišť školy. Předpis stanoví i povinnosti pro všechny učitele (zaměstnance), přičemž konkrétní dohledové a kontrolní povinnosti na úseku bezpečnosti práce jsou stanoveny učitelům, kteří provádí výuku daného předmětu. Z náplně jejich práce a odbornosti vyplývá, že mají přímo dohlížet na bezpečnost práce při výuce a v případě konkrétního nebezpečí, které by ohrožovalo bezpečnost žáků, výkon odmítnout. Učitelé tělocviku byli proto povinni nejen oznámit, pokud by to považovali za nebezpečné, nedostatek písku řediteli, nýbrž na pedagogické poradě odmítnout výuku skoku do dálky. V této souvislosti obviněný vyslovil nesouhlas s výkladem odvolacího soudu, že byl povinen osobně kontrolovat stav areálu i daného cvičiště. V obou rozhodnutích odvolací soud dovodil jeho odpovědnost ze skutečnosti, že pokud smluvně jako ředitel školy převzal část areálu do správy, včetně odpovědnosti za bezpečnost žáků, a nevydal žádné opatření ani neurčil konkrétního pracovníka k údržbě či dohledu nad bezpečností tohoto pracoviště, tak převzal sám osobní kontrolu. Podle obviněného je tento závěr v rozporu se všemi citovanými předpisy k bezpečnosti práce. Fakt, že jako představitel školy podepsal smlouvu o nájmu části areálu TJ Tatran V., ve které je i převzetí odpovědnosti za bezpečnost práce, neznamená, že byl povinen učinit, ať již zvláštní písemný pokyn nebo určit pracovníka pro dohled nad areálem. Na části převzatého areálu platily stejné předpisy jako na všech místech, kde se vykonávala výuka. I zde museli odborní učitelé sledovat stav jednotlivých sportovišť (nářadí) a v případě, že by neodpovídalo podle jejich odborných znalostí bezpečnosti, nahlásit stav řediteli a případně zastavit výuku. Za nepatřičné označil tvrzení, že by měl mít jiný vztah k danému prostoru výuky než k ostatním, pokud by nebyl omezován smlouvou, což nebyl. V tomto směru se krajský soud nevypořádal se skutečností, že oba učitelé tělocviku jako odborníci považovali úpravu doskočiště s daným množstvím písku pro cvičení žáků za zcela bezpečnou. Před zahájením her mu ani nebyla jakákoli závada v bezpečnosti hlášena. Nikdo jiný, než odborník, tj. příslušný učitel, nebyl schopen posoudit stav bezpečnosti jednotlivých nářadí nebo sportovišť, což podporuje i smlouva, kterou jako ředitel školy uzavřel se specializovanou organizací, jež ve škole zajišťovala úsek bezpečnosti práce. Tvrzení odvolacího soudu, že pokud se smlouva nevztahovala i na pronajatý areál, byl povinen jednat sám, obviněný označil za rozporné se smlouvou.
Z popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 23 To 250/2009 a rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 4 T 55/2008 a podle §265l odst. 1 přikázal Okresnímu soudu v Prachaticích věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
Státní zástupce uvedl, jak ve věci rozhodly soudy obou stupňů a jaké námitky obviněný vůči rozhodnutím uplatnil. Připomněl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§2 odst. 5, 6 tr. ř.).
Podle státního zástupce část obviněným vznesených námitek deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídá. Jsou to výtky, kterými zpochybňuje stav doskočiště pro skok daleký, jak je popsán v tzv. skutkové větě, jakož i veškeré další námitky, kterými provádí vlastní hodnocení důkazů, zejména svědeckých výpovědí a zpochybňuje skutková zjištění popsaná v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí. Při striktním výkladu dovolacího důvodu by pod uvedený dovolací důvod nebylo možno podřadit ani výhrady, které se týkají údajného rozporu mezi skutkovou větou a obsahem odůvodnění soudních rozhodnutí. Státní zástupce konstatoval, že v odůvodnění soudních rozhodnutí je sice dovozováno nedbalostní jednání obviněného v poněkud širším rozsahu, než jak vyplývá ze skutkové věty, nelze však dovodit, že by s ním bylo v rozporu. V tzv. skutkové větě je obviněnému v podstatě přičítáno, že nezkontroloval stav sportovišť bezprostředně před zahájením lehkoatletické olympiády, a tudíž nezjistil závadný stav doskočiště. Z odůvodnění rozhodnutí lze dovodit, že je vytýkáno, že tuto kontrolu neprováděl ani jejím prováděním nikoho nepověřil v delším časovém úseku před předmětnou událostí. Tato skutková zjištění se však navzájem nevylučují, naopak je možno logicky dovozovat, že pokud se obviněný o stav sportoviště dříve nezajímal, měl jej prověřit alespoň před konáním sportovní akce. Na druhé straně z tzv. skutkové věty ani z odůvodnění odsuzujících soudních rozhodnutí nelze dovodit, že by mu bylo kladeno k tíži samotné stavebnětechnické řešení doskočiště, tj. jeho ohraničení betonovými obrubníky.
Z hlediska právního posouzení skutku státní zástupce shledal jako relevantní otázku, zda je možné trestní odpovědnost obviněného vyvozovat z porušení ustanovení §415 obč. zák. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1140/2008, které je v dovolání citováno, vyplývá, že použití právní kvalifikace trestného činu ublížení na zdraví v základní skutkové podstatě podle §224 odst. 1 tr. zák. je možné i v případě, kdy pachatel z nedbalosti způsobí jinému těžkou újmu na zdraví při činnosti, která není upravena zákonem či jiným právním předpisem. V tomto případě lze nedbalostní zavinění dovozovat z nedodržení ustanovení §415 obč. zák., podle kterého každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí. Jde o závaznou právní povinnost každého dodržovat nejen povinnosti uložené právními předpisy a povinnosti převzaté smluvně, ale – i bez konkrétně stanoveného pravidla chování – počínat si natolik obezřetně, aby jednáním či opomenutím nevznikla škoda jiným ani jemu samotnému. Uvedené závěry lze vztáhnout na všechny případy, kdy pachatel způsobí jinému újmu na zdraví nebo smrt při provozování činnosti obecně závazným právním předpisem neregulované, nikoli pouze na situaci, kdy je uzavírána smlouva nebo činěn jiný občanskoprávní úkon, a to bez ohledu na skutečnost, že citované rozhodnutí se týká zanedbání povinností prodávajícím při prodeji koně. Aplikace ustanovení §415 obč. zák. ovšem přichází v úvahu jen tehdy, není-li konkrétní právní úprava vztahující se k jednání, jehož protiprávnost se posuzuje. V tomto směru jsou tedy odůvodnění soudních rozhodnutí dosti nejednoznačná, neboť se jednak poukazuje na nedodržení ustanovení §415 obč. zák. obviněným, jednak je poukazováno na porušení některých konkrétních předpisů.
Dále státní zástupce uvedl, že žádný obecně závazný právní předpis nestanoví konkrétní pravidla bezpečnosti při pořádání lehkoatletických závodů pro školní mládež. Obviněnému lze přisvědčit v tom, že aplikace v odůvodnění soudních rozhodnutí (nikoli v jejich výroku) citovaných obecných ustanovení §132 – 132a zák. práce dříve platného na danou věc je značně sporná, neboť tato ustanovení stanoví povinnosti zaměstnavatele vůči zaměstnancům, kterými žáci ve vztahu ke školskému zařízení samozřejmě nejsou. Podle státního zástupce lze však na uvedenou situaci vztáhnout obecné ustanovení §29 odst. 2 zák. č. 561/2004 Sb., tj. že školy a školská zařízení zajišťují bezpečnost a ochranu zdraví dětí, žáků a studentů při vzdělávání a s ním přímo souvisejících činnostech a při poskytování školských služeb a poskytují žákům a studentům nezbytné informace k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví. Dodal, že za plnění této povinnosti obviněný jako ředitel školy nepochybně odpovídal. Ani ve světle v dovolání citovaných ustanovení pracovního řádu nemůže obstát jeho argumentace, podle které mu jako řediteli školy – lapidárně řečeno – po technickém stavu sportoviště nic nebylo. Obviněným citovaná ustanovení jednak ukládají určité povinnosti všem, tedy i vedoucím zaměstnancům, jednak ukládají některé speciální povinnosti řediteli školy. Nelze z nich proto dovozovat, že např. povinnost dbát o bezpečnost a zdraví žáků při výuce předmětů, při nichž může dojít k častějšímu ohrožení zdraví žáků, která je stanovena všem zaměstnancům, by se ředitele školy vůbec netýkala. Navíc obviněný pomíjí skutečnost, že smrtelný úraz poškozený neutrpěl při „klasické“ hodině tělocviku, ale v rámci sportovní akce pořádané v rámci celé školy. O zrušení takovéto akce nebo některých disciplin stěží mohl rozhodnout jednotlivý učitel tělocviku, a tudíž nejsou přiléhavé odkazy obviněného na oprávnění učitele odmítnout výkon práce ohrožující život nebo zdraví žáků. Ani spoluzavinění dalších pracovníků by jeho trestní odpovědnost nevylučovalo.
Ve vyjádření státní zástupce upozornil, že obviněný byl na nedostatek písku v doskočišti učiteli upozorněn (str. 20 rozsudku prvostupňového soudu), což ostatně i sám připustil, přičemž je nerozhodné, zda k upozornění došlo neformálně nebo „oficiálně“ při poradě pedagogického sboru. Současně však neučinil žádná opatření, když jediným opatřením skutečně účinným by zřejmě bylo zakoupení písku a doplnění jeho stavu v doskočišti. Takovéto opatření (stejně jako zrušení lehkoatletické olympiády) mohl stěží o své újmě učinit některý z učitelů. Ani bezprostředně před konáním lehkoatletické olympiády se obviněný o stavu doskočiště nepřesvědčil. Je nutno souhlasit s názorem odvolacího soudu, že i laikovi musí být jasné, že při pádu na betonový obrubník může dojít k vážnému poranění při pádu na hranu. Při předmětné atletické disciplíně má i zkušený dospělý závodník omezenou možnost při doskoku koordinovat svůj pohyb a ovlivnit místo dopadu svého těla; tím spíše nezakryté betonové obrubníky představovaly nebezpečí pro život a zdraví v případě závodů žáků základní školy. Tvrzení obviněného o „naprostém excesu poškozeného“ státní zástupce označil za zcela bezpředmětné. Pokud si počínal shora uvedeným způsobem, tak neplnil povinnosti vyplývající všem zaměstnancům školy z ustanovení §29 odst. 2 zák. č. 561/2004 Sb. a z navazujících ustanovení pracovního řádu. Je skutečností, že tato ustanovení jsou značně obecná a neukládají řediteli školy výslovně konkrétní povinnosti ve vztahu ke kontrole fyzického, resp. technického stavu prostor využívaných při vzdělávacích a s nimi souvisejících činnostech. Tato skutečnost však nevylučuje použití právní kvalifikace trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. Jak již bylo zmíněno, tohoto trestného činu se lze dopustit i při činnosti zákonem vůbec (tj. ani obecně) neregulované. Nekonkrétnost a obecnost právní úpravy by mohla mít vliv z hlediska možnosti použití přísnější právní kvalifikace podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. Ustanovení §224 odst. 1 tr. zák. není normou s tzv. blanketní dispozicí a skutečnost, že pracovní řád je ve skutkové větě zmíněn pouze obecně – bez citace konkrétních ustanovení, nelze považovat za vadu opravňující ke zrušení napadených rozhodnutí. Podle názoru státního zástupce obviněný přinejmenším měl a mohl vědět, že v důsledku jeho nečinnosti ve vztahu k nevyhovujícímu stavu doskočiště může dojít k následkům předpokládaným v §224 odst. 1 tr. zák. na zdraví a životě cvičících, resp. sportujících žáků [§5 písm. b) tr. zák.]. Pokud by bylo vycházeno z toho, že daná situace (pořádání sportovní soutěže) byla natolik specifická, že na ni znění §29 odst. 2 zák. č. 561/2004 Sb. nedoléhá, bylo by možné trestní odpovědnost obviněného dovodit z nerespektování ustanovení §415 obč. zák. V podstatě totiž ignoroval upozornění o nevyhovujícím stavu doskočiště a neučinil žádné opatření, nechoval se tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, jak mu to – jako každému občanovi – ukládá zmíněné zákonné ustanovení. Odpovědnost školského zařízení za škodu způsobenou na životě a zdraví žáků se ostatně řídí občanským zákoníkem, nikoli zákoníkem práce nebo jiným obecně závazným předpisem.
Závěrem vyjádření státní zástupce konstatoval, že i přes problematičnost některých úvah v odůvodnění považuje soudní rozhodnutí za věcně správná. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně vyslovil souhlas [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.] s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i pro případ jakéhokoli jiného rozhodnutí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného Mgr. J. Š. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z těchto důvodů je nutno označit za irelevantní námitky obviněného Mgr. J. Š., když v podrobnostech polemizuje se správností některých v soudním řízení učiněných skutkových zjištění, která zároveň i zpochybňuje. Tak je tomu např. v případě, pokud nesouhlasí s tím, že by doskočiště pro skok daleký bylo nebezpečné, dále, když upozorňuje, že skok poškozeného T. K. byl atypický a že neměl žádnou povinnost kontroloval a starat se o stav sportovního areálu včetně doskočiště pro skok daleký. Jak již bylo výše řečeno, v tomto směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. V případě, že by byly vzneseny jen tyto výhrady, bylo by nutno podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítnout, a to jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
V mimořádném opravném prostředku obviněný rovněž uplatňuje námitky, které deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově naplňují. Konstatuje, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť uvedené jednání nemůže být posuzováno jako trestný čin. Podotýká, že ve funkci ředitele školy neporušil žádnou z povinností, které jsou uloženy právními předpisy. Ani neexistuje norma, která by upravovala, jak má doskočiště pro skok daleký vypadat. Okresnímu soudu vytýká, že nekonkretizoval, která ustanovení Pracovního řádu pro zaměstnance škol a školských zařízení měl porušit. Tvrdí, že zákoník práce nelze v daném případě aplikovat, a že Metodický pokyn Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky ze dne 22. 12. 2005, č. j. 37 014/2005-25, není obecně závazným předpisem, týká se činnosti škol zřizovaných ministerstvem, a proto nebyl zavázán se jím řídit. Uvádí, že neporušil prevenční povinnost stanovenou v §415 obč. zák. Protože je viněn z porušení povinností ředitele školy, nelze použít ustanovení občanského zákoníku, neboť jeho povinnosti musí být vymezeny specifickými právními normami.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku napadeného usnesení, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů relevantních námitek uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, přičemž dospěl k následujícím závěrům.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt.
Podle §5 písm. a), b) tr. zák. platí, že trestný čin je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel
a) věděl, že může způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo
b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
Objektem trestného činu podle §224 tr. zák. je lidské zdraví, tj. normální funkce lidského těla včetně řádné funkce všech orgánů, které jsou potřebné k náležité činnosti. Jde o trestný čin poruchový (je předpokládána těžká újma na zdraví nebo smrt), a proto pouhé ohrožení zdraví jiného z nedbalosti, byť by těžká újma na zdraví nebo smrt hrozila, není tímto trestným činem. Z hlediska jednání, a to znaku objektivní stránky skutkové podstaty, lze tento trestný čin spáchat, jak konáním, tak i opomenutím ve smyslu ustanovení §89 odst. 2 tr. zák.
Z tzv. skutkové věty, jak je popsána ve výroku o vině v pravomocném rozsudku Okresního soudu v Prachaticích, vyplývá, že při lehkoatletické olympiádě, jež v rámci výuky pořádala Základní škola ve V., žák T. K., který se rozcvičoval na skok daleký, tak „…při dopadu do doskočiště pokračoval pohybem těla ve směru skoku, kdy došlo k přepadnutí a dopadl nadbřiškem na zadní hranu doskočiště ve vzdálenosti 8,20 m od odrazového prkna, utrpěl přitom zejména svisle smyčkovitou příčnou oděrku v nadbřišku uprostřed s potrháním pravého laloku jater a v důsledku úrazového šoku dne 26. 6. 2006 na ARO Nemocnice v Č. B. zemřel…“. Současně je potřebné posoudit, zda ohledně tohoto tragického následku lze dovodit trestní odpovědnost obviněného, jemuž je v témže výroku kladeno za vinu, že jako ředitel základní školy zahájil lehkoatletickou olympiádu, aniž by předtím „…zkontroloval stav bezpečnosti jednotlivých sportovišť, zvláště potom doskočiště pro skok daleký, a to i z pozice ředitele této sportovní akce, a tím připustil stav v doskočišti uvedené sportovní disciplíny, kde v důsledku nedostatku písku byly nebezpečně odhaleny betonové hrany jeho vymezení…“, jak bylo současně blíže specifikováno, což představovalo reálnou možnost zranění, které též nastalo.
Je nutné předeslat, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je patrné, že soudy jednoznačně nestanovily žádný stěžejní zákonný předpis, podle kterého by byl žalovaný skutek posuzován (ze zákonů jsou uváděna konkrétní ustanovení školského zákona, zákoníku práce a občanského zákoníku).
Právní normou, kterou je namístě aplikovat, je ustanovení §29 odst. 2 zák. č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších právních předpisů. Rovněž je potřebné uvést, že žádný obecně závazný předpis nestanoví pravidla ohledně bezpečnosti při pořádání lehkoatletických závodů pro školní mládež. Použití ustanovení §415 obč. zák., jež stanoví že každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí, by přicházelo v úvahu pouze v případě absence právní úpravy ohledně jednání, kterého protiprávnost se posuzuje. Ustanovení §132a zák. č. 65/1965 Sb. (zákoník práce), platného a účinného v předmětné době, se týká povinností zaměstnavatele vůči zaměstnancům, jak je důvodně tvrzeno v dovolání i ve vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k mimořádnému opravnému prostředku. Dále Metodický pokyn Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky ze dne 22. 12. 2005, č. j. 37 014/2005-25, který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2006, jehož nedodržení ohledně povinnosti zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví žáků při vzdělávání, výchově a činnostech s nimi přímo souvisejících je obviněnému v tzv. skutkové větě pravomocného rozsudku soudu prvního stupně kladeno za vinu, je právní normou doporučujícího charakteru. To plyne z jejího úvodu, v němž se s odkazem na obecně platné právní předpisy mimo jiné konstatuje: „Cílem metodického pokynu je zdůraznit klíčová ustanovení těchto předpisů a doporučit způsob postupu při zajišťování bezpečnosti a ochrany zdraví při výchově a vzdělávání dětí, žáků a studentů ve školách a školských zařízeních“. Současně je určen pro školy a školská zařízení zřizovaná Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy České republiky, jak je uvedeno v dovolání.
Podle §29 odst. 2 školského zákona platí, že školy a školská zařízení zajišťují bezpečnost a ochranu zdraví dětí, žáků a studentů při vzdělávání a s ním přímo souvisejících činnostech a při poskytování školských služeb a poskytují žákům a studentům nezbytné informace k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví.
Citované ustanovení je sice obecné a neukládá pracovníkům škol a školských zařízení, včetně jejich ředitelů, blíže definované povinnosti ohledně dodržování bezpečnosti a její kontroly při vzdělávacích a sportovních činnostech, které realizují nebo pořádají, což však nevylučuje aplikaci ustanovení o trestném činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., tj. v jeho základní skutkové podstatě. Ostatně tohoto trestného činu se lze dopustit i při činnostech zákonem vůbec neregulovaných. Nekonkrétnost právní úpravy by mohla mít vliv z hlediska možnosti použití kvalifikované skutkové podstaty zmíněného trestného činu podle §224 odst. 1, 2 tr. zák.
Právní normou, která se mimo jiné týká bezpečnosti a zdraví žáků, je Pracovní řád pro zaměstnance škol a školských zařízení vydaný Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy České republiky ze dne 16. 5. 2001, č. j. 14 269/2001-26, jenž nabyl účinnosti dnem 1. 7. 2001. Tento předpis např. ukládá: Všichni zaměstnanci školy jsou podle charakteru své práce povinni dbát o svou vlastní bezpečnost a zdraví i o bezpečnost a zdraví žáků (čl. 13 odst. 1 prac. řádu). V zájmu bezpečnosti zaměstnanců a žáků přijímá škola opatření k předcházení vzniku úrazů a nemocí a kontroluje jejich dodržování (čl. 13 odst. 11 věta první prac. řádu). Při výchově a vzdělávání dbají pedagogičtí pracovníci o bezpečnost a zdraví žáků, především při výuce předmětů, při nichž může docházet k častějšímu ohrožení zdraví žáků. Těmito předměty a činnostmi jsou např. tělesná výchova, chemie, praktické vyučování, školní výlety, lyžařský a plavecký výcvik (čl. 13 odst. 12 prac. řádu). Je zřejmé, že ustanovení předmětného pracovního řádu, která se týkají bezpečnosti a zdraví žáků, dopadají jednak na všechny zaměstnance školy, jednak na příslušné pedagogické pracovníky, a dále na vedení školy, tj. v prvé řadě na jejího ředitele. S dovoláním je nutno souhlasit v tom směru, že okresní soud nekonkretizoval v odůvodnění rozsudku příslušná ustanovení této právní normy (s výjimkou výroku o vině, kde je citován čl. 13 odst. 3 prac. řádu), jež měl obviněný Mgr. J. Š. porušit.
Dále je potřebné připomenout, že neexistuje žádná závazná norma, která by upravovala jaké náležitosti má mít doskočiště pro skok daleký pro školní výuku, jak soud prvního stupně konstatoval v odůvodnění rozsudku. Pravidla atletiky vydaná IAAF platí pro soutěže na území České republiky. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České republiky vydalo materiál vztahující se k zajištění bezpečnosti dětí, žáků a studentů ve školách a školských zařízeních (č. l. 91 – 101 tr. spisu), který mimo jiné uvádí: „Okraje doskočiště s pískovou náplní nesmí být z tvrdého materiálu a nesmí mít hrany, o které se může cvičící při doskoku zranit. Pevné ohraničení doskočiště musí končit pod povrchem cvičiště a musí být překryto vrstvou písku.“ Jde však o doporučující normu, což též uvedl Okresní soud v Prachaticích (str. 17 rozsudku) i Krajský soud v Českých Budějovicích (str. 3 usnesení). Absence konkrétní závazné normy ale neznamená, že by nebylo možné posoudit bezpečnost konkrétního doskočiště.
Z hlediska obligatorních znaků objektivní stránky trestného činu [zahrnuje jednání (ve smyslu trestního práva), následek (porušení zájmu chráněného trestním zákonem) a příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem], jímž byl obviněný Mgr. J. Š. uznán vinným, vyplývá z popisu skutku, jak je uveden v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Prachaticích a rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, spolehlivé naplnění toliko jednání a následku. Obviněný jako ředitel základní školy a lehkoatletické olympiády nezkontroloval stav bezpečnosti jednotlivých sportovišť, zvláště doskočiště pro skok daleký, čímž připustil stav v doskočišti uvedené sportovní disciplíny, kde v důsledku nedostatku písku byly nebezpečně odhaleny betonové hrany jeho vymezení. V jednání jeho osoby, jež je blíže rozvedeno v důvodech soudních rozhodnutí, lze shledat porušení výše citovaného ustanovení §29 odst. 2 školského zákona, ale např. i ustanovení čl. 13 odst. 1, 11 Pracovního řádu pro zaměstnance škol a školských zařízení. Rovněž je nepochybné, že bezpečnostní nedostatek doskočiště vedl ke smrtelnému zranění žáka T. K. při zkušebním skoku. Skok jmenovaného, i pokud by nebyl typický, a to z hlediska jeho fáze po doskoku v doskočišti (výpovědi očitých svědků se v tomto směru rozcházejí), tak se z jeho strany rozhodně nejednalo o nějakou nekázeň při sportování. Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že pro výuku žáků nebo sportovní akce pořádané školou musí být sportoviště především vždy bezpečné, přičemž v předmětném doskočišti byl v době kritické události evidentní nedostatek písku. K závodu bylo připraveno způsobem, že písek byl přihrnut z rohů a zadní části do středu doskočiště, přičemž tato okolnost logicky vedla k většímu obnažení příslušných vnitřních hran. Ostatně nedostatek písku v doskočišti dne 23. 6. 2006 vyplývá z řady svědeckých výpovědí reprodukovaných v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (např. Mgr. J. Č., M. M., P. H., Z. S. a M. K.).
Určitá osoba může být trestná jen tehdy, pokud svým jednáním následek skutečně způsobila. Základním předpokladem trestní odpovědnosti je bezpečné zjištění příčinného působení jednání obviněné osoby na společenské vztahy chráněné trestním zákonem a toho, zda toto jednání nese znaky zavinění ve smyslu trestního zákona (srov. rozhodnutí č. 46/1963 Sb. rozh. tr.). Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, která spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost by se přerušila jen tehdy, kdyby nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele (srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Jednotlivé příčiny však nemají pro způsobení následku stejný význam (zásada gradace příčinné souvislosti). Tato zásada má podstatný význam pro posouzení příčinného vztahu.
Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, a to až v rámci úvah o trestu, plyne, že na škodlivém následku se kromě obviněného podílely i další osoby. V této souvislosti okresní soud na str. 20 rozhodnutí mimo jiné konstatoval: „…je možno spatřovat určitý díl viny i dalších osob, zejména těch, které připravovaly doskočiště, prováděly tuto disciplínu.“ Rovněž zdůraznil: „Pokud byl stav takový, jaký byl zjištěn u okresního soudu, neměl být skok do dálky prakticky realizován a prováděn. Zde měly osoby, které přicházely s doskočištěm do styku, si počínat jiným způsobem, než jak bylo činěno.“ Prvostupňový soud taktéž dodal, že tyto osoby – na rozdíl od obviněného – byly coby tělocvikáři většími odborníky ve věci, než jeho osoba, byť jej to nemůže zbavit viny.
Jestliže při následku uvedeném v §224 tr. zák. spolupůsobilo více příčin (jednání obviněného a poškozeného), je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal (srov. rozhodnutí č. 72/1971 Sb. rozh. tr.).
S poukazem na citované judikatorní rozhodnutí, když podle Nejvyššího soudu není v daném případě důvodu je omezovat toliko na jednání obviněného a poškozeného, měl již Okresní soud v Prachaticích, pokud učinil zjištění, že při následku u předmětného trestného činu spolupůsobilo více příčin (jednání obviněného a dalších osob) hodnotit každou příčinu, a to co do jejího významu pro vznik následku, zvlášť a vzhledem ke každé z ostatních příčin určit její důležitost pro následek, jenž z jednání nastal. Takovýmto postupem bylo možno dospět k bezpečnému závěru, zda a nakolik jednání obviněného hodnocené v celku, bylo příčinou následku uvedeného v §224 odst. 1 tr. zák., přičemž stupeň způsobení následku je též jednou z okolností, které určují stupeň nebezpečnosti činu pro společnost.
Jelikož na podkladě dosavadního skutkového zjištění není možné učinit jednoznačný závěr o naplnění zmíněného obligatorního znaku skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., tak Nejvyšší soud shledal, že obviněný Mgr. J. Š. podal dovolání důvodně. Proto podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 23 To 250/2009 a rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 4 T 55/2008. Současně zrušil další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Prachaticích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Vzhledem k dalšímu řízení ve věci Nejvyšší soud považuje za potřebné se stručně vyjádřit k některým dalším námitkám vzneseným v dovolání, byť obsahově nenaplňovaly uplatněný dovolací důvod.
V odůvodnění rozsudku Okresní soud v Prachaticích ke skutkovým zjištěním mimo jiné konstatoval: „…po opětovném výslechu svědků H. a Č., a to zejména Č., který uvedl, že hovořil s obžalovaným o písku, kdy bylo obžalovanému známo, že písek byl odvezen ze strany fotbalistů, minimálně v tomto směru neučinil žádná opatření, aby písek byl doplněn, neprovedl ani kontrolu v tom, jaký je stav doskočiště. Zde lze spatřovat jeho pochybení, které se odrazilo v tom, že se zranil poškozený, když bylo v doskočišti méně písku, tento musel být při závodech odhrnut od okrajů, aby byla zabezpečena regulérnost závodu. Obžalovaný v tomto směru neprovedl žádná opatření k doplnění písku, ani nikoho nepověřil, přičemž jak již bylo uváděno, se zavázal, že bude o areál pečovat v tomto směru. Také s nikým nejednal, pokud jde o vlastníka areálu.“ Soud prvního stupně k činu obviněného taktéž zdůraznil: „…nemůže obstát obhajoba ani v tom, že i na jiných sportovištích je doskočiště vybudováno stejně tak, jako toto doskočiště, kde došlo k úrazu. Podstatou je množství písku, kterým je doskočiště vyplněno. Zde, jak je prokazováno, písku byl nedostatek. Na toto byl také obžalovaný upozorňován či minimálně byl s tím srozuměn“ (vše na str. 20 rozsudku prvostupňového soudu).
Je zřejmé, že při posuzování jednání obviněného Mgr. J. Š. byl v soudním řízení kladen i zvýšený důraz na jeho vědomost ohledně nedostatku písku v doskočišti pro skok daleký před tragickou událostí. Zde je potřebné uvést, že je nepodstatné, zda byl na tuto okolnost obviněný upozorněn neformálně nebo na pedagogické poradě školy. Současně je nutné připomenout skutečnost, že obviněný nebyl upozorněn, že by doskočiště pro skok daleký bylo nebezpečné. Dokonce učitelé, jež s tímto sportovištěm častěji bezprostředně přicházeli do styku, jako svědci tvrdili, že je za nebezpečné nepovažovali. Svědek M. M., učitel tělocviku, u hlavního líčení mimo jiné vypověděl: „To doskočiště jsem nepovažoval za nebezpečné“ (č. l. 329 tr. spisu). Dále svědek J. Č., učitel tělocviku, jenž měl obviněného na nedostatek písku upozornit, a který na lehkoatletickou olympiádu doskočiště upravoval, v přípravném řízení konstatoval: „Chci na závěr zdůraznit, že jsem osobně z pohledu tělocvikáře praktika považoval to doskočiště za bezpečné pro tuto kategorii cvičenců“ (č. l. 271 tr. spisu). Obdobně vypověděl, i když jinými slovy, v řízení před soudem prvního stupně (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 329-332 a č. l. 392-394 tr. spisu). Rovněž svědek P. H., který dříve vyučoval i tělocvik, a jenž byl na předmětné lehkoatletické olympiádě určen jako dozor na stanovišti pro skok daleký, na dotaz policejního komisaře v přípravném řízení uvedl: „…toto hřiště jsem považoval v té době za bezpečné, domníval jsem se, že když bylo hřiště připravené tělocvikáři, tak je vyhovující. Navíc týden předtím na tomto hřišti skákali i žáci prvního stupně, a ten stav byl podle mého soudu stejný jako byl při naší olympiádě“ (č. l. 276 tr. spisu). K výpovědi tohoto svědka u hlavního líčení soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku na str. 11 mimo jiné konstatoval: „Nezaregistroval žádné signály o tom, že by mělo být doskočiště nesprávné, že tam něco neodpovídá. Jemu to vlastně nepřišlo, protože on k tomu přišel, viděl, že tam toho písku je skutečně méně, že to takhle předtím nebylo, ale jelikož to připravoval tělocvikář, tak to neřešil. Přišlo mu, že to není tak podstatné, ale bylo.“ Soudům obou stupňů je potřebné vytknout, že k této části svědeckých výpovědí nezaujaly žádné hodnotící stanovisko.
Krajský soud v Českých Budějovicích k činu obviněného mimo jiné uvedl: „…jako ředitel školy má za povinnost nejen vydávat pokyny k tomu, aby nedocházelo k situacím, při nichž hrozí nebezpečí pro život a zdraví žáků, ale také je povinen dodržování předpisů, pokud je vydal, kontrolovat. Škola převzala smluvně údržbu areálu. Obžalovaný nikoho nepověřil, ani nevydal žádný závazný pokyn, jakým způsobem bude údržba a kontrola areálu probíhat. Přitom je zcela nepochybné, že je to obžalovaný jako ředitel školy, který musí dbát na to, aby v areálu školy (a přilehlých prostorách, kde probíhá výuka) byla odstraněna veškerá rizika, která by mohla přivodit vážné zranění učitelů nebo žáků. Pokud by obžalovaný informoval učitele tělocviku, že areál má ve správě škola, jistě by odezvou bylo to, že by učitelé více upozorňovali svého ředitele na to, že mohou vzniknout jistá rizika při cvičení.“ Odvolací soud rovněž konstatoval: „…pokud by si obžalovaný všiml vyčnívajících betonových hran, jistě by ho napadlo, že takové hrany jsou nebezpečné pro cvičící žáky, a to nejen při skoku dalekém, ale i při běžném pohybu po hřišti. Obžalovaný proto nedostál své povinnosti, aby zmírňoval a odstraňoval rizika, která by v areálu školy, případně v areálu sportoviště, které škola využívá k výuce, mohla vést k tomu, že by došlo ke zranění nebo jako v tomto případě dokonce až k úmrtí žáka. Krajský soud se domnívá, že běžné populaci je známo, že pády na betonové chodníky, obrubníky apod. mohou způsobit vážná zranění, např. hlavy, končetin apod., proto nepochybuje, že pokud by tuto situaci obžalovaný zjistil, jistě by zakročil. Obžalovaný však nic takového neudělal, ač tak bezpochyby učinit měl a mohl, neboť vzhledem k tomu, že si areál nezkontroloval, nevěděl o tom, jaká nebezpečí v něm hrozí“ (vše na str. 4 a 5 usnesení soudu druhého stupně).
Z citovaných pasáží rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že soud shledával nedbalostní jednání obviněného ve smyslu ustanovení §5 písm. b) tr. zák. při posuzování širších skutečností, než jsou popsány ve výroku o vině v rozsudku prvostupňového soudu, přičemž takovýto postup nelze v principu označit za rozporný a chybný. V této spojitosti lze uvést, že pokud soudy obou stupňů považovaly za podstatné zjištění, že Základní škola V. převzala smluvně údržbu areálu, přičemž obviněný jako její ředitel nikoho nepověřil, ani nevydal žádný závazný pokyn, jakým způsobem bude údržba a kontrola areálu probíhat, měly být tyto skutečnosti stručně uvedeny v tzv. skutkové větě rozsudečného výroku o vině. Lze připomenout, že čl. V. Smlouvy o využívání atletické dráhy a atletického sektoru na stadionu TJ Tatran V., ul. P.V., V., která byla dne 15. 4. 2005 uzavřena mezi TJ Tatran V. (pronajímatel) a Základní školou V. (nájemce), mimo jiné stanovil: „…ZŠ přijímá plně odpovědnost za údržbu součásti nemovitosti, které jsou předmětem smlouvy“, jak na tuto skutečnost důvodně upozornil i Krajský soud v Českých Budějovicích na str. 3 a 4 v dovoláním napadeném usnesení. Dále čl. VII. smlouvy zakotvoval: „Nájemce odpovídá v pronajatém sektoru za dodržování bezpečnostních a požárních obecně závazných právních předpisů pro tyto oblasti“ (vše na č. l. 37 tr. spisu). Toto zjištění však nevylučovalo, že i pronajímatel – TJ Tatran V. mohl mít povinnost starat se o údržbu tohoto sportovního areálu, a to např. pokud by jej běžně ke sportování využíval. Odpověď na tuto otázku bylo možné získat např. v rámci svědeckého výslechu osob – učitelů Základní školy V., kteří zde realizovali výuku tělesné výchovy nebo některého z představitelů zmíněné sportovní organizace. K námitce obviněného, že betonové obrubníky doskočiště byly zasazeny do úrovně terénu a nevyčnívaly nad povrchem, jak naopak v rozhodnutí uvedl odvolací soud, lze poznamenat, že např. svědek Mgr. J. Č. mimo jiné vypověděl: „…v době, kdy doskočiště bylo zbudovaný, beton nekoukal…“ Z jeho výpovědi rovněž vyplývá, že se občas po dešti stávalo, že hlína splavala, tak to svépomocí zahrnuli, ale pouze v těch místech, kam děti skákaly, tzn. 4 – 4,5 m od odrazového prkna (vše na str. 8 rozsudku prvostupňového soudu).
Po zrušení obou soudních rozhodnutí se trestní věc obviněného Mgr. J. Š. dostala do procesního stadia řízení před soudem prvního stupně. Úkolem Okresního soudu v Prachaticích bude, a to při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu, věc projednat v takovém rozsahu, aby mohl učinit o obžalobě zákonu odpovídající rozhodnutí. Zejména odstraní nedostatky popsané na str. 13 a 14 tohoto usnesení a doplní dokazování, jak bylo na str. 15 rozhodnutí naznačeno. Nejvyšší soud ponechává na úvaze soudu, zda i v jiném směru doplní dokazování, eventuálně v jakém rozsahu. Provedení důkazů mohou navrhnout i strany řízení. Dále prvostupňový soud vyhodnotí důkazy postupem podle §2 odst. 6 tr. ř., aby mohl učinil zjištění odpovídající ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., od něhož bude odviset právní posouzení. Zároveň lze ve smyslu znění §265s odst. 1 tr. ř. odkázat na právní názor, který v tomto usnesení Nejvyšší soud vyslovil. Současně je potřebné upozornit, aniž by však dovolací soud chtěl předjímat výsledek dalšího řízení, že v případě nového rozhodnutí o vině obviněného, musí být naplněny všechny zákonné znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. O zavinění z nevědomé nedbalosti ve smyslu §5 písm. b) tr. zák. (které bylo ve zrušených soudních rozhodnutích shledáváno), jde jen tehdy, jestliže povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně. Nedostatek jedné z těchto složek znamená, že čin je nezaviněný (srov. rozhodnutí č. 6/1988 Sb. rozh. tr.). Při zjišťování příslušné formy nedbalosti nestačí zkoumat jen vnitřní, psychický vztah pachatele k zákonným znakům trestného činu. Je třeba též zjišťovat, zda při nedbalosti nevědomé pachatel „podle okolností a svých osobních poměrů vědět měl a mohl“. Měřítkem (kritériem) nedbalosti je zachování potřebné míry opatrnosti, která je dána spojením objektivního a subjektivního vymezení. Objektivní vymezení žádá od každého zpravidla stejnou míru opatrnosti, jen výjimečně se vyžaduje opatrnost vyšší, zejména u určitých povolání. Subjektivní vymezení míry opatrnosti spočívá v míře opatrnosti, kterou je schopen pachatel vynaložit v konkrétním případě (individuální hledisko). Zavinění musí zahrnovat podstatné znaky objektivní stránky trestného činu. V případě zjištění naplnění všech formálních znaků předmětného trestného činu bude nutné vyhodnotit stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost (§3 odst. 4 tr. zák.), což je obecně podstatné nejen pro závěr, zda jednání pachatele je z tohoto materiálního hlediska trestným činem (§3 odst. 1, 2 tr. zák.), ale i pro úvahy soudu o trestu (srov. např. znění §31 odst. 1 tr. zák.), případně, že soud upustí od potrestání pachatele (srov. znění §24 odst. 1 tr. zák.).
Jelikož napadená rozhodnutí byla zrušena toliko z důvodu dovolání obviněného, nemůže s ohledem na ustanovení §265s odst. 2 tr. ř. v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.
Toto rozhodnutí o dovolání bylo v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učiněno v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. března 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k