ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.1218.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 1218/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. října 2010 o dovolání, které podal obviněný D. P . , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2010, sp. zn. 11 To 167/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 32 T 211/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 21. 9. 2009, sp. zn. 32 T 211/2009, byl obviněný D. P. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestnými činy porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“) a krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), c), e) tr. zák., kterých se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 4. 6. 2009 mezi 14:45 a 15:00 hodin v obci N., okr. P. – v. neoprávněně vnikl do rodinného domu a následně si otevřel klíčem, který předtím téhož dne na místě činu odcizil, vstupní dveře do uzamčeného pokoje užívaného k bydlení P. P., kde odcizil finanční hotovost ve výši 200,- Kč ke škodě P. P. a pokusil se odcizit další nezjištěné věci, avšak byl vyrušen a při pokusu utéci z místa činu na chodbě domu fyzicky napadl P. P. tím způsobem, že ho udeřil do levé části hrudníku a jmenovaný v důsledku pádu svým tělem rozbil skleněnou výplň vstupních dveří, přičemž uvedeného jednání se podezřelý dopustil přesto, že byl trestním příkazem Okresního soudu Praha – západ ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. 2 T 33/2008, který nabyl právní moci dne 23. 8. 2008, odsouzen mj. pro trestný čin krádeže podle §247/1b, 2 trestního zákona“. Za to byl podle §238 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 3. 6. 2010, sp. zn. 11 To 167/2010, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. s tím, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože rozsudek nalézacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Ve svém mimořádném opravném prostředku namítl, že stávající skutková zjištění neodpovídají soudem použité právní kvalifikaci, a to vzhledem k absenci některých znaků subjektivní a objektivní stránky skutkové podstaty obou trestných činů. Podle jeho názoru se soud prvního stupně především dostatečně nevypořádal s otázkou jeho úmyslného zavinění ve vztahu k naplnění všech znaků objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu poručování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., když nevzal v úvahu skutečnost, že do objektu pana Ř. vstoupil v domnění, že se jedná o místo domluvené schůzky s panem Ing. M. a v tomto vědomí zůstal až do příchodu poškozeného P. Prohlásil, že jednání v tomto skutkovém omylu vylučuje jeho úmyslné zavinění, a tudíž jej není možné činit trestně odpovědným za trestný čin porušování domovní svobody. Nalézacímu soudu dále vytkl, že v tzv. výrokové větě dostatečně nepopsal objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu krádeže, tedy za jakých okolností a z jakého konkrétního místa měl odcizit hotovost ve výši 200,- Kč. Za příčinu absence popisu objektivní stránky pak označil skutečnost, že soudem zjištěné odcizení hotovosti ve výši 200,- Kč je v hrubém rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními. Uzavřel, že Krajský soud v Praze, který projednával jeho odvolání, v němž na nesprávnost právního posouzení skutku upozorňoval, uvedené vady rozsudku neodstranil, ačkoli tak měl a mohl učinit, a namísto toho důvodně podané odvolání zamítl.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2010, sp. zn. 11 To 167/2010, a dále aby buď podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze nové projednání a rozhodnutí věci se závazným právním názorem, nebo podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl o zproštění obžaloby v celém rozsahu a o jeho nevině.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2010, sp. zn. 11 To 167/2010, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. u stížnosti a §253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (alternativa druhá).
V posuzované trestní věci o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nemůže jít, neboť Krajský soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném věcném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že uplatněné dovolací námitky obviněného dílem neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., dílem jsou zjevně neopodstatněné (viz argumentaci níže).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují z podstatné části právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká rovněž vadná skutková zjištění (popsaná ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně), přitom současně prosazuje vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že do objektu pana Ř.vstoupil v domnění, že se jedná o místo domluvené schůzky s panem Ing. M. a v tomto vědomí zůstal až do příchodu poškozeného P., resp. že soudem zjištěné odcizení hotovosti ve výši 200,- Kč je v hrubém rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními). Převážně až z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. V tomto směru nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován také (převážně) v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval též z tvrzených vadných skutkových zjištění, pak tím soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e) a f) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Obviněný však také argumentoval, že v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně není dostatečně popsána objektivní stránka skutkové podstaty trestného činu krádeže (za jakých okolností a z jakého konkrétního místa měl odcizit hotovost ve výši 200,- Kč). Takovou argumentaci lze sice formálně pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. ve spojením s důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, Nejvyšší soud však shledal, že jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou.
Trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b, c), e) tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, čin spáchá vloupáním, bezprostředně po činu se pokusí uchovat si věc násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí a byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán.
Ve stručnosti lze připomenout, že objektem trestného činu krádeže je především vlastnictví věci, dále i držba věci, ale i jen faktické držení věci. Cizí věcí se rozumí movitá věc, jež nenáleží pachateli buď vůbec, nebo nenáleží jen jemu, a kterou pachatel nemá ve své dispozici. Věc nemusí mít objektivní hodnotu (např. osobní poznámky či korespondence poškozeného), neboť krádež je trestná i při způsobení škody nižší, než je škoda nikoli nepatrná, pokud je tu zároveň některá z okolností uvedených v §247 odst. 1 písm. b) až e) tr. zák. Pachatel si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, jestliže věc odejme z dispozice vlastníka, oprávněného držitele nebo jiného faktického držitele a jestliže si zjedná možnost s věcí trvale nakládat podle své vůle sám. U drobných věcí postačí, že si ji pachatel vezme do kapsy nebo do tašky anebo schová. Pachatel se věci zmocní, když si vytvořil možnost volně s ní nakládat s vyloučením faktické moci osoby, která nad ní má moc a které se odnímá. Trestný čin je dokonán, i když pachatel krátce po činu na naléhání poškozeného odcizenou věc vrátí.
Podle §89 odst. 14 tr. zák. se vloupáním rozumí vniknutí do uzavřeného prostoru lstí, nedovoleným překonáním uzamčení nebo překonáním jiné jistící překážky s použitím síly.
Pachatel se pokusí bezprostředně po činu uchovat si věc násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí tehdy, jestliže násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí následuje až po odcizení věci, přičemž se tak musí stát bezprostředně, tedy v krátké časové návaznosti na krádež, např. jestliže ho poškozený ihned po činu pronásleduje a pachatel ho fyzicky napadne nebo mu vyhrožuje bezprostředním násilím.
Pod slovním spojením byl za takový čin odsouzen je třeba chápat speciální recidivu pachatele (jde o odsouzení za trestný čin krádeže podle §247 tr. zák. nebo obdobný trestný čin, jímž si pachatel přisvojil cizí věc nebo k tomu směřoval). Není třeba, aby došlo k výkonu trestu. Ohledně odsouzení se na pachatele nesmí hledět, jako by odsouzen nebyl. Potrestáním se rozumí předchozí trestní postih, kdy pachatel byl nejenom odsouzen, ale i vykonal alespoň zčásti uložený trest, pokud výkon trestu nebo samotná právní moc rozsudku, kterým byl trest uložen, nemá za následek, že se na něho hledí, jako by odsouzen nebyl.
V návaznosti shora uvedené Nejvyšší soud stručně konstatuje, že Okresní soud Praha - východ (a následně v odvolacím řízení i Krajský soud v Praze) postupoval v souladu s trestním zákonem, když předmětný skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, kvalifikoval mj. jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), c), e) tr. zák. Zjištěným jednáním, co do obsahu jednotlivých důkazů podrobně rozvedeným v odůvodnění rozsudku soudu prvního a druhého stupně, obviněný nepochybně naplnil všechny zákonem stanovené (a shora vyložené) znaky (včetně znaků objektivní stránky) skutkové podstaty tohoto trestného činu.
S tvrzením obviněného o absenci dostatečného popisu objektivní stránky zmíněného trestného činu se nelze ztotožnit, neboť popis skutku vyjádřený v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu (blíže rozvedený v odůvodnění rozhodnutí soudu první a druhé instance) nejenže odpovídá všem zákonným (formálním i materiálním) znakům použité skutkové podstaty trestného činu krádeže, ale současně též dostatečně konkretizuje místo, čas a způsob spáchání činu, popř. jiné jeho okolnosti, jichž je třeba k tomu, aby předmětný skutek nemohl být zaměněn s jiným.
Z těchto důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru o zjevné neopodstatněnosti formálně právně relevantní argumentace dovolání.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. října 2010
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý