ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.1242.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 1242/2010 - 24
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. prosince 2010 o dovolání, které podal obviněný L. Š . , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 7 To 195/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 24 T 142/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 24 T 142/2008, byl obviněný L. Š. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „dne 17. 7. 2007 v době mimo službu kolem 01:00 hodin v L. v ulici P. před restaurací U K., po předchozí slovní rozepři udeřil rukou do obličeje poškozeného Y. R., který následkem úderu upadl na zem tak, že se temenem hlavy udeřil o pozemní komunikaci, v důsledku čehož utrpěl puklinu lebky vpravo s krvácením pod tvrdou mozkovou plenu a do čelních dutin a úrazový otok mozku s následnou hospitalizací do 26. 10. 2007, kdy v důsledku zranění se poškozený nachází v pracovní neschopnosti, neboť u něj došlo k poruše hybnosti a ke změně psychiky, která může být i trvalého rázu“. Za tento trestný čin byl obviněný podle §221 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození Y. R. a V. z. p., územní pracoviště L., odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem. Rozsudkem ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 7 To 195/2009, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. obviněného odsoudil podle §221 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že nechce polemizovat se závěry soudů obou stupňů, pokud jde o zjištěný skutkový stav, ale že považuje za nesprávné vyjádření soudu druhého stupně ke zdůvodnění svého rozhodnutí, že odůvodnění rozsudku soudem prvního stupně je velmi podrobné a aby tedy jen toto odůvodnění neopakoval, v podrobnostech na něj odkázal. Podotkl, že by očekával, že se odvolací soud ve zdůvodnění svého rozhodnutí řádně vypořádá se všemi námitkami odvolatele, jsou-li jen trochu smysluplné. Následně vyjádřil přesvědčení, že soudy nižších stupňů ze skutkových zjištění vyvodily nesprávné právní závěry a nesprávně zjištěný skutek právně posoudily jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. Prohlásil, že se v žádném případě necítí být vinen spácháním skutku, který mu je kladen za vinu, přičemž odmítl, že by se vůči poškozenému zachoval tak, že by byl příčinou jeho pádu na zem. Poté zrekapituloval zjištěné skutkové okolnosti incidentu, výpovědi některých svědků, skutkové závěry soudů, přičemž též odcitoval část odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu stran příčin pádu poškozeného na zem a vzniku jeho těžkého zranění. V návaznosti na to konstatoval, že je naprosto zřejmé, že v případě nekontrolovatelného, nebrzděného pádu poškozeného na zem tou hlavní příčinou, podmínkou, bez které by k pádu poškozeného na zem nedošlo způsobem, jakým k němu došlo, byl stupeň opilosti poškozeného, opilosti těžké, do které se poškozený přivedl o své vůli zcela vědomě s plným uvědoměním si toho, jak na něho požívání alkoholu působí.
Obviněný namítl, že mu nelze v rámci zdůvodňování možného zavinění (bez důkazů k tomu provedených) podsouvat, že tak těžký stav opilosti mohl u poškozeného předpokládat, když z provedeného dokazování např. vyplývá, že poškozený se v krátkém časovém předstihu před rozhodnou událostí v restauraci dostal do fyzického konfliktu se svědkem P. a přestože byl značný „váhový“ rozdíl mezi poškozeným a tímto svědkem (155 kg a 180 cm P., 76 kg a 181 cm poškozený) ve prospěch svědka P., musel je on (obviněný) od sebe roztrhávat. Zdůraznil, že nechtěl svým jednáním poškozenému způsobit újmu na zdraví v jakékoli míře (už vůbec ne v rozsahu těžké újmy na zdraví), ani nebyl srozuměn s tím, že by takovým jednáním ublížit na zdraví poškozenému mohl. Stejně tak, připustí-li, že by poškozeného lehce udeřil do obličeje, nemohl takovouto reakci poškozeného očekávat, tedy nevěděl, že by takový následek mohl způsobit, a nelze mu ani podsouvat, že tak vědět měl a mohl. Zhodnotil, že je zřejmé, že takováto malá intenzita úderu nebyla sama osobě schopna přivodit poranění poškozeného a za běžné, předvídatelné situace nebyla s to vyvolat tento druh pádu. Podle jeho názoru se odvolací soud stejně jako soud prvního stupně nedostatečně vypořádal s jeho zaviněním. V této souvislosti připomněl, že trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. je trestným činem úmyslným - tedy by buď měl chtít svým jednáním poškozenému ublížit na zdraví, popř. měl vědět, že takovým jednáním může poškozenému ublížit na zdraví a pro tento případ s tím být srozuměn. Podotkl, že v odůvodnění svého rozhodnutí nalézací soud pouze stručně zmínil, že měl pád poškozeného, a tedy i možný vznik zranění, předvídat právě s ohledem na opilost poškozeného, vývody soudu druhého stupně jsou pak sice podrobnější, ale fakticky shodné. Takové posouzení zavinění shledal maximálně v hranicích úvahy o zavinění z nedbalosti s tím, že mu i za skutkového stavu popsaného soudy obou stupňů lze klást za vinu, pokud jde o základní skutkovou podstatu i o těžší následek, maximálně nedbalost nevědomou ve smyslu §5 písm. b) tr. zák. Za takto zjištěného skutkového stavu mohlo být proto jeho jednání kvalifikováno maximálně jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. Vše samozřejmě s výhradou, byť pro dovolací řízení neúčinnou, že skutkový stav nebyl řádně zjištěn. Odvolací soud se totiž nevypořádal se všemi odvolacími důvody a ve svých vývodech se dopouštěl úvah, které nemají podklad v dokazování (úder ruky o plechovou ceduli dopravní značky - žádný z důkazů není o úderu do plechu dopravní značky, ale do sloupku dopravní značky, zvuky, které slyšel svědek P. byly z doby, kdy s ním byl přítomen v restauraci, zavádějící výklad obsahu jeho vysvětlení z doby před zahájením trestního stíhání) a rovněž se vůbec nezabýval námitkou k nevyjasněnému směru úderu, údajné stopě po úderu na obličeji poškozeného a na to navazujícímu směru pádu poškozeného.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 7 To 195/2009, a rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 24 T 142/2008, zrušil, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Litoměřicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že obviněný v dovolání uplatnil dva druhy námitek, a to jednak námitky proti ve věci učiněným skutkovým zjištěním, a jednak námitky proti právní kvalifikaci skutku. Námitky zpochybňující ve věci učiněná skutková zjištění s ohledem na jejich obsah uplatnit nelze. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podřadit pouze námitku obviněného, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, jímž byl uznán vinným. Následně vyložila skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., přičemž mj. upozornila, že vztah mezi základní skutkovou podstatou a okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby je takový, že předpokladem toho, aby mohlo být přihlédnuto k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby je především naplnění znaků základní skutkové podstaty. Ve vztahu k trestnému činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. to podle státní zástupkyně znamená, že spočívá-li útok pachatele ve fyzickém napadení poškozeného, je tato kvalifikace možná, jestliže útokem byly způsobeny na zdraví poškozeného dva různé následky, tedy jedno zranění jako ublížení na zdraví a druhé zranění jako těžká újma na zdraví a každý je zahrnut jinou formou zavinění, přičemž ublížení na zdraví je zaviněno úmyslně a těžká újma na zdraví je zaviněna z nedbalosti. Pokud je způsobena těžká újma na zdraví jako jediný následek, je tato kvalifikace možná, jestliže úmyslné zavinění pachatele je dáno v poměru k té intenzitě zranění poškozeného, která odpovídá ublížení na zdraví a nedbalostní zavinění pachatele je dáno v poměru k té intenzitě zranění poškozeného, která již dosahuje úrovně těžké újmy na zdraví.
Následně konstatovala, že Okresní soud v Litoměřicích dovodil, že obviněný nejprve v úmyslu přímém uhodil obviněného do obličeje, přičemž těžká újma na zdraví je zahrnuta zaviněním z nedbalosti vědomé podle §5 písm. a) tr. zák., neboť obviněný věděl, že poškozený je pod vlivem alkoholu a mohl předpokládat i to, že po sebemenší ráně může upadnout a způsobit si zranění. Dodala, že nalézací soud tedy vycházel z těch skutkových zjištění, že obviněný zasadil poškozenému razantní ránu do obličeje, jednal přitom na základě předchozího konfliktu zcela úmyslně a cíleně s tím, že chtěl poškozenému způsobit lehkou újmu na zdraví, ale měl předpokládat, že může dojít i k daleko závažnějšímu následku v důsledku opilosti poškozeného, neboť poškozený byl v důsledku požitého alkoholu motoricky dekompenzován.
Poté uvedla, že oproti tomu odvolací soud dospěl k závěru, že obviněný nezvládl vyřešit situaci s opilým poškozeným, který obtěžoval společnost, v níž se obviněný v restauraci zdržoval, a poškozeného před restaurací mírně udeřil do obličeje, přičemž místo úderu soud odvodil ze závěru znalce o poranění v obličeji, resp. i z toho, že tato rána nemusela v obličeji poškozeného zanechat žádnou stopu, neboť je svědecky prokázáno, že poškozený byl v obličeji zraněn již při vstupu na dvůr restaurace. Odvolací soud konstatoval, že z provedeného dokazování plyne závěr, že obviněný svým úderem vzhledem k jeho nízké intenzitě v žádném případě nezamýšlel způsobit poškozenému újmu na zdraví a nejednal v úmyslu přímém. Na druhé straně byl obviněný velmi dobře obeznámen se stupněm opilosti poškozeného a musel být srozuměn s tím, že jeho úder může způsobit i minimální vychýlení poškozeného z rovnováhy a může dojít k pádu, tudíž i zranění poškozeného a pro tento případ s tím byl srozuměn, takže vzhledem k základní skutkové podstatě jednal v úmyslu nepřímém ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. a vzhledem ke kvalifikované skutkové podstatě ve formě vědomé nedbalosti ve smyslu §5 písm. a) tr. zák., neboť věděl, že svým jednáním může v konečném důsledku těžkou újmu na zdraví poškozeného způsobit, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení trestního zákona nezpůsobí. Právě opilost, o které obviněný věděl, a musel s ní počítat, byla rozhodující pro nekoordinovaný způsob pádu, a tudíž i pro vznik rozsáhlých a závažných následků, které v důsledku pádu vznikly na zdraví poškozeného.
V návaznosti na to shledala, že odvolací soud ve svém rozhodnutí dospěl k naprosto odlišným skutkovým závěrům, které však již nepromítl precizně do svých závěrů právních. Prohlásila, že z rozhodnutí soudu prvého stupně je zřejmé, že spatřoval naplnění zákonných znaků trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., tedy zákonných znaků základní skutkové podstaty, v tom, že obviněný dal ránu pěstí do obličeje poškozeného a způsobil mu tak krevní výron pravého horního víčka. Uvedené skutkové zjištění však nenašlo odraz ve skutkové větě výroku rozsudku. Popis skutku tedy neodpovídá zvolené právní kvalifikaci. Státní zástupkyně zdůraznila, že skutkové zjištění o tom, že obviněný dal ránu pěstí do obličeje poškozeného, je poměrně zásadním skutkovým zjištěním, ze kterého lze dovozovat vinu obviněného stíhaným trestným činem. Oproti tomu odvolací soud dospěl k naprosto odlišnému skutkovému zjištění, že obviněný poškozeného mírně udeřil do obličeje, a to dokonce tak, že rána nemusela v obličeji poškozeného zanechat žádnou stopu, přičemž za svědecky doložené považuje to, že poškozený byl v době vzniklého konfliktu s obviněným v obličeji zraněn. Mírný úder dlaně do obličeje, který navíc nezpůsobí žádné zranění, nemůže být klasifikován jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. Odlišným hodnocením provedených důkazů se odvolací soud posunul do polohy, kdy nalézacím soudem učiněný právní závěr přejímá v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními. Zopakovala, že skutková věta výroku rozsudku neodpovídá právní kvalifikaci trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., neboť totéž zranění poškozeného popsané ve výroku rozsudku nemohlo být posuzováno zároveň jako ublížení na zdraví ve smyslu §221 odst. 1 tr. zák. a jako těžká újma na zdraví ve smyslu §221 odst. 2 písm. c) tr. zák. Navíc odvolacímu soudu vytkla, že po nabytí účinnosti nového trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., tedy po 1. 1. 2010, nepostupoval při zvažování možné právní kvalifikace podle §2 odst. 1 trestního zákoníku a nezvažoval, zda by nová právní úprava nebyla pro obviněného příznivější, s tím, že při zohlednění skutkových okolností případu by bylo možné uvažovat o aplikaci §146a trestního zákoníku, který upravuje trestný čin „ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky“.
Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.] zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem (správně by mělo být uvedeno rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích), a aby posledně uvedenému soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 7 To 195/2009, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky směřují z části právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká rovněž nesprávné skutkové závěry, přitom současně prosazuje vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (odmítá, že by se vůči poškozenému zachoval tak, že by způsobil jeho pád na zem). Rovněž z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. V tomto směru nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován také v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takovou argumentaci pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval též z tvrzených nesprávných skutkových závěrů, pak tím soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a naznačenou argumentací ani nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Brojí-li obviněný proti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, pak je na místě připomenout, že dovoláním podobně jako jinými opravnými prostředky lze napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění (§265a odst. 4 tr. ř.). Důvody dovolání totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který vydání napadeného rozhodnutí předcházel, nikoliv jen v samostatném odůvodnění napadeného vydaného rozhodnutí. To platí bez ohledu na skutečnost, zda je odůvodnění rozhodnutí nesprávné, rozporné, neúplné či jinak vadné (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha : C. H. Beck 2008, s. 2076).
Obviněný však také argumentoval, že v daném případě mu lze ve vztahu k újmě na zdraví poškozeného v jakékoliv její podobě klást za vinu nanejvýše nedbalost nevědomou ve smyslu §5 písm. b) tr. zák., a tedy jeho jednání je možno právně kvalifikovat maximálně jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. Takovou argumentaci lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud ovšem shledal, že jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou.
Skutková podstata trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. se skládá jednak z tzv. základní skutkové podstaty ve smyslu §221 odst. 1 tr. zák., která spočívá v úmyslném ublížení na zdraví, a jednak z tzv. kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu §221 odst. 2 písm. c) tr. zák., spočívající ve způsobení těžké újmy na zdraví. Způsobení těžké újmy na zdraví není znakem tzv. základní skutkové podstaty, ale okolností, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby.
Po subjektivní stránce vyžaduje tento trestný čin v jeho základní skutkové podstatě úmyslné zavinění. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§4 písm. a) tr. zák.], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.].
V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha :C.H.Beck, 2004, s. 47-52).
Stran zavinění ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby (způsobení těžké újmy na zdraví) je třeba vycházet ze zásady vyjádřené v §6 písm. a) tr. zák., podle níž k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne, jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že trestní zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné. Protože způsobení těžké újmy na zdraví je v konkrétním případě těžším následkem, k jeho způsobení postačí zavinění z nedbalosti, poněvadž zákon úmyslné zavinění nevyžaduje.
Trestný čin je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel:
a) věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí [§5 písm. a) tr. zák.], nebo
b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl [§5 písm. b) tr. zák.].
Zavinění musí vždy zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu. Při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout. Pro pachatele nepředvídatelný příčinný průběh není v zavinění obsažen a pachatel neodpovídá za následek, který takto vzejde (viz rozhodnutí č. 20/1981 Sb. rozh. tr.).
Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak, jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (k tomu viz rozhodnutí č. 62/1973 Sb. rozh. tr., č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
Na tomto místě je třeba znovu připomenout skutková zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, z nichž vyplývá, že obviněný: „dne 17. 7. 2007 v době mimo službu kolem 01:00 hodin … před restaurací … po předchozí slovní rozepři udeřil rukou do obličeje poškozeného Y. R. … který následkem úderu upadl na zem tak, že se temenem hlavy udeřil o pozemní komunikaci, v důsledku čehož utrpěl puklinu lebky vpravo s krvácením pod tvrdou mozkovou plenu a do čelních dutin a úrazový otok mozku s následnou hospitalizací do 26. 10. 2007, kdy v důsledku zranění se poškozený nachází v pracovní neschopnosti, neboť u něj došlo k poruše hybnosti a ke změně psychiky, která může být i trvalého rázu “.
Nalézací soud k tomu v odůvodnění svého rozhodnutí mj. uvedl, že: „Obžalovaný tím, že ranou pěstí udeřil silně podnapilého poškozeného do obličeje, který při úderu upadl, praštil hlavou o zem, v důsledku čehož vznikla zranění : puklina klenby lební vpravo s krvácením pod tvrdou mozkovou plenu a do čelních dutin a další, naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákona. Zranění poškozeného popsané znalcem naplňuje podle §89 odst. 7 písm. e), ch) tr. zák. znaky těžké újmy na zdraví… Pokud jde o zavinění obžalovaného při úderu do poškozeného, je soud přesvědčen, že obžalovaný pod vlivem předchozí situace (kdy však nejednal v krajní nouzi ani nutné obraně, neboť z výpovědi obžalovaného ani svědkyně nevyplývalo, že by poškozený na obžalovaného útočil), jednal v úmyslu přímém, těžká újma na zdraví, jak bylo prokázáno, je však zahrnuta zaviněním z nedbalosti vědomé, která podle §6 písm. a) tr. zák. postačuje k naplnění okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby. Obžalovaný věděl, že poškozený je pod vlivem alkoholu, tudíž mohl předpokládat i to, že poškozený i po sebemenší ráně může upadnout a způsobit si zranění. Dle názoru soudu na subjektivní stránku jednání obžalovaného lze usuzovat i z jeho jednání po spáchání trestného činu. Obžalovaný coby policista musel vědět, že měl na místo přivolat buď policii či záchrannou službu, což však neučinil. Lze se jen domnívat, jak by situace pokračovala dál, kdyby policii nepřivolala svědkyně P.“
Odvolací soud se se závěrem nalézacího soudu o vině obviněného trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. ztotožnil. V odůvodnění svého rozsudku pak zpřesnil skutková zjištění soudu první instance, když mj. poznamenal, že: „Z celkové situace, která předcházela poslednímu vyvedení poškozeného a jeho pádu je zřejmé, že poškozený v restauraci hosty velmi obtěžoval a dokonce fyzicky napadl. Obžalovaný byl tím, kdo se snažil zabránit eskalaci konfliktu v restauraci a opakovaně poškozeného vyvedl před restauraci. V závěru však tuto situaci nezvládl a poškozeného mírně udeřil do obličeje. Mírnost úderu soud odvozuje ze závěru znalce o poranění v obličeji, respektive z toho, že tato rána nemusela v obličeji poškozeného zanechat žádnou stopu, neboť je svědecky prokázáno, že poškozený byl v obličeji zraněn již při vstupu na dvůr restaurace. Z provedeného dokazování plyne závěr, že obžalovaný svým úderem vzhledem k jeho nízké intenzitě, v žádném případě nezamýšlel způsobit poškozenému újmu na zdraví, nejednal v úmyslu přímém. Na druhé straně byl obžalovaný velmi dobře obeznámen se stupněm opilosti poškozeného. Je obecně známo, že osoby pod vlivem většího množství alkoholu mívají problémy s koordinací. Obžalovaný je dospělým mužem ve středních letech s dostatečným obecným rozhledem a vzděláním, aby mohl zastávat funkci komisaře Okresního ředitelství Policie ČR s přidělením ke Službě kriminální policie a vyšetřování. Je zřejmé, že i díky svému povolání má obžalovaný zkušenosti s chováním osob pod vlivem alkoholu a s úrazovými ději, které tyto osoby potkávají. Proto obžalovaný musel být srozuměn s tím, že jeho úder může způsobit i minimální vychýlení poškozeného z rovnováhy a může dojít k pádu, tudíž i zranění poškozeného, a pro tento případ s tím byl srozuměn. Jednal v úmyslu nepřímém (§4 písm. b) tr. zákona). Pád poškozeného byl v příčinné souvislosti s ránou obžalovaného, ovšem významnou měrou též s vysokým stupněm opilosti poškozeného. Právě opilost, o které jak uvedeno obžalovaný však věděl a musel s ní počítat, byla rozhodující pro nekoordinovaný způsob pádu a tudíž i pro vznik rozsáhlých a závažných následků, které v důsledku pádu vznikly na zdraví poškozeného. Způsob pádu byl nahodilý, není v takových případech zákonitý, tudíž dopředu předpokládatelný. Obžalovanému tudíž nelze přičíst byť nepřímý úmysl způsobit poškozenému vážnou újmu na zdraví. Zavinění obžalovaného v tomto směru je nedbalostní. Jde o vědomou nedbalost ve smyslu ustanovení §5 písm. a) tr. zákona, neboť obžalovaný věděl, že svým jednáním může v konečném důsledku těžkou újmu na zdraví poškozeného způsobit, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení trestního zákona nezpůsobí.“
Jsou-li shora uvedená skutková zjištění hodnocena v kontextu s výše rozvedenými teoretickými východisky, je možno konstatovat, že soudy nižších stupňů nepochybily, dospěly-li k závěru, že obviněný jednáním popsaným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty (včetně subjektivní stránky) trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák.
Pokud obviněný směřoval svoji fyzickou agresi na hlavu zjevně opilého poškozeného a napadl ho úderem rukou (byť nízké intenzity) do obličeje, nepochybně musel být (vzhledem ke své inteligenci a zkušenostem plynoucím rovněž z jeho povolání kriminalisty) ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. srozuměn s tím, že na takovou ránu nemusí poškozený právě z důvodu své opilosti adekvátně zareagovat (když je obecně známo, že alkohol významnou měrou negativně ovlivňuje motorické schopnosti člověka a vůbec jeho celkovou schopnost reagovat na fyzický útok), resp. s tím, že i úder nízké intenzity do hlavy poškozeného je způsobilý přivodit jeho nekontrolovaný pád na zem, v důsledku čehož může dojít u poškozeného k ublížení na zdraví ve smyslu §221 odst. 1 tr. zák. Jinými slovy, s ohledem na způsob útoku (jenž byl veden rukou na hlavu poškozeného) a jeho okolnosti (evidentní opilost poškozeného, jež byla obviněnému známa) nelze soudům dříve ve věci činným oprávněně vytýkat, pokud uzavřely, že úmyslné zavinění obviněného je dáno v poměru k té intenzitě zranění poškozeného, která odpovídá ublížení na zdraví.
Za vadný pak nelze označit ani závěr nalézacího a odvolacího soudu, že obviněný plně odpovídá též za následek (účinek) svého jednání v podobě těžké újmy na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. e), ch) tr. zák. Je zřejmé, že mezi jednáním obviněného a těžkou újmou na zdraví poškozeného byla příčinná souvislost. Pád poškozeného nebyl samovolný, nýbrž byl přímým důsledkem násilného útoku obviněného (byl tímto útokem zapříčiněn). Také subjektivní stránka byla u obviněného ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §221 odst. 2 písm. c) tr. zák. - těžšímu následku v podobě těžké újmy na zdraví poškozeného - naplněna. Obviněný totiž věděl, že úder do hlavy poškozeného, popř. jeho nekontrolovaný pád na zem zapříčiněný tímto úderem, mohou poškozenému přivodit vznik závažnějšího poranění rázu těžké újmy na zdraví (nešlo o nepředvídatelný příčinný průběh skutku, který by vylučoval zavinění obviněného), avšak bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že k takovému následku (účinku) nedojde. Těžší následek v podobě těžké újmy na zdraví poškozeného i příčinný vztah mezi ním a jednáním obviněného jsou tedy kryty zaviněním obviněného, a to ve formě nedbalosti vědomé podle §5 písm. a) tr. zák.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem nemohl Nejvyšší soud přiznat formálně právně relevantní argumentaci obviněného žádné opodstatnění.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora jen stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. prosince 2010
Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý