Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.03.2010, sp. zn. 6 Tdo 1350/2009 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.1350.2009.1

sp. zn. 6 Tdo 1350/2009 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. března 2010 dovolání, které podal obviněný R. Z., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 6. 2009, sp. zn. 6 To 108/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 T 4/2003, a rozhodl takto: Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 6. 2009, sp. zn. 6 To 108/2008, zrušuje , a to pouze v té části rozhodnutí, jíž zůstal nezměněn výrok o vině pod bodem VI. v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 35 T 4/2003, kterým byl obviněný R. Z. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a ve výroku o trestu, jenž byl odvolacím soudem obviněnému uložen. Současně se zrušují další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Olomouci přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 35 T 4/2003, byl obviněný R. Z. uznán vinným trestnými činy: - podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. [v bodě I. výroku], - podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. [v bodě II. výroku], - podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. [v bodě III. výroku], - úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 5 tr. zák. [v bodě IV. výroku], - podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. [v bodě V. výroku], - krádeže podle §247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. [v bodě VI. výroku], a to vše na podkladě skutkového zjištění, jak je v tzv. skutkových větách výroků rozhodnutí uvedeno. Obviněný byl odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti roků nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající jednak v zákazu podnikání v oboru nákupu, prodeje a skladování paliv a maziv, včetně jejich dovozu a v oboru obchodní činnosti v rozsahu koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, jakož i zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech se stejnými obory činnosti nebo jejich zastupování na základě plné moci na dobu deseti roků. Zároveň byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 35 T 7/2003, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 7. 2006, sp. zn. 2 To 65/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Naproti tomu byl obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek v bodě VII. výroku, kterým měl (podle obžaloby) spáchat trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 5 tr. zák. a pro skutek v bodě VIII. výroku, kterým měl (podle obžaloby) spáchat trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Tímtéž rozsudkem byl obviněný Ing. M. Š., podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek v bodě IX. výroku, kterým měl (podle obžaloby) spáchat trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Vůči citovanému rozsudku podali odvolání obviněný R. Z. a v neprospěch obviněných R. Z. a Ing. M. Š. státní zástupce. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 6. 2009, sp. zn. 6 To 108/2008, bylo rozhodnuto: I. Podle §258 odst. 1 písm. a), b), c), odst. 2 tr. ř. byl z podnětu odvolání státního zástupce a obviněného R. Z. napadený rozsudek částečně zrušen ohledně tohoto obviněného ve výroku o vině pod bodem V. a v celém výroku o trestu, a dále pod body VII., VIII., v rámci nichž byl obviněný R. Z. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Ostravě ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 4 VZV 1/2001. II. Podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud nově rozhodl a obviněnému R. Z. uložil za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. (bod I.), trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. (bod II.), trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. (bod III.), trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 5 tr. zák. (bod IV.) a trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (bod VI.), ohledně nichž zůstal výrok o vině nezměněn, podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti let. Podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil obviněného pro výkon uloženého trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, spočívající jednak v zákazu podnikání v oboru nákupu, prodeje a skladování paliv a maziv, včetně jejich dovozu a v oboru obchodní činnosti v rozsahu koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, jakož i v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech se stejnými obory činnosti nebo jejich zastupování na základě plné moci na dobu deseti let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 35 T 7/2003, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 7. 2006, sp. zn. 2 To 65/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. III. Podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc ve zrušené části (body V., VII. a VIII. napadeného rozsudku) vrácena soudu prvního stupně, aby učinil nové rozhodnutí. IV. Podle §256 tr. ř. bylo zamítnuto odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněného Ing. M.Š. (bod IX. napadeného rozsudku). Citovaný rozsudek odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu napadl ve výrocích o vině pod body I. až IV. a VI. obviněný R. Z. (déle jen „obviněný“) prostřednictvím obhájce velmi obsáhlým dovoláním, které opřel o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru spočívají v těchto bodech napadená rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný konstatoval, že rozsudky soudů obou stupňů, jejichž výroky připomněl, jsou v podstatných náležitostech nepřezkoumatelné, neboť rozhodnutí nereagovala na jeho námitky procesního charakteru (přílohou dovolání je osnova závěrečného návrhu a stejnopis odvolání). Porušení procesních ustanovení, a to zejména §2 odst. 5, 6 tr. ř., je totiž komplementární s vadným právním posouzením skutku. Zdůraznil, že jeho výhrady tudíž mají předně procesní charakter, neboť k věcným otázkám obžaloby se odmítl vyjadřovat, čímž vyjádřil postoj, že mu nebyla poskytnuta zákonná práva na obhajobu, neboť od samého počátku byly opomíjeny jeho důkazní návrhy, jež zůstaly ve spise nerozhodnuty. Ve skutcích, které jsou dovoláním napadeny, tak přetrvávají pochybnosti o jeho vině. Podle obviněného mu nebyla poskytnuta možnost se ve smyslu §33 odst. 1 tr. ř. obhajovat, nebyla respektována ustanovení §1 odst. 1 a §2 odst. 1 tr. ř. a byly porušeny čl. 8, čl. 17, čl. 18, čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách. Jelikož vadné právní posouzení skutku je spojené s porušením řady procesních předpisů, na které poukazoval již v předchozím řízení, měl by Nejvyšší soud přistoupit k vyhodnocení hmotně právních pochybení v intencích toho, že procesní pochybení soudů jsou v extrémním nesouladu se základními právy obviněného na obhajobu (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 55/04). Pokud jde o jednotlivé skutky, tak obviněný uplatnil níže popsané námitky. V případě skutku pod bodem I. výroku rozsudku Krajský soud v Ostravě ohledně jednání obviněného v odůvodnění rozhodnutí dospěl k závěru: „…vědomě uvedl Komerční banku v omyl, když předstíral a i písemně potvrdil, že finanční prostředky budou sloužit jako platební prostředek obchodního případu, ač evidentně k tomu sloužit neměly a byly použity úplně jinak...“. Soud konstatoval, že se rozhodl vylákat finanční prostředky z Komerční banky, a. s., přičemž se mu podařilo uzavřít forfaitingový obchod, spočívající v odkoupení směnky bankou, když mělo jít o platební prostředek předstírané dodávky pohonných hmot. Podle obviněného zůstalo, a to i přes podrobné citace z jednotlivých podkladů, odůvodnění rozsudku ve výrazném rozporu se zněním samotné tzv. skutkové věty, kde se uvádí: „…s cílem vylákat finanční prostředky na základě předstíraného obchodního případu podvodným způsobem dosáhl s Komerční bankou, a. s., uzavření forfaitingového obchodu, spočívajícího v odkoupení směnky deklarované jako platební prostředek…“, přičemž posléze dosáhl úhrady této směnky opětovným vylákáním forfaitingové operace na stejném subjektu. Soud nedbal na jeho obhajobu, ani na výpovědi řady svědků, kteří potvrdili, že nešlo o izolovaný obchodní případ s Komerční bankou, a. s., ale o složitější obchodní případ, do kterého bylo zaangažováno více subjektů. Zejména tito svědci (např. Ing. P. H.) potvrdili uplatněnou obhajobu, že nešlo ani tak o jeho iniciativu jako o iniciativu zmíněné banky, případně společnosti PROVENTA. Učiněná zjištění, a to v konfrontaci s jeho obhajobou, soud nezkoumal z pohledu, zda a do jaké míry byla naplněna skutková podstata trestného činu podvodu. O její naplnění nejde, pokud překážky, jež bránily navrácení půjčky, nastaly později, případně, když pachatel dodatečně pojal úmysl peníze vůbec nevrátit. Obviněný zdůraznil, že nebyl dán úmysl prostředky nevrátit. V tomto směru odkázal na výpovědi své osoby i svědků Ch. a H., a dále na jednotlivé doklady, z nichž plyne, že situace v jeho firmách se začala zhoršovat v průběhu roku 1997. Vytkl, že ve výroku rozsudku není uvedeno, kdo konkrétně a jakým způsobem měl být klamán; pouze se uvádí, že „…tímto podvodným způsobem...“ dosáhl uzavření forfaitingového obchodu. Přitom nejen jednotliví svědci, bankovní profesionálové (např. Ing. K., P. P.), ale ani soud neměli jasno v tom, zda skutečně šlo o tzv. forfaiting, jak konstatovala obžaloba, nebo o odkup zbožových směnek, jak uváděl v obhajobě. Soudy obou stupňů pochybily, neboť obchodní operace nenaplňovala taxativa forfaitingu, jak je chápán a definován, tj. „jako odkup dosud nesplatné pohledávky, střednědobé či dlouhodobé, který je úplatný, přičemž pohledávka nesmí být ještě splatná, je zajištěn bankou, jde o pohledávku při dovozu či vývozu, postoupení se uskutečňuje bez postihu, jde zpravidla o pohledávku ve volně směnitelné měně a z právního pohledu jde o smlouvu o uzavření smlouvy budoucí“ (Holeyšovský Milan, Právní rádce, 11/1997, str. 18). Vzhledem k tomu, že se jedná o problém úzké ekonomické odbornosti, měl být podle obviněného řešen na základě znaleckého posudku z oboru bankovního účetnictví, jehož se domáhal. Šlo o transakci, na jejíž druhé straně stála centrála jedné z největších bank, a bylo namístě, aby soud zkoumal, zda z jeho strany existovala možnost specializované odborné pracovníky banky uvést v omyl, což označil za nereálné. Celý obchodní případ souvisel s nákupem akcií společnosti Chemapol group, a. s., a byl iniciován ze strany Komerční banky, a. s., za účasti firmy PROVENTA. V návaznosti na uvedené skutečnosti obviněný odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 558/01, jakož i na judikát, plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1251/2002, zejména z hlediska ustanovení §49a obč. zák., jež se vztahuje k neplatnosti právního úkonu z důvodu omylu. Nastolil otázku, proč mělo být v daném případě obchodováno tzv. forfaitingem, který je obtížnějším nástrojem pro zajištění pohledávky banky, a proč banka zvolila právě tento způsob poskytnutí peněz. Otázku bylo možno zodpovědět pouze znalecky, což však soudy nebraly v úvahu a spokojily se s výpověďmi pracovníků banky. V důsledku toho nastal rozpor popisu skutku v tzv. skutkové větě rozhodnutí a v jeho odůvodnění. V odmítnutí důkazních návrhů obhajoby obviněný shledal porušení nálezů Ústavního soudu (např. sp. zn. III ÚS 359/05, sp. zn. I ÚS 670/05). Jednáním popisovaným ve výroku rozsudku tudíž nebyla naplněna skutková podstata trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., neboť absentuje úmysl pachatele ke škodě cizího majetku jiného obohatit tím, že uvede někoho v omyl, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Dále obviněný namítl, že existuje rozporný popis skutku pod bodem II. výroku rozsudku se skutkovým a právním hodnocením. Upozornil, že na tomto obchodním případu participovaly i jiné společnosti, jednání bylo svázáno s dalšími společnostmi a osobami, přičemž nebyla naplněna skutková podstata trestného činu podvodu z pohledu subjektivní stránky, tj. existence úmyslu v době uzavření smlouvy. Soud pochybil, když nedůvodně odmítl jeho návrhy na doplnění dokazování. Nebyla tak vyvrácena uplatněná obhajoba, z níž plyne, proč k řádnému ukončení tohoto obchodního případu nedošlo. Z uvedených důvodů včetně pochybení procesního charakteru nedošlo jednáním popisovaným ve výroku rozsudku k naplnění a prokázání skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., neboť absentuje úmysl pachatele ke škodě cizího majetku jiného obohatit tím, že uvede někoho v omyl, a způsobí na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Nebyla-li skutková podstata trestného činu naplněna ve všech znacích, nemůže jít o dokonaný trestný čin, jak je konstatováno v rozsudcích soudů obou stupňů. V případě skutku, který je popsán pod bodem III. výroku rozsudku, soud dovodil, že celá smluvní dokumentace není běžným obchodním případem, ale že jde o vyhotovení fiktivní smluvní dokumentace s cílem vylákat ze společnosti AZ finance, s. r. o., částku 20.000.000,- Kč. Obviněný konstatoval, že i na tento skutek je třeba vztáhnout vše, co již uvedl ohledně problematiky omylu. Vytkl, že soud pominul jeho obhajobu podpořenou důkazy, a to za jakých okolností byl celý obchodní případ iniciován, a jak probíhal. I zde je třeba vzít v úvahu větu z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1251/2002, že ,,O omluvitelný omyl nejde, pokud mýlící se osoba z nedbalosti nevyužila možnost ověřit si skutečnosti rozhodné pro uskutečnění zamýšleného právního úkonu, tedy měla-li možnost se takovému omylu vyhnout.“, jakož i argumentaci, respektive citaci ze zmíněného rozhodnutí. V dovolání obviněný shrnul, že skutky pod body I. až III. výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě mají společnou skutečnost, že na druhé straně smluv nestály osoby lehce způsobilé stát se předmětem omylu. Šlo totiž o vesměs vysoce profesionální pracovníky, kteří ve věci rozhodovali a byli povinni postupovat s vyšší úrovní péče o svěřený majetek, která je definována příslušnými ustanoveními obchodního zákoníku jako „péče řádného hospodáře“. Řízení v trestní věci je řízením „ultima ratio“, což je třeba vykládat tak, že i při zkoumání skutkových okolností případu, jakož i toho, zda a do jaké míry byla jednáním konkrétní osoby naplněna skutková podstata trestného činu, je nutno zkoumat za neustálé aplikace zásady in dubio pro reo, zda úmysl skutečně směřoval proti osobě, která vykazovala potencionální způsobilost být oklamána. Podle obviněného se těmito aspekty soudy nezabývaly, a proto dospěly k hmotně právnímu pochybení. Pokud jde o skutek uvedený pod bodem IV. rozsudečného výroku rozhodnutí prvostupňového soudu, který je právně formulován tak, že při sjednání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé údaje, a způsobil takovým činem škodu velkého rozsahu a kvalifikovaný jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 5 tr. zák., obviněný poznamenal, že i zde je třeba aplikovat úvahy o problematice omylu zmíněné výše. Vyslovil nesouhlas se závěry soudů, že svým jednáním naplnil skutkovou podstatu tohoto trestného činu s tím, že není relevantní jeho obhajoba o tom, že předmětný úvěr na 140.000.000,- Kč byl zajištěn směnkou na 400.000.000,- Kč a ručitelským prohlášením společnosti Slovenský plynárenský priemysel, š. p. (dále v dovolání jen „SPP, š. p.“), a přestože předmětné zajištění existovalo, nemá tato skutečnost vliv na trestněprávní hodnocení situace, ale toliko na otázku řešení náhrady škody. Poznamenal, že pokud by soudy i při aplikaci zásady in dubio pro reo dospěly k závěru, že uvedl nepravdivé skutečnosti, je jednoznačně a bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že poskytl Moravia Bance, a. s., jako ručení za tento úvěr směnku SPP, š. p., na 400.000.000,- Kč, jakož i ručitelské prohlášení. V této době byl SPP, š. p., velmi solventní a finančně potentní společností, jejíž směnka měla váhu jistoty, a tedy nelze přijmout úvahy soudu, že existence směnky ještě neznamená, že dluh bude uhrazen. Podnikatelské záměry mezi ním a zmíněnou společností existovaly. I v případě, že by některé údaje, které poskytl bance, neodpovídaly skutečnosti, šlo jednoznačně o situaci, kdy banka měla ve své dispozici, respektive držbě směnku, jež jí byla odevzdána a výše směnečné sumy vysoce překračovala hodnotu úvěru. Obviněný zdůraznil, že v případě nezaplacení úvěru a uplatnění směnky bylo důvodné předpokládat, že bude dluh uhrazen. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tz 164/99, sp. zn. 8 Tz 303/2000 a Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 566/2005 dovodil, že nevznikla žádná škoda, neboť jednak nemožnost plnění nastala daleko později po sjednání smlouvy, v souvislosti s dalším vývojem v SPP, š. p., a jednak předmětný dluh byl zajištěn cenným papírem a ručitelským prohlášením v daleko vyšší hodnotě, než byla hodnota plnění z daného úvěru. Soudy však rozhodly v rozporu se zmíněnými hmotně právními kritérii a skutek nesprávně právně posoudily. I pokud měly za prokázané, že uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje, nelze s ohledem na uvedené okolnosti u jeho osoby dovodit úmyslné ani nedbalostní zavinění ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě vymezené v §250b odst. 5 tr. zák., tj. způsobit škodu velkého rozsahu. V době sjednávání smlouvy nepředpokládal, že by taková společnost, jako je SPP, š. p., nedostála svým směnečným závazkům, což nemohl ani předpokládat, neboť fakt nezaplacení byl vázán na zcela nepředvídatelnou okolnost, že renomovaný státní podnik se bude všemožně bránit zaplacení směnečného dluhu. V bodě VI. výrokové části rozsudku krajského soudu byl obviněný uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jenž měl spáchat způsobem, že si přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil, a způsobil takovým činem značnou škodu. U jeho osoby soud dovodil snahu fingovat vyrovnání dluhu a že z dokladů je zřejmé, že různé finanční prostředky, jak je popsáno v obžalobě, odcizil. Obviněný namítl, že veškeré důkazy soud hodnotil bez zvážení zásady in dubio pro reo, přičemž se v tzv. skutkové větě výroku rozsudku zabýval převážně popisem jeho jednání po převzetí jednotlivých finančních částek. Nezabýval se však úvahou, že v době převzetí peněz vůbec nemuselo jít o skutkovou podstatu trestného činu krádeže, jak to vyvozuje nikoliv ze skutkových okolností případu, ale až z dodatečných smluv. Ani v tomto případě nebyla vyvrácena uplatněná obhajoba, že měl řešit ve vztahu ke společnosti MOBA LEASING, a. s., řadu pohledávek a závazků, že v době, kdy společnost kupoval, byl ubezpečován, že se nachází na dobré úrovni, má sice řadu závazků, ale na druhé straně výrazné pohledávky, jak vůči soukromým osobám, tak vůči společnostem. Obviněný konstatoval, že v době, kdy přebíral jednotlivé peníze, činil tak v mezích obchodního zákoníku, a tuto situaci nelze hodnotit jako krádež. Vyslovil přesvědčení, že o krádež by mohlo jít pouze v situaci, kdy by si jednotlivé finanční prostředky okamžikem převzetí přisvojoval tím, že se jich zmocnil. Pokud tyto peníze používal v jiných firmách, nelze hovořit o tom, že se těchto prostředků zmocnil tak, že si je přisvojil. Pro sebe žádné peníze nebral, a pokud s těmito penězi disponoval v tom smyslu, že je užíval k platbám v dalších firmách, šlo o obchodní transakce různého druhu, do nichž nevstupovalo žádné zmocnění se a žádné přisvojení prostředků, neboť o všech těchto transakcích existovaly písemné podklady. Obviněný zdůraznil, že nevyloučil dosavadního vlastníka, respektive faktického držitele, Ing. D., z dispozice s těmito prostředky, a tyto si ani nepřisvojil, protože v době, kdy si prostředky vyzvedával, nešlo v žádném případě o úmysl si cokoliv přisvojit, ale nejvýše po přechodnou dobu s těmito prostředky disponovat, a to v zájmu společnosti MOBA LEASING, a. s. Prezentoval názor, že není-li dán a prokázán znak „přisvojení“ a znak „zmocnění se“, nelze v žádném případě dovozovat, že by se jednalo o trestný čin krádeže. Proto skutek byl soudy vadně právně posouzen. Z popsaných důvodů obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil v celém rozsahu rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 6. 2009, č. j. 6 To 108/2008-9057, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 2008, č. j. 35 T 4/2003-8852 a podle §265l tr. ř. přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí. K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který poukázal na dosavadní průběh soudního řízení a obviněným uplatněné dovolací námitky. Státní zástupce připomněl, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě pouze těch vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto se dovoláním nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Z dikce uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje zmíněný dovolací důvod, je proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy obou stupňů. Státní zástupce poznamenal, že k obdobným závěrům dospěl i Ústavní soud (např. v usnesení ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV.ÚS 60/06). Dodal, že zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé (včetně úplné absence příslušných skutkových zjištění), což se však v posuzované věci nestalo. Pokud jde o argumentaci obviněného, jež byla v dovolání předložena, v jejímž rámci zpochybnil správnost procesu dokazování, zejména ohledně jeho úplnosti, hodnocení důkazů a správnosti učiněných skutkových zjištění, státní zástupce konstatoval, že tato se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., i s dovolacími důvody ostatními, byť neuplatněnými. Rovněž nelze přihlížet k tvrzením obviněného, v jejichž rámci dovozuje porušení práva na obhajobu, k němuž mělo dojít v návaznosti na údajný nesprávný postup soudů činných dříve ve věci při dokazování, neboť ani takové námitky nejsou pod uplatněný dovolací důvod podřaditelné. Ve vyjádření státní zástupce shledal za relevantní námitku, pokud obviněný k bodu I. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně uvedl, že v jeho jednání, pro které zde byl uznán vinným, absentuje potřebná subjektivní stránka, neboť v době sjednání smlouvy nejednal s úmyslem ji neplnit, resp. s vědomím, že k plnění nedojde. Současně s ohledem na učiněná skutková zjištění zdůraznil, že již na přelomu let 1996 a 1997 a zejména v první polovině roku 1997 muselo být obviněnému zcela zřejmé, že společnosti SEZOOZ GROUP, a. s., a SEZOOZ OIL, a. s., v nichž byl rozhodující osobou, jsou výrazně zadluženy, a tudíž nejsou schopny plnit všechny své závazky. Byl si rovněž vědom toho, že deklarovaný obchod s pohonnými hmotami nebyl ve skutečnosti realizován, a proto společnost Komerční banka, a. s., poskytuje úhradu neexistujícího obchodu. Zavinění obviněného je tedy namístě dovodit ve formě nejméně úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák. Státní zástupce poznamenal, že v této souvislosti již není zcela rozhodné, zda sjednaná dohoda byla označena jako forfaiting či jinak (když navíc předmětný vztah znaky forfaitingového obchodu nesl, zejména zohlední-li se, že podstata forfaitingu, který jinak není v našem právním řádu zákonem definovaný, je především v cessi nákladnější pohledávky). Pokud jde o specifikaci, kdo a jak měl být uveden v omyl, jsou tyto skutečnosti podle státního zástupce zřejmé z popisu skutkového děje vyjádřeného ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, popřípadě dále rozvedeného v odůvodnění rozhodnutí. Uvedeni v omyl byli zástupci Komerční banky, a. s., kterým obviněný sdělil nepravdivé informace o údajném obchodu a solventnosti na něm zúčastněných subjektů. Skutečnost, že na straně Komerční banky, a. s., patrně jednali odborní pracovníci, nemá pro posouzení věci obviněným přisuzovaný dopad, stejně jako závěry civilního rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1251/2002 (poukazem na které obviněný navíc v podstatě akceptuje, že pracovníky Komerční banky, a. s., skutečně v omyl uváděl, když z jejich strany nebyly toliko dostatečně využity možnosti si pravdivost jeho tvrzení ověřit). V této souvislosti státní zástupce uvedl, že je spíše namístě aplikovat závěry rozhodnutí senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003, podle něhož o podvodné jednání ve smyslu §250 tr. zák. jde i v případě, jestliže poškozený je schopen prověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas, přičemž je třeba vzít v úvahu, že poškozený nemá uloženou povinnost v obdobných případech provádět zmíněné ověření, byť lze takový postup považovat za obezřetný a obvyklý. Současně poznamenal, že relevanci postrádá odkaz obviněného na nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, neboť jeho jednání podvodného charakteru bylo zcela zjevně trestně právně relevantní jak v době, kdy se ho dopouštěl, tak i v době, kdy o něm bylo či je rozhodováno. Vzhledem k tomu, že obviněný obdobnou argumentaci předložil i ke skutku popsanému pod bodem II. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, státní zástupce odkázal na výše popsané skutečnosti. Upozornil, že v předmětném případě dovolatel jako zástupce společnosti SEZOOZ GROUP, a. s., nepravdivě tvrdil zástupcům společnosti Paramo, a. s., že tomuto subjektu dodá ropu, a to po realizaci předplatby. V tomto smyslu byla sjednána smlouva, společnost Paramo, a. s., zajistila realizaci předplatby, přičemž obviněný následně v souladu se svými původními záměry žádné zboží nedodal a rovněž ani nevrátil peníze. Takové jednání obviněného (byť jen stručně naznačené) poskytuje dostatečný podklad pro posouzení jako realizované nejméně v úmyslu nepřímém podle §4 písm. b) tr. zák. (když by bylo možné zvažovat i naplnění znaků úmyslu přímého), jak dovodily soudy dříve činné ve věci. K bodu III. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně státní zástupce uvedl, že obviněný v rámci námitek v podstatě toliko argumentuje výše citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1251/2002, a tudíž odkázal na okolnosti, jež shora zmínil. Ohledně bodu IV. výroku o vině téhož rozsudku státní zástupce připomněl, že obviněný zpochybňuje posouzení svého jednání kvalifikovaného jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 5 tr. zák. tvrzením, že za poskytnutý úvěr ručil směnkou za společností Slovenský plynárenský priemysel, š. p., jež byla dostatečně solventní, což vylučuje možnost vzniku škody ve výši nesplaceného úvěru, resp. jeho zavinění ve vztahu k tomuto následku. Jak ovšem vyplývá ze skutkových zjištění, učiněných zejména soudem prvního stupně k předmětnému ději, obviněný jako zástupce společnosti SEZOOZ GROUP, a. s., za užití nepravdivých informací vylákal na společnosti Moravia Banka, a. s., uzavření úvěrové smlouvy, na jejímž podkladě společnost SEZOOZ GROUP, a. s., obdržela částku úvěru ve výši 140.000.000,- Kč. Státní zástupce poukázal na tvrzení obviněného, že účelem úvěru bylo financování oběžných prostředků v rámci obchodního vztahu založeného smlouvou o dílo, kterou měla společnost SEZOOZ GROUP, a. s., uzavřenou se společností Slovenský plynárenský priemysel, š. p., přičemž za splacení úvěru bylo ručeno směnkou, vystavenou touto společností. Zdůraznil, že tato smlouva však byla ve skutečnosti fiktivní, vyhotovená pouze s cílem vylákat úvěr a obviněný jednal s vědomím, že získané finanční prostředky budou užity jiným způsobem, a jím zastoupená společnost je nebude moci v termínu vrátit. Pokud spoléhal na možné plnění ze strany společnosti Slovenský plynárenský priemysel, š. p., tak podle skutkových závěrů Krajského soudu v Ostravě spoléhal, a to vzhledem k okolnostem, na krajně nejistou budoucí událost. Navíc závislou na výsledcích celé řady kroků a transakcí, která, jak bylo rovněž zjištěno, do rozhodnutí věci v konečném důsledku ani nenastala (úvěr nebyl nikým splacen). Podle názoru státního zástupce je nutné v tomto rozsahu akceptovat právní posouzení subjektivní stránky obviněného, tj. jeho vnitřního psychického vztahu k možnému následku tak, jak bylo soudy učiněno. Současně nelze přehlédnout, že ve smyslu ustanovení §6 písm. a) tr. zák. se k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby přihlédne, jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti. Státní zástupce odkázal na poslední část námitek obviněného, jež směřují proti právnímu posouzení jednání popsaného v bodu VI. výroku o vině v rozsudku prvostupňového soudu, jejichž podstatou je zpochybnění naplnění znaků přisvojení a zmocnění se cizí věci obviněným. Pokud jde o výchozí skutkový stav, bylo zjištěno, že obviněný byl předsedou představenstva společnosti SEZOOZ GROUP, a. s., která byla majoritním vlastníkem společnosti MOBA LEASING, a. s. Státní zástupce podotkl, že s ohledem na to byl obviněný zmocněn (byla mu vystavena plná moc) k realizaci všech právních úkonů za naposledy jmenovanou společnost. Tohoto postavení využil k tomu, že z této společnosti odcizoval peníze (zejména uhrazené leasingové splátky apod.), přičemž ve snaze své jednání zakrýt uzavíral za obě jmenované společnosti fiktivní smlouvy a dohody (např. o spolupráci při postoupení pohledávek), kterými chtěl tyto úkony účetně legalizovat. Celkem takto způsobil společnosti MOBA LEASING, a. s., škodu ve výši 31.662.180,- Kč. V návaznosti na popsané skutečnosti státní zástupce konstatoval, že námitky obviněného vznesené v dovolání, že finanční prostředky neměl v úmyslu si ponechat, ale jen po přechodnou dobu s nimi ve prospěch společnosti MOBA LEASING, a. s., disponovat, není možné pro jejich rozpor s ustáleným skutkovým stavem akceptovat. Připomněl, že soudy dříve činné ve věci jednání obviněného právně posoudily jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (za aplikace ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., když bylo zohledněno, že obviněný zastupoval majoritního akcionáře). Na druhé straně však státní zástupce namítl, že z ustanovení §247 tr. zák. je zřejmé, že trestného činu krádeže se dopustí pachatel především tehdy, pokud si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní. Podstatou je tudíž jednání pachatele, který si zjedná možnost nakládání s cizí věcí tím, že ji odejme oprávněnému vlastníku či držiteli z jeho dispozice a získá ji pro sebe. Finanční částky, jejichž vlastníkem byla společnost MOBA LEASING, a. s., sice byly pro obviněného v daném případě nepochybně cizí věcí, ovšem je nutné zohlednit, že byl současně zmocněn ke všem právním úkonům za tuto společnost. Jinými slovy, obviněný byl oprávněn s předmětnými obnosy, byť jemu nenáležejícími, nakládat, a pokud tak činil, nezmocňoval se jich, ale jednal na základě oprávnění – plné moci. Jelikož obviněný v dovolání tvrdí, že svým jednáním znak zmocnění se cizí věci ve smyslu §247 tr. zák. nenaplnil, je podle státního zástupce namístě mu přisvědčit. Z učiněných skutkových zjištění je sice zřejmé, že byl oprávněn s financemi nakládat, avšak toliko řádným způsobem v souladu s plnou mocí, respektive s uděleným oprávněním a především v souladu s příslušnými ustanoveními obchodního zákoníku. Pokud obviněný nakládal s prostředky, které měl do dispozice svěřeny, tak, že si je přisvojoval a užíval je pro svoji potřebu, mohl se dopustit trestného činu jiného, když v úvahu připadá zejména trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák., respektive porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák. V daném bodě se proto soudy dopustily nesprávného hmotně právního posouzení. Závěrem vyjádření státní zástupce uvedl, že dovolání obviněného je v rozsahu, v němž napadá právní posouzení skutků popsaných pod body I., II., III. a IV. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, zjevně neopodstatněné. Stran právního posouzení skutku popsaného pod bodem VI. výroku téhož rozsudku, které bylo rovněž v dovolání zpochybněno, je nutné obviněnému přisvědčit. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl: - podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, a to v rozsahu jeho bodu I., v jakém rozhodl o odvolání obviněného v té jeho části, v níž směřovalo proti bodu VI. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, dále aby napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu, tj. v bodu II., rovněž aby zrušil předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě, a to v bodu VI. výroku o vině a aby za trestné činy, jimiž byl obviněný uznán vinným v nezrušených částech rozhodnutí soudu prvního stupně mu uložil přiměřený trest, - podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal v daném rozsahu Krajskému soudu v Ostravě věc znovu projednat a rozhodnout. Pro případ odlišného stanoviska dovolacího soudu státní zástupce vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.). Jelikož dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod. V této souvislosti Nejvyšší soud zjistil, že v dovolání uplatněné výhrady jsou jednak zčásti irelevantní a jednak zčásti se týkají deklarovaných dovolacích důvodů, jak bude podrobněji rozvedeno níže. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní výhrady obviněného, pokud v podrobnostech vznáší námitky procesního charakteru, jež se týkají úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů, tj. ke správnosti zjištěného skutkového stavu včetně údajného nerespektování zásady in dubio pro reo, přičemž v postupu soudů dovozuje porušení práva na obhajobu a prezentuje vlastní verzi jednotlivých skutků. S názorem, jak je uplatněn v dovolání, že „procesní pochybení soudů jsou v extrémním nesouladu se základními právy obviněného na obhajobu (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 55/04)“, nelze souhlasit. Současně je potřebné uvést, že z velmi obsáhlého odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě plyne, jaké skutečnosti soud vzal v případě skutků pod body I. až IV. a VI. výroku o vině za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného a proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů. Taktéž je dána návaznost mezi hodnocením důkazů a z nich vyvozenými skutkovými závěry. S těmito skutkovými závěry včetně hodnocení důkazů a dostatečnosti provedeného dokazování se v odůvodnění napadeného rozsudku na str. 20 až 23 ztotožnil a případně je argumentačně doplnil Vrchní soud v Olomouci. Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uvedených námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Pokud by obviněný uplatnil jen námitky zmíněné v předchozím odstavci tohoto rozhodnutí, bylo by nutno podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítnout, neboť by bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. V dovolání obviněný rovněž vznáší výhrady ohledně právního posouzení jednotlivých skutků pod body I. až IV. a VI. výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Ostravě, přičemž zpochybňuje naplnění zákonných znaků trestných činů, jimiž byl pravomocně uznán vinným, zejména vytýká absenci subjektivní stránky ve svém jednání. Tyto námitky, pokud obviněný vychází ze skutkových zjištění, jak byla v soudním řízení učiněna, uplatněný dovolací důvod obsahově naplňují. Jelikož Nejvyšší soud neshledal některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů relevantních námitek uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, přičemž dospěl k následujícím závěrům. Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí-li takovým činem na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Podle §89 odst. 11 tr. zák. platí, že škodou velkého rozsahu se rozumí škoda dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč. Z ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. vyplývá, že k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Podle §4 písm. a), b) tr. zák. platí, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Lze připomenout, že při uvedení někoho v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Využitím omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, pokud neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat a může se týkat i skutečností, které teprve mají nastat; pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou (může být vyšší i nižší), přičemž zákonný znak obohacení jiného je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby nebo skupiny osob (srov. např. rozhodnutí č. 18/1991 Sb. rozh. tr.). Škoda na cizím majetku představuje jak zmenšení majetku (hodnotu, o kterou byl majetek zmenšen), tak i ušlý zisk (hodnota, o kterou by jinak byl majetek oprávněně zvětšen). Naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. mimo jiné předpokládá existenci příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a jí učiněnou majetkovou dispozicí a dále příčinnou souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Na podvodu může být zainteresováno až pět osob: pachatel, osoba uváděná pachatelem v omyl a jednající v omylu, osoba provádějící v omylu majetkovou dispozici, osoba poškozená a osoba obohacená. Kromě pachatele může jít u ostatních osob také o právnické osoby. Má-li být trestný čin podvodu spáchán s využitím omylu (nebo neznalosti všech podstatných skutečností) právnické osoby, musí jednat v omylu (resp. s uvedenou neznalostí) fyzická osoba, která je nebo by byla v dané věci oprávněna učinit příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení. Trestný čin podvodu je dokonán obohacením pachatele nebo jiného. Ve výroku o vině pod bodem I. v rozsudku Krajského soudu v Ostravě je obviněnému kladeno za vinu, že v době od měsíce listopadu 1996 do měsíce července 1997 ve Vsetíně a jinde jako člen představenstva, a poté jako předseda představenstva SEZOOZ GROUP, a. s., se sídlem ve Vsetíně, Dolní nám. 1356, a zároveň jako člen představenstva SEZOOZ OIL, a. s., se sídlem ve Vsetíně, Dolní nám. 1356, využívaje svého vlivu jediného jednatele a společníka těchto společností, a to s. r. o. SEZOOZ, se sídlem ve Vsetíně, Dolní nám. 1356, s cílem vylákat finanční prostředky na základě předstíraného obchodního případu, a to dodávky pohonných hmot dodavatelem SEZOOZ OIL odběrateli SEZOOZ GROUP, a. s., tímto podvodným způsobem dosáhl s Komerční bankou, a. s., Praha 1, Na Příkopě 33, uzavření forfaitingového obchodu spočívajícího v odkoupení za částku 238.346.666,67 Kč směnky deklarované jako platební prostředek tohoto předstíraného obchodního případu a vystavené dne 4. 11. 1996 ve Vsetíně výstavcem SEZOOZ OIL, a. s., zastoupené Ing. P. H., na řad „náš vlastní“ na směnečnou sumu 250.000.000,- Kč splatnou ve Vsetíně u Komerční banky, a. s., dne 4. 3. 1997, akceptovanou směnečníkem SEZOOZ GROUP, a. s., jím zastoupeným, jejíž úhrada byla posléze provedena započtením pohledávky vzniklé opětovným vylákáním forfaitingové operace na Komerční bance, a. s., provedené odkoupením směnky opět prezentované jako platební prostředek předstírané dodávky pohonných hmot dodavatelem SEZOOZ OIL, a. s., odběrateli SEZOOZ GROUP, a. s., v celkové hodnotě 253.891.760,- Kč a vystavené ve Vsetíně dne 28. 2. 1997 výstavcem SEZOOZ OIL, a. s., zastoupeným Ing. P. H. na řad „náš vlastní“ na směnečnou sumu 250.000.000,- Kč splatnou ve Vsetíně u Komerční banky, a. s., dne 28. 7. 1997, akceptovanou směnečníkem SEZOOZ GROUP, a. s., opětovně jím zastoupeným, když dodávky pohonných hmot se neuskutečnily, ani uskutečnit neměly, přičemž směnka posléze v souladu s původním předpokladem nebyla akceptantem ani výstavcem v termínu splatnosti, ani později, zaplacena, čímž způsobil Komerční bance, a. s., Praha 1, Na Příkopě 33, škodu ve výši 238.346.666,67 Kč. Z citovaných skutkových zjištění, která jsou podrobněji rozvedena v odůvodnění rozsudku, plyne příčinná souvislost mezi omylem Komerční banky, a. s. (osob, které za tuto banku jednaly, kterým byl předstírán obchodní případ, a to dodávka pohonných hmot dodavatelem SEZOOZ OIL, a. s., odběrateli SEZOOZ GROUP, a. s.) a jí učiněnou majetkovou dispozicí (uzavření forfaitingového obchodu spočívajícího v postupném odkoupení dvou směnek deklarovaných jako platební prostředek zmíněného obchodního případu). Dále je dána příčinná souvislost mezi touto majetkovou dispozicí a škodou na cizím majetku (Komerční banky, a. s., ve výši 238.346.666,67 Kč, neboť druhá odkoupená směnka nebyla v termínu splatnosti ani později zaplacena) a obohacením jiné osoby (SEZOOZ OIL, a. s., a SEZOOZ GROUP, a. s., v téže výši) na straně druhé. Z formulace tzv. skutkové věty rozsudečného výroku rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě jednoznačně vyplývá i naplnění obligatorního znaku subjektivní stránky v činu obviněného, a to úmyslného zavinění, neboť jednal „…s cílem vylákat finanční prostředky na základě předstíraného obchodního případu…“. Současně, s ohledem na zadluženost zmíněných společností, nemohl počítat s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, jenž si musel představovat jako možný. V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně mimo jiné konstatoval: „…z listinných důkazů je zřejmé, že společnosti obžalovaného Z. byly na přelomu let 1996 a 1997 a zejména již v I. pololetí roku 1997 zadluženy velmi výrazně, čehož si obžalovaný musel být vědom, když jakožto rozhodující osoba měl přístup ke všem potřebným informacím“. Rovněž poukázal na zcela konkrétní dluhy společností obviněného (např. C. H. Chem, a. s., byl směnečným věřitelem ze směnky z ledna 1997 na 160.000.000,- Kč, kde původním věřitelem byla Komerční banka, a. s., dále společnost SEZOOZ GROUP, a. s., měla úvěr od C. H. I., a. s., ve výši 150.000.000,- Kč, v dubnu 1997 byly společnostem SEZOOZ GROUP, a. s., a SEZOOZ OIL, a. s., poskytnuty úvěry v součtu 370.000.000,- Kč, rovněž existoval úvěr od Pragobanky, a. s., 170.000.000,- Kč). V této souvislosti prvostupňový soud zdůraznil: „Jelikož potřeba finančních prostředků v tak vysokých částkách nemohla vzniknout náhle, má za to, že bylo jednoznačně a nadevší pochybnost prokázáno, že v období od listopadu 1996 do července 1997 obžalovaný R. Z. musel vědět, že se splácením závazků bude mít značné problémy a pravděpodobně se mu je nepodaří vyřešit.“ Pokud krajský soud učinil závěr, že v případě jeho činu „…se jednalo o nejméně nepřímý úmysl ve smyslu §4 písm. b) tr. zák., když obžalovaný věděl, že svým jednáním může způsobit neuhrazení závazků a byl s tím srozuměn“ (vše na str. 111 a 112 rozhodnutí), tak podle Nejvyššího soudu nelze tomuto posouzení vytýkat pochybení. V daném případě byly dány znaky forfaitingového obchodu, což s ohledem na další skutkové okolnosti nebylo pro právní posouzení skutku podstatné. Výrok o vině pod bodem II. v rozsudku soudu prvního stupně klade obviněnému za vinu, že v měsících květnu a červnu 1997 ve Vsetíně a jinde jako předseda představenstva SEZOOZ GROUP, a. s., se sídlem ve Vsetíně, Dolní nám. 1356, s cílem vylákat od Paramo, a. s., se sídlem Pardubice, Přerovská č. 560, finanční prostředky k vlastním podnikatelským aktivitám pro SEZOOZ GROUP, a. s., případně pro jinou činnost, a předstíraje vůli SEZOOZ GROUP, a. s., dodat ropu, prostřednictvím Ing. J. D., jednajícího za SEZOOZ GROUP, a. s., zajistil uzavření smlouvy o dodávkách ropy ze dne 23. 5. 1997 mezi SEZOOZ GROUP, a. s., jako prodávajícím a Paramo, a. s., jako kupujícím, jejímž předmětem mělo být dodání 30.000 tun ropy v průběhu měsíce června 1997 a též dohody ke kupní smlouvě ze dne 23. 5. 1997 ze dne 2. 6. 1997, dle níž byl kupující povinen poskytnout prodávajícímu předplatbu ve výši 150.000.000,- Kč, načež společnost Paramo, a. s., k profinancování tohoto obchodu vystavila směnku cizí na vlastní řad ze dne 29. 5. 1997 na směnečnou částku 5.000.000,- USD se splatností 29. 10. 1997, kterou jako předseda představenstva SEZOOZ GROUP, a. s., ač si byl vědom toho, že uvedená společnost vzhledem k dalším závazkům nebude schopna směnečnou sumu uhradit, za SEZOOZ GROUP, a. s., akceptoval, a Paramo, a. s., poté směnku za dohodnutou částku 4.832.280,72 USD prodalo Komerční bance, a. s., Praha 1, Na Příkopě 33, a rubopisem s poznámkou „bez postihu“ ji převedlo na její řad, a poté 6. 6. 1997 Komerční banka, a. s., převedla na účet společnosti Paramo, a. s., částku 4.832.280,72 USD, z níž byla téhož dne částka 4.332.280,72 USD jako předplatba převedena na účet SEZOOZ GROUP, a. s., který dále finanční prostředky použil ke svým aktivitám, aniž by v souladu s uzavřenou smlouvou dodal ropu, ať již ve stanovené lhůtě či později, případně neoprávněně získané prostředky vrátil, čímž způsobil Paramo, a. s., Pardubice, Přerovská č. 560, škodu ve výši 143.516.463,41 Kč, když ze směnky pro insolvenci SEZOOZ GROUP, a. s., musela Komerční bance, a. s., plnit společnost Paramo, a. s. Z tzv. skutkové věty vyplývá příčinná souvislost mezi omylem společnosti Paramo, a. s. (osob, které za tuto společnost jednaly, že po realizaci předplatby bude dodána ropa) a jí učiněnou majetkovou dispozicí (uzavření kupní smlouvy o dodávkách ropy včetně dohody k této smlouvě a vystavení směnky cizí na vlastní řad na směnečnou částku 5.000.000,- USD, její prodej Komerční bance, a. s. a převedení částky 4.332.280,72 USD na učet SEZOOZ GROUP, a. s.). Dále je evidentní příčinná souvislost mezi touto majetkovou dispozicí a škodou na cizím majetku (společnosti Paramo, a. s., ve výši 143.516.463,41 Kč, neboť ropa jí nebyla ve stanovené lhůtě ani později dodána, finanční prostředky jí společnost SEZOOZ GROUP, a. s., nevrátila, přičemž z důvodu insolvence této společnosti musela ze směnky plnit Komerční bance, a. s.) a obohacením jiné osoby (SEZOOZ GROUP, a. s., v uvedené výši) na straně druhé. Ze skutkových zjištění plyne i naplnění úmyslného zavinění, tj. obligatorního znaku subjektivní stránky, neboť obviněný jednal „…s cílem vylákat od Paramo, a. s., finanční prostředky k vlastním podnikatelským aktivitám pro SEZOOZ GROUP, a. s.…“, když „…si byl vědom toho, že uvedená společnost vzhledem k dalším závazkům nebude schopna směnečnou sumu uhradit…“. Z odůvodnění rozsudku je zjevné naplnění úmyslného zavinění podle §4 písm. b) tr. zák., přičemž soud prvního stupně mimo jiné uvedl: „…obžalovaný jednal nejméně v nepřímém úmyslu, když si musel být vědom toho, že se mu s největší pravděpodobností nepodaří ropu Paramo, a. s., dodat a s takovým následkem byl srozuměn. S ohledem na finanční situaci a zadluženost svých firem si musel být vědom toho, že ani nebude schopen předplatbu vrátit“ (str. 115 rozhodnutí). V případě skutku pod bodem III. výroku o vině v rozsudku prvostupňového soudu je obviněnému kladeno za vinu, že v měsících listopadu a prosinci 1997 ve V. a jinde obž. R. Z. jako předseda představenstva SEZOOZ GROUP, a. s., se sídlem ve Vsetíně, Dolní nám. 1356, s cílem prostřednictvím postoupení reálně neexistující pohledávky vylákat finanční prostředky, s datem 14. 11. 1997 podepsal fiktivní kupní smlouvu mezi prodávajícím SEZOOZ GROUP, a. s., zastoupenou R. Z. a kupujícím s. r. o. SIGMA ENERGOINŽENÝRING, Lutín, ul. Jana Sigmunda č. 79, zastoupenou Ing. M. Š., kterou předstíral, že kupujícímu bylo prodáno s termínem dodání do 15. 12. 1997 celkem 12 ks asynchronních motorů za kupní cenu celkem 24.928.800,- Kč, bez DPH, ve vztahu k této smlouvě dále podepsal fiktivní zálohovou fakturu s datem vystavení 15. 11. 1997, datem uskutečnění zdanitelného plnění dnem 15. 11. 1997 a datem splatnosti 15. 12. 1997 na částku 30.413.136,- Kč, včetně DPH, a též podepsal fiktivní fakturu s datem vystavení 25. 11. 1997, datem uskutečnění zdanitelného plnění dnem 25. 11. 1997 a datem splatnosti 15. 12. 1997 na částku 30.413.136,- Kč, včetně DPH, ač plnění nebylo realizováno, přičemž dne 21. 11. 1997 k dokončení původního záměru nelegálně získat prostředky, uzavřel jako zástupce postupitele SEZOOZ GROUP, a. s., s postupníkem AZ finance, s. r. o., Ostrava 1, Masná č. 6, zastoupenou Ing. Z. J. smlouvu o postoupení pohledávek, kterou na postupníka za úplatu 20.000.000,- Kč, splatnou do 30. 11. 1997, postoupil část neexistující pohledávky z fiktivní kupní smlouvy ze dne 14. 11. 1997 ve výši 20.000.000,- Kč, když lživě uvedl, že se jedná o nespornou pohledávku a že má v držení veškerou dokumentaci k pohledávce, zejména doklady o plnění, načež dne 28. 11. 1997 byla postupníkem, jenž si nebyl vědom faktické neexistence postoupené pohledávky, převedena na účet SEZOOZ GROUP, a. s., částka 20.000.000,- Kč, kterou pak SEZOOZ GROUP, a. s., použil k úhradě částečné splátky úvěru, čímž vznikla AZ finance škoda ve výši 20.000.000,- Kč, když SIGMA ENERGOINŽENÝRING, s. r. o., Lutín, existenci pohledávky odmítla, a obžalovaný s datem 8. 12. 1997 za SEZOOZ GROUP, a. s., podepsal se SIGMOU ENERGOINŽENÝRING, s. r. o., zastoupenou Ing. M. Š. dodatek č. 1 ke kupní smlouvě ze dne 14. 11. 1997, dle kterého prodávající a kupující od kupní smlouvy ohledně dodávky asynchronních motorů odstoupili z důvodu nemožnosti plnění na straně prodávajícího SEZOOZ GROUP, a. s., a též podepsal v této souvislosti za SEZOOZ GROUP, a. s., ve prospěch SIGMA ENERGOINŽENÝRING dobropis – storno k faktuře na částku 30.413.136,- Kč. Z popsaných skutkových zjištění plyne příčinná souvislost mezi omylem společnosti AZ finance, a. s. (osoby, která za tuto společnost jednala – Ing. Z. J., jemuž obviněný předstíral postoupení části pohledávky, o níž věděl, že ve skutečnosti vůbec neexistuje) a jí učiněnou majetkovou dispozicí (jmenovaný uzavřel smlouvu o postoupení této pohledávky za úplatu 20.000.000,- Kč, která byla převedena na účet společnosti SEZOOZ GROUP, a. s.). Dále je očividná příčinná souvislost mezi zmíněnou majetkovou dispozicí a škodou na cizím majetku (společnosti AZ finance, a. s., ve výši 20.000.000,- Kč, když společnost SIGMA ENERGOINŽENÝRING, s. r. o., existenci pohledávky odmítla) a obohacením jiné osoby (společnosti SEZOOZ GROUP, a. s., v téže výši) na straně druhé. Z tzv. skutkové věty rozsudečného výroku rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě je zjevné i naplnění obligatorního znaku subjektivní stránky v činu obviněného – úmyslného zavinění, neboť jednal „…s cílem prostřednictvím postoupení reálně neexistující pohledávky vylákat finanční prostředky…“, přičemž postupníkovi „…lživě uvedl, že se jedná o nespornou pohledávku a že má v držení veškerou dokumentaci k pohledávce, zejména doklady o plnění…“. V této souvislosti prvostupňový soud v odůvodnění rozsudku na str. 117 oprávněně zdůraznil: „…jednal v úmyslu přímém ve smyslu §4 písm. a) tr. zák., tedy věděl, že porušuje trestním zákonem chráněný zájem a předmětným způsobem tento zájem porušit chtěl, tedy věděl, že svým jednáním způsobuje AZ finance škodu, a tuto škodu způsobit chtěl…“. Nejvyšší soud považuje za potřebné ke skutkům pod body I. až III. výroků o vině v rozsudku Krajského soudu v Ostravě souhrnně uvést, že námitce obviněného, která spočívá v tvrzení, že osoby jednající za společnosti Komerční banka, a. s., Paramo, a. s. a AZ finance, a. s., nevyužily možnosti si poskytnuté informace ověřit, a proto nejde o omluvitelný omyl, nelze přiznat opodstatnění, které jí je s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1251/2002, v dovolání přisuzováno. Současně je nutno ve shodě s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, vysloveným ve vyjádření k dovolání, připomenout usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003, ve kterém bylo na str. 4 zdůrazněno: „…možnost poškozeného, aby zjistil skutečný stav věci, bez dalšího nevylučuje, aby jeho jednání bylo ovlivněno jednáním obviněného, který poškozeného uvede v omyl, využije jeho omylu nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti. O podvodné jednání jde tudíž i v případě, jestliže poškozený je schopen prověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas.“ Takovýto důvodný závěr lze podle dovolacího soudu učinit i v případě zmíněných skutků. Dále je nutno ke skutkům pod body I. až III. rozsudečných výroků o vině v rozsudku soudu prvního stupně konstatovat, že každý z nich naplňuje všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Z výše zmíněné argumentace k jednotlivým těmto skutkům plyne, že v jednání obviněného byly naplněny znaky objektivní a subjektivní stránky tohoto trestného činu, přičemž úmyslné zavinění se vztahuje k rozhodným skutkovým okolnostem. Lze připomenout, že s ohledem na znění §6 písm. a) tr. zák. postačuje k naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle §250 odst. 4 tr. zák., tj. ohledně způsobení škody velkého rozsahu, i zavinění z nedbalosti. Současně je naplněno ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., neboť výše způsobené škody u jednotlivých skutků pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost (v ustanovení §89 odst. 11 tr. zák. definovaná škoda velkého rozsahu – 5 000 000 Kč je překročena u skutku: pod bodem I. výroku téměř 48x, pod bodem II. výroku téměř 29x a pod bodem III. výroku 4x). Jednání obviněného, byť osoby, která před spácháním trestné činnosti nebyla soudně trestána, je u každého z těchto tří skutků nebezpečné pro společnost, jež spočívá zejména ve významu chráněného zájmu, který byl jeho činem dotčen (jednalo se o ochranu majetkových práv a majetku), způsobu provedení činu a jeho následky (šlo o jednání zjevně promyšlená, obsahující několik kroků a rozsah způsobené škody je velmi výrazný) a rovněž nelze pominout vyšší formu úmyslného zavinění u skutku pod bodem III. rozsudečného výroku. Trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 5 tr. zák. se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace uvede nepravdivé údaje nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, a způsobí-li takovým činem škodu velkého rozsahu. Za sjednávání úvěrové smlouvy je třeba považovat postup při jejím uzavírání. Stanoví-li smlouva, že úvěr lze použít pouze k určitému účelu, může věřitel omezit poskytnutí peněžních prostředků pouze na plnění závazků dlužníka převzatých v souvislosti s tímto účelem. Trestní odpovědnost podle §250b tr. zák. může vzniknout jen v návaznosti na smlouvu o úvěru, a nikoli v návaznosti na jiné smlouvy, jejichž předmětem může být poskytnutí peněžních prostředků. Za nepravdivé se považují údaje, kdy obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to byť jen o některé skutečnosti důležité pro uzavření úvěrové smlouvy. Za hrubě zkreslené údaje považujeme takové, které mylně nebo neúplně informují o podstatných a důležitých okolnostech pro uzavření úvěrové smlouvy, což může vést k zásadně nesprávným závěrům o skutečnostech rozhodných pro její uzavření. Podstatné údaje zamlčí ten, kdo neuvede při sjednávání úvěrové smlouvy jakékoli údaje, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro její uzavření, tedy takové údaje, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že úvěrová smlouva by nebyla uzavřena, anebo by sice byla uzavřena, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto údaje zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny. Jde o úmyslný trestný čin (§250b odst. 1 tr. zák.), přičemž úmysl nemusí směřovat k způsobení škody, a proto je pachatel trestný i v případě, že např. poskytnutý úvěr řádně splácí a žádná škoda věřiteli nevznikne. Pokud jde o skutek pod bodem IV. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně je obviněnému kladeno za vinu, že v měsíci říjnu a listopadu 1998 ve F. – M. a jinde jako předseda představenstva SEZOOZ GROUP, a. s., se sídlem ve Vsetíně, Dolní nám. 1356, ve snaze vylákat od Moravia Banky, a. s., se sídlem ve Frýdku – Místku na ulici Palackého 133, úvěrové prostředky, které se mu nemusí podařit ke dni splatnosti, ani v přiměřené době později vrátit, prostřednictvím nepravdivého informování banky při procesu sjednávání smlouvy o úvěru při jednání se zástupci Moravia Banky, a. s., dne 13. 11. 1998 lživě uvedl, že účelem čerpání úvěru je financování oběžných prostředků, konkrétně pohledávky plynoucí ze Smlouvy o dílo na výměnu kompresorové stanice pro úložiště plynu, a toto tvrzení též doložil fiktivní Smlouvou o dílo na akci „Výměna kompresorové stanice pro úložiště plynu“ datovanou dnem 10. 9. 1998, kde byl objednatelem Slovenský plynárenský priemysel, š. p., Mlýnské Nivy 44/a, Bratislava a zhotovitelem SEZOOZ GROUP, a. s., Vsetín, která byla vyhotovena pouze s cílem takto získat bankovní úvěr a nikdy nebyla, a ani neměla být realizována, a též v žádosti o poskytnutí úvěru ze dne 20. 10. 1998 nepravdivě uvedl, že 140.000.000,- Kč požaduje na oběžné prostředky, a v podnikatelském záměru ze dne 20. 11. 1998 nepravdivě deklaroval roční obraty SEZOOZ GROUP, a. s., z obchodu s ropou v objemu cca 7 miliard Kč ročně a snahu zvýšit obraty s ropou o 50 až 70%, kteréžto materiály byly předloženy Moravia Bance, a. s., v důsledku čehož byla dne 16. 11. 1998 mezi Moravia Bankou, a. s., jako věřitelem a SEZOOZ GROUP, a. s., jako dlužníkem, za kterého smlouvu podepsal R. Z., uzavřena smlouva o úvěru s účelem úvěru financování oběžných prostředků a s termínem splatnosti do 25. 10. 1999, dle níž byly téhož dne na účet SEZOOZ GROUP, a. s., převedeny úvěrové prostředky ve výši 140.000.000,- Kč, které pak k datu konečné splatnosti úvěru 25. 10. 1999, ani později, nebyly bance v souladu s původním předpokladem vráceny, čímž byla Moravia Bance, a. s., Frýdek – Místek, ul. Palackého 133, způsobena škoda ve výši 140.000.000,- Kč. Z konstatovaného skutkového zjištění vyplývá, že obviněný uvedl při sjednávání úvěrové smlouvy s Moravia Bankou, a. s., evidentně nepravdivé údaje (že úvěr požaduje na oběžné prostředky, což doložil fiktivní smlouvou o dílo a nepravdivě deklaroval roční obraty SEZOOZ GROUP, a. s.). Poskytnuté úvěrové prostředky ve výši 140.000.000,- Kč nebyly k datu splatnosti úvěru a ani později Moravia Bance, a. s., vráceny, čímž jí byla způsobena škoda v uvedené výši. V jednání obviněného je zjevné úmyslné zavinění. V této spojitosti prvostupňový soud v odůvodnění rozsudku oprávněně zdůraznil: „…jedná se o úmysl přímý, když obžalovaný věděl, že uvádí nepravdivé údaje, a tyto nepravdivé údaje pochopitelně Moravia Bance, a. s., předat chtěl, aby úvěr získal“. Současně rovněž dodal: „Zavinění ve formě přinejmenším nepřímého úmyslu se vztahuje i k vzniklému následku, tedy ke způsobení škody. Obžalovaný si musel být vědom toho, že s ohledem na způsob použití finančních prostředků a s ohledem na celkovou finanční situaci svých firem, která je dostatečně zřejmá z předchozích částí odůvodnění, nebude moci finanční prostředky v termínu ani v přiměřené době později vrátit“ (vše na str. 119 rozhodnutí). Obviněný uplatnil rovněž námitku, že osoby jednající za poškozenou společnost (Moravia Banku, a. s.) nevyužily možnosti si poskytnuté informace ověřit, a proto nejde o omluvitelný omyl. Jelikož totožnou výhradu vznesl i v případě skutků pod body I. až III. výroku o vině v rozsudku prvostupňového soudu, tak Nejvyšší soud odkazuje na svou argumentaci na str. 16 tohoto usnesení, kde je zdůvodněno, proč námitku nelze akceptovat, což plně dopadá i na tento skutek. K dovolací námitce obviněného, že za poskytnutý úvěr ručil směnkou za společností Slovenský plynárenský priemysel, š. p. (SPP), včetně ručitelského prohlášení, což má vylučovat možnost vzniku škody ve výši nesplaceného úvěru, respektive jeho zavinění k tomuto následku, považuje Nejvyšší soud za potřebné konstatovat, že s tímto názorem nelze v daném případě souhlasit. V odůvodnění rozsudku na str. 119 krajský soud k jednání obviněného učinil závěr: „Pokud případně spoléhal na to, že plnit bude SPP, tak toto bylo založeno na budoucí krajně nejisté události a navíc závislé na výsledcích celé řady dalších kroků a transakcí v ekonomické sféře při obchodování s akciemi.“ Navíc směnka měla souviset s fiktivní smlouvou o výměně kompresorové stanice uzavřenou mezi společnostmi Slovenský plynárenský priemysel, š. p. a SEZOOZ GROUP, a. s. (str. 118 rozsudku). Z tohoto skutkového zjištění podle dovolacího soudu jednoznačně plyne, že v době uzavírání předmětné úvěrové smlouvy obviněný rozhodně neposkytl věřiteli majetkový ekvivalent plnění, který by byl skutečně schopen, a to při neplnění splácení úvěru, bezproblémově zajistit nároky Moravia Banky, a. s., jako věřitele, a tím zamezit vzniku škody na jejím majetku ve smyslu ustanovení §250a odst. 5 tr. zák. Nejvyšší soud konstatuje, že předmětný skutek vykazuje všechny zákonné znaky trestného činu úvěrového podvodu podle §250a odst. 1, 5 tr. zák. Současně je z hlediska kvalifikované skutkové podstaty naplněno i ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., neboť výše způsobené škody pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost, když škoda velkého rozsahu – 5 000 000 Kč, zakotvená v ustanovení §89 odst. 11 tr. zák., byla 28x překročena. Jednání obviněného, jinak osoby, která před spácháním trestné činnosti nebyla soudně trestána, je i u tohoto skutku nebezpečné pro společnost, jež je dána především významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen (sjednávání úvěrových smluv a ochrana cizího majetku v oblasti úvěrování), způsobem provedení činu a jeho následky (jednalo se o čin evidentně promyšlený a rozsah způsobené škody je velmi výrazný) a taktéž nelze pominout, že čin byl spáchán vyšší formu úmyslného zavinění. Trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a způsobí-li takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Ve stručnosti lze připomenout, že objektem trestného činu krádeže je především vlastnictví věci, dále i držba věci, ale i jen faktické držení věci. Cizí věcí se rozumí movitá věc, jež nenáleží pachateli buď vůbec, nebo nenáleží jen jemu, a kterou pachatel nemá ve své dispozici. Pachatel si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, jestliže věc odejme z dispozice vlastníka, oprávněného držitele nebo jiného faktického držitele a jestliže si zjedná možnost s věcí trvale nakládat podle své vůle sám. Pachatel se věci zmocní, když si vytvořil možnost volně s ní nakládat s vyloučením faktické moci osoby, která nad ní má moc a které se odnímá (srov. rozhodnutí č. 21/1972 Sb. rozh. tr.). V případě výroku o vině pod bodem VI. v rozsudku prvostupňového soudu je obviněnému kladeno za vinu, že v době od 10. 9. 1999 do 1. 9. 2000 ve V. a jinde s cílem získat peněžní prostředky pro svou vlastní potřebu a k podnikatelským aktivitám SEZOOZ GROUP, a. s., se sídlem Vsetín, Pod Pecníkem 1015, využívaje postavení společnosti SEZOOZ GROUP, a. s., v níž byl předsedou představenstva, jako majoritního akcionáře společnosti MOBA LEASING, a. s., se sídlem Praha 4, Na Strži 63, a postavení svého jako osoby na základě plné moci ze dne 10. 9. 1999, zmocněné ke všem právním úkonům za společnost MOBA LEASING, a. s., formou hotovostních výběrů či formou bankovních převodů odcizoval finanční prostředky, které do společnosti MOBA LEASING, a. s., přicházely jako leasingové splátky či jiné platby, přičemž toto nejprve účetně deklaroval jako půjčky na základě smluv datovaných 10. 9. 1999, 1. 10. 1999 a 18. 10. 1999, čímž za období od 10. 9. 1999 do 9. 12. 1999 odcizil peněžní prostředky ve výši 16.142.180,- Kč, dále pak v období od 10. 12. 1999 do 1. 9. 2000 postupně odcizil ze společnosti MOBA LEASING, a. s., finanční částku ve výši 15.520.000,- Kč, čímž způsobil MOBA LEASING, a. s., Praha 4, Na Strži 63, škodu v celkové výši 31.662.180,- Kč, přičemž ve snaze zakrýt své jednání uzavřel fingovanou smlouvu o spolupráci při postoupení pohledávek mezi společnostmi SEZOOZ GROUP, a. s., a MOBA LEASING, a. s., datovanou dnem 10. 12. 1999, kterou podepsal za obě strany s tím, že prostředky odčerpané ze společnosti MOBA LEASING, a. s., v období od 10. 9. 1999 do 12. 11. 1999 budou považovány za zúčtovatelné zálohy, sloužící k plnění předmětu smlouvy o spolupráci, a další finanční prostředky v následujícím období odčerpané a deklarované jako zálohy, budou sloužit ke stejnému účelu, poté dohodu o ukončení smlouvy o spolupráci při postoupení pohledávek datovanou dnem 4. 9. 2000, kterou opět podepsal za obě strany, zavázal SEZOOZ GROUP, a. s., k vrácení finanční částky ve výši 34.000.000,- Kč, včetně úroků z poskytnutých záloh, kterýžto závazek pak fiktivně zanikl tím, že smlouvami datovanými ve dnech 28. 8. 2000 až 1. 9. 2000 uzavřela jako prodávající společnost MOBA LEASING, a. s., zastoupená jím jako členem představenstva, smlouvu o převodu cenných papírů s kupujícím společností HESPERUS, a. s., Praha 6, Sartoriova 26, v níž byl majoritním akcionářem, na základě které mělo dojít k převodu vlastnictví akcií emitenta Moravia Banky na společnost HESPERUS, a. s., přičemž vzhledem k odstoupení od této smlouvy HESPERUS, a. s., vyúčtovala smluvní pokutu ve výši 34.000.000,- Kč společnosti MOBA LEASING, a. s., a fingované vyrovnání dluhu bylo dokončeno dohodou datovanou dnem 10. 9. 2000 o vzájemném započtení pohledávek mezi společností MOBA LEASING, a. s., jím zastoupenou a HESPERUS, a. s., vůči pohledávce společnosti MOBA LEASING, a. s., za společností HESPERUS, a. s., vzniklé uzavřením smlouvy o postoupení pohledávky mezi postupitelem MOBA LEASING, a. s., zastoupeným jím a postupníkem HESPERUS, a. s., datované dnem 4. 9. 2000, dle které MOBA LEASING, a. s., postoupila HESPERUS, a. s., pohledávku za SEZOOZ GROUP, a. s., ve výši 34.000.000,- Kč za cenu rovněž 34.000.000,- Kč. Podle názoru Nejvyššího soudu nelze akceptovat právní posouzení tohoto skutku. Jelikož z citované tzv. skutkové věty vyplývá, že obviněný byl osobou na základě plné moci zmocněnou ke všem právním úkonům za společnost MOBA LEASING, a. s., tak rovněž mohl ohledně jejích finančních prostředků činit hotovostní výběry či bankovní převody. Z tohoto důvodu se nemohl dopustit trestného činu krádeže podle §247 tr. zák., jak je oprávněně namítáno v dovolání a ve vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k mimořádnému opravnému prostředku. Předmětné finanční prostředky sice byly cizí věcí, avšak do dispozice obviněného se nedostaly tím, že by se jich zmocnil. Současně je zřejmé, že s finančními prostředky společnosti MOBA LEASING, a. s., byl oprávněn nakládat řádným způsobem, tj. v souladu s plnou mocí, uděleným oprávněním a především v souladu s příslušnými ustanoveními obchodního zákoníku. Pokud takto nečinil, ale finanční prostředky svěřené do jeho dispozice užíval pro svoji potřebu, jednal protiprávně, přičemž v úvahu přicházelo posoudit skutek zejména jako trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák. Posouzení skutku jako trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák., což je naznačováno ve vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání, by mohlo přicházet v úvahu, pokud by skutkové zjištění umožňovalo závěr o naplnění všech zákonných znaků tohoto trestného činu. Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud shledal, že obviněný podal dovolání zčásti důvodně. Proto podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 6. 2009, sp. zn. 6 To 108/2008, a to pouze v té části rozhodnutí, jíž zůstal nezměněn výrok o vině pod bodem VI. v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 35 T 4/2003, kterým byl obviněný R.Z. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a ve výroku o trestu, jenž byl odvolacím soudem obviněnému uložen. Současně zrušil další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Po částečném zrušení napadeného rozsudku se trestní věc obviněného dostala do procesního stadia řízení před odvolacím soudem. Úkolem Vrchního soudu v Olomouci bude, a to při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu, věc projednat v takovém rozsahu, aby mohl učinit zákonu odpovídající rozhodnutí. Nejvyšší soud ponechává na úvaze odvolacího soudu, zda doplní dokazování, přičemž provedení důkazů mohou navrhnout i strany řízení. Zároveň lze ve smyslu ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. odkázat na právní názor, který v tomto usnesení Nejvyšší soud vyslovil. Současně je potřebné upozornit, aniž by však dovolací soud chtěl předjímat výsledek řízení, že v případě nového rozhodnutí o vině obviněného, by se soud druhého stupně měl zabývat tím, zda nový trestní zákoník (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších právních předpisů), který nabyl účinnosti ode dne 1. 1. 2010, není ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku pro obviněného příznivější, než dřívější trestní zákon (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších právních předpisů). To se týká i trestných činů, ohledně nichž zůstaly i po provedeném dovolacím řízení nedotčeny pravomocné výroky o vině v rozsudku Krajského soudu v Ostravě, a to ve spojení s příslušnou částí rozsudku Vrchního soudu v Olomouci a za které by měl být obviněnému ukládán trest (srov. rozhodnutí č. 11/1991 Sb. rozh. tr.). Jelikož napadené rozhodnutí bylo ve zmíněném rozsahu zrušeno toliko z důvodu dovolání obviněného, nemůže s ohledem na ustanovení §265s odst. 2 tr. ř. v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Toto rozhodnutí o dovolání bylo v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učiněno v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 31. března 2010 Předseda senátu: JUDr. Jiří H o r á k