ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.1544.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 1544/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. ledna 2010 dovolání, které podal obviněný R. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 5. 2009, sp. zn. 3 To 288/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 9 T 196/2008, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 2. 2009, sp. zn. 9 T 196/2008, byl obviněný R. K. uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák., a to na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno. Za tento trestný čin byl podle §235 odst. 2 tr. zák. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Hutnické zaměstnanecké pojišťovně, se sídlem Ostrava – Vítkovice, škodu způsobenou trestným činem, a to zaplacením peněžité částky ve výši 1.717,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný R. K. a v jeho neprospěch státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 5. 2009, sp. zn. 3 To 288/2009, byl z podnětu odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušen v celém rozsahu. Dále podle §259 odst. 3, 4 tr. ř. odvolací soud nově uznal obviněného R. K. vinným, že:
ačkoliv byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. 3. 2004, sp. zn. 10 T 2/2004, který nabyl právní moci 6. 5. 2004, odsouzen pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 4 let, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 7. 11. 2006, sp. zn. 24 PP 103/2006, za současného stanovení zkušební doby v trvání 5 let a vyslovení dohledu, přesto
v době od 23:00 hod. dne 6. 7. 2008 do 03:30 hod. dne 7. 7. 2008, v M. O., na ulici H., v bytě své manželky M. K., tuto nejprve slovně napadl s tím, že když půjde kvůli ní sedět, že jí to neprojde, že ji podřeže a že pokud s obžalovaným neobnoví soužití, tak ji stejně zabije, vyčítal jí, že kvůli tak malé jizvičce sedět nepůjde a že jí to měl bodnout do krku a že než by měl jít sedět, takže ji radši zabije a dále jí sdělil, že jestli „to bodnutí nepůjde stáhnout“, tak jí rozbije hlavu o sklo, kdy na umocnění svých výhrůžek ji rukou udeřil do ohryzku, a poté ji bil otevřenou dlaní do obličeje a pěstí do hrudi, na to jí řekl, že chcípne a nedožije rána, potom na ni křičel, že chcípne, že nebude žít, že ji pošle v kufru po kouskách, že ji usekne hlavu a půjde ji ukazovat na M. n., kdy tímto svým jednáním chtěl dosáhnout obnovení společného soužití s poškozenou, jakož i aby poškozená „vzala zpět“ trestní oznámení na obviněného, které učinila dne 16. 6. 2008 ve věci šetřené Policií České republiky – Městské ředitelství Ostrava.
Takto zjištěným skutkem podle odvolacího soudu obviněný spáchal trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák., a to jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. Za tento trestný čin obviněného odsoudil podle §235 odst. 2 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a čtyř měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené Hutnické zaměstnanecké pojišťovně se sídlem Ostrava – Vítkovice na náhradě škody částku ve výši 1.717,- Kč.
Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného R. K. zamítnuto.
Citovaný rozsudek odvolacího soudu (výrok o vině, trestu a náhradě škody) napadl obviněný R. K. („dále jen „obviněný“) prostřednictvím obhájkyně dovoláním, které opřel o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, konkrétně otázky, zda je „zvlášť nebezpečným recidivistou ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák.“.
V podání obviněný připomněl, jak bylo v odvolacím řízení ve věci rozhodnuto. Uvedl, že Krajský soud v Ostravě dospěl, a to na rozdíl od soudu prvního stupně, k závěru, že trestný čin spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista. Poukázal na odůvodnění napadeného rozsudku, z něhož vyplývá, že odvolací soud vyslovil svůj závěr na základě skutečností, které byly zjištěny z opisu rejstříku trestů a z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. 3. 2004, sp. zn. 10 T 2/2004, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 5. 2004, sp. zn. 3 To 302/2004 a z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 5. 1995, sp. zn. 11 T 44/94. Namítl, že krajský soud popsal v rozhodnutí krátce skutky, za které byl výše uvedenými rozsudky odsouzen, přičemž bez bližšího a podrobného odůvodnění uzavřel, že jak formální, tak i materiální podmínky pro použití zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák. jsou dány. S tímto postupem a učiněnými závěry vyjádřil nesouhlas.
Obviněný konstatoval, že krajský soud vyšel mimo jiné i ze zjištění, jež vyplývalo z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 5. 1995, sp. zn. 11 T 44/94, avšak v soudním řízení nebyl proveden důkaz čtením tohoto rozhodnutí. Proto neměl možnost se vyjádřit k závěrům, které z něj, a to k hodnocení jeho osoby jako zvlášť nebezpečného recidivisty, vyplývaly. Odvolacímu soudu vytkl, že se otázkou, zda trestný čin skutečně spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista, dostatečně nezabýval, neboť nezjistil všechny okolnosti, které jsou z hlediska ustanovení §41 tr. zák., jehož znění současně připomněl, rozhodné. Dodal, že k závěru o tom, zda recidiva podstatně zvyšuje společenskou nebezpečnost trestného činu, nelze dospět pouze hodnocením samotné recidivy bez současného zhodnocení významu a závažnosti všech ostatních okolností případu. Komentářová literatura i judikatura uvádí, že je potřeba zhodnotit konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti trestného činu předchozího, jak byl v minulosti soudem zjištěn, tak i trestného činu nyní souzeného, a to podle hledisek uvedených v §3 odst. 4 tr. zák.
Podle obviněného rozhodoval Krajský soud v Ostravě pouze formalisticky, když neposuzoval, zda v jeho případě je naplněna materiální stránka zvlášť nebezpečné recidivy, respektive jeho úvahy v tomto směru uvedené v odůvodnění rozsudku jsou nedostatečné. K naplnění podmínky zvlášť nebezpečné recidivy postačí z formálního hlediska již to, že pachatel byl v minulosti jednou odsouzen pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin. Pokud již toto jedno předchozí odsouzení podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost, nemusí se soud podrobně zabývat dalšími odsouzeními téhož pachatele. Obviněný namítl, že v daném případě odvolací soud neuvedl, na základě jakých konkrétních zjištění dospěl k závěru, že je zvlášť nebezpečným recidivistou. Z odůvodnění napadeného rozsudku není zřejmé, zda z hlediska naplnění podmínek zvlášť nebezpečné recidivy byly vzaty v potaz jen závěry z rozsudku Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 10 T 2/2004, nebo zda bylo vycházeno i z rozsudku Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 11 T 44/94, který ale nebyl v průběhu řízení čten. V tomto směru jsou závěry odvolacího soudu nepřezkoumatelné a vzhledem ke kritériím uvedeným v §41 tr. zák., se o zvlášť nebezpečnou recidivu nejedná.
Dále obviněný uvedl, že trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jenž spáchal dne 28. 9. 2003, a za který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. 3. 2004, sp. zn. 10 T 2/2004, byl dotčen zájem na ochraně osobní svobody a majetku. Způsob provedení činu spočíval v tom, že stál čelem k poškozené, rukou ji uchopil zezadu za krk, společně se spoluobviněným J. H. s poškozenou třepali a přitom jí z kabelky odcizili peněženku s osobními doklady a mobilní telefon. Podle výpovědi poškozené trval osobní kontakt asi jednu minutu. Byla jí odcizena peněženka s doklady, kterou jí následně přinesl a byl jí odcizen mobilní telefon v hodnotě 500,- Kč. Obviněný zdůraznil, že poškozené vznikla hmotná škoda ve výši 500,- Kč, nevznikla jí žádná škoda na zdraví, a lze říci, že z hlediska následků se jednalo o čin bagatelní. Navíc se poškozená s jeho osobou znala již z dřívějška. Obviněný vyslovil názor, že znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. byly naplněny, avšak s poměrně malou intenzitou. Pokud jde o nyní souzený trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. uvedl, že objektem, který měl být dotčen, je svobodné rozhodování člověka – v daném případě osoby v procesním postavení svědka. Vůči poškozené (své manželce) měl směřovat závažné výhrůžky. Podle její výpovědi však tyto věty za výhrůžky nepovažovala a nevnímala jeho jednání tak, že by ji nutil k tomu, aby „stáhla svou předchozí výpověď“. Sice jí vyčítal, že ho udala, ale říkal, že se chce změnit, omluvil se jí, řekl, že si vše odsedí, že si je vědom toho, co udělal. Obviněný poznamenal, že jednal zkratkovitě, jeho jednání nebylo dopředu promyšlené, přičemž je nutno je hodnotit také v kontextu zjištění znalce (manželé se nacházeli v rozvodové situaci, na kterou nebyl R. K. schopen adekvátně reagovat).
Nezbytnou podmínkou zvlášť nebezpečné recidivy je i to, že pachatel zvlášť závažného úmyslného trestného činu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin již v minulosti a byl za něj potrestán; potrestáním se rozumí to, že pachatel vykonal trest odnětí svobody, v rámci kterého na něj bylo výchovně působeno. V této souvislosti obviněný poukázal na skutečnost, že trest odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. 3. 2004, sp. zn. 10 T 2/2004, vykonal částečně vazbou (v době od 19. 11. 2003 do 6. 5. 2004), následně byl ve výkonu trestu, z něhož byl usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 7. 11. 2006, sp. zn. 24 PP 103/2006, podmíněně propuštěn. Připomněl, že k naplnění podmínek zvlášť nebezpečné recidivy postačí, vykonal-li pachatel trest odnětí svobody za dříve spáchaný zvlášť závažný úmyslný trestný čin alespoň částečně, nicméně v takovém případě je nutno hodnotit, zda takový částečný výkon postačí k tomu, aby na něj bylo nazíráno jako na zvlášť nebezpečného recidivistu. Jelikož byl z celkových čtyř roků trestu odnětí svobody ve výkonu trestu dva a půl roku, tak v kontextu s dalšími, již výše popsanými okolnostmi, kdy navíc lze očekávat rozhodnutí, že zbytek trestu odnětí svobody, z něhož byl podmíněně propuštěn, vykoná, je nutno dospět k závěru, že se o zvlášť nebezpečnou recidivu ve smyslu §41 tr. zák. nejedná. Právní posouzení této otázky odvolacím soudem je tudíž nesprávné.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil výroky z rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 3 To 288/2009-383, jímž byl uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák., a to jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák., byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a čtyř měsíců a byla mu uložena povinnost nahradit poškozené Hutnické zaměstnanecké pojišťovně škodu ve výši 1.717,- Kč. Dále navrhl, aby dovolací soud podle §265l tr. ř. přikázal věc Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí. Podáním ze dne 22. 12. 2009 obviněný prostřednictvím obhájkyně sdělil, že nesouhlasí s projednáním věci v neveřejném zasedání.
K dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který shrnul dosavadní průběh soudního řízení a obviněným uplatněné námitky.
Podle státního zástupce odpovídají vznesené výhrady obviněného uplatněnému důvodu dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s výjimkou výtky proti citaci rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 5. 1995, sp. zn. 11 T 44/94, jež se týká nikoli právního posouzení skutku, nýbrž procesu dokazování a potažmo skutkových zjištění. Navíc se soud o tomto odsouzení zmiňuje nikoli proto, že by bylo rozhodující pro závěr o zvlášť nebezpečné recidivě ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák., nýbrž pouze pro ilustraci trestní minulosti obviněného. Z celého dostupného spisového materiálu je zřejmé, že obviněný je osobou dlouhodobě inklinující k násilné trestné činnosti, kterou hrubě narušuje práva ostatních občanů, zejména pokud jde o jejich tělesnou integritu a ochranu vlastnického práva.
Dále státní zástupce uvedl, že označovat za bagatelní delikt trestný čin loupeže, jehož se dva mladí muži dopustí vůči osamělé osmnáctileté dívce, je přinejmenším nepřiměřené. O jeho závažnosti (a také o již tehdy významné trestní kariéře obviněného) svědčí, že mu byl uložen čtyřletý trest odnětí svobody. Jedná se tedy nejen podle litery zákona, ale i podle obecného vnímání nebezpečnosti činu o delikt nepochybně zvlášť závažný, jenž je formálním předpokladem závěru o zvlášť nebezpečné recidivě. Z výkonu trestu za tento čin byl obviněný propuštěn počátkem listopadu roku 2006, ale již za necelé dva roky (v červenci roku 2008), a ještě před uplynutím poloviny zkušební doby podmíněného propuštění, se dopustil dalšího zvlášť závažného úmyslného trestného činu. Z tohoto pohledu je signifikantní zejména kratší doba oddělující propuštění z výkonu trestu odnětí svobody od dalšího deliktu, tím spíše, že se ho obviněný dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění a s vědomím, že vedle nového trestu, který ho nepochybně očekává, bude muset vykonat i zbytek trestu předchozího. Jestliže ani za tohoto stavu se nedokázal vyvarovat opětovného zvlášť závažného úmyslného deliktu, zaměřeného opět proti osobní integritě jiné osoby, navíc své manželky, svědčí to podle státního zástupce o jeho zatvrzelém sklonu k protispolečenskému jednání a narušování pravidel chování sankcionovaných trestním zákonem. Za této situace vyslovil názor, že se posledního činu již nepochybně dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista.
Z popsaných skutečností státní zástupce uzavřel, že výhrady obviněného není možno shledat důvodnými. Zdůraznil, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil za podmínek ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyslovil souhlas [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.] s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.).
Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
V dovolání obviněný v podrobnostech namítá, že nebyly splněny materiální podmínky pro posouzení, že předmětný trestný čin spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák.. Tato námitka obsahově odpovídá dovolacímu důvodu zakotvenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadené rozhodnutí je zatíženo vytýkanou právní vadou.
Předně je potřebné pro úplnost uvést, že skutek, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Ostravě (viz jeho doslovná citace v úvodu tohoto usnesení), naplňuje všechny zákonné znaky trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. Toto konstatování je namístě, neboť obviněný jiného (svou manželku M. K.) násilím a pohrůžkou násilí nutil, aby něco konal a takový čin spáchal na svědkovi v souvislosti s výkonem jeho povinnosti. V tomto směru ani nebyly v dovolání žádné námitky vzneseny.
Zákon v §41 odst. 1 tr. zák. stanoví, že pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, považuje se za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Podle §41 odst. 2 tr. zák. platí, že zvlášť závažnými trestnými činy jsou trestné činy uvedené v §62 tr. zák. a ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let.
Spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu v minulosti předpokládá, že pachatel byl takovým trestným činem pravomocně uznán vinným, vykonal alespoň část uloženého trestu odnětí svobody a že šlo o některý z trestných činů uvedených v §41 odst. 2 tr. zák. Při hodnocení předchozího odsouzení pachatele za zvlášť závažný úmyslný trestný čin bude rozhodující výrok rozsudku o jeho dřívějším odsouzení. Potrestáním se rozumí alespoň částečný výkon trestu v minulosti, pokud s jeho výkonem není spojena zákonná fikce zahlazení nebo pokud odsouzení k takovému trestu již nebylo zahlazeno. Přitom lze přihlížet pouze k tomu trestu, který byl vykonán před spácháním nové trestné činnosti, za jejíž spáchání má být pachatel označen jako zvlášť nebezpečný recidivista. K naplnění pojmu potrestání stačí i jediné předchozí potrestání, jde-li o výkon trestu odnětí svobody za trestný čin uvedený v §41 odst. 2 tr. zák.
Materiální předpoklad zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák. je splněn jen tehdy, když opětovné spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu (konkrétní projevy recidivy) je tak závažné, že zvyšuje stupeň nebezpečnosti nyní posuzovaného trestného činu pro společnost podstatně. Z uvedeného vyplývá, že pro uznání pachatele za zvlášť nebezpečného recidivistu nepostačuje formální naplnění ostatních znaků uvedených v §41 odst. 1 tr. zák. Při hodnocení materiální podmínky podle §41 tr. zák. je nutno přihlížet zejména k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení. Délku přitom nelze předem vymezit, ani není možné paušálně stanovit, kdy ještě bude podstatně zvyšovat stupeň společenské nebezpečnosti, neboť vždy bude záležet na posouzení všech rozhodných okolností konkrétního případu. Vedle doby, která uplynula od posledního odsouzení, je nutno přihlížet též k době, která uplynula od skončení výkonu posledního trestu odnětí svobody. Důležité je zhodnocení následků trestného činu, způsobu jeho spáchání, motivace a délky páchání trestné činnosti. Dále je nutné ve vzájemných souvislostech posoudit význam a závažnost všech okolností celkové trestné činnosti, tj. i trestných činů, za něž byl pachatel dříve potrestán, způsob života mezi pácháním jednotlivých trestných činů, působení jiných opatření. Významné je v této souvislosti zejména zjištění, kolikrát byl pachatel v minulosti potrestán a za kolik trestných činů, jaká je celková délka v minulosti vykonaných trestů a jak dlouhé byly intervaly mezi jejich výkonem. Rovněž komplexní zhodnocení osobnosti pachatele, jeho celkového osobnostního profilu, vlastností a věku je závažným hlediskem.
Skutečnost, že splnění materiálního předpokladu nelze dovozovat ze samotných okolností, které naplňují formální podmínky ustanovení §41 odst. 1 tr. zák., však neznamená, že nelze přihlížet k tomu, s jakou intenzitou byly formální znaky zvlášť nebezpečné recidivy naplněny. Tato intenzita bude důležitým hlediskem, zda jde o podstatné zvýšení stupně společenské nebezpečnosti. V uvedeném směru je nutno posoudit i konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti jak trestného činu předchozího, tak trestného činu nyní souzeného, a to podle hledisek stanovených v §3 odst. 4 tr. zák. V konkrétních případech může splnění formální podmínky spočívající ve spáchání trestného činu uvedeného v §41 odst. 2 tr. zák. vykazovat podstatné rozdíly co do závažnosti a konkrétního stupně společenské nebezpečnosti. Při hodnocení materiální stránky trestného činu je proto nutno zvážit i intenzitu naplnění všech ostatních formálních znaků, neboť na nebezpečnost osoby pachatele lze usuzovat jen při současném komplexním uvážení dalších okolností případu – následku a způsobu provedení trestného činu, skutečností charakterizujících subjektivní stránku trestného činu včetně motivace jednání, bezprostředních pohnutek a psychických impulsů.
V soudním řízení bylo zjištěno, že obviněný byl v minulosti rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. 3. 2004, sp. zn. 10 T 2/2004, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 5. 2004, sp. zn. 3 To 302/2004, uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., přičemž byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků. Pro výkon trestu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 7. 11. 2006, sp. zn. PP 103/2006, byl obviněný z výkonu tohoto trestu podmíněně propuštěn se stanovením zkušební doby v trvání pěti let a vyslovením dohledu.
S poukazem na tyto skutečnosti není pochyb o naplnění tzv. formální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu ustanovení §41 odst. 1 tr. zák., neboť obviněný se v nyní posuzovaném případě dopustil trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák., jenž spadá do okruhu zvlášť závažných úmyslných trestných činů podle §41 odst. 2 tr. zák., ačkoliv již dříve byl pro jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. potrestán.
Ze skutku, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 5. 2009, sp. zn. 3 To 288/2009, a rozveden v jeho odůvodnění, vyplývá, že obviněný pohrůžkou bezprostředního násilí i násilím se snažil přimět svou manželku poškozenou M. K., aby s ním obnovila soužití a „vzala zpět“ trestní oznámení na jeho osobu, které učinila dne 16. 6. 2008 ve věci šetřené Policií České republiky – Městské ředitelství Ostrava. Jednání spáchané obviněným je nebezpečné pro společnost, neboť nejen porušilo zájem chráněný trestním zákonem, kterým je svobodné rozhodování člověka, ale navíc bylo vedeno úmyslem odradit poškozenou, a to jako svědkyni, od řádného plnění povinností vyplývajících z trestního řádu. V této souvislosti nelze pominout jednak obsahovou závažnost zcela konkrétních výroků obviněného vůči poškozené a jednak i realizované násilí proti její osobě, což stupeň společenské nebezpečnosti spáchaného činu rozhodně zvyšuje. Navíc jeho jednání trvalo několik hodin. Již Okresní soud v Ostravě, z jehož skutkových zjištění vycházel i Krajský soud v Ostravě (srov. argumentaci na str. 5 rozhodnutí), v odůvodnění rozsudku mimo jiné konstatoval: „M. K. velmi podrobně popsala násilné a vulgární jednání manžela vůči své osobě v noci ze dne 6. 7. 2008 a 7. 7. 2008, když ve své výpovědi jak v hlavním líčení, tak v přípravném řízení potvrdila, že sobě i jí vyhrožoval manžel smrtí, vyčítal jí, že na něj podala trestní oznámení, výslovně uváděl, že ji měl raději usmrtit, výslovně jí sdělil, že jestli nezmění svou výpověď a nestáhne trestní oznámení, že jí rozbije hlavu o sklo konferenčního stolu. K umocnění těchto svých požadavků jí opět vyhrožoval a bil dlaněmi i pěstmi, což je v souladu s lékařskými zprávami i pořízenou fotodokumentací.“ Soud prvního stupně rovněž zdůraznil: „Vulgární a násilné jednání obžalovaného vůči poškozené K. trvalo několik hodin s neutuchající intenzitou. Na závěr poškozená využila toho, že obžalovaný šel spát, z domu utekla a opět se nechala lékařsky ošetřit, a opět na svého manžela podala trestní oznámení jako výraz naprostého zoufalství a neschopnosti dále společné soužití řešit.“ Pokud poškozená uvedla, že výroky obviněného nepovažovala za výhrůžky a jeho jednání nevnímala jako nátlak vůči své osobě, tak je potřebné připomenout její značnou závislost na obviněném (viz ve věci vypracovaný znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie), kdy se dodatečně snažila bagatelizovat jeho trestnou činnost (vše na str. 13 odůvodnění rozsudku okresního soudu). Ve znaleckém posudku znalec psycholog podrobně popsal obviněného, u kterého byla zjištěna psychopatická povahová struktura s rysy disociality a afektivní dráždivosti, jako osobu egocentrickou, kdy prvky žárlivosti ještě umocňují jeho afektivní dráždivost a disocialitu, samotná psychopatická osobnostní struktura je pro společnost nebezpečná. Byla u něj shledána tendence k útočnosti, agresivitě, brutalitě, snaha jevit se lepším a tendence ke zkratkovitému jednání a chování, jakož i vypočítavá zdrženlivost, mazanost, pozérství a neupřímnost. V povahových rysech byla prokázána domácí tyranie, plynoucí ze sexuálního neuspokojení, nepoctivost a zneužívání ostatních (vše na str. 9 a 10 rozhodnutí prvostupňového soudu). Podle Nejvyššího soudu nelze jednání obviněného rozhodně omlouvat tím, že nebyl schopen adekvátně reagovat na rozvodovou situaci mezi manželi, jak je naznačeno v dovolání. Ostatně ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vyplývá, že „V době vytýkaného protiprávního jednání byly schopnosti obžalovaného ovládat své jednání a rozpoznat nebezpečnost svého jednání pro společnost zachovalé a nebyl ovlivněn alkoholem ani jinou návykovou látkou“ (str. 9 rozsudku soudu prvního stupně).
Pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. 3. 2004, sp. zn. 10 T 2/2004, byl obviněný uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) zařazen do věznice s ostrahou. Podle tzv. skutkové věty předmětného rozsudečného výroku se tohoto trestného činu dopustil se spoluobviněným J. H., který žádal V. M. o zapůjčení mobilního telefonu, což jmenovaná odmítla s tím, že nemá kredit, přičemž čelně stojící obviněný ji uchopil zezadu rukou za krk a vedle stojící jmenovaný spoluobviněný oběma rukama kolem pasu a třepali s ní, a přitom jí z kabelky odcizili peněženku s osobními doklady a mobilní telefon značky Samsung, čímž jmenované způsobili škodu ve výši 580,- Kč (č. l. 160 – 161 spisu). Zmíněné jednání obviněného je výrazně nebezpečné pro společnost, neboť za použití bezprostředního násilí, v přímém úmyslu a v úzké součinnosti s další osobou, se zmocnil cizích věcí jmenované poškozené, která ani fakticky neměla možnost se popsanému fyzickému útoku dvou mužů bránit. Stupeň společenské nebezpečnosti rozhodně nesnižuje okolnost, že útok vůči poškozené, kterou obviněný znal, trval krátce, a ani to, že jí peněženku s doklady dodatečně vrátil, jak je tvrzeno v dovolání.
Pokud jde o splnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy, tak Krajský soud v Ostravě v odůvodnění napadeného rozsudku oprávněně poukázal na vysoký stupeň nebezpečnosti jednání obviněného pro společnost, a to jak u dříve spáchaného zvlášť závažného úmyslného trestného činu, tak i nyní posuzovaného zvlášť závažného úmyslného trestného činu. V této souvislosti zdůraznil: „…obžalovaný již v minulosti spáchal zvlášť závažný trestný čin, tedy ve smyslu ustanovení §41 odst. 2 tr. zák. úmyslný trestný čin, na který trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let, byl za tento čin potrestán, což znamená, že jej alespoň částečně vykonal a s jeho výkonem není spojena fikce zahlazení, ani mu zahlazen nebyl, kdy část posledně uloženého trestu před podmíněným propuštěním vykonával v době od 6. 5. 2004 do 7. 11. 2006, takový zvlášť závažný trestný čin spáchal opětovně po předchozím potrestání a tato okolnost, i s ohledem na způsob provedení trestných činů a intenzitu použitého násilí, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti pro společnost, právě tak jako skutečnost, že obžalovaný se nyní projednávaného trestného činu dopustil jeden rok a osm měsíců po podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a ve zkušební době podmíněného propuštění s dohledem“ (str. 7 napadeného rozsudku).
Z konstatovaných skutečností je evidentní, že při posouzení, zda byl stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost podstatně zvýšen, bylo u obviněného přihlédnuto jak k délce doby, která uplynula od posledního výkonu trestu odnětí svobody u jeho osoby, tak byly brány v úvahu i další uvedené okolnosti. Dovolání lze přisvědčit v tom směru, že rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 5. 1995, sp. zn. 11 T 44/94, jímž byl obviněný mimo jiné trestné činy uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., nebyl v soudním řízení k důkazu proveden. Současně je potřebné zdůraznit, že i v případě, kdy nebude bráno v úvahu konkrétní jednání obviněného, které tento trestný čin naplnilo, ale pouze odsouzení za konstatovaný trestný čin, tak i tato okolnost ve spojení s ostatními zjištěnými skutečnostmi odůvodňuje právní posouzení skutku, jak bylo v napadeném rozsudku aplikováno. Obviněný začal páchat trestnou činnost již jako mladistvý, přičemž v opisu Rejstříku trestů má celkem šest záznamů, a to výhradně pro úmyslnou trestnou činnost. Byť k některým odsouzením nelze přihlížet (z důvodu amnestie a zahlazení), tak je potřebné vzít v úvahu, že jde o osobu, která má výrazné sklony k páchání zejména úmyslné majetkové a násilné trestné činnosti. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 5. 1995, sp. zn. 11 T 44/94, ke kterému lze přihlížet, byl obviněný kromě trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. uznán mimo jiné vinným trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. a zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2, 3 tr. zák., dále dvěma trestnými činy porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, se zařazením pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Trest vykonal dne 16. 3. 1998. Rovněž je potřebné připomenout trestní příkaz Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. 1. 2003, sp. zn. 72 T 4/2003, jímž byl obviněný uznán vinným trestnými činy útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen k trestu obecně prospěšných prací v trvání 150 hodin. Následně došlo jednak ke změně trestu na odnětí svobody v trvání 75 dnů, se zařazením do věznice s ostrahou a jednak k výkonu tohoto trestu (vše viz opis z Rejstříku trestů na str. 208 až 209 spisu). V případě trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., za který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. 3. 2004, sp. zn. 10 T 2/2004, i trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. nyní posuzovaného, obviněný jednal ve vyšší formě zavinění – v úmyslu přímém podle ustanovení §4 písm. a) tr. zák. S ohledem na dřívější množství úmyslné trestné činnosti nelze jeho osobu hodnotit kladně. I když byl obviněný za předchozí zvlášť závažný úmyslný trestný čin [loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.] odsouzen v roce 2004, tak je nutno zdůraznit, že z důvodu následného výkonu trestu odnětí svobody, z něhož byl podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 7. 11. 2006, sp. zn. 24 PP 103/2006, které téhož dne nabylo právní moci, měl značně omezené možnosti další trestnou činnost páchat. „Délkou doby, která uplynula od posledního odsouzení, nutno rozumět nejen dobu, jež uplynula od právní moci rozsudku, nýbrž i dobu, která uplynula od podmíněného propuštění nebo po odpykání trestu“ (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 6/1963 Sb. rozh. tr.).
Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Krajský soud v Ostravě v rozporu s trestním zákonem, když v rozsudku uznal obviněného vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák., který spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. Shledaná celková závažnost předchozího i nynějšího zvlášť závažného úmyslného trestného činu, dále vyšší míra úmyslného zavinění v protiprávním jednání, které svým rozsahem i škodlivými následky vykazuje výraznou narůstající závažnost, krátká doba mezi propuštěním z výkonu trestu odnětí svobody a spácháním dalšího (v pořadí již čtvrtého) zvlášť závažného úmyslného trestného činu i celkově negativní hodnocení osoby obviněného, jsou ve svém souhrnu rozhodně skutečnostmi, které podstatně zvyšují stupeň nebezpečnosti tohoto trestného činu pro společnost. Správnému právnímu posouzení předmětného skutku koresponduje ve výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Ostravě i příslušná tzv. právní věta. Právní námitku obviněného, která byla v mimořádném opravném prostředku formálně relevantně uplatněna, tudíž není možno akceptovat.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. ledna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k