ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.196.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 196/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. března 2010 o dovolání, které podal obviněný E. G. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 10 To 61/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 51 T 10/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 5. 2009, sp. zn. 51 T 10/2008, byl obviněný E. G. uznán
vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“) jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1, 2 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 14. 7. 2008 v přesně nezjištěné době kolem 22.00 hodin v L. v H. ulici u domu č.p. odcizil ze zadní kapsy kalhot poškozeného K. K. peněženku s přesně nezjištěnou hotovostí poté, co pod záminkou pomoci jej násilím přidržel a zamezil tak jeho odporu, poté místo opustil a po chvíli se vrátil se záměrem získat další finanční prostředky a poškozeného tamtéž napadl údery rukou do obličeje, kopáním do nohou, trupu a hlavy poškozeného, o jehož problémech s chůzí věděl, kdy v důsledku opakovaného fyzického útoku velké intenzity do oblasti hlavy poškozeného tento utrpěl nitrolební poranění - subdurální krevní výron pod tvrdou plenu mozkovou, pohmoždění mozku a mozkového kmene, krevní výrony pod omozečnicemi a v měkkých pokrývkách lebních v krajině čelní, temenní, spánkové a týlní, s následným otokem mozku, který byl příčinou jeho úmrtí dne 19. 7. 2008 na neurologickém oddělení Nemocnice Na Homolce Praha,
a tohoto jednání se obžalovaný E. G. dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 29. 6. 2005 č. j. 2 T 58/2005 - 136 odsouzen pro trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. a další k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, z jehož výkonu byl dne 3. 4. 2008 podmíněně propuštěn“.
Za tento trestný čin byl obviněný E. G. odsouzen podle §234 odst. 3 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému E. G. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným J. K., bytem V., částku 258.908,- Kč, K. K., bytem V., částku 240.000,- Kč, J. K., bytem V., částku 240.000,- Kč, A. K., bytem P., okres K., částku 240.000,- Kč, K. K., bytem P., okres K.,částku 240.000,- Kč a J. L., bytem P., okres K., částku 175.000,- Kč.
Citovaným rozsudkem bylo dále podle §226 písm. b) tr. ř. rozhodnuto o zproštění obviněného M. L. obžaloby.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný E. G. a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem v neprospěch obviněných E. G. a M. L., rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze. Rozsudkem ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 10 To 61/2009, k odvolání obviněného E. G. napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. ohledně tohoto obviněného zrušil v celém výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného E.G. za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, 3 tr. zák., kterého se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1, 2 tr. zák., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek nedotčen, odsoudil podle §234 odst. 3 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání třinácti let a sedmi měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §256 tr. ř. odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem zamítl.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný E. G. (dále jen „obviněný“) dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podal proto, že došlo k vydání odsuzujícího rozsudku, ačkoliv nebylo jednoznačně prokázáno, že skutek skutečně spáchal. Prohlásil, že i když odvolací soud shledává skutková zjištění krajského soudu správnými a úplnými s tím, že jsou založena na přesvědčivých a logických úvahách nalézacího soudu, a postup krajského soudu při provádění a hodnocení důkazů v souladu se zákonem, on (obviněný) nemůže s tímto názorem souhlasit. Doplnil, že i nadále setrvává na své obhajobě (nikoho nenapadl). Namítl, že skutkový stav, který soud zjistil, není trestným činem loupeže, neboť nevykazuje znaky jednání jako složky objektivní stránky trestného činu. Poznamenal, že soud po ověření časových souvislostí dospěl k závěru, že na stejném místě došlo nedlouho po sobě ke dvěma útokům na poškozeného, které se liší co do intenzity použitého násilí, resp. že současně uzavřel, že za popsané důkazní situace je zřejmé, že do okamžiku nadzvedávání poškozeného k žádnému násilí nedošlo. Zdůraznil, že právě v tomto okamžiku, tj. v době, kdy, jak tvrdí, podle názoru soudu k žádnému násilí nedošlo, měla být poškozenému odcizena peněženka. Vyjádřil přesvědčení, že skutková podstata trestného činu loupeže, který předpokládá užití násilí či pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, nemůže být naplněna, když z provedených důkazů jednoznačně nevyplývá, že by v okamžiku údajného vytažení peněženky z kapsy poškozeného k jakémukoli násilnému jednání či pohrůžce bezprostředního násilí došlo. Podotkl, že pokud znak jednání - užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí chybí, nemůže v žádném případě jít o trestný čin loupeže ve smyslu §234 tr. zák. Uzavřel, že veškeré provedené důkazy, svědčící o absenci násilí či pohrůžky bezprostředního násilí jsou podrobně popsány v odůvodnění rozsudku krajského soudu, na nějž odkazuje i odvolací soud.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 10 To 61/2009.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že ačkoliv obviněný formálně deklaruje zákonný dovolací důvod odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přesto vznáší konkrétní námitky proti způsobu hodnocení důkazů, když namítá, že provedené důkazy svědčí o absenci násilí či jeho pohrůžky. Námitky obviněného pouze zpochybňují hodnocení důkazů a skutkové závěry soudu z nich vyvozené, a nezakládají proto dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. obviněný se tímto pouze domáhá změny skutkových zjištění, když zpochybňuje správnost procesního postupu soudů při zjišťování skutkového stavu. Shledal, že jednání obviněného, ve kterém je spatřována loupež (kvalifikovaná podle odstavce 1 a 3 ustanovení §234 tr. zák.) bylo správně posouzeno jako jednání, kterým obviněný proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí finanční hotovosti, přičemž svým jednáním způsobil smrt poškozeného. Prohlásil, že skutková zjištění popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku krajského soudu tento soud opřel o výpovědi svědků, protokol o ohledání místa činu, fotodokumentace a další listinné důkazy a v neposlední řadě o závěry soudně lékařského posudku, přičemž vyjádřil přesvědčení, že oba soudy důvodně uzavřely, že nejsou pochybnosti o tom, že obviněný sledoval přicházejícího poškozeného, navázal s ním kontakt a poté spolu hovořili, po muži požadoval peníze, byl odmítnut a poté proti němu po delší dobu fyzicky útočil údery rukou do obličeje, kopáním do nohou, trupu a hlavy poškozeného. Připomněl, že ze znaleckého posudku, odvětví psychiatrie a klinické psychologie vyplynulo, že obviněný má simplexní osobnost se sklonem k asociálnímu jednání a se sklonem k agresivitě, a dodal, že v době činu byly jeho rozpoznávací schopnosti zachovány plně, schopnosti ovládací byly sníženy podstatnou měrou toliko v důsledku požitého alkoholu, nebyly však vymizené. Státní zástupce shrnul, že podané dovolání především zpochybňuje proces hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. a uzavřel, že takovéto námitky existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádného dalšího z dovolacích důvodů zakotvených v §265b tr. ř., nezakládají.
Proto Nejvyššímu soudu navrhl, aby v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit jiné rozhodnutí, vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 10 To 61/2009, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném ustanovením §265e odst. 3 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují de facto primárně právě do oblasti skutkových zjištění. Byť obviněný formálně tvrdí, že skutkový stav, který soud zjistil, není trestným činem loupeže, ve skutečnosti soudům vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění (popsaná ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně), přičemž současně prosazuje vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (především vyjadřuje přesvědčení, že z provedených důkazů jednoznačně nevyplývá, že by se k okamžiku údajného vytažení peněženky z kapsy poškozeného dopustil jakéhokoli násilí či pohrůžky bezprostředního násilí), a až sekundárně z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Obiter dictum považuje Nejvyšší soud za potřebné poznamenat následující skutečnosti.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo proti jinému užije násilí, nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Kvalifikovanou skutkovou podstatu podle odstavce 3 citovaného zákonného ustanovení naplní pachatel, který způsobí činem uvedeným v odstavci 1 škodu velkého rozsahu nebo smrt.
Objektivní stránka tohoto trestného činu, který má dva objekty (jednak osobní svobodu a jednak majetek, jehož se chce pachatel zmocnit), záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí, jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Násilím se rozumí použití fyzické síly. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžkou takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Nemusí být vyjádřena výslovně, postačí i konkludentní jednání, je-li z něho, jakož i z dalších okolností dostatečně zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí je tedy prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka.
Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci, musí tedy zmocnění se věci předcházet. Zmocněním se cizí věci se rozumí, že si pachatel zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Není přitom rozhodné, zda směřuje k trvalé či přechodné dispozici s věcí. Jde o faktické převedení moci nad věcí z oprávněné osoby na pachatele. Za zmocnění se považuje nejen stav, kdy pachatel sám napadenému věc odejme, ale i stav, kdy mu napadený věc vydá sám pod vlivem pohrůžky bezprostředního násilí či násilí. Trestný čin loupeže je trestným činem úmyslným (v základní skutkové podstatě), přičemž úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha : C. H. Beck 2004, s. 1374 - 1376).
V návaznosti na shora krátce rozvedená teoretická východiska Nejvyšší soud konstatuje, že mezi právními závěry soudů nižších stupňů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily (jak jsou popsána především v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně), není nesoulad.
Soudy nepostupovaly v rozporu s trestním zákonem, když jednání obviněného kvalifikovaly jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, 3 tr. zák. (spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1, 2 tr. zák.). Obviněný totiž proti jinému (proti poškozenému K.K.) užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci (jednak poté, co poškozeného pod záminkou pomoci násilím přidržel a zamezil tak jeho odporu, odcizil mu ze zadní kapsy kalhot peněženku s přesně nezjištěnou hotovostí, jednak následně, poté, co místo incidentu opustil, se vrátil a se záměrem získat další finanční prostředky poškozeného napadl údery rukou do obličeje a kopáním do nohou, trupu a hlavy) a takovým činem způsobil (z nedbalosti) smrt (právě v důsledku opakovaného fyzického útoku velké intenzity vedeného obviněným do oblasti hlavy poškozeného tento utrpěl zranění, která byla příčinou jeho úmrtí). V daných souvislostech Nejvyšší soud zdůrazňuje, že ze skutkových závěrů, které soudy v posuzované trestní věci učinily, se jednoznačně podává, že násilí ze strany obviněného směřované proti poškozenému bylo prostředkem nátlaku na vůli poškozeného, prostředkem ke zmocnění se cizí věci (peněžních prostředků poškozeného) a že toto násilí zmocnění se cizí věci předcházelo. Na místě je dodat, že trestný čin loupeže (podle §234 odst. 1 tr. zák.) je dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. března 2010
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý