ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.229.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 229/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. března 2010 o dovolání, které podal obviněný L. B. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 9. 2009, sp. zn. 5 To 423/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 2 T 46/2009, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 9. 2009, sp. zn. 5 To 423/2009, a rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 2 T 46/2009, zrušují .
Současně se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu ve Vyškově přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 2 T 46/2009, byl obviněný L. B. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 20. října 2008 v 07.40 hodin řídil nákladní vozidlo tovární značky Avia D75-K, registrační značky, po ulici B. ve V. ve směru od P. na B., kdy ke světelné křižovatce ulic N. - B. přijel v levém jízdním pruhu a na její hranici zastavil na příkaz plného kruhového červeného světla semaforu, přičemž při změně světla na zelené plné kruhové světlo započal jízdu ve svém jízdním pruhu přímým směrem přes křižovatku, kdy se plně nevěnoval řízení vozidla a nesledoval situaci v silničním provozu, čímž porušil ustanovení §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a přehlédl cyklistku M. Z., která v danou chvíli projížděla na svém jízdním kole značky Fort Trek křižovatkou z ulice N. ve směru od obchodního domu K.a dokončovala odbočovací manévr vlevo na ulici B. ve směru na B., kdy ještě nestačila opustit kolizní prostor křižovatky, a při tomto došlo ke střetu vozidla Avia s cyklistkou, kdy vozidlo do cyklistky narazilo levým předním rohem a v souvislosti s tím bylo M.Z. způsobeno zranění spočívající v četných zlomeninách lebky, krvácení do měkkých plen mozkových, krvácení pod tvrdou plenu mozkovou s útlakem mozku a velkém otoku mozku, které si vyžádalo hospitalizaci na neurochirurgické klinice v Brně od 20. 10. 2008 do 7. 11. 2008 a od 7. 11. 2008 do 5. 1. 2009 hospitalizaci na neurologickém oddělení NsP Vyškov na oddělení JIP s výrazným omezením v obvyklém způsobu života delším než 11 týdnů, a s možností trvalých následků a invalidního důchodu“.
Za tento trestný čin byl obviněný podle §224 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dva a půl roku. Podle §49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání tři a půl roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra ČR škodu ve výši 525.043,- Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně. Rozsudkem ze dne 9. 9. 2009, sp. zn. 5 To 423/2009, podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu zákazu činnosti a podle §259 odst. 3 tr. ř. obviněnému za použití §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu třiceti měsíců.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku připomněl, že v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu namítl, že nebyly beze zbytku zjištěny všechny okolnosti, které se mohly podílet na příčině předmětné dopravní nehody. Podle jeho názoru se měl soud prvního stupně za situace, kdy z provedeného dokazování vyplynulo, že do křižovatky vjel na signál „Volno“ daný zeleným kruhovým světlem semaforu, daleko pečlivěji, než jak učinil, zabývat všemi souvislostmi nehodového děje. Poznamenal, že když se rozjížděl, jelo vedle jím řízeného nákladního automobilu v levém odbočovacím pruhu rovněž rozměrnější vozidlo, které mu bránilo ve výhledu, přičemž ze směru odkud přijížděla poškozená, svítilo vycházející slunce, které ho oslnilo. Dodal, že levý jízdní odbočovací pruh má signalizaci posunutou časově dopředu a signál „Volno“ problikne pro tento směr o něco dříve, a že toto byl další moment, ve kterém lze hledat vysvětlení, proč přes zmíněné souběžně jedoucí vozidlo poškozenou neviděl a spatřil ji, až když projela před tímto odbočujícím vozidlem a objevila se náhle před ním. Přitom zdůraznil, že se co do časového průběhu děje jednalo o vteřiny. Připustil, že s ohledem na kumulaci všech těchto nepříznivých okolností cyklistku přehlédl s tím, že právě proto se domáhal, aby byly provedeny další důkazy, které by mohly nastíněné pochybnosti osvětlit. Podotkl, že již v průběhu řízení navrhl, aby byl zejména vyhodnocen záznam na tachografickém kotoučku stran rychlosti jím řízeného vozidla, aby byl učiněn dotaz na Český hydrometeorologický ústav ohledně toho, v kolik hodin inkriminovaného dne vycházelo slunce, jaké byly světelné podmínky, jaká byla oblačnost a z jakého směru do místa, kterým projížděl, svítilo slunce, popř. též dotaz na policii, aby se vyjádřila k posloupnosti služebních úkonů, zejména pak k tomu v jakou dobu bylo započato ohledání místa nehody a proč se nehoda nešetřila ihned. Soud však tyto důkazy neprovedl. Proto v odvolání poukázal na porušení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nalézacím soudem a upozornil, že pokud okresní soud podle těchto zásad nepostupoval, pak spravedlivě nevymezil podíl všech reálně se nabízejících okolností, které se jevily být možnými příčinami dopravní nehody a v důsledku toho pak (v obecné rovině) zasáhl nejen do jeho práva na obhajobu a na spravedlivý proces, nýbrž nepostupoval ani v souladu s obvyklými zásadami, které vyplývají z ustálené rozhodovací praxe [viz např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) sp. zn. 3 Tdo 1615/2005].
Nalézacímu soudu pak dále podle svých slov v odvolání vytkl, že jej uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., neboť jinému z nedbalosti způsobil těžkou újmu na zdraví proto, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona, ačkoliv je i podle zjištění nalézacího soudu nepochybné, že do křižovatky vjel na signál „Volno“ daný zeleným kruhovým světlem semaforu. Vyjádřil přesvědčení, že postup nalézacího soudu byl v evidentním rozporu s ustálenou rozhodovací praxí (viz odvolání), když judikatura vylučuje takový přístup, který by byl pouze mechanickou a schematickou aplikací ustanovení o „porušení důležité povinnosti“ na všechny závažnější nehodové události, nýbrž vyžaduje určité typově vymezitelné počínání řidiče, a to takové chování, které se vyznačuje zjevným přehlížením zásad bezpečného dopravního provozu, jejich vědomým a cíleným porušováním a projevující se bezohledností vůči ostatním účastníkům tohoto provozu, popř. až hazardérstvím.
Následně konstatoval rozhodnutí odvolacího soudu a akcentoval, že pokud se týče jeho odůvodnění, toto je velmi „úsporné“, neboť již jen rozsah argumentace samotné je v nepoměru s tím, co velmi podrobně uváděl na podporu svých tvrzení a na svou obhajobu v odvolacích důvodech. Shledal, že již jen z tohoto hlediska rozsudek rozhodně neodpovídá zákonným požadavkům §125 odst. 1 tr. ř., neboť v podrobnostech odvolací soud pouze odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
V návaznosti na to obviněný shledal, že nalézací i odvolací soud se neřídily zákonnými pravidly a zásadami, které podrobně (včetně znění zákona a odkazů na judikaturu) citoval, a to mělo mj. za následek, že došlo k extrémně nesprávnému právnímu posouzení skutku, pro který byl stíhán, a že jeho jednání bylo evidentně nesprávně hodnoceno i z pohledu jeho hmotně právního posouzení. Těmito skutečnostmi byl založen jak dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť odvolací soud rozhodl o zamítnutí jeho odvolání, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 9. 2009, sp. zn. 5 To 423/2009, a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poté, co odcitovala ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., uvedla, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nemůže být na posuzovanou věc aplikován v té variantě, jíž se v dovolání dovolává obviněný, a to proto, že odvolací soud podle §254 odst. 1 tr. ř. v odvolacím řízení trestní věc obviněného přezkoumal a tomu tak nebyl v žádném směru upřen přístup ke druhé instanci. Předmětný dovolací důvod by mohl být v posuzované trestní věci aplikován pouze v jeho druhé zákonné alternativě, tedy ve vázanosti na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyplývá, že v dovolání je možné namítat, že skutkový stav zjištěný soudy nenaplňuje znaky trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným, že naplňuje znaky jiného trestného činu, případně, že nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Dovolání se proto nemůže opírat o námitky proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění dovodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod. K tomu státní zástupkyně dodala, že s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může dovolací soud do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud je to odůvodněno extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy.
V souvislosti s tím státní zástupkyně uvedla, že obviněný v dovolání uplatnil jedinou námitku, kterou lze podřadit pod jím zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a tím i pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., a to, že zjištěný skutkový stav nenaplňuje znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. v jeho kvalifikované skutkové podstatě se zohledněním skutečnosti, že by trestný čin ublížení na zdraví spáchal v důsledku porušení důležité povinnosti vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Další obviněným uplatněné námitky vztahující se k nesprávnému hodnocení ve věci pořízených důkazů, k neúplnosti provedeného dokazování pod jím zvolené dovolací důvody podřadit nelze. Hodnotící úvahy soudů obou stupňů v žádném směru nevybočily z rámce úvah podle §2 odst. 6 tr. ř. a žádné z obviněným navrhovaných důkazů nelze považovat za důkazy opomenuté, neboť soudy ve svých rozhodnutích náležitě vysvětlily, proč jejich provedení nepovažovaly vzhledem k dokazovaným skutečnostem za potřebné.
Námitky obviněného proti právní kvalifikaci skutku, jsou podle státní zástupkyně zjevně neopodstatněné. Skutek byl správně kvalifikován jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., neboť bezezbytku byly naplněny i zákonné znaky kvalifikované skutkové podstaty s tím, že pro její kvalifikaci byly dány podmínky ustanovení podle §88 odst. 1 tr. zák. Při předmětné dopravní nehodě, při níž utrpěla cyklistka M. Z.vážné, život ohrožující poranění, nebyla dopravní situace v zásadě nijak složitá. K této nehodě došlo na křižovatce řízené světelnými signály, přičemž svým způsobem charakter křižovatky vyžadoval po řidičích udržování zvýšené pozornosti tak, aby i přes světelnou signalizaci dbali přednosti vozidel projíždějících křižovatkou. Poškozená cyklistka M. Z. neměla na vzniku předmětné dopravní nehody žádné zavinění, a to proto, že odbočovací manévr vlevo započala v době, kdy jí to dovolovala světelná signalizace na křižovatce. S ohledem na konkrétní dopravní situaci a na charakter odbočovacího manévru zůstávala v křižovatce ještě v době, kdy světelná signalizace povolila vjezd do křižovatky i řidiči nákladního auta L. B. L. B. však nevěnoval řízení vozidla plnou pozornost a nesledoval dostatečně situaci v silničním provozu, a proto na rozdíl od řidičky K. Z. nedovolil dokončit odbočovací manévr poškozené a střetl se s ní. Porušení ustanovení §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., ze strany obviněného L. B. tedy sice bylo jediným porušením dopravních předpisů, byť obecným, avšak v konkrétním případě natolik závažným, že odůvodňuje užití kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu odst. 2, §224 tr. zák.
S ohledem na tyto skutečnosti státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 9. 2009, sp. zn. 5 To 423/2009, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení §148 odst. 1 písm. a) a b) u stížnosti a §253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (alternativa druhá).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v té alternativě, jíž se dovolává obviněný, nemůže být v posuzované věci dán již proto, že odvolací soud ve veřejném zasedání předmětnou trestní věc přezkoumal podle §254 odst. 1 tr. ř. a obviněnému tak nebyl v žádném směru upřen přístup ke druhé instanci. Pozornost tak bylo třeba zaměřit na druhou alternativu, a to ve spojení s druhým uplatněným dovolacím důvodem.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Vzhledem k těmto skutečnostem je třeba konstatovat, že mimo uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. jsou ty námitky obviněného, jimiž soudům vytýká neúplné důkazní řízení, vadné hodnocení důkazů, nesprávně zjištěný skutkový stav věci a též nedostatečné odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. V tomto směru totiž nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován také v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., případně též ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval též z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění i nedostatečného odůvodnění soudního rozhodnutí, pak tím soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e) a f) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Pokud by bylo dovolání podáno jen z naznačených důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Obviněný však také namítl, že zjištěný skutkový stav nenaplňuje znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. v jeho kvalifikované skutkové podstatě, když podle něho trestný čin ublížení na zdraví nespáchal v důsledku porušení důležité povinnosti vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uložené mu podle zákona. Takovou námitku lze pod uplatněné důvody dovolání podřadit.
Nejvyšší soud, který neshledal důvod pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., po přezkumu podle §265i odst. 3 tr. ř. dospěl k následujícím závěrům.
Nutno především zdůraznit, že podle §120 odst. 3 tr. ř. musí výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedení všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného (konkrétního) trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytváří znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.
O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku uvedený ve výroku rozsudku je v souladu s právní větou obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu a současně skutek dosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti. Naproti tomu o nesprávné právní posouzení jde v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Z logiky věci plyne, že o nesprávné právní posouzení skutku se jedná též v případě, kdy sice skutková a právní věta jsou v souladu, avšak skutek nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt. Kvalifikovanou skutkovou podstatu podle odst. 2 citovaného zákonného ustanovení naplní pachatel, který spáchá čin uvedený v odstavci 1 proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
Za porušení důležité povinnosti není možno mechanicky považovat porušení jakékoliv povinnosti vyplývající z povolání, postavení, funkce nebo ze zákona, nýbrž jen porušení takové povinnosti, jejíž porušení má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, resp. kdy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (srov. např. č. 11/1964 Sb. rozh. tr.).
Porušením důležité povinnosti při provozu na pozemních komunikacích je zejména takové porušení povinností řidiče motorového vozidla, které se zřetelem na sílu, rychlost, váhu a velikost motorového vozidla může mít za následek vážnou dopravní nehodu a které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá (č. 33/1972 Sb. rozh. tr.). Výpočet všech důležitých povinností řidiče motorového vozidla není možný, poněvadž význam porušení kterékoli řidičské povinnosti je přímo závislý na konkrétní dopravní situaci; lze uvést jen některé typické případy, kdy závadné jednání řidiče je podle judikatury považováno za porušení důležité povinnosti, uložené podle zákona. Především jde o řízení motorového vozidla pod vlivem požitého alkoholu, dále nepřiměřeně rychlou jízdu v zatáčce, jíž se vozidlo dostane do protisměru (č. 57/1960 Sb. rozh. tr.), couvání s nákladním autem na veřejném prostranství při nedostatečné přehlednosti bez zajištění další osobou (č. 17/59 Sb. rozh. tr.), nesledování technického stavu vozidla, zejména účinnosti brzd, o nichž řidič ví, že řádně nefungují (č. 33/61 Sb. rozh. tr., č. 26/62 Sb. rozh. tr.), porušení předpisů o zastavení nebo zmírnění rychlosti jízdy za situace, vytvořené vjezdem na silnici s předností v jízdě, železniční přejezd, nepřehlednou zúženou zatáčku apod. (č. 14/61 Sb. rozh. tr.). Jako porušení důležité povinnosti soudy dále posoudily řízení motorového vozidla osobou, která nemá řidičské oprávnění a pro nedostatek zkušeností jede nepřiměřenou rychlostí, a proto vozidlo nezvládne (č. 61/1978 Sb. rozh. tr.), jízdu řidiče za snížené viditelnosti se silně znečištěnými reflektory a čelním sklem (č. 35/1979 Sb. rozh. tr.), jízdu řidiče, který se plně nevěnuje řízení, ač jede v koloně za jiným vozidlem ve vzdálenosti, která není vzhledem k rychlosti bezpečná (č. 25/1984 Sb. rozh. tr.). O porušení důležité povinnosti šlo také v dalších případech, kdy nehoda byla způsobena bezohlednou jízdou řidiče vůči chodcům nacházejícím se na vyznačeném přechodu nebo hrubě nepřiměřenou rychlostí při jízdě kolem nástupního ostrůvku, na němž bylo více lidí (č. 34/1979 Sb. rozh. tr.), a konečně i nepřiměřenou rychlostí při jízdě přes vyznačený přechod pro chodce, za situace, kdy řidič s ohledem na vozidla stojící před přechodem mohl předvídat, že na přechodu se pohybuje chodec, kterého nesmí ohrozit (č. 24/1984 Sb. rozh. tr.).
Mezi porušením důležité povinnosti a následkem trestného činu musí být příčinná souvislost (srov. přiměř. č. 31/1966 Sb. rozh. tr., č. 5/1962 Sb. rozh. tr. a č. 39/1963 Sb. rozh. tr.).
Porušení důležité povinnosti též musí pro svou závažnost ve smyslu ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. podstatně zvyšovat stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (č. 39/1963 Sb. rozh. tr.).
V posuzovaném případě obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního stupně potvrzených soudem odvolacím porušil ustanovení §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, když přehlédl cyklistku M.Z., v dané chvíli projíždějící křižovatkou, v důsledku čehož došlo ke střetu jím řízeného nákladního vozidla s jmenovanou poškozenou a jejímu vážnému zranění. Vzhledem k výše naznačeným teoretickým východiskům by bylo lze konstatovat, že z formálního hlediska vykazovalo zmíněné jednání obviněného znaky porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona ve smyslu §224 odst. 1, 2 tr. zák., neboť v obecné rovině lze dovodit, že nevěnování se plně řízení motorového vozidla a nesledování situace v silničním provozu je do té míry závažným pochybením, že zpravidla bývá spojeno s dopravními nehodami s vážnými následky na životech a zdraví lidí, případně též na majetku.
Jak však již bylo shora také uvedeno, při posuzování, zda konkrétní jednání konkrétního pachatele naplňuje znak porušení důležité povinnosti ve smyslu §224 odst. 1, 2 tr. zák., je vždy třeba zkoumat, zda byl v tomto jednání dán i potřebný stupeň společenské nebezpečnosti, neboť se zřetelem k ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost . Vztaženo k posuzované věci to znamená, že ne každé porušení ustanovení §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, je automaticky porušením důležité povinnosti (uložené podle zákona). Vždy je nutno důsledně vyhodnotit všechny rozhodné okolnosti každého posuzovaného případu, neboť teprve na tomto základě lze učinit spolehlivý závěr o tom, zda pachatel porušil důležitou povinnost (i z materiálního hlediska).
V daném případě je zřejmé, že soudy nižších stupňů zákonné ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. náležitě neaplikovaly, tedy že se s otázkou materiálního znaku porušení důležité povinnosti dostatečně, přesvědčivě a správně nevypořádaly. Podle názoru Nejvyššího soudu náležitě a vyváženě nevyhodnotily významné okolnosti skutkového děje. Bez patřičného vyhodnocení zejména ponechaly skutečnost, že obviněný vjel do křižovatky až poté, co se rozsvítilo zelené světlo dopravní signalizace – konkrétně zelené plné kruhové světlo znamenající možnost pokračovat v jízdě. Za tohoto stavu obviněný evidentně vycházel z toho, že může křižovatkou bezpečně projet a zjevně neočekával, že by se do prostoru křižovatky mohl dostat ze směru, stran něhož bylo možno důvodně předpokládat, že je zde na semaforu signál s červeným světlem „Stůj“, nějaký účastník silničního provozu. S tím souvisí skutečnost, že obviněnému je třeba z hlediska subjektivní stránky přičítat zavinění pouze ve formě nevědomé nedbalosti [§5 odst. 1 písm. b) tr. zák.], tedy méně závažnou formu nedbalostního zavinění. Zcela bez významu také není (z hlediska posouzení závažnosti jednání obviněného) fakt, že obviněný se do křižovatky rozjížděl běžným (nikoli nějak razantním či jinak nebezpečným) způsobem.
Vedle těchto skutečností je na místě znovu připomenout, že v posuzovaném případě se podle zjištění soudů jednalo ze strany obviněného o přehlédnutí. Nešlo tedy o typický projev bezohlednosti vůči ostatním účastníkům silničního provozu, vědomého či cíleného nerespektování nebo přehlížení zásad bezpečného dopravního provozu, o důsledek riskantnosti či přímo hazardérství. I se zřetelem k těmto okolnostem lze dovodit, že posuzované jednání obviněného nebylo případem porušení základních pravidel silničního provozu [počítaje v to rovněž ustanovení §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích] takové závažnosti (i ve srovnání s příklady shora uvedenými), aby se již jednalo z hlediska citovaného ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. o porušení důležité povinnosti.
Závěr soudů, podle něhož obviněný porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona, proto nemůže obstát. To ovšem nic nemění na správnosti závěru, že to byl právě obviněný, kdo předmětnou dopravní nehodu a její následek (účinek) z nedbalosti zavinil a musí proto nést trestně právní odpovědnost.
Vzhledem k výše rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.] podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 9. 2009, sp. zn. 5 To 423/2009, a rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 2 T 46/2009, a také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Okresnímu soudu ve Vyškově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tedy vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, který bude povinen znovu rozhodnout o vině a trestu obviněného.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný
265n tr. ř.).
V Brně dne 31. března 2010
Předseda senátu:
JUDr.VladimírVeselý