ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.236.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 236/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. března 2010 dovolání, které podal obviněný J.B. , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. O., proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 3. 11. 2009, sp. zn. 6 To 480/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 31 T 2/2009, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 23. 4. 2009, sp. zn. 31 T 2/2009, byl obviněný J. B. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným trestnými činy:
- útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. [v bodě ad 1) výroku],
- výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. [v bodě ad 2) výroku],
- krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), d) tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. [v bodě ad 3) výroku],
- vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. [v bodě ad 4) výroku],
a to vše na podkladě skutkového zjištění, jak je ve výroku rozhodnutí pod body 1) až 4) uvedeno.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §155 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 3. 11. 2009, sp. zn. 6 To 480/2009, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Citované usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu (výroky o vině a trestu) napadl obviněný prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný připomněl, jak ve věci rozhodly soudy obou stupňů. Namítl, že odvolací soud zamítl jeho odvolání přesto, že rozsudek soudu prvního stupně byl postaven na nejasných, neúplných a nesprávných skutkových zjištěních, soud se nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro své rozhodnutí. Nebylo prokázáno, že se staly skutky pod body 1) až 4) výroku rozsudku.
Ke skutku pod bodem ad 1) výroku rozsudku okresního soudu obviněný uvedl, že nesprávné právní posouzení je dáno skutečností, že ani jeden ze zasahujících policistů, kteří jej spoutali a zajišťovali, skutek řádně neviděl. M. K., jenž u něj stál, údajně neviděl téměř vůbec nic. M. U., který se věnoval prověřování jeho osoby v evidenci, viděl pouze periferně. Podle obviněného jsou v jejich výpovědích rozpory. Policista K. uvádí, že byl u skutku přítomen pouze on a kolega U. Ten však tvrdí, že byl přítomen i další policista M. K. Žádný z nich ale neuvedl, že u skutku měl být přítomen i svědek Z. M. Obviněný poznamenal, že tento svědek, a to podle své výpovědi, viděl útok jeho osoby. Při prověrce na místě však uvedl, že se na chodbě bavil ještě s třetím policistou. Je proto téměř nemožné, aby s ohledem na dispoziční řešení chodby (šířka max. 1,5 m) skutek řádně viděl, neboť mezi ním a obviněným museli stát nejméně dva policisté. Tím obviněný zpochybnil, zda ve velmi úzké chodbě svědek Z. M. řádně viděl celý průběh události. Současně připomněl, že žádný z policistů neuvedl, že by skutku byl jmenovaný přítomen. Rovněž namítl nevěrohodnost výpovědi tohoto svědka i obou policistů, kterou lze dovodit i z výpovědi detektiva Kauflandu, J.H., jenž byl v době skutku ve vedlejší záchytové místnosti a k místu události přišel okamžitě. Svědek tvrdil, že obviněný vůbec nebyl spoután. Na základě popsaných skutečností dovolatel vyslovil názor, že není možné, aby spoutaný, značně podnapilý a nejméně dvěma policisty střežený a zajišťovaný, dokázal uchopit ze zdi hasicí přístroj, tento zvednout a zasáhnout jednoho z policistů v tak stísněných prostorách místa skutku, za přítomnosti ještě třetího policisty a detektiva Kauflandu. Podle jeho názoru nebyly existující pochybnosti v průběhu řízení odstraněny a dovozením jeho trestní odpovědnosti došlo k porušení jedné ze zásad trestního práva – zásady in dubio pro reo (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 185/2009 a nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1975/08). Proto soud nemohl dospět k řádnému a správnému právnímu posouzení skutku.
Dále obviněný konstatoval, že spáchání skutku pod bodem ad 2) rozsudečného výroku rozhodnutí soudu prvního stupně popírá. Současně uvedl, že jak poškozenou L. B., tak i ostatními svědkyněmi je skutek popsán téměř shodně, přičemž jeho tvrzení nepotvrdil žádný jiný svědek. Je tedy velmi pravděpodobné, že u tohoto skutku dovolací důvody neexistují.
Ohledně skutku pod bodem ad 3) výroku rozsudku prvostupňového soudu obviněný dovodil nesprávné právní posouzení ze skutečnosti, že pouze jediný svědek J. Z. viděl jeho pokus o vytažení peněženky z kapsy umístěné na zadní části těla M. Ch. Namítl, že jmenovaný však jednoznačně uvedl, že tuto peněženku (číšnický flek) v jeho ruce neviděl. Další svědek R. P. skutek popsal tak, že svědkyně Ch. budila spícího obviněného, který byl po probuzení agresivní, s Ch. se hádali a došlo k fyzickému kontaktu. Neviděl však, že by jí bral peněženku či jí sahal na zadní část těla. Obviněný dodal, že restaurace K. ve Z. byla místem „nižší cenové skupiny“ se „specifickou klientelou“. Uvedl, že v hospodách této kategorie nejsou obdobné incidenty výjimkou a „šáhnutí či plácnutí“ servírky přes zadní část těla je téměř na denním pořádku. Z výpovědi svědka R. P. vyplynulo, že svědkyně Ch. spícího obviněného vulgárně napadla, což vyvolalo jeho negativní reakci. Obviněný tedy vytkl, že jeho následný kontakt se svědkyní nelze považovat ani za pokus trestného činu krádeže. Poznamenal, že se jeví značně nelogické, aby se pouštěl do takového jednání před zraky celé restaurace. Rovněž u tohoto skutku obviněný shledal pochybnosti, které nebyly soudem v průběhu řízení odstraněny a dovozením jeho trestní odpovědnosti došlo k porušení zásady in dubio pro reo. V návaznosti na popsané skutečnosti vyslovit názor, že nebyly-li soudem odstraněny vážné pochybnosti v okolnostech spáchání předmětného skutku, nemohl soud ani dospět k jeho řádnému a správnému právnímu posouzení.
Podle obviněného vyplývá nesprávné právní posouzení skutku pod bodem ad 4) rozsudečného výroku rozhodnutí okresního soudu ze skutečnosti, že jeho trestní odpovědnost soudy dovodily pouze z výpovědi svědkyně M. Ch. a skutečnosti, že je podle názoru soudu agresivní. Poznamenal, že tento skutek je zatížen vysokou trestní sazbou, a nejen proto musí být jeho vina bez jakýchkoliv pochybností prokázána. Svědkyně nejasně a neurčitě vypověděla, že k předmětné události mělo dojít u stánku s občerstvením zvaným „U B.“, a že výhrůžky na ni křičel přede všemi. Uvedla i jméno svědka R. P., dalšího svědka neoznačila. Jmenovaný svědek však u soudu vypověděl, že „neví o tom, že by měl obžalovaný svědkyni Ch. vyhrožovat“ a že si na něj nikdy nestěžovala. Za této situace obviněný konstatoval, že proti sobě směřovala dvě protichůdná tvrzení jeho osoby a svědkyně M. Ch., které je zatíženo řadou rozporů. Jeho výpověď navíc prokazuje svědek R. P., jehož výslech jmenovaná sama navrhla. Za zcela mylné a nepochopitelné obviněný označil tvrzení odvolacího soudu, že výpověď M. Ch. je podpořena svědectvím J. Z. Ten se totiž ke skutku vůbec nevyjadřoval, nijak se jej neúčastnil a ani svědkyně jeho jméno v souvislosti s tímto skutkem neuvedla. I ohledně tohoto skutku tudíž dovolatel shledal pochybnosti, které nebyly soudem odstraněny. Dovozením jeho trestní odpovědnosti došlo k porušení jedné ze zásad trestního práva – zásady in dubio pro reo (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 185/2009 a nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1975/08). Namítl, že soud neodstranil vážné pochybnosti o okolnostech spáchání tohoto skutku, a proto nemohl dospět k jeho správnému právnímu posouzení.
Závěrem dovolání obviněný uvedl, že pochybení v předcházejících řízeních jsou natolik závažná, že je nezbytné využít mimořádného opravného prostředku v rámci dovolání se spravedlnosti soudního procesu. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 3. 11. 2009, sp. zn. 6 To 480/2009, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 23. 4. 2009, sp. zn. 31 T 2/2009, a věc vrátil Okresnímu soudu ve Zlíně k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který připomněl, jak je obviněným uplatněný dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vymezen v zákoně. Konstatoval, že důvod dovolání musí být v mimořádném opravném prostředku skutečně (tj. materiálně, nikoli jen formálně) tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Zdůraznil, že nelze postupovat opačně, tedy tak, že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění soudu prvostupňového i soudu odvolacího. V takovém případě není materiálně, tj. ve skutečnosti, uplatněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, který však v ustanovení §265b tr. ř. pro podání dovolání není uveden. Dovolání může směřovat proti právní kvalifikaci skutku, jak ho soud zjistil, ale nemůže směřovat proti skutkovým zjištěním, ke kterým soudy dospěly, proti hodnocení důkazů, šíři provedených důkazů apod.
V návaznosti na to státní zástupce předně zdůraznil, že obviněný ve své podstatě a v rozporu s hmotně právní povahou dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tvrdí, že soudy obou stupňů při zajišťování a hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu s ustanoveními §2 odst. 5, 6 tr. ř. a domáhá se, aby dovolací soud hodnotil důkazy jiným, pro něj příznivějším způsobem. Současně poukázal na skutečnost, že z vymezení obsahu dovolání v §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn, neboť ve smyslu §265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících konkrétně vymezených důvodů v písmenech a) až l ) ( srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02 a sp. zn. III. ÚS 282/03).
Dále státní zástupce poznamenal, že námitky obviněného, jež směřují proti výroku o vině a trestu z pravomocného rozsudku soudu prvního stupně, by mohly mít z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. význam pouze v případě, pokud by bylo možné dospět k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů činnými v předmětné trestní věci (který však dán není), a pokud by obviněný takový extrémní nesoulad odůvodněně namítl, což neučinil.
Ve vyjádření státní zástupce podtrhl, že obviněný nevytkl napadenému rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, žádnou vadu, která by zakládala některý z důvodů dovolání zakotvených v §265b odst. 1 tr. ř. včetně důvodu, o který svůj mimořádný opravný prostředek opřel. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl s odůvodněním, že bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. a rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanoveních §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř., vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.).
Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný uplatňuje v dovolání výhrady, které jím deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání obsahově nenaplňují. Obviněný namítá, že jeho odsouzení je postaveno na nejasných, neúplných a nesprávných skutkových zjištěních. V případě skutků pod body 1), 3) a 4) výroku o vině v rozsudku okresního soudu poukazuje na výpovědi ve věci vyslechnutých svědků, přičemž v rámci vlastního hodnocení některá svědecká tvrzení zpochybňuje. Současně předkládá Nejvyššímu soudu k posouzení svoje verze průběhu skutkových dějů, které jsou odlišné od skutkových závěrů, k nimž soudy obou stupňů dospěly. Rovněž vytýká, že v soudním řízení nebylo postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo a domáhá se toho, aby dovolací soud hodnotil důkazy jiným, pro jeho osobu příznivějším způsobem. U skutku pod bodem 2) rozsudečného výroku rozhodnutí prvostupňového soudu zvlášť připomíná, že jeho spáchání popřel. Nutno zdůraznit, že všechny vznesené námitky, které jsou v dovolání podrobněji rozvedeny, primárně zpochybňují správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění, přičemž z tvrzených procesních nedostatků (údajné nedodržení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.) obviněný dovozuje vady ve smyslu uplatněného důvodu dovolání. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. V posuzované trestní věci to znamená, že pro dovolací soud jsou rozhodující skutková zjištění, jak jsou popsána ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a podrobně rozvedena v jeho odůvodnění. V dovolání obviněný nenamítá, že tyto skutky, s nimiž se ztotožnil i odvolací soud, byly nesprávně právně posouzeny, nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho výhrady směřují výlučně vůči konečným skutkovým zjištěním, na jejichž podkladě Okresní soud ve Zlíně (následně Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně) učinil právní závěr, že svými jednáními popsanými v rozsudku naplnil všechny zákonné znaky trestných činů útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. [v bodě ad 1) výroku], výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. [v bodě ad 2) výroku], krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), d) tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. [v bodě ad 3) výroku] a vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. [v bodě ad 4) výroku].
Z odůvodnění rozsudku Okresního soudu ve Zlíně plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. S těmito závěry se v odůvodnění napadeného usnesení na str. 2 až 4 ztotožnil, případně je i argumentačně doplnil Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně.
Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uvedených námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. (věc meritorně přezkoumat), přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. března 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k