ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.491.2010.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. května 2010 dovolání, která podali obvinění J. H. , a R. G. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 8 To 465/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 3 T 78/2007, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. H. a R. G. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 9. 2009, sp. zn. 3 T 78/2007, byli obvinění J. H., J.S. a R. G.uznáni vinnými, že
I. obvinění J. H. a J.S.
dne 10. 12. 2006 v době kolem 1.45 hodin v P., ul. U P., před domem na zastávce MHD M. ve směru do centra zaútočili na skupinu poškozených stojících na zastávce tak, že obžalovaný J. H., napadl poškozenou M. B., tak, že ji opakovaně udeřil pěstí do obličeje do oblasti levého oka až poškozená upadla na zem, dále napadl obžalovaný H. poškozeného M. S., který se poškozené B. zastal, tak, že jej udeřil opakovaně pěstí do obličeje, a když poškozený spadl na zem, opakovaně do něho kopal, obžalovaný J.S., rovněž jednou ranou udeřil poškozeného S., dále strčil do poškozeného J. P., který upadl do kolejiště, kde do něho ležícího obžalovaný kopal, a svým výše uvedeným jednáním tak způsobil obžalovaný H. poškozenému S. pohmoždění měkkých tkání obličeje, a to dvě tržné ranky na levém obočí a kořeni nosu, zlomeninu nosu a pohmoždění levého zápěstí, přičemž tato zranění lze ze soudně lékařského hlediska považovat za ublížení na zdraví s tím, že násilí do obličeje, vedené pěstí, sebou neslo hrozbu poranění mozku – otřes, pohmoždění a rovněž při pádu též vznik krvácení pod tvrdou plenu mozkovou – subdurální hematom, a poškozené B. pohmoždění měkkých tkání obličeje v okolí levého oka s tím, že uvedené poranění, které způsobilo pohmoždění obličeje, mohlo vyvolat úrazové postižení mozku – otřes, pohmoždění, případně též, a to zejména po následném pádu na zem, vznik krvácení pod tvrdou plenu mozkovou, subdurální hematom,
II. obvinění J.H., J. S. a R. G.
poté, co nstržm. L. V., služebně zařazený jako inspektor DI OŘ Praha IV, t. č. mimo službu, přítomný na místě skutku popsaného ve výroku č. I, obžalované H. a S. slovy „Policie, nechte toho!“ vyzval, aby zanechali jednání popsaného ve výroku č. I, na nstržm. V. zaútočili tak, že obžalovaný R. G., se k nstržm. V. rozběhl, a když nstržm. V. jeho útok odrazil a srazil jej na zem, rozběhli se k němu obžalovaní H. a S. i zvednuvší se obžalovaný G., když nstržm. V. ustoupil ke dveřím OŘ Policie Praha IV a zazvonil na zvonek, udeřil jej obžalovaný H. baseballovou pálkou do levé ruky pod rameno, následně při pokusu o druhý úder se podařilo nstržm. V. obžalovanému H. pálku vytrhnout a v místě u dveří OŘ Policie Praha IV se šviháním pálky kolem sebe bránil dalším útokům všech třech obžalovaných spočívajících ve snaze obžalovaných nstržm. V. kopnout, udeřit do hlavy, chytit, sebrat mu pálku, a to až do příjezdu PMJ SHMP a DEPA 158A, kdy obžalovaní H. a S. byli policisty za použití donucovacích prostředků zadrženi a obžalovaný G. v útoku pokračoval až do svého zadržení.
Takto zjištěnými skutky podle soudu prvního stupně spáchali:
obvinění J. H. a J. S. trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. (v bodě I. výroku),
obviněný J. H. trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. (v bodě I. výroku),
obvinění J. H., J. S. a R.G. trestný čin útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák. formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. (v bodě II. výroku).
Za tuto trestnou činnost byli odsouzeni:
obviněný J. H. podle §222 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem,
obviněný J. S. podle §155 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let,
obviněný R. G. podle §155 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
Naproti tomu byl obviněný R. G. podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, ve kterém byl podanou obžalobou spatřován jednak trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., jednak trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Proti tomuto rozsudku podali obvinění J. H. a R. G.a státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 odvolání, která byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 8 To 465/2009, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Citované usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu napadli obvinění J. H. a R. G.prostřednictvím obhájců dovoláními.
Obviněný J. H. opřel mimořádný opravný prostředek o dovolací důvody zakotvené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a došlo k zamítnutí jeho opravného prostředku, ačkoliv v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. z důvodu §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Namítl, že skutky pod body I. a II. rozsudku obvodního soudu, jejichž znění zopakoval, byly nesprávně podřazeny pod skutkovou podstatu trestných činů ublížení na zdraví ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák. a útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Obviněný připomněl, že skutek musí být ve výroku rozsudku vyjádřen tak, aby splňoval náležitosti ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. Konstatoval, že v tzv. skutkové větě musí soud uvést všechny zjištěné okolnosti, jež jsou v posuzovaném případě konkrétním obsahem zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, podle které byl čin obviněného právně posouzen. Vyslovil názor, že výroky pod body I. a II. rozsudku soudu prvního stupně tyto požadavky nesplňují. Z popisu skutků nelze z jeho strany dovodit naplnění subjektivní stránky.
Pokud jde o skutek v bodě I. výroku obvodního soudu, tak obviněný v podrobnostech obecně uvedl, jaké skutečnosti musí být prokázány, aby jednání obviněné osoby mohlo být posouzeno jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák. Upozornil, že požadavky na konkrétní popis jednání jsou vyšší v případě, kdy následek u poškozené M. B. nedosahoval ani prostého ublížení na zdraví. Proto bylo nutno vymezit, z jakého důvodu byl uznán vinným těžším trestným činem, byť ve stadiu pokusu. Současně by si musel být nejméně vědom toho, že svým jednáním mohl jmenované těžkou újmu na zdraví ve smyslu znění §89 odst. 7 tr. zák. způsobit a být s tím srozuměn. Obviněný namítl, že tato skutečnost nebyla ve výroku rozsudku vyjádřena a absentuje i v odůvodnění rozhodnutí soudů. Rovněž zpochybnil tvrzení znalce, který by z každého útoku, bez ohledu na jeho průběh a intenzitu, dovozoval možnost vzniku závažnějšího poranění. Dodal, že možnost vzniku těžké újmy na zdraví nelze dovozovat pouze z toho, na kterou část těla bylo útočeno, ale musí být vzaty v úvahu a hodnoceny i další skutečnosti včetně reálnosti a předvídatelnosti vzniku závažnějšího poranění. Z hlediska subjektivní stránky nebylo prokázáno, že by jednal v úmyslu způsobit poškozeným těžkou újmu na zdraví, neboť skutečně vzniklý následek korespondoval s povahou, intenzitou a způsobem provedení útoku. Pro posuzovaný útok je následek ve formě těžké újmy na zdraví spíše netypický, proto je méně reálný a není tedy ani předvídatelný v míře, které by odpovídalo úmyslné zavinění obviněného (viz též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 195/2007).
Dále obviněný konstatoval, že v předmětné době byl značně pod vlivem alkoholu, což bylo prokázáno. Jeho jednání vůči poškozeným osobám nebylo intenzivní, neboť pokud by chtěl skutečně někomu způsobit závažnou újmu na zdraví, nic mu v tom nebránilo, a to nejen s ohledem na svou tělesnou konstituci. K naplnění pokusu trestného činu, jímž byl uznán vinným, nestačí, aby pachatel úmyslně vykonal něco, co způsobilo, nebo mohlo způsobit těžkou újmu, ale je třeba, aby jeho úmysl směřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví. Obviněný namítl, že nic takového nebylo v jeho případě dáno a ani není vyjádřeno v popisu skutku rozsudečného výroku. Dodal, že obecně formulovaná úvaha znalce, má-li být podkladem výroku o vině, musí být vždy důsledně konfrontována s konkrétními okolnostmi posuzovaného případu, aby bylo ověřeno, že to, co je na obecné úrovni potenciální, je v podmínkách konkrétních okolností posuzovaného případu reálné a v potřebné míře předvídatelné. Přitom právě vysoká intenzita síly vynaložené při útoku patří mezi typické okolnosti ukazující na úmysl způsobit těžkou újmu na zdraví, což však v tomto případě zjištěno nebylo. Podle obviněného nevykazoval skutek, jak ho soudy zjistily, znaky pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák., nýbrž ve vztahu k poškozenému M. S. znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a ve vztahu k poškozené M. B. maximálně znaky trestného činu ublížení na zdraví ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §221 odst. 1 tr. zák.
V případě skutku pod bodem II. rozsudku soudu prvního stupně obviněný namítl, že z výroku a ani z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá dostatečný popis jednání, které by naplnilo všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák. Muselo by být minimálně prokázáno, že byl srozuměn s tím, že poškozený L. V. vystupuje jako veřejný činitel a že jednání bylo uskutečněno v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele. I kdyby bylo zjištěno, že jmenovaný užil slova „Policie, nechte toho!“, tak nebylo prokázáno, že by taková slova vnímal jako tvrzení někoho, kdo má být policistou. Ze slov uvedených ve výroku nelze uzavřít, že by poškozený prokazoval svou příslušnost k Policii ČR. Pokud by tato věta byla skutečně pronesena, mohla znamenat, že někde v blízkosti je policie, a aby toho nechali. L. V. se ničím jako policista neprokazoval, neučinil ani výzvu „jménem zákona“, nesdělil ani to, že by byl policistou. Ze slovního projevu nebylo možné dovodit, že by obviněný byl s jeho postavením minimálně srozuměn, tím spíše, když se poškozený na místě zdržoval v civilu a se svou přítelkyní. Podle obviněného není ve výroku rozsudku obvodního soudu popsána subjektivní stránka, jež by zahrnovala jeho vědomí o postavení jmenovaného. Skutek, jak je popsán, tudíž nemůže naplňovat skutkovou podstatu trestného činu, jímž byl uznán vinným. Chybí však i popis toho, v čem byl spatřován znak „působit na výkon veřejného činitele“.
V dovolání obviněný poznamenal, že znakem skutkové podstaty trestného činu podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák. je užití násilí a úmysl působit na výkon pravomoci veřejného činitele. Oba tyto znaky skutkové podstaty musí být zjištěny a ve výroku rozsudku popsány. V posuzovaném případě však byl znak skutkové podstaty – úmysl působit na výkon pravomoci veřejného činitele – konstatován toliko v právní větě výroku rozsudku, nikoli ve skutkové větě výroku. Nejde pouze o „administrativní“ vadu rozhodnutí, ale že zmíněný znak skutkové podstaty nebyl zjištěn, přičemž jeho naplnění je v odůvodnění rozsudku konstatováno de facto pouze z toho, že i mimo službu je policista oprávněn konat služební zákrok. Ve vztahu k obviněnému by muselo být i zjištěno, že věděl o takovém služebním zákroku a že útočil v úmyslu na něj působit. Obviněný vytkl, že není zřejmé, k čemu měl soudem konstatovaný úmysl jeho osoby směřovat, resp. k jakému konkrétnímu výkonu a na jaké konkrétní pravomoci svěřené tomuto veřejnému činiteli podle zákona měl v úmyslu působit. Zdůraznil, že vytýkaný znak skutkové podstaty absentuje v tzv. skutkové větě výroku rozsudku a nebyl soudem ani zjištěn, natož prokázán. Jeho existenci nelze dovodit ani z odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dodal, že pokud výroku a odůvodnění rozhodnutí neodpovídají provedené důkazy, je výrok v extrémním nesouladu se skutkovým stavem zjištěným z procesně použitelných důkazů a v takovém případě ani nelze hovořit o naplnění subjektivní stránky jednáním obviněného. Rovněž právní věta neodpovídá popisu skutku.
Z popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 8 To 465/2009 i předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 9. 2009, sp. zn. 3 T 78/2007 a věc vrátil prvoinstančnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný R. G. opřel dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V této souvislosti shledal především jako nesprávné zjištění soudu, podle něhož se měl dopustit útoku na příslušníka Policie ČR v postavení veřejného činitele.
V dovolání obviněný uvedl, že soud posoudil postavení L. V. podle §7 odst. 2 tehdy účinného zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, jehož znění ocitoval. Současně v podrobnostech připomněl, na základě jakých skutečností soud prvního stupně dospěl k závěru, že se dopustil trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák. S tímto právním posouzením vyslovil nesouhlas. Konstatoval, že policista jedná v postavení veřejného činitele podle §89 odst. 9 tr. zák. i v případě, když provede služební zákrok z důvodů uvedených v §2 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 283/1991 Sb., v době mimo službu, pouze jsou-li splněny další podmínky tohoto zákona (§7 odst. 2, §10 odst. 1, 2, 3), jež v daném případě nebyly naplněny. Upozornil, že tyto podmínky vyplývající z ustanovení §10 odst. 1, 2, 3 zákona č. 283/1991 Sb., jehož znění připomněl, soud zcela opomněl. V návaznosti na to namítl, že jednání L. V. nenaplňovalo zákonem vyžadované prokázání příslušnosti k Policii ČR, neboť se měl prokázat služebním průkazem či odznakem služby kriminální policie. Uvedl, že k prokázání se tímto způsobem měl dostatek času již při jednání spoluobviněných J.H. a J.S. na tramvajové zastávce. Ze skutkových zjištění vyplývá, že poškozený byl po celou dobu jejich jednání na místě přítomen. Zákon č. 283/1991 Sb. explicitně podmiňoval v §10 odst. 3 přípustnost použití ústního prohlášení „policie“. Podle tohoto ustanovení policista prokazoval svoji příslušnost k policii pouze ve výjimečných případech, kdy okolnosti případu neumožňovaly příslušnost prokázat jiným způsobem. Za daného skutkového stavu však o výjimečný případ užití ústního prohlášení příslušnosti k policii nešlo. Obviněný poznamenal, že zmíněný zákon sám extenzivní výklad použití ústního prohlášení „policie“ nepřipouští. V opačném případě by to mělo za následek libovůli užití ústního prohlášení příslušnosti k policii. Takto použitý institut ve značné míře spojený s donucovacími prostředky by vnášel poměrně velkou míru právní nejistoty účastníků případných konfliktů. Soud proto neměl jeho jednání kvalifikovat jako trestný čin útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák., neboť poškozený řádně neprokázal příslušnost k Policii ČR, neměl postavení veřejného činitele a nebyl subjektem požívajícím ochrany veřejného činitele.
Dále obviněný odkázal na příslušnou pasáž na str. 7 prvního zrušujícího usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2008, sp. zn. 8 To 316/2008, kterou ocitoval. Konstatoval, že podle právního názoru odvolacího soudu, byl obviněný sám napaden poškozeným, který dokonce připustil, že se domníval, že má být napadena jeho přítelkyně. Ve druhém zrušujícím usnesení ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 8 To 240/2009, odvolací soud na straně 7 uvedl, že L. V. se bránil kopancům všech tří obžalovaných, což je však v rozporu s tím, co uvedl sám poškozený, že dovolatel neměl pálku, nikoho nekopal ani nebil pěstmi. Rovněž dodal, že není zřejmé, jak se soud vypořádal s hodnocením subjektivní stránky uvedeného trestného činu, když poškozený L.V. byl v civilním oděvu a nikoli v uniformě, neprokazoval se služebním odznakem, toliko slovním vyjádřením „Policie, nechte toho!“ Z uvedených právních názorů odvolacího soudu, závazných pro prvostupňový soud, podle obviněného plyne, že nenapadl poškozeného (ani nezaútočil na jinou osobu), ale byl sám sražen (napaden) poškozeným a podle vyjádření samotného poškozeného, který měl být s ohledem na závěr obvodního soudu na místě v postavení veřejného činitele, domnělý útok dokonce nesměřoval na něj, ale na jeho přítelkyni, která však v postavení veřejného činitele nemohla být. Z popisu skutku v bodě II. výroku rozsudku obvodního soudu ze dne 21. 9. 2009 navíc vyplývá, že předmětné jednání mělo být kvalifikováno maximálně jako trestný čin útoku na veřejného činitele ve stadiu pokusu, když je uvedeno, že obvinění se snažili poškozeného kopnout, udeřit do hlavy, chytit, sebrat mu pálku. Obviněný uzavřel, že skutková zjištění učiněná v průběhu dokazování nedávají soudu podklad pro právní posouzení jeho jednání jako trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák. ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Podle obviněného byla též porušena zásada zákazu reformace in peius. Uvedl, že napadený rozsudek je již v pořadí třetím rozhodnutím ve věci, přičemž předchozí rozhodnutí (zejména ze dne 31. 3. 2009) neobsahovalo u jeho osoby (v souladu s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2008) popis skutku ve vztahu k napadení L. V. Jelikož ani v jednom případě státní zástupce nepodal odvolání v jeho neprospěch do výroku o vině, obsahuje poslední rozhodnutí soudu prvního stupně oproti předchozím rozhodnutím rozšířený popis skutku a jednání u jeho osoby. Tím byl porušen zákaz reformace in peius.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 8 To 465/2009 a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc tomuto soudu k projednání a rozhodnutí.
K podaným dovoláním se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
Ohledně obviněného J. H. státní zástupce shrnul dosavadní průběh řízení a uplatněné dovolací námitky. Konstatoval, že dovolání je podáno z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. a zdůraznil, že je shledal zjevně neopodstatněným. Připomněl, že skutkovými zjištěními, jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim dospěly v řádně vedeném trestním řízení a způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedl, že ze skutkové věty v bodě I. výroku rozsudku obvodního soudu vyplývá, že obviněný použil násilí postupně vůči poškozené M. B., kterou opakovaně udeřil pěstí do obličeje do oblasti levého oka, až upadla na zem. Poté opakovaně udeřil pěstí do obličeje poškozeného M. S., který se jí zastal, až upadl na zem, kde do něj opakovaně kopal. Z téže skutkové věty dále plyne, jaká zranění oba poškození fakticky utrpěli a jaká zranění jim v důsledku napadení reálně hrozila. Z odůvodnění rozsudku je zřejmé, že zatímco oba poškození jsou normální tělesné konstituce, je obviněný J. H. mohutné postavy o hmotnosti cca 130 kg. Za této situace státní zástupce poznamenal, že obviněný si byl svých tělesných proporcí vědom, a byl si též vědom toho, že pro způsobení nějakého závažnějšího zranění poškozeným nepotřeboval ani žádnou zbraň. Účinek fyzického násilí si ověřil nejprve u poškozené M. B., která po jeho ranách upadla na zem, což zopakoval i v případě poškozeného M. S., do kterého v době, kdy ležel na zemi, opakovaně i kopal. Podle státního zástupce svědčí popsané jednání nepochybně o srozumění obviněného ublížit oběma poškozeným, a to způsobem, který má charakter těžké újmy na zdraví podle §89 odst. 7 tr. zák. Soudem použitou právní kvalifikaci skutku proto označil za správnou.
Pokud jde o skutek v bodě II. rozsudečného výroku rozhodnutí soudu prvního stupně státní zástupce zdůraznil, že povinnost policisty zakročit i v době mimo službu vyplývá z ustanovení §7 odst. 2 zákona č. 283/1991 Sb., v tehdy účinném znění a existence takové povinnosti je široké veřejnosti notoricky známa. Na počátku zákroku je policista povinen se jako policista prokázat, přičemž podle §10 odst. 2 téhož zákona postačí i ústní prohlášení „Policie“, což nstržm. L. V. splnil. Použít výzvu „Jménem zákona“ je třeba jen tehdy, pokud to okolnosti zákroku umožňují, o čemž lze v posuzovaném případě s ohledem na nedostatek času pochybovat. Služební zákrok spočíval již v pronesení výzvy „nechte toho“, čehož byli útočníci povinni uposlechnout. Pokud místo toho reagovali napadením policisty, šlo o jednání směřující přímo proti výkonu jeho pravomoci. Podle státního zástupce neobstojí argument, že citované prohlášení nemuselo být nutně pochopeno jako prohlášení policisty, ale případně jako varování před blízkostí orgánů Policie ČR. V té době totiž žádný konflikt mezi obviněnými a nstržm. L. V. neprobíhal, takže pokud by jeho prohlášení obvinění považovali za varování, reagovali by zřejmě různě od ignorování takového prohlášení přes poděkování za včasné varování až po útěk z místa činu. Pokud však na to reagovali fyzickým napadením jmenovaného, nemohli k tomu mít jiný důvod, než že jeho prohlášení považovali za vážně míněné a napadli ho právě proto, že je to policista a v jejich jednání jim svou výzvou brání.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., jenž byl obviněným uplatněn podle jeho druhé alternativy, státní zástupce uvedl, že by mohl být relevantním důvodem dovolání toliko v případě, že by v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím byl naplněn některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Protože námitky obviněného označil ve vztahu k předchozímu řízení za zjevně neopodstatněné, lze tento závěr vztáhnout i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Ve vyjádření k dovolání obviněného R. G., který uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupce připomněl vznesené dovolací námitky. Zopakoval, že povinnost policisty zakročit i v době mimo službu vyplývá z ustanovení §7 odst. 2 zák. č. 283/1991 Sb., v tehdy účinném znění, přičemž taková povinnost je široké veřejnosti notoricky známa. Policista je na počátku zákroku povinen se jako policista prokázat a postačí i ústní prohlášení „Policie“ (§10 odst. 2 téhož zákona), což poškozený splnil. Výzvu „Jménem zákona“ je třeba použít jen v případě, kdy to okolnosti zákroku umožňují, o čemž lze v dané věci s ohledem na nedostatek času pochybovat.
Státní zástupce podotkl, že obvodní soud učinil skutková zjištění, že konflikt postupně eskaloval, přičemž v prvotní fázi proti poškozenému nstržm. L. V. nesměřoval. Za logické označil skutečnost, že jmenovaný, a to vzhledem na pokročilou noční dobu a očekávanou fyzickou převahu útočníků, vyčkával, zda se konflikt neuklidní bez jeho přičinění a do konfliktu se vložil až v situaci, kdy bylo zřejmé, že konflikt sám neustane. V té době však již neměl dostatek času na představení se služebním průkazem příslušníka Policie ČR (pokud ho vůbec měl sebou, neboť u hlavního líčení na tuto okolnost dotázán nebyl). Konflikt skončil až zákrokem uniformované hlídky Policie ČR. V této fázi již dodatečné předkládání služebního průkazu nstržm. L. V. pachatelům postrádalo jakýkoliv smysl a opodstatnění, neboť v této době ani proti pachatelům sám nezasahoval. Státní zástupce upozornil, že služební zákrok jmenovaného spočíval již v pronesení výzvy „nechte toho“, čehož byli útočníci povinni uposlechnout. Pokud místo toho reagovali napadením policisty, šlo o jednání směřující přímo proti výkonu jeho pravomoci. Prohlášení poškozeného o jeho příslušnosti k Policii ČR muselo být pochopeno jako prohlášení policisty. V té době žádný konflikt mezi obviněnými a jeho osobou neprobíhal, takže pokud by jeho prohlášení obvinění považovali za žert či za varování před blízkostí policejní hlídky, reagovali by jinak. Jelikož na toto reagovali jeho fyzickým napadením, nemohli k tomu mít jiný důvod, než že jeho prohlášení považovali za vážně míněné a napadli ho právě proto, že je to policista a v jejich jednání jim svou výzvou brání. Státní zástupce připomněl, že trestný čin útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák. je dokonán již užitím násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele. Popis skutku ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku svědčí o dokonání činu a nikoliv o pouhém pokusu ve smyslu §8 odst. 1 tr. zák. V odsuzujícím rozsudku je násilné jednání obviněného R. G.vůči nstržm. L. V. popsáno podrobněji než v předchozích odsuzujících rozsudcích, přestože k jejich zrušení nedošlo na základě odvolání státního zástupce podaného v jeho neprospěch proti výroku o vině. Nerespektování zákazu „reformationis in peius“ není v souladu s žádným dovolacím důvodem podle §265b tr. ř. Současně státní zástupce uvedl, že podrobnější popis jednání obviněného ve skutkové větě neodporuje dříve učiněným skutkovým zjištěním, vyjádřeným však toliko v odůvodnění daného rozhodnutí a na právní kvalifikaci skutku proto neměl žádný vliv, neboť ohledně společného napadání poškozeného nstržm. L. V. všemi třemi obviněnými nedoznal popis skutku v průběhu doby žádných změn.
V závěru vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. obě podaná dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněná a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud hodlal učinit jiné rozhodnutí, vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádných opravných prostředků předně shledal, že dovolání obviněných J. H. a R. G. jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána oprávněnými osobami [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
V souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., který v podání obviněný J. H. uplatnil, je zapotřebí uvést, že patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho v případě odvolání opravný prostředek zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. (bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již výslovně vzala zpět) nebo odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř. (pro nedostatek náležitosti obsahu odvolání), aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky.
U obviněného J. H.však o takový případ nejde, neboť Městský soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku – odvolání jmenovaného rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§254 tr. ř.). Za této situace lze dovolací důvod podle §265b odst. l písm. l ) tr. ř. uplatnit, byl-li v řízení předcházejícím rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který uplatnili oba obvinění , je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
V dovolání obvinění J. H.a R. G. v podrobnostech vznáší výhrady ohledně svého jednání, a to prvně jmenovaný, že skutková věta pod bodem I. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nenaplňuje znaky pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák. a oba obvinění vytýkají, že skutková věta pod bodem II. výroku o vině téhož rozsudku nenaplňuje znaky trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák. ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Jelikož uplatněné námitky obsahově naplňují uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak Nejvyšší soud posuzoval, zda napadená soudní rozhodnutí jsou zatížena tvrzenými právními vadami.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví .
Podle §89 odst. 7 písm. e) tr. zák. se těžkou újmou na zdraví rozumí jen vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění . Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví poškození důležitého orgánu .
Z ustanovení §8 odst. 1 tr. zák. vyplývá, že jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Podle §4 písm. a), b) tr. zák. platí, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
Ve stručnosti je zapotřebí připomenout, že k naplnění trestného činu podle §222 odst. 1 tr. zák. nestačí, aby pachatel úmyslně vykonal něco, co způsobilo těžkou újmu na zdraví, ale je třeba, aby jeho úmysl též směřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví (srov. rozhodnutí č. 19/1963 Sb. rozh. tr.). Pro závěr, že těžká újma na zdraví byla způsobena úmyslně, však není nutné, aby pachatel chtěl způsobit právě takové poranění. V tomto ohledu postačuje zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek a byl s tím srozuměn, když na takové srozumění lze usuzovat zejména z povahy použitého nástroje, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení, z místa na těle poškozeného, kam útok směřoval a z pohnutky činu. Dále je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým způsobem či předmětem bylo útočeno, a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo.
Pokus trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák. pouze vyvolává nebezpečí, že k poruše nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem dojde, avšak nikdy se u něj nerozvine příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem požadovaným u dokonaného trestného činu, neboť pachatel tento následek z důvodu absence dokonání deliktu nezpůsobil. Pachatel je za pokus trestně odpovědný přesto, že nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, přičemž v tomto směru trestní zákon požaduje, aby jednání, jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, bylo trestné, i když nedošlo k následku, neboť pokus představuje bezprostřední nebezpečí způsobení tohoto následku.
Aplikujeme-li výše rozvedené obecné argumenty na posuzovaný případ, nelze než dospět k závěru, že výhrady obviněného J. H. , které se týkají právního posouzení jeho jednání jako trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., nemohou obstát.
Z tzv. skutkové věty, jak je popsána v bodě I. výroku o vině v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 a rozvedena v jeho odůvodnění, plyne fyzický útok obviněného J.H. předně vůči poškozené M. B., kterou opakovaně udeřil pěstí do obličeje do oblasti levého oka, až poškozená upadla na zem. Dále napadl poškozeného M. S., který se jmenované zastal, a to způsobem, že jej opakovaně udeřil pěstí do obličeje. Když poškozený spadl na zem, opakovaně do něho kopal. Svým jednáním obviněný způsobil poškozeným poranění, přičemž jeho fyzickým útokem mohlo dojít k mnohem závažnějším zraněním, jak jsou všechny tyto skutečnosti uvedeny v popisu skutku (viz citace příslušného výroku na str. 1 tohoto usnesení dovolacího soudu).
Pokud jde o posouzení mechanismu vzniku a závažnosti poranění, která poškození M. B. a M. S.při napadení jednáním obviněného J. H. utrpěli, tak prvostupňový soud vycházel ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, jenž vypracoval Prof. MUDr. Ivan Bouška, CSc. (č. l. 78 až 89 tr. spisu), který své závěry stvrdil a doplnil výpovědí u hlavního líčení. Z tohoto důkazu vyplývají skutečnosti popsané na str. 9 a 10 rozsudku soudu prvního stupně. Bylo zjištěno, že poškozená M. B. utrpěla pohmoždění měkkých tkání v okolí levého oka, které se projevovalo přítomností krevní podlitiny. Nebylo shledáno úrazové postižení centrálního nervového systému, ani zlomenina lebky. Poranění poškozené sice nelze ze soudně lékařského hlediska hodnotit jako újmu na zdraví, znalec však uvedl, že pohmoždění obličeje mohlo vyvolat úrazové postižení mozku – otřes, pohmoždění, případně též, a to zejména po následném pádu na zem, vznik krvácení pod tvrdou plenu mozkovou – subdurální krvácení. K takovému poranění by mohlo dojít i při použití síly, která vedla ke vzniku zjištěných poranění. K otřesu či pohmoždění mozku by násilí nejspíše vyžadovalo použití větší intenzity. V případě poškozeného M. S. znalec uvedl, že jmenovaný utrpěl pohmoždění měkkých tkání obličeje, a to dvě tržné ranky na obličeji – jednu v levém obočí a další na kořeni nosu. Dále byla u poškozeného diagnostikována zlomenina nosních kostí a pohmoždění kloubu na levém zápěstí. Poranění mozku nebylo prokázáno. Zranění bylo ošetřeno sešitím a byl doporučen klidový režim a tlumení bolesti. Podle znalce lze u těchto zranění usuzovat na léčbu v trvání cca l až 2 týdny, i když hojení zlomených nosních kostí trvá cca 4 týdny, lze připustit pracovní neschopnost v trvání 1 až 2 týdny. Poranění poškozeného byla způsobena tupým násilím, které působilo menší plochou a větší silou do oblasti levé očnice a kořene nosu, možná i opakovaně. Ohledně vzniku poranění lze připustit poškozeným udávané kopání do hlavy. Újma na zdraví u poškozeného je ze soudně lékařského hlediska ublížením na zdraví. Znalec rovněž konstatoval, že násilí do obličeje vedené pěstí s sebou neslo hrozbu vzniku poranění mozku – otřes, pohmoždění a při pádu rovněž vznik krvácení pod tvrdou plenu mozkovou – subdurální hematom. K tomu ale nedošlo. Subdurální krvácení nemusí být spojeno vždy s úderem větší intenzity. Pokud následuje pád na tvrdou podložku, může k takovému krvácení dojít. Výše uvedená vážná porucha zdraví – poškození důležitého orgánu (mozku) mohla podle znalce nastat zejména při pádu poškozených a naražení hlavou na tvrdou podložku, nikoliv při pouhé „facce“. V řízení zjištěná intenzita násilí mohla vést k tomu, že poškození upadli na zem.
V odůvodnění rozsudku Obvodní soud pro Prahu 4 k jednání obviněného J. H. mimo jiné konstatoval: „…musel si být vědom své značné fyzické převahy (váží 130 kg) zejména pak vůči B., přesto vedl opakované údery pěstí do oblasti obličeje, do blízkosti očí, tedy do hlavy, kde i naprostý laik ví, že je zde životně důležitý orgán – mozek. Z prokázaných skutečností, kdy obžalovaný H.vedl údery do hlavy poškozených takovou silou, že je srazil na zem, a následně i do poškozeného S.kopal, lze mít za to, že byl minimálně srozuměn se skutečností, že takovým jednáním může způsobit těžkou újmu na zdraví poškozených. Obžalovaný tedy jednal minimálně ve formě nepřímého úmyslu.“ (vše na str. 12 až 13 rozsudku prvostupňového soudu).
Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Obvodní soud pro Prahu 4 (následně v odvolacím řízení i Městský soud v Praze) v rozporu s trestním zákonem, když obviněného J. H. uznal vinným, a to kromě trestného činu výtržnictví podle §202 odst. l tr. zák. (v tomto směru nebyly v dovolání vzneseny žádné výhrady) i trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. l tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., neboť skutková zjištění učiněná ve věci objasňují všechny potřebné okolnosti pro aplikovanou právní kvalifikaci skutku. Je zřejmé, že v důsledku popsaného fyzického napadení poškozený M. S. utrpěl nejen výše citovaná poranění, která jsou ublížením na zdraví ve smyslu trestního zákona, ale jednáním obviněného jeho osobě a též M. B. reálně hrozilo poranění mnohem závažnější, jak bylo ve znaleckém posudku popsáno a je vyjádřeno v tzv. skutkové větě rozsudečného výroku o vině, jež by bylo těžkou újmou na zdraví podle §89 odst. 7 písm. e) tr. zák. K jeho způsobení přitom nedošlo jen shodou okolností, a to na vůli obviněného zcela nezávislých. Nebylo sice prokázáno, že obviněný měl úmysl takové závažné poranění poškozeným způsobit, ale s ohledem na způsob, intenzitu napadení a místa na těle, kam jeho opakované údery pěstí a u poškozeného M. S. dokonce i kopy směřovaly, tak ve smyslu ustanovení §4 písm. b) tr. zák. věděl, že napadeným může těžkou újmu na zdraví způsobit, a pro případ, že ji způsobí, byl s tím srozuměn. Správnému právnímu posouzení odpovídá i tzv. právní věta ve výroku o vině v rozsudku prvostupňového soudu.
Dále Nejvyšší soud posuzoval, zda skutek, jak je popsán v bodě II. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a rozveden v jeho odůvodnění, byl ohledně obviněných J.H. a R. G. správně právně posouzen. Současně je však nutno předeslat, že oba obvinění uplatnili též námitku, v rámci které zpochybňují ve věci učiněná skutková zjištění, a to ohledně jejich vědomosti, že nstržm. L. V. učinil k jejich osobám zmíněnou výzvu jako policista. Jak již bylo řečeno, v tomto směru nelze napadená rozhodnutí přezkoumávat. To platí i pro výtku obviněného R. G., kterou zpochybňuje svoji účast na napadení jmenovaného.
Trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí ten, kdo užije násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele.
Podle §9 odst. 2 tr. zák. platí, že byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé) .
Ve stručnosti lze připomenout, že násilím ve smyslu §155 tr. zák. je mimo jiné jednání proti tělu napadeného, při němž je použito fyzické síly. Nevyžaduje se však, aby takovým jednáním bylo způsobeno ublížení na zdraví. K naplnění pojmu užití násilí nestačí však samo o sobě jen uchopení napadeného za oděv a zacloumání jím. Proto musí soud v každém konkrétním případě posoudit veškeré okolnosti případu a dovodit, zda jde o užití násilí směřujícího proti tělu napadeného (srov. rozhodnutí č. 22/1966 Sb. rozh. tr.). V případě, že jednáním pachatele k ublížení na zdraví dojde, jde o okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §155 odst. 2 písm. b) tr. zák. Násilí však musí být užito vždy v souvislosti s výkonem pravomoci veřejného činitele. Může být spácháno přímo na veřejném činiteli nebo na jiné osobě, eventuálně i na věci, přičemž pachatel musí jednat s úmyslem ovlivnit výkon pravomoci veřejného činitele nebo musí jít ze strany pachatele o odplatu za to, jak veřejný činitel svou pravomoc vykonával nebo vykonává. Z časového hlediska musí užití násilí při jednání, které je uvedeno v §155 odst. 1 písm. a) tr. zák. buď předcházet výkonu pravomoci, nebo k němu musí dojít při výkonu pravomoci. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmysl.
Spolupachatelství předpokládá jednak spáchání trestného činu společným jednáním a dále úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 15/1967, č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Úmysl spolupachatelů zahrnuje jak jejich společné jednání, tak i sledování společného cíle (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem). Spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání.
Podle §89 odst. 9 tr. zák. platí, že veřejným činitelem je volený funkcionář nebo jiný odpovědný pracovník orgánu státní správy a samosprávy, soudu nebo jiného státního orgánu nebo příslušník ozbrojených sil nebo bezpečnostního sboru, soudní exekutor při výkonu exekuční činnosti, sepisování exekutorských zápisů a při činnostech vykonávaných z pověření soudu podle zvláštního předpisu, pokud se podílí na plnění úkolů společnosti a státu a používá přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena. Při výkonu oprávnění a pravomocí podle zvláštních právních předpisů je veřejným činitelem také fyzická osoba, která byla ustanovena lesní stráží, vodní stráží, stráží přírody, mysliveckou stráží nebo rybářskou stráží. K trestní odpovědnosti a ochraně veřejného činitele se podle jednotlivých ustanovení trestního zákona vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s jeho pravomocí a odpovědností. Funkcionář nebo jiný odpovědný pracovník státního orgánu, samosprávy, ozbrojených sil nebo ozbrojeného sboru cizího státu se za těchto podmínek považuje za veřejného činitele, pokud tak stanoví vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána .
Podle §2 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších právních předpisů (dále v tomto odstavci jen „zákon“ a v rozhodnutí jen „zákon č. 283/1991 Sb.“, jenž byl účinný do 31. 12. 2008, zrušen a nahrazen zákonem č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky), policie plní tyto úkoly:
a) chrání bezpečnost osob a majetku,
b) spolupůsobí při zajišťování veřejného pořádku, a byl-li porušen, činí opatření k jeho obnovení.
Ze znění §7 odst. 2 zákona plyne, že policista je i v době mimo službu povinen v mezích tohoto zákona provést služební zákrok, popřípadě učinit jiné opatření k provedení služebního zákroku, zejména vyrozumět nejbližší policejní útvar, je-li páchán trestný čin nebo přestupek, kterým je bezprostředně ohrožen život, zdraví nebo majetek.
Podle §10 odst. 1 zákona platí, že policista je povinen při výkonu své pravomoci prokázat svou příslušnost k policii, pokud to povaha a okolnosti služebního zákroku nebo služebního úkonu dovolují.
Z ustanovení §10 odst. 2 zákona vyplývá, že příslušnost k policii prokazuje policista služebním stejnokrojem a identifikačním číslem, služebním průkazem, odznakem služby kriminální policie nebo ústním prohlášením „policie“.
Podle §10 odst. 3 věty první zákona platí, že ústním prohlášením „policie“ prokazuje policista svou příslušnost k policii pouze ve výjimečných případech, kdy okolnosti služebního zákroku neumožňují tuto příslušnost prokázat služebním stejnokrojem, služebním průkazem nebo odznakem služby kriminální policie.
Z tzv. skutkové věty, jež je uvedena pod bodem II. rozsudečného výroku o vině v rozhodnutí soudu prvního stupně, je zřejmé, že nstržm. L. V. byl přítomen na místě, kde docházelo obviněnými J. H. a J.S. k fyzickému napadání poškozených M. B. a M. S. (viz výrok o vině téhož rozsudku). Proto bylo ve smyslu ustanovení §7 odst. 2 zákona č. 283/1991 Sb. jeho povinností, a to jako příslušníka Policie ČR, i v době mimo službu, provést v mezích zákona služební zákrok, neboť byl páchán trestný čin, kterým bylo bezprostředně ohroženo zdraví napadených osob. Ostatně existence takové povinnosti je široké veřejnosti notoricky známa, jak ve vyjádření k dovolání důvodně připomněl i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Pokud nstržm. L. V., který byl v této době v civilním oděvu, učinil ve vztahu k jmenovaným obviněným výzvu „Policie, nechte toho!“ , je zjevné, že jednal v souladu s ustanoveními §10 odst. 1, 2, 3 věty první zákona č. 283/1991 Sb., a to i s ohledem na ustanovení §2 odst. 1 písm. a), b) téhož zákona. Okolnosti na místě události lze označit za výjimečné. Byly zde osoby páchající násilnou trestnou činnost a vůči nim zakročující v civilním oblečení nstržm. L.V. Tudíž šlo o okolnosti odůvodňující ústní prohlášení „policie“ ve smyslu zmíněného ustanovení zákona spojené s výzvou „nechte toho!“ (srov. rovněž znění §9 odst. 1 zákona č. 283/1991 Sb.). Již touto výzvou došlo k realizaci služebního zákroku. Následně byl nstržm. L. V.všemi třemi obviněnými (J. H., J. S. a R. G.) fyzicky napaden způsobem, jak je ve výroku rozsudku popsáno a v jeho odůvodnění rozvedeno. V této souvislosti prvostupňový soud v rozhodnutí konstatoval: „…všichni tři obžalovaní se k poškozenému společně rozeběhli a společně jej i napadli. Přestože jednání obžalovaného H. dosáhlo prokazatelně vyšší intenzity, než tomu bylo u ostatních obžalovaných, nevybočilo toto jednání z rámce společného útoku všech tří obžalovaných. Obžalovaní v útoku pokračovali i poté, co se poškozený zmocnil baseballové pálky, a byl tak schopen se efektivně bránit.“ Soud prvního stupně rovněž zdůraznil: „Z výpovědi poškozeného vyplývá, že svou příslušnost k Policii ČR opakovaně ústně prokazoval. Nejprve tak učinil ve chvíli, kdy obžalovaní H. a S. útočili na poškozené na tramvajové zastávce a poškozený chtěl, aby tohoto zanechali, načež následovalo první jednání ze strany obžalovaného G. Poté poškozený svou příslušnost prokazoval i během útoku obžalovaných na jeho osobu před budovou policejního ředitelství.“ Obvodní soud k činu obviněných podtrhl: „…byli si vědomi, že útočí (užívají násilí) na policistu, který provádí služební zákrok. Přesto svou agresi obrátili proti němu, aby mu tak ve služebním zákroku zabránili. „…obžalovaní jednali v úmyslu působit na výkon pravomoci poškozeného jako veřejného činitele“ (vše na str. 13 rozsudku soudu prvního stupně).
Nejvyšší soud konstatuje, že poškozený nstržm. L. V. postupoval v souladu s výše uvedenými ustanoveními tehdy účinného zákona o Policii České republiky a jednal v postavení veřejného činitele podle §89 odst. 9 tr. zák. Byl tudíž osobou (subjektem) požívající ochrany veřejného činitele. Nelze přehlédnout, že v průběhu události, kdy jmenovaný opakovaně svou příslušnost k Policii ČR slovně prokazoval, byl nucen se útoku obviněných bránit. Důvodem napadení jeho osoby obviněnými byla evidentně jím pronesená výzva – služební zákrok – ohledně zanechání páchání protiprávního jednání, přičemž jejich fyzický útok směřoval proti výkonu této pravomoci. Ze skutkových zjištění vyplývají okolnosti, které naplňují v jednání obviněných J. H. a R. G. všechny zákonné znaky trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák. včetně zavinění ve formě úmyslu přímého ve smyslu znění §4 písm. a) tr. zák., který spáchali ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., neboť společným jednáním užili násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele. Úmysl obviněných – spolupachatelů zahrnoval jak jejich společné jednání, tak i sledování společného cíle (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem v ustanovení §155 tr. zák.). Nelze akceptovat názor obviněného R. G., že mohlo dojít maximálně k pokusu předmětného trestného činu ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 tr. zák., neboť skutková zjištění takovou právní kvalifikaci rozhodně neumožňují. Správnému právnímu posouzení předmětného skutku odpovídá ve výroku o vině v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 i tzv. právní věta.
S právním posouzením obou skutků se odvolacím řízení v napadeném usnesení důvodně ztotožnil též Městský soud v Praze. Námitky, které v tomto směru byly v dovoláních obviněnými J. H. a R.G. formálně relevantně uplatněny, proto nelze akceptovat.
Výtka obviněného R. G., podle které došlo u jeho osoby k nerespektování zákazu „reformationis in peius“, nenaplňuje nejen jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání. Nejvyšší soud však považuje za potřebné poznamenat, že s názorem obviněného nelze souhlasit. Zákaz změny k horšímu ve smyslu §259 odst. 4 tr. ř. nebrání odvolacímu soudu v tom, aby z podnětu odvolání podaného výlučně ve prospěch obžalovaného doplnil ve výroku svého rozsudku (§259 odst. 3 tr. ř.) popis rozhodných skutkových zjištění tak, aby v něm byly obsaženy též skutečnosti vyjadřující zákonem požadované znaky skutkové podstaty toho trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným již rozsudkem soudu prvního stupně, které soud prvního stupně sice vzal za prokázané, avšak výslovně je neuvedl ve výrokové části rozsudku. Jestliže se v takovém případě doplnění popisu skutku neprojeví zpřísněním jeho právní kvalifikace, zvětšením rozsahu a závažnosti následků apod., pak se tím nijak nezhoršuje postavení obviněného (viz rozhodnutí č. 38/2006-II. Sb. rozh. tr.) . Tento právní názor se uplatní i v případě, kdy odvolací soud zruší z důvodu odvolání podaného výlučně ve prospěch obviněného napadený rozsudek a podle §259 odst. 1 tr. ř. vrátí věc soudu prvního stupně. Současně je z obsahu trestního spisu zřejmé, že ohledně odvolání, které podal obviněný R. G., šlo právě o takovou vadu rozsudku.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněných J. H. a R. G. odmítl jako zjevně neopodstatněná. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. května 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k