ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.714.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 714/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. června 2010 o dovolání, které podal obviněný V. L., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. 2 To 13/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 48 T 7/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 48 T 7/2007, byl obviněný V. L. (dále jen „obviněný“) uznán vinným [v bodech I.) a II.)] pokusem trestného činu vydírání podle §8 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“) k §235 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 tr. zák. jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „I.) po vzájemné domluvě s dnes již odsouzenými S. D., J. K., a M. K., v úmyslu získat finanční prostředky, se vydával za příslušníka Policie ČR a pokusil se vydírat F. K., soukromého podnikatele , kdy odsouzený M. K. telefonicky v době kolem 16.00 hodin dne 29. 7. 2004 F.K. oznámil, že je kpt. J. z Policie ČR z Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu a že má vyjít ven na parkoviště před svým rekreačním střediskem B. - S., což poškozený učinil, kdy mu obžalovaný V. L. v uniformě policisty představil odsouzeného M. K. jako pána z kriminálky a odešel, zatímco odsouzený S. D. zůstal s vozidlem Škoda Felicia v blízkosti B. a odsouzený M. K. sdělil F.K., že je kpt. J., předložil mu služební průkaz a oznámil mu, že má být vydírán skupinou osob z Moldávie, Ukrajiny a Albánie, neboť je o něm známo, že je movitý člověk a že pokud se vyděrač ozve, má ho ihned kontaktovat na jeho mobilní telefonní číslo, přičemž dne 1. 8. 2004 v době kolem 20.30 hodin F. K. telefonoval odsouzený J. K. jako neznámý muž - vyděrač - a po poškozeném požadoval nachystání peněz do zítřejšího dne, a když poškozený zavěsil, zavolal odsouzený J. K. opět a vyhrožoval fyzickou likvidací rodiny, což F. K. ihned oznámil odsouzenému M. K. alias kpt. J., který mu sdělil, že o tomto již ví, že nemusí mít strach a nemá nikomu nic říkat, aby se akce nepokazila, jen ho má pouze kontaktovat v případě dalšího telefonátu od vyděrače, načež F. K. se rozhodl uzavřít restauraci a tuto opustit ve čtyřech vozidlech i se syny a ostatním personálem, přičemž při odjezdu z restaurace na cestě směrem na H. jim vjelo do cesty vozidlo Peugeot, tmavší barvy, které jim zpomalovalo jízdu a na odbočce B. U. H. odjelo směrem na H., kdy po příjezdu do trvalého bydliště F.K. zjistil, že se kolem domu pohybují nějaké osoby, což telefonicky oznámil odsouzenému M. K.alias kpt. J., jenž ho ujistil, že má vše pod kontrolou a že zavolá zítra ráno, kdy skutečně dne 2. 8. 2004 v 9.06 hodin odsouzený M. K. alias kpt. J. zavolal F. K. a ujistil se, že poškozený nikomu nic o probíhajících událostech neřekl, přičemž poškozený F. K. pojal nedůvěru v toto počínání a dne 2. 8. 2004 se dostavil na policii věc oznámit a ještě téhož dne v 17:51 hod. byl F. K.opětovně telefonicky kontaktován odsouzeným J. K., kdy pod pohrůžkou fyzické likvidace jeho rodiny bylo po něm požadováno 20 mil. Kč, což v 17.56 hodin F. K. telefonicky oznámil odsouzenému M. K. alias kpt. J. a sdělil mu, že tolik peněz v žádném případě nemá, a od tohoto okamžiku nebyl již F. K.nikým kontaktován,
II.) po vzájemné domluvě s dnes již odsouzenými S. D., J. K., a M. K., v úmyslu získat finanční prostředky, se vydával za příslušníka Policie ČR a pokusil se vydírat J. S., soukromého podnikatele, kdy se dne 3. 8. 2004 v době kolem 17.00 hodin s J. S. setkali v místě jeho trvalého bydliště, přičemž sem přijeli vozidlem Škoda Felicia, modré barvy, a odsouzený S.D. v policejní uniformě poté, co se J. S. dostavil k brance svého domu, se ho dotázal na jméno, uvedl jeho rodné číslo a představil mu muže v civilním oděvu, kterým byl obžalovaný V. L., jako policistu z kriminální služby, kdy tento s J. S. dále hovořil již o samotě v garáži domu, přičemž obžalovaný V.L. mu sdělil, že je z Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, že mají informaci o chystaném vydírání jeho osoby tzv. L.b., a to v nejbližších dnech a hodinách, kdy J. S. obdržel telefonní číslo na policistu jménem kpt. J. a s ním měl být v kontaktu, načež odsouzený S. D. i obžalovaný V. L. odjeli a J. S. poté volal odsouzenému M. K. alias kpt. J. a tento mu sdělil podrobnosti k předpokládanému vydírání jeho osoby s tím, že od J. S. je očekávána maximální spolupráce s vyděrači ve smyslu telefonických hovorů s nimi a přistoupení na jejich požadavky, přičemž je vše policií, ošetřeno a J. S. může přispět k zlikvidování této vyděračské skupiny, kdy téhož dne v době kolem 24.00 hodin bylo J. S. telefonicky sděleno odsouzeným J. K.jako neznámým mužem - vyděračem - na pevnou linku, že se má připravit na požadavek velkých peněz, a to nejméně 1 mil. Kč, jinak bude zlikvidován on a jeho rodina, což J. S. oznámil vzápětí telefonicky odsouzenému M. K. alias kpt. J., kdy J. S. začal sám vyvíjet aktivity k ochraně své rodiny, přičemž v dopoledních hodinách dne 4. 8. 2004 byl telefonicky vyzván odsouzeným M. K. alias kpt. J. ke schůzce v 11.00 hodin v pizzerii na nám. b. S. v P., kdy se J.S. setkal s obžalovaným V. L. a s tímto odešel do restaurace C. a sem se dostavil po chvíli odsouzený M. K., který se představil jako kpt. J. a J. S. sdělil, že bude muset předat vyděračům finanční částku řádově přes milion korun, kdy má vyděračům vyhovět, neboť policie bude celou věc monitorovat, případně, že může J. S. předat peníze jejich člověku - policistovi, jenž by je předal vyděrači, přičemž J. S. projevil nesouhlas a údiv nad tímto postupem, kdy sdělil, že sám bude kontaktovat jiné policejní složky, aby si ověřil správnost postupu, přičemž téhož dne v době kolem 20.00 hodin odsouzený M. K. alias kpt. J. opětovně telefonicky kontaktoval J. S. a ověřoval si, zda J. S. s nikým o probíhajících záležitostech nehovořil“.
Za tento trestný čin byl obviněný podle §235 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. 2 To 13/2010, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci (a proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně) podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ve svém mimořádném opravném prostředku namítl, že rozsudek nalézacího soudu porušuje základní zásady trestního řízení podle §2 odst. 1, 4, 5, 6 tr. ř. a zásady spravedlivého a objektivního procesu. Prohlásil, že výroky soudu jsou v příkrém rozporu s důkazy, nepřiměřené a neadekvátní všem okolnostem případu při skutečném posouzení věci podle zajištěných důkazů a ve všech souvislostech, jak toto vyžaduje zákon. Podle jeho názoru soud své rozhodnutí neopřel o skutečné důkazy, ale pouze předložil pochybnosti, přičemž sám vytvořil verzi, kterou odůvodnil své stanovisko, když řada jím tlumočených tvrzení nezazněla vůbec, nebo zazněla s jiným obsahem. Zdůraznil, že nalézací soud neměl a nezajistil žádný konkrétní důkaz o jeho vině a že závěr o jeho vině vychází ze spekulací a domněnek. V této souvislosti poznamenal, že v rámci použitelných důkazů nezazněl jediný výrok spoluobviněných či poškozených, který by konstatoval, že on (obviněný) vydíral, vyhrožoval, požadoval peníze nebo k čemukoliv kohokoliv nutil. Podotkl, že průkaznost takového jednání je však základem důkazu o jeho vině ve smyslu rozsudku.
Rovněž argumentoval, že adekvátně nebyla prokázána subjektivní stránka viny, tedy skutečnost, že by o vydírání věděl. Podotkl, že domněnky soudu nelze považovat za důkazy, resp. že se ve smyslu důkazů nedopustil vydírání, a tedy skutková podstata tohoto trestného činu nemohla být jeho jednáním naplněna.
Dále obviněný upozornil, že byl jediný, kdo ve věci od počátku vypovídal, kdo svoji výpověď opakoval u soudu, kdo byl nápomocen orgánům činným v trestním řízení při objasnění věci. Přitom zhodnotil, že ve srovnání s tresty uloženými dalším spoluobviněným (K., K., D.) nebylo toto ve vztahu k jeho trestu zohledněno. Konstatoval, že na rozdíl od dalších spoluobviněných je mu kladena za vinu účast toliko na dvou případech vydírání z celkem pěti, popř. že při srovnání s důkazy zajištěnými vůči spoluobviněným stran jejich účasti na trestné činnosti a jejím rozsahu, lze označit trest uložený jeho osobě za absurdní. K tomu ještě uvedl, že jakákoliv námitka nalézacího či odvolacího soudu, že jde o trest při samé spodní hranici trestní sazby stanovené za tento trestný čin, nemůže obstát jako objektivní, neboť jednak vina nebyla prokázána ve smyslu požadavků zákona, jednak existují i jiná ustanovení trestního zákona s jinou trestní sazbou, která soud mohl zvážit, když srovnával účast jednotlivých spoluobviněných na předmětné trestné činnosti.
V neposlední řadě poznamenal, že odvolací soud sice nepovažoval důvody jím uplatněné v odvolání za důležité, nicméně že je to věc názoru. Podle jeho mínění nalézací soud pochybil ve svém výroku o vině i trestu a odvolací soud poté bez vážnějšího přístupu k věci odvolání zamítl a své stanovisko opřel o odůvodnění rozhodnutí soudu nalézacího v podstatě s tím, že toto je v souladu se zákonem. Akcentoval, že soulad se zákonem má však být nejenom v kvantitě odůvodnění, ale zejména v kvalitě důkazů a tyto v daném případě nejsou, resp. rozhodně nejsou adekvátní rozhodnutí obou soudů.
Vzhledem k těmto skutečnostem obviněný vyjádřil přesvědčení, že rozhodnutí obou soudů spočívá na nesprávném právním i hmotně právním posouzení jeho jednání, a navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí vázanému na právní názor Nejvyššího soudu.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Vyložil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž zdůraznil, že předmětem posouzení je skutek tak, jak jej zjistil soud prvního, resp. druhého stupně, a nikoli jak se jeho zjištění domáhá dovolatel. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Nepřichází tudíž v úvahu opírat dovolání o námitky proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod.
Následně státní zástupce konstatoval, že z obsahu předmětného dovolání je zřejmé, že v rozporu s hmotně právní povahou uplatněného dovolacího důvodu obviněný polemizuje se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů (přitom nejen formálně, ale i fakticky namítá porušení §2 odst. 5, 6 tr. ř., protože popírá ta skutková zjištění, o která soudy obou stupňů opíraly odsuzující rozsudek) a domáhá se tak zjištění jiných (pro obviněného příznivějších) skutkových okolností, než ke kterým dospěl soud nalézací, se kterými se ztotožnil i soud odvolací. Zdůraznil, že závěr o formě zavinění (§4 tr. zák., §5 tr. zák.) je závěrem právním, vycházejícím ze skutkových zjištění soudů, která vyplývají z provedeného dokazování a jejichž přezkoumání se s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze domáhat. Podle jeho názoru obviněný zaměřil dovolání právě proti způsobu hodnocení důkazů a proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem právního závěru o jeho zavinění (tedy proti tomu, zda obviněný „o vydírání skutečně věděl“), nikoli proti tomu, že by toto zjištění nenaplňovalo zákonné znaky zavinění. Prohlásil, že právo na spravedlivý proces, jehož se obviněný rovněž dovolává, není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 681/04).
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ani námitky obviněného, že nebyly řádně posouzeny okolnosti důležité pro stanovení druhu trestu a jeho výměry. K tomu státní zástupce poznamenal, že skutkovou okolností zakládající ve vztahu k výroku o trestu jiné nesprávné hmotně právní posouzení může být např. otázka, zda byly dva trestné činy (skutky), spáchány ve vícečinném souběhu a zda tedy za okolností uvedených v §35 odst. 2 tr. zák. přichází v úvahu uložení souhrnného trestu za oba trestné činy, nebo zda je mezi nimi vztah recidivy a za každý trestný čin je třeba uložit trest samostatný. Obdobně se jedná o jiné nesprávné hmotně právní posouzení i v případě pochybení při ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu (srov. např. rozhodnutí č. 22/2003, č. 36/2004 Sb. rozh. tr., a viz Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu/C.H. BECK, č. 6/2004 - T 701), nikoliv však argument, že nebyly splněny podmínky pro uložení nepodmíněného trestu, jako tomu je v nyní přezkoumávaném dovolání. Výrok o trestu (nejde-li o trest odnětí svobody na doživotí) lze napadnout dovoláním především z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (obviněným v daném případě neuplatněného), který se ovšem vztahuje jen na případy, kdy byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl uložen trest mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, což je situace, která v předmětné trestní věci rovněž nenastala. I kdyby výrokem o trestu byl porušen §23 odst. 1 tr. zák. o účelu trestu a §31 odst. 1, 2 tr. zák. o obecných zásadách pro ukládání trestu, nebo nebylo přihlédnuto k polehčujícím okolnostem zakotveným v §33 tr. zák., není to dovolacím důvodem, pokud byl uložen přípustný druh trestu a pokud jeho výměra byla stanovena v rámci zákonné trestní sazby (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Státní zástupce uzavřel, že obviněný napadenému usnesení, jakož i řízení, jež předcházelo jeho vydání, nevytkl žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání, zakotvených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl. Poznamenal přitom, že toto rozhodnutí může Nejvyšší soud učinit v neveřejném zasedání, aniž by k tomu byl nutný souhlas nejvyšší státní zástupkyně. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyslovil státní zástupce souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. 2 To 13/2010, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky směřují výhradně právě do oblasti trestního procesu a skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká právě nesprávné hodnocení důkazů, porušení základních zásad trestního řízení podle §2 odst. 1, 4, 5, a 6 tr. ř., porušení práva na spravedlivý proces a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení provedených důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (zejména tvrdí, že nebyla prokázána skutečnost, že by o vydírání věděl). Toliko z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 1, 4, 5 a 6 tr. ř. Obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku napadá primárně správnost relevantních skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, porušení základních zásad trestního řízení podle §2 odst. 1, 4, 5, a 6 tr. ř., porušení práva na spravedlivý proces a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Dále je třeba konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ten obviněný ani neuplatnil), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně uvést usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněného směřující proti uloženému trestu odnětí svobody pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř.) podřadit. Nad tento rámec lze stručně dodat, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. června 2010
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý