ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.738.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 738/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. srpna 2010 o dovoláních, která podali obvinění P. A . , a A. M . , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 7. 2009, sp. zn. 9 To 295/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 3 T 106/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných P. A. a A. M. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. 3 T 106/2008, byl obviněný P. A. [v bodě 1)] uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“) a [v bodě 2)] trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a obviněná A. M. byla uznána vinnou [v bodě 2)] trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a [v bodě 3)] trestným činem řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. a trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „1) obžalovaný P. A. sám dne 12. 3. 2004 s úmyslem sebe obohatit podal na pobočce Č. s. a.s. žádost o poskytnutí úvěru s požadovaným limitem 150.000,- Kč, kdy při podání žádosti předložil potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu zaměstnance, kde je uvedeno, že P. A., data shora, je v pracovním poměru na dobu neurčitou u živnostníka M. M. - specializovaný obchod, s výší průměrného měsíčního pracovního příjmu 23.826,- Kč, i přesto, že u uvedené firmy nebyl nikdy zaměstnán, přičemž na základě tohoto nepravdivého údaje mu byla žádost o úvěr ze strany Č. s. a.s. schválena, a následně došlo téhož dne k uzavření Úvěrové smlouvy na jejímž základě mu byl vyplacen úvěr ve výši 159.150,- Kč, dne 28. 12. 2007 zaplatil mimořádnou platbu ve výši 50.000,- Kč a do současné doby neuhradil žádnou další platbu, čímž způsobil Č. s. a.s. škodu ve výši nejméně 109.150,- Kč,
2) obžalovaní P. A., S. Š. a A. M. v přesně nezjištěné době nejméně od konce měsíce srpna 2007 do 20. 2. 2008 v P.- Z., okr. P.-j., v rodinném domku užívaném obžalovaným Š., nejméně obžalovaní A. a Š. po vzájemné dohodě opakovaně v přesně nezjištěném počtu případů vyrobili přesně nezjištěné množství metamfetaminu - pervitinu, přičemž při domovní prohlídce dne 20. 2. 2008 byla v uvedeném rodinném domku zajištěna mimo jiné skleněná nádoba s obsahem hnědé viskózní kapaliny s vykrystalizovanou látkou o celkové hmotnosti 392,4 gramu, ve které byl zjištěn metamfetamin 65,3 % čistoty představující 256,2 gramu čisté báze metamfetaminu, který je zařazen do seznamu II. mezi psychotropní látky uvedené v příloze 5 zákona č. 167/1998 Sb. v platném znění, přičemž obžalovaná A. M. nakupovala suroviny za účelem výroby metamfetaminu pervitinu a tyto poté předávala obžalovaným, dále bylo při domovní prohlídce nalezeno laboratorní sklo, zejména baňky, nálevky, teploměry, hustoměr, chemické látky, zejména hydroxid sodný, kyselina orthofosforečná, jód, fosfor, patřící obžalovanému Š.,
3) obžalovaná A. M. sama dne 20. 2. 2008 kolem 18.15 hod. mezi obcemi Ř. a P., okr. P.-j., řídila po silnici II. třídy osobní automobil zn. BMW 525 TDS, přičemž v prostoru křižovatky u P. byla kontrolována hlídkou Policie ČR, přičemž vozidlo řídila přesto, že jí byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 5. 12. 2005 sp. zn. 6 T 102/2005, který nabyl právní moci dne 14. 3. 2006, uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 4 let a pozbyla tak řidičské oprávnění“.
Pokud jde o obviněného P. A., bylo stran trestného činu ad 1) podle §37 tr. zák. upuštěno od uložení souhrnného trestu ve vztahu k trestu, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 2. 4. 2007, sp. zn. 6 T 27/2004. Za trestný čin ad 2) byl jmenovaný obviněný podle §187 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to věcí v rozsudku blíže specifikovaných, které byly zajištěny při domovní prohlídce dne 20. 2. 2008 v rodinném domu v P. – Z., provedené PČR OŘ PJ SKPV OOK Plzeň pod ČVS: ORPJ-1150/TČ-71-2007, a zapsány pod položkami 14), resp. 12). Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný P.A. zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody Č. s. a.s. částku ve výši 109.150,- Kč.
Obviněná A. M. byla za trestné činy ad 2) a 3) podle §187 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazena do věznice s ostrahou.
Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněného S. Š.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění P. A. a A. M. rozhodl Krajský soud v Plzni. Rozsudkem ze dne 16. 7. 2009, sp. zn. 9 To 295/2009, k odvolání obviněného P. A. podle §258 odst. 1 písm. d), f) odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně tohoto obviněného zrušil ve výroku o trestu propadnutí věci a dále ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného P. A. zavázal k povinnosti zaplatit podle §228 odst. 1 tr. ř. na náhradě škody Č. s. a.s. částku 97.150,- Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. tuto společnost odkázal se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §256 tr. ř. odvolání obviněné A. M. zamítl.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni podali obvinění P. A. a A. M. dovolání, přičemž oba uplatnili dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), l ) tr. ř. a obviněný P.A. pak ještě dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný P.A. v odůvodnění svého dovolání namítl, že nebylo řádně zajištěno jeho právo na spravedlivý proces a že v jeho neprospěch došlo k porušení celé řady ustanovení trestního řádu, zejména §2 odst. 5, §36 a §89. Poznamenal, že odvolací soud z podnětu jeho odvolání mohl tyto vady řízení před soudem prvního stupně napravit postupem podle §258 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. a podle §259 odst. 1 tr. ř., to však neučinil. Podle jeho mínění tímto nesprávným postupem došlo k naplnění dovolacího důvodu ve smyslu §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Prohlásil, že shora vytčené procesní vady pak vedly k rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně, která spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném právním posouzení a odůvodňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Za stěžejní důvod dovolání však označil porušení práva na obhajobu, resp. nezajištění přítomnosti obhájce při prvotních úkonech v dané trestní věci v přípravném řízení [viz §265b odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Následně rozvedl, že zásadním procesním pochybením policejního orgánu bylo nezajištění účasti obhájců dne 21. 2. 2008 u prvního výslechu obviněných po zahájení trestního stíhání. Akcentoval, že důvod nutné obhajoby u jeho osoby a spoluobviněných M. a Š. byl dán jednak předpokládaným vazebním stíháním, jednak i právní kvalifikací jednání, pro které byli stíháni. Uvedl, že trestní stíhání bylo zahájeno pro trestný čin podle §187 odst. 1 tr. zák., přestože již od počátku (s ohledem na množství drogy zajištěné při domovní prohlídce dne 20. 2. 2008) bylo zcela jasné, že bude vedeno pro spáchání kvalifikované skutkové podstaty podle §187 odst. 1, 2 tr. zák. Policejní orgán před započetím prvního výslechu neumožnil obviněným zvolení či ustanovení obhájce, čímž došlo k zásadnímu porušení práva na obhajobu. Policejní orgán měl nejprve povinnost zajistit všem obviněným zvolení či ustanovení obhájců a až poté měl přistoupit k vyšetřovacím úkonům. V návaznosti na to obviněný P.A. dovodil, že výpovědi obviněných z přípravného řízení do doby ustanovení obhájců či možnosti zvolení obhájce jsou nepoužitelné, resp. není možné na jejich obsah ani následně odkázat. Po zvolení či ustanovení obhájců měl policejní orgán správně postupovat tak, že měl všechny obviněné znovu kompletně vyslechnout ke všem okolnostem, které souvisely s projednávanou trestní věcí, a nikoli nechat obviněné pouze odkázat na předchozí procesně nepoužitelné protokoly o výslechu obviněných. Jestliže však policejní orgán takto nepostupoval, soud prvního stupně nesmí odkazovat na nepoužitelné protokoly z přípravného řízení a vycházet z nich při rozhodování o vině a trestu.
Dále obviněný P. A. argumentoval, že soudy nižších stupňů zaujaly k námitkám obhajoby zcela rozdílná stanoviska, ze kterých však oba vyvodily chybné závěry o tom, že prvotní výpovědi obviněných jsou procesně použitelné. Upozornil, že soud prvního stupně zhodnotil výslechy obviněných konané dne 21. 2. 2008 jako procesně nepoužitelné, ale jelikož spoluobviněná M. odkázala na obsah procesně nepoužitelné výpovědi během následné procesně použitelné výpovědi, logicky vyvodil zhojení této vady. Soud prvního stupně tedy souhlasil s námitkou obhajoby týkající se chybné právní kvalifikace jednání obviněných na samém počátku trestního stíhání, a to s ohledem na nález velkého množství drogy. Odvolací soud pak souhlasil, že procesní použitelnost výpovědí obviněných je zcela zásadní problém a ztotožnil se s názorem obhajoby, že nelze zhojit předmětnou procesní vadu tím, že v další procesně použitelné výpovědi obviněný(á) pouze odkáže na obsah výpovědi neprocesní. Soud druhého stupně ovšem nesdílel názor soudu nalézacího, že došlo k chybné právní kvalifikaci, jelikož údajně pro hodnocení jednání obviněných kvalifikovanou skutkovou podstatou nebyl důvod, proto nebyl ani důvod uvažovat o nutné obhajobě při prvních výsleších. Takový názor obviněný označil za mylný s tím, že rozhodujícím důkazem pro zahájení trestního stíhání bylo provedení domovní prohlídky u spoluobviněného Š., kde bylo nalezeno více jak 400 g látky, ve které byl již dne 20. 2. 2008 pomocí testovací soupravy zjištěn metamfetamin. V této souvislosti poznamenal, že podle judikatury k právní kvalifikaci jednání podle §187 odst. 2 písm. a) tr. zák. postačuje, jestliže se jedná o nezákonné nakládání s metamfetaminem - pervitinem přesahujícím množství 10 g tzv. čisté báze, resp. že v předmětném trestním řízení byli zapojeni specialisté na drogovou trestnou činnost z řad policie, tedy osoby, které z praxe bezpečně vědí, kolik čistého pervitinu může přibližně obsahovat nalezená látka o hmotnosti 400 g. Prohlásil, že i kdyby tato látka obsahovala jen 10 % čistého pervitinu, kvalifikovanou hranici 10 g by přesahovala čtyřikrát (s ohledem na množství nalezené látky v dané trestní věci nemohlo být pochyb o tom, že čisté báze metamfetaminu bude více než 10 g). Vyjádřil přesvědčení, že osoby pověřené vyšetřováním předmětné trestné činnosti, bezpochyby profesionálové, musely bezpečně vědět, že se bude jednat o trestní řízení pro kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu podle §187 odst. 1, 2 tr. zák. a v řízení bude nutná obhajoba.
Obviněný P. A. akcentoval, že i kdyby orgán činný v trestním řízení byl na pochybách, zda se bude jednat o nutnou obhajobu či nikoli, musí vždy zvolit postup takový, aby právo na obhajobu bylo plně zachováno a rozhodnuto v této otázce ve prospěch stíhané osoby, tedy v mezních případech nutné obhajoby včas ustanovit obhájce, resp. dát prostor ke zvolení obhájce na plnou moc, než takovéto rozhodnutí nechat z jakéhokoli důvodu na později (viz např. rozhodnutí č. 2/1978 Sb. rozh. tr.).
Podle jeho slov bylo rovněž s ohledem na nedostatečně zjištěný skutkový stav jednání obviněných chybně právně kvalifikováno, když zásadní chybou v právní kvalifikaci bylo posouzení jednání jako spolupachatelství. Na toto pochybení soudu dále navázala chybná právní kvalifikace jednání jeho osoby. Vyslovil názor, že soudy měly posuzovat jednání obviněných samostatně a u všech zjišťovat konkrétní míru zavinění a trestní odpovědnost.
K námitce porušení §2 odst. 5 a §89 tr. ř. obviněný P. A. uvedl, že v daném případě nebyl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, že soud hodnotil důkazy jednostranně v podstatě v jeho neprospěch a že během trestního řízení nebylo jakkoli prokázáno, že se podílel na výrobě drog či že s nimi jakýmkoli způsobem nakládal. Namítl, že během řízení nebyl ustanoven jediný svědek, který by měl od něho pervitin odebírat, že předměty určené k výrobě omamných a psychotropních látek patřily spoluobviněnému Š. a byly uskladněny v nemovitosti, kterou jmenovaný spoluobviněný obýval. On a spoluobviněný Š. byli sice při domovní prohlídce zadrženi, avšak nikoli v místnosti, kde se nacházela provizorní laboratoř. Prohlásil, že o tom, že by se ve sklepě vyráběly drogy, povědomí neměl a prokázáno mu to nebylo, resp. že jeho spojování s danou věcí pouze z důvodu, že byl v minulosti trestně stíhán v souvislosti s výrobou drog, nemůže bez dalších důkazů obstát. Dodal, že podle zásady in dubio pro reo je třeba, aby soud opřel své rozhodnutí o vině o jednoznačně zjištěná a bezpečně prokázaná fakta a nikoli o pouhou pravděpodobnost či spekulaci, tam, kde nelze bezpečně určit, která z variant skutkového zjištění odpovídá realitě, zvolil tu, která je pro obžalovaného příznivější. Uzavřel, že není-li zde naprosto ucelený řetěz důkazů jak přímých, tak nepřímých pro bezpečný závěr, že skutek, který je předmětem trestního stíhání spáchal on, je nutno jej obžaloby zprostit.
Z těchto důvodů obviněný P. A. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 7. 2009, sp. zn. 9 To 295/2009, a podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl ve věci sám tak, že ho obžaloby Okresního státního zastupitelství Plzeň-město podané pro trestný čin podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. v celém rozsahu zprostí.
Obviněná A. M. ve svém mimořádném opravném prostředku namítla [stran ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř.], že pro část přípravného řízení neměla obhájce, ač jej z důvodu zřejmých okolností nasvědčujících spáchání trestného činu s kvalifikovanou skutkovou podstatou s hranicí trestní sazby do deseti let mít měla, a to již od samého počátku trestního stíhání. Nepřítomností obhájce v počátku přípravného řízení bylo podle ní významně zasaženo do jejího práva na obhajobu podle §2 odst. 13 tr. ř. a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Poznamenala, že taková nepřítomnost obhájce nutně vede k závěru o procesní nepoužitelnosti některých výpovědí z přípravného řízení, že této eventuality si byly oba soudy vědomy, nicméně dovodily, že její právo na obhajobu nebylo dotčeno a že se jedná o výpovědi procesně použitelné. Tyto závěry soudů odmítla. Zrekapitulovala, že dne 20. 2. 2008 byla zadržena v osobním motorovém vozidle nedaleko domu v obci P. – Z., když současně v rámci prováděné domovní prohlídky dotčené nemovitosti byla nalezena mj. skleněná varná mísa a v ní značné množství (392,4g) hnědé krystalické látky. Tato látka byla bezprostředně po nálezu otestována pomocí testovací soupravy a bylo zjištěno, že obsahuje metamfetamin. Devět hodin po svém zadržení v procesně nepoužitelné výpovědi uvedla, že před svým zadržením vyloupala deset beden obsahující léky Nurofen Stop Grip a popsala, kam uložila tři obaly od beden těchto léků. Tři bedny, stejně jako obaly od jednotlivých balení a plat byly následně nalezeny. Zdůraznila přitom, že celkem se jednalo o 24.560 ks tablet, tj. celkem 1.036,8 g pseudoefedrinu. Dovodila pak, že pokud testovací souprava indikovala přítomnost metamfetaminu v hnědé krystalické látce a současně měl policejní orgán informace, jaké množství léků bylo patrně užito k výrobě této látky, mohl již při zahájení trestního stíhání usoudit na kvalifikovanou skutkovou podstatu podle §187 odst. 2 písm. a) tr. ř., aniž by musel čekat na závěry odborného vyjádření z kriminalistické chemické expertizy. Podotkla, že byl-li snad policejní orgán jen trochu na pochybách ohledně množství účinné látky obsažné v hnědé krystalické látce, a tedy právní kvalifikace skutku, měl od počátku použít kvalifikaci s vyšší trestní sazbou, a tedy jí zajistit plný výkon práva na obhajobu, zejména obhájce (viz rozhodnutí č. 2/1978 Sb. rozh. tr.), Prohlásila, že namísto toho policejní orgán zcela účelově zahájil její trestní stíhání pro základní skutkovou podstatu podle §187 odst. 1 tr. zák. a začal provádět jednotlivé procesní úkony, zejména výslechy všech tehdy obviněných osob. Obhájce jí ustanovil až na základě jejího vzetí do vazby o dva dny později, kdy však již byla provedena většina úkonů.
Dále [k ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.] obviněná A. M. argumentovala, že rozhodnutí o zamítnutí odvolání předpokládá, že předchozí napadené rozhodnutí, řízení mu předcházející i hodnocení důkazů je shledáno zcela bezvadné a že tato názorová shoda mezi soudem první instance a soudem odvolacím by měla být patrná zejména z odůvodnění obou rozsudků. To však v konkrétním případě není pravda. Zdůraznila, že soud prvního stupně přišel s úvahou o zhojení procesně nepoužitelných výpovědí tím, že po ustanovení obhájce a následné změně právní kvalifikace uvedla, že na předchozích výpovědích nemá, co by změnila, zatímco odvolací soud dal za pravdu jejímu tvrzení, když uvedl, že procesní použitelnost výpovědi obžalovaných představuje zásadní problém, popř. že pokud snad v minulosti na svoji procesně nepoužitelnou výpověď jen odkázala, nemohlo dojít ke zhojení dané procesní vady a nebylo možno tuto výpověď užít pro účely hodnocení důkazů. Přitom právě ony procesně nepoužitelné výpovědi představovaly základní usvědčující důkazy v její neprospěch. Poznamenala, že odvolací soud vyvrátil hypotézu soudu prvního stupně stran procesní použitelnosti jejích dřívějších výpovědí a tuto pak sám nahradil konstrukcí, že nebylo objektivně možné již od počátku trestního stíhání použít kvalifikovanou skutkovou podstatu podle §187 odst. 2 písm. a) tr. zák. s tím, že k okamžiku zahájení trestního stíhání nebyly s ohledem na provedenou domovní prohlídku žádné jednoznačné důkazy pro zahájení trestního stíhání pro přísnější právní kvalifikaci. Stran namítané nesprávnosti tohoto závěru odkázala na skutečnosti rozvedené k §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Uzavřela, že s ohledem na výše uvedené je zřejmé, že odvolací soud nemohl postupovat s odkazem na §256 tr. ř. a její odvolání jako nedůvodné zamítnout, když sám dal za pravdu jí podanému odvolání stran procesní nepoužitelnosti důkazů.
Vzhledem k těmto skutečnostem obviněná A. M. navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že soud prvního stupně otázku legálnosti prvotního výslechu obviněných M. a Š. (obviněný A. výpověď k věci odmítl) vyřešil chybně, neboť na jedné straně připustil, že policejní orgán vycházel z nesprávné právní kvalifikace a měl tedy obviněným umožnit účast obhájce u vyšetřovacích úkonů, na druhé straně však pokládal tuto vadu za zhojenou tím, že obviněná M. (resp. i obviněný Š.) dodatečně potvrdili správnost původní výpovědi. Naopak odvolací soud na tuto výhradu obou dovolatelů reagoval způsobem, který lze z pohledu ochrany práva obviněného na obhajobu akceptovat. Policejní orgán totiž skutečně během prvotních úkonů neměl objektivně zjištěno množství omamné látky nalezené při domovní prohlídce. Na toto množství nebylo možno usuzovat bez provedení náležité analýzy nalezené látky, a to ani z její hrubé hmotnosti, ani z množství nalezených obalů od léků resp. údajů obviněné M. o tom, kolik léků vyloupala z balení, neboť nebylo nijak zjištěno, zda všechno toto množství bylo užito k výrobě nalezené omamné látky. Policejní orgán neměl tedy ve chvíli, kdy vyhotovil usnesení o zahájení trestního stíhání, žádné podklady pro úvahu o přísnější právní kvalifikaci jednání obviněných a z toho důvodu ani nemusel řešit otázku nutné obhajoby.
Námitka předpokládaným vzetím obviněných do vazby je v této souvislosti irelevantní, neboť i když takový návrh policejní orgán zřejmě hodlal učinit, do rozhodnutí soudu o vzetí obviněného do vazby není objektivně dán důvod nutné obhajoby. Právní kvalifikace uvedená v usnesení o zahájení trestního stíhání tudíž byla v souladu s tehdejšími vědomostmi policejního orgánu o podstatě trestného jednání obviněných a ani jejich výpověď učiněnou bez přítomnosti obhájce není možno považovat za rozpornou se zákonem a v trestním řízení jako důkaz nepoužitelnou (přičemž o možnosti obhájce si zvolit byli všichni obvinění před výslechem náležitě poučeni a není tudíž pravdivé tvrzení obviněného A., že jim policejní orgán neumožnil zvolení obhájce). Tuto námitku obviněných tedy není možno uznat za důvodnou. Lze ještě dodat, že tímto aspektem trestního řízení se krajský soud na podkladě odvolání obviněných řádně zabýval a vyřešil ji v souladu s platnou právní úpravou. Jestliže bylo náležitě provedeno přezkumné řízení ve druhém stupni, nemá Nejvyšší soud ČR důvod znovu přezkoumávat opakované námitky obviněných jen proto, že dovolatelé nesouhlasí s výsledkem řízení ve druhém stupni.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněnému obviněným A. státní zástupce uvedl, že námitky nedostatečně zjištěným skutkovým stavem tomuto, ale ani žádnému dalšímu důvodu dovolání nevyhovují. Za neopodstatněné lze označit i tvrzení obviněného, že jednání obviněných bylo nesprávně posuzováno jako trestná činnost spáchaná ve spolupachatelství, které je rovněž budováno na výhradách proti skutkovému stavu; ve skutečnosti byli spolupachateli pouze on s obviněným Š., neboť obviněná M. působila v rámci tohoto trestného činu toliko jako pomocnice. Výhrady proti způsobu, jímž soud prvního stupně vyhodnotil provedené důkazy a konstruoval popis skutkového stavu, nelze považovat za námitky proti hmotně právnímu posouzení skutku, nýbrž jde o námitky skutkové povahy.
Následně státní zástupce, v návaznosti na skutečnost, že oba obvinění uplatnili rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., konstatoval, že obviněný A. neuvedl ve svém podání žádnou argumentaci, z níž by bylo patrno, v čem naplnění tohoto důvodu spatřuje. Dále připomněl, že tento důvod předpokládá, že došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, odvolání obviněného A. však zamítnuto ani odmítnuto nebylo, naopak mu bylo částečně vyhověno. Jmenovaný obviněný tedy důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu úspěšně uplatnit nemůže. Obviněná M. uplatnila tento důvod v jeho druhé alternativě, která předpokládá potvrzenou existenci některého z dalších dovolacích důvodů, v tomto případě důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) trestního řádu. Jak je vyloženo shora, existence tohoto dovolacího důvodu však potvrzena nebyla, takže ani v jejím případě nebyl důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu uplatněn důvodně.
Závěrem státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání (§265r odst. 1 tr. ř.) podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jsou zjevně neopodstatněná, přičemž část námitek obviněného A. neodpovídá žádnému z důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil státní zástupce ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 7. 2009, sp. zn. 9 To 295/2009, jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) resp. h) tr. ř. Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít.
Jde o situace, kdy nebyla dodržena příslušná zákonná ustanovení upravující případy nutné obhajoby, tedy zejména ustanovení §36 tr. ř. Právo na obhajobu totiž patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách [čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod], tak i ústavními předpisy (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Proto je též porušení práva na obhajobu považováno za závažnou, resp. podstatnou vadu řízení ve smyslu §188 odst. 1 písm. e) a §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. však nenaplňuje jakékoliv porušení práva na obhajobu, resp. porušení citovaných ustanovení, ale naplňují jej pouze některé případy [tento dovolací důvod je užší, protože jím není jakékoli (resp. každé) porušení práva na obhajobu]. Jestliže obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho podle zákona měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (viz rozhodnutí č. 48/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2008, sp. zn. 3 Tdo 143/2008). Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán pouze v těch případech, kdy skutečnost, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, mohla mít faktický dopad na vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 11 Tdo 407/2008).
V návaznosti na skutečnosti shora stručně rozvedené Nejvyšší soud konstatuje, že argumentaci obviněného P. A. a A.M., jíž namítali porušení práva na obhajobu, lze z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. označit za formálně právně relevantní.
Lze předeslat, že obvinění ve svých mimořádných opravných prostředcích opakují výhrady známé z jejich dosavadní obhajoby a uplatněné též v projednaných odvoláních. Ve shodě se státním zástupcem je ovšem na místě konstatovat, že zatímco soud prvního stupně otázku zákonnosti a tím i použitelnosti prvotních výslechů (výpovědí) obviněných A. M. a S. Š. (tato otázka se netýká obviněného P. A., který v tomto případě využil svého práva odepření výpovědi) vyřešil chybně (na jedné straně připustil, že policejní orgán vycházel z nesprávné právní kvalifikace, takže první výpovědi obviněných, jež nebyly učiněny v režimu a za podmínek nutné obhajoby, nebyly procesně použitelné, na druhé straně však pokládal tuto vadu za zhojenou tím, že obviněná A. M., resp. i obviněný S. Š. dodatečně, v již procesně použitelných výpovědích odkázali na své předchozí procesně nepoužitelné výpovědi), odvolací soud na tuto výhradu obou dovolatelů reagoval způsobem, který lze z pohledu ochrany práva obviněného na obhajobu akceptovat. Policejní orgán totiž skutečně během prvotních úkonů neměl objektivně zjištěno množství psychotropní látky nalezené při domovní prohlídce. Na toto množství nebylo možno usuzovat bez provedení náležité analýzy nalezené látky, a to ani z její hrubé hmotnosti, ani z množství nalezených obalů od léků, resp. údajů obviněné A. M. o tom, kolik léků vyloupala z balení, neboť nebylo zjištěno, zda všechno toto množství bylo užito k výrobě nalezené omamné látky. Policejní orgán neměl tedy ve chvíli, kdy rozhodl usnesením o zahájení trestního stíhání, náležité podklady pro úvahu o přísnější právní kvalifikaci jednání obviněných. Z tohoto důvodu ani nemusel řešit otázku nutné obhajoby.
Právní kvalifikace uvedená v usnesení o zahájení trestního stíhání (nezakládající důvod nutné obhajoby) tudíž byla v souladu s tehdejšími vědomostmi policejního orgánu o podstatě trestného jednání obviněných a jejich výpověď (obviněných A. M. a S. Š.) učiněnou bez přítomnosti obhájce není možno považovat za rozpornou se zákonem a v trestním řízení jako důkaz nepoužitelnou. Na tomto místě je třeba ještě zdůraznit, že všichni obvinění byli před výslechem náležitě poučeni o možnosti zvolit si obhájce a není pravdivé tvrzení obviněného A., že jim policejní orgán neumožnil zvolení obhájce. I tuto skutečnost je třeba hodnotit při posouzení, zda v řízení došlo k porušení práva obviněných na obhajobu. Uplatnil-li v daných souvislostech obviněný P. A. též námitku předpokládaným vzetím obviněných do vazby, nutno uvést, že šlo o námitku irelevantní, neboť do rozhodnutí soudu o vzetí obviněného (obviněných) do vazby není objektivně dán důvod nutné obhajoby.
Lze shrnout, že předmětnou problematikou se krajský soud na podkladě odvolání obviněných řádně zabýval a vyřešil ji v souladu s platnou právní úpravou. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že předmětné trestní řízení není zatíženo takovou procesní vadou, jež by měla za následek porušení ústavně zaručeného práva obviněných P. A. a A. M. na obhajobu. Za tohoto stavu není možno přiznat dovolací argumentaci těchto obviněných, jíž deklarovali naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. žádné opodstatnění.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však dovolací námitky obviněného P. A. (vztahující se k předmětnému dovolacímu důvodu) směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Soudům totiž vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů, porušení zásady in dubio pro reo a nesprávná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedenému dokazování a tvrdí, že nebylo jakkoli prokázáno, že se podílel na výrobě drog či že s nimi jakýmkoli způsobem nakládal. A právě až z uvedených skutkových (procesních) výhrad – sekundárně – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným P. A. ve skutečnosti spatřován jen v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný P. A. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný P. A. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, nerespektování zásady in dubio pro reo a nesprávných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [mj. podle §265b odst. 1 písm. a), b), d) a f) tr. ř.], které však obviněný P. A.svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný P.A., musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Obiter dictum Nejvyšší soud krátce dodává následující skutečnosti.
Podle §9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama.
Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. např. rozh. č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Vždy však spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání („spolupachatelem jest také ten, kdo přispěl k provedení činu částečně, třebas v roli podřízené, jen když byl veden týmž úmyslem, jako ostatní pachatelé“ - srov. rozh. č. Rt 786/1922 Sb. rozh. NS). Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Tento společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, každý ze spolupachatelů si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn.
V posuzovaném případě nelze dovodit, že by právní závěry soudů týkající se obviněného P. A. byly v nesouladu se soudy vykonanými skutkovými zjištěními. Soud prvého stupně zjistil a ve výroku svého rozsudku výslovně vyjádřil (jak shora uvedeno), že „ obžalovaní P. A., S. Š. a A. M. v přesně nezjištěné době nejméně od konce měsíce srpna 2007 do 20. 2. 2008 v P. – Z., okr. P.-j., v rodinném domku užívaném obžalovaným Š., nejméně obžalovaní A. a . po vzájemné dohodě opakovaně v přesně nezjištěném počtu případů vyrobili přesně nezjištěné množství metamfetaminu - pervitinu, přičemž při domovní prohlídce dne 20. 2. 2008 byla v uvedeném rodinném domku zajištěna mimo jiné skleněná nádoba s obsahem hnědé viskózní kapaliny s vykrystalizovanou látkou o celkové hmotnosti 392,4 gramu, ve které byl zjištěn metamfetamin 65,3 % čistoty představující 256,2 gramu čisté báze metamfetaminu, který je zařazen do seznamu II. mezi psychotropní látky uvedené v příloze 5 zákona č. 167/1998 Sb. v platném znění, přičemž obžalovaná A. M. nakupovala suroviny za účelem výroby metamfetaminu pervitinu a tyto poté předávala obžalovaným, dále bylo při domovní prohlídce nalezeno laboratorní sklo, zejména baňky, nálevky, teploměry, hustoměr, chemické látky, zejména hydroxid sodný, kyselina orthofosforečná, jód, fosfor, patřící obžalovanému Šefčíkovi“.
Jde o taková skutková zjištění, která (aniž by to bylo zapotřebí podrobněji rozvádět) vyjadřují z hledisek výše rozvedených nejen znak společného jednání ve smyslu ustanovení §9 odst. 2 tr. ř., ale také společný úmysl obviněného P. A. a obviněného S. Š. zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Je proto zřejmé, že oba se trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. dopustili jako spolupachatelé ve smyslu citovaného zákonného ustanovení.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.).
Procesní podmínky pro odmítnutí nebo zamítnutí odvolání nebo stížnosti, jež má na mysli citované zákonné ustanovení, vymezují příslušná ustanovení trestního řádu, a to §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. u stížnosti a §253 tr. ř. u odvolání. Podstata dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. (alternativa první) je tedy v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek (odvolání nebo stížnost). Smyslem tu tedy je umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v řádném přezkumném řízení, které provedeno nebylo, ač podle zákona mělo být provedeno, takže dovolatel byl zkrácen ve svém právu na přístup k soudu druhého stupně (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu 20/2003 pod číslem T 491). Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným, zamítl jej, a to u odvolání podle §256 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř., je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu 18/2002 pod číslem T 423).
V návaznosti na uvedené nutno učinit závěr, že ve vztahu k obviněnému P. A. dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nemůže být naplněn již proto, že je podmíněn zamítnutím nebo odmítnutím řádného opravného prostředku [buď bez splnění procesních podmínek nutných pro takové rozhodnutí nebo přes existenci vady odpovídající některému z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kterou bylo zatíženo předcházející řízení], přičemž ovšem odvolání jmenovaného obviněného zamítnuto ani odmítnuto nebylo (naopak mu bylo částečně vyhověno).
Stran obviněné A. M. pak o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nemůže jít, neboť Krajský soud v Plzni jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádných opravných prostředcích (odvoláních) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném věcném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem, a k druhé alternativě je třeba konstatovat, že dovolací námitky uplatněné jmenovanou obviněnou jsou zjevně neopodstatněné (viz argumentaci výše). Pro úplnost lze uvést, že odvolací soud shledal (byť zčásti s právními úvahami odlišnými od úvah soudu prvního stupně, ovšem vedoucími ke stejnému výsledku, tj. použitelnosti všech výpovědí obviněných) rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se obviněné A. M. ve výroku o vině a trestu i předcházející řízení správným. Za této situace mu nelze činit výtek, pokud její odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněných P. A. a A. M. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. srpna 2010
Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý