ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.844.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 844/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. srpna 2010 o dovolání, které podal obviněný J. K. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. 5 To 465/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 104 T 6/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 27. 8. 2009, sp. zn. 104 T 6/2009, byl obviněný J. K.(dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „v době od 1. 7. 2006 do 10. 9. 2008 v H., okres K., a jinde, úmyslně ničím nepřispěl na výživu své dcery A. K., ačkoliv mu tato povinnost vyplývá ze zákona o rodině a výše výživného mu byla stanovena rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově sp. zn. 121 P 101/2002 ze dne 20. 6. 2006, který nabyl právní moci dne 19. 8. 2006 tak, že soud jej zavázal přispívat na výživu tehdy nezletilé A. částkou 4.000,- Kč měsíčně vždy každého prvého dne v měsíci předem k rukám matky V. K., čímž za uvedené období zavinil na výživném dluh 108.000,- Kč“. Za tento trestný čin byl podle §213 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců. Podle §59 odst. 2 tr. zák. mu bylo uloženo omezení spočívající v tom, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil dlužné výživné.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. 5 To 465/2009, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. d), g), l ) tr. ř.
Ve svém mimořádném opravném prostředku namítl, že odvolací soud chybně interpretoval jeho ústavní práva na spravedlivý proces a na obhajobu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, pokud dne 7. 1. 2010 konal veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti a v nepřítomnosti jeho obhájce a meritorně rozhodl. Uvedl, že před konáním veřejného zasedání se řádně ze zdravotních důvodů omluvil a požádal o přeložení na jiný termín, přičemž svůj zdravotní stav doložil lékařskou zprávou MUDr. H. Prohlásil, že mu jeho zdravotní stav nedovoloval účastnit se veřejného zasedání a náležitě se hájit, resp. že pokud odvolací soud argumentuje tím, že telefonicky kontaktoval MUDr. H., který sdělil, že mu zdravotní stav účast u veřejného zasedání dovoluje, pak tento fakt kardinálně zpochybňuje, stejně jako obsahovou správnost úředního záznamu o telefonickém rozhovoru s MUDr. H. K tomu poznamenal, že jmenovaný lékař mu posléze sdělil, že rozhodně soud neinformoval o tom, že by byl schopen účasti u veřejného zasedání. Podotkl, že tento lékař navíc ani neznal jeho aktuální zdravotní stav, jelikož ho dne 7. 1. 2010 nevyšetřoval. Zdůraznil, že předmětného dne měl pro stanovenou diagnózu bolesti, které mu bránily v účasti u veřejného zasedání, a toto mělo být přeloženo. Dále shledal, že důvodem pro nemožnost konání veřejného zasedání dne 7. 1. 2010 byla též kolize jeho obhájce s dříve nařízeným jednáním v insolvenční věci, která byla soudu rovněž doložena. V tomto směru poukázal na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 2448/2008. Dodal, že stejně tak porušil jeho právo na spravedlivý proces a na obhajobu i soud prvního stupně, pokud dne 27. 8. 2009 konal hlavní líčení, aniž by měl zachovánu lhůtu pěti pracovních dnů k přípravě obhajoby. Podle jeho slov tato lhůta musí být zachována vždy, jelikož předchozí přípravy na obhajobu „vyvane čas“ a nelze po něm spravedlivě požadovat, aby předstoupil před soud bez přípravy „ze dne na den“. Vyslovil názor, že každá příprava k hlavnímu líčení má být naprosto aktuální a musí k ní být poskytnuta dostatečná lhůta. Uzavřel, že byť se jedná o procesní vady, tyto vyplývají z chybného právního posouzení ústavních principů, a to práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu, a za těchto podmínek mohou být předmětem dovolacího přezkumu v rámci chybného hmotně právního posouzení věci.
Následně soudům obou stupňů vytkl, že chybně došly k závěru, že má povinnost platit výživné na dceru A. za dobu od 1. 7. 2006 do 10. 9. 2008. Namítl, že jeho majetkové poměry odůvodňují zrušení výživného za toto období a že se o dceru fakticky staral, a tudíž je nespravedlivé, aby navíc platil ještě výživné. Upozornil, že ohledně zrušení vyživovací povinnosti podal u Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově pod sp. zn. 121 P 101/2002 příslušný návrh, přičemž o věci nebylo doposud rozhodnuto. Seznal, že je naprostým excesem v právním posouzení, pokud odvolací soud konstatoval, že si tuto prejudiciální otázku vyřešil v jeho neprospěch, byť k tomu žádné dokazování neprovedl. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, se tak podle jeho slov dopustil chybného právního posouzení otázky existence jeho vyživovací povinnosti za dobu od 1. 7. 2006 do 10. 9. 2008, když mu tato povinnost ze zákona zanikla v důsledku změny jeho majetkových poměrů a opatrovnický soud mu tuto vyživovací povinnost také zpětně zruší. V neposlední řadě poznamenal, že má za to, že jeho dcera se nemůže odvolávat na právo nevypovídat z důvodu příbuzenského poměru, pokud on sám trvá na tom, aby vypovídala, neboť §100 tr. ř. má chránit jeho zájmy a nemůže jít v jeho neprospěch.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že obviněný důvodně v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. namítl, že nalézací soud porušil jeho právo na spravedlivý proces, pokud hlavní líčení v termínu 27. 8. 2009 konal, aniž na jeho straně byla zachována zákonná pětidenní lhůta k přípravě. Důvodnost takto uplatněné námitky je třeba podle jejího názoru plně akceptovat v kontextu s ustálenou judikaturou (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1230/2005), neboť výjimečný postup konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného ve smyslu §202 odst. 2 písm. a), b) trestního řádu lze použít pouze za splnění všech tam taxativně uvedených podmínek. Jednou z nich je, aby obviněný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán. Včasným předvoláním je třeba rozumět, že obviněnému bude poskytnuta lhůta k přípravě na hlavní líčení, jejíž minimální délka (pět pracovních dnů od doručení předvolání) je upravena v ustanovení §198 odst. 1 trestního řádu a kterou lze u obviněného zkrátit jen tehdy, pokud se k hlavnímu líčení dostaví a o jeho provedení výslovně požádá. Za stavu, že v daném případě není otázka řádného způsobu předvolání obviněného k hlavnímu líčení zpochybňována, ani by ji nebylo možno s úspěchem namítat, zůstává v uplatněném směru rozhodným, že při doručení předvolání k hlavnímu líčení, nařízenému v namítaném termínu 27. 8. 2009, nebyla respektována zákonná lhůta k přípravě ve smyslu §198 odst. 1 trestního řádu a že bylo jednáno v nepřítomnosti obviněného, který tak nemohl s případným zkrácením takové lhůty vyslovit svůj souhlas.
V návaznosti na to státní zástupkyně vyjádřila názor, že pokud nalézací soud v uvedeném směru argumentoval předchozím počtem marně odročených termínů hlavního líčení a jejich důvodem na straně obviněného, popř. jeho obhájce, jakož i časovým předstihem, kdy jim byla doručena obžaloba, pak ve smyslu rozhodnutí č. 24/2002 Sb. rozh. tr. přehlédl, že bez ohledu na takový předchozí procesní postoj obviněného a jeho obhájce, zůstává rozhodným, že tito nebyli přítomni při odročení termínu hlavního líčení (konkrétně dne 4. 8. 2009), který předcházel namítanému termínu 27. 8. 2009. Proto bylo na místě předvolat je k posledně uvedenému termínu hlavního líčení a to za splněných podmínek §198 odst. 1 trestního řádu – řádně a především včas. Státní zástupkyně dodala, že takto judikatorně nastavené podmínky uplatnění dovolatelova práva na obhajobu ve fázi řízení před nalézacím soudem nemohly být nikterak poznamenány ani argumentací soudu odvolacího, který se k totožné odvolací námitce postavil na stanovisko, že při opakovaně odročovaném hlavním líčení není nutno postup ve smyslu §198 odst. 1 trestního řádu dodržet ve vztahu k pořadí sedmému termínu hlavního líčení za stavu, že ve vztahu k prvému jednacímu termínu 4. 3. 2009 byla lhůta k přípravě zachována a obviněný tak měl možnost na podkladě obžaloby s dostatečným předstihem doručené se na hlavní líčení dostatečně připravit.
Z těchto důvodů státní zástupkyně dovodila, že se hlavní líčení konané bez přítomnosti obviněného nemohlo stát spolehlivým podkladem skutkového stavu věci, rozhodného pro posouzení jeho viny. Odvolací soud popsané pochybení soudu prvního stupně svým kasačním postupem podle §258 odst. 1 písm. a) trestního řádu a §259 odst. 1 trestního řádu nenapravil, ale jeho rozhodnutí naopak potvrdil, když odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné. Rozhodnutí soudů obou stupňů tak nemohou z vytýkaného dovolacího důvodu obstát, byť by zbývající dovolací argumentaci k okolnostem neúčasti obviněného u veřejného zasedání odvolacího soudu a o tvrzených okolnostech zániku jeho vyživovací povinnosti vůči poškozené, již nebylo možno co do její opodstatněnosti akceptovat.
Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.] podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí jemu předcházející zrušil v celém rozsahu a podle §256 l tr. ř. tak věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Karviné - pobočce Havířov. Současně vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. (§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. 5 To 465/2009, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., a ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny.
Z těchto hledisek lze podstatu obviněným uplatněných dovolacích námitek vztahujících se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. pod toto zákonné ustanovení formálně podřadit. Nejvyšší soud však shledal, že jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou.
Podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení, jsou upraveny v ustanovení §202 tr. ř. Podle §202 odst. 2 tr. ř. lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, a přitom
a) obžaloba byla obžalovanému řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán, a
b) o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§160 tr. ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§166 odst. 1 tr. ř.).
Podle §202 odst. 4 tr. ř. platí, že hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného nelze konat, je-li obžalovaný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. V případech nutné obhajoby (§36) nelze konat hlavní líčení bez přítomnosti obhájce. Ovšem podle §202 odst. 5 tr. ř. se ustanovení první věty odstavce 4 neužije, pokud obžalovaný požádá, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti.
Otázku včasnosti předvolání obviněného k hlavnímu líčení upravuje ustanovení §198 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto zákonného ustanovení musí mít obviněný lhůtu pěti pracovních dnů od doručení předvolání k hlavnímu líčení do konání tohoto jednání. Smyslem této lhůty je vytvořit obviněnému možnost k tomu, aby se seznámil s obžalobou a patřičně se připravil k hlavnímu líčení. Lze přitom dále konstatovat, že zákon již přímo neřeší, zda je i v případech odročeného hlavního líčení nutné zachovat lhůtu k přípravě podle zmíněného zákonného ustanovení. Z významu a smyslu této lhůty je však možné dovodit, že ji bude nutné v případě opětovného předvolávání obviněného k hlavnímu líčení zachovat, to však pouze tehdy, pokud po odročení hlavního líčení nastaly v řízení a ve věci, která je projednávána, takové podstatné změny, o nichž obviněný před nařízením odročeného hlavního líčení nevěděl a přitom jsou pro jeho procesní postavení a možnosti zajištění jeho řádné obhajoby významné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1407/2005).
V návaznosti na to je zapotřebí konstatovat, jak to ostatně učinily již soudy nižších stupňů, že obviněnému byla výše zmíněná přípravná lhůta zachována již v případě prvního hlavního líčení - obžaloba mu byla doručena dne 31. 1. 2009 a předvolání k prvnímu hlavnímu líčení nařízenému na den 4. 3. 2009 mu bylo doručeno již dne 12. 2. 2009. Obviněný se k tomuto hlavnímu líčení nedostavil a hlavní líčení bylo odročeno. Dodat lze, že hlavní líčení bylo v následující době odročeno opakovaně a s výjimkou posledního hlavního líčení konaného dne 27. 8. 2009, v němž bylo provedeno dokazování a vynesen shora citovaný rozsudek, nebylo v těchto předcházejících případech konáno žádné dokazování a nenastaly žádné takové okolnosti, které by měly být obviněnému známy a které by odůvodňovaly nutnost zachovat přípravnou lhůtu i k posledně uvedenému hlavnímu líčení. Nejvyšší soud tedy ve shodě se soudem prvního i druhého stupně dospěl k závěru, že za popsaného stavu nebylo již nezbytné zachovat obviněnému k tomuto poslednímu hlavnímu líčení lhůtu k přípravě. Stručně shrnuto, byla-li u obviněného zachována lhůta k přípravě k prvému nařízenému hlavnímu líčení a nedošlo-li od této doby do posledního hlavního líčení ve stavu řízení a v dané věci k žádným změnám, nebylo zapotřebí již opětovně poskytovat obviněnému další lhůtu k přípravě. Pouze na okraj lze poznamenat, že obviněnému bylo od počátku známo, pro jaký skutek a trestný čin je stíhán a měl v řízení před soudem dostatek času k přípravě své obhajoby. Pokud byl opakovaně předvoláván, přičemž v řízení a ve věci nedošlo až do posledního hlavního líčení ke změnám, pak měl možnost se náležitě, opakovaně a tím spíše tedy důkladněji připravit, a to i nedlouho před posledním hlavním líčením.
V návaznosti na uvedené skutečnosti (nad rámec dovolací argumentace) Nejvyšší soud krátce konstatuje, že formální i materiální podmínky pro provedení hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného podle §202 odst. 2 tr. ř. byly v dané trestní věci splněny a rovněž z hlediska ustanovení §202 odst. 4 tr. ř. neexistovaly překážky pro provedení hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně obviněnému vytvořil reálnou možnost zúčastnit se hlavního líčení nařízeného v posuzované trestní věci, možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena, tedy v plném rozsahu uplatnit svá práva. Za tohoto stavu a se zřetelem k tomu, že zákonné podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného byly splněny, Nejvyšší soud seznal, že postup nalézacího soudu (potažmo soudu odvolacího, pokud neshledal v daném směru na straně nalézacího soudu pochybení) nebyl ani v kolizi s ústavně zaručeným právem na spravedlivý (fair) proces.
Vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného mimo jiné ve veřejném zasedání, může k jeho naplnění dojít především porušením ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., neboť jde prakticky o jediné ustanovení trestního řádu, které vymezuje podmínky, za nichž lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného. Přítomnost obviněného u veřejného zasedání z hlediska citovaného dovolacího důvodu může být nezbytná dále tehdy, jestliže se soud rozhodl předvolat obviněného k takovému veřejnému zasedání a tím dal jednoznačně najevo, že v nepřítomnosti obviněného nemůže jednat a rozhodovat. Konečně s ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti a svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, publikované pod č. T 621 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu / C. H. Beck, svazku 26/2004).
Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, jsou upraveny, jak bylo již výše naznačeno, v ustanovení §263 tr. ř. Toto ustanovení je v procesním smyslu speciální pro řízení u odvolacího soudu, a není-li zde některá otázka výslovně upravena, použijí se obecná ustanovení o veřejném zasedání. Logický výklad (argumentum a contrario) shora citovaného ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. vede k závěru, že není-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu, lze veřejné zasedání odvolacího soudu zásadně konat v jeho nepřítomnosti. V posuzovaném případě z obsahu předloženého trestního spisu vyplynulo, že obviněný nebyl v době odvolacího řízení (konání veřejného zasedání odvolacího soudu) ve vazbě ani ve výkonu trestu. Z tohoto hlediska nebyla jeho účast u uvedeného jednání podmíněna zněním §263 odst. 4 tr. ř.
Z dikce ustanovení §263 tr. ř. dále plyne, že s citovanou výjimkou jím nejsou podmínky přípravy veřejného zasedání o odvolání odchylně stanoveny, a proto se použije obecné ustanovení §233 tr. ř.
Podle §233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. K předvolání nebo vyrozumění připojí opis návrhu, kterým byl k veřejnému zasedání dán podnět.
Obviněný se k veřejnému zasedání o odvolání předvolává tehdy, jestliže je jeho osobní účast při tomto veřejném zasedání nutná, tedy zejména v případech, kdy odvolací soud považuje za nezbytné jej vyslechnout, vyzvat k vyjádření k důkazu provedenému v tomto veřejném zasedání, či jej požádat o bližší vysvětlení jeho odvolání, případně o vyjádření k odvolání jiné procesní strany. V ostatních případech, kdy osobní účast obviněného při veřejném zasedání odvolacího soudu nutná není, se obviněný o tomto veřejném zasedání pouze vyrozumí, a to jako osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět nebo jako osoba, která může být rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání přímo dotčena.
Lze tedy konstatovat (viz též přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04), že současná právní úprava obsažená v ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. umožňuje, aby obviněný byl o konání veřejného zasedání pouze vyrozuměn (nevyžaduje se vždy předvolání), přičemž za dodržení této podmínky a se zřetelem ke skutečnostem uvedeným v souvislosti s ustanovením §263 odst. 4 tr. ř. je možné konat veřejné zasedání bez přítomnosti obviněného (§234 tr. ř.).
Pokud byl obviněný odvolacím soudem o veřejném zasedání ve smyslu §233 odst. 1 tr. ř. pouze vyrozuměn, dává soud najevo, že nepovažuje přítomnost obviněného při veřejném zasedání za nutnou a uvažuje i s alternativou konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti. Jestliže se obviněný v tomto případě k veřejnému zasedání nedostaví a svou neúčast řádně neomluví , pak nelze mít za to, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002).
V daném případě odvolací soud učinil závěr, že přítomnost obviněného při veřejném zasedání o odvolání není nutná, že zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku a řízení jemu předcházející lze v souladu s požadavky §254 tr. ř. přezkoumat, aniž by byla přítomnost obviněného nezbytná, a proto jej o konání veřejného zasedání toliko vyrozuměl, a to vzorem č. 7a (vyrozumění o veřejném zasedání) podle Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 20. 4. 2004, č. j. 20/2004-Org. o vydání vzorů „tr. ř., o. s. ř., k. ř., d. ř.“, doporučených pro použití v trestním a občanském soudním řízení (viz referát a doručenka na č. l . 190 spisu).
Podle §233 odst. 2 tr. ř. stanoví předseda senátu den veřejného zasedání tak, aby osobě, která k veřejnému zasedání dala svým návrhem podnět, osobě, která může být přímo dotčena rozhodnutím, obhájci nebo zmocněnci těchto osob, jakož i státnímu zástupci zbývala od doručení předvolání k veřejnému zasedání nebo od vyrozumění o něm, alespoň pětidenní lhůta k přípravě. Zkrácení této lhůty je možné jen se souhlasem toho, v jehož zájmu je lhůta dána. U ostatních osob, které se k veřejnému zasedání předvolávají nebo o něm vyrozumívají je třeba zachovat zpravidla třídenní lhůtu.
Z obsahu spisového materiálu je zřejmé, že odvolací soud nařídil (odročil) veřejné zasedání na den 7. 1. 2010 v 08.50 hod. Vyrozumění o tomto veřejném zasedání převzal obviněný dne 8. 12. 2009 (viz doručenky na č. l . 190 spisu), tedy s dostatečným časovým předstihem převyšujícím minimální pětidenní lhůtu k přípravě ve smyslu citovaného ustanovení §233 odst. 2 tr. ř.
Tím odvolací soud vytvořil obviněnému podmínky a předpoklady pro to, aby se mohl zúčastnit projednání předmětné trestní věci a osobně se hájit.
Ze spisu dále vyplývá, že obviněný písemným podáním doručeným soudu druhého stupně dne 6. 1. 2010 (viz č. l . 194) sdělil, že se omlouvá z předmětného veřejného zasedání z důvodu přetrvávání nemoci, která vyžaduje mnohem delší léčbu, a současně uvedl, že se chce zúčastnit jednání v jiném termínu. Ke zmíněnému podání přiložil kopii rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti.
Jak již bylo výše uvedeno, důvodem odročení veřejného zasedání může být pouze řádná omluva, tedy řádně odůvodněná (a podložená) omluva (žádost). Za takovou však nelze předmětné podání obviněného považovat.
Nejvyšší soud považuje za vhodné poznamenat, že potvrzení lékaře o dočasné pracovní neschopnosti ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 vyhlášky č. 31/1993 Sb., o posuzování dočasné pracovní neschopnosti pro účely sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů samo o sobě neprokazuje, že obviněný současně není schopen dostavit se k veřejnému zasedání soudu. K tomu, aby bylo možné považovat omluvu za řádnou, musela by obsahovat dostatečný podklad pro závěr, že zdravotní důvody skutečně znemožňují obviněnému účast na nařízeném úkonu, tj. v posuzovaném případě účast u veřejného zasedání odvolacího soudu. Samotné předložení zmíněného potvrzení, jak již bylo uvedeno, dostatečným podkladem být nemůže, protože z něj není patrný charakter onemocnění a způsob léčby, ani druh a rozsah omezení, která z onemocnění nebo z jeho léčby pro tu konkrétní osobu vyplývají, a není v něm uvedena ani diagnóza onemocnění (srov. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003).
Nadto lze poukázat na zjištění odvolacího soudu učiněné na základě telefonického dotazu u MUDr. J. H., ošetřujícího lékaře obviněného, že obviněnému jeho zdravotní stav neznemožňoval účast u soudního jednání. Pokud obviněný k dovolání přiložil potvrzení jmenovaného lékaře datované dnem 2. 4. 2010, že nebyl vzhledem ke svému zdravotnímu stavu a probíhajícímu léčení schopen zúčastnit se v lednu 2010 jednání soudu (tedy uvedeného veřejného zasedání), pak je třeba zdůraznit, že dotyčný lékař Nejvyššímu soudu k jeho telefonickému dotazu sdělil, že obviněnému žádný doklad (omluvu) pro soud dne 2. 4. 2010 nevystavil.
V daných souvislostech lze ještě zmínit, že podle kopií rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti obviněný měl povoleny vycházky, což je možné chápat jako skutečnost svědčící ve prospěch názoru krajského soudu, že obviněnému jeho zdravotní stav nebránil zúčastnit se předmětného veřejného zasedání.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší soud k závěru, že omluvu obviněného z veřejného zasedání, které se dne 7. 1. 2010 konalo u Krajského soudu v Ostravě, nelze označit za řádnou a důvodnou.
K tomu je namístě dodat, že není povinností soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh případným, řádně nedoloženým nebo nedůvodným požadavkům obviněného. Naopak je na obviněném, aby, chce-li využít svých práv, svoji činnost a chování přizpůsobil průběhu trestního řízení a postupu soudu. Totéž obdobně platí i ve vztahu k obhájci obviněného. Navíc je třeba konstatovat, že neúčast obhájce obviněného při veřejném zasedání odvolacího soudu nezaložila v posuzované věci, jež nebyla vedena v režimu nutné obhajoby, žádný dovolací důvod.
Z těchto důvodů a se zřetelem k výše vymezeným podmínkám konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného, nelze odvolacímu soudu vytýkat, jestliže veřejné zasedání konal v nepřítomnosti obviněného.
Za tohoto stavu nebylo možno dovodit, že by ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného při hlavním líčení a při veřejném zasedání, v němž byl projednáván jeho řádný opravný prostředek proti rozsudku soudu prvního stupně, a že by obviněný byl zbaven svého práva vyplývajícího ze shora uvedeného článku Listiny. Nejvyšší soud proto nemohl přiznat argumentaci dovolání vztahující se ke zmíněnému dovolacímu důvodu žádné opodstatnění.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky vztahující se k předmětnému dovolacímu důvodu směřují primárně právě do oblasti trestního řízení a skutkových zjištění, neboť jejich podstatou je de facto zpochybnění skutkového základu rozhodnutí (skutkových zjištění) soudů obou stupňů, výtka neúplnosti dokazování a také námitka nesprávného procesního postupu odvolacího soudu ve vztahu k řešení předběžné otázky. Až z uvedených skutkových (procesních) výhrad – sekundárně – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutků, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného neúplného důkazního řízení a vadných skutkových zjištění, případně z namítaného nesprávného procesního postupu odvolacího soudu ve vztahu k řešení předběžné otázky, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), e), f) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětných skutků, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. u stížnosti a §253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (alternativa druhá).
V posuzované trestní věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nemůže jít, neboť Krajský soud v Ostravě jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném věcném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že uplatněné dovolací námitky obviněného jsou dílem zjevně neopodstatněné, dílem neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. (viz argumentaci výše).
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. srpna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý