ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.929.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 929/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. srpna 2010 o dovolání, které podal obviněný P. Č. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. 5 To 133/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 9 T 146/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 9 T 146/2009, byl obviněný P. Č. uznán vinným [v bodech 1) až 6)] trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“) dílem dokonaným a dílem nedokonaným podle §8 odst. 1 tr. zák. k §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák., [v bodech 1), 2), 4) a 6)] trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., [v bodech 2) až 6)] trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. dílem dokonaným, dílem nedokonaným podle §8 odst. 1 tr. zák. k §238 odst. 1, 2 tr. zák. a [v bodech 3) až 5)] trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák., neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „1) obžalovaní P. Č. a V. W. společně: dne 27. 4. 2009 v době kolem 20.30 hodin v K. M., okres K., na ul. T. v domě po předchozí vzájemné dohodě vnikli společně s další osobou po vypáčení visacího zámku do sklepní místnosti, ze které odcizili 4 balení silikátové omítky o hmotnosti 30 kg zn. W. Pas Silikon - zrnitý , čímž způsobili společnosti VAPES CE, s.r.o. se sídlem H. S., škodu na odcizených věcech ve výši 8.788,- Kč a škodu poškozením ve výši 130,- Kč,
2) obžalovaný P. Č. sám: dne 6. 5. 2009 v době kolem 10.30 hodin v K.-N. M., okres K., na ul. Z. se záměrem vniknout do bytu a z tohoto odcizit vhodné věci páčil vstupní dveře bytu, avšak do bytu nevnikl, neboť byl vyrušen, čímž R. S. způsobil škodu poškozením vstupních dveří ve výši 1.500,- Kč,
3) obžalovaný P. Č. sám: v přesně nezjištěné době od 00.00 hodin do 05.45 hodin dne 26. 5. 2009 v K.- M., okres K., na ul. Ž. vnikl do pokoje ubytovny K., který se nachází v prvním nadzemním podlaží tak, že vylezl na balkón umístěný 4 metry nad úrovní země, a poté vnikl nezajištěnými balkónovými dveřmi do pokoje ubytovny, ze kterého odcizil pánskou černou koženou peněženku, která obsahovala finanční hotovost ve výši 300,- Kč, občanský průkaz, řidičský průkaz, průkaz pojištěnce zdravotní pojišťovny M. A.vše na jméno P. Z., mobilní telefon zn. Sony Ericsson W910i s předplacenou SIM kartou operátora T-Mobile ČR, a.s., s účastnickým číslem a platební kartu Československé obchodní banky, a.s., zn. Visa Elektron majitele P. Z., čímž P. Z. způsobil škodu na odcizených věcech v celkové výši 3.507,- Kč,
4) obžalovaný P. Č. sám: v přesně nezjištěné době od 29. 5. 2009 do 31. 5. 2009 v K.-H., okres K., na ul. Ž. po předchozím rozbití skleněné výplně balkónových dveří vnikl do přízemního bytu, ze kterého odcizil spotřební elektroniku v celkové výši 9.021,- Kč, a to notebook zn. Asus, reproduktory zn. Genius, DVD přehrávač nezjištěné značky, diktafon zn. Olympus, pánskou mikinu, hmoždíř, platební kartu České spořitelny majitele L. H., za pomocí které následně dne 31. 5. 2009 z různých bankomatů vybral částku v celkové výši 7.600,- Kč, přičemž při posledním pokusu o výběr byla karta zadržena, a z bytu dále odcizil cestovní pas na jméno L. H. a 2 ks klíčů od osobního motorového vozidla zn. VW Polo, reg. zn. , za pomocích kterých následně před domem toto vozidlo odcizil, čímž způsobil L. H. škodu na odcizených věcech v celkové výši 14.541,- Kč a škodu poškozením balkónových dveří ve výši 1.000,- Kč a L. K. majitelce vozidla zn. VW Polo a majitelce diktafonu zn. Olympus škodu na odcizených věcech v celkové výši 190.930,- Kč,
5) obžalovaný P. Č. sám: dne 19. 6. 2009 v době kolem 10.05 hodin v K.-F., okres K., na ul. K. S., pootevřenými dveřmi bez pozvání vnikl do bytu A. K., odkud odcizil z poličky, která je v chodbě, volně odloženou peněženku hnědé barvy, která obsahovala finanční hotovost ve výši 1.800,- Kč a občanský průkaz, řidičský průkaz, průkaz V. z. p. vše na jména J. K., platební kartu GE Money Bank, a.s., a platební kartu Komerční banky, a.s., obě majitele J. K., přičemž následně za pomoci platební karty GE Money Bank, a.s. se pokusil dne 19. 6. 2009 vybrat hotovost z bankomatu, což se mu však díky rychlé blokaci karty nepodařilo, čímž způsobil J. K. škodu na odcizených věcech v celkové výši 1.900,- Kč,
6) obžalovaný P. Č. sám: v přesně nezjištěné době od 14.00 hodin do 18.00 hodin dne 1. 8. 2009 v K.-M., okres K., na ul. M.. vnikl společně s další osobou po vykopnutí vstupních dveří do bytu , odkud odcizil mobilní telefon zn. Nokia a 3 ks dámských náramkových hodinek, čímž způsobil K. G. škodu na odcizených věcech v celkové výši 3.123,- Kč a Statutárnímu městu K. škodu poškozením vstupních dveří ve výši 3.762,- Kč, přičemž P. Č. jednáními uvedenými v bodech 1-6) způsobil škodu na odcizených věcech v celkové výši 222.789,- Kč a jednáním uvedeným v bodech 1), 2), 4), 6) způsobil škodu poškozením v celkové výši 6.392,- Kč,
a těchto jednání se dopustil P. Č. přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 16. 12. 2004 sp. zn. 5 T 151/2004, který nabyl právní moci dnem 20. 12. 2004, odsouzen mimo jiné pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), písm. e) trestního zákona k souhrnnému nepodmíněnému trestu v trvání tří měsíců, ze kterého byl usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 17. 10. 2006 sp. zn. 1 Pp 106/2006 podmíněně propuštěn dne 17. 10. 2006“.
Za tyto trestné činy byl obviněný P. Č. podle §238 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Naproti tomu byl obviněný P Č. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Karviné sp. zn. 1 Zt 249/2009 pro skutky v rozsudku popsané, v nichž byly spatřovány dílčí útoky trestných činů krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) tr. zák. dílem dokonaného a dílem nedokonaného podle §8 odst. 1 tr. zák., poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. dílem dokonaného, dílem nedokonaného podle §8 odst. 1 tr. zák. a neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák.
Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněného V. W.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byli obvinění P. Č. a V. W. zavázáni k povinnosti společně a nerozdílně nahradit poškozené VAPES CE s.r.o. škodu ve výši 8.788,- Kč. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému P. Č. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným R. S. částku 1.500,- Kč, P. Z. částku 3.507,- Kč, L. H. částku 9.200,- Kč, L. K. částku 187.000,- Kč a Statutárnímu městu K. částku 3.762,24 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození R. S. a P. Z. odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byli na totéž řízení se svými nároky na náhradu škody odkázáni poškození Česká pojišťovna, a.s., Č. V. a I. B.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění P. Č.a V. W., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě. Rozsudkem ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. 5 To 133/2010, k odvolání obviněného P. Č. podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody učiněném podle §228 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k poškozené L. K. a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného P. Č. zavázal podle §228 odst. 1 tr. ř. k povinnosti zaplatit této poškozené na náhradě škody částku ve výši 45.000,- Kč. Jinak ponechal napadený rozsudek ve vztahu k obviněnému P. Č. nezměněn. Podle §256 tr. ř. odvolání obviněného V. W. zamítl.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný P.Č. (dále jen „obviněný“) dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že v rámci hlavního líčení se doznal ke skutkům, které spáchal, a popřel skutky, které nespáchal. Prohlásil, že pravdivost jeho výpovědi byla potvrzena i dalšími provedenými důkazy, u popřených trestných činů zejména výpovědí svědkyň M. O. a I. B. Také svědek H. podle něho potvrdil jím uváděnou skutečnost, že vždy odcizil pouze drobnější věci a že v bytě jmenovaného (jakož i v ostatních jím doznaných vloupáních) neodcizil televizní přijímače. Poznamenal, že soud jej uznal vinným z odcizení osobního motorového vozidla VW Polo, ačkoli u hlavního líčení uvedl, že vozidlo pouze použil pro odvezení věcí z bytu poškozeného L. H. a vozidlo následně odstavil. Dodal, že je osobou policii známou, a proto se ve vozidle nepohyboval po K. ani jinde, resp. že není pravdou, že by vozidlo nabízel k prodeji. Vyjádřil přesvědčení, že ve spisovém materiálu není žádný procesně použitelnou formou provedený důkaz, který by vyvracel jeho tvrzení. Zdůraznil, že vozidlo zanechal tak, aby mohlo být policií nalezeno, a že neměl nikdy v úmyslu si je ponechat nebo je prodat. Shledal, že nalézací soud vycházel pouze ze své domněnky, když neprovedl k této otázce žádné důkazy a neučinil ani dotazy u zbývajících poškozených, zda se v bytech nacházely klíče od vozidla a zda tyto byly odcizeny. Následně upozornil, že k prokázání této skutečnosti navrhoval výslech svědka R. Č., jemuž měl podle tvrzení Z. P. vozidlo nabízet k prodeji. Okresní soud nejprve opakovaně svědka předvolával, avšak nakonec od jeho výslechu upustil, a krajský soud v rámci odvolacího řízení jmenovaného nejenže nevyslechl, ale ani nepředvolal a neučinil žádné kroky k zjištění skutečného stavu věci. V souvislosti s uvedeným obviněný poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, týkající se výkladu principu presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo. Tento nález a nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04 a sp. zn. I. ÚS 375/06 zmínil i stran způsobu interpretace dovolacích důvodů Nejvyšším soudem České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“). Následně v návaznosti na neprovedený výslech svědka R. Č. namítl porušení čl. 6 odst. 1, 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a dovodil porušení práva na spravedlivý proces. V této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 1999, sp. zn. IV. ÚS 135/99, a přitom zdůraznil, že Úmluva má podle čl. 10 Ústavy přednost před trestním řádem a v případě rozporu nelze trestní řád aplikovat. Poukázal též na rozhodnutí Ústavního soudu týkající se opominutých důkazů např. ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, a ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09.
Vzhledem k těmto skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 5 To 133/2010-528, jakož i rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 28. 1. 2010, č. j. 9 T 146/2009-484, zrušil, současně aby zrušil celý výrok o trestu a podle §265 l odst. 1 tr. ř. ve spojení s §265 l odst. 3 tr. ř. vrátil věc soudu prvního stupně.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Předeslal, že dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán pouze v případě, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudy, a nikoli jak se jeho zjištění domáhá dovolatel.
Mimo rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Nepřichází tudíž v úvahu opírat dovolání o námitky proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí (v tomto směru srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03 ze dne 27. 5. 2004).
Následně státní zástupce konstatoval, že námitky obviněného spočívají jednak v tvrzení o údajném nesprávném posouzení důkazů ze strany soudu prvního stupně a prosazování vlastní verze průběhu skutkového děje, odlišné od skutkových závěrů, ke kterým dospěly soudy obou stupňů, a jednak v námitce týkající se údajně nedostatečné šíře provedených důkazů. Lze tedy konstatovat, že obviněný v rozporu s výše vysvětlenou hmotně právní povahou dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. polemizuje se způsobem hodnocení důkazů a šíří uskutečněného dokazování (přitom fakticky namítá porušení §2 odst. 5, 6 tr. ř.) a domáhá se tak zjištění jiných (pro sebe příznivějších) skutkových okolností, než ke kterým dospěl soud nalézací, se kterými se ztotožnil i soud odvolací. Stejný závěr platí rovněž ohledně tvrzení obviněného, že soudy svými postupy porušily v jeho případě právo na spravedlivý proces, protože toto právo, jehož se obviněný dovolává, není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).
Za této situace státní zástupce konstatoval, že obviněný napadenému rozsudku, jakož i řízení, jež předcházelo jeho vydání, nevytkl žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání, zakotvených v ustanovení §265b odst. 1 trestního řádu. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. V souvislosti s tím upozornil, že podle ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. může Nejvyšší soud učinit rozhodnutí o odmítnutí dovolání (§265i tr. ř.) v neveřejném zasedání, aniž by k tomu byl nutný souhlas nejvyššího státního zástupce (srov. ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. a §265r odst. 1 tr. ř.). Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřil státní zástupce souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. 5 To 133/2010, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř. a ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výhradně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká pouze neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění [popsaná ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 4)], přitom současně prosazuje vlastní hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci odlišnou od skutkových závěrů, ke kterým dospěly soudy obou stupňů . Toliko z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Nad rámec uvedených skutečností lze pouze stručně poznamenat, že ani případná dílčí úprava právní kvalifikace pokračujícího skutku, k níž, jak lze usuzovat, v konečném důsledku skutková (procesní) argumentace obviněného směřovala, by neznamenala změnu ve prospěch obviněného. Nejenže by se totiž nic nezměnilo na tom, že skutek by byl kvalifikován jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. dílem dokonaný a dílem nedokonaný podle §8 odst. 1 tr. zák. k §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák., trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. dílem dokonaný, dílem nedokonaný podle §8 odst. 1 tr. zák. k §238 odst. 1, 2 tr. zák. a trestný čin neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák., navíc by však přistoupil ještě trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák. Přitom by nebylo důvodu ke změně (zmírnění) uloženého trestu a k žádné změně by nedošlo ani ve výroku o náhradě škody.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. srpna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý