ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.964.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 964/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. srpna 2010 dovolání, které podal obviněný F. L. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. 4 To 391/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 302/2008, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. L. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 3. 7. 2009, sp. zn. 5 T 302/2008, byl obviněný F. L. uznán vinným, že
dne 1. 8. 2008 v době kolem 14.05 hodin v B. na Ž. n., fyzicky napadl poškozeného J. F., a to tím způsobem, že v okamžiku, kdy poškozený vystupoval z místa řidiče ze svého vozidla Škoda Octavia, a nohy měl spuštěny na silnici, mu přirazil otvíranými dveřmi nohy, a poté jej přes otevřené okno dveří udeřil pěstí do obličeje, a tímto jednáním způsobil poškozenému J. F., zranění povrchního charakteru, a to hematom v okolí levé očnice, tržnou ránu pravého horního víčka v délce 3 cm a 4 cm dlouhou tržnou ránu pravého víčka, jež poškozeného citelně neomezovalo v obvyklém způsobu života po dobu delší 7 dní, a dále tímto jednáním způsobil poškozenému J. F. rozbitím dioptrických brýlí, které měl v době napadení nasazeny, škodu ve výši 5.200,- Kč.
Takto zjištěný skutek soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy obviněného odsoudil podle §202 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Dále podle §202 odst. 1 tr. zák. za použití §53 odst. 2 písm. a) tr. zák. obviněnému uložil peněžitý trest ve výměře deset tisíc korun. Podle §54 odst. 3 tr. zák. stanovil pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozeným O. z. p. z. b., p. a s. škodu ve výši 4.266,- Kč a J. F., škodu ve výši 5.200,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný F. L. odvolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. 4 To 391/2009, byl podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen ve výroku o uložených trestech. Dále podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud rozhodl tak, že obviněnému uložil podle §202 odst. 1 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák., §53 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 tr. zák., §54 odst. 1 tr. zák. úhrnný peněžitý trest ve výměře 20.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.
Citované rozhodnutí odvolacího soudu (výroky o vině i trestu) napadl obviněný F. L. (dále též i „dovolatel“) prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvody zakotvené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Podle jeho názoru se výrok rozsudku opírá o nesprávné právní posouzení skutku a výrokem soudu byl uložen trest, který zákon nepřipouští.
V podání obviněný připomněl dosavadní průběh řízení před soudy obou stupňů. Konstatoval, že z provedeného dokazování nevyplývá, že skutek by mohl naplňovat zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podle §202 odst. 1 tr. zák. Uvedl, že jeho spáchání soud vyvodil ze skutečnosti, že měl udeřit poškozeného do obličeje na místě veřejnosti přístupném v rušné dopravní situaci a že úder byl poměrně velké intenzity. Namítl, že tato skutečnost však sama o sobě nezakládá bez dalšího naplnění zákonných znaků trestného činu výtržnictví. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, 7 Tdo 224/2002, podle něhož „...objektem tohoto trestného činu je občanské soužití. Předmětem ochrany tedy primárně nejsou individuální zájmy jednotlivých občanů, jakými jsou např. jejich zdraví, majetek, čest apod., nýbrž šířeji pojatý komplex vztahů, jimiž je uspořádána koexistence větší pospolitosti lidí v nějakém místě, okruhu apod. Z této povahy chráněného zájmu vyplývá, že má-li být nějaké jednání pokládáno za výtržnost, musí se určitým výraznějším způsobem dotýkat veřejného pořádku jako hodnoty, která přesahuje individuální zájmy jednotlivců.“
Dále obviněný uvedl, že podle zmíněného soudního rozhodnutí „Konflikt mezi obviněným a poškozeným byl konfliktem, který byl omezen na obsazení parkovacího místa pro motorové vozidlo, týkal se individuálních zájmů obou účastníků, odehrál se výlučně mezi nimi, nijak se nedotkl ostatních občanů a neznamenal ani žádné podstatnější narušení nebo ohrožení veřejného pořádku“ . S ohledem na to dovodil, že v případě trestného činu výtržnictví, jímž byl uznán vinným, jde o situaci analogickou, neboť kontakt mezi ním a poškozeným J. F. se vůbec nedotkl ostatních občanů a neznamenal žádné podstatnější narušení nebo ohrožení veřejného pořádku. Navíc dovolatel i svědci (G., H.) uvedli, že incidentu nebyly přítomny další osoby, kterých by se incident dotkl, což soud v odůvodnění rozsudku zamlčel. Skutek tedy nelze kvalifikovat jako výtržnictví.
Obviněný rovněž vytkl, že mu byl uložen trest, jenž zákon nepřipouští. Připomněl, že rozsudkem krajského soudu byl jeho osobě uložen peněžitý trest ve výši 20.000,- Kč s eventuálním náhradním trestem odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Tímto rozhodnutím byl změněn rozsudek prvostupňového soudu, kterým mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců se současným uložením zkušební doby v trvání osmnácti měsíců a peněžitý trest v částce 10.000,- Kč. Podle obviněného byla postupem odvolacího soudu porušena zásada zákazu reformace in peius zakotvená v §259 odst. 4 tr. ř. Namítl, že zdvojnásobení peněžitého trestu bude mít značný dopad do jeho majetkové sféry (s ohledem na negativní ekonomickou situaci společnosti) a postihne jej intenzivněji nežli podmíněný trest odnětí svobody. Dodal, že v případě uložení podmíněného trestu odnětí svobody, a to s ohledem na skutečnost, že dosud nebyl trestán, šlo oprávněně předpokládat, že po řádném uplynutí zkušební lhůty (v trvání osmnácti měsíců), bude trest bez dalších negativních následků pro jeho osobu vykonán. Upozornil, že zahlazení tohoto trestu po řádném uplynutí zkušební lhůty a rozhodnutí o osvědčení jeho osoby, soud provede ex officio. Naopak v případě peněžitého trestu dojde k zahlazení odsouzení až po třech letech od vykonání trestu, což může mít pro jeho podnikání závažné důsledky.
Z popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jednak podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Brně a jednak podle §265k odst. 2 tr. ř. i další rozhodnutí obsahově navazující. Rovněž navrhl, aby vyslovil právní názor, že skutek, jímž byl uznán vinným, nelze posuzovat jako trestný čin výtržnictví a že peněžitý trest uložený ve výši 20.000,- Kč je nezákonný, neboť je nezbytné uložit trest, který není přísnější nežli trest, jenž mu byl prvostupňovým soudem uložen. Současně požádal o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí postupem podle §265o odst. 1 tr. ř.
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který poukázal na dosavadní průběh řízení ve věci a na obviněným vznesené výhrady.
Pokud jde o námitky, jež obviněný podřadil pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupce konstatoval, že se jedná o argumentaci, kterou se soudy obou stupňů v rozhodnutích zabývaly. Zdůraznil, že svá rozhodnutí též podrobně a přesvědčivě odůvodnily, přičemž s jejich závěry se ztotožnil. Upozornil, že obviněný se jednání (napadení poškozeného) dopustil na jedné z nejfrekventovanějších komunikací v B., a to v době dopravní špičky a na místech, kde je fakticky vyloučeno, aby mu nebyli přítomni další občané (vzhledem k povaze věci nebylo potřebné zjišťovat jejich počet, totožnost a další údaje), ať už se jednalo o chodce, obyvatele nebo zaměstnance okolních budov, osádky projíždějících vozidel atd. V návaznosti na to podtrhl, že není sebemenších pochyb o naplnění všech zákonných znaků trestného činu výtržnictví v jednání obviněného, přičemž v tomto ohledu shledal dovolání za zjevně neopodstatněné.
Dále státní zástupce podotkl, že ta část dovolání obviněného, jež byla podána s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neodpovídá tomuto a ani jinému dovolacímu důvodu. Jeho prostřednictvím totiž nelze namítat uložení určitého druhu trestu proto, že jeho uložení je nepřiměřené, tj. příliš přísné (z hledisek stanovených v §31 odst. 1, §23 odst. 1 tr. zák.). Podle státního zástupce nebyla postupem odvolacího soudu porušena procesní zásada zákazu reformace in peius. Ke zhoršení postavení obviněného nedošlo, pokud mu byl uložen jen samostatný peněžitý trest 20.000,- Kč, namísto peněžitého trestu 10.000,- Kč uloženého soudem prvního stupně, a to vedle trestu odnětí svobody vyměřeného ve čtvrtině rozpětí rozhodné trestní sazby a podmíněně odloženého na zkušební dobu 18 měsíců, tj. dokonce výše nad minimální dolní hranicí jednoho roku. Státní zástupce upozornil, že fakticky nedoznala změny výměra náhradního trestu odnětí svobody pro případ, že by došlo ke zmaření peněžitého trestu. V tomto kontextu označil za zcela lichou argumentaci obviněného, za jakých okolností později dochází k osvědčení odsouzeného. Uvedl, že vzhledem k formulaci zákonného obsahu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nemůže být kritériem jeho úspěšného uplatnění poukaz obviněného na domnělou nepřiměřenost uloženého druhu trestu, neboť jeho naplnění může spočívat pouze v uložení nepřípustného druhu trestu nebo v uložení trestu mimo zákonnou trestní sazbu.
Závěrem vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanoveních §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř., vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného F. L. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
h) obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
V rámci citovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní výhradu obviněného F. L., že soud prvního stupně náležitě nevyhodnotil výpovědi jeho osoby a svědků R. G. a M. H. V této části mimořádného opravného prostředku jsou tvrzeny procesní nedostatky, přičemž v uvedeném směru, jak již bylo shora řečeno, nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. Současně je nutno uvést, že z podrobného odůvodnění rozsudku Městského soudu v Brně plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného a proč nevyhověl jeho návrhu na doplnění dokazování. S učiněnými skutkovými závěry se ztotožnil Krajský soud v Brně, jak je zřejmé z argumentace na str. 3 napadeného rozsudku.
Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení.
V dovolání obviněný rovněž v podrobnostech tvrdí, že svým jednáním nenaplnil znaky trestného činu výtržnictví, jímž byl uznán vinným. Tato výhrada obsahově uplatněnému důvodu dovolání odpovídá. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda zjištěný skutek byl v tomto směru správně právně posouzen.
Trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí.
Z ustanovení §89 odst. 4 písm. a), b) tr. zák. vyplývá, že trestný čin je spáchán veřejně, jestliže je spáchán
a) obsahem tiskoviny nebo rozšiřováním spisu, filmem, rozhlasem, televizí nebo jiným obdobně účinným způsobem, nebo
b) před více než dvěma osobami současně přítomnými .
Podle §4 písm. a) tr. zák. platí, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem.
Ve stručnosti lze připomenout, že ustanovení §202 tr. zák. chrání klidné občanské soužití proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid a pořádek. Často jsou výtržnictvím ohroženy i další zájmy, zejména zdraví lidí, cizí majetek, čest a důstojnost lidí apod. Hrubou neslušností je jednání, jímž jsou hrubě porušována pravidla občanského soužití a zásady občanské morálky (zákon příkladně zmiňuje hanobení historické nebo kulturní památky, hrobu nebo jiného pietního místa, hrubé rušení přípravy nebo průběhu organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí ). Může jít i o hrubý útok na čest a vážnost občana (např. vulgární nadávky, oplzlé řeči, urážky skutkem aj.). Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití (srov. rozhodnutí č. 44/1990 Sb. rozh. tr.). Je to na rozdíl od hrubé neslušnosti zpravidla fyzické nebo psychické násilí, které je namířeno proti osobám i věcem (např. bezdůvodné napadání personálu v restauraci, hrubé rušení průběhu taneční zábavy apod.). Místem veřejnosti přístupným je místo, kam má přístup široký okruh lidí, individuálně neurčených a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi (v době činu tam však nemusí být).
Podle Nejvyššího soudu nepostupoval Městský soud v Brně v rozporu s trestním zákonem, když skutek, jak je popsán ve výroku rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, kvalifikoval, a to mimo trestného činu poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., čemuž ostatně dovolání nic nevytýká, jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Z popisu skutku, jenž je v rozhodnutí podrobněji rozveden, plyne, že v odpoledních hodinách v B. na Ž. náměstí na rušné křižovatce, kde prakticky bylo vyloučeno, aby událost nesledovaly další osoby, obviněný F. L. přirazil poškozenému J. F. nohy otvíranými dveřmi automobilu, a poté jej přes otevřené okno dveří udeřil pěstí do obličeje. Tímto jednáním se dopustil veřejně [ve smyslu ustanovení §89 odst. 4 písm. b) tr. zák.] a na místě veřejnosti přístupném výtržnosti tím, že napadl jiného (jmenovaného poškozeného). V tomto směru soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku mimo jiné konstatoval: „…je nutno poukázat na skutečnost, že k trestnému činu mělo dojít v letních měsících v poměrně frekventované době na frekventované ulici, kdy i samotným zastavením vozidel došlo k omezení provozu. Navíc auto mělo otevřená okénka, přičemž ze samotné výpovědi svědkyně H., která jednáním byla konsternována, vyplývá, že došlo k různým vulgarismům, které musely být slyšitelné i pro kolemjdoucí. Jednání, které naplňuje znaky výtržnictví, je tedy napadení jiného, kterým je jakýkoliv fyzický útok proti tělesné bezpečnosti osoby, ale i vulgární slovní napadání jiného. V daném případě bylo zjištěno, že obžalovaný poškozeného inzultoval tak, že mu způsobil zranění.“ Prvostupňový soud rovněž uvedl: „Ze způsobu spáchání trestné činnosti je patrné, že obžalovaný jednal v úmyslu přímém ve smyslu ustanovení §4 písm. a) tr. zák.…“. Současně zdůraznil: „…jednání obžalovaného je společensky nebezpečné, neboť hrubým způsobem porušil zásady občanského soužití…“ (vše na str. 7 a 8 rozsudku městského soudu).
Krajský soud v Brně v odůvodnění napadeného rozsudku mimo jiné dodal: „Zejména z výpovědi svědkyně M. H. vyplynulo, že událost byla velmi nepříjemná, jednalo se o emotivní jednání, pro které nemá pochopení, a na něž není zvyklá, k jednání došlo na křižovatce, kde byl velký provoz a bála se, že se dostanou do dopravní kolize. Celou situací byla tato svědkyně konsternována.“ Odvolací soud rovněž upozornil: „Pokud se týká násilí ze strany obžalovaného, nelze také pominout vyjádření znalce MUDr. Zdeňka Krejzlíka, že ke vzniku zranění, které utrpěl poškozený, je potřeba násilí poměrně značné intenzity“ (vše na str. 3 rozsudku soudu druhého stupně).
Podle §3 odst. 1 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně . Podle §3 odst. 2 tr. zák. platí, že čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu . Podle §3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou .
Jednání obviněného F. L., jinak osoby, která dosud žila řádným životem, je nebezpečné pro společnost, neboť porušilo zásady občanského soužití. V této souvislosti nelze pominout, že fyzické napadení poškozeného J. F. bylo naprosto neadekvátní situaci, která mu předcházela. Jednání obviněného sice trvalo krátce, ale šlo o úder pěstí poměrně značné intenzity do obličeje poškozeného, jemuž předcházelo přiražení nohou poškozeného dveřmi otevíraného vozidla. Poškozenému bylo rovněž způsobeno zranění, které sice nedosáhlo ublížení na zdraví ve smyslu trestního zákona, ale vedlo u jeho osoby k omezením včetně pracovní neschopnosti, jež trvala od 1. 8. 2008 do 19. 8. 2008 (č. l. 56 tr. spisu). S ohledem na zjištěný charakter fyzického napadení, místo, kde k události došlo a poranění způsobené poškozenému, byl již hrubě narušen veřejný klid a pořádek.
S dovoláním lze souhlasit, že každé fyzické napadení jiné osoby, i když se ho pachatel dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, nemusí naplňovat skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle §202 tr. zák. (srov. rozhodnutí č. 40/1977 Sb. rozh. tr.). V posuzované trestní věci se však o takový případ nejedná. Výše popsané skutečnosti zjevně naplňují materiální stránku v jednání obviněného u předmětného trestného činu, tj. vyšší stupeň společenské nebezpečnosti, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.).
Nejvyšší soud konstatuje, že ve věci učiněná skutková zjištění umožňují důvodný závěr, že obviněný F. L.svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. V tomto směru odpovídá správnému právnímu posouzení předmětného skutku, s nímž se v odvolacím řízení důvodně ztotožnil i Krajský soud v Brně, též příslušná tzv. právní věta. Námitky obviněného, jež formálně relevantně uplatnil, tudíž nelze akceptovat.
Jak již bylo řečeno, obviněný F. L. uplatňuje i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Vytýká, že odvolací soud postupoval při rozhodování o trestu v rozporu se zásadou zákazu reformace in peius zakotvenou v §259 odst. 4 tr. ř. Tvrdí, že uložený trest bude mít negativní dopad na jeho majetkové poměry a postihne jej intenzivněji, nežli podmíněný trest odnětí svobody, a to i s ohledem na případné zahlazení odsouzení. Tyto výhrady však uplatněný a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání obsahově nenaplňují.
Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Nutno zdůraznit, že obviněnému F. L. nebyl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští a rovněž mu nebyl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Nejvyšší soud považuje za potřebné poznamenat, že není možné souhlasit s výtkou obviněného, že Krajský soud v Brně postupoval v rozporu se zásadou zákazu reformace in peius, jak je zakotvena v ustanovení §259 odst. 4 tr. ř. V odvolacím řízení byl totiž obviněnému uložen rozhodně mírnější trest, než trest uložený rozsudkem soudu prvního stupně, což evidentně plyne při srovnání příslušných výroků obou soudních rozhodnutí, byť obviněný může subjektivně pociťovat výraznější dopad uloženého peněžitého trestu na svou osobu. Výrok o trestu odvolací soud náležitě zdůvodnil. Současně nelze akceptovat ani názor obviněného ohledně podmínek zahlazení jeho odsouzení v budoucnosti, neboť pomíjí, že i Městským soudem v Brně mu byl zrušeným výrokem uložen peněžitý trest.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., odmítl dovolání obviněného F. L. jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud nerozhodoval o podnětu obviněného o odklad výkonu napadeného rozhodnutí. Ve smyslu ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. je v daném případě osobou oprávněnou k podání návrhu na odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí pouze samosoudkyně Městského soudu v Brně, která jej ale neučinila. Nebylo proto třeba o zmíněném podnětu rozhodnout samostatným výrokem. Současně nebyly shledány důvody k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. srpna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k