ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.1416.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 1416/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 1. prosince 2010 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného S. A. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 5 To 279/2010, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 10 T 16/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 19. 4. 2010, sp. zn. 10 T 16/2010, byl obviněný S. A. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zákona a trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zákona. Za to byl odsouzen podle §222 odst. 1 a §35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zákona byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR a podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený B. K., zastoupený opatrovníkem J. K., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 5 To 279/2010, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel namítá, že znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví a taktéž výslechem znalce bylo prokázáno, že zranění nemohlo být způsobeno pádovým mechanismem. Ze svědeckých výpovědí, a to zejména z výpovědi svědka J. B. vyplynulo, že poškozeného nenapadl, protože poté co byl poškozený na zemi došlo ke konfliktu mezi ním a mladým mužem, kdy se jednalo o osobu K. O. Obviněný dále v dovolání hodnotí výpovědí svědků a namítá v nich rozpory, které soud I. stupně nevzal v potaz. Soudy podle něj vycházely při rozhodování o vině pouze z výpovědi jediného svědka, jehož důvěryhodnost je velmi nízká. Kromě svědka K. O., nebylo žádným jiným procesně použitelným způsobem prokázáno, že do poškozeného na zemi kopal. V rámci nedostatečné důkazní situace, kterou v dovolání namítá, odkazuje obviněný na judikaturu ústavního soudu a uvádí, že v dané věci jsou značné pochybnosti, které je na základě zásady „in dubio pro reo“ nutno vyložit v jeho prospěch.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a vrátil věc Okresnímu soudu v Karviné k novému projednání.
Nejvyšší státní zástupkyně se do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání k němu nevyjádřila.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu výše citovaného dovolání je zřejmé, že toto výše uvedeným požadavkům neodpovídá a námitky obviněného nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, protože jsou zaměřeny nikoli proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale směřují výhradně proti hodnocení důkazů provedeného soudem I. stupně a následně proti správnosti skutkového stavu uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně.
Obviněný hodnocením výpovědí svědků, a také námitkou, že soud vycházel při rozhodování o vině pouze z výpovědi jediného svědka, jehož důvěryhodnost je velmi nízká, nenapadá právní posouzení skutku uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, ale domáhá se jeho změny tím, že důkazy budou hodnoceny jinak. Rovněž námitkou, že poškozeného na zemi nenapadl, dovolatel pouze polemizuje se způsobem hodnocení důkazů nalézacím soudem, jakož i se skutkovými zjištěními tohoto soudu. Nenapadá tak správnost hmotně právního posouzení skutkových závěrů učiněných soudem I. stupně, ale správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a tedy i úplnost provedeného dokazování, správnost hodnocení důkazů a v důsledku toho i správnost a úplnost skutkového stavu. Obviněný se těmito námitkami domáhá změny skutkových zjištění, nabízí k posouzení svoji verzi průběhu skutkového děje, přičemž teprve sekundárně v závislosti na takto dosažené změně skutkových zjištění by pak mělo podle něj dojít i ke změně právního posouzení skutku. Takovými námitkami však obviněný deklarovaný důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně nenaplnil. Neuvádí tak žádné námitky, které by mohly zpochybnit použitou právní kvalifikaci. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný. Část těchto námitek uplatnil dovolatele již v odvolacím řízení a soud II. stupně se s nimi patřičně vypořádal.
Je tedy zřejmé, že obviněný uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím brojil proti správnosti skutkových zjištění úplnosti dokazování a hodnocení důkazů. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). V řízení o dovolání lze do skutkových zjištění zasahovat jen ve výjimečných případech, kdy je zjevná existence extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). Nejvyšší soud neshledal v daném případě extrémní rozpor mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku. Pokud soudy považovaly svědeckou výpověď K. O. za věrohodnou a vybudovaly na této výpovědi a ostatních na ní navazujících důkazech svá skutková zjištění, lze konstatovat, že nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení v §2 odst. 6 tr. ř. Věrohodnost výpovědi K. O. je prokazována výpověďmi dalších svědků (P. F., nepřímo také z výpovědi J. K.) a rovněž ze zvukového záznamu telefonického oznámení na tísňovou linku K. O. Z těchto důkazů vyplynulo, že to byl právě obviněný, který strčil do poškozeného a poté, co poškozený upadl na zem do něj kopal do oblasti hlavy, což je podporováno také znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, který uvedl, že způsobu vedení útoku ze strany obviněného odpovídá mechanizmus vzniku poranění poškozeného. Provedenými důkazy byla rovněž vyvrácena obhajoba obviněného, že poškozeného nijak nenapadal a ten upadl sám, když zřejmě uklouzl. Soudy obou stupňů objasnily hodnocení důkazů, řádně popsaly na základě čeho je obviněný usvědčován ze spáchaní trestné činnosti a rovněž své úvahy dostatečně odůvodnily. Dospěly k správným skutkovým zjištěním, které mají oporu v řádně provedených důkazech a následně tato skutková zjištění správně právně kvalifikovaly. Extremní rozpor, který by umožnil Nejvyššímu soudu zasahovat do skutkových zjištění soudu I. a II. stupně nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost.
Pokud jde o údajné porušení zásady in dubio pro reo, nelze to považovat za relevantně uplatněnou výhradu. Tato námitka rovněž směřuje výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotně právního posouzení, tudíž tato námitka také nespadá pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Proto bylo dovolání obviněného S. A. posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. prosince 2010
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš